Story of My Life II.

Když jsem se druhej den vzbudil, cítil jsem se podivně zpitomělej. Nedá se říct, že bych na Jamieho normálně nemyslel, kudy chodím, ale po tom večeru s ním se moje posedlost jím dala srovnávat se závislostí. Někde vzadu v podvědomí mi z plna hrdla řval prťavej červík něco o tom, jak mi to nedělá dobře. Ta má představy řídící část se tomu ale jen rozjařeně vysmála, přikryla ho skleněným poklopem, ušklíbla se a dál předstírala, že ho nevidí.

Kyle ještě spal, takže jsem ze sebe sundal to Jamieho triko a schoval ho k sobě do baťohu. Nechtěl jsem, aby měl ňáký otázky. A proč jsem ho vzal? Jednoduchá matematika, spočítal jsem si, že jsou jen dvě možnosti. Buď si to Jamie nepamatuje a hledat ho u mě nebude, nebo pamatuje a pak stejně nemám co ztratit. V takovým případě totiž to, že se mi líbí, už ví, a nenapadá mě nic speciálního, co by mi mohl udělat, když to tričko seknu. Navíc přeci řekl, že si ho můžu půjčit, neřekl, na jak dlouho.

Jamieho jsem zahlídl až v pondělí ve škole, a jestli si ten sobotní incident pamatoval, tak nedal najevo vůbec nic, byl jsem pro něj, stejně jako kdykoliv předtím, neviditelnej. Bohužel teda jenom pro něj, protože zatímco jsem na něj na školní chodbě hypnotizovaně zíral, tu ránu loktem do žeber od jednoho z těch blbečků jsem cítil.

Celej tejden probíhal velmi podobně. Celý dny jsem se snažil na něj nečumět, kdykoliv jsem ho potkal, a celý večery jsem se snažil vybavit si ho do nejmenšího detailu, zatímco jsem bořil hlavu do jeho trička. Už dávno nevonělo jako on, ale ta představa, že ho měl na sobě, byla stejně pořád hrozně intenzivní.

Naštěstí to ale uteklo poměrně rychle, učitelé nám těsně před Vánoci naložili všechny možný testy a projekty, čili jsem strávil celou dobu v podstatě s hlavou zabořenou v knížkách. Měl jsem co dělat vypnout ty vtíravý myšlenky na Jamieho alespoň u toho. Ale i já jsem měl svoje hranice, přece si nepodělám život jenom proto, že jsem se zbláznil do ňákýho fotbalisty.

Alespoň, že jsme v pátek měli zkrácený vyučování a po oficiálním přání "hezkých prázdnin" nás konečně čekalo krásnejch šestnáct dní volna. Celá kolej se během pár hodin skoro vylidnila. Až na ňákejch pět kluků odjížděli všichni domů. Byl jsem fakt rád, že se k těm pěti letos nepřipojím. Poprvý za celou dobu mýho středoškolskýho studia budu na Vánoce mimo to vězení, který si hraje na školu. Navíc jsem byl domluvenej s Kylovejma rodičema, že u nich můžu strávit celý prázdniny, nejen ty sváteční dny.

Byl jsem z toho po tý záležitosti s Jamiem trochu nervózní, ale stejně u mě nadšení převažovalo. Obzvlášť po tom, co mi došlo, že při takový štědrovečerní večeři asi těžko bude předstírat, že mě nevidí. A na to jsem se těšil. Na ten jeho nicneříkající pohled, kterej mě vždycky dokonale rozechvěje. Mám ho tolik nakoukanýho, jak ho léta sleduju a studuju jeho reakce, a stejně nikdy nedokážu odhadnout, co si myslí.

Naštěstí jsem nemusel čekat tak dlouho, společný večeře jsem se dočkal hned ten první den, kdy jsem se ke Kylovi domů se svejma pěti švestkama vydal.

Bylo to poprvý, co jsem viděl Jamieho v domácím prostředí, pokud tedy nepočítám, jak jsem ho párkrát minul v obejváku nebo na chodbě, když jsem tu byl. Takže jsem z něj teď samozřejmě nemohl spustit oči. A ne proto, že bych si snad užíval moct na něj koukat takhle zblízka, i když to možná vlastně trochu taky…  Já si prohlížel na Jamiem každej detail a hledal sebenepatrnější rozdíl od toho, jak se chová ve škole.

