Láska na první zásun - Kapitola 2

Klíče mi na barový pult donese můj spolužák a spolubydlící v jednom, Dan. „Na, dal mi to do ruky nějaký kluk v chlupatém úboru, že vám to mám vzít. Tvoje dnešní oběť?“

Hněv mnou projede jako zásah elektrického proudu. Okamžitě se po té zpropadené ovci začnu rozhlížet.

„Hledáš ho? Ani se nesnaž, ten vzal nohy na ramena. Měl docela naspěch,“ baví se Dan.

„Idiot! Nemůže si přece dávat klíče do rukou kde komu… díky,“ kývnu na Dana a pro jistotu zajdu zkontrolovat i dveře, které samozřejmě nezamkl, a ten bordel, co vystříkal na polici, taky neutřel! Ještě tady budu po někom uklízet mrdky! Koukám, že ovce je spíš prase. Rovnou si přehodím přes ramena i vestu, když už tam šůruju.

Měl víc štěstí jak rozumu, že je dal zrovna Danovi. To nemění nic na tom, že by se měl začít modlit, protože jestli ho někdy znova potkám, tak z něj těch pět malých do školky doopravdy udělám.

Vztek na tu ovci mě opouští hodně pomalu. Až do konce směny mě při vzpomínce na něj svrbí pěst a bohužel (což fakt nerad přiznávám) i koule. Měl jsem si ho vzít ještě jednou. Kdybych věděl, že to takhle podělá, tak se s ním tak necrcám.

Roman sbalí jeho kamarádku. Chvíli zvažuji nad tím, že si řeknu o číslo na neposlušnou ovci, případně rovnou adresu, a dojdu mu ten jeho prohřešek, co si u sebe poznamenám tak na pět let dopředu, pěkně omlátit o xicht (a prdelku, tu bych vzal rovnou taky). Nakonec nad tím mávnu rukou a nechám to náhodě. Pokud se tu někdy objeví, ať si mě nepřeje.

Stavil se, ale vždy se trefil, zrovna když jsem neměl směnu. Nijak mi to nervy netrhalo. Jsem vznětlivá povaha, ale můj vztek na jeho debilitu stejně rychle vzešel jako sešel. Roman si s jeho kamarádkou začal užívat dost pravidelně, což mě překvapilo, protože jsem myslel, že je stejný jako já. Musela mu hodně učarovat, když si její vlhkou broskvičku užíval tak často. Tuším, že během čtrnácti dní to stihl tak třikrát.

Před začátkem nového semestru jsem měl docela hoňky. Krom studenta zastávám i roli přednášejícího. Zatím nemám dodělaného magistra, takže u zkoušek se se mnou studenti nepotkají (ani neví, jaké mají štěstí), ale fyzickou geografii a sociální geografii jim odvyprávět zvládnu. Navíc zase začaly hodiny sebeobrany a letos jsem vyfásnul hned dva dny. Budu učit úterý a čtvrtky.

Takže jsem během čtrnácti dní stačil opravit prezentace z loňska, projít si svůj rozvrh a připravit se na první hodiny sebeobrany, která letos v osnovách měla pár změn. Hlavně v teorii. Pár večerů jsem strávil v klubu a ještě stíhal mladšímu bratranci lít do hlavy vědomosti k státnicím, které v květnu neudělal a to jen blbého bakaláře. Nehledě na to, že jsem chodil šestkrát týdně do posilky, protože až začne semestr, budu rád, že se tam dostanu alespoň třikrát. Na uvolnění přetlaku jsem si našel čas jen dvakrát, takže se ke shonu a nestíhání přidala i solidní nadrženost.

Mám toho zkrátka nějak moc.

A to tak, že právě civím do modrých kukadel té ovce, na jejíž existenci jsem v samém frmolu skoro zapomněl. V hlavě se mi, krom eskapády s klíči, vyrojí i vzpomínka na jeho maličkatou postavičku nacpanou v regálu. Okamžitě zaplaším myšlenku na to, že bych se k němu do tepla rád podíval znova, i na to, že ho prostě chytím za ruku a dotáhnu na záchodky, abych se mu připomněl. Neujde mi už hodně vybledlý otisk zubů, který stále lze vidět. Nejraději bych mu ho obnovil…

Sakra nad čím to tady přemýšlím?! Já?!

Tvářím se dost vyjeveně, asi jako někdo, kdo právě vidí zmrtvýchvstání naživo.

Že je svět malý, vím už dávno, ale až tak? Chvíli pozoruji, jak se mu v obličeji mihne hned několik výrazů. Samozřejmě, že mě nepozná, což mi slušně nahrává do karet.

„Nieže ti tie oči vypadnú,“ odfrkne si a obejde mě i Dana, který se pobaveně rozesměje.

„Hej, ten až zjistí, že tohle řekl profesorovi, tak bude litovat,“ baví se hlasitě Dan.

To jsou dost silná slova… pouze přednáším, ani nejsem garantem předmětu. Nemám ještě všechny propriety splněné. Na přednášky stačilo jen pedagogické minimum, které jsem dělal už s bakalářem. Ovšem magistrem budu až letos (snad). Avšak tak trochu má Dan pravdu, takhle by si na mě hubu otvírat nemusel.

Koutkem oka zaznamenám přednáškovou místnost, kam i s tou svojí siamskou sestřičkou míří. Neujde mi, jak se po Danových slovech zarazí a otočí. Udělám to samé, čistě záměrně.

Jeden koutek úst mi vyjede nahoru v děsivém šklebu. Vychutnávám si pohled na jeho stále více se rozšiřující oči i ztuhlost, která mu zabraňuje udělat jakýkoliv pohyb.

Aniž bych cokoliv řekl, otočím se a zamířím chodbou ke svému provizornímu kabinetu, který sdílím s Peroutkou, což je slušná ironie, protože než jsem sem začal před pěti lety chodit, měl jsem s ním techtle mechtle v baru. Od té doby po mně neustále bezúspěšně loudí. Sice není špatný, ale opravdu do jednoho zadku dvakrát nevstupuju. Je mu třiatřicet a nevypadá zle. Má šanci uspět u mnohem lepších, než jsem já.

Dan mě s chechtáním následuje. Ten se nad tím bude bavit ještě celý týden, jak ho tak znám.

„Počkej,“ zarazí se před kabinetem, „nebyl to ten týpek v kostýmu ovce?“ secvakne mu se zpožděním.

„Byl,“ kývnu se zlomyslným úšklebkem.

„Bože chudák,“ rozesměje se. „Ale co když tě pozná? Chceš, aby věděl, kdo jsi? Asi ne, co?“ hádá správně.

„Nechci, minimálně ne hned. Nemyslím si, že mě pozná. Pravděpodobně ho to napadne, ale nespojí si to. Měl jsem škrabošku a v baru je dost velké přítmí.“

Taky je možnost, že už dávno na tu jednu akci ve skladě zapomněl. A pokud ne, sázím na to, že mu chvíli potrvá, než si spojí uhlazeného přednášejícího s drsným barmanem.

„Po hlase,“ pokrčí rameny Dan a vzápětí se rozsvítí, jak kdyby mu někdo máčkl na vypínač. „A jo, to vlastně taky ne. Ty máš vždycky hrozně zhulenej hlas, když máš službu,“ baví se.

„A můžu snad za to, že mám citlivé hlasivky?“ naštvu se.

„Hej klídek, vždyť ti to hraje do karet.“

„Taky si myslím. Nic hele, už mi začne hodina, tak čus,“ rozloučím se s ním.

„Jasný, po škole se uvidíme.“

Mé myšlenky jsou už úplně jinde, takže mu ani neodpovím.

Každý ví, že na vysoké jsou dva typy profesorů. Tací, co nechtějí slyšet oslovení pane doktore, docente apod., naopak, vytvářejí si se studenty skoro přátelské vztahy. Ale i tací, co si na titulu trvají, a pokud se náhodou chováte nezdvořile, tak vám u zkoušek zatopí víc jak v létě při pečení buřtů nad ohýnkem.

Obvykle jsem ten první typ. Koneckonců nemám ještě řádný titul. Ovšem, zrovna ten fracek se ke mně teda zdvořile chovat bude. Pěkně ovečku proženu. Minimálně zkraje ho určitě nenapadne, kdo ve skutečnosti jsem. Doufám. A do té doby si užiji zábavu. Menší odplata za spermatem potřísněnou polici a hlavně klíče. Co se bude dít, až zjistí, kdo jsem, zatím nechám koňům, mají větší hlavu.

Vylovím z kapsy mobil. Zavolám šéfovi, abych mu oznámil, že ode dneška budu obsluhovat jen ve škrabošce. Očekávám, že mi můj nápad prvně zamítne, takže ho budu muset ukecávat. Nicméně mě překvapí, protože nadšeně souhlasí a rovnou se rozhodne to navrhnout i ostatním zaměstnancům (náš šéf je prostě blázen… o dost větší, než jsem si myslel).

Takže pokud se ukáže v baru, když budu mít službu a já se nezachovám jako vůl, zvládnu svoji pravou identitu utajit. Přítmí, škraboška a ignorace by mi v tom mohly slušně napomoci.

Zatopit lze i na přednášce… a on si to zrovna míří na tu moji.

Za deset minut začne zábava.

„Hej, ten až zjistí, že tohle řekl profesorovi, tak bude litovat,“ prenesie jeho chvostík a mne srdce vynechá úder. Ak by som nebol príliš sebavedomí, tak by som sa možno aj zrútil na zem od hanbi, no takto sa iba otočím čelom k nemu s výrazom prasaťa sledujúceho zabíjačku na Záhorí. Tvár môjho nového známeho sa zmení vo vražedný úškľabok a bez slova zmizne z môjho dohľadu. Stojím tam ako prikovaný neschopný jediného slova.

„Hej, ten chlapík mi pripadá neskutočne povedomí,“ poznamená Lenka a hneď pokračuje. „Ale to je jedno, teraz je hlavne, že si v riadnej riti,“ vysmeje ma moja takzvaná kamarátka a stiahne ma do učebne. Stále v tranze z toho, čo sa práve stalo, ani nezaregistrujem, ako nás zatiahne k úplne zadnej hornej lavice k nejakému ramenáčovi, ktorý si nás nechápavo prezerá.

„Môžeme?“ na odpoveď nečaká a sadne si tam hneď.

„Tady je obsazeno,“ zavrčí a mňa tým preberie z šoku. Otočím sa na neho a využijem príležitosť, kedy si ma dôkladne prezerá, na to, aby som si ho prezrel aj ja.

Široké ramená a útly pas sú jediné, čo v jeho sediacej polohe z jeho tela zaznamenám, no tvar ma možnosť si prezrieť celu. Ostrá čeľusť, tmavá pokožka, hnedé oči, rovný nos, plne pery a čierne vlasy v modernej vlne vytvárajú božský obraz. V hlave si ho však porovnám s barmanom z osudnej noci a hneď klesne do kategórie - CHOĎ SA ZAKOPAŤ.

„Neverím, určite si tu len chcel sedieť sám a my sme ti to prekazili,“ žmurkne na neho Lenka neochotná sa vzdať svojho miesta. Chlapec preskočí pohľadom zo mňa na ňu a zabije ju ním.

„Jsi hluchá? Říkám, že je tu obsazeno!“ som si vedomí toho, že Lenka tuto jeho urážkou a rozkazovačný tón nenechá len tak, a preto do toho zasiahnem.

„Kľud. Pozri, voľné sú už len predné lavice a ani jeden z nás v nich sedieť nechce, takže čo takto sa dohodnúť o vzájomnom neútočení a ignorovaní a všetko bude Ok. Ja som Štefan,“ snažím sa zachrániť situáciu a vystriem ruku smerom k nemu. Chvíľu si ju premeriava a potom ju neochotne prijme.

„Honza, koukej, Štefane, je mi to líto, ale vysvětli té svojí kamarádce, že je to tu skutečně obsazené. Držím tady místo,“ odvrkne a ja si plne uvedomím, že to pravdepodobne nie je iba výhovorka. Pohľadom predbehnem celu miestnosť a zastavím sa na atleticky vyzerajúcom chlapcovi, ktorého sprevádza nízka blondínka a mieria si to ku nám.

„Jasné,“ usmejem sa a rýchlim trhnutím postavím Lenku na nohy. Nedám jej čas argumentovať a ťahám ju do prednej prázdnej lavice, kde nás usadím.

„Čo to robíš? Prečo si sa tak rýchlo vzdal?“ Lenka ma pravdu, za normálnych okolnosti by som sa s nimi vadil, až dokiaľ by to jednoducho nevzdali, no teraz sa na to akosi necítim. Naposledy zablúdim pohľadom k zadnej ľavici, odkiaľ nas prepaľujú dva čokoládové body.

