• Miky
Stylklasika
Datum publikace9. 5. 2021
Počet zobrazení2736×
Hodnocení4.78
Počet komentářů23
Oceněnípovídka roku 2021

Každá story má ňákej okamžik, ve kterým začíná. Může to bejt den narození, den, kdy jdete poprvý do školy, nebo když poznáte svoji osudovou lásku. U mě by to byl den, kdy jsem v prváku se školou na exkurzi políbil jednoho kluka. Jenže to nebyla žádná osudová láska, dokonce jsem ho neznal víc jak pár hodin, byl z druhýho konce Států, takže jsem ho už ani nikdy neviděl. Nebyla to ani má první pusa, čili se neměla nijak zásadně zapsat do historie, kdyby mě v tu chvíli nevyfotil někdo od nás ze školy. Komu za to vděčím, se už asi nikdy nedozvím, každopádně ta fotka během pár hodin obletěla školu. Nebyl jsem nijak zvlášť oblíbenej ani předtím, ale od tý doby si zažívám peklo – prostě poslední hřebíček do rakve.

Je to na pěst, fakt, protože na jakýkoliv jiný škole by to bylo všem ukradený, jenže co jsem asi tak mohl čekat od tý přehlídky testosteronu tady. Malá klučičí internátní škola kousek za NY, bohatý dětičky, na něž jejich rodiče neměli dost času, a tak je odložili, ať nepřekáží. To je asi to jediný, co mám s ostatníma tady společnýho. Našim jsem byl taky dycky spíš na obtíž. Dřel jsem, abych se dostal z toho prokletýho světa bez vyhlídek pryč, na ňákou lepší školu. A díky velkýmu talentu na matiku a jedný čtvrtině původního Američana ze strany dědy, kterýho jsem nikdy neviděl, mi dali stipendium tady. Na výuku dochází pak už jen pár místních, pro který musela naše škola poskytnout možnost vzdělání, včetně asi patnácti holek – na tři sta kluků celkem bída.

Můj jedinej kámoš, Kyle, taky do naší školy dochází. Špatně doslýchá a při vyučování potřebuje asistenta, aby mu dělal výpisky. V běžným provozu ho ale nepotřebuje, když jsme někde sami, tak je to v pohodě, jen mezi lidmi je to trochu boj a snaží se alespoň odezírat. Jinak ale mluví úplně normálně, člověk by to na něm skoro nepoznal. Jo, sice mi chvilku trvalo, než jsem se naučil dycky pořádně artikulovat a dívat přímo na něj, ale po roce a půl umím docela obstojně některý věci i znakovat. Seznámili jsme se hned první den, jak do naší školy přišel, jsme od sebe jen pár měsíců, ale když nastoupil do prváku, já byl už třeťák.

Seděl jsem u oběda sám jako vždy. I na začátku prváku mě všichni považovali za póvl s oblečením a učebnicemi z druhý ruky, k tomu ještě ta má rétorika ulice, která mezi pracháči vyčuhovala, jen jsem otevřel pusu, ale od toho průšvihu s polibkem se se mnou nebavil už nikdo. Teda ne, že by všem vadilo, že jsem na kluky, ale jakmile se ke mně někdo třeba jen přiblížil, spustila se hlavně od fotbalistů halda posměšků na jeho účet, a za to jsem prostě nikdy nikomu nestál. Nebojím se rvát za sebe a za lidi, kteří za to stojí, ale někdo, kdo se stáhne po první výhružce, za to zase nikdy nestál mně, to je ubohý.

I díky tomu, že jsem se dycky bránil, jsem nebyl jejich oblíbenou obětí číslo jedna, tou byl malej Tommy, totálně vykroucená buznička, co snad i v maskáčích vypadá jak princezna. Taky měl celkem dobrý známky, a tak ho s radostí zneužívali na psaní úkolů a podobně. Bál se rány a elitě poslušně otročil, jenom aby ho nechali na pokoji, což teda mělo spíš opačnej efekt, a o to víc ho využívali a ponižovali. Navíc jsem si stoprocentně jistej, že ho minimálně jeden z těch vygumovanců klátí, je to banda pokrytců. Ale co taky dělat po večerech na kolejích, že?

Někdo si řekne, že jsem ho měl vzít pod křídlo, zvlášť když mě o to několikrát prosil, a neměl jsem je nechat, aby s ním zacházeli jak s hadrem, ale já nikdy netvrdil, že jsem ňáký perfektní, nebo že bych si chtěl hrát na hrdinu. Bylo mi jedno, co s tím klukem bude. Přítomnost Tommyho mi vlastně neskutečně vyhovovala, protože mě udržovala nad dnem potravního řetězce. Za mnou chodí, jenom když se chtěj vybít, na to jsem jim dobrej. Mám drzou pusu, a tak jim vždy stačí několik jedovatých poznámek z mý strany a hned mají důvod, aby mi upravili fasádu. Já vím, dělám si to sám, kdybych držel hubu, asi bych taky občas schytal pár ran, ale ne tolik. Jamie mi to říkal už několikrát, ať mlčím a neprovokuju, ale komu není rady, tomu není pomoci.

