Story of My Life IV.

Po těch svátcích se všechno dost změnilo. Ve spoustě věcí, ale teda né v tom, jak moc jsem Jamieho častoval svejma pohledama, protože to už prostě vejš jít nemohlo. Ještěže Kyle chodil o dva ročníky níž, a tak jsme se ve škole vídali v podstatě jen na chodbách a na obědě, protože to hypnotizování, co jsem věnoval Jamiemu při těch pár společnejch hodinách, mělo k nenápadnosti fakt hodně daleko.

Hlavní změna byla myslím v tom, že jsem nikoho z tý bandy pitomců, točících se kolem Jamieho, záměrně neprovokoval. Neměl jsem k tomu důvod. Užít si těch jeho dráždivejch pohledů a rozkazů jsem mohl i bez toho, tak k čemu by mi bylo nechat do sebe třískat?

S Jamiem to od toho novoročního rána, kdy se mi svěřil ohledně Kyla, nabralo docela dost na obrátkách… Teda, asi bych měl nejdřív prozradit, co mi tenkrát řekl, tak ňák si dokážu představit, že na to možná někdo i čeká.

No nebylo to vlastně nic až tak překvapivýho. Že Kyle má ty problémy se sluchem po úrazu z dětství, jsem věděl už dřív, jen jsem se k tomu od Jamieho dozvídal postupně víc a víc detailů. Jediná záhada tohohle příběhu byla v tom, proč za to Jamie pořád cítil takovou vinu, i když si nikdo jinej podle mě nikdy nemyslel, že by za to mohl.

Nejsou od sebe ani o celej rok, za běžnejch okolností by Kyle dokonce možná chodil s náma do ročníku, takže když se to stalo, bylo jim sedm a šest. Byli s rodiči kdesi v horách na zimní dovolený, proklouzli spolu ven, i když nesměli, a při koulovačce v lese se Kyle najednou propadl kamsi pod zem. Těžko říct, do jaký míry mohl za jeho ztrátu sluchu úraz hlavy a do jaký prochladnutí, než se Jamiemu povedlo sehnat pomoc. Kyle dokonce na rok přišel o sluch snad úplně, než se mu to po operaci trochu srovnalo a je na tom vlastně tak jak dneska. Ne, nejsem žádnej expert, slyšel jsem to všechno přeneseně, a ani o Jamiem se nedá říct, že by byl zrovna odborník, takže to možná bylo celý složitější, ale jak jsem koupil, tak prodávám, takže po mně víc nechtějte.

A teď teda k tomu hlavnímu. Tyhle svátky pro mě byly fakt výjimečný a v tuhle chvíli mimořádně nemyslím kvůli tomu, co se stalo s Jamiem, i když to samozřejmě na stupnici zázračnosti samo sebou panuje.

Chodit do školy pro mě bylo dycky snazší než mít volno. Dokud jsem bydlel doma, byl to můj únik před rodinou a před vším chaosem. A co jsem tady, tak jsem všechny prázdniny kromě těch letních vždy trávil na vylidněnejch kolejích. Kyle mohl málokdy a já si zoufal, co s tím množstvím volnýho času.

Většinou jsem si nabral spoustu hodin práce na brigádách, který jsem obíhal i během školního roku. Učil jsem se, projektoval nebo dělal různou dobročinnou činnost po okolí. Využíval jsem ten čas produktivně, fakt že jo, každá vejška by měla radost, že jsem nemyslel na nic jinýho, ale byl jsem sám. Osamělejší víc než doma, kde se pořád něco dělo, i víc než předtím, co jsem se seznámil s Kylem. Protože ta jeho náhlá absence v mým životě to jen o to víc ukázala… Přišel jsem si občas jak poslední člověk ve vesmíru, takže jsem prázdniny nikdy neměl rád.

Jenže tentokrát, poprvý v životě, mi bylo fakt líto, že skončily. Nejen kvůli Jamiemu, kvůli kterýmu se to tak trochu nabízí. A jako lhal bych, kdybych tvrdil, že to s ním nemělo co dělat. Mělo. Moct s ním trávit každej večer bylo jednoduše super, jenže ono to nebylo jen jím. Už několik let jsem takhle moc nepolevil.

