Miluj bližního svého – 1. dějství

Podzim skomíral a zima se na jeho místo příliš nedrala. I když na holých stromech už visely jen opravdu poslední lístky a ty na zemi už prohnile zhnědly, šedivé monotónní nebe ani nenaznačovalo, že by se chystalo něco s touhle řádnou depresivní a ospalou atmosférou udělat. Usrkával jsem kávu z plastového kelímku, kterou mi za deset korun nabídl ošuntělý automat, a pozoroval jsem šeď a nudu malého města za oknem. V jedné ruce jsem žmoulal právě dočtenou knihu o smrti starého umělce, který se zamiloval do čtrnáctiletého chlapce. Měl jsem čas ji mezi školou a divadelním kroužkem dočíst. I když jsem si sám přišel tak trochu vnitřně mrtvý, myšlenka na to, že ode dneška se začne intenzivně pracovat na vrcholu tohohle pololetí, mě povzbuzovala mnohem víc než hnědá hořká tekutina, která mi křivila ústa při každém napití.

„Lukáš!“ ozval se za mnou nadšený výkřik. „Jako vždycky první.“

Pozitivní vysoký hlas plný energie patřil vedoucí dramatického kroužku. Paní Vendulka, jak jí my členové říkáme, je kyprá aktivní dáma s krátkými vlasy, brýlemi s velkými obroučkami a, co je pro ni charakteristické, s korály na krku. Její láska k divadlu, herectví a vystupování vůbec a schopnost při práci se studenty, z ní dělají velmi oblíbenou pedagožku, ne-li nejoblíbenější na celém našem gymnáziu. Atmosféra v předsálí tělocvičny se s její přítomností okamžitě pozvedla.

„Nespěte, Lukáši! Dneska vás čeká hodně práce,“ pokračovala, když jsem se za ní pomalu otočil.

„Trochu jsem to v noci přehnal se čtením,“ usmál jsem se na ni a můj hlas po dlouhé přestávce zachraptěl. „Dobrý den.“

„Dobrý den! No už se nám to schází. No tak pojďte děvčata. A co čtete?“

„Thomase Manna,“ odpověděl jsem neurčitě, abych nemusel přiznat, o jakou literaturu se teď zajímám, a knihu jsem radši strčil do batohu na lavičce.

Zachrastila svazkem klíčů a odemkla dveře do mnohem větší tělocvičny. Vešel jsem hned za ní a za mnou i holky, se kterými jsme na sebe kývli. Starou velkou tělocvičnou táhl studený závan nesoucí pach zatuchlosti, prachu a potu po některé ze tříd, která tu před námi měla tělocvik.

„To je příšerné! A tady já mám dělat divadlo,“ rozlehl se po sále hlas paní Vendulky.

Na zemi vyskládané staré parkety, roh se cvičebním náčiním, žebřiny, tyče a lana na šplhání, po stranách lavičky a vpředu malé podium s vínovým závěsem. To bylo naše divadlo. Odehrávaly se tu všechna setkání a vystoupení pro veřejnost i školní plesy.

Já i obě děvčata jsme automaticky a svižně začali přetahávat dlouhé dřevěné lavičky doprostřed tělocvičny. Z pěti z nich jsme utvořili jakýsi kruh či spíše pentagon. Mezitím se ve dveřích začaly objevovat další tváře a hlahol v místnosti nabýval na hlasitosti a intenzitě.

„Zahrát a zahřát!“ zakřičela vedoucí kroužku a svými mohutnými pažemi dvakrát rychle za sebou tleskla, aby rozjařené studenty utišila. Ze své tašky vytáhla štos potištěných papírů sešitých po několika kancelářskou sešívačkou, mezitímco my jsme si posedali na připravené lavičky.

„Dneska jsem si pro vás vybrala něco trochu odlehčeného, abychom si zvedli náladu v tomhle ponurém počasí,“ začala papíry rozdávat. „A dáme si takovou soutěž. Kdo dovede hrát svoji roli nejdéle, aniž by se rozesmál.“

Každý, kdo do ruky dostal sešité stránky, začal listovat a většině se na tváři vyloudil úsměv.

Čekání na Godota, Samuel Beckett.