Ak by som nestretol toho barmana, už by som ho balil a bolo by mi jedno, čo by si o mne myslel, no aj keď nerád, ale priznávam, že barman na väčšinu mužov hádže nepekný tieň. Oh pane bože, prečo na neho jednoducho nemôžem zabudnúť?

„Nebuď dieťa, Lena! Si na vysokej, tak sa tak aj správaj,“ skarhám ju a vytiahnem si z ruksaku, v ktorom mam hlavne veci na tréning sebaobrany, na ktorú som sa po dlhých troch minútach rozmýšľania prihlásil, a notebook.

„Ty máš čo vravieť. Koľkokrát som ti už vravela, že máš prestať posielať ľudí do riti hneď, ako ich stretneš?“ vráti mi úder a mne je jasne, že ju už zadné miesto vôbec netrápi, ale môj život áno. Ona sa hlavne výživa v nešťastí druhých.

„Čo budeš teraz robiť?“ pokračuje. Je mi jasné, že naráža na incident, ktorý sa stal pred chvíľou na chodbe.

„Nič, budem sa modliť, aby nás nič neučil,“ odbijem ju a vytiahnem si z tašky jeden jediný zošit, ktorý som si dnes priniesol.

„A ak ti to neprejde? Ak bude náš profesor? Čo budeš robiť?“

„Ja neviem, Lenka! Pravdepodobne budem úplne v riti a na prvej skúške u neho neprejdem!“ vyhŕknem úplne zúfalo a nechám hlavu voľne dopadnúť na hladký povrch lavice. Zasyknem pri bolesti, ktorú to vo mne vyvolá, a zasa ju nadvihnem.

Moje myšlienkové pochody preruší Lenkine zakázanie po vzduchu. Pomaly zdvihneme hlavu a môj pohľad sa stretne s tak známymi zelenými drahokamami, ktoré neviem priradiť k správnej osobe. Sánka mi v tej chvíli padne úplne na zem.

Prednáška sa začína a pred tabuľou stojí môj starý známi z chodby. Toto je ale kurva šťastie! Koho by kurva napadlo, že niekto tak mladý je profesor? No mňa určite nie!

„Si v riti,“ oznámi mi sucho Lenka.

Začátek přednášky je v půl deváté. Přijdu o pět minut později, což je fajn, třeba náš pan děkan chodí pozdě i o hodinu… nebo nepřijde vůbec, protože je to přece děkan a má toho strašně moc.

Zarazí mě skoro plná posluchárna. Zapomínám, že tenhle předmět má asi šest různých oborů v odlišných ročnících. Spatřím i pár třeťáků, které znám z loňska, co mají fyzickou už ve druháku a nepodařilo se jim složit zkoušku. U těch bych nečekal už vůbec, že se uráčí přijít. Beztak čekají jen na vypsání termínu, protože cvičení si nechali uznat.

Koutkem oka zaznamenám ovci, jenž sedí v první lavici, hned na ráně, s vyvalenýma očima a hubou dokořán.

Krátce se představím a rovnou modrookého vyjeveného blonďáčka využiji.

„Jak se jmenujete?” kývnu na něj ukazováčkem.

Párkrát cvičně zamrká a po hlubokém nadechnutí odpoví. „Štefan Válek,” řekne tiše.

„Prosím? Párek? Fajn, takže Párku…,” můj hlas přehluší hurónský chechot.

Neřekl to až tak potichu, ale přeslechnout bych se hravě mohl. Ovšem zbytek osazenstva ho nejspíš slyšel, a kdo ne, tak se to dozvěděl od zbytku. Jsou tu totiž jak sardinky v oleji. Sice je to posluchárna pro skoro sto třicet lidí, ale to jsem tu snad ještě pohromadě neviděl. Pochybuji, že by se sem tolik studentů vůbec vešlo.

Nasadím nechápavý pohled a ovečka celá rudá překřičí smích. „Nie Párek, ale Válek,” vysvětlí.

Mávnutím ruky a přidáním vražedného pohledu se mi podaří rozjařené adolescenty, kteří jsou beztak z půlky ještě v prázdninovém režimu, trochu uklidnit. Pochechtávají se stále, ale už ne tak nahlas. Tuším, že tohle by na střední nezabralo.

„Tak příště nešeptejte, nebo vám ještě domů přestane chodit pošta,” rýpnu si a poklepu prstem před sebe. „Pojďte sem pro docházku a rovnou tam zanechte autogram,” kývnu k papíru se jmény všech studentů, kteří tu dneska mají být. „Né že vám ty oči vypadnou,” vrátím mu jeho předchozí slova, když stále sedí a užasle mě pozoruje.

Docházku nechávám kolovat vždycky, ačkoliv nevyžaduji přítomnost.

Moje jednoduchá věta mu samozřejmě vžene do tváří ještě více červeně, čemuž se skoro až podivím, protože jsem nikdy nic nachovějšího snad neviděl, zároveň ho donutí k činu. Postaví se stylem člověka, který se zvedá z hospodské židle už tak po desátém pivu. Místo, aby se díval před sebe, tak zaujatě skenuje podlahu a nejistým krokem vyrazí k obrovskému a dlouhému stolu, za kterým postávám. Papír chvíli honí po naleštěném dřevě. Nijak mu nepomůžu. Pokračuji ve svém nacvičeném monologu dál a víc se jeho maličkostí nezabývám.

Stručně jim představím, co to vůbec Fyzická geografie je. Sdělím jím, že k zápočtu potřebují splnit prezentaci a to na mých hodinách. Stejně jako dva jednoduché testy, které by už měli zvládnout díky znalostem ze střední.

Tmavovlasý kluk vzadu, který sem chodil i loni, můj výlev přeruší zvednutím ruky. Odolám uchechtnutí a vyzvu ho ke slovu.

„Máme si to psát?” zajímá se.

Debilní otázka, stejně hloupá odpověď.

„Myslíte si, že vám tady za 95 korun na hodinu budu říkat něco navíc?” odvětím s úsměvem. „Jste na vysoké, piště si, co uznáte za vhodné, ale pak mi nechoďte brečet na rameno, že vám Potřesk nedal zkoušku, protože jste neměli zápisky z přednášek a hovno uměli,” dodám.

Během dalších patnácti minut jim vypovím všechny základní informace, které jsem měl na srdci, a dám prostor pro dotazy.

Ovečka se váhavě přihlásí jako první, ovšem zeptá se mě tak potichu, že mu vůbec nerozumím, asi minutu pozoruji jeho pohybující se ústa, než usoudím, že hluchým lidem nezávidím, já bych ze rtu fakt nezvládl odezírat.

„Neslyším vás, přidejte volume!” protočím oči.

Ve skutečnosti to není tak, že bych si na něj zasedl, což si on určitě myslí (jen ho dusím o malinko víc, než je u mě zvykem). Studenty utírám rád a často. Většinou to berou. Co jiného jim zbývá. Dokonce sem kvůli mým hlodům (co jsem tak zaslechl) chodí dost lidí rádo. Moc často se nevidí, že by na nepovinných přednáškách byla tak vysoká účast, když nepočítám výjimky, kdy profesoři přítomnost studentů vyžadují a dělají si o jejich docházce zápis.

„Jak se jmenujete?” ozve sa ku mne a mne vtedy dôjde, že by som mal asi zavrieť ústa.

„Štefan Válek,“ odpoviem mu trocha tichšie ako normálne (aj tak mi väčšinou vravia, že strašne kričím) a dúfam, že mi už dá pokoj. No on ma očividne iné plány.

„Prosím? Párek? Fajn, takže Párku…,” triedu rozozvučí obrovský výbuch smiechu. Ešte aj tá moja takzvaná kamarátka sa smeje. Nechápavým pohľadom sa na mňa zameria a ja mu oznámim jeho malú chybičku: „Nie Párek, ale Válek,“ musím trocha zvýšiť hlas, aby som prekričať ten smiech a on ma počul.

„Tak příště nešeptejte, nebo vám ještě domů přestane chodit pošta,” oznámi mi potom, čo čiastočne utíši poslucháreň, a ja by som sa najradšej strčil pod stôl. „Pojďte sem pro docházku a rovnou tam zanechte autogram,” neveriacky sa na zazerám. Tak tento na mne očividne sedí, ani štipka súcitu. „Né že vám ty oči vypadnou,” vráti mi moju poznámku a Lenka mi zaborí svoje predĺžené nechty do stehná len, aby sa nesmiali. Sviňa to je!

Opatrne sa postavím, s tvárou ako krvná vzorka a šuchtavým krokom s hlavou sklonenou dôjdem k stolu, kde sa nachádza ten prekliaty papier. Chvíľu ho musím po tom naleštené stole naháňať, no napokon sa mi to podarí a ja vykonáme, čo po mne chcel. Vrátim sa na svoje miesto a papier nechám kolovať po triede. Prekvapí ma, keď zistím, že jeho úvodný výklad už skončil a ja som z neho nepodchytil nič.

Opatrne zdvihneme ruku a po vyvolaní ho poprosím, či by nemohol zopakovať základne informácie, no môj hlas ma sklame a ledva sa počujem sám.

„Neslyším vás, přidejte volume!” oznámi mi so zvýšeným hlasom, čo mi pripadá, akoby na mňa kričal, a tak radšej iba prudko záporne pokýval hlavou a zaborím sa hlbšie do stoličky, proste sa na to potom opýtam Lenky.

Chcem byť doma!

Cely zvyšok prednášky sa poctivo vyhýbam pred každým jeho pohľadom a snažím sa ukľudniť, no moje srdce je momentálne v takom stave, že fibrilácia je pre neho slabý pojem.

Po jeho odchode si konečne vydýchnem.

„Ako som povedala, si v peknej riti,“ vysmieva sa zo mňa Lenka.

„Ty si taká…”

„Hej Párek, mal by si rozprávať hlasnejšie!“ okríkne ma nejaký hajzel v miestnosti. Nič nerobím, iba zasa začervenám a vpijem sa do stoličky. Že vysoká škola, tam sú ľudia uvedomelý. Ale hovno! Sú to rovnaké deti ako všade! Našťastie sa dnešný deň končí seminárom o tretej. Pred ním mam ešte jednu prednášku v tejto miestnosti a potom pokoj. Všimnem si, ako sa zopár desiatok ľudí postaví a odíde, asi uznali, že prednášku im netreba.

Celý deň strávim skrytí že Lenkyním chrbtom, dokonca aj v reštyke, kam ideme počas voľna, som si sadol do úplného rohu. Lenka sa zo mňa cely deň smeje a mne je do plaču. Našťastie si ma doktorka na prednáške asi celkom obľúbila a magisterka na seminároch sa na mňa cely čas povzbudivo usmievala. Asi uznala, že vyzerám dosť biedne a potrebujem podporiť. Ľudia, ktorý boly prítomný na prvom seminári (začínam mam pocit, že tam boli úplne všetci), sa pri pohľade na mňa pochechtávajú. Výborne! Nezažil som šikanu na základnej a strednej, tak prečo nie na vysokej ? (Alebo mi to tak možno iba pripadá… to je jedno, aj tak to je nepríjemné)

Školský deň sa skončil a ja mierim na hodinu sebaobrany, ktorú mam namiesto telocviku, respektíve ako hodinu telocviku. Vraj tam je dnes nejaký mladý a pekný tréner, ktorého meno si neviem, pretože som sa na neho do rozvrhu ani nepozrel, tak snáď budem mat šťastie. Vojdem do nízkej budovy inteligentne zašitou medzi kanceláriami a sex-shopom. Spoza pultu sa na mňa usmieva zaguľatená postaršia pani.

„Dobrý deň, dom tu správne? Mal by som tu mat tréning sebaobrany o pól piatej,“ opýtam sa s milým úsmevom.

„Áno, ste tu správne. Nech sa páči, pánske šatne sú na právo. Prezlečte sa a druhými dverami vojdete do telocvične, tam si vás už rozdelia,“ všetko mi poriadne vysvetli s patričnou gestikuláciou a ja som jej za tento milý prístup vďačný.

Vojdem do šatni, kde hneď zbadám dvoch chápanou asi v mojom veku, ktorý si ma premeriavajú pohľadom. Začnem do práva až úplne k stene a vojdem do posledného radu skriniek. Rýchlo sa prezlečiem, nahádžem veci do jednej z nich, zamknem a vezmem si kľúč.

Vojdem do telocvične, kde si sadnem medzi živo debatujúcich ľudí, ktorý ma privítajú ako starého známeho. Chvíľu sa s nimi rozprávam a zoznamujeme, keď do telocvične vojde neslávne známy pár smaragdov. Začínam neznášať tento kameň!