Ani jednou jsem nezažil takový ty klidný, rodinný Vánoce z filmů. U nás doma tou největší rodinnou tradicí bylo objednat si na Štědrej den smažený kuře, a i to vyšlo jen někdy. Takže jo, poprvý jsem se vykašlal na to, co bych dělat měl, nešel na brigádu a učení věnoval fakt jen minimum, a jednoduše jsem si ty prázdniny užil.

Každopádně ten skok zpátky do mýho reálnýho světa po Vánocích byl teda pěkně tvrdej. Celej ten první tejden po tom, co jsem se vrátil na kolej, jsem byl fakt rozhozenej. Protože jsem tak ňák vůbec netušil, co bude dál. Jestli to pro Jamieho bylo jen ňáký vánoční upouštění páry, anebo si to bude chtít ještě někdy střihnout znovu, jenže jsem tak trochu neměl odvahu se na to zeptat. Přestože jsem na to myslel skoro pořád.

Stálo mě to fakt všechno mý úsilí, abych tu větu za zuby udržel. Jenže těch pár posledních prázdninovejch večerů jsem si chtěl zkrátka užít a neprasknout tu křehkou bublinu mýho štěstí. A potom jsem už ani neměl šanci se na to ptát.

Dycky se mi líbilo, jak Jamie z ničeho nedělá žádný drama, jede si podle svýho. A na rozdíl ode mě ho zjevně nedělal ani teď. Jak mě jednou ošukal, bral to jako normu pro každej další den. A kdyby jednou! Na kolej jsem se vracel až třetího a ty dva poslední večery se Jamie fakt ultra snažil, abych na něj jen tak nezapomněl. Pokaždý mě ojel pěkně dvakrát, úplně stejně jak podle šablony. Na poprvý tvrdě a zprudka, až jsem pod těmi jeho přírazy kňučel, a podruhý zas hezky pomalu a dlouze, až jsem sténal a kolísal na hraně tak dlouho, že mi z toho málem hráblo.

Obzvlášť ten poslední večer jsem do svý postele fakt skoro nedošel, jak se mi klepaly nohy. Fláknul jsem sebou o matraci a nasadil tak extrémně pitomej výraz spokojenosti, že jsem ho sám na sobě cítil.

Jenže pak samozřejmě nastal onen prudkej skok do reality a pětidenní užírání se, jestli bude ňáká repríza, nebo ne. Čtvrtek, přibližně o třetí odpoledne na mý lavici při hodině algebry přistál vzkaz. Papírová koule jako každá jiná, která u mě za ty roky přistála, povětšinou s ňákou méně či více zdařilou napodobeninou mě. Inteligence některejch elitních synáčků se jednoduše rovnala mateřský školce, a to ještě v těch lepších případech.

Ale tohle samozřejmě nebyla žádná karikatura. Jamie a šestislovnej vzkaz. ‚Přijď po škole ke mně domů.‘ Asi jsem se nemusel ptát proč, co?

Každopádně po Vánocích se teda ty večery s Jamiem přetvořily na pravidelný čtvrteční odpoledne s ním. Byl to jedinej den, kdy neměl trénink, a naopak Kyle trénink měl. Teda trénink golfu, abychom si rozuměli. No prostě, Jamie měl volnej barák, takže se po pár tejdnech ustálil takřka tradiční čtvrteční průběh. Hned po škole jsem se rozběhl k němu domů, abych tam dorazil skoro zároveň s ním, kterej se po vyučování sice coural, ale zase popojel ten kus autem, takže to ten přesun dorovnalo. Ani jsme nemuseli o ničem mluvit, oba jsme věděli, proč tam jsem, takže ňáká trapná nejistota nebo uhejbání, ke kterýmu jsem ještě ten první čtvrtek sklouzával, šly brzo úplně stranou.

Jamie toho vůbec málo nakecal. Ten první den mi úplně obyčejně otevřel dveře a zkonstatoval: „Vem si dolní koupelnu, já horní a sejdeme se u mě.“

Žádná otázka ani příkaz, nic. Holá oznamovací věta, jakože ‚Ty víš, proč tu jsme, tak to pojďme urychlit, ať už jdeme k věci‘ – i tohle by na něj možná byl fakt proslov! Při další návštěvě už se to obešlo i bez tý věty. Prostě automatika.

Takovýmhle stylem to letělo dál a dál, asi nic speciálního, ale pro mě to svým způsobem mimořádný bylo a tohle období jsem si fakt užíval. Jenže taky pro mě začínalo bejt brzo šíleně těžký nechtít nic jinýho než to ošukání.

