Story of My Life V.

V podobným duchu jako to čtvrteční odpoledne, kdy jsem vyletěl plnej vzteku okolo Jamieho na tu nadutou partičku fotbalistů, se neslo dalších pár měsíců. A nemyslím tím ten můj výbuch, ale to, co se stalo po něm. Scházeli jsme se s Jamiem i nadále každej další čtvrtek a sbližovali se čím dál víc. Jasně, asi ani jeden nejsme kdoví jak ukecanej, ale vždycky už mezi náma padlo i pár slov a ta naše setkání bych už mnohem víc označil slovem ‚rande‘. Protože pro mě to vážně rande byly, i když jsme nechodili do kina, nebo na večeře, stačila mi ta blízkost. Blízkost, kterou jsem nikdy dřív nevěřil, že by bylo možný s ním mít.

No dobře, nebudu lhát, taky jsme si to rozdávali. Rozdávali jsme si to docela dost, v podstatě kdykoliv se naskytla vhodná příležitost. Ve čtvrtky u Jamieho doma. V pátky a o víkendu, když jsem se vracel z brigády v noci někde za keřem, nebo v temný uličce, pokud jsem si zrovna nedomluvil s Kylem přespávačku. A od pondělí do středy prostě kde se zrovna dalo tak, aby nás nikdo neviděl. Jednou dokonce i na záchodcích během vyučování, což je teda zážitek, na kterej asi nikdy nezapomenu.

Teda nebylo to kdoví jak neobvyklý, naopak byla to dost velká rychlovka, bez přípravy a podobně, a hlavně s ne úplně hladkým průběhem, ale mělo to v sobě šílenej náboj a hlavně vzrušení. Měli jsme ten den s Jamiem hodinu ve třídách vedle sebe, takže jsme se zachytili pohledem, když jsme vcházeli dovnitř a v podstatě ani ne minutu na to mi zavibrovala v kapse jednoduchá zpráva: ‚Jestli to půjde, odskoč si ve čtvrt na záchod.‘

Tak jistěže to šlo! V trenkách mi to zacukalo už jenom z těch pár slovíček a mejch vlastních představ, co bysme tam asi tak mohli dělat. Pitomejch šest minut, víc u nás na škole jako propustku při hodině nedovolovali. Takže jsem se už od začátku hodiny tvářil, jak je mi děsně zle, zelenal snad silou vůle a nervózně poposedával, což bylo tak jediný neúmyslný. Každopádně, když jsem se o ňákejch patnáct minut pozdějc dotazoval, jestli si můžu odskočit na ošetřovnu, vyučující by mi věřil, snad i kdybych mu tvrdil, že je to moje poslední hodinka.

Nevím, jakou výmluvu použil Jamie, ale už tam na mě čekal, postával u umyvadel a jen co jsem vlezl do předzáchodovýho prostoru, chytil mě za loket a dotáhl do nejbližší kabinky. Zabouchl za náma, natlačil mě na dveře a začal pěkně zprudka líbat. Jen tak, bez jakýhokoliv komentáře. Žádný mazleníčko, zajížděl do mě jazykem neskutečně dravě, nadrženě a žádostivě, přesně tak jak to mám rád, a tak jsem mu to se stejnou náruživostí taky vracel.

Ještě chvíli mě takhle mačkal svým tělem s jednou rukou zaklesnutou v mejch vlasech a druhou téměř drtící mý zápěstí, než mě náhle chytil za pas a rychle přetočil tváří k dřevěný desce. Jal se rozepínat si kalhoty, a tak jsem mu pomohl a ty svoje sesunul kamsi ke kolenům dřív, než bych řekl zatracený nebe. Protože tohle bylo v tu chvíli nebe a tohle slovní spojení tomu mezi náma sedělo naprosto dokonale. Už v tom okamžiku, kdy jsem poprvý vstoupil do jeho pokoje, jsem to nejspíš věděl, věděl jsem, že to mezi náma bylo předurčený k zatracení a naprostý zkáze. Ale kdo by si stěžoval, když je právě na obláčku a dotýká se ho přinejmenším polobůh.