Na co se mě ptal, mi nezopakuje, jen důrazně zakroutí hlavou. Pokrčím rameny a pokračuji, aniž bych se nad tím byl pozastavil.

Po klasických formalitách, které je třeba říci na každé první přednášce (ale i semináři, nebo cvičení, takže to ve finále slyší takhle zkraje hodněkrát a stejně to pak neví, hrůza), jim rovnou odvykládám hodně zkrácenou úvodní kapitolu do fyzické geografie. Dočkám se dost překvapivých reakcí, protože nejspíš očekávali, že je první hodinu pustím dříve. Ovšem, tady nejsou na střední. Vím, že hodně profesorů to tak dělá. Sdělí jen ty základní informace a zbytek si nechají na příště. Jenže tenhle předmět má jednu zásadní chybu. Hodně moc látky, která je třeba odvykládat, ale strašně málo hodinové dotace. Hodina a půl týdně, plus třičtvrtě hodiny cvičení, které ani nemám já, nestačí. Ideálně bych potřeboval dvě takhle dlouhé přednášky na probrání veškerého učiva. Bohužel na to není čas ani prostor v rozvrhu. Proto mluvím dost rychle a někdy až tak, že si to ani chudáci nestačí zapisovat. Většinou se najde dobrá duše, která mě v mém zuřivém vykládání brzdí.

Občas se své hodiny snažím osvěžit alespoň humorem, ať na úkor studentů, kteří to tady na vysoké naštěstí berou, tak na svůj vlastní, případně si dovolím utrousit vtípek přímo na probíranou kapitolu.

Zbytek přednášky se do Párka (věřím, že mu to chudákovi zůstane, kdyby mě tehdy v baru tak nenamíchl, snad bych ho i litoval) nenavážím. On mě taky v podstatě ignoruje, co si tak stačím všimnout, když mi k němu ujede pohled (a za to si teda dost nadávám, protože zírat bych na něj nemusel, co mi do něj je?!).

Hned co opustím posluchárnu, otočím se v kabinetě pro svoje věci a zamířím si to na své hodiny pro změnu jako student.

Během dne se párkrát přistihnu, kterak si vyletím na návštěvu k huňaté vestičce, malému zadečku a modrým uslzeným očičkám.

Celých čtrnáct dní si na něj skoro nevzpomenu a sotva tu drzou ovci, co má nevymáchanou pusu, potkám, hned už mi tepe v kalhotách. Na moje poměry slušný haluz. Nehodil mi někdo něco do pití? Nebo jsem si nevědomky šlehnul silné dávky afrodiziaka?

Snažím se to brát jako daň z celibátu, který jsem v podstatě držel, když nepočítám dvě jednorázovky (jak jinak), které jsem si užil v baru a z neznámých důvodů jsem pro své ukájení nezvolil sklad, nýbrž zaměstnanecké záchody.

Navíc mě párkrát napadne, jestli jsem to přeci jen nepřehnal, ale když si vybavím jak neskutečně drzý a nezodpovědný je, tak mě tyhle sebedestruktivní myšlenky okamžitě přejdou.

Kolem třetí hodiny odpolední už jsem zpět ve formě. Vylíčím Danovi, jak jsem si s ovečkou pohrál na přednášce. Neopomenu dodat, že mě na sto procent nepoznal.

Nejspíš by ho to v samotném šoku ani nenapadlo, že zrovna ten sexy přednášející v modré košili, černých kalhotách s lehkým černým sáčkem a uhlazeným účesem, by mohl být polonahým barmanem z klubu, který mu důkladně provětral útroby, líp jak nejmodernější ventilace.

Stihneme dát rychlé kafe a v půl čtvrté vyrazím na svoji první letošní hodinu sebeobrany. V šatně se pozdravím s ostatními tělocvikáři, které už za ty tři roky, co tu učím, znám. Občas zajdeme posedět do hospody. Hodím na sebe kraťasy a tílko, boty na žíněnku nepatří, takže je ani nenosím, ten kousek přes tělocvičnu vždycky přelítnu bos. První hodina je teoretická, takže bych to zvládl klidně i ve smokingu.

Na recepci narychlo vytisknu jmenný seznam. Jako tradičně se na hodiny sebeobrany přihlásilo víc kluků než dívek. Tomu už jsem se dávno přestal divit.

Ve velké tělocvičně už to rachotí a štěbetá, protože v jednu hodinu je tu současně pět tréninků rozesetých po celé budově v různých menších cvičebnách. Plus nějaké ty aerobiky a podobné chuťovky, které jdou mimo mě.

Vejdu dovnitř a rovnou hlasitě zavelím: „Kdo je přihlášen na sebeobranu jedna, tak za mnou!”

Ani se nerozhlédnu a zamířím si to ke dveřím příhodně očíslovaným jednotkou.

Desky i s papíry pohodím na dřevěnou lavičku, stejně tak batoh a otočím se čelem k dvaceti lidičkám, které se shromáždí u stěny a stojí tam jako ovce před popravou.

Ovce!

Voda, jíž jsem svlažoval své hrdlo, mi málem vyjede nosem, když si všimnu modrooké postavičky krčící se v rohu, která vypadá, že by se hrozně ráda stala součástí zdi.

„Teda pane Párek, my se zase setkáváme. Máte mě hodně rád, že?” řeknu dřív, než se stačím hlouběji zamyslet nad hloupostí svých slov. Je koneckonců docela běžné, že se s profesorem (lomeno studentem) potkáte víckrát denně.

Nevím proč, ale už teď je mi jasné, že nevynechám příležitost do něj rýt, i když se v duchu určitě nespočetkrát okřiknu, abych to nepřeháněl.

Takže ovečka se přeci jen bojí o své cenné rouno? Teď tak rozhodně vypadá.

„Dobrý deň?” odvětí nejistě. Jeho naznačenému otazníku se pobaveně zasměji.

Drzý sice je, ale zjevně ne k autoritám. Zajímalo by mě, jestli by se choval stejně kajícně, kdyby věděl, kdo jsem? Asi ne, tím líp pro něj. Musel bych se po něm víc vozit, takhle to ještě neni tak horké.

„Zaberte místa na žíněnce a začneme,” mávnu rukou do prostoru.

Silou vůle potlačím chuť dobírat si ovečku dál. Klidně přečtu seznam a všechny si odfajfkuji. Následujících pětačtyřicet minut vysvětluji teorii. Tyhle úvodní hodiny prostě nemám rád v žádné roli (ani jako student, ani jako vyučující či trenér).

Po celou dobu na sobě cítím jeho pohled. Jasně, koukají na mě všichni, ale on vypadá víc než hladově. Místy mě napadne, že už to možná tuší?

Snažím se sám zaplašit vzpomínky, které se mi mrchy hrnou do hlavy. V jednu chvíli vypustím z pusy totální šplecht, za který bych si snad i nafackoval.

„…Tak si pamatujte, chlapci, že s holkou budete tady na kurzech zapojovat pouze zlomek síly nebo budete…,” vrhnu na ovečku delší pohled než na ostatní, „úplně pasivní a to hlavně při určitých chvatech. Prostě s citem. I když některé mají drsnější dotek rády, nepleťte si to tady s pokusy o zásuny. Rozumíme?”

Vidíte to? Ta volená slova? Chudák ovečka neví kam dřív s očima, jestli je nechat v mém rozkroku nebo ve svém, případně někde uprostřed cesty.

Další podobné výšplachy si raději odpustím a hodinu zakončím oznámením, že poslední zkouška se bude konat v terénu v noci a jak, co, kdy, upřesním, až se bude blížit den H.

Se všemi se způsobně rozloučím, popřeji jim hezký zbytek dne a mávnutím ruky ke dveřím je vykážu z místnosti.

Nevěnuji ovci už žádný další pohled a zamířím si sbalit saky paky. Zkontroluji, jestli po mé maličkosti někdo netoužil. Jen šéf, který asi chtěl, abych si dneska vzal směnu, ale má smůlu. Jdu zítra i o víkendu, což mu musí stačit.

Šoupnu telefon do batohu, minerálku i seznam. Vylovím klíče a otočím se k odchodu, avšak u dveří tiše stojí objekt většiny mých dnešních zvrhlých představ a taky vzteklých myšlenek v jednom.

„Párku? Co potřebujete?” zajímám se a zastavím se na metr před ním.

Odlepí zrak od žíněnky, která je po celé téhle místnosti (trénují tu i karate, judo apod.) a upře na mě skoro skelný modrý pohled, který ve mně vyvolá vzpomínky na naši jedinou akci ve skladě. Zase.

„Chcel som sa ospravedlniť za to, čo som vam dopoludnia povedal…, nevedel som,” začne koktat, ale zarazím ho. Přibouchnu dveře za jeho zády a zapřu se dlaní podél jeho hlavy. Oči mu vyjedou z důlků a ty malé sexy rtíky rozevře a ukáže mi růžový vnitřek úst. Během jedné sekundy se mi hlavou prožene celá miliarda prasáren.

Vpíjím se pohledem do jeho vykulených kukadel. Díky nenadálé blízkosti vnímám jeho zrychlující se dech a prudké zvednutí tlaku kolem nás. Napětí by se najednou dalo i krájet. Přesně takováhle atmosféra… vůně… to je sex. Nic víc, nic míň. Takhle voní sexuální tužba.

Kdyby se mě někdo právě teď zeptal, co to kurva dělám a proč to sakra dělám…, nenašel bych dostatečnou slovní zásobu pro sestavení rozumné odpovědi.

Byl to jakýsi zkrat. Měl jsem prostě chuť vidět tenhle jeho vyděšený a zároveň nadržený výraz, a tak jsem to udělal.

Uvědomím si, jak to asi musí působit, a hned svou ruku stáhnu.

„V pohodě. Jen si příště dávej pozor na pusu a raději dřív mysli a až pak mluv,” poradím mu, tlakem na rameno ho donutím ustoupit do strany. Ten dotek mojí dlaně o jeho chladnou kůži (není tady zrovna teplo jako v sauně) jím projede jako zásah elektrického proudu. Celý se zachvěje. Raději ani nekontroluji, jak se tváří, a ihned vypadnu z místnosti dřív, než mě zradí moje vlastní nateklé koule.

Jít do šatny se ani neobtěžuji. Bydlím kousek, takže to zvládnu i bez převlékání.

Co jsem to právě chtěl udělat?!

Raději nad tím ani nechci přemýšlet.

„Kdo je přihlášen na kurz číslo dvě, tak za mnou!” ani ma nezaregistruje a rovno si to mieri niekam preč. Poctivo ho nasledujem do miestnosti, kde sa očividne budú odohrávať moje kurzy, a módnym sa k všetkým svätým, aby nebol hajzel a dal mi pokoj. Boha, musel som ho ja poslať vtedy do riti?

Vojdeme do menšej miestnosti a ja sa votriem do úplného rohu a dúfam, že si ma nevšimne (aj keď to nie je možné).

Bedlivo sledujem každý jeho pohyb rovnako ako prekvapený vyraz, ktorý mi venuje, keď ma uvidí.

„Teda, pane Párek, my se zase setkáváme. Máte mě hodně rád, že?” venuje mi úškľabok, ktorý vo mne vyvoláva pocit, že som ho už niekde videl.

Nie pán profesor, vôbec vás nemám rád! Samozrejme, že to nepoviem, uz tak na mne dosť sedí.

„Dobrý deň?“ ignorujem pohľady ľudí, ktorý mu uverili, že sa volám Párek. Prečo práve ja? To ma takto bude šikanovať navždy? Asi by som s tým mal niečo urobiť.

„Zaberte místa na žíněnce a začneme,” rýchlo sa chopím príležitosti a sadnem si čonajďalej od neho. Poctivo počúvam jeho výklad, keď sa jeho pozornosť úplne obráti na mňa.

„…úplně pasivní a to hlavně při určitých chvatech. Prostě s citem. I když některé mají drsnější dotek rády, nepleťte si to tady s pokusy o zásuny. Rozumíme?“ celý červený zachytíme jeho dlhší pohľad, ktorý mi venoval. Zdalo sa mi to, alebo mi niečo naznačoval?

Celú hodinu som bol z tohto mimo. Jeho teoretický výklad som ledva počúval, a keď bolo po všetkom, do šatne som ani nešiel. Počas jeho výkladu som si totiž urobil jasno v tom, čo urobím. Jednoducho sa mu za to nedorozumenie ospravedlním a bude. Keď mi to úplne neodpustí, tak aspoň bude vedieť, že som správny človek.

Zastal som pred dverami cez, ktoré sme sem prišli, a sledoval ho, ako si balí veci. Ten človek je mi tak kurva povedomí, až ma z toho bolí hlava. Sledujem ho, ako sa s nechápavým výrazom blíži ku mne.