Jak říkám, věci se změnily. Po těch letech tady jsem se cítil fakt skvěle už jen z toho pravidelnýho sexuálního uvolnění a hlavně, že mi ho dával on. Ten, nad kterým jsem byl takovou dobu schopnej slintat, jen když prošel kolem. Jenže zároveň jsem moc dobře cítil tu část mě, která spokojená nebyla, i když jí ty ostatní části přesvědčovaly, že musí. Protože sex s Jamiem přece byla absolutní topka, neměl bych si stěžovat. Ale stěžoval.

V duchu jsem se ho už tisíckrát zeptal, co tohle všechno znamená. Co to znamená pro něj a jestli se to někdy zas někam posune, nebo to u toho skvělýho, přesto ale emocí dost prostýho, sexu končí.

Občas jsem byl totiž dost na vážkách. Jamie míval takový momenty, kdy se mi na pár chvil svěřoval a užuž jsem měl pocit, že mě políbí, ale asi to prostě bylo jen v mý hlavě. Logicky jsem věděl, že nemá důvod ten náš nevztah někam posouvat, že je to pro něj takhle pohodlnější, ale to neznamená, že bych si furt nepředstavoval, jaký by to bylo.

Dokud byl pro mě Jamie jen dokonalej a nedosažitelnej idol, bylo jednoduchý nad něčím takovým vůbec nepřemejšlet. Bylo tak ňák přirozený, že jsem nad ním honil každej večer a hypnotizoval ho celý dny, ale bylo to furt hlavně o tom sexu. Celý ty roky mi ani jednou neprolítla hlavou představa, jaký by to bylo držet ho v náručí nebo podobný ptákoviny. Nedokázal jsem si to k němu vlastně ani představit, a i když nejsem ten typ, co by se držel někde za ručičku, tak čím jsem znal Jamieho víc a víc, tím víc po něm prahla i tahle moje romantická a emotivní stránka.

Bylo to neskutečně otravný, protože na rozdíl od těch sexuálních představ, který vždy po orgasmu aspoň na chvíli zmizely, těchhle se zbavit jen tak nešlo.

Ty společný odpoledne jsme měli po dvou měsících už dokonale zajetý, párkrát se nám dokonce poštěstilo vorazit si i jinej den, ale stejně jako každej ten večer o prázdninách i o těch čtvrtcích jsem mohl prohlásit, že na mě nikdy nezapomněl.

Měl jsem prastarej telefon, sloužící v podstatě jen k domlouvání brigád a komunikaci s rodiči jednou ročně, Kyle mi psal jen zřídka, páč jsme se vídali každej den pravidelně, nebylo třeba se na něčem domlouvat. Ale teď mi na telefonu každej ten další čtvrtek přistál od Jamieho krátkej vzkaz s takřka stejným zněním jako poprvý na tom papíru.

Teprve až druhej čtvrtek v březnu najednou nic. Už od rána jsem byl jako dycky parádně natěšenej a nervózně čekoval mobil, kdy se ozve. Jenže ticho, klid, prázdno. Koule z roští hopsající ve větru vyhaslou prérií. Jo, možná by to každej jinej nevydržel a v to odpoledne po škole, když se pořád nic nedělo, by mu normálně napsal sám a taky mě to nejmíň stokrát napadlo. Jenže kdykoliv jsem najel na tu konverzaci a viděl tam seznam těch jeho přibližně šestislovnejch vět a to moje prostý „Ok“ jako odpověď na každou jednu z nich, tak jsem to prostě nedokázal.

Napsat mu sám se mi zdálo naprosto zoufalý a trapný. Navíc jedna moje část mi pořád namlouvala, že třeba jsou ty čtvrtky už natolik zajetý, že se s tou zprávou ani neobtěžoval a bere to automaticky, že přijdu. Takže jsem po škole samo sebou udělal to, co vždy. Sebral jsem se a spěšně vyrazil k Jamiemu před barák, kde jsem si sedl na schod a čekal a čekal. Jenže bohužel se ukázalo, že to zjevně automaticky fakt nebral, páč se ani skoro po hodině na příjezdový cestě jeho auto neukázalo.

