Miluj bližního svého – 3. dějství

Podzim skomíral a zima se polehounku připravovala na převzetí jeho role. Na holých stromech mírně obalených jinovatkou už nevisel ani jeden lístek, všechny prohnile zhnědly na zemi. Šedivé monotónní nebe hrálo v dáli tmavšími výhružnými odstíny, které by mohly každou chvílí narušit depresivní a ospalou atmosféru. Usrkával jsem kávu z plastového kelímku, kterou mi za deset korun nabídl ošuntělý automat, a pozoroval jsem omrzlou šeď a nudu malého města za oknem. V druhé ruce jsem žmoulal zápisník se svými poznámkami a přemýšlel jsem, co všechno se za poslední týden stalo. Hlavně, co se stalo mezi mnou a Honzou.

***

Druhý den po Vendulčině nehodě jsem nervózně přešlapoval v předsálí před tělocvičnou. Přišel jsem o něco dřív a o to se čekání zdálo delší. Každých několik minut jsem vytahoval ze své kapsy mobilní telefon, abych se podíval, kolik je hodin. Měl zpoždění. V tom se konečně ozvalo vrzání vchodových dveří, ale kromě kroků jsem slyšel i hlasy. Jeden z nich byl… Moničin.

„Ahoj Luky!“ mávala na mě vesele od dveří a rychle běžela ke mně.

„Ahoj Mončo!“ opětoval jsem její radost. Naštěstí se věnuju hraní.

Ve dveřích se za ní objevil Honza s jakýmsi neutrálním výrazem.

„Čau,“ prohlásil nezaujatě a strčil si ruce do kapes. Kývl jsem na něj.

„Hele, díky, že Honzovi pomůžeš.“

„To je snad jasný, je to i pro kroužek přece.“

„I tak, bála jsem se, že nebudeš moc nadšený z dalšího kluka v kroužku.“ Ukázalo se, že mě zná dost dobře. „No nic, jen jsem tě chtěla pozdravit a musím běžet na gymnastiku. Tak ať vám to jde, kluci,“ usmála se a otočila se na Honzu. Napětí z toho, jestli plánuje trénovat s námi, povolilo, ale on se mlčky opíral o zeď a nepřítomně na nás zíral.

„Děkujeme,“ odpověděl jsem za oba a z kapsy jsem vytáhl svazek klíčů, které jsem si nechal od včera. Samozřejmě to nebylo tak úplně legální.

Monika se cestou pryč zastavila u Honzy a já neskrytě sledoval, co se bude dít. Něco mu pošeptala. V koutku jeho úst se objevil téměř nepatrný náznak úsměvu. Kývl a ona mu dala pusu na tvář, kterou automaticky nastavil, ale žádnou emoci neprojevil. A tak smutně a pomalu odešla.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se klidným tónem a vydal jsem se odemknout tělocvičnu.

„Dobrý,“ řekl bez snahy znít přesvědčivě. Plahočivě došel ke mně.

„Pojď, že mám klíče, nikdo neví, tak jsme tu trochu tajně,“ zašeptal jsem spiklenecky a pustil jsem ho otevřenými dveřmi dovnitř. Za ním jsem vešel i já a okamžitě jsem zase zamknul.

„Co když někdo přijde?“ zeptal se starostlivě. A to vůbec neznělo jako on. Ze sebevědomého sportovně založeného kluka, který si uvědomuje své charisma a přitažlivost, tu byla ustaraná zakřiknutá hromádka neštěstí. Modré oči mu těkaly po tělocvičně a v jejich hloubce se topil smutek. Vzbuzoval ve mně lítost a přitom pocit sounáležitosti.

„Neboj, nepřijde,“ dotkl jsem se dlouhých prstů na povadlé visící ruce. Byly promrzlé. „Ale jestli se necítíš, tak to můžeme odložit. Času je na to ještě dost,“ snažil jsem se pokračovat v utěšujících slovech.

„Ne, prosím, já bych to rád zkusil,“ usmál se na mě, ale jeho úsměv byl v naprostém rozporu s výrazem v očích.