Přišlo mi téměř neuvěřitelný, že tam skoro žádnej nebyl. Jasně, zdál se malinko uvolněnější, ale ten jeho prázdnej výraz, výraz jako že se ho nic netýká, ten měl pořád. Jak kdyby jednoduše celej svět jen tak plynul kolem něj a on vzdal veškerou snahu do něj zasahovat.

Snad to bylo tím prostředím, protože zatímco ve škole mi ten stejnej postoj přišel nesnesitelně sexy, tady mi z něj bylo tak trochu ouzko. Ani nevím, co jsem si předtím představoval. Snad jsem vždycky tak trochu věřil, že je to u Jamieho jen taková póza. Že jakmile opustí areál školy, stane se z něj rozzářený sluníčko. No dobře, tak to asi ne, ale minimálně by mohl bejt trochu míň to… strnulej.

Celou večeři jsem myslel na to, jestli si tu sobotu pamatuje. Už jsem skoro přesvědčil sám sebe, že ne, když ke mně Jamie při cestě nahoru po schodech pronesl tichý:

„Až Kyle usne, tak přijď.“

Rozbušilo se mi srdce a přísahám, kdyby Kyle nešel jen dva kroky před náma, tak budu skákat radostí jak školačka. Do tý postele jsem ho, po shlídnutí jakýhosi filmu, skoro honil, jenom aby už spal. Bohužel, jak naschvál ten syčák zrovna ne a ne zabrat. Teprve v půl jedný místnost naplnilo jeho hlasitý funění a já se mohl konečně vytratit za Jamiem.

Potichu jsem zaklepal, po vyzvání vklouzl dovnitř a okamžitě se mu opřel o dveře, aby to se mnou neseklo, třeště na něj oči jak sůva. Už zase jsem ho viděl přesně tak jak před tejdnem, byl napůl přikrytej dekou a od pasu nahoru nahej. Není to žádnej nabušenec, quaterback musí bejt rychlej, a ne hora svalů, co skoro neprojde dveřma, ale mě to jeho atletický tělo jednoduše dostávalo do kolen.

„Až tak jo?“ zasmál se tý mý reakci a pokračoval: „Tak to by sis mě měl nejspíš přijít prohlídnout zblízka…“

Uvědomil jsem si, jakej na mě asi musí bejt směšnej pohled. Jak na zamilovanou holku, která se před klukem rozsype, jen co ho uvidí. A tak jsem radši uhnul očima, zčervenal a od těch dveří přešel kamsi do prostoru. Na tu jeho větu jsem nijak nereagoval, přišlo mi tak ňák lepší zahrát to do outu než přiznat, že si tu mou reakci tak dobře přečetl.

I když jsem v jeho pokoji už byl, neměl jsem tenkrát moc šancí se tu porozhlídnout, takže jsem teď přejížděl očima od jedný věci k druhý a snažil se všechno si zapamatovat. Pořád jsem jím byl nezdravě posedlej a bohužel jsem si to plně uvědomoval.

„Půjdeš na Sussex College?“ zeptal jsem se zíraje na brožuru připíchnutou na nástěnce.

Byla to místní vejška, kampus začínal skoro za rohem, sotva patnáct minut jízdy autem. Naše střední má u univerzit dost velkou prestiž, s jeho studijníma a sportovníma úspěchama si mohl určitě vybírat. Zvlášť když na rozdíl ode mě není tak závislej na stipendiu.

„Kam jinam bych asi tak šel, nemůžu tu Kyla nechat bez dozoru,“ zavrčel na mě, a než jsem se stačil zeptat, jak to myslel, už mě popoháněl, „a vůbec, řekl jsem přece, ať jdeš sem, tak to tu přestaň okukovat a pojď.“

A zase použil to POJĎ, který mě posledně tolik rozechvělo. Artikuloval tak přesně a vyslovil ho s takovým důrazem a zároveň naléhavostí, jak to dokázal snad jenom On. Tak jsem šel.