Nestačil se mě ještě ani dotknout, když se z ničeho nic ozvalo otvírání dveří toalet a někdo vstoupil dovnitř. Okamžitě jsme oba ztuhli v našem počínání a na pusu mi zezadu vjela Jamieho dlaň, aby mě preventivně umlčela.

„Tiše, jestli mě tu někdo s tebou přistihne, budu muset dělat, že ti tu strkám hlavu do záchodu… A to nechceš,“ zašeptal mi do ucha poťouchle ten jeho krásně nahrublej hlas a mně začal, i přes vzrušení, tak strmě stoupat krevní tlak, že bejt tu sami, už mu snad jednu vrazím.

Vážně? Zrovna teď si chce hrát na tyrana? Dobře jsem věděl, že sám se podobnýho trýznění spolužáků zrovna moc neúčastní, ale stejnak ve mně vyvolal docela dost pochyby, jestli by to udělal, kdyby musel. Jestli by si vybral mě, anebo svý postavení. A i když bych rád věřil tomu prvnímu, tahle možná i úplně s nadsázkou pronesená větička, zasadila ve mně semínko pochyb. Semínko, kvůli kterýmu jsem začal víc a víc uvažovat o nás a o tom, jak tohle skončí.

Jen silou vůle jsem se držel v klidu, zatímco jsme mlčky poslouchali ty kroky neznámýho putující směrem k pisoáru, spláchnutí a následnej dupot zpátky úplně bez dechu. Mytí rukou zjevně nepatřilo k dovednostem anonyma. Doslova jsem slyšel, jak Jamiemu divoce tluče srdce a jak z hluboka vydechl, jakmile bouchly dveře. Konečně jsme zas osiřeli, a tak jsem dal naplno průchod svýmu vzteku.

„Blbče,“ neodpustil jsem si, vytrhl se mu ze sevření a ohnal se proti němu.

Ten útok zjevně napůl čekal a s tichým smíchem v rámci kabinky trochu uhnul, takže ho moje rána zasáhla jen částečně do ramene.

„Jau,“ křenil se na mě, zatímco si mnul ono zasažený místo, „fajn, uznávám, že to jsem si trochu zasloužil, ale bacha na slovíčka, ještě pořád si to můžu rozmyslet a fakt to udělat.“

Pokusil jsem se po něm ohnat znovu, ale i když teda rozhodně nejsem žádná třasořitka, tak na jeho vejšku a hlavně svaly jsem fakt neměl. Sport mi dycky šel, ale posledních pár let jsem trávil víc času v knížkách než na hřišti, abych si udržel stipendium, takže mě bez problémů chytl za obě zápěstí a namáčkl mi je vedle těla na desku za mnou.

Chvilku jsem se s ním jen nakvašeně měřil pohledem a nemohl se rozhodnou mezi tím, jak moc ho chci znovu praštit, nebo mu vtisknout pusu, než jsem ucedil: „Vážně bys to udělal?“

„To si piš,“ křenil se na mě a já přes ten jeho neutrální tón vůbec nedokázal odhadnout, jak moc vážně to myslí.

„Seš fakt hroznej, víš to?“ uzavřel jsem to, protože mi bylo jasný, že pravdu z něj fakt nevytluču.

„Tak snažím se,“ odpověděl pobaveně, naklonil se pro polibek a já si sice chtěl hrát ještě chvilku na uraženýho a trochu ho setřít, ale jak jsem ucítil jeho ruku ve vlasech, nevydržel jsem to a vyšel mu vstříc.

Řekl bych, že si každej umí představit, co asi tak následovalo. Po krátký, intenzivní líbačce ta akce byla rychlá úplně stejně jako její začátek. Znovu mě otočil, jednou nasliněnou rukou mi hrábl mezi půlky a dráždil mě tam přesně po dobu, s jakou si přetahoval přes nažhavenej klacek gumu boxerek. Můžu si jedině blahopřát, že mu ta jednoruční manipulace trvala o sekundu dýl, než kdyby použil obě, ale ten jeho vpád byl samozřejmě i tak dost rychlej. Zasténal jsem tou dobře známou směsí bolesti a vzrušení a málem si rozmlátil čelo o desku dveří, jak prudký to bylo.