Asi moc nedokážu popsat, jak jsem se cítil. Všechno to ve mně nehorázně bouchlo. Byl jsem naštvanej. Na Jamieho, že se na NÁŠ ČTVRTEK takhle vykašlal. A i na sebe, že jsem tomu v duchu ‚náš čtvrtek' vůbec říkal, když mi nikdy nic neslíbil ani nezaručil. Soptil jsem za to, že mu nestojím ani za podělanou smsku, ale i že já sám jsem tak pitomej, že jsem mu tu zprávu taky nenapsal.

Jakože jasně, proč by mi měl po těch měsících najednou napsat něco jinýho, než abych přišel? Ze stejnýho důvodu jako mu já najednou neposílám dotazy. Kašlat na to.

Sebral jsem se teda a naštvanej na všechno kolem vyrazil zpátky ke škole, konkrétně teda na koleje, protože Jamie měl zjevně ten den jinej program. Bohužel jsem měl velice záhy zjistit jakej, když jsem takřka na kompletní skupinku fotbalistů narazil v parku. Ono taky kde jinde by byli, když ne ve škole, nebo u Jamieho.

Zjevně něco slavili, protože jsem zahlídl pár papírovejch pytlíků, skrejvajících nejspíš stejnej počet flašek. Uprostřed parku, kousek od školy. Je to banda idiotů. Nebo spíš je jim to jedno, případnej průser prostě zamáznou papínci menším, nebo větším, finančním darem. A škola nechce přijít o nejlepší hráče. Možná to dělaj dokonce schválně, aby tím všem ostatním ukázali, co všechno si můžou dovolit. A tak jsem jim to taky řekl.

Jo, přesně to jsem udělal. Plnej vzteku na Jamieho, s očima upřenejma přímo na něj, jsem se do nich zas po skoro třech měsících mlčení obul a vysypal na ně celý to moje pohrdání. A víte, co si z tý scény pamatuju ze všeho nejvíc? Ten Jamieho pohled. Pohled, kterej neříkal vůbec nic, jako dycky.

Nepoznal jsem, jestli je vytočenej, ublíženej, nebo mu to je fakt úplně jedno, když jeden z těch jeho přívrženců doběhl až ke mně a dal mi, celkem očekávaně, přes hubu. Ostatní se na to díkybohu vybodli. Nebo je možná Jamie zarazil, to nevím. Ale docela tomu věřím, přestože bych si to teda nebral nijak osobně, on by je zarazil, kdyby byl na mým místě kdokoliv. Když to šlo, tak se o to vždy snažil, protože měl rád férovost a dával těm několika hňupům, co se do lidí bez meškání pouštěli, najevo každým coulem, že něco jinýho než jeden na jednoho, je podle něj pod úroveň.

Dalo by se polemizovat, jak moc je fér situace, kdy se do vás opře dvoumetrová gorila, když vy sám měříte snad o hlavu míň, ale co já si můžu stěžovat, že jo? Já můžu bejt rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Teda, že mi dal pár úderů pěstí, převážně do žaludku a na volání svých kámošů, že to nemá cenu, a ať si jde dát radši drink, po chvíli reagoval.

Jestli je to možný tvrdit, po celým životě stráveným ve rvačkách, řekl bych, že jsem si za těch pár měsíců odvykl, protože jsem se z toho sbíral mnohem hůř. Jasně, že jsem před tou partičkou nechtěl dát znát, že mi to stačilo na to, abych pro teď sklapnul, ale sesbírat se a hodit směrem k nim vražednej pohled bylo pro mě tentokrát fakt těžký.

A možná, že v tom měl, stejně jako zjevně ve všem ostatním, co se v mým životě dělo, prsty Jamie. Protože jsem se s jeho pohledem potkat najednou bál. Bolavá čelist i břicho mě dostatečně probraly, abych si uvědomil, jak pitomě celá tahle vzteklá akce vypadala z jeho pohledu. Jednou se se mnou nesejde a já hned předvedu scénu, no bezva!

Nakonec jsem se samozřejmě co nejrychleji z toho křoví, do kterýho jsem byl odhozenej, zvednul a s tím jeho pohledem se setkal, protože mě samozřejmě po očku pozoroval a já se kouknutí na něj taky neubránil. Setkali jsme se očima jen na pár sekund, ale byl to jeden z těch pohledů, co vám projedou absolutně celým tělem. Napůl mrazí a napůl rozechvívá.