A to jsem se zase zatoulal v myšlenkách někam úplně jinam, chtěl jsem mluvit o Kylovi a vlastně i o Jamiem, protože to spolu souvisí. Takže Kyle je můj jedinej kámoš. Když přišel poprvý do školy, seděl jsem u oběda sám jako dycky. Jako kdyby se nic nerozmýšlel, sedl si se svým jídlem hned naproti mně a začal jíst.

Chvilku jsem si ho prohlížel a pak ho varoval, že by tam sedět neměl, je to pro jeho dobro a já neměl zrovna chuť na ňáký další scény. Divím se, že mi tenkrát rozuměl, jelikož jsem asi neartikuloval zrovna zřetelně a můj přednes je taky dost hrubej, ale pochopil pointu.

„Je mi to fuk. Já hlavně nechci sedět někde, kde by na mě mluvili ze všech stran,“ řekl a chvilku si mě prohlížel, než pokračoval: „Špatně doslýchám, víš? Nezvládám, když je kolem mě moc rušno. Ale neboj, takhle jeden na jednoho to dávám, jen se na mě při mluvení koukej. Pak je to hned mnohem lepší.“

Zamračil jsem se na něj, ta situace se mi nelíbila. Bylo mi jasný, že to s takovým hendikepem bude mít na škole těžký tak jako tak a nepotřeboval, aby ho někdo ještě srážel dolů. Na všechno ale reagoval stejně, že je mu to jedno. Několikrát jsem ho zkusil ještě odradit, ale nakonec jsem pokrčil rameny a povídal si s ním. Když to chce, tak ať, jeho volba, kdo jsem já, abych mu bránil. Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem byl do tý doby osamělej, uzavřel jsem se ve svým světě, dělal, jak mi to nevadí, a najednou tu byl on, důkaz mý osamělosti v celý svý kráse.

Ty posměšky na sebe nenechaly dlouho čekat, ještě jsme ani nedojedli a už jsem uslyšel ty kecy, byla to klasika, něco o špinavým póvlu a o gayích. Nedá se čekat, že by ty jejich zaostalý mozečky přišly na něco novýho. Hodil jsem hlavou po okolí a hledal viníka, na kterým bych si mohl vylít zlost, ale než jsem to stačil udělat, Kyle vstal a zamířil si to rovnou ke stolu elity. Nemohl slyšet ty řeči, i já je slyšel jen proto, že jsem střežil uši, ale neverbální komunikace, to je jeho. Stačil ten můj naštvanej pátrající pohled, aby pochopil, co se děje. Proti němu automaticky vstal Jamie, quarterback a král toho všeho okolo…

Tady bych se rád pozastavil a rovnou k Jamiemu řekl jednu věc. Je možná král a jeho rozkazy jsou svatý, ale králem všech je právě proto, že téměř žádný rozkazy nerozdává. Za to má respekt nejen těch tupejch hlaviček kolem něj, ale i lúzrů, jako jsem já. Drží si svou pozici, nechává těm svým přívržencům velkou svobodu, ale sám nikdy nikoho přímo nešikanuje, a naopak je krotí, když zajdou moc daleko. Na rozdíl od těch ostatních má i něco v hlavě, chodíme spolu na některý předměty a já dycky nestačím zírat, jak při všech těch trénincích zvládá mít hodnocení přes devadesát procent. Ach jooo, jaký klišé, zabouchnout se do krále školy, úplně se za to nenávidím a nejradši bych si za to sám nafackoval…

Takže zpátky do jídelny, máme tady Kyla a Jamieho, stojí proti sobě a okolo nastalo dramatický ticho, kdy by bylo slyšet i upuštění špendlíku. To, co se ale stalo, nikdo z nás nečekal – mezi nimi se strhla krátká, tichá a důrazná hádka ve znakovým jazyce. Že je to hádka, nikdo nepochyboval, takhle rychle snad ani rukama hejbat nedokážu. Trvalo to sotva minutu, ale všichni v místnosti na ně zůstali fascinovaně civět s otevřenou pusou. Ukončilo to Jamieho hlasitý „fajn“, doprovozený ňákým znakem.

Jamie se snad pořád tváří, jako by mu bylo všechno jedno, podíval se neurčitě do prostoru jídelny a řekl jen:

„Kyle je můj brácha, nikdo na něj nebude sahat ani ho pomlouvat.“

Řekl to úplně jednoduše, jako by oznamoval, že je Země kulatá. Žádnej rozkaz nebo výhružka, prostě fakt, co platí celosvětově. Na to se voba dva sebrali a šli si sednout na svý původní místo, jako by se vůbec nic nestalo. Koukal jsem na Kyla totálně vyjeveně a v duchu ho uctíval, jak kdyby dokázal proměnit hlínu ve zlato. Viděl můj pohled, a tak se pobaveně ušklíbl a pověděl:

„Slyšels?… Kyle.“

Bylo to snad jedinkrát v životě, co jsem se rozkoktal z toho, jak jsem byl rozhozenej:

„Chr… Christian.“

Kyle mi za to věnoval ještě jeden pobavenej úsměv a od tý chvíle jsme kamarádi. A já už konečně nejsem sám.