„Párku? Co potřebujete?” Som Válek! Válek! Čo je na tom také ťažké?

„Chcel som sa ospravedlniť za to, čo som vam dopoludnia povedal…, nevedel som,” prvá polka vety ide v poriadku, no pri druhej sa už ale začnem zakoktávať a to mojej myšlienke o riadnom ospravedlnení sa neprospieva. Srdce mám až niekde v krku, keď mi okolo hlavy preleti jeho ruka. Hlavu ma tak blízko, až cítim jeho mentolový dych (ktorý mi je tiež strašne povedomí) na mojej tvári. V šoku zalapám po dychu.

Nestojíme tak dlho, no aj tak cítim tu zmenu atmosféry. Vnímam precitlivelé reakcie môjho tela, ktoré mi za posledných 14 dní dokázala spôsobiť iba spomienka na tajomného barmana. Ale prečo práve pri ňom?

„V pohodě. Jen si příště dávej pozor na pusu a raději dřív mysli a až pak mluv,” prenesie už v normálnej polohe, ktorá sa k profesorovi a študentovi hodí viac ako tá predtým. Keď odchádza, odtlačí ma rukou od dverí. Jeho dotyk na mojom holom ramene (mám na sebe tielko ako súčasť môjho oblečenia na cvičenie) pošle do môjho tela elektrický výboj, ktorý nakopne môj mozog. Zrazu mi začne dávať všetko zmysel. Spojím si úlomky dokopy a uvedomím si, prečo mi je táto osoba tak povedomá, aj keď… nie je možné, aby tento človek bol ten istý, s ktorým som spal vtedy v tom bare. Veď on mal taký hlboký hlas a tento ho má skôr sametový a veľmi rázny…, ten má do chrčivého opravdu ďaleko…, ale možno to sfarbenie… ťažko povedať. Napadne mi iba jediná možnosť. Jeho tetovanie… mal predsa tetovanie! Keď ho nájdem aj na jeho tele, je to tá istá osoba a šťastena sa otočí konečne ku mne.

S hrôzou zistím, že mi to nedoplo tak rýchlo, ako som myslel. Stál som v tej miestnosti, až kým neprišli ďalší ľudia na tréning karate. Rýchlo sa prezlečiem a s dokonalým plánom, ako ho dostať do kolien, sa vyberiem domov oznámiť ho Lenke. Celú cestu si v hlave prehrávam, akoby bolo možné odhaliť to jeho tetovanie. Napadne mi hneď niekoľko vecí. Jednoducho ho uprostred hodiny vyzliecť, ale na to nemám dosť odvahy, zviesť ho v jeho kabinete, ale tam by nás mohli odhaliť, alebo jednoducho dôjsť do toho baru a počkať si tam na neho. Vstup s maskami už nie je nutný, a tak predpokladám, že ju nebude mať na sebe ani on.

Zavriem za sebou dvere od nášho bytu, v ktorom je nezvyčajne tma, a prejdem do obývačky. Hľadám Lenku všade, až nakoniec zbadám svetlo vychádzajúce z jej izby. Už mám ruku na kĺučke od dverí, keď začujem: „Ahh… Roman… áno!“ Srdce mi vynechá zopár úderov a do tváre sa nahrnie červeň. Áno, počul som ich už zopárkrát, ale to som bol v inom psychickom rozpoložení a nestál som pred ich dverami, akoby som ich špehoval.

Rýchlo sa vrátim na chodbu, kde si obujem svoje topánky a oblečiem bundu. Nemienim tu byť, keď si to tí dvaja rozdávajú. S tichým zavretím dverí opustím náš byt a ženiem sa do mesta. Prvé, čo mi napadne, je ísť do Midnight klubu, no nechcem svoj plán uskutočniť bez Lenky, a tak sa iba tak potulujem po uliciach mesta.

Po dvoch hodinách motanica sa po meste sa rozhodnem vrátiť domov. Som si istý, že Roman už tam nebude. Prejdem chodník k nášmu paneláku, keď si všimnem Honzu. Postava ani nie 5 metrov od nášho vchodu a s niekym sa rozpráva. Rýchle (a čo najviac nenapadne) sa skrytej za mohutný kmeň prvého stromu v mojom okolí. Sám neviem, prečo sa chovám takto zvláštne. Prečo moje srdce buši ako o závod.

Prehliadnem si druhého muža, ktorý je ku mne chrbtom. Trvá mi len pár sekúnd identifikovať, o koho ide. Tieto mohutne, vypracované ramena, ktoré v obsiahnutej koženej bunde bijú do oči, som dneška už párkrát videl. Radek Stříbrný, meno, ktoré nezabudnem už asi do konca mojich dni, rovnako ako oči farby sýto zelenej, ktoré mi cely deň spôsobujú srdečnú zástavu.

Tak toto im dám vypiť. Ak spolu niečo mienia mať, tak ich pri tom pekne načapem a budem mať všetky esá v rukáve ja!

Po první hodině sebeobrany zamířím rovnou domů. Bydlím v 3+kk ještě s Danem, který obvykle bývá u svojí holky. Nevím proč, ale sem si jí nerad vodí. Prý mi věnuje moc pozornosti, nejspíš mu nedochází, že u mě je ve větším bezpečí než u všech jeho dalších kamarádu dohromady.

Za prvé je to žena, ne, že bych s ženami nespal, ale to už musí být sakra krasavice, abych její jeskyňku poctil svou návštěvou. Mám rád takové ty španělské snědé typy a miluji u dívek dlouhé černé vlasy a zelené oči… a hodně dlouhé nohy. Jenomže Markéta je blondýna, která si asi chvilku postála pod okapem. Má bělostnou kůži sem tam posetou pihami a tmavě hnědé oči, které mi už od první chvíle, co jí znám, neladí s její tváří. Podle mě by měla mít barvu minimálně jako Párek, kterému oči září jako modrá obloha v létě. Jak poetické, pche!

Nicméně třešničkou na dortu je, že Markétka měří skoro stejně jako já, když mi bylo devět. Je opravdu malinkatá, což je u mě jen další mínusový bod.

Proto mě docela překvapí, když je uvidím sedět v kuchyni, sotva co si skopnu boty z nohou a tašku s věcmi na cvičení odhodím do kouta. Mám dneska v plánu navštívit fitko, alespoň na hodinu. Jen se předtím potřebuju nakopnout.

„Nazdárek, hrdličky,” pozdravím je zvesela. Projdu kolem jejich tělíček, co se k sobě tisknou u topení, které stejně nefunguje.

„Ahoj,” odpoví unisono a neujde mi ten posmutnělý tón.

Měl bych si teď asi zahrát na empatického kamaráda a zeptat se…

„Co se stalo?” otočím se k nim s kilovým pytlem čokoládového proteinu, který si před tréninkem (a někdy i po) dopřávám, a odměrkou v ruce.

„Znáš Honzu ze třeťáku, ne?”

„Znám, dneska se mě na přednášce ptal na tu největší kravinu pod sluncem, kterou by potom, co strávil na půdě školy už třetí rok, mohl vědět… a taky ho potkávám ve fitku, proč?”

Podívají se na sebe, jako kdyby právě natáčeli vážnou scénu nějakého dramatického seriálu.

„Protože by rád nabral svalovou hmotu a neví, jak na to. Prý cvičí už roky, ale nějak to nejde vidět…, takže jsem mu navrhl, že se může poradit s tebou, případně, že mu i pomůžeš, když bude třeba a…”

Neřekl bych, že to nejde vidět…

„Vypadám jako student sociálního oboru?” přeruším ho. „Jak mu můžeš navrhnout něco takového, aniž by ses mě zeptal?!” jevím se dál.

Znovu se na sebe podívají, až mám chuť vzít kýbl studené vody a nalít jim ho na hlavu.

„No, to jsem vlastně navrhla já,” odpoví Markéta a pohledem hledá oporu u Dana, který se tváří jakože on nic, on jen oběť ženské bestie.

„Jasně, to vysvětluje tu debilitu. Ale znáš mě už docela dlouho, takže bys mohla vědět, že na charitu nepřispívám,” odfrknu si.

Doplním šejkr s čokoládovým práškem půllitrem mléka a pro jistotu odejdu do svého pokoje. Jsem přesvědčen o tom, že za chvíli přijde Dan, aby se jal ukecávat moji velkou maličkost.

Netrvá mu to ani pět minut a už mi klepe na dveře, div je přitom nevyrazí z pantů.

„Hele,” nakoukne dovnitř. „Já vím, že tě to sere. Máš toho hodně a tak, ale aspoň pokecat by sis s ním mohl ne? Stejně si říkal, že ho potkáváš, a on na tvoje tělo pěl šílený ódy, když jsem mu pak řekl, že s tebou bydlím, tak těm jeho štěněčím očím Markýska neodolala.”

Dlouze se napiju a věnuji mu pohled, že být sekáček na maso, už je z něj gyros. „Tak Markýska? Hele, dneska se smiluju. Za deset minut vyrážím trénovat, tak mu to napiš. Jestli nepřijde, má smůlu, protože další možnost k radám už mu nedám. Jasný?”

Nesedí mi to. Proč by si tak najednou vzpomněl na mě? Proč tak najednou chce trénovat s někým? Jestli je pravda, co mi tu Dan veší na nos, tak už tenhle menší problémek musí mít delší dobu.

„Jo! Určitě dorazí,” ujistí mě a zatváří se jako výherce hlavní výhry ve sportce.

Ani mě neudivuje, že ho Dan zná, protože u něj by bylo jednodušší říct, s kým se nebaví, než naopak.

Představa, že mě při cvičení bude rušit tento idiot, mi mou dnešní náladu, která je už tak povážlivě napjatá, nijak nezvedne.

Dorazím do fitka o hodinu později, než jsem slíbil. Čistě záměrně, přece, kdo chce, ten si počká ne?

Vyhledá si mě sám. Po úvodních kecacích řečičkách konečně přejde k věci. Trápí ho, že nijak nepřibírá. Podle mě má dost dobrou postavu i bez toho, aby vypadal jako hora svalů.

„Poslyš, co ty vlastně řešíš? Máš dost široký ramena, útlý pas, pevný stehna a slušný zadek. Je vidět, že makáš, chceš snad dělat v budoucnu vyhazovače? Pokud jo, tak nestuduj vysokou,” uchechtnu se a hlasitě si odfouknu. Ono mluvit a zvedat přitom 35 kilovou činku na bicáky je docela fuška.

„To ne, ale ty máš luxusní postavu, chtěl bych spíš vypadat nějak podobně. Pořád jsem dost tintítko. Mám metr osmdesát pět a vážím taky osmdesát pět.”

Sjedu ho pohledem. „Já mám o deset čísel víc a vážím metrák. Hele jednoduše, pokud chceš vypadat jako já, tak žer hodně masa, dopřej si protein a jeď těžký váhy. Musíš přidávat. Nebo to dělej jak většina idiotů tady kolem. Hoď si na činky to, co sotva uneseš, a rychle to zvedej. Sice cvičíš špatně, ale svaly ti z toho nabydou rychleji…,” pokrčím rameny.

Bohužel je to tak, většina zdejších machýrků neumí vůbec cvičit. Dělají to kvapně, ale špatně. Pokud chcete vypadat dobře, musíte na to jít pomalu. Cvičím skoro deset let a ještě nevypadám tak, jak bych si přál. Mám dost slabý ramena.

Nakonec si zacvičíme dohromady. Něco se ve mně sepne (nejspíš ty jeho pohledy, kterýma mě lustruje…) a projevím jakousi takousi snahu o to mu pomoci. Ukážu mu pár cviků, kde přibrat, kde ubrat, co dělá špatně. Probereme jídlo a dvě hodiny uběhnou jako voda. Původně jsem se chtěl zdržet jen hodinku.

Doprovodím ho až před panelák, kde se svými třemi kámoši pobývá. Shodou okolností je to tak patnáct metrů od zastávky, takže si zas až tak daleko nezajdu.

Píchneme se kousek od vchodu. „Hele, díky za rady, dost mi to pomohlo, a uděláš si čas i jindy?” zamrká na mě.

Rady… on vůbec radit nepotřebuje. Jsem teplej už pětadvacet let, poznám, když o mě chlapovi jde. A je mi jasné, že ten idiot Dan to taky musel vědět, nejspíš proto ty kajícné pohledy. Už od začátku mi to přišlo zvláštní. Spíš mě udivuje, že se rozhodl po mně vyjet až teď, když mě ve škole potkává dobrý tři roky. Loni chodil na moji přednášku (neudělal zkoušku, takže to opakuje, chudák) a také se o nic nesnažil. Divný.