Počkal jen krátkej moment, tak krátkej, že jsem se stěží stihl nadechnout, než spustil sérii postupně zvyšujících přírazů, vylepšenejch jeho rty přisátejma na mým krku. Chytil do ruky mýho ptáka, doprovázel ty svý pohyby pánví přejížděním dlaní a já se pod ním rozpouštěl jak kostka ledu na Sahaře. Vycházel jsem mu automaticky co nejvíc zadkem vstříc a snažil se tlumit svoje steny, aby mě nebylo slyšet, ale ta hladinka vzrušení mi i jen v jeho přítomnosti vždy stoupala k nebi rychlostí blesku.

Samozřejmě mi to dodělal až těsně potom, co on se na mě zazmítal ve slastnejch křečích, to by nebyl on, aby si to odpustil. Ale vzhledem k tý superukvapený akci to bylo tentokrát bez delšího trýznění a já perfektně zkropil dřevěný dveře, na kterejch mě pořád fixoval svým tělem.

Když jsem se pak o pár chvilek pozdějc vlekl směr ošetřovna, abych splnil tu svou vejmluvu ze třídy, úplně se mi klepaly nohy, jeho podpis jsem v sobě pořád cejtil a na jakýkoliv pochyby už dávno zapomněl. No, řekl bych, že na takovýhle vyučování bych si dokázal zvyknout každej den.

Každopádně, i když to teda rozhodně nebylo den co den, náš vztah se dost posunul. A přesně tak, už jsem tomu skutečně říkal vztah! Protože co jinýho by to bylo? Jaká je definice? Když to porovnám se vším, co jsem zažil před ním, vlastně to byl můj nejvztahovatější vztah ze všech vztahů ever.

Jedinej problém byl v tom, že možná na to úplně nevypadám, ale jsem celkem romantik. A tak jak šel čas, sám sebe jsem bez ustání čím dál víc tejral těma představama, jak se všechno změní. Že třeba jednoho dne už pro Jamieho nebudu tajemstvím a že by náš vztah nemusel skončit spolu se střední. A tahle má část naprosto ignorovala toho červíka v mý hlavě, kterej stále někde na pozadí křičel, že to tak není a nebude. Že ať už budu mít sebevíc naivních představ, nezmění to nic na tom, že jsou to jen představy. Protože přestože se toho mezi náma změnilo hodně, Jamie nikdy nedal nijak najevo, že by chtěl něco na svým životě měnit.

Zbejval sotva měsíc do konce školního roku, když jsem to nevydržel a po dalším skvělým čísle v jeho posteli to na něj vybalil, protože už jsem chtěl mít jednoduše jasno. Ten zbejvající měsíc mi byl ukradenej, ta pozice krále školy se mi na Jamiem dycky líbila a nehodlal jsem předvádět tyátr tady v tomhle zapadákově, takže proč mu to kazit… Ale co dál? Říkal jsem si, že přece na vejšce už by si ten postoj držet nemusel a mohl by si dovolit bejt sám sebou. I když budeme každej někde jinde…

Namlouval jsem si toho plno, ale řekněme, nebylo mi prostě úplně jedno, jak se k tomu postaví. Jenže Jamie tuhle mou otázku pokaždý ňák zazdil.

„Jamie, co budeš dělat na vejšce? Jakože o mě nejde…, ale mimo tady to obludárium je fakt všem dneska putna, že jsi na kluky… Prostě napadlo mě, že bysme se pak mohli někdy vidět ňák normálně…,“ zkusil jsem už asi na pátej pokus, zatímco ležel hlavou na mně a já mu bezděky projížděl prstama vlasy.

Už dávno jsem věděl, že můžu, že i když si drží tu svoji pózu velitele situace, tak i já, když jsme spolu sami, můžu dělat v podstatě, cokoliv si umanu, ani ptát se nemusím, protože se nikdy nestalo, že by přímo nesouhlasil. Co jsem s tím začal, dovoloval mi posouvat ty hranice mezi náma krůček po krůčku a nikdy mě nezastavil. Až do teď.