Od týhle události v jídelně uplynul rok a půl, už jsem v posledním ročníku a za tu dobu se toho změnilo jen velmi málo. Mý rodiče na mě pořád nemaj čas, z donucení si mě brali jen na letní prázdniny. Vánoce i všechny svátky jsem trávil dycky ve škole. Stejně bych neměl peníze na lístek domů několikrát za rok, i na ten jeden zpáteční jsem si musel vydělat. Novinka přišla až letos, když mě Kyle pozval na Vánoce k sobě. Trávím u nich popravdě docela dost času, bydlí jen asi dvacet minut pěšky od školy. Kyle neřídí, a tak taky chodí pěšky nebo jezdí na kole, s bráchou se vozí autem jen ráno, jelikož ten má odpoledne skoro každej den trénink. U nich doma je to luxusní, mají velkej dům se spoustou pokojů a bazénem. Na mě to působí skoro jak palác, i když mám takový tušení, že na ty zazobance na škole to stejně asi pořád nestačí.

Často se po škole učím právě u Kyla, nerad chodím do studovny, zbytečně na sebe upozorňuju. Měl jsem vloni dva průšvihy, kdy si mě ředitel předvolal jako účastníka rvačky, a to si se stipendiem nemůžu dovolit. To je další věc, která se rozhodně nezměnila, pořád mám blbý kecy, za který dostávám pravidelně, alespoň jednou za měsíc, přes hubu. Někdy i jen tak, když někoho z elity chytne blbá nálada, není zrovna těžký mě vyprovokovat. Kyle je dost citlivej a ze začátku našeho přátelství pořád řešil, že jsem tolik pomlácenej. Několikrát buzeroval i Jamieho, aby na mě ostatní nesahali, ale bez úspěchu. Do dneška si pamatuju úplně přesně, co mu na to Jamie řekl:

„Kdyby mu to vadilo, tak by držel pusu zavřenou.“

Dal si přitom tenkrát záležet, abych to dobře slyšel, podíval se mi do očí a ušklíbl se. Z toho úšklebku jsem se pak roztýkal ještě tejden, měl jsem co dělat zamaskovat, že mi v tu chvíli houplo.

Měl samozřejmě pravdu, čas od času mi bolavá žebra nebo čelist nevadí, uklidňuje mě to. Když nemám na rvačku náladu, prostě si schovávám poznámky pro sebe a většinou mě nechají na pokoji. Provokuju vlastně, jenom když je tam Jamie. Dlouho jsem sám sobě namlouval, že je to kvůli bezpečnosti, on ty gorily dycky včas zadržel, aby mi opravdu neublížily. Jenže pravda je, že mě prostě hrozně bere slyšet ho vydávat rozkazy, když je krotí. Čert vem, že za to schytám pár ran. Vadily mi dycky akorát dvě věci: když těmi kecy odháněli kohokoliv, kdo se ke mně přiblížil, a když jsem z toho měl průšvih u ředitele. A ani jedno už se delší dobu nestalo, takže jo, Jamie má pravdu, vlastně mi to nevadí.

Jen jedna věc mi chyběla k tomu mýmu sebemrskačskýmu štěstí, a to, aby na mě sáhl on. A obzvlášť ten poslední rok jsem byl tou představou doslova posedlej. Nehorázně jsem po něm toužil, představoval si jeho dotyky a omílal si v duchu jeho tvář a postavu až do zblbnutí každou noc, nebo teda spíš večer samozřejmě. A každej den, kdy se schylovalo k ňákýmu konfliktu, jsem se neskutečně snažil vyprovokovat ho, aby mě praštil on. Tak zoufale jsem s ním chtěl mít alespoň ňákej fyzickej kontakt a neskutečně mě štvalo, že jsem toho nikdy nedocílil.

Jednou po lakrosu, když jsme měli sprchy mimo provoz, jsme používali šatnu fotbalistů a já byl z toho, že jsem viděl Jamieho ve sprše, pořád neskutečně hotovej. A to už byly dobře dva roky a nemohl jsem si ho tenkrát ani pořádně prohlídnout! Ani v těch nejdivočejších snech bych si ale nedokázal představit, jak tohle všechno zásadně změní letošní svátky…

Byla sobota, tejden před Vánoci, a Jamie tradičně pořádal večírek u sebe doma. Možná že to ani nechtěl, bylo s tím docela dost zbytečný práce, ale tak ňák se to od něj očekávalo, když jako jeden z mála měl k dispozici barák. Podobnejch párty dělal několik za rok a byla to pro něj rozhodně další velká společenská výhoda, protože tam každej samozřejmě prahnul jít. Celá škola s kolejí, ale i celým tímhle zapadákovem byla tak neskutečně hlídaná, že podobný akce byly jediný místo, kde se mohl člověk trochu odvázat. A to já bych taky docela rád, ale stejně jsem se veškerejm společenskejm událostem podobnýho formátu radši vyhýbal.

Nebál jsem se rvačky, Jamie už před rokem kvůli mně prohlásil jejich barák za Hate Free zónu. Ne teda, že by měl snad ňákou extra péči, ale u Kyla jsem trávil hodně času. Kdyby došlo k bitce pokaždý, když se u nich potkám s někým z těch debílků, tak by měli z domu za chvíli kůlničku na dříví. Jenže pořád jsem měl trochu obavu, abych neztratil stipendium v případě, že by se přece jen objevily ňáký problémy. Taky pro Kyla byly podobný akce příliš hlasitý a zmatený, takže jsme většinou jednoduše vyrazili někam ven a drželi se stranou od toho chaosu.