„Poslyš, nevím, co ti Dan vykládal, ale jestli se chceš nechat ojet, nemám problém. Ovšem pokud doufáš v kytičky, večeře při svíčkách a pravidelné prznění zadku, tak musíš zazvonit na jiný zvonek. Nejsem na vztahy a anály navštěvuji jen jednou, bez výjimek, chápeme?” vysvětlím mu rovnou, jak se věci mají.

Mám k tomu své vlastní důvody. Kdysi jsem jeden vztah měl. Nedopadlo to dobře. Nejsem někdo, kdo by měl s někým chodit. Pak lidem akorát ubližuji, i sám sobě. Už tehdy jsem si uvědomil, že láska je spíš přítěž než potěšení. Sex je ale super vždycky!

„Takže jenom jednorázovky, jo?” zajímá se.

„Tak asi si slyšel, ne?” zasměji se.

Přikývne. „Tak v tom případě… kousek odtud je hotel. Nemám samostatný pokoj, takže to bude lepší tam,” máchne rukou kamsi doleva.

„Počkej, jako teď hned?!” zeptám se a ani se nesnažím skrýt překvapení v hlase.

„Jo, teď nebo nikdy,” rozesměje se.

Přejedu si ho hodnotícím pohledem. Nevypadá vůbec zle. Už od chvíle, co jsem viděl toho rozkošného tvorečka bez kostýmku, mám problémy s erekcí. Proč si neulevit?

„Fajn, proč ne,” pokrčím rameny. „Ale platit si kvůli hodině hotel? To je zbytečný,” rozhlédnu se kolem sebe a do očí mi padne javor s dost širokým kmenem, kolem nějž jsou uspořádané vysoké keře. A kousek vzadu spatřím to, co jsem hledal. „Máš zkušenosti s těmi veřejnými hajzlíky?” zeptám se ho s pohledem upřeným na bílou budovu.

Málem mu vypadnou oči z důlků. „Ne, ale jsem pro každou špatnost!”

Ten kluk se mi teda začíná líbit, přesně podle mého gusta. „Oukey, tak jdeme,” rozhodnu a vyrazím směr ukájení.

Když procházíme kolem javoru, zaznamenám koutkem oka pohyb, který mě donutí otočit hlavu na stranu a zastavit. Chvíli si prohlížím široký kmen stromu, než mě do očí praští modrá vykukující látka. Nedá mi to. Napadne mě, že si možná Honzík chtěl udělat dobrý den, takže pro jistotu obejdu strom a zůstanu zírat na zbloudilou ovečku v modré bundě.

Hm, v tomhle asi nebude mít prsty Honza…

„Teda… zase ty?!” vyprsknu smíchy. „Co tu nacvičuješ? Hraješ si na tajného agenta od FBI? Sleduješ mě?” bavím se dál jeho rozpaky, které mu obalily tvář.

Vyjde ze svého úkrytu. Chvilku mu to trvá, než se prodere, protože za sebou má kmen a před sebou vysoké keře.

„Hele! Párek,” zasměje se Honza, který zůstal stát na chodníku.

„Nie som Párek, ale Válek, debil,” odvětí to rozpačité stvoření a vrhne na něj skoro až komicky vražedný pohled (uznejte, když se někdo snaží tvářit jako zabiják a přitom se červená, půdobí to zvláštně).

Neudržím se, musím se začít smát, div se nepopadám za břicho. Tahle ovce (Párek je sice taky fajn oslovení, ale ovce mi prostě sedí víc) je docela číslo.

„Tak se nečerti, Štefane, jmenuješ se tak, ne?” mrknu na něj.

„Áno,” odvětí stroze a přejede mě pohledem, kterým zakotví někde u pásku na mých kalhotách. Vypadá, jako kdyby mě chtěl svléknout, naštěstí za ty roky praxe vím, že zrovna pohledem se tenhle zázrak nepodaří.

„Co tu teda nacvičuješ?” zajímám se a nasadím takový ten vševědoucí pohled, protože nejsem vůl. Je mi jasné, že nás viděl. Akorát si nejsem jistý, jestli i slyšel.

„Bývam tu… a potreboval som si odskočit na malú,” odpoví po chvilkovém zaváhání a trapně sklopí zrak k zelené trávě.

Dost blbá výmluva. Teda, nebyla by až tak hloupá (ačkoliv, proč by kvůli pomočení stromečku zalézal tak daleko, že), kdyby zněla alespoň trochu přesvědčivě.

„To vykládej veverkám,” doporučím mu.

„Naozaj tu bývam!” ohradí se.

„Ale na malou jsi určitě nešel,” doplním ho s lehkým úsměvem.

Uhne pohledem. „Šiel,” stojí si zarytě na svém.

„Hele tak ho netrap, kašli na to, máš na něj až tak velkou pifku?” ozve se netrpělivě Honza.

Ano, mám a dokonce z vícero důvodů. Za prvé, je hodně drzý a za druhé mě opravdu sere, že mě ten jeho zadek láká podruhé.

„Kdepak, jen mu nevěřím ani ten růžový nos mezi očima,” odvětím, aniž bych se přestal pohledem vpíjet do modrých oček, které mě vyjeveně pozorují. Záměrně se sehnu k jeho červenému oušku, které vyniká, neb má své polodlouhé vlasy svázané v culíku jako dívka. „Je mi jedno, cos slyšel. Pokud si myslíš, že máš eso v rukávu, tak se šeredně pleteš, Párečku. Hezký zbytek dne,” zašeptám tiše.

Div se mu z mého dechu, kterým ovanu jeho krk, nepostaví i ten drdol.

Zvedne ke mně překvapený a nechápavý pohled. Pokrčím rameny a nechám ho tam tupě stát.

Honza už čeká a já potřebuju, fakt hodně potřebuju, ulevit tomu nenadálému tlaku v kalhotách. Teď je mi víc než jasné, že do hotelu by to vážně bylo daleko. Záchodky jsou blíž.

Infarkt myokardu je slabý pojem toho, čo som zažil, keď sa vybrali mojím smerom. Rýchlo som sa vopchal za prvé kríky, aby ma nemohli zbadať, no nepomohlo to.

„Teda… zase ty?!” začne sa smiať. „Co tu nacvičuješ? Hraješ si na tajného agenta od FBI? Sleduješ mě?” Áno, neviem prečo, ale… áno sledujem. No tak toto mu určite zavesím na nos. Z poslednou štipkou dôstojnosti, ktoré môže z mojej červenej tváre vyžarovať, sa predieram kríkmi bližšie k nemu.

„Hele! Párek,” zasmeje sa Honza a ja mám sto chutí začať za túto prezívku zabíjať.

„Nie som Párek, ale Válek, debil,” odbijem ho a venujem mu najhnusnejší pohľad, ktorý v tej chvíli dokážem vyčarovať. Radšej sa ani nezamýšľam nad tým, ako vtipne som v tej chvíli musel vyzerať.

„Tak se nečerti, Štefane, jmenuješ se tak, ne?” žmurkne na mňa Radek a mne pri vyslovení môjho mena podskočí srdce.

„Áno,” odvetím stroho a pohľadom ho celého preskenujem. Zastavím na jeho bedrách, pri ktorých mi napadne, či tam má to tetovanie alebo nie.

„Co tu teda nacvičuješ?” venuje mi otázku a mňa ňou vytrhne z výru myšlienok o tom, ako by som mu tu mohol teraz stiahnuť nohavice a uistiť sa.

„Bývam tu… a potreboval som si odskočit na malú,” tresnem prvú blbosť, ktorá mi napadne. Prečo by som čúral na strom, keď tu bývam? Značkujem si územie abo čo?

„To vykládej veverkám,” prekukne moju lož, no ja mu nemienim povedať pravdu o tom, že som ho špehoval len preto, aby som mal nejaké to eso v rukáve.

„Naozaj tu bývam!” drž sa svojej lži Štefan! Aj keď lož je iba to s tým čúraním.

„Ale na malou jsi určitě nešel,” pokračuje v mojom výsluchu, z ktorého mám stále menšiu a menšiu šancu na útek.

„Šiel,” neznesiem už ten jeho uprený pohľad, a tak odvrátim ten svoj. Chyba! Nikdy neuhýbajte pohľadom, keď klamete! Nikdy!

„Hele tak ho netrap, kašli na to, máš na něj až tak velkou pifku?” zapojí sa Honza a ja venujem Radkovi pohľad, ktorým mu vravím, aby ho počúvol.

„Kdepak, jen mu nevěřím ani ten růžovej nos mezi očima.” Ružový? To som na tom až tak zle s červenaním sa alebo čo? Nedostanem príliš veľa priestoru na zaoberanie sa touto myšlienkou, pretože sa jeho hlava nebezpečne priblíži k tej mojej a moje srdce práve znova zažíva fibriláciu. Mal by som si zájsť na EKG. Ale čo by som tam povedal. Dobrý, mám pocit, že nie som v poriadku. Moje srdce strašne rýchlo bije a mávam pocit vynechania. Stáva sa mi to vždy, keď sa na mňa pozrie môj profesor a.k.a. tréner sebaobrany, o ktorom mám podozrenie, že je aj muž, ktorý mi raz v bare poriadne prevetral anál a mal tetovanie na bedre. Nie ďakujem, neprosím!

„Je mi jedno, cos slyšel. Pokud si myslíš, že máš eso v rukávu, tak se šeredně pleteš, Párečku. Hezký zbytek dne,” zašepká mi priamo do ucha a mne sa postavia všetky chlpy na tele (a nie len chlpy).

Ani neviem, ako dlho som tam ostal, potom čo odišli, no jedno viem stopercentne, tento chlap ma raz zabije. Hneď ako som prišiel domov, vletel som do izby, kde som uvoľnil prebytočný tlak medzi nohami. Samozrejme, že som sa urobil až po tom, čo som si s dvoma prstami v zadku predstavil TOHO barmana.

Lenke som nepovedal o mojom zážitku v byte predtým, ako som sa vybral do mesta. Načo aj? Aj tak by to mala v riti a nabudúce by si to s ním rozdala na kuchynskej linke, len aby ma videla v šoku. Nechápem, ako môžeme byť mi dvaja najlepší kamaráti. Niekedy mám pocit, že sa so mnou baví iba preto, aby sa zo mňa mohla smiať.

Neviem prečo, ale prvýkrát po dlhej dobe som sa konečne dobre vyspal. Možno zato môžu tie erotické sny, ktoré sa mi prisnili s mojím profesorom a v ktorých som zažíval neskutočnú jazdu stále dookola, a možno iba fakt, že som si pred spánkom dal jedného panáka vodky, ktorú má Lenka v skrini na chodbe.

Ráno vstanem s nečakane dobrou náladou. Za sprievodu melódie pesničky, ktorú si len tak spievam, a Lenkynho nadávanie o tom, že nechápe, prečo sa nám semester začal vo štvrtok, sa vychystám do školy. Vlastne iba hodím do tašky buchtu, kávu v termoske a notebook. Je piatok, čož znamená, že dnes žiadna prednáška ani cviká a ani seminár s Radkom nie je. Rozhodnem sa teda dnešok prežiť v duchu dobrej nálady. Končím už o pól jednej poobede, a tak mám dosť času na prípravu na výlet do Midnightu. S Lenkou sme sa dohodli, že tam dnes večer zájdeme. Ona ihneď volala Romanovi, a keď jej ten povedal, že dnes robí, tak neváhala ani sekundu a už včera večer si pripravila červené mini-mikro-nano-piko šatičky (ako ich rád nazívam).

V škole sme pól hodinu pred začiatkom prednášky, a tak máme miesta vzadu. Chvíľu sa tak všeobecne bavíme, keď zbadám akýsi neprirodzený pohyb pri dverách. Zaostrím a zbadám Honzu, ako sa chôdzou alá naprcaný káčer snaží dostať do lavice. Nedá mi to, a tak si rypnem.

„Si spadl zadkem na hodně tvrdý předmět viď?” miestnosťou sa ozve smiech ľudí, ktorí sú rovnaký blázni ako mi a na prednáške sú v rovnakom predstihu. Honza sa iba začervená a pokúsi sa vpiť do stoličky, na ktorej kŕčovito sedí. Smola, sám dobre viem, ako je to nemožné.

Z tohoto zážitku sa usmievam, až pokiaľ do triedy nevojde Radek.

„Paní doktorka nemohla přijít, takže jsem tu jako záskok.”

Za normálnych okolností by som sa celý červený skryl pod stôl, no dnes povzbudený dobrou náladou som ochotný tejto nepriazni osudu čeliť čelom.

Vejdeme do převoněné místnosti, kde si v kukani hoví starší babka, která lustruje noviny. Za půlhodiny má padla, což je tak akorát.

„Patnáct korun za jednoho,” řekne rovnou, aniž by pozdravila.