„Tak dobře.“ Zrychlil jsem opět svoje tempo a tělocvičnou jsem se vypravil k pódiu, na které jsem si hodil svůj batoh. „Zatím to zkusíme bez muziky.“

A tak jsme začali zkoušet. Zpočátku jsem hlavně ukazoval pohyby na sobě a Honza se je snažil napodobovat, později se ale do rytmu a choreografie dostával a nepotřeboval ani tak příklad jako konkrétní rady. Stalo se to pro mě skvělou záminkou, abych začal s letmými dotyky. Svýma rukama jsem upravoval ty jeho, chytal ho za boky a stehna, prsty jsem nadzvedával jeho bradu.

„No vidíš!“ – „Super!“ – „To bylo ono!“ snažil jsem se mu dodávat podporu a sám jsem byl překvapený tím, jak rychle se dokázal učit. Pro pohyb tělem měl nepochybné nadání. A s každým dalším krokem a pohybem se do něj začal vracet život. Usmíval se a vtipkoval.

Pak přišel ten moment. Ukazoval jsem právě jeden z kroků a on stál za mnou. Cítil jsem jeho přítomnost a upřený pohled. Cítil jsem, jak jeho tělo vyzařuje něco nepochopitelného, z čeho mi po zádech proběhl mráz, a intenzita téhle tělesné radiace se zvyšovala tím, jak se ke mně blížil. Naskočila mi husí kůže, tajil se mi dech. Jeho dlouhé konečně prohřáté prsty se dotkly mého předloktí a hladivým pohybem sjely až k mým prstům. Jeho trup se přitiskl na moje záda.

„Smím prosit?“ promlouvala mi jeho ústa přímo do ucha.

Nezmohl jsem se navíc než kývnutí hlavou a v jeho pažích jsem se okamžitě otočil. Propletl prsty mými, druhou ruku mi opatrně obepnul kolem pasu. Podíval se dolů na nohy a udělal první krok, zatímco já se jeho noze připletl do cesty tou svojí.

„Promiň, nejsem zvyklý na ženské kroky,“ začal jsem se smát. Teprve na druhý pokus se to povedlo a naše nohy se vydaly do malých krůčků i velkých kroků valčíku v rytmu ticha. V ženské roli jsem to měl těžší a přirozeně si to vyžádalo mé vedení. Udával jsem rychlost a směr našeho tance a jeho tělo, které jsem držel za pevná záda, se podvolilo mému. Co se zdálo chvílemi jako perfektní figury, se během chvilky dokázalo přeměnit v lopotné klopýtání doprovázené naším smíchem. Neměl jsem ponětí, co tímhle Honza sleduje, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Záleželo mi jedině na tom, že i díky mně se z toho posmutnělého neenergetického Honzy stal ten usměvavý, který si užíval každého momentu přítomnosti. Od smíchu mě bolelo břicho a na kroky jsme se oba soustředili čím dál tím méně. Poslední švih našich těl byl v dikci Honzy, když mě zatáhl a se mnou v náručí se svalil na žíněnky v rohu. Svalil jsem se z něj na záda a tak jsme zůstali ležet vedle sebe a hleděli jsme do bílého členitého stropu se zářivkami, který se pomalu ztrácel v šeru. Hlasitý smích přecházel do hlubokého oddechování, až nastalo ticho. Dobrá nálada jako by se i s námi svalila k zemi.

Moje myšlenky se stáčely k němu, k tomu, jak si dokázal získat i mě, jak jsem stejně jako ostatní propadl jeho kouzlu a nevěděl jsem, jak se z něj vyplést.

„Zítra se máš stavit za Vendulkou doma,“ porušil po několika minutách ticho.

„Jsi s ní mluvil?“ otočil jsem obličej na stranu, abych se na něj podíval.

„Potkal jsem ji v nemocnici.“

On dál hleděl do stropu a jeho pohled začal opět získávat na nepřítomnosti.

„V nemocnici?“ podivil jsem se.