Opatrně jsem si sedl k němu na kraj postele a čekal, co bude. Někde vzadu v hlavě mi zase řval ten mrňavej červ a já ho jako obyčejně ignoroval. Ostatně, už když jsem sem šel, nečekal jsem, že by si chtěl povídat, teď šlo jen o to, co po mně bude chtít. Ač jsem si totiž sebevíc nalhával, že mám ve vztahu k němu ňáký hranice, tušil jsem, že by stačilo jediný to jeho kouzelný POJĎ, abych je všechny zbořil. Vůbec neváhal, odkryl ze sebe tu deku a ukázal mi to svý antický tělo v celý svý kráse. Fakticky, ten kluk nemá snad vůbec žádný zábrany!

Zůstal jsem na něj vykuleně zírat, ale nedal mi šanci ani zčervenat. Přitáhl mě za tričko k sobě do rozkroku a zase si položil ruce za hlavu. Měl jsem silnej dojem, jako by se ten tejden mezitím vůbec nestal, jak kdybych tu pořád byl tu noc, co jsem ho tahal z vany. Užuž jsem se chystal přistoupit na tuhle situaci, když mě ten hlavovej prťavec alespoň částečně přeřval a vypadlo ze mě:

„A co z toho budu mít já?“

Byla to docela odvážná věta na někoho, komu celá tahle situace jako odměna úplně stačila, a Jamie to taky samozřejmě věděl. Těch mejch nezvladatelnejch reakcí si jednoduše nešlo nevšimnout. Zvedl hlavu z polštáře, podepřel se o lokty a zadíval se mi do očí tak dlouze a pevně, až jsem dostal strach, jestli jsem to nepřepískl. Jestli bych to přeci jen neměl odvolat, aby si to všechno ještě nerozmyslel a neposlal mě pryč.

„Hmmm… Pravda, za ten minulý týden jsi taky vlastně platbu dostal, co? Čmajznul jsi mi triko!“

„Nečmajznul, si mi ho pučil!… O tom, kdy ho chceš zpátky, nepadlo slovo!“ bránil jsem se.

„Fajn, tak ti to říkám teď. Beztak ho máš určitě s sebou, tak mi ho koukej zítra vrátit.“

A v tom se zase trefil, to triko jsem v kufru samozřejmě měl. Do háje, jak to jenom dělá? To jsem jenom já takovej debil, že nedokážu lidi vůbec odhadnout? Nebo je to ve mně? To jsem tak čitelnej?

Ten souhlas, co jsem mu na to zabručel, byl hodně neochotnej, ale k čemu by mi bylo dělat, že je mi to volný… I takovýmu nechápavci jako já bylo jasný, že to, co se tady děje, nikomu dalšímu vykládat nebude. Stejně jako to minulej tejden o mně správně zhodnotil on, nemám, komu bych to vykládal. Všechno, co se tu stane, je jen mezi náma, tak proč si na něco hrát?

„Můžeš si něco přát.“

„Cože?“ ztratil jsem se v těch svejch myšlenkovejch pochodech, takže jsem tu jeho větu najednou vůbec nepobíral.

„No za tu službu… Když se mi to bude líbit, můžeš si něco přát. Pokud se mi bude pak chtít, tak ti to splním.“

„Jen když budeš chtít? Trochu nefér, ne?! Se tak bojíš, že bych mohl chtít to samý po tobě? Nejsi ty —“ vrčel jsem, ale pod tím jeho tvrdým pohledem jsem radši rychle sklapnul.

„Ty fakt nevíš, kdy máš držet pusu zavřenou, viď? Teď si zas lehnu a ty mi buď vykouříš, nebo vypadneš… A ještě jedno slovo a ta má nabídka se ruší,“ chvilku mě skrz přimhouřený víčka sledoval, než se zas položil a úplně je zavřel.

Neviděl mě, a tak jsem alespoň protočil oči a ušklíbl se. To nebyla otázka volby, on moc dobře věděl, že to udělám, úplně stejně jako jsem to věděl já. A jo, měl jsem držet zobák. Ta jeho nabídka byla tuším takovej způsob, jak mi říct, že mám tady a teď taky ňáký práva. Jasně, že neudělá všechno, co si umanu, on nemá důvod. Jenže mně někdy pusa funguje rychlejc než mozek.