Člověk by tady čekal, že Jamie aspoň nade mnou mírně zakroutí hlavou nebo něco, jenže ne. Prostě jen netečně stočil zrak jinam, jak kdyby mezi náma nikdy žádná jiná než ta veřejná komunikace neexistovala.

Sesbíral jsem si teda těch svých pár věcí poházených po tom náletu vzteklý gorily po zemi a vyklidil scénu. Na kolej jsem nemohl a do školy vlastně taky ne, moc dobře jsem věděl, že kdyby mě viděl ňákej z učitelů s čerstvě roztrženým obočím, měl bych z toho průšvih akorát já. Vydal jsem se teda jen o pár bloků dál, kde jsem si v malým krámku koupil láhev vody a usadil se s ní a kapesníky na blízkou lavičku, abych se před návratem do areálu školy aspoň trochu zcivilizoval.

Jo, těch několik úderů, co jsem schytal, ale i svoji vlastní pravačku použitou k obraně, jsem pořád znatelně cítil, ale vlastně mi to nevadilo. Čistilo mi to hlavu. Vrhalo to přímý světlo na to, jak je ten můj vztah s Jamiem vlastně pitomej a nevyváženej. Jedna věc je spolu píchat tak, aby to nikdo nevěděl, a druhá to, že jsem mu zjevně absolutně propadnul a nechoval se vůbec rozumně.

Bylo mi ze sebe sama vlastně špatně. Někomu možná životní cestu nalajnovali rodiče, ale já si tu svoji už dávno vybral sám. Měl jsem vždy ve všem jasno, co dělám a proč to dělám. Zvolil jsem si to, abych změnil svůj osud, abych neskončil tak jak celá moje rodina, a hloupě se zamilovat, to šlo přímo proti tomuhle rozhodnutí.

Vlastně jsem se už pragmaticky rozhodl, že na tuhle svou stránku kašlu, nenechám se jí semlít a s Jamiem to ukončím, když mi pípla v kapse zpráva. Vzhledem k hodně sporý četnosti tohohle jevu jsem na mobil okamžitě vyjeveně zamžoural a málem jsem vylít z kůže, když jsem si to přečetl.

Tradiční krátká věta, na který netradiční byla jenom ta rychlost jeho požadavku: ‚Přijď teď ke mně domů.‘

Asi je jasný, jak to moje odhodlání ukončit to s Jamiem skončilo. V propadlišti dějin. Bylo navždy zapomenuto, než jsem stačil dočíst zprávu odněj.

Před jeho domem jsem stepoval snad v rekordním čase jak poslušnej pejsek, kterýho páníček zavolá. A v tu chvíli mi to začalo sakra docházet, jak rychle se u mě ty hodnoty jeho vinou střídaj. Nebo jeho vinou… Vina to byla rozhodně moje, Jamie neudělal nic, čím by mě k tomuhle zoufalýmu jednání nutil. Jenže jak jsem tam tak stál, tu asi minutu a půl, než mi stačil přijít otevřít, tak jsem na něj za ty pocity, co ve mně vyvolával, začínal mít zatracenej vztek.

A tak jsem to všechno zase dost rychle, jak ňáký nerozhodný děcko, přehodnotil, a jen co otevřel dveře, prošel jsem nakvašeně kolem něj a spustil krátkou salvu nadávek, než jsem se dostatečně vyvztekal nad ním, ale i nad sebou samým. Neměl jsem jednoduše už sílu si na něco hrát. Nadával jsem sám pro sebe úplně bez rozmyslu, dokud ze mě celej ten nelogickej vztek nevyprchal a nesedl jsem si vyčerpaně na schody vedoucí do patra.

„Skončils?“ zůstal na mě Jamie překvapeně zírat od zavřenejch dveří.

Schoval jsem si obličej do dlaní a s lokty na kolenou tiše zaúpěl: „Joo… Už jsem v klidu.“

Nastala krátká chvíle ticha, ve který jsem přes roztažený prsty viděl Jamieho, jak na mě mlčky kouká, než trhnul rameny, a jako by se nic nestalo prohlásil: „Fajn. Nemusíme spolu spát, ale stejně by ses měl osprchovat, vypadáš děsně a takhle na kolej fakt nemůžeš… Já jdu nahoru, když budeš chtít, tak přijď.“ Uzavřel to v krátkosti, protáhl se kolem mě a vydal se do patra.