Nemít tak velký tlak v rozkroku, snad ji tu zjebu, že nemá slušné vychování. Takhle jí neřeknu nic a rovnou na pultík hodím třicet kaček. Dost drahé veřejné záchody, že ale ne až tak, pochopím hned, co vlezeme na pány.

Je tu překvapivě vypulírováno. Skoro žádný smrad (takhle vyleštěné WC nemáme snad ani doma…).

Naštěstí jsou v menší místnosti krom třech pisoárů i dvě kabinky a nikde nikdo. Do první z nich rovnou dychtivě natlačím Honzu.

„Jen tak na okraj, nevěděl jsem, že jsi gay,” oznámím mu, zatímco ho vyprostím ze zajetí kalhot i boxerek, které mu nahrnu až ke kotníkům. To bohatě stačí, nemusí se svlékat celý. Otočím ho zády k sobě, rukama se zapře o splachovací nádržku. „To samé u tebe, kdybych to býval zjistil dřív…,” zasměje se.

„Nápodobně, ale nepohrdnu ani ženami,” osvětlím s pohledem upřeným na jeho vytrénovaný zadek. Není teda tak hezky malý jako…

Zavrtím hlavou. Kdepak, Honza je ukázkový chlap!

Z batohu vytáhnu krém na ruce a kondomy (ano, vždy připraven!). Navléknu si ochranu na dva prsty, vytlačím na ně řádnou dávku krému a rovnou jimi zajedu mezi jeho vyšpulené půlky. Natočí ke mně hlavu s jasným pozváním ke spojení rtů, což mu rád vyplním. Potřebuji se zbavit těch myšlenek, které mi ulítávají k úplně jiné prdelce. Asi se ve mně před čtrnácti dny vzbudila úchylka na prznění oveček. Dost děsivý, snad mě tyhle prostopášné choutky nenapadnou, i když uvidím reálnou chundelatou kouli (haha).

Připravím si ho během pár minut. Výjimečně to nezanedbávám. Čím uvolněnější bude, tím lépe. Stíhám se s ním přitom líbat a ještě si volnou rukou rozepínat své kalhoty.

Když najdu správné místo, unikne mu dost tichý, ale hluboký sten. „Řekl bych, že ke mně už můžeš zavítat,” pobídne mě slovně a přirazí na mé v silikonu ukryté prsty.

Nenechám se pobízet dvakrát. Stáhnu z prstů krémem pomazaný záchranný obal. Odhodím ho na zem a zuby načnu nový červený Durex velikosti XXL, která mi sedí jen tak tak, což si o sekundu později ověřím v praxi, protože můj penis je po dnešku asi krom zpevnění i dost nateklý, neboť mi nejde si ten zpropadený po jahodách čpící obleček navléct. Ale spíš za to můžou moje ruce, které se mi ze samé nadrbanosti klepou jako člověku s Parkinsonem.

Honza se otočí, aby zjistil, co mi tak trvá, a uznale hvízdne. „Tak teď se začínám bát,” podotkne se smíchem a vystřídá mé roztřesené ruce. Podaří se mu, co mně už začalo připadat nemožné.

Vrátí se do původní pozice zády ke mně, vyprostí jednu nohu z oblečení a položí koleno na poklop záchodu. Prohne se v zádech.

Asi už pár rychlovek taky zažil.

Preventivně si natřu indulonu i na své mužství a plynule do něj zavítám. Ochotně mě přijme a hlasitě vydechne přesně v momentě, kdy se otevřou dveře. Položím se na jeho záda a volnou dlaní mu zacpu ústa. Není třeba, aby nás někdo slyšel.

Pohybuji boky v pomalém rytmu. Pot se mi perlí snad všude, kde může, žíla mi tepe ve spánku. Stojí mě opravdu dost námahy si tu takhle lážo plážo vrtět pánví.

Potřebuji víc! Chci víc!

Hned jak uslyším zapínání zipu a následné zabouchnutí dveří (prase, ani ruce si neumyl!), rozjedu svou zběsilou jízdu. Honza se rozhodne, že se provzdychá snad k té bábě do kukaně, takže mu celou dobu držím ruku před ústy. Nezapomíná mě do ní kousat, ale to vem čert. Pro pár minut slasti nějaké ty uštědřené rány přežiji.

Udělám se rekordní rychlostí. Snad během tří minut, jsem si jistý, že tenhle výkon bych si na nástěnku nenalepil. Naštěstí mi stačí pár prudších pohybů boky a jedno spojení úst k tomu, abych byl znova v online režimu.

Většinou potřebuji tak deset až patnáct minut pauzu, než jsem znova schopný soulože. Jenomže po tolika dnech abstinence mám téměř super schopnosti.

Docela si to užíváme oba. Honzovi se dráždění prostaty taky líbí, dokonce si k vyvrcholení ani nepomůže rukou, to se vskutku jen tak nevidí.

Jen co máme hotovo, zameteme stopy. Nehodlám paní v kukani způsobit předčasnou smrt, až to tady bude uklízet.

Nějak nepřemýšlím nad tím, co mi tak chybělo, ani nad tím, že mi to nepřišlo ono. A už vůbec ne nad tím, jak děsně mě to všechno sere, protože vůbec nerozumím tomu, co se to s mým tělem děje. Spíš to bude v hlavě.

Opustíme záchodky přesně dvacet minut potom, co jsme tam vlezli. Tenhle čas brzy bude mým prokletím.

Bába na nás dost zvláštně kouká, ale naštěstí se zdrží komentáře. Oba jsme celí rudí a zpocení, takže není divu, že jí na tom něco nesedí.

„Hele, tak se měj a cvičení zdar!” rozloučím se s ním na zastávce.

Není co více říct. Dostal, co chtěl. Na cukrbliky nehraji už pár let (můžou se pěkně vymstít).

„Díky… ty taky,” věnuje mi lehký úsměv a vydá se k domovu. Vypadá přitom jako chodící reklama na zombie apokalypsu. Jde strašně pomalu a velmi zvláštně pohybuje boky. Snad jsem mu ten zadek nenatrhl, nestěžoval si.

Doma mě čeká prázdný byt a vzkaz od Dana, že dorazí zítra. Nijak mě to netankuje, spíš naopak. Nemám vůbec náladu se s ním bavit.

V mailu na mě čeká zvídavý dopis od paní doktorky Kotrbové, která zítra má přednášet Sociologii, kterak bych nebyl ochoten a schopen říci základní údaje místo ní. Zašlu jí kladnou odpověď a po dlouhé době ulehnu do postele už v devět, skoro jako malé dítě. Jen ten večerníček jsem zmeškal.

„Ty vole, vstávej!” probere mě Danův hysterický hlas.

„Co je, debile?!” osopím se na něj. Nesnáším, když mě někdo budí. Ještě je venku tma!

„Nemůžu se dostat do pokoje,” oznámí mi.

„A co já s tím?” odfrknu si.

„Tys mi ho nezamkl?” podiví se.

„Jasně, určitě ti budu zamykat pokoj. Radši se podívej do svého pozadí, jestli ti tam klíče nezapadly,” plácnu první, co mě napadne, a otočím se k němu zády. Je pět ráno, tak brzo snad nevstává ani můj děda, když chodí krmit slepice.

Záhada se po chvíli vyřeší a samozřejmě je potřeba mojí asistence, protože zámek zapadl. Chytrolína Dana nenapadne nic lepší, než že dveře vykopnu. Jsme snad ve filmu? Vyřeším to vrtačkou, a protože spánek mě přejde, dokopu se k ranní rozcvičce, neboť, kdo posiluje, musí i protahovat.

Po snídani si vzpomenu, že vlastně musím jít na tu přednášku. Vytisknu z mailu jeden list papíru se základními informacemi a doběhnu do posluchárny o půlhodiny později.

Pecka, a to jsem vstával už v pět.

Ovečka se na mě z prostřední řady zubí jako měsíček na hnůj, což mi okamžitě zkazí náladu. Asi pět minut melu pantem, než mě ten jeho idiotský výzub prostě dožere a já si to neodpustím. „Pane Párek, vypadáte jak reklama na svěžest. Řeknete mi vaše tajemství?”

Obličejem se mu mihne trošku naštvaný výraz (nejspíš ho moje změna příjmení zrovna dvakrát netěší, sorry kámo, nemáš cákat mrdky po policích a dávat klíče do ruky cizím lidem… a lézt mi do hlavy). Já to říkal, že jsem pomstychtivý.

„Žádné nemám,” pokrčí rameny a hrdě čelí tichému uchechtávání některých jedinců, kteří měli tu čest být na včerejší fyzické.

„Pokud se stydíte, tak mi to klidně můžete přijít zašeptat do ouška,” rýpnu si a opět se mi povede pár lidí rozesmát. Honza na mě zezadu dost důrazně pokroutí hlavou i očima.

„Keď to vravíte vy, tak prečo nie,” zvedne se a skutečně projde uličkou mezi lavicemi. Každý schod, který sejde ke mně dolů, ve mně vzbuzuje stále větší překvapení, neboť jsem podvědomě očekával, že se spíš zavrtá do sedačky a bude si hrát na neviditelného.

Svoji ztracenou sebejistotu, která si na těch pár sekund, kdy ke mně mířil, odběhla ukrátit dlouhou chvíli na druhou stranu místnosti, získám zase zpět a nasadím svůj obvyklý ironický a zároveň pobavený výraz.

Zastaví se na deset centimetrů ode mě. Spolku připomínku o tom, že narušování osobní zóny nepatří k mým oblíbeným činnostem (sám jsem ho k tomu přece vyzval). Nakloní se, a zatímco ostatní tohle naše šaškování berou jako možnost ke klevetění, tak on mi vydechne na ucho. „Viem tvoje tajomstvo.”

Dobrý pokus, hodně dobrý pokus. Moc dobrý pokus, ale má smůlu. Moje máma na mě tohle zkoušela dost často. Vždycky schválně řekla, že jsem něco udělal, i když si to jen myslela, a já se jí pak v podstatě přiznal, jelikož jsem se mylně domníval, že už to skutečně ví. Chyba, většinou tušila a chtěla si to pouze ověřit. Nepochybně budou mít tuto vlastnost společnou.

Ovšem, tady u Ovečky si hodlám chvíli hrát, takže se také přikloním a stejně tichým hlasem vydechnu. „Klidně můžu říct, že znám to tvé. Jsi snad Arabela s kouzelným prstenem? Nebo máš křišťálovou kouli? Pochybuji, mazej do lavice a nehraj si tu na vědmu.”

„Pane Párek, vypadáte, jak reklama na svěžest. Řeknete mi vaše tajemství?” preruší svoj monológ o sociológii a ja mam sto chuti mu hodiť do hlavy tu termosku za to meno. Hnev sa ma však nedrží dlho. Už od včerajšieho uvedomenia si, kto by to mohol byť, sa mi to všetko iba viac potvrdzuje.

„Žádné nemám,” pokrčím ramenami a venujem mu jeden z najsladších úsmevov, aké viem.

„Pokud se stydíte, tak mi to klidně můžete přijít zašeptat do ouška.” Môže mi hrať dnes všetko do karát? Presne takúto príležitosť som potreboval.

„Keď to vravíte vy, tak prečo nie,” zdvihneme sa a hrdým krokom zidem zopár krokov až k nemu. Musím sa postaviť na špičky, aby som sa dostal k jeho uchu.

„Viem tvoje tajomstvo.”

Buď teraz alebo nikdy… buď sa prezradí teraz, alebo to bude vážny trapas.

V jeho tvári sa ani na moment neobjaví šok. Namiesto toho sa nakloní on ku mne a zašepká mi do ucha:

„Klidně můžu říct, že znám to tvé. Jsi snad Arabela s kouzelným prstenem? Nebo máš křišťálovou kouli? Pochybuji, mazej do lavice a nehraj si tu na vědmu.”

Tak moje tajomstvo? Pokial naráža na moju orientáciu, tak tou sa ja netajím.

Stále s hrdým postojom sa vraciam ku svojej lavici, no nezabudnem ho ešte troska potrápiť.

„Ani jedno, ale mam veľmi dobrého známeho… moderný Cassanova. Boli sme si celkom blízky,” venujem mu nenapadne žmurknutie a s pocitom zadosťučinenia sa na neho šklabím, až dokiaľ nás nepošle domov. Bohužiaľ s ním to nič nerobí, ale mne to na radosti neuberá. Teším sa na večer.

Musím uznať, že takéto vzájomne uťahovanie si zo seba je prijemne a osviežujúce. No ja túžim vidieť zasa toho barmana a… no proste viac než len vidieť.

S Lenkou ideme po prednáške domov, keďže ďalšia sa nám začína až o jedenástej a teraz je deväť hodín. Sedíme a pozeráme telku, keď sa jej rozzvoní mobil. Podľa tónu hlasu, ktorý nasadí, a výrazu, ktorý vyčaruje, usúdim, že je volá Roman.