„Nech to být, Chrisi,“ řekl jen a začal se zvedat jako by nic.

„Jak nech to bejt?“ vyjel jsem k jeho zádům, protože už jsem fakt chtěl tohle téma uzavřít, ale on se tomu dycky obloukem vyhnul, „kruci tak mi aspoň řekni, že už se se mnou potom nechceš vidět a fajn, ale bejt rozhodnutej, že v jednadvacátým století zůstaneš ve skříni do konce života, je fakt na palici… Tvůj zatracenej trenér je gay, tak co to furt řešíš?“

I když jsem si dřív myslel, že jsou v tom našem vztahu omezení, tak tohle bylo vážně poprvý, co mi ukázal stopku. Poprvý, kdy něco jednoduše uzavřel s tím, že mi do toho nic není a já se vztekal. Jakože zpětně tohle považuju za asi nejstupidnější bod mýho života, protože reálně mi do toho fakt nic nebylo. Nemělo by bejt. Mělo by mi bejt naprosto jedno, jestli se vyoutuje ve čtyřiceti, nebo nikdy. Jenže já jsem to nechápal a měl jsem debilní dojem, že musím všechno vědět.

Nechápal jsem to, protože Jamieho rodiče byli vážně otevření, o svátcích sice chodili do kostela asi jako každej, ale nijak to nedramatizovali. O mně věděli, že jsem gay, od první minuty a nikdy ani nenaznačili, že by to byl problém, anebo že by jim třeba vadilo, že spím s Kylem v jednom pokoji, jako se nechala kdysi slyšet máma kámoše ze základky. Neřešili to, řešil to jen Jamie. Nebo teda spíš neřešil, když se to tak vezme.

Bylo to vlastně i poprvý, co jsme se pohádali. Krátce, ale vážně, protože jsme si každej stáli za svým, já chtěl odpověď a on chtěl dělat do poslední vteřiny, že nic jako zítřek neexistuje. Štěkali jsme na sebe úplně nesmyslně, až na mě ve vzteku střelil, ať vypadnu, a já to prostě udělal.

Mrsknul jsem po něm polštářem, zmizel jsem, zabouchl za sebou dveře a opustil jak jeho pokoj, tak jeho život. Nebo teda tak jsem si to sám pro sebe v tu chvíli vzteku říkal, ale bohužel mi to samozřejmě úplně nevyšlo.

Štvalo mě, že se se mnou nedokáže upřímně bavit, že mě nedokáže poslat naplno do háje, že pořád všechno jen věčně přechází! – přesně tak, štvalo mě i to, co mě na něm jindy tak moc bralo, protože mě v tuhle chvíli ten jeho věčnej neutrální postoj pěkně ničil. Chtěl bych vědět, co bude, a on mi to nedokázal říct. Zjevně se mnou ve svým životě nepočítal a já se tedy rozhodl, že na oplátku s ním nebudu počítat já v tom svým. A ten pocit jsem jednoduše nedokázal vymazat z hlavy ani potom, co jsem vychladnul.

Né, že bysme si psali ňák extra moc, ale za těch posledních pár měsíců mezi náma každej den prolítla ňáká ta zpráva, poznámka k tomu, co se ve škole děje, nebo třeba i kravina typu: ‚Dneska vypadáš fakt sexy, hned bych ***‘ – ehm ehm… Ale tenhle tejden po hádce nic, absolutní ticho jak v ňáký temný chodbě z hororu, kde se dotyčný uvnitř klepe, protože tuší, co přijde. Ticho až do dalšího čtvrtka, kdy mi (možná i tak trochu na usmířenou) poslal Jamie svoji tradiční zprávu s pozváním. A stejně jako tenkrát před měsíci, když on mně ‚oznámil‘ zrušenej čtvrtek tím, že svou zprávu vynechal, vynechal jsem i já to svoje jednoduchý ‚Ok‘. Prostě jsem mu neodepisoval.