Není s tebou lehkej život, Gogo. - Udělali bysme líp, kdybychom šli od sebe. - To říkáš vždycky. A pokaždý se vrátíš. - Aby byl konečně pokoj, bylo by mě třeba zabít, jako tamtoho. - Jako koho? Jako koho? - Jako milióny tamtěch. - Každý má nějaký ten kříž. Zrána i navečer, a zakrátko i později. Zatím se můžem zkusit nehádat, když už neumíme bejt zticha. - To je fakt. Jsme k neutahání. - Abychom náhodou nemuseli přemýšlet. - Máme alibi. - Abychom nemuseli poslouchat. - Máme svý důvody. - Všecky mrtvý hlasy. - Znějí jako šelest křídel. - Listí. - Písku. - Listí. - Všecky najednou. - Každý sám pro sebe. - Jenom tak zurčí. - Bublají. - Klokotají. - Bublají. - Co říkají? - Hloubají o životě. - Nestačí jim, že žili. - Musí o tom navrch mluvit. - Nestačí jim, že jsou mrtvý. - To je jim málo. - Znějí jako padání peří. - Listí. - Popele. - Listí.

Já a moje kolegyně jsme repliky odříkávali vážným tónem a rozhovor dvou čekajících bláznů mi ani nepřišel tak absurdní. Když k nám ale doléhaly hádky ostatních o brukvích a mrkvích, otáčeli jsme se za nimi s úsměvem a opravdu se rozproudila veselá diskuze o tom, kdo co má odpovědět na co a jakým způsobem to vlastně zahrát. Člověk ve skupince lidí úplně zapomněl na nepříjemné prostředí kolem sebe a celé cvičení plnilo svůj účel, z čehož i paní Vendulka měla znatelnou radost.

Zatímco ostatní se věnovali dál svým hereckým výkonům, já jsem se zahleděl z okna, kterým jsem viděl jen vybledle červenou barvu střechy, okrovou omítku stěny a šedivé nebe. Měl jsem radost z toho, že jsem součástí tohohle kolektivu, ale zároveň tam někde uvnitř jsem v sobě cítil prázdnou díru, která mě od toho všeho držela daleko. Ze zamyšlení o zvuku padajícího peří mě vytrhl pohyb, který se objevil tam, kam jsem právě hleděl. Ve dveřích se objevila moje velmi dobrá kamarádka, kterou jsem už několik dní neviděl. Trochu dobré nálady, kterou ve mně její příchod vzbudil, udusal hned pohled na toho, kdo ji provázel. Mladý štíhlý blonďák, kterého si sebou přivedla a o kterém se minulý týden bavila s paní Vendulkou, se s ní držel za ruku a přeslazeně se už od dveří usmíval. Když se Moničin pohled střetl s mým, vytrhla okamžitě své prsty z jeho dlaně a oba došli k posazenému kroužku. Ten si teprve teď začal všímat příchodu nové tváře.

„Ahoj lidi!“ prohlásila Monika svým laskavým hlasem. „Tohle je Honza, který ode dneška bude naší novou posilou,“ představila svého zatím tajného milence.

„Ahoj,“ prohlásil on svým hlubokým lehce chřaplavým hlasem.

Navzdory veškerým svým pocitům jsem se stejně jako on uměle usmál a s ostatními jsem ho pozdravil. Dusivá žárlivost ale mimiku v mém obličeji nutila povadnout. Moje nejlepší kamarádka má kluka a ani mi to neřekne, moje nejlepší kamarádka má kluka, a tak teď na mě nebude vůbec mít čas, moje nejlepší kamarádka má kluka a chce ho přizvat k věci, která vždycky spojovala nás dva, moje nejlepší kamarádka má kluka… a já ne.

„Vítej u nás, Honzo!“ vykřikla nadšeně paní Vendulka a doslova se vrhla ke dvojici, aby je uvítala. „Zkoušíme si absurdní drama, tak se k nám můžete přidat,“ začala pro ně okamžitě lovit scénáře.

A tak se oba připojili do kroužku. Ostatní se začali opět věnovat svým věcem, jen já se na hraní už moc nesoustředil. Aniž bych věděl, co vlastně odříkávám, jsem četl řádek ob řádek. A sem tam jsem se na usmívající se nadšenou Moniku taky usmál, abych jí dal najevo svoji radost z její radosti. I když žádná nebyla. Toho kluka jsem znal, jako samozřejmě téměř každého v téhle malé škole v tomhle malém městě. Byl to namyšlený sportovně založený machýrek, který hrál fotbal nebo nějaký takový stupidní bezmyšlenkovitý sport. Patřil ke školní smetánce, které procházelo leccos, protože jeho rodiče měli peníze a sponzoři školy nebo města si vždycky dokázali vyjednat lepší pozici pro sebe i svoji rodinu.