Počúvam pól hodinu tie ich sladké rečičky, keď to už nevydržím.

„Nechcete si to rovno rozdať cez telefón?” okríknem ju a stolné film, ktorý som sa snažil pozerať.

„To by si rád, čo? Prestaň si láskavo vybíjať svoju sexuálnu frustráciu na nás,” vráti mi úder a ja si bolestne uvedomím, že naposledy som spal s tým barmanom a prsty mi už prestávajú stačiť. Dúfam, že tam dnes večer bude.

„Roman ti odkazuje, že ak máš nedostatok sexu tak, že pozná jedného nabúchaného týpka, ktorý tiež potrebuje zasunúť,” nepohoršujem sa nad týmto návrhom a rovno sa chopím príležitosti.

„Odkáž mu, že ďakujem, ale neprosím, no že či by mi nepovedal meno toho jeho kolegu z kostýmového večera,” Lenka pretočí očami, no odkaz mu predá. Napínam uši, ako sa snažím niečo zachytiť, no nič nepočujem.

„Roman ti odkazuje, že ak ho chceš, tak máš prísť dnes do baru, bude tam. Ale, že ťa mam varovať. Vraj s nikým nespí dvakrát.”

Bohovia sa nado mnou zamilovali a dopriali mi šťastie v podobe jeho prítomnosti v bare. Ignorujem Lenkyne varovanie. (Ja ho k tomu ešte nejako dokopem)

S úsmevom na perách a s predstavami o ďalšom úžasnom sexe prečkam cely deň. Zasa sa cítim ako v ten deň, keď sme tu boli prvýkrát. Dlhá rada a obrí vyhadzovač vo mne vyvolávajú spomienky na tu osudnú noc. Nechám sa prešacovať a so spokojným úsmevom vojdem aj s Lenkou do baru. Okamžite zablúdim pohľadom k baru. Moju sánku by ste v tej chvíli márne hľadali na našej pologuli.

Nechápem, čo sa deje. Prečo majú všetci barmani škrabošky? Ako sa mam teraz uistiť, či je to on? Nemám problém ho rozoznať. Toho diabla by som spoznal aj vo vreci od zemiakov, no moja nálada dostala riadne po hube.

Celý môj plán o krásnom odhalení je v riti.

„Štefan, teba tam hore musia naozaj neznášať,” vysmeje ma Lenka a už sa hrnie ku svojmu mucikovy (ako ho ma uloženého v mobile).

Aby sme sa chápali, viem, že je to on, pretože teraz, keď ho konečne zasa vidím na vlastne oči, tak si neide nevšimnúť tu podobnosť stavby ich tiel… nie, oni ich majú úplne rovnaké.

No ja som mal tak krásny plán a on je teraz v riti. Vyzerá to tak, že to proste budem musieť nechať na starú dobrú improvizáciu.

„Ani jedno, ale mam veľmi dobrého známeho… moderný Cassanova. Boli sme si celkom blízky,” mrkne na mě a odkráčí zpět na své místo.

Tak moderní Cassanova. Silou vůle se tomu jeho titulu nezasměji. Prej blízký, jednou mu ho člověk strčí do zadku a on si hned představuje, kterak se budeme vodit za ručičky a vychovávat tlupu děcek?

Během deseti minut s častým pohlédnutím do papíru odříkám, co a jak je v sociologii čeká. Výhodou je, že tuhle první přednášku nemusím nic víc vyprávět. Mávnu na Honzu, který mě celou hodinu hypnotizuje jako kobra svoji oběť.

Pochopí a dožene mě akorát před kabinetem.

„Ahoj, co máš za problém?” zajímám se. „Myslel jsem, že po včerejšku máme jasno. Šlo jen o jednorázovku.”

„Vím, ale tak na pivo nebo tak zajít můžeme ne?” zajímá se.

Ne, hlavně se nezamiluj, blbečku.

„Jo, hele makám v Midhnight klubu, tak se klidně stav i s kámoši, můžeme trochu pokecat, když se urvu,” navrhnu mu.

Mám k tomu jeden důvod. Nějak podvědomě tuším, že ovečka už si spojila dvě a dvě dohromady, takže Honza bude zábavný doplněk.

„Jo? Hej, tam to znám, vidíš. Tak to jo, nevěděli jsme kam jít, ale zkusíme to,” přikývne horlivě.

Bože, co to zas dělám?

„Ale jen kámoši, jasný? Nikdy s nikým nechodím, rozumíš?” ujistím se.

„Jasně, šéfe,” zasměje se a odběhne.

Doufám, že nekecá. Pokud má dobrý pud sebezáchovy, tak by nemusel. Pamatuji si živě, že ta svině s růžovými brýlemi umí kurevsky bolet. Přesně proto si spolu nerozumíme a raději se sami sobě vzájemně vyhýbáme.

Ze školy to vezmu domů pro věci na cvičení. Ve fitku si dám spíš jen takový lehký kondiční trénink. Z plánovaných dvou hodin tam strávím čtyři, protože se zakecám s Robem, což je místní majitel, který by svou stavbou těla mohl konkurovat medvědovi. Zrovna takhle bych nikdy dopadnout nechtěl. Líbí se mi svaly, ale všeho s mírou.

Odpoledne doženu resty se dvěma díly American Horror Story. Tenhle seriál docela můžu. Stokrát lepší než Hra o trůny, kterou každý žere.

Ve čtyři zamířím do klubu. Cestou pomůžu jedné staré paní vynést nákup až do sedmého patra panelákového domu, protože je výtah mimo provoz. Bohužel často se stává, že když někomu nabídnete prst, sežere vám rovnou celou ruku. Nakonec milé stařence vyměním žárovku v chodbičce, když se tak letmo zmíní, že jí už druhý den nesvítí a mladí jí mají přijet až o víkendu. Spolku poznámku o obětavých sousedech, kteří by jí třeba rádi pomohli. Když už tam jsem…

Do klubu dorazím o čtvrt hodiny déle. Roman už se na mě dívá pohledem, kterým mi pravděpodobně slibuje brzkou smrt.

Vypovím mu v rychlosti, co se mě zdrželo.

„Víš, ty vždycky máš šílený kecy o tom, jak jsi člověk bez srdce. Nepřispíváš na charitu a podobně, a přitom jen čekám, kdy dorazíš s tím, že jdeš pozdě, protože si cestou házel drobné každému bezdomovci, co jsi potkal.”

„Byla to starší paní! Vlekla se s těžkou taškou. Jasný, nemusela si tolik blbostí kupovat, ale tak pomůžu, když můžu. To nemá co dělat s charitou,” ušklíbnu se.

„Ne, ty se jen snažíš ze sebe udělat zlého člověka, ale problém je, že i když to říkáš, ne vždycky se tak chováš. Víš?” usměje se a roztočí tři plzně.

„Strč si ty svoje řeči pod škrabošku,” doporučím mu.

Mám štěstí, že jsem vyfásnul Romana a přední bar, kde nebývá tak šílený nával. I tak, už v sedm hodin mluvím jako po pěti krabičkách tvrdých Malborek. A to ještě ani nehraje dýdžej. Klub se otevírá už od páté hodiny, ale do nějakých devíti se tváří spíš jako bar, kam si zajdete posedět, popít, pokecat. Až kolem deváté se rozblikají světla a za pult si to přihrne náš Škopek (neptejte se mě, proč tak stupidní přezdívka, nemám tucha). Vyhrává každou středu, pátky a soboty. Jinak je Midnight opravdu jen čistokrevný bar a ne diskotéka.

„Hele, dneska ti sem přijde ovečka,” oznámí mi Roman.

„Jo, to jsem tušil,” kývnu. „Neprozradil si té pastýřce, jak se jmenuju, ne?”

Zakroutí hlavou a roztočí dalších pět piv. Nemám moc co na práci, zatím jen rozlévám víno. Nejspíš se dneska lidé rozhodli nepít drinky.

„Ne, ale ptal se mě na tebe. Řekl jsem mu, že ty stejně do jednoho zadku dvakrát nezavítáš, a pokud má opravdu chuť vědět, jak se jmenuješ, ať sem přijde dneska,” vypoví a rovnou vrazí do rukou zaraženě stojícímu týpkovi hned tři piva. Chudák má co dělat, aby to pobral.

„Díky. Už to nějak pořeším, nečekal jsem, že ho potkám na svojí přednášce,” přiznám se smíchem a pustím se do dnešního prvního Mojita.

„Předpokládám, že škrabošky máme kvůli tobě, co?” tipne si Roman.

„Jasně, docela sranda viď? Šéf vás k tomu donutil všechny,” vyprsknu smíchy.

„To jo, jen Petr odmítl nosit tuhle stupiditu, jak to nazval, pře půlku tváře. Jinak to nikomu nevadí, ale stejně ty vole, proč kvůli němu děláš takový kroky? Vždyť mu to stejně dojde,” nechápe.

„Hele, prostě jsem ho chtěl potrápit,” pokrčím rameny a rozleji nazelenalou tekutinu do dvou sklenic. Zapíchnu brčka a mrknu na Honzu, který se zjeví přímo před barem.

„Začneme pěti pivkama,” oznámí mi.

Kývnu na Romana, protože to má dnes na starosti on.

„Potrápit? Ty se přece o bývalé zadky nestaráš,” nechápe.

Hrozně rád bych mu to nějak líp osvětlil. Jenomže sám pořádně nevím, do jaké hry jsem se to zase namočil. Dneska se z toho pokusím definitivně vybruslit.

„Jo, za to, co minule udělal. Prostě malá pomsta,” pokrčím rameny. Je to pravda. Pomsta, na tu bych málem úplně zapomněl!

„A jo, ty seš vlastně štír, sorry,” zasměje se. Roman je chodící reklama na esoteriku. Vážně, zajímá se o všechny ty šplechty, které si dohledáte na netu nebo v knížkách. Věří na vyšší moc. Nehádám se s ním o tom. Můj názor však je, že je u řitě, jestli jste váha, rak nebo třeba panna, pokud je někdo debil, tak mu v tom výmluva na znamení nepomůže. Každý je strůjcem svého osudu. Podle těch keců z horoskopů mám být žárlivý a jsem snad? Majetnický? Já? To bylo, kdysi. Teď vím, že tohle jen škodí. Nic víc, nic míň.

Kolem deváté hodiny, přesně ve chvíli, kdy frajersky žongluji hned se dvěma šejkry a bavím tím dvě chichotající se brunetky se zelenýma očima, promluví Párek dost hlasitě na jeho poměry. „Si dnes volný?”

Vyděsí mě, ale naštěstí nepatřím k těm typům lidí, co by ustrnuli, nebo ze šoku třeba zírali na jedoucí kamion, aniž by utekli. V klidu ještě párkrát prohodím šejkry ve vzduchu, než jejich obsah naleji do sklenic.

„Proč? Něco z minula jsi nepochopil?” stočím k němu zrak.

Snaží se tvářit sebevědomě, ale třesou se mu prsty, které má opřené o pult. Netroufám si ani hádat, kolik sil ho stálo sem takhle dojít a zeptat se. I když je drzý, pochopil jsem, že až tak horké to s ním není.

„Pochopil, ale chcem ťa ešte raz,” odvětí upřímně.

„Jenže já netoužím po žádném dalším sbližování,” odpovím a otočím se k němu zády, abych vyhledal neotevřenou lahev whisky. Když se zase postavím čelem k baru, už sedí na židličce a propaluje mě pohledem. Úplně na něm vidím, jak vymýšlí, co by mi ještě řekl, aby mě zlomil.

Naplňuji šejkr, ale koutkem oka zaznamenám, jak se dotkne prsty svého hrdla a ledabyle jím sjede až k černé košili. Rovnou si při té příležitosti rozepne dva knoflíčky.

„Jestli mě chceš svádět, tak na to bys musel jít trošku jinak,” rýpnu si pobaveně.

Na moment se zahledím, jak zvedne sklenku Mojita ke rtům a napije se. Třesavku záhadně ztratil. Vypadá to, že konečně přišel na to, co mi chce říct dál.

„Tak mi povedz, ako zviesť niekoho ako si ty? Pán profesor?” řekne docela hlasitě.

Málem mi šejkr vypadne z ruky. „Prosím?” vyjevím se.

Nijak mě nepřekvapilo, že si dal dvě a dvě dohromady. Tuším, že jsem nebyl dost opatrný. Ale co to tu zase zkouší?

„Keď nemôžem mať teba, tak ako zbalim niekoho podobného?” zeptá se a věnuje mi široký úsměv.

„Podobného? Nikdo není jako já,” zasměji se, aniž bych mu věnoval pohled. Mrknu, jaký další drink je na řadě. Konečně už se nestojí fronty na víno.