Nebyl jsem si tentokrát vůbec jistej, jestli za ním půjdu, nebo ne, ale po pohledu do zrcadla jsem musel uznat, že měl nejspíš pravdu. Ani ne tak od bitky, ale od toho křoví, jsem měl přes obličej několik drobnejch šrámů a špinavejch šmouh, k tomu všemu samozřejmě to roztržený obočí, který mi už zase krvácelo.

Po sprše, která byla spíš automatická, jsem pátral v koupelně po náplasti, ale protože jsem ji nenašel, samo to rozhodlo moji další cestu. Teda cestu za ním.

Vyběhl jsem schody jen v trenkách a tričku, zaklepal na dveře a vklouzl rovnou dovnitř.

„Nemáš tu náplast?“ spustil jsem hned.

Vzhlídl ke mně od knížky, se kterou seděl na posteli jen v trenkách, a na chvilku se zamyslel, než vyskočil a zamířil přímo do sousedící koupelny, kde vyndal ze skříňky dezinfekci a gázu. Natáhl jsem ruku, ale jen zakroutil hlavou, kývl směrem k vaně a pronesl příkře: „Sedni.“

Pod tím jeho hlasem mi podjely nohy úplně samy a prudce jsem dosedl. Přiklekl hned ke mně a začal mi čistit to obočí, zatímco spustil výčitky: „Jsi fakt idiot, neumíš držet pusu zavřenou! Stálo ti to za to?“

Vážně řekl, že jsem idiot? On? Kterej se mi sice občas s něčím svěřil, ale od jakýhokoliv názoru na mě se v podstatě distancoval. Náš vztah jednoduše nebyl kamarádskej, byl… Jakože byl to vůbec vztah?

Celou dobu, co jsem v něm ‚byl‘, jsem to bral tak, že prostě šukáme, a tu jeho pozici hvězdy školy jsem přenesl automaticky i do postele. Jasně, krotil mě, když jsem měl během sexu blbý kecy, nebo se fakt rozjel v nadávkách, ale v těch chvílích, kdy mi něco vykládal, to nikdy nedělal.

Teprve v tomhle, skoro poklidným, okamžiku mě napadlo, jestli to, že je to jen sex, nebylo jen v mý hlavě, on byl prostě takovej, možná v tom nebyl žádnej odstup nebo pohrdání z jeho strany. Poprvý mi došlo, že jsem to možná byl dokonce já, kdo ten náš vztah brzdil, ne on. Byl jsem to já, kdo mu nikdy neřekl nic o sobě, protože jsem si to rovnou odmávl, jako že ho to nezajímá, stejně jako jsem hned na ty jeho zprávy začal odepisovat jen ‚ok‘.

Ano, Jamie si možná dělal to, co zrovna chtěl, a držel se toho postoje, že všechno řídí, ale nikdy nešel sám za hranici toho, u čeho si byl jistej, že chci i já. Koneckonců i to, aby mě ošukal, zaznělo na poprvý z mojí pusy, ne z jeho.

A tak jsem se na ty předsudky a hodnocení situace jednoduše vykašlal. Seděl jsem na vaně a sledoval v zrcadle jeho výraz, když mi soustředěně zalepoval ránu, a párkrát jsem naopak vzhlídl a setkal se s jeho očima.

Bylo to jen pár chvil takovýho elektrizujícího chvění, než jsem to nevydržel a zeptal se tiše na to, co mě v představách už dlouho pálilo: „Můžu ti dát pusu?“

Tušil jsem, že ten polibek olituju. Už v tý chvíli, kdy si mě přitáhl za vlasy a zasunul mi jazyk do pusy, jsem to věděl. Jednou…, jednou mě vzpomínka na něj bude pěkně bolet, ale ne teď, teď byl tady a na tom jediným mi záleželo.

Asi nemusím ani říkat, že dál už to bylo hodně rychlý. Zajížděl do mě jazykem pěkně zvostra, jako by chtěl do mě vtlačit dlouho zadržovanou energii. Vůbec se neostýchal a po pár dalších vteřinách mě vytáhnul za tričko do stoje a skoro se mnou hodil o umyvadlo, jak mě rychle otočil a strhl ze mě trenky.