Tentokrát tomu nebylo jinak, jedinej rozdíl byl v tom, že jsem měl povolení přespat mimo kolej, čili jsme po kině zamířili společně ke Kylovi domů. Vraceli jsme se v docela rozjařený náladě, protože i když jsme se tý vánoční přehlídky ožralů neúčastnili, tak se nám nechtělo zůstat úplně stranou, a proto jsme předtím po cestě pryč zabavili Jamiemu takovou menší flašku a tu během kina rychle zlikvidovali.

Pít s Kylem je dycky sranda, on pokaždý začne pomalu přecházet do znakovýho jazyka a já zas žblebtat. Takže jak se nalíváme víc a víc, rozumíme si vzájemně míň a míň, čemuž se začneme náležitě řehnit. To u nás zas spustí kolečko monologů, u kterejch nás opět rozesměje, jak si vzájemně nerozumíme… A tak to jde pořád dokola, dokud se nedotlemíme až k nim domů…

V domě bylo celkem mrtvo, jen dvě zapomenutá těla některejch z těch pár holek. Kolej nám neumožňuje dělat párty přes půlnoc, jsme jak zatracený Popelky. Kdyby teda Popelka měla večerku v deset.

Přivalili jsme se k baráku jak velká voda a začali se prodírat přes to smetiště. Tedy začali… já začal, protože posledních pár ulic jsem Kyla doslova vlekl a vytáhnout ho do patra, to byl teprve výkon. Není to žádnej obr, je hubenej, a i o kus menší než já. Pořád se ale jedná o ňákejch pětašedesát kil, která se mnou vůbec nespolupracovala, místo chůze gestikulovala a doplňovala to náhodnými výbuchy smíchu. Byl jsem docela rád, že mi ve svým (a trochu i mým) opojení nerozumí, protože jsem u toho šíleně nadával a Kyle mě dycky za nadávky hrozně peskuje. Takže jsem považoval za malej zázrak, když jsem ho konečně úspěšně hodil do postele a přikryl dekou tak, jak byl, ani ty Niky jsem mu nezul. Ještě jednou se mi pokusil něco říct, sám se tomu zasmál a s hlasitým chrápáním usnul.

Ten výkon mě docela probral, takže jsem si vytáhl z báglu ručník, kartáček a rozhodl se zcivilizovat. V koupelně na mě ale čekalo nečekaně milý překvapení. Nahej Jamie naloženej do po okraj plný vany. Chrápáním značně konkuroval svýmu bratrovi, opíral hlavu o bok vany a delší světlý vlasy mu padaly do očí. Naprázdno jsem polkl. Tohle byl pohled, za kterej bych býval dal všechno to málo, co jsem měl. Čuměl jsem na něj ode dveří pěkně dlouho, hrozně jsem se bál pohnout, abych ho náhodou neprobudil a neuviděl mě, jak tam stojím s tak těsnýma kalhotama, jak to jen jde. Opatrně jsem se ode dveří naklonil, abych si ho pořádně prohlídl, než jsem je za sebou s tichým vzdychnutím zabouchl a opřel se o ně zvenku. Výhled mi dost pokazila hladina vody, ale tohle stejně nešlo vydržet. Bože, on je prostě tak zatraceně sexy.

Zapadl jsem do koupelny dole v přízemí a udělal si to tak rychle jako snad ještě nikdy. Stačilo mi sotva pár pohybů, abych stříkal a skončil zoufale se opírající o umyvadlo, protože ve mně celá ta situace vyvolávala najednou dost smíšený pocity. Trochu jsem se zastyděl, že jsem si ho tam tak prohlížel, když o tom nevěděl a nemohl tomu nijak zabránit, nejsem přece žádnej šmírák. Jenže tohle bylo silnější než já… Opřel jsem se zády o stěnu, zavřel oči a přemýšlel. Hlavou mi lítala představa toho, jak si tam leží, chrápe a vypadá tak nevinně, že bych ho nejradši hned obejmul. Chvilku jsem si tu představu, kterou už nepřekrývalo tak silný vzrušení, užíval a vrýval si ji do paměti. Teda jen do chvíle, než ve mně začala převažovat nejistota a strach. Kompletně jsem vystřízlivěl a napadalo mě jediný: Sakra, ten pitomec se tam ještě utopí.

Schody nahoru jsem vyběhl po dvou a do koupelny vtrhnul bez jedinýho zaváhání. Až tam jsem se dokázal zastavit, když jsem viděl, jak spokojeně chrní a nehnul se od mojí poslední návštěvy ani o píď. Nejistě jsem k němu došel a najednou nevěděl, jak ho mám probudit. Napadlo mě, že prostě vytáhnu špunt a nechám ho tam ležet, ale jak jsem si jej prohlížel, byl jsem si jistej, že to neudělám. Ten blbec byl už teď příšerně promrzlej a modraly mu rty, ležel tam bůhví jak dlouho. Natáhl jsem ruku a opatrně do něj co nejvíc z dálky drcnul. Ani to s ním nehlo.