„Ale je, čudoval by si sa. Nie si jediný pekný chlapa na svete,” odvětí s nově nalezeným klidem.

„To vím i bez tebe, ve zkratce, v čem chceš, abych ti pomohl?” zeptám se teda na to, co si přeje, abych se tázal.

Sáhnu pro Romanově sklence vína a napiju se, zatímco ovečku propaluji pohledem. V jedné ruce třesu šejkrem, který je k mé dlani v podstatě celý večer přilepený.

„V trikoch, ktorými majú nevinní mladí chlapci ako ja zbaliť tak krásneho chlapa ako si ty,” usměje se až moc roztomile.

Málem se zadusím vínem. Takže on a nevinný? On? Ha, tak tomu bych se s chutí zasmál, což taky rovnou udělám.

„Chceš, abych tě učil svádět chlapy?” bavím se dál, ale když na něj pohlédnu, jeho výraz se ani nehne. „Počkej, ty to myslíš vážně?” vyjevím se.

„Samozrejme, chcem toho od teba veľa? Ja chcem teba, ale ty mňa nie, tak mi môžeš aspoň pomôcť zbaliť niekoho tebe podobného,” pokrčí rameny.

Chce si hrát. Vím, že si chce hrát. A taky vím, čeho chce docílit tou svojí hrou. Jenomže to by proti němu nesměl stát mistr! Hlavně, že jsem ještě před chvíli tvrdil, že tu naši hru hodlám ukončit, a místo toho mám v plánu ji posunout na nový level. Sakra!

„Fajn, pomůžu ti,” usměji se zářivě a on ztratí ten svůj sebejistý výraz, který vymění za téměř dychtivý.

Klidně ho naučím, jak svést muže, ale ať nepočítá s tím, že mě u toho dokáže dostat tam, kam si přeje.

„Běž se bavit, zítra v deset čekej na zastávce číslo patnáct. Vyzvednu si tě tam a dám ti první lekci,” zamrkám na něj.

Někde v koutku mojí mysli se na moment objeví tušení, že to, co jsem právě odsouhlasil, nepřinese nic dobrého. Minimálně ne pro mě. Ale to hned zavrhnu, co se tak může stát? Bude to zábava, srazím mu hřebínek a navíc se ho i zbavím.

A pokud si pod lekcí představuje sex, tak se šeredně plete. Chce se naučit svádět, tak mu to taky pěkně vysvětlím. A neopomenu po něm chtít názorné ukázky.

Jo, bude to zábava. Ovečka si právě vykopala hrob. Těší mě to tak moc, až mi ani nevadí, že zjistí, kdo jsem. Nebo spíš si potvrdí, co už tuší.

„Takže ty škrabošky máme vlastně úplně zbytečně,” přitočí se ke mně Roman.

„Jo, člověk míní…,” pokrčím rameny.

„Si dnes volný?” tieto slova bolo ťažšie vysloviť nahlas ako si ich len myslieť.

„Proč? Něco z minula si nepochopil?” snažím sa pod jeho pohľadom nezosypať a vyzerať aspoň kúsok dôstojne, no mam pocit, že mi to veľmi nejde.

„Pochopil, ale chcem ťa ešte raz,” držím sa svojej úprimnosti a dúfam, že za to dostanem aspoň nejaký ten bezvýznamný plusový bod (aj keď bod s významom by bol užitočnejší).

„Jenže já netoužím po žádném dalším sbližování,” odbije ma a svoju pozornosť obráti k svojej práci. Ten chlap je kus ľadu!

Cely vyklepaný a červený si sadnem za bar. Je tu horúco, a tak si rozopnem košeľu. „Jestli mě chceš svádět, tak na to bys musel jít trošku jinak,” pochopí to očividne inak, ako to bolo myslené, no ja sa (ako vždy) chopím príležitosti.

„Tak mi povedz, ako zviesť niekoho ako si ty? Pán profesor?” prenesiem odvážne po požití Mojita.

„Prosím?” očividne som ho šokoval a to ma tým škodoradostným spôsobom hreje pri srdci.

„Keď nemôžem mať teba, tak ako zbalim niekoho podobného?” pokračujem už celkom sebavedomo a venujem mu široký úsmev.

„Podobného? Nikdo není jako já.” Bože, aký egoista!

„Ale je, čudoval by si sa. Nie si jediný pekný chlapa na svete,” snažím sa zniesť ho z oblakov. Sebavedomie je na mužoch sexi, ale toto bol egoizmus a ten je skôr niečo ako charakterová “antiviagra”?

„V trikoch, ktorými majú nevinní mladí chlapci ako ja zbaliť tak krásneho chlapa, ako si ty,” vysvetlím mu a venujem mu úsmev, na ktorý som zbalil svojho prvého.

To vám bol teda samec! Bolo to na strednej. Bol kapitánom nášho basketbalového družstva. Dva metre, maskulatura ako boh, o rok starší a neskutočne krásna tvar. K tomu všetkému bol aj milý a inteligentný. Zbalil som ho na školskom výlete zmiešaných tried. Bol to výlet od 1. po 4. Ja ako druhák a on ako tretiak. Všetci boli cely deň na kúpalisku no on dostal horúčku, keďže noc predtým sa boli kúpať do jazera neďaleko hotela. Profesori potrebovali aspoň jedného zodpovedného študenta, ktorý sa o neho postará. Dodnes neviem, prečo som tam skončil ja ako druhákom, no stalo sa a ja som s ním bol sám skoro 16 hodín. Sedeli sme na jednej izbe a on si písal so svojou priateľkou. Nevedel si rady s tým, čo myslela nejakou správou, a tak som mu pomohol. Pomáhal som mu s písaním si s ňou asi 2 hodiny, keď sa mi zdôveril, že ho nebaví. Išla po ňom každá a mal bohatý sexuálny život. Chvíľu sa mi sťažoval a ja som neodolal a objal som ho. Netrvalo dlho a skončil som s jeho 20cm penisom v mojom zadku. Bol môj prvý a ťahali sme to spolu dva roky. Sexovali sme, kde sa dalo (boli sme ako zajace). Povedal, že žiadna vagina sa nemôže rovnať s mojim zadkom a ústami. Predstavil ma kamarátom a brával ma aj k sebe domov. Ako štvrták zbúchol jednu babu a teraz ma na krku ženu s deckom. Smutne.

„Chceš, abych tě učil svádět chlapy?” vytrhne ma z prúdu myšlienok. Venujem mu najdostupnejší vyraz, aký dokážem vykúzliť, a skrytej sa za pevnú hradbu odhodlania. „Počkej, ty to myslíš vážně?” venuje mi dnes už druhý šokovaný vyraz.

„Samozrejme, chcem toho od teba veľa? Ja chcem teba, ale ty mňa nie, tak mi môžeš aspoň pomôcť zbaliť niekoho tebe podobného,” prenesiem akoby nič a čakám na jeho odpoveď. Za mojou perfektnou maskou sa skrýva neistota a strach. Nech povie Áno!

„Fajn, pomůžu ti.” Jes! Práve v tejto chvíli buď vyzerám ako nadržaná veverička, alebo dieťa, čo si našlo pod stromčekom to, prečo cely rok počúvalo. „Běž se bavit, zítra v deset čekej na zastávce číslo patnáct. Vyzvednu si tě tam a dám ti první lekci,” žmurkne na mňa.

Po pre mňa viac ako nepríjemne úprimnom rozhovore som väčšinu noci pretancoval s Lenkou. Striedavo sme tancovali a pili asi do pól jednej rána. Nechal som sa voľne baliť jak ženami tak mužmi a občas som kompliment preniesol aj ja. Nechcel som v ňom vyvolať žiarlivosť (je mi viac ako jasné, že tej sa u neho nedočkám), proste som sa bavil. Keď sme sa s Lenkou chystali preč a ona sa mala s tým svojim k sebe zrazu celkom blízko, tak som im otvorene (podporený alkoholom a predchádzajúcou úprimnosťou) oznámil, že nech to sfúknu tuna v sklade, pretože ja jej ďalší krik už asi neprežijem. Bol som obdarovaný zopár úsmevmi a dvoma vražednými pohľadmi, no nejako ma to netankovalo. Celú noc som rozmýšľal, čo si pre mňa mohol Radek pripraviť. Možno sex? Ale to by si protirečil. Takže iba nejaké trápne rady, ako sa správať v spoločnosti takéhoto muža? Možno nejaké erotické rady? Zaspávalo som okolo pól siedmej ráno s úsmevom na perách a rukami v nohaviciach od pyžama. Priznávam bez trestu! Musel som sa urobiť pri spomienke na neho.

Je deväť päťdesiat-deväť a ja čakám na zastávke. Zatiaľ ani náznak toho, žeby bol niekde na blízku. Obzerať sa okolo seba a nič.

Desať desať. Radek ma začína srať. Je mi zima, ako tu len postavám, a on mešká už desať minút. Keď príde, pošlem ho riadne do riti.

Desať sedemnásť. Necítim si nohy! Ľudia na mňa čudne pozerajú a ja mam sto chuti tu začať drepovať.

Desať dvadsaťosem, žeby si zo mňa robil srandu? Chcel sa ma iba týmto zbaviť? To je jedno! Keď ho stretnem v škole, tak mu hodím niečo do hlavy a budem dúfať, že trafím oko.

Je desať tridsaťpäť a ja nechápem, prečo tu ešte čakám, a kontrolujem telefón, akoby mi mal zavolať. Nie… ja ho priam hypnotizujem, aby sa na displeji rozsvietilo jeho meno (aj keď ho nemám v kontaktoch).

Desať päťdesiat-jedna. Seriem nato! Už tu stojím skoro hodinu a ten hajzel sa nemieni ukázať.

S hlavou plnou myšlienok, ako mu uprostred triedy utrhnem vtáka, sa vyberiem smer domov. Nie som ešte ani 100 metrov od zastávky, keď príde autobus. Nevenujem mu pražiadnu pozornosť, a preto ma šokujem ruka, ktorá dopadne na moje rameno. Šokovane sa otočím a preletím pohľadom osobu, ktorá ma tu nechala hodinu mrznúť.

Hrudník sa mu zdvíha v mierne zvýšenom tempe (žeby utekal?), zahalený do koženej bundy. Na sebe má tmavo modré rifle a biele tenisky (z letmého pohľadu usudzujem, že to sú adidasi). Na hlave ma účes alá práve som vstal a na tvary ma ešte stále otlačený vankúš.

Pri pohľade na jeho rozospatý výraz mi podskočí srdce a všetky moje myšlienky na jeho krutú smrť sa vyparia (kto koho to ma presne baliť?)

„Takže mám meškať a dostanem niekoho, ako si ty? Ak si mi týmto chcel naznačiť toto, tak to učenie pôjde celkom ľahko,” neodolám a podrípnem ho.

„Zaspal jsem,” prenesie s pohľadom niekam do riti.

„A?” čakám na to jednou slovo, ktoré sa vraví, keď niekoho necháte mrznúť hodinu na ulici! Už som zasa nasraný. Stačila jedna spomienka na to, ako som tu stal, a trachykardia je naspäť. Moje srdce bije rýchlejšie (neviem či kvôli adrenalínu, ktorý sa mi vyplavuje do krvi, alebo jeho prítomnosti) a začínam mat chuť mu tu spraviť poriadne divadielko.

„No omlouvat se nebudu,” spraží ma pohľadom a ja mám pocit, že to inak nepôjde.

„Tak fajn, ty si si o to povedal.”

„Co?”

„Takže ty si si myslel, že na to neprídem? Strkal si mu ho do zadku každý druhý večer, zatiaľ čo ja som ťa doma čakal ako kretén! Všetky tie tvoje sladké rečičky a pritom klátiš iných! To ti už môj zadok nestačil? Alebo si si iba potreboval otestovať iný terén? Si obyčajné prasa! A pre tvoju informáciu ani ten sex s tebou nebol taký dobrý ako si myslíš! S tým trpaslíkom nedokážeš vôbec nič poriadné!” sledoval som jeho prekvapený vyraz (ktorý stal zato) rovnako ako som periférne vnímal vyrazí ľudí okolo nás. Zakričal som to dosť nahlas, takže nás počula aj mamička s chlapčekom v parku, ktorého pohoršene odviedla preč. Pche! Aj tak to decko bude gay! Mám na to nos.

Priznávam, že som to možno trocha prehnal a že som dosť klamal aj o informáciách, ku ktorým som mal blízko, no nie je jediný, kto bude učiť. Nemienim sa ho tak ľahko vzdať a tak mam v pláne ho naučiť ako sa správať k ľuďom a popri tom mu vliezť do miesta, kde by mal mať srdce.