Miluj blížního svého – 4. dějství

Zima zahájila invazi a podzim se jí poníženě odevzdával. Na holé větvě i uhnilý trávník se klidně snášely první letošní vločky a s každou další získávaly schopnost se udržet o něco déle, než roztají. Bouřkově černé nebe tmavnoucí v nastávajícím šeru dominantně viselo nad malým městem, jehož nuda se teď měnila ve slavnostní poklidnou atmosféru. Usrkával jsem kávu z vroubkovaného papírového kelímku, kterou mi před chvílí přinesl Honza, hleděl jsem na tuhle scenérii za oknem a cítil jsem jistou melancholii plynoucí z pocitů smutku a zamilovanosti. Ve skle se odrážela světýlka ozdobeného vánočního stromku stojícího za mnou u vstupu do tělocvičny.

„Jsi v pohodě?“ špitla mi Monika přes rameno. Z tělocvičny k nám doléhaly zvuky příprav na generální zkoušku.

„Jo,“ kývl jsem.

Tiché šero i nepříjemné téma týkající se někoho, kdo se teď převlékal ve vedlejší místnosti, nás nutilo celou dobu šeptat.

„Neměl to vůbec lehké.“

„To si dovedu představit.“

Ale nedovedl jsem. Nedovedl jsem si představit ani zlomek toho, co musel prožívat, protože mě ochromila už jen snaha o to.

„Vzala jsem ho na kroužek, protože neměl nic,“ pokračovala Monika. Bylo to poprvé od minulé zkoušky, co o tom někdo promluvil. Od toho, co jsem Honzu objal, jsme se všichni soustředili na přípravy kostýmů, kulis, hudby a finální zkoušení. Všem třem nám vyhovovalo to, že jsme se vídali téměř každodenně, ale naplno zaměstnáni něčím příjemným a pro nás důležitým. Po bouřlivých záchvatech zášti a žárlivosti teď jakékoli moje city vůči nim vyzněly ploše a díky tomu u mě zavládl i jakýsi vnitřní klid. Předchozí zkušenost jako by posílila naše přátelství.

„Musel skončit s fotbalem, kterýmu do tý doby dával všechno, protože je pro něj hodně nebezpečný, kdyby dostal nějakou větší ránu do hlavy. Celý léto hledal koníčky, kterýma by mohl zaplácat volnej čas, jenže ho skoro nic nebavilo. Když v září nastoupil o třídu níž, tak z toho dostal pořádnou depku. A pak v říjnu viděl to naše vystoupení k výročí první světový a byl tak nadšenej, že to chtěl zkusit,“ pokračovala ve vysvětlování.

„Můžu se na něco zeptat? Ale neber to nijak špatně, spíš bych to rád věděl.“

„Jasně, povídej.“

„Máte nebo měli jste spolu něco?“ Můj hlas zachraptěl.

Monika se zasmála.

„Líbí se ti, viď?“

Mé tváře se začaly červenat, ale bez váhání jsem to s úsměvem Monice odkýval. „Moc.“

„Hej, vy dvě hrdličky, jde se zkoušet,“ zakřičel ve dveřích Marek.

„Už jdem,“ odsouhlasila Monika a vypravila se vedle do tělocvičny. U stromku se ale zastavila a otočila se, aby mi odpověděla: „Ne, že bych nechtěla a nezkoušela to, ale… jemu tohle zrovna asi nic moc neříká.“

***

Seděl jsem vpředu na jedné z laviček připravených na zítřek. Zářivky v tělocvičně zhasly a o to víc teď ke mně doléhala vůně saponátu na parkety a vánočního stromku. Spustila se klidná instrumentální hudba a zpoza závěsu vystoupil svíčkou osvětlený pastýř v pytlovinové kápi a značkových botaskách.

„Slyšte ovečky mé v tuhle vzácnou chvíli,

jakou novinu si svět po internetu sdílí.

Že akce koná se teď v Betlémě?

To neobejde se beze mě!

Josef stal se otcem nevlastním,

Marie o kariéře jejich syna sní.

Ježíš Kristus – spasitel a král

na bedra si vykoupení nás všech vzal.“

Tiše a ladně poodstoupil. Za ním se roztáhl závěs a odhalil spoře osvětlený betlém. Postupně andělé, tři králové a stíny s obrysy hospodářských zvířat tančili ladně kolem tmavého místa uprostřed. „Faith, don’t fail me now, take me to the finish line…,“ zněla pomalá hudba. Pomalu se odhaloval i důležitý střed s jesličkami. „…‘cause you and I, we were born to die,“ pokračovala pak písnička, když Monika v převleku Panny Marie k sobě tiskla své dítě, jehož osud byl předurčen.