Jenže on mě zjevně taky napodobil, protože se vydal za mnou. Do studovny jsem už ňákej ten rok nechodil a Kyle měl trénink golfu, takže jsem seděl uprostřed parku na lavičce a učil se na následující test z historie, když ke mně došel a jakoby nic si sedl vedle mě. Nevěděl jsem, co dělat, už jenom že se ke mně přiblížil na veřejnosti, bylo absolutně mimo jakýkoliv mý chápání, a tak jsem ztuhl a čekal, ale on vytrvale mlčel a já začínal dost rychle tápat, proč za mnou teda vůbec chodil.

To jeho ticho mě totálně vytáčelo, ale když konečně promluvil, bylo to pro mě, jak když bouchne rozbuška: „Chci, abys přišel… Tak nedělej drama.“

Jakože dělá si ze mě srandu? To je jako jediný, co mi řekne? Fakt díky, to jsem bez tý jeho duchaplný věty fakt nevěděl, že CHCE, abych přišel a podržel mu! Metal jsem v duchu blesky a tohle všechno mi lezlo na jazyk, úplně mě to svrbělo, ale nepustil jsem to. Byla by to jen smršť nadávek, těch co on tak strašně nerad slyší, ale nezměnilo by to nic, vůbec nic, a tak jsem se na to vykašlal. Chvilku jsem na něj dost strnule čuměl, než jsem si pohrdavě odfrknul, naházel si těch mejch pár věcí do tašky a vyrazil pryč.

„Nechceš drama, Jamie, a přitom je sám vyvoláváš,“ poznamenal jsem si sám pro sebe uštěpačně na půl pusy už cestou pryč.

„Hele, s kým si jako myslíš, že mluvíš?“ spustil mi do zad rázně, během pár vteřin vyrazil za mnou, chytl mě krátce za loket, aby mě přibrzdil a stoupl si přede mě.

Přiznávám, že v prvním momentě jsem nebyl schopnej absolutně ničeho, jenom vyvalit oči a zůstat na něj hypnotizovaně zírat, protože takovejhle autoritativní, ostrej tón na mě nikdy nepoužil. Na ty svý poskoky možná, ve chvílích, kdy hrozilo, že někomu ublíží, ale na mě ne. Kdykoliv mě sekýroval, byl naprosto klidnej a neutrální, jako dycky. Tohle byla snad ta největší emoce směrem ke mně, co jsem od něj kdy viděl. Trochu ubohý v kontrastu s tím, jak moc hotovej jsem z něj byl pořád já.

Páni, jakože kdyby mi tohle předvedl v posteli, tak se z toho zblázním, jak se mi ty jeho rozkazy vždy líbily, ale né tady uprostřed parku a za týhle situace…

„S kým? Se zoufalým ubožákem, co se bojí dát najevo, že je gay, aby jeho kamarádi neměli náhodou blbý kecy,“ zavrčel jsem snad minutu po tý jeho otázce nakvašeně, prosmekl se kolem něj a pokračoval ve svý cestě, aniž bych se na něj podíval.

Chtěl jsem to už uzavřít, opravdu chtěl, celou tuhle kapitolu… Jenže zjevně se nehodlal jen tak vzdát, přitáhl si mě za rukáv a koukl mi do očí: „Ty myslíš, že se jich bojím? Že mi takové stádečko volů stojí za to dělat ze sebe něco, co nejsem?“

„To teda pěkně mluvíš o svejch kamarádech, jen co je pravda,“ ušklíbl jsem se, vytrhl se mu a šel zase pryč.

Vlastně ani teď nechápu proč, vážně. Nechápu, že jsem to ovládnul a nesložil se mu poslušně k nohám, kde bych se roztekl jak nanuk na sluníčku jenom z toho, že jsme právě vedli náš nejdelší dialog vůbec! Nechápu to, protože i dnes se nad tím, jak zjevně stál o to, tu situaci se mnou dořešit, rozplývám, ale v ten moment jsem to jednoduše neviděl. Dal jsem prostě průchod svýmu vzteku a tlumil ho jen do tý míry, abych nevybuchl jako sopka. Jo, naučil mě se sakra dobře ovládat.