„Jamie,“ zkoušel jsem to pořád jemně, několikrát jsem to zopakoval se zvyšující se hlasitostí, třásl s ním, ale nakonec jsem už křičel: „Sakra, Jamie, koukej vstávat!“

To už v tom, že ho takhle vidím, nebyla ani špetka vzrušení, chtěl jsem ho prostě dostat do postele, odškrtnout si to ze seznamu jako splněný a jít sám konečně spát.

„Fajn,“ řekl jsem si sám pro sebe, doplnil to několika nadávkama a začal ho na sílu tahat z vany. Zapomněl jsem na ten špunt, a tak se voda vyvalila všude kolem a skončil jsem komplet mokrej.

Váží rozhodně daleko víc než Kyle, takže když jsem ho konečně s vypětím všech sil vytáhl ven z vany, málem jsem sebou seknul. Naštěstí ho ten pád přes okraj na tvrdou podlahu konečně probral a zmateně se začal rozhlížet.

„Ty idiote, klidně by ses v tý vaně utopil!“ mrsknul jsem po něm ručníkem a rudnul vzteky.

Zmateně se začal zakrývat a bylo vidět, že se mu téměř kouří z hlavy, jak přemýšlel, co se vlastně stalo. Neřekl ani slovo, i přes tu koupel to z něj táhlo a byl pořád trochu zmatenej, snaže se postavit na neposlušný nohy. Musel jsem ho podepřít, aby sebou nefláknul, hrozně se klepal a byl celej ledovej. Zatímco jsem ho napůl vlekl, napůl podpíral cestou do jeho pokoje, zíral na mě, jako by mě viděl poprvý v životě. Už mi bylo všechno jedno, nebyl jsem si ani jistej, jestli si to bude zítra pamatovat. Strčil jsem do něj, až spadl na postel, což nebylo nijak těžký, protože neměl žádnou stabilitu, přehodil přes něj deku jako předtím přes Kyla a zamířil pryč.

„Chrisiii,“ protáhnul zoufale moje jméno a já se podivil, že mě vůbec poznal, do teďka se tak rozhodně netvářil, „je mi zima…“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si nepřestavoval, jak další věta bude: Pojď mě zahřát!, ale ozvalo se jen tichý: „Přines mi další dekuuu!“

Při troše fantazie by se to dalo považovat za jeden z příkazů, který se mi z jeho úst tolik líbily, čili jsem mu pro ni šel. Ne, kecám, došel bych mu pro ni tak jako tak, i když možná bych mu mnohem méně ochotně donesl svoji vlastní, připravenou vedle Kylovy postele poté, co jsem žádnou jinou nenašel. Připadal jsem si jak v ňáký špatně vytvořený smyčce. Přehodil jsem přes něj deku, zamířil si to pryč a zase se ozvalo to jeho úpěnlivý: „Chrisiii…“

Takový malý Déjà vu. Protočil jsem oči a vrátil se k němu. Ležel s hlavou na polštáři a zavřenýma očima, ale podle všeho konečně začal pořádně vnímat, protože se ozvalo polohlasný: „Chrisi, kde je Kyle? Je v pořádku?“

Bylo to potřetí, co vyslovil moje jméno, a pokaždý mnou proletělo snad tisíc motýlů, takže mi chvilku trvalo, než jsem odpověděl: „Kde by asi tak byl… Spí a ty bys měl taky.“

Mrknul po mně okem a natáhl ruku po mým tričku, aby se ujistil, než vykřikl: „Jsi mokrý!“

„Proč asi!“ odštěkl jsem mu a ani sám jsem nevěděl proč. Tahle situace byla přece k nezaplacení. Byl jsem blízko něj, a hlavně směl jsem tam bejt. Měl na sobě jenom dvě vrstvy dek, jinak byl nahej jak prst. Navíc byl tak opile roztomilej. A ještě ke všemu jsem se ho dneska přece dotknul. Věděl jsem, že až si to budu promítat pozdějc v hlavě, bude to pro mě nejlepší zážitek za hodně dlouhou dobu, ale v týhle chvíli jsem cítil jen zlost. Zlost, protože čím blíž jsem k němu byl, tím víc jsem si přál se k němu přitisknout a bylo těžší a těžší tý touze nepodlehnout. Bylo to nesplnitelný přání, který mě frustrovalo až k nesnesení.

„Tak si půjč něco ze skříně.“

Vyvalil jsem na něj oči. Nepotřeboval jsem si nic pučovat, vedle v pokoji jsem měl baťoh s pyžamem i oblečením na ráno, ale představa, že si na sebe oblíknu něco od něj, mi už zase naplňovala kalhoty. Nic jsem mu neodpověděl, přešel ke skříni a rovnou ji otevřel. Tomuhle nešlo odolat. Vyvalila se intenzivní vůně, směs z deodorantů a sprejů, který měl vevnitř na poličce. Nikdy předtím jsem k němu nebyl dost blízko, abych si ho mohl očichat, a v jeho pokoji zůstával z tohohle jen slabej odvar. Teď jsem očima rychle letěl po těch několika značkách, co tam měl, odhodlanej co nejdřív udělat nájezd do parfumérky a představovat si ho u očichávání papírků až do zpitomění.