„Jo, říkal jsem, že jdu k doktorovi, a ona tam byla ještě s nohou. Má to zlomené a musí být několik týdnů doma.“

„Chuděra!“ politoval jsem ji. „Zajdu tam.“

Opět se rozhostilo ticho.

„Proč jsi byl u doktora?“ zeptal jsem se opatrně na to, co mi vrtalo hlavou o dost víc než zranění učitelky.

„Nech to být,“ odpověděl.

„Jak myslíš,“ odsekl jsem lehce uraženě. Když mi došlo, jak se chovám, snažil jsem se mu to něčím vynahradit. „Chceš jít se mnou?“

„Kam?“ zeptal se nechápavě.

„K Vendulce.“

„Rád.“

Na jeho tváři se zase objevil úsměv.

***

Teď, když jsem stál u okna, za kterým se rýsovalo promrzlé město, jsem uvnitř cítil příjemné teplo plynoucí ze vzpomínky právě na tenhle den. V koutku oka jsem ucítil vlhkou kapku, kterou jsem si prstem utřel.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika.

„Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti.

„Komu asi?“ vyhrkla na mě.

„Nic jsem mu neudělal. Předevčírem jsme spolu byli za Vendulkou a jen jsem se ho zeptal, co mi tajíte.“

„Proč do toho ryješ?“ nepřestávala v útoku.

„Do čeho ryju? Víš co, mně už je to i jedno. Klidně si to nechte pro sebe. Jestli s ním chrápeš nebo co spolu děláte, je mi úplně jedno. Hlavně už z toho, prosím, vynechte mě!“ rozčílil jsem se i já.

„Cože?!“

***

K Vendulce jsme se opravdu nedostali dřív než v neděli. Sešli jsme se po obědě na promrzlé vylidněné ulici před jejím domem.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho rozpačitě, když jsem se k němu blížil. Měl na hlavě čepici a rukavicemi třel o sebe, aby si zahřál promrzlé ruce. „Doufám, že tu nečekáš dlouho,“ omlouval jsem se. „Měl jsi jít dovnitř.“

„Ahoj,“ usmál se na mě svým klasickým úsměvem, který v tuhle chvíli působil tolik přirozeně, i když byl naprosto totožný s tím, který jsem první hodinu dramaťáku vnímal jako falešný. „V pohodě, teď jsem přišel.“

Vešli jsme do domu, kde jsme si na rohožce oklepali mokré boty, a vydali jsme se promrzlou chodbou s kamennými schody a černým zábradlím do třetího patra. Paní Vendulka nás u sebe uvítala s veselou náladou jí vlastní.

„Kluci! No to mám radost!“

Po bytě se pohybovala o berlích, za dveřmi ale stál opřený složený invalidní vozík.

„Dobrý den! Tak jak to jde?“ zeptal jsem se se zájmem. Nechápal jsem, kde bere tolik síly, aby i takto pokořená rozdávala svůj optimismus ostatním.

„Za chvilku budu zase tančit s vámi, Lukáši. Pojďte dál. Dáte si čaj?“

Oba jsme s čajem souhlasili. Abychom zraněné Vendulce ulevili, nabídli jsme se, že se sami obsloužíme, a tak jsme se po vysvléknutí svršků vypravili rovnou do kuchyně. Ve vzájemné spolupráci jsme připravili tři hrnečky, pytlíky s čajem a dali vařit vodu. Domácí prostředí, vytopený byt, vůně čaje i jeho přítomnost na mě působily blahodárně. Stejně tak jako při našem tanci v tělocvičně i při tanci kuchyní jsem absolutně zapomněl na pocity, se kterými jsem se teď několik týdnů potýkal. Připadal jsem si… šťastný. Vendulka mezitím ze spíže vytáhla tác lineckého cukroví.

„Nabídněte si. Ještě jsem je ale nestihla slepit, tak je to takové suché.“

Posadili jsme se v kuchyni a debatovali jsme o tom, co bude s kroužkem. Paní Vendulka nechtěla klíče zpátky s tím, že všechno už ve škole domluvila. Nad kroužkem povede oficiální záštitu paní profesorka Hřebíčková, ale Vánoční akademii si prý máme dát dohromady sami, pod mým vedením.