„Tak teda poslouchej,“ chytil mě hrubě za rameno a natlačil zády o strom, abych mu pořád nezdrhal. „Co si jako myslíš, že by asi tak bylo s Kylem, kdybych já neměl takové postavení a pověst, která mě snad přežije do doby, než dodělá školu? Myslíš, že by byl v pohodě? Že je takový blbeček jako ty, co si klidně nechá rozbít hubu a ani necekne, jo?“

Mhouřil na mě oči a chvilku jen tak pro sebe mírně kroutil hlavou, než mě cvrnkl prsty do čela se slovy: „Mysli!“ Už jen malý moment si mě pak měřil nakvašeným pohledem, dokud zhluboka nevydechnul, znatelně změknul a odstoupil pomalu pryč.

Úplně mě dostal. Zástava srdce v přímým přenosu. Nebyl jsem schopnej slova a pár chvil na něj prostě jenom tak zíral s vykulenejma očima. V hlavě mi to šrotovalo a pomalu všechno zapadalo do sebe. Kvůli Kylovi. Zas a znovu všechno, co dělá, je kvůli němu. Je úplně jedno, od kolika lidí uslyší, že za jeho úraz nenese žádnou vinu, on se o něj prostě dycky bude starat…

V tu chvíli jsem se do Jamieho zbláznil víc než kdykoliv předtím. Jako by to přiznání a důvod toho, jakej je, dávalo celý jeho bytosti úplně novej význam. Jako by mi tím konečně došel celej on. A tak jsem si snad poprvý v životě dovolil úplně spontánní akci bez přemejšlení.

Stál tam a nehnul ani brvou, když mi srdce konečně začalo znovu bít a když jsem udělal tu věc… Tu jedinou věc, která mýmu zpitomělýmu mozku dávala v tu chvíli smysl. Prostě jsem k němu přiskočil a bez jedinýho zaváhání ho políbil.

Tak moc jsem to v tu chvíli chtěl, že jsem se neovládl. Jenže hned v ten moment, nebo možná ještě vteřinu před ním, mi došlo, jak špatně to je. Rozšířil se mu pohled a zůstal nehnutě stát, zíraje před sebe. Koukal jsem na něj a hledal ňákou reakci, pozitivní, nebo negativní, ale v jeho očích nebylo nic kromě zděšení. Ohlídl jsem se za sebe a okamžitě mi došel důvod. Na druhý straně parku byla partička tří z těch fotbalovejch opičáků, o kterejch jsme před chvílí mluvili, a valili si to směrem k nám.

Byli moc daleko na to, aby snad něco zaslechli, ale dostatečně blízko, aby viděli to, jak Jamieho líbám. Kdybysme byli postavy ve filmu, tak by zmrzl čas, a i když mi to tak na chvíli připadalo, tak se to samozřejmě nestalo, a ti kreténi byli čím dál tím blíž. Bohužel tahle situace měla jen jedno řešení, asi těžko by se dalo nazvat rozumným, ale řešení to pořád bylo…

„Prašť mě,“ řekl jsem Jamiemu a snažil se působit pevně, i když jsem začínal panikařit.

Zíral na mě, jestli jsem se náhodou nezbláznil, a tak jsem pokračoval: „Udělej to, budou si myslet, že jsem tě obtěžoval a nechaj to plavat…“

Jasně mohl jsem si gratulovat, konečně od něj dostanu ránu, paráda, úžasný, jeej… Škoda, že v tom fakt v tý chvíli žádný nadšení nebylo, a vlastně ani potom. Jamie pochyboval, kousal se do rtu, jak přemejšlel, a kmital krátce pohledem mezi mnou a jima, ale nezbejval čas, a tak sevřel ruku v pěst.

„Dej mi ránu! Kyle mi za to stojí,“ dodal jsem tiše, a tak jsem ji samozřejmě dostal.

I když jsem ji čekal, tak mi po ní úplně vypnul mozek, zavrávoral jsem a asi bych rovnou padl na zem, kdyby můj pád nezbrzdila ta banda idiotů. Bez okolků se do mě pustili a já jim jen těžko mohl vyčítat, že bránili svýho vůdce.