Sehnul jsem hlavu mezi jeho nohy, přejel mu nosem pomalu přes břicho až dolů, kde jsem si s ním pohrál ještě chvilku rukou, než jsem ho nechal, aby mi vklouzl do pusy. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, mý péro se bez ustání snažilo vyvrtat mi do pyžama díru, ale stejně mi ten prožitek tentokrát dost kazilo přemejšlení. Přemejšlení nad tím, co bych si měl přát, aby to nebylo moc. Kde je ta hranice? Co ještě můžu a co už je přes čáru? Chápete, prostě jsem se snažil tak ňák maximalizovat možný potěšení z týhle nabídky, aniž bych se dočkal odmítnutí.

A proto jsem se na tu činnost, již prováděla moje pusa za pomoci ruky, kterou jsem mu hnětl koule, soustředil tak trochu napůl. Jednal jsem spíš automaticky a myšlenkama lítal po okolí, protože to mý stálý pomalý tempo nakonec nevydržel, zajel mi rukou do vlasů a na tom mým rytmu trochu přidal.

Projela mi tělem nová, silnější vlna vzrušení. Jo, tohle bylo ono. Nechat ho určovat, jak to má probíhat, mě dostávalo o level vejš. Přestal jsem myslet na to, co budu dělat potom, a soustředil se jenom na něj. Zapojil jsem jazyk a začal se fakt snažit, což mělo skoro okamžitou reakci, kdy se prohnul a zavzdychal.

Na to, že jsem z toho sám fyzicky nic neměl, jsem si to neskutečně užíval. Byl jsem hotovej z toho, že jsem to já, kvůli komu z něj jdou takový potěšený a nezadržitelný zvuky. Když pak jen o malou chvíli pozdějc začal cákat, skoro jsem ho nestačil z pusy ani vyndat. To bylo teda dost rychlý.

Ještě jednou jsem se k tomu jeho nářadí na chvíli přimáčknul a nasával si sám pro sebe tu jeho vzrušující vůni. Jeho ruka mi zůstala vězet ve vlasech a já sám sebe přistihl, že se k ní lísám jak kočka, která si nastavuje, kde ji má páníček podrbat. Neumím se fakt vůbec ovládat, děsný tohle.

Chvilku mu trvalo, než se dostatečně vydejchal a tohle mý počínání si uvědomil. Chechtaje se, dlaň pevněji sevřel a hlavu mi ze svýho klína odtáhl. Vysunul se zpode mě a klekl si naproti, zatímco mě pořád držel za vlasy tak, abych mu musel koukat do očí, a já se červenal jak ředkvička.

„Tak co to bude?“ zeptal se a mně se z toho jeho hlasu tak zatočila hlava, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani tu nejmenší myšlenku.

„Že bys konečně pro jednou mlčel? No to je škoda, to mohlo být ještě zajímavý,“ bavil se na můj účet a mně začínal stoupat krevní tlak.

„Ti to nebylo zajímavý dost? Bych čekal, že ty tvý vzdechy byly dostatečný!“ vyštěkl jsem a ještě se ušklíbl, když jsem zachytil tu jeho naštvanou grimasu.

Jeho sevření na mý hlavě zesílilo a já syknul, jak si mě za kštici přitáhl blíž k sobě, vrče: „Abys místo odměny nedostal pár facek.“

Poplácal mě druhou rukou mírně po tváři a já se málem složil, jak mi tělo zase zabalancovalo na hraně rozkoše. Jo, v jeho podání by i tohle rozhodně stálo za to. Kdykoliv jindy bych určitě provokoval dál, abych ho k tomu dotlačil, ale pro tentokrát jsem se musel kousnout do rtu a sklapnout. Možnost něco si přát jsem musel nechat v seznamu priorit na prvním místě, a to i nad hrdostí, která mi do ouška našeptávala drzý větičky a kňučela, abych se tak lehce nevzdával.