Nechtěl jsem, aby to mý očumování jeho skříně bylo nápadný, tak jsem raději rychle sebral vrchní triko a zády k němu si ho převlíkl. Nejsem nijak ostýchavej, u nás doma soukromí prakticky neexistovalo, sportovní týmy ho člověku taky moc neposkytnou a cítil bych se trapně, kdybych jak stydlivka odešel vedle. Stejně jsem se ale při stahování kalhot a jejich výměně za tenký bermudy červenal jak rak. Protože tam byl On. Otočil jsem se a zčervenal ještě víc, pokud to bylo vůbec možný. Seděl na posteli a koukal se na mě. Tedy nevím, kolik toho viděl, protože pořád trochu ospale mžoural a v pokoji svítila jen menší lampa, ale stejně na mě měl jeho pohled účinek jak plamenomet na svíčku.

„Chrisi,“ zase to jméno (!), „líbím se ti?“

V tu chvíli už moje tělo nevědělo, kam nahnat krev dřív, a mozek byl to poslední místo, takže se zmohlo jen na všeříkající uhnutí pohledu. Taky jsem ho viděl jen tak napůl, ale to, jak si tam seděl, jen spodní část zakrytou dekou a s tím vítězoslavným úšklebkem, se mnou málem seklo.

„Vykouříš mi ho?“

Ne, teprve tohle se mnou málem seklo. Nebyl to rozkaz ani žádná výhružka, stejně jako u čehokoliv jinýho se tvářil, jakoby se ho to vůbec netýkalo. Už v první vteřině jsem věděl, že to udělám, ale stejně mi ta trocha fungujícího mozku nedovolila jít a sklonit se jak poslušná ovce.

„Nebojíš se, že to někomu řeknu?“

Jamie se zasmál: „A komu bys to asi tak říkal? Kylovi? To určitě… Stejně by ti nikdo nevěřil, tak nekecej a pojď.“

A to POJĎ mi úplně stačilo, abych se tou poslušnou ovcí stal. Ta věta byla řečená tak, že mi byly hned jasný dvě věci. Tohle rozhodně není poprvý, co ji někomu řekl, a nejspíš to nebude ten nejlepší zážitek za hodně dlouhou dobu, ale možná i za celý dosavadní život.

Nejsem žádná prvnička, když vyrůstáte v prostředí co já, velmi brzy vás život naučí, že je na světě jen málo zábavy, která se dá provozovat zadarmo. Přesto když jsem bral Jamieho do pusy, byl jsem pořádně nervózní, nedělal jsem to pěkně dlouho. V létě mi mezi lítáním z jedný práce do druhý zbývalo pramálo času a mít něco s některým z těch kreténů, co na koleji hledali jen, kam ho šoupnout, jsem nehodlal. Bych se radši nechal umlátit do bezvědomí, než jim nastavit. To naštěstí ale zjistili docela brzo, takže už to na mě léta nikdo nezkoušel. Zatímco Jamie byl úplně jinej level, byl jedním slovem dokonalej, a věděl to o sobě, takže žádnej nátlak na nikoho klást nepotřeboval, co chtěl, to měl. A teď jsem to, co chtěl, byl já. Možná na pět nebo deset minut, ale stejně…

Dal si ruce pod hlavu, zavřel oči a nechal mě, ať ho v klidu obsloužím, a tak jsem se fakt snažil, chtěl jsem, aby se mu to líbilo a aby mi to třeba dovolil někdy znovu. Ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavoval, že mu někdy budu takhle blízko, že mě nechá, abych se ho někdy dotknul. Teda teď trochu kecám, samozřejmě, že jsem si přesně tohle představoval, i daleko víc, jenže nikdy jsem si nemyslel, že by se to fakt mohlo stát. Byla to jen taková tajná, sebetrýznivá představa, která měla do reality hodně daleko. Ale tohle byla realita, takže i když to bylo jen vykouření bez jakýkoliv návratnosti, tohle jsem chtěl dělat zas a znovu.

Nebylo mi ale úplně přáno. Pracoval jsem na něm sotva pár minut, když začal pomalu uvadat a já si všiml, že už zase spí. Sakra. Před chvilkou vypadal docela střízlivej, ale najednou jsem zapochyboval, jestli si to bude vůbec zítra pamatovat. Na jednu stranu jsem byl neskutečně zklamanej, že to takhle skončilo, ale na druhou mi bylo nevýslovně dobře z toho, jak přede mnou ležel nahej, zatímco jsem si ho mohl bez okolků prohlížet. Však si přede mě lehl sám, to nebylo šmírování! Prohlížel jsem si ho pěkně dlouho, než jsem už skutečně musel odběhnout. Ne, udělat si to nad ním, to už by bylo moc…

Když jsem konečně po sprše zapadl na přistýlku u Kyla v pokoji, spolu s tou dekou, kterou jsem aklimatizovanýmu Jamiemu zase vzal, byl jsem utahanej jak kotě. Půjčený kraťasy jsem hodil do prádelního koše v koupelně, ale Jamieho tričko jsem si vzal na sebe zpátky, jako takovou malou připomínku. I když bylo čerstvě vypraný, šla z něj jeho slabá vůně a já usnul s tupým úsměvem. Ať už si to bude pamatovat, nebo ne, tak já teda rozhodně budu.