Dycky jsem věděl, že těch pár hezkejch chvilek s ním olituju, i když jsem si nedokázal ani náhodou představit, jak moc bolestivý to bude. Nalomený žebro a slabší otřes mozku, než se Jamiemu podařilo ty svý gorily dostatečně zkrotit a odtáhnout je pryč. Každej můj nádech mi tak Jamieho ještě nějakou dobu bolavě připomínal, přesto ale ta díra uprostřed hrudníku, která po něm zůstala, mě bolela mnohem víc…

Ještěže do konce školy zbejvalo tak málo. Než jsem se z tý nakládačky dostatečně vylízal, zbylo jen čtrnáct dní, ve kterejch si mě nikdo nevšímal, za což vděčím převážně tomu, že nechtěli, aby na ně padlo obvinění za to, co se mi stalo, a já byl tentokrát opravdu rád.

Jedinej, kdo kolem mě starostlivě poletoval, byl samozřejmě Kyle. Ještě nikdy mě tak moc nezmlátili, a tak neustále vyzvídal, co se stalo. Neměl ale nejmenší šanci, tohle jsem mu říct nemohl. Nemohl jsem mu říct, jak moc jsem se do Jamieho zamiloval a ani to, že to snad bylo na chvilku oboustranný. A už vůbec jsem nemohl Kylovi říct, že Jamie řídí celej svůj život jen a jen podle něj. A tak jsem si jen v tichosti lízal ty svý šrámy na duši, o kterejch jsem mu nesměl říct, a držel konečně už taky jednou pusu zavřenou.

Protože to, že Jamie nemůže dát najevo to, kým je, ani v nejmenším nebyla Kylova vina. A nemohl jsem ani vinit Jamieho, že tohle pro něj dělá. Za tyhle zranění jsem si mohl jenom já sám. Mohl jsem si za to, že jsem do toho pitomě komplikovanýho vztahu s Jamiem vůbec šel. A taky, že jsem dovolil svý posedlosti, aby mě ovládla, i když v mým mozku celou tu dobu někdo řval, že to špatně skončí…

Jamiemu jsem se těch pár zbylejch dní vyhejbal a trávil volno převážně na koleji, kam on jako docházející nesměl. Zachytil jsem několik jeho pohledů, ale oba jsme myslím věděli, že tohle byl konec. Jedna část mě už ho nikdy nechtěla vidět, ten vztah s ním byl tou svou nenaplnitelností příliš zraňující. Ale ta druhá si nic jinýho než jeho nepřála. Pořád doufala, že se osmělí, třeba přijde a bude za mě zuřivě bojovat, tak jako to člověk vídá v těch stupidních romanťárnách. Jenže nepřišel.

Utěšoval jsem se tím, že beztak budeme za chvíli na školách ňákejch 251 mil od sebe. Bylo pro mě přece snazší uzavřít to takhle, než se o něco marně pokoušet. Jenže skutečnost, že tu vzdálenost vím takhle přesně, zcela vypovídá, jak jsem na tom asi tak byl. Můj mozek si to pořád jel v těch úvahách, že to vlastně není moc daleko, jen něco málo přes čtyři hodiny autem, že by to třeba ňák šlo. A možná právě proto, že to bylo tak nesnesitelně blízko, nemohl jsem se tý myšlenky dlouho pustit. Ale musel jsem, pro svoje vlastní dobro.

Protože v reálným světě středoškolský romance nejspíš nekončí happy endem, a ta naše rozhodně neměla bejt výjimkou, tak jako celá ta moje životní story. Vlastně jsem se tak už narodil, předurčenej k životnímu neúspěchu, ale já se z toho osudu vyhrabal. Bojoval jsem a změnil svou životní cestu. Tak třeba jednou změním i tenhle osud.

Né dnes, dneska není ten den, protože pro tenhle boj bysme museli bejt dva. Ale ještě to nevzdávám, třeba se jednou k tomu mýmu boji přidá, protože tahle story byla vždy jen a jen o něm, a pokud někdo tvrdí něco jinýho, tak lže, jak když tiskne.

We would say anything just to hear what we want
Right or wrong
Then we lie to before given
We would sell anything just to buy who we're not
Any cost
We kill our way to heaven
(Michl – Kill Our Way To Heaven)