„Lukáš to určitě zvládne,“ souhlasil s ní Honza.

„No vidíte, a jak jdou vaše lekce?“

„Zatím jsme měli jen jednu,“ podíval se na mě. Cítil jsem z toho narážku na to, že by se snad chtěl vidět častěji. „Ale byla hodně přínosná.“

Zbytek vyprávění se přesunul do různých nápadů a námětů, jak celou věc realizovat. Shodli jsme se na tom, že je na čase začít dávat dohromady především věcné části jako kulisy a kostýmy. Vytáhl jsem svůj blok, abych si zapsal všechno, co je třeba ještě zařídit, než budeme plně připraveni předstoupit před publikum složené z našich nejbližších.

„Budu vám držet palce, kluci, aby vám to vyšlo,“ podpořila nás Vendulka způsobem, který se zdál dvojznačný, když jsme se obouvali u dveří.

„Děkujeme,“ odpověděl Honza a omotal si šálu kolem krku.

„A vám, Honzo, budu držet palce. Monika se mi svěřila,“ dodala.

„Tak nashledanou a ještě jednou děkujeme.“

Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu.

„Nashledanou,“ rozloučili se i oni.

Scházeli jsme po schodech dolů. Honza první, já za ním.

„O čem to mluvila?“ zeptal jsem se trochu zpovídacím způsobem.

Neodpověděl. „Co máte s Monikou, o čem nemůžu vědět?“ Žárlivost mě rozpalovala víc než předtím horký čaj.

„Už jsem ti říkal, abys to nechal být,“ odpověděl trochu odměřeně.

„Jak jinak. Mně do toho vlastně vůbec nic není, že jo.“

Vyšli jsme vchodovými dveřmi na promrzlou ulici. Zastavil se, protože věděl, že každý jdeme na jinou stranu a chtěl se rozloučit.

„Chodíš s Monikou?“ zeptal jsem se napřímo.

„Ty to nemůžeš nechat být, že jo?“

„Ne, nemůžu. Jestli chceš být můj kamarád, tak bych měl o tobě tyhle věci vědět.“

„No tak, jestli to vidíš takhle, tak asi kamarádi být nemůžeme.“

Jeho tvrzení mělo stejný efekt, jako kdyby do mě zarazil ledový hrot zrezlého kovového plotu, který se křivil před domem.

„Tak tedy asi ne,“ odsouhlasil jsem mu v rozporu s tím, co jsem chtěl. Být jeho kamarádem se mi zdálo jako to nejmenší, co jsem potřeboval k tomu, abych byl schopný normální existence. V chodníku mezi námi se začala propadat pomyslná díra, která ho ode mě oddálila tak daleko, že jsem ho do konfrontace s Monikou neviděl.

***

„Cože?!“ doznívalo předsálím. „Ty asi vůbec nemáš tušení, o co jde viď? To jsi tak zabedněnej?“

„Tak o co jde? Tak mi, sakra, někdo řekněte, co se děje!“ křičel jsem na ni.

„Víš, proč Honza chodí na kroužek? Víš, proč se mu tolik věnuju? Víš vůbec, že už nedělá fotbal? Víš o tom, že osm měsíců nechodil do školy?“

„Měl jsem rakovinu,“ ozval se za jejími zády Honzův hlas. „Teda ještě možná mám, ale já už tomu nevěřím, cítím se o dost líp.“

Nehnutě jsem zíral na oba a nebyl jsem schopný slova. Připadal jsem si jako ten největší hajzl na celém světě. Všechno, co jsem vůči němu cítil, myslel si a dělal. Rozklepala se mi kolena a dostal jsem obrovský strach. Strach o něj.

Přišel blíž a svými dlouhými prsty si sáhl do svých blonďatých vlasů, předklonil se a ukázal mi dlouhou jizvu vedoucí téměř přes celou hlavu. „Nádor na mozku.“

Pořád jsem nebyl schopen cokoli říct. Jen do mých očí se vlily slzy a bez zájmu, co si kdo může myslet, jsem okamžitě Honzu objal.