Celé představení se neslo ve stejném duchu. Ačkoli jsem to všechno znal již zpaměti a dovedl bych odehrát a zatančit snad jakoukoli roli, posmutnělé klidné tempo doplňované humornými vsuvkami z moderní doby mě nutilo se pokaždé pousmát.

V celé vážnosti jsem ale vnímal úplně poslední scénu. Z absolutní tmy se vynořilo pohublé chlapecké tělo hrající mužskou pevností, které zahalovala pouze bělostná rouška v podobě slipů Calvin Klein. Na posmutnělém sklopeném obličeji vytvářela hra stínů dojem mrtvolného pohledu zapadlých očí, jejichž blankytná modř se objevovala vždy jen na zlomek vteřiny. Z proutků upletená trnová koruna seděla v blonďatých vlasech zakrývajících dlouhou jizvu. Jizvu, o které nikdo nevěděl, ale která tomuhle člověku dávala právo na to, aby hrál někoho, kdo si za nás všechny prochází muky. Veškeré moje problémy se zdály nicotné ve srovnání s neodvratným bojem mladého krásného člověka a přítomně vlezlé mrazem páchnoucí nemoci. Přepadala mě závrať, když jsem si představil, že stačilo málo a tohle pro mě perfektní tělo s příjemnou charismatickou duší by tu teď nebylo a já neměl tu možnost ho poznat. Ale tak jako ve skutečnosti i teď tělo odolalo náporu třech pádů andělů strnulých do tvaru kříže.

„Miluju tě,“ špitl jsem si pro sebe, když nakonec i Honza ustrnul s překříženýma nohama, rukama do tvaru Té a svěšenou hlavou. Monika plakala, klečela vedle Honzy a doopravdy plakala. Hudba ztichla.

***

Sálem se rozlehl nadšený potlesk.

Stejně tak jako na generální zkoušce se i teď, když tu seděly desítky maminek a tatínků, babiček a dědečků, sourozenců, kamarádů a učitelů, všechno povedlo bez většího problému. Ohlas diváků se mi zdál neuvěřitelný, ale moc jsem ho těm všem tam na podiu přál, protože co předvedli, naprosto předčilo má očekávání.

„Moc se vám to povedlo,“ naklonila se ke mně paní Vendulka sedící vedle v invalidním vozíku a tleskala.

„Děkujeme. Já jsem rád, že jste nakonec přišla.“

Potlesk ustával a Honza ve svém spodním prádle si bez ostychu přebral mikrofon.

„Já bych jenom tady za celý dramatický kroužek chtěl moc poděkovat dvěma osobám, bez kterých bychom tohle vystoupení nikdy nedali dohromady. A to je paní profesorka, které v kroužku neřekneme jinak než Vendulka, která se nám bohužel při zkoušení tohohle představení zranila, a tak tu s námi nemohla u toho být, ale je tu s námi alespoň dneska večer a celou dobu nás na dálku podporovala – je to támhleta dáma na vozíku. Snad se nám brzy uzdravíte.“ Tělocvičnou se ozval další potlesk. „A pak je to Lukáš, díky kterému jsme to celé vlastně mohli dokončit a který velkou část toho, co jste viděli, i vymyslel, za což mu patří určitě velký obdiv. Lukáši…,“ řekl a napnul ruku směrem dopředu z pódia. Nervózně jsem se postavil a přes několik laviček a dětí z nižších ročníků jsem se prodral až dopředu. Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně. Ani ne tak, protože jsme se stali hvězdami večera, ale protože jsem byl právě Honzovi tak na blízku a mohl jsem se ho dotknout.

Následovala závěrečná píseň, kterou zpívali úplně všichni, kteří na akademii účinkovali, a tak se s námi na podiu i před ním sešlo velké množství lidí, ve kterém jsme se postupně ztratili. Minuta slávy byla téměř ta tam, ale to jsem ještě netušil, že ten večer mě čeká zdaleka něco lepšího. Honza se naklonil k Monice a něco jí pošeptal. Odkývala mu to. Na chvíli se vrátil ke zpěvu, ale nevydržel to a naklonil se i ke mně. V podbřišku mě příjemně zalechtalo.

„Pojď, utečeme spolu,“ pošeptal.