Ta několikasekundová prodleva, kdy pátral ve skříňce vedle po kondomech, mi připadala jako věčnost. Když do mě konečně zajel, prohnul jsem se do luku a vyhekl, protože to bylo teda pěkně rychlý, a ta trocha slin, co stačil použít, nebyla zrovna dostatečným mazivem. Sjel mi rukou do rozkroku, pevně mě sevřel a mý vzrušení trochu popohnal, takže se to ale rychle vyvážilo a začal jsem si to užívat.

Byl jsem v jeho přítomnosti dycky nadrženej na ten nejvyšší možnej level a byl bych teda nejspíš schopnej se udělat stejně rychle jako on, ne-li dřív. Ale uměl to se mnou už parádně, přesně poznal, kdy se blížím k vrcholu, a dostatečně ubral. Dokonce i když jsem se to občas snažil před ním skrejvat, protože mi to prostě nikdy nedal zadarmo a při prvním čísle mi to nedovolil skoro nikdy.

Dnešek nebyl výjimkou, takže poté, co se ve mně za stále zvyšujícího tempa vystříkal, úplně mě pustil, stáhl ze sebe prezervativ, a jen co ho odhodil, dotáhl mě za tričko zpátky do svý ložnice. Stáhl ze mě ten poslední kus oblečení a strčil mě tak, že jsem dopadl na jeho postel. Lehnul si ke mně a umístil mý ruce nahoru, na kraj pelesti. Věděl jsem dobře, co po mně chce, neměl jednoduše rád, když mu do toho šahám, a tak jsem zaryl prsty do dřeva a držel, i když se to stávalo těžším a těžším.

I přes to krátký přerušení jsem byl pořád nadrbanej k zešílení, takže se asi není co divit, že jakmile si ke mně lehnul a začal mi pomalu honit, zatímco do mě zajel hned třemi prsty, byl jsem skoro okamžitě zas na hraně.

„Jamieee…,“ zasténal jsem a prohnul se, ale bylo to bez šance, neměl v plánu mi to jen tak udělat, a kdyby nás přeci jen trochu netlačil čas, než někdo přijde, jsem si jistej, že v tom rozjaření, ve kterým byl, by mě dokázal držet na hraně i celý hodiny. Až do tý chvíle, než by mi tělo celý vibrovalo a bolelo zároveň.

„Tiše,“ pronesl tím svým univerzálním tónem a já z toho jeho hlasu zakolísal na hraně tak blízko, že to blíž už ani nejde.

V tu chvíli Jamie úplně přestal v tý svý vleklý činnosti a nechal mi na nádobíčku jen ledabyle položenou dlaň. Zakroutil jsem se, jak jsem se ho snažil popohnat, aby trochu přitlačil, ale nenechal se. Sledoval, jak moc trpím tou frustrací, co ve mně dokázal vyvolat jen on. Prohlížel si mě a pomalu přejížděl rukou přes mý tělo, zatímco prsty ve mně pomalu pohyboval a já se držel čela postele už fakt jen silou vůle. Tak moc chtělo mý tělo vystřelit rukama dolů a dodělat si to samo, Jamieho sper ďas.

Po dalších několika dlouhejch minutách podobný činnosti, jsem chtěl snad celou bytostí spustit nadávky, aby už přidal, a pořádně mě chytnul, ale věděl jsem, že zatraceně nemůžu, protože to měl fakt obzvlášť ‚rád‘ a byl pak schopnej mi to utrpení prodloužit o další nekonečnej čas. Jenže se mi asi v tu chvíli vůbec nedokrvoval mozek nebo co, protože jsem to nakonec nevydržel a spustil výbuch kombinovanejch proseb a kleteb zároveň.

„Když myslíš,“ odpověděl asi tak stejně, jak kdybych se mu snažil tvrdit, že je mi čepice už malá, a ne jak kdybych pod ním právě v tý chvíli umíral touhou úrovně nejmíň milion na entou.

Úplně mý tělo opustil a natáhl se po kondomu číslo dvě a já už myslel, že si rozmlátím hlavu o polštář, protože tohle to všechno prodlužovalo! Znovu do mě zajel několika prsty, tentokrát s trochou lubrikantu, ale v podstatě to ani nebylo potřeba, chtěl jsem ho v sobě a chtěl jsem ho hned, byla to šílená potřeba a frustrace zároveň.