Chvilku vyčkával a sledoval mě, než mi pustil vlasy, pobaveně mi poklepal na hlavu jak psovi a se smíchem prohodil: „Hodnej!“

Přísahám, kdyby mi ve stejný chvíli nedal dlaň před pusu, a i přes můj výbuch zlosti ji tam drobným násilím udržel, tak by si něco vyslechl! Nahlas se smál tomu, jak ten můj seznam priorit dokázal rychle zlikvidovat, a já se chtě nechtě brzy až neskutečně vyklidnil a na ten jeho bezstarostnej smích nevěřícně zíral, jak kdybych nikdy nic lepšího neviděl.

Jeho tlak zmírnil, ale stejně mi jednu ruku nechal na rtech lehce položenou, abych věděl, že mám mlčet, zatímco mi druhou zajel jemným tahem přes tělo až na trenýrky. Úplně jsem sebou škubnul a překvapením se rozklepal. Cítil jsem, že pokud mě třeba i jen trochu sevře, nebude to trvat dlouho. On byl pro mě sám o sobě tím jediným, co jsem k extázi potřeboval, a tohle už byla příliš dlouhá hra.

„Však já vím, co chceš… A pohraju si s tebou, ale příště žádný prskání, budeš polykat, jasný?“

Řekl PŘÍŠTĚ, to znamená, že bude ňáký „příště“!

Díval se mi do očí, když ke mně mluvil, a mý tělo bylo snad celý z želé, který se při pohledu na něj třáslo nedočkavostí. Pořád mi jeho dlaň nedovolovala promluvit, tak jsem jen kývnul a vzápětí pevně zavřel pod návalem vzrušení oči, když mi vklouzl dlaní pod pyžamo a přejel pátravě přes péro nahoru a dolů. Přitáhl se ke mně blíž, uvolnil mi ústa a stále pokračoval v trýznivě pomalým pohybu rukou. Jen na malou chvilku jsem otevřel oči, ale pod tím jeho upřeným zrakem jsem okamžitě zrudnul a zas je zavřel.

Dívat se na něj takhle zblízka bylo absolutně úžasný a jenom ty jeho zelenomodrý kukadla mě okamžitě házely na okraj vyvrcholení, jenže to fakt nešlo. Jakmile jsem na něj totiž třeba jen trochu mrknul a viděl, jak je blízko, sleduje mě a ty jeho rty, do kterých se chvilkama lehce kousnul, se chvějou! Bože!

Prostě jak jsem oči otevřel, tak jsem ho chtěl úplně neskutečně políbit, a i v tomhle stavu jsem si uvědomoval tu sílu tohohle přání. Při pohledu na něj se to stávalo téměř potřebou, a jestli věnuju těm jeho duhovkám třeba jen minutku, tak ho rozhodně zcela neovladatelně políbím a žádný to PŘÍŠTĚ už nebude.

Celá ta situace byla neskutečně mučivá, se zavřenýma očima jsem se jednoduše nedokázal přes ten okraj přehoupnout, a otevřít jsem je ve svým vlastním zájmu nemohl. A tak jsem křečovitě svíral víčka i deku v pěstích, zatímco on si mě druhou rukou přidržoval v pase, abych mu to šíleně pomalý tempo svým kroucením nenarušoval. Ještě ke všemu mě držel v rozkroku jen tak zlehka, až jsem chvilkama pochyboval, jestli tam ta jeho ruka skutečně je.

Myslel jsem, že se zblázním, těch podnětů už na mě dneska bylo šíleně moc. I jen z toho neustálýho ukapávání jsem měl už trenky promočený, a to jsem se ani zdaleka neblížil k cíli. Rozhodně teda né při tomhle jeho nepatrným tempíčku.

Byl jsem skoro furt na hraně, ale Jamie si dával fakt sakra pozor, abych přes ni nepřepadl. Jedna jeho ruka na mým boku. Druhá pohrávající si v mým rozkroku. Ty jeho oči, který se mi vpíjely do mozku, i když jsem je neviděl. Ve chvíli, kdy už jsem měl pocit, že si snad rozmlátím hlavu o stěnu, tak jsem to nevydržel, zahodil i ten malej zbytek hrdosti a poníženě zakňučel:

„Zatraceně Jamieee… Prosííím!“

I přes ty zavřený víčka jsem úplně cítil ten jeho dokonalej, pobavenej úsměv, takže když konečně přidal a šeptl mi do ucha: „Tak pojď,“ udělal jsem se úplně okamžitě. Bylo to nádherný a intenzivně zničující. Jakmile mě pustil, ani jsem se neudržel na kolenou a padl hlavou přímo do jeho polštáře.