„Tak to by asi pro dnešek stačilo, už mě bolí čelist!“ smála se nadšeně Vendulka a začala papíry opět sbírat. Monika se mezitím rychle přemístila na volné místo na lavičce vedle mě. Její svěřenec zůstal sedět na svém místě a pozoroval nás.

„Promiň, že jsem přišla pozdě, ale chtěla jsem sem Honzu dovést, když tu nikoho nezná,“ omluvila se. Honza se na nás usmál, jako by věděl, že se bavíme o něm, ale nevěděl přesně o čem.

„To je v pohodě,“ pohladil jsem ji po zádech.

„Tohle je Lukáš, o kterém jsem ti říkala,“ křikla na něj.

Zvedl se a strčil si ruce do kapes. Přešel přes lehce zalidněný rušný kruh k nám a pravou ruku z kapsy vytáhl, aby mi ji podal. „Honza,“ řekl své jméno.

„Jo, slyšel jsem,“ odsekl jsem možná nepříjemněji, než jsem původně zamýšlel, a otočil jsem se s nezájmem ke své původní partnerce, abych i s ní odevzdal naše zadání. „Díky,“ usmál jsem se na vedoucí, když ode mě papír vzala.

Honza svoji ruku opět strčil do kapsy a posadil se za Moniku. Pak teprve jsem přes ni natáhl ruku k němu, abych nevypadal až moc neslušně a zdálo se, že jsem mu ji odmítl podat, abych mohl odevzdat, co jsem měl. Jen lehce se jí dotkl. Alespoň Monice to stačilo.

„Takže mládeži!“ oslovila všechny hlasitě Vendulka a všichni ztichli a znovu si posedali. „Jak všichni asi víte, čeká nás to nejtěžší tenhle semestr a já po vás chci, abyste ze sebe dostali to nejlepší,“ pokračovala, „letošní Vánoční akademie se bude konat v pátek devatenáctého, takové pěkné prvočíslo to letos máme, a naším zadáním je vyplnit mezery mezi jednotlivými představeními všech možných tříd.“

Vánoční akademie. Událost, která se na naší škole koná každoročně poslední adventní týden a obsahuje, jak jinak než vánočně laděné vystoupení všeho druhu, která si studenti, třídy a kroužky připraví pro své rodiče, prarodiče a jinou veřejnost. Jde vždycky o příjemnou příležitost dát se dohromady a vymyslet si něco pěkného, o co se podělit s ostatními.

„Takže si dáme náš myslící kroužek a chci slyšet nějaké pěkné nápady.“

„Myslící kroužek znamená, že kdo má nápad, tak vstane, uprostřed řekne ten nápad a posadí se na druhý straně. Takhle může říct svůj názor každej a nesmíš se ostatním nápadům smát,“ vysvětlila stručně Monika Honzovi a okamžitě mu to předvedla.

„Mělo by to být něco, co souvisí s Vánocema,“ řekla a posadila se naproti.

Honza se na prázdné místo mezi mnou a ním podíval a přeměřil si mě pohledem. Šoupl se blíž. „To nám asi říkat nemusela,“ dodal ke mně šeptem.

Zvedl jsem se.

„Podle mě by to mělo být něco biblického,“ sedl jsem si naproti, ale dál od Moniky.

„Něco o Ježíšovi. Jsou to přece jeho narozky,“ řekl Marek a přešel ležérně na druhou stranu.

„Něco spíš němého, tichého, každý tu bude něco zpívat a vyprávět, přestávka má bejt na odpočinutí.“

„Nejlepší momenty z Ježíšova života.“

„Nejlepší momenty ale pozpátku.“

„Ale ne, začít Betlémem a končit nanebevzetím.“

„Chce to něco moderního,“ vstal směle Honza opět s rukama v kapsách a zařadil se někam mezi lidi mezi mnou a Monikou.

„Nejlepší momenty Ježíše, kdyby žil dneska.“

„Hudba a tanec,“ prohlásila Monika s nadšením a sedla si na velké prázdné místo, které zbylo po nás třech.

„A celé to bude ve tmě. Jen na Ježíše se bude svítit.“

„Interpretativní tanec,“ přeběhl jsem svižně k Monice.