We jump first and then decide
It's hard to explain it
Heavy hearts weigh us down
And the waters getting deep
Do we swim or do we sink?
Cause there's still a long long way to go

(Michl – Die Trying)

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (62 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

„Člověk se v životě dostane do takových situací, že aby nevypadal jako blázen, musí si jako blázen počínat.“ — François de La Rochefoucauld

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #23 Odp.: Story of My Life I.Miky 2021-06-08 23:24
Marko také obrovské díky! ;-)
Citovat
+4 #22 Odp.: Story of My Life I.Marko 2021-05-18 21:28
Miky, supeeer. Páči sa mi to, veľmi. Súhlas s komentujúcimi, len tak ďalej Miky, teším sa na pokračovanie, good job ;-)
Citovat
0 #21 Čerstvých 16realutopik 2021-05-11 13:20
Elegantně přepsat „čerstvých 16“ na „čerstvých 18“ někdy nepomůže. Při čtení skvělého Vesnického závodu se mi na některých místech zdálo, že ti 18-letí mužové se chovají tak trochu moc klukovsky. Možná autoři také museli dodatečně přepsat 16 nebo možná 14 na 18, ale v mentalitě postav to bylo znát. A jistě se mohu mýlit. Vzpomněl jsem si na to, když redakce před časem odmítla krátký neviňoučký žertík odehrávající se v mateřské školce, při jehož psaní mě ani nenapadlo, že by mohl být chápán proti někomu nebo něčemu. Nestěžuji si, naprosto redakci chápu. Zkrátka jsme narazili na dnešní hranice svobody projevu.

Ještě se tady při zeměpisném členění zapomnělo na České Slezsko, tam se jistě také honí.
Citovat
+4 #20 Odp.: Story of My Life I.Miky 2021-05-11 09:12
Nebi, děkuju moc. Každopádně problém šuplíku je, že většinou skončím se psaním na druhé straně. :D To se to pak blbě vytahuje... Ale k tomuhle ty kapitoly dopíšu ;-)
Citovat
+4 #19 Odp.: Story of My Life I.nebi 2021-05-10 21:28
krásný :-) doufám že máš v šuplíku ještě další povídky :-)
Citovat
+3 #18 Odp.: Story of My Life I.aduška 2021-05-09 23:43
Souhlas s klukama našima...Je jedno jaký světadíl, pořád žijem na stejné planetě ;-)
Citovat
+5 #17 Odp.: Story of My Life I.P.Waits 2021-05-09 23:40
Cituji Miky:
Honzo A tak jako, jasně že ne, mě to jen potěšilo, páč jsem měl při psaní docela obavu z toho rozdílného prostředí a hned mě nenapadlo, že se někdo může najít i v takovýhle malých scénkách, takže jednoduše dík ;-)

Rusko nebo Amerika , pindiky maj všichni stejný a postpubertální chutě taky :lol:
Citovat
+1 #16 Odp.: Story of My Life I.Miky 2021-05-09 23:36
Honzo A tak jako, jasně že ne, mě to jen potěšilo, páč jsem měl při psaní docela obavu z toho rozdílného prostředí a hned mě nenapadlo, že se někdo může najít i v takovýhle malých scénkách, takže jednoduše dík ;-)
Citovat
+4 #15 Odp.: Story of My Life I.HonzaR. 2021-05-09 23:00
Miky, myslíš, že ve Státech s myšlenkou na kámoše se honí jinak než v Čechách? (A na Moravě, aby to bylo cajk, jo?) ;-)
Citovat
+3 #14 Odp.: Story of My Life I.P.Waits 2021-05-09 22:58
Miky já neměl devítku takže jsem maturoval a ještě mi nebylo 18 tak si to budu muset nějak přepočítat aby ch se tomu románku z podpeřiny letního výměnného pobytu dostal “legálně” asi máš pravdu a mohlo by to jít :D
Citovat
+3 #13 Odp.: Story of My Life I.aduška 2021-05-09 22:56
Miky..Já to koště a mop ještě schované někde mám..Nenuť mě přiletět...A oponuju tím i k dodatku, cos napsal ISI.. :o :P
Citovat
+4 #12 Odp.: Story of My Life I.Miky 2021-05-09 22:53
aduška - Výhledově :P

zmetek - Tak jednou to přijít muselo :D

HonzaR. - Že příběh, který je z odlišného prostředí, než je to "naše", může i tak vyvolávat vzpomínky mě fakt překvapilo a potěšilo zároveň ;-)

Isiris - Hele tyy, neprovokuj mě s těma dílama! Jsem vydal jeden a tak stačí, ne? :D :P

P.Waits - Tak pozor, ve třeťáku bývají běžně i 18ti letí, spočítej si to - v 17ti se do třeťáku nastupuje, v průběhu roku je člověku 18 a někteří jsou o rok starší... Nevydat pokud to jde upravit a je to již napsané, je veliká škoda ;-)