Chvíli jsem tam takhle ležel a nedokázal se pohnout. Úplně mě zničil, a to se mě sotva dotknul. Jak bych byl asi tak odrovnanej, kdyby na mě skutečně šáhnul? No rozhodně v tuhle chvíli jsem už neměl energii na podobný výjevy. Zvláštní. Jindy měl v tý části mýho mozku, která je zodpovědná za představy, trvalý bydliště. A jako jo, i teď v mý hlavě byl, ale tentokrát úplně někde jinde. Nepotřeboval jsem si nic představovat, protože tentokrát byl skutečně tady a cítil jsem snad každej jeho pohyb.

Napůl jsem vnímal, jak vstal z postele, zapadl na moment vedle do koupelny a oblíkl se do pyžama. Chvilku chodil po pokoji a něčím šramotil, než vklouzl do postele, lehl si na bok kus ode mě a trpělivě sledoval, jak na něj mžourám skrz přivřený víčka.

„Tady nemůžeš spát,“ řekl tím svým univerzálním, věcným tónem a já se s bručením velmi neochotně přetočil alespoň na záda, abych mu tam fakt nevytuhnul.

Cítil jsem se hrozně rozněžnělej a nejradši bych se k němu zas pěkně po kočičovsku přivrněl, jenže nesmím… Nebo vlastně ani nevím… Můžu? Při tý myšlence mi projela tělem drobná nevraživost nad tím, že nestanovil žádný hranice. Já vlastně nevím, co ještě smím a co už je moc. Jako krotí mě, když mám blbý kecy, ale ani jednou neudělal nic, co by se mi nelíbilo, a ani mě neodstrčil, když jsem se k tý jeho ruce v mejch vlasech lísal… Nechám to bejt, rozčilovat se můžu i zítra.

Ještě jsem neměl sílu vstát, a tak jsem se zeptal: „Jaks to myslel s tou vejškou? Moh bys jít přece určitě na ňákou lepší, ne?“

„Sussex není špatná škola.“

Není špatná, ale není ani v TOP 50. Mluvil klidně, lehl si na záda na druhý straně tý velký postele a koukal do stropu. Celkem tím vyřešil moje tulící dilema, kdyby to sám chtěl, už by se ke mně přitáhl.

„Ty víš, jak to myslím. Kyle přece nepotřebuje, aby na něj dával někdo pozor…“

Jamie byl dlouho ticho. Už jsem si začínal myslet, že mi na to neodpoví, nebo že dokonce zas usnul, když se ozvalo:

„Byl by tu sám. S nikým jiným než s námi dvěma se nebaví. Není to pro něj snadný, s někým se seznámit… Vlastně se divím, že se v prváku začal sám od sebe bavit s tebou.“

To znělo hrozně. Teda jako ne to, že má Kyle problém najít si k lidem cestu, to jsem věděl. Nejen pro tu komunikační bariéru, kvůli který jen málokdy sám začínal hovor, taky se hrozně styděl, a tak na oslovení od novýho člověka často reagoval vyhýbavě a bez zájmu.

To, co Jamie řekl, znělo hrozně, protože měl pravdu a rozhodl se řídit svůj život podle ní. Jo, byl by tu jinak nejspíš sám. Jejich rodiče byli moc fajn a měli s nima vážně skvělej vztah, ale vyskytovali se dost zřídka. Radši jsem na to neřekl nic, pomalu vstal a vydal se beze slova pryč, tohle si musí vyřešit sám, a jestli mu Kyle stojí za to zůstat tady, tak je to jeho věc.

„Přines zítra to tričko,“ ozvalo se mi do zad a já se neubránil úsměvu. Tak přece jen bude ňáký to PŘÍŠTĚ.