Položil si mý nohy k sobě na ramena, zajel do mě pěkně pomalu, skoro až něžně a do toho se se mnou vykousl pěkně hrubě, jak kdyby mi chtěl ochutnat mandle, a přísahám, že z tý kombinace bych až brečel! Brečel bych, protože mě v břiše hmatatelně bodalo, jak moc jsem to už potřeboval a nemohl jsem. Ne nemohl, protože ani tahle definitivní hrana, ze který by každej jinej stříkal už jenom po svůdným pohledu, mě prostě nepustila dál, pokud mi aspoň lehce nehonil, a to bylo úmorný!

Navíc to věděl, zjistil to už po tom Silvestru při naší asi druhý šukačce, že mám problém udělat se jinak než rukou, protože jsem mu to neprozřetelně přiznal, když mi nedošlo, že to sportovec jako on pochopí jako výzvu…

V tu chvíli už jsem pod těma jeho línejma zásunama nadával na plný koule a pokoušel se vysmeknout zpod něj a zároveň mu vyjít vstříc, co to jen šlo. Jenom podrážděně zamlaskal, přidal na tempu, přimáčkl mi jednou rukou zápěstí a druhou mi položil přes rty, čímž mi to v podstatě usnadnil, protože už jsem se nemohl sám sebe dotknout ani protestovat.

Nebyl už tak nadrženej, takže si se mnou dokázal hrát pěkně dlouho. Ještě chvilku pokračoval, díval se mi do očí, který jsem polovinu času vzrušeně přivíral, a já se pod ním bezmocně kroutil.

Vysvobození konečně přišlo, když se sehnul a zašeptal mi do ucha: „No tak Chrisi… Pojď.“

To by tak byla odpověď na to, jestli mi to s tím slovíčkem dělá schválně. Ano, rozhodně dělá! Ale v ten moment ani nebyl čas na něco takovýho myslet. Můj mozek se zaručeně přesunul ke mně do rozkroku, protože nic jinýho neexistovalo než ta otřásající změť pocitů. Stačilo, aby k tý svý větě sjel rukou z mojí pusy dolů, pevně sevřel mý péro, a stříkal jsem tak, že to ani není možný.

Úplně mě odrovnal a zůstal jsem pod ním bezvládně ležet, zatímco pár dalšími přírazy dodělal sám sebe a svalil se vedle mě na postel. Ztěžka jsem oddechoval a propadal se napůl do bezvědomí a nejspíš by mi hlavou stihlo ještě prolítnout ňáký to tulící dilema, ale musel jsem to odložit na příště, jelikož v tý chvíli bouchly vchodový dveře a já okamžitě vyskočil. Kyle!

Vůbec mi nedošlo, že jsem tentokrát přišel mnohem pozdějc a mohl bych se s ním teda potkat. Na nic jsem nečekal, takže v podstatě ani nevím, jak se na to zatvářil Jamie, protože já se snad v nanosekundě na to drze otřel z nejhoršího do jeho povlečení, vyskočil, hodil na sebe tričko a vběhl do koupelny pro trenky. Ať už o Jamieho orientaci Kyle věděl nebo ne, fakt nemusel zjistit, že jeho nejlepší kámoš šustí s jeho bráchou.

Kdyby někdo viděl to plížení domem, abysme se nepotkali, asi bych dostal práci jako špion. I když zdrhat před klukem, co špatně doslýchá, je přeci jen dost nízkej level náročnosti, samozřejmě. Stejně jsem si ale obdivně klepal na rameno, když jsem ve spodní koupelně ukořistil svý oblečení a ocitl se bez úhony venku před domem. Trochu jsem se poupravil a jako správnej agent, pro dovršení nenápadnosti, zazvonil.

Akorát jsem měl tentokrát co dělat, aby mi necukaly koutky, když mě Kyle vedl jen před malou chvilkou opuštěným domem k sobě do pokoje, a když mě jeho máma pozvala na večeři a já při ní sledoval Jamieho, kterýmu i přes ten jeho neutrální postoj uteklo pár pobavených ušklíbnutí. No dokonalý!

V mojí hlavě pořád hlodal ten malej červík pochybností a přetahoval se s tím nadšeným stvořením ve mně, který jásalo a mělo tak trochu potrhlou radost, protože tohle by přece nemuselo skončit špatně, ne?

No we don't have a key

But we're not gonna leave

Cause we hope

Everything'll change

Everything'll change

Someday soon

(Michl – Everything’ll Change)