„S pořádným beatem,“ vrhl se za mnou Honza, ale sedl si po mé levici tak, že jsem teď mezi nimi seděl já.

Podíval jsem se na něj. Štvalo mě, že je tu jen chvíli a už se projevuje takhle moc. Chtěl na sebe jen stáhnout pozornost a zalíbit se všem a jeho nápady se tak nějak líbily i mně.

Paní Vendulka zatleskala.

„Tak výborně…,“ vlezla si doprostřed kruhu. „… je snad někdo proti tancujícímu Ježíši?“

Obecný souhlas se po aktivním brainstormingu dal najevo potleskem.

A tak se mohlo začít s přípravami. Celý zbytek kroužku byl o tom vymyslet scény a postavy, které by se mohly v našem představení objevit. Někteří stříleli návrhy z hlavy, někteří používali google, ale celou koncepci korigovala naše nejvyšší. Nakonec došlo i na rozebírání jednotlivých postav.

„… no a Pannu Marii bych s dovolením všech dala Monice.“

Její vlnité oříškově hnědé vlasy, nevinný pohled zelených očí a sladký hlas jí tuhle roli předurčovaly, a alespoň navenek si to myslel každý.

„Takže už nám zbývají jen kluci. Tady je snad největší otázka u Ježíše. Jak by podle vás měl vypadat Ježíš?“

Všichni se začali rozhlížet po hrstce kluků, která se rozhodla pro divadlo jako jejich zálibu.

„Měl by mít dlouhé vlasy a vousy,“ začala se smát jedna dívčina z primy.

„Ty se můžou vyrobit,“ přitakala paní Vendulka. „Ale dlouhé vlasy tu má Marek.“

„Ježíš byl hubenější!“

„…a svalnatější.“

Pohledy všech se upnuly směrem, kde jsme stáli my tři. Tedy spíš my dva.

„No tak kluci, trika dolů,“ pokynula paní vedoucí a poposadila si s úsměvem brýle na nose. Tělocvičnou se roznesl hlasitý smích.

„Ale to je snad…,“ spustil Honza, kterého však přerušila jedna z holek. „No tak kluci, slyšeli jste paní profesorku.“

Honza dal křížem ruce na spodní lem trika a přes hlavu si ho začal přetahovat. Nejdřív odhalil svůj podbřišek. Po stranách se dvě viditelné rýhy sbíhaly do jakéhosi Véčka, jehož pomyslný vrchol byl hluboko pod gumou spodního prádla, která vykukovala nad tmavě modrými džíny. Pak přišel na řadu mělký pupík. Jeho štíhlý trup vytažený do výšky teď působil opravdu hubeně a břicho tak ploše. Když pak vrátil ruce zpátky dolů, ani prsní svaly nijak neporušovaly štíhlost a jednotnou souměrnost tohohle přirozeným pohybem vybudovaného těla.

Sebevědomě jsem s myšlenkou na to, že se sám díky pohybu z divadla, tancování a volejbalu nemám za co stydět, okamžitě zkopíroval jeho způsob vysvléknutí trika. Na rozdíl od něj mé svaly ale tvořily spíše nerovný povrch plný kulatějších záhybů, prohlubní a výstupků. Mezi diváky a hlavně divačkami napjatými očekáváním se rozproudila souhlasná diskuze. - „Honza.“ - „Jo jo, každopádně Honza.“

„Tak budiž Honza,“ odkývla jejich rozhodnutí i paní Vendulka. „Nevadí, Lukáše stejně budu potřebovat při celé té organizaci a hlavně vymýšlení choreografie.“

Další její fráze pro moje uklidnění a organizační pokyny jsem díky svým nesčetným myšlenkám začal ignorovat. Nejenže přijde a vezme si moji nejlepší kamarádku, ale vetře se do mé záliby, bez ostychu si tu všechny omotá kolem prstu během první hodiny a ještě mi ukradne hlavní roli největší události tohohle pololetí, ne-li vůbec celého školního roku. Těmhle klukům nikdy nestačí to, co mají. Musí mít všechno, ve všem musí být úspěšní a nejlepší. Šlapat ostatním po hlavách a ještě se jim vysmívat… On se směje! Směje se mi do ksichtu!

„Promiň,“ prohlásil s potutelným úsměvem.

Moje začínající zášť vůči tomuhle namachrovanému fotbalistovi byla dokonána.