Dome, Vikys a samozřejmě všichni - velikánský dík :-)
Citovat
+2 #11 Odp.: Story of My Life I.aduška 2021-05-09 22:46
Cituji P.Waits:
Cituji Isiris:
Cituji P.Waits:
"young adult stories" jsou tu trochu problém s ohledem na věk aktérů, jinak by se jich jistě našlo víc-))) :lol:

Pavle, stačí větu "Bylo mi čerstvých šestnáct" přepsat na "čerstvých osmnáct", haha, a nebo, což mi přijde ještě lepší, v celé povídce věk prostě vůbec nezmínit... Nejde to, pravda, vždycky... ale většinou to nějak uhraješ. Čili klidně se o svůj předmaturitní příběh můžeš podělit, ať těch YA stories přibyde :-)

myslíš jako “dvakrát jsem propadl” a tak jsem v 18 stále ve třetáku-)). no nevím nevím :lol:

Tak pozor Pavle...:D to zní skoro jako narážka na věk mého Nika... :o
Citovat
+2 #10 Odp.: Story of My Life I.P.Waits 2021-05-09 22:43
Cituji Isiris:
Cituji P.Waits:
"young adult stories" jsou tu trochu problém s ohledem na věk aktérů, jinak by se jich jistě našlo víc-))) :lol:

Pavle, stačí větu "Bylo mi čerstvých šestnáct" přepsat na "čerstvých osmnáct", haha, a nebo, což mi přijde ještě lepší, v celé povídce věk prostě vůbec nezmínit... Nejde to, pravda, vždycky... ale většinou to nějak uhraješ. Čili klidně se o svůj předmaturitní příběh můžeš podělit, ať těch YA stories přibyde :-)

myslíš jako “dvakrát jsem propadl” a tak jsem v 18 stále ve třetáku-)). no nevím nevím :lol:
Citovat
+3 #9 Odp.: Story of My Life I.Isiris 2021-05-09 22:39
Cituji P.Waits:
"young adult stories" jsou tu trochu problém s ohledem na věk aktérů, jinak by se jich jistě našlo víc-))) :lol:

Pavle, stačí větu "Bylo mi čerstvých šestnáct" přepsat na "čerstvých osmnáct", haha, a nebo, což mi přijde ještě lepší, v celé povídce věk prostě vůbec nezmínit... Nejde to, pravda, vždycky... ale většinou to nějak uhraješ. Čili klidně se o svůj předmaturitní příběh můžeš podělit, ať těch YA stories přibyde :-)
Citovat
+1 #8 Odp.: Story of My Life I.P.Waits 2021-05-09 22:33
Cituji Isiris:
:-) Tak "young adult stories" tu celkově moc není, no a z americké střední tuplem ne ;-) - to mi tu moc chybělo, protože ta jejich mentalita a ty jejich životy jsou tak jiné, že to otvírá možnosti k úplně novým, originálním příběhům... :-)
"Co chtěl, to měl. A teď jsem to, co chtěl, byl já. Možná na pět nebo deset minut, ale stejně…" :-) Jj, každá minuta se počítá! :-) Ale já nebudu troškařit a soukromě si to pozměním na: "Možná na pět nebo deset dílů..." :P

"young adult stories" jsou tu trochu problém s ohledem na věk aktérů, jinak by se jich jistě našlo víc-))) :lol:
Citovat
+5 #7 Odp.: Story of My Life I.Isiris 2021-05-09 22:20
:-) Tak "young adult stories" tu celkově moc není, no a z americké střední tuplem ne ;-) - to mi tu moc chybělo, protože ta jejich mentalita a ty jejich životy jsou tak jiné, že to otvírá možnosti k úplně novým, originálním příběhům... :-)
"Co chtěl, to měl. A teď jsem to, co chtěl, byl já. Možná na pět nebo deset minut, ale stejně…" :-) Jj, každá minuta se počítá! :-) Ale já nebudu troškařit a soukromě si to pozměním na: "Možná na pět nebo deset dílů..." :P
Citovat
+3 #6 Odp.: Story of My Life I.P.Waits 2021-05-09 22:18
tak jako dobrý to máš, je z toho krásně “cejtit” to “teen” a celkový dojem je uvěřitelný, až jsem si z toho vybavil jeden dávný vlastní příběh z dob lehce předmaturitních na který jsem už skoro zapomněl, takže díky za připomenutí......., i když tady ho s ohledem na věková pravidla asi nebudu moci uveřejnit pokud bych ho (za)napsal 8)
Citovat
+3 #5 Odp.: Story of My Life I.Vikys 2021-05-09 21:57
No, Miky, na prvotinu dost dobré :-)
Citovat
+9 #4 Odp.: Story of My Life I.HonzaR. 2021-05-09 21:31
Já teen storky můžu. A z intru pro pracháče ještě víc. Co se mi líbí hodně, je perfektně popsaný to soužení a toužení. A úplně nej je konec, protože to otevírá tenhle příběh ke všemu možnýmu. Navíc napsat, že něco může i nedopadnout, to je prostě paráda. O tom odbíhání a snění o spolužákovi přímo při tom, o tom ani nemluvim, to je tak realistický, až to vyvolává fakt dobrý vzpomínky. ;-)
Takže Miky, prvotina super a počkam si na pokračování.
Citovat