Miluj bližního svého – 2. dějství

Podzim skomíral a zima se na jeho místo příliš nedrala. I když na holých stromech už visely jen opravdu ty poslední lístky a ty na zemi už prohnile zhnědly, šedivé monotónní nebe ani nenaznačovalo, že by se chystalo něco s touhle řádnou depresivní a ospalou atmosférou udělat. Usrkával jsem kávu z plastového kelímku, kterou mi za deset korun nabídl ošuntělý automat, a pozoroval jsem šeď a nudu malého města za oknem.

V ruce jsem nežmoulal nic. Jen tak naprázdno jsem přemýšlel o tom, co se od posledního týdne stalo. S Monikou jsem se moc neviděl, víc jsem se teď vídal s paní Vendulkou, s níž jsem dával dohromady celé naše dílo, které jsme museli za tři další zkoušky natrénovat. Navíc ona, Monika, měla teď, co se údajně po nějaké době do školy vrátil, mnohem větší zájem bavit se s ním. Jinak než On jsem mu sám pro sebe neřekl, protože jsem mu opravdu nemohl přijít na jméno. Navíc jsem teď přímo pro něj vymýšlel jeho kroky, aby on před všemi těmi lidmi mohl ukazovat své božské tělo a chlubit se cizím peřím na svých andělíčkovských křídlech.

„Lukáš!“ ozval se za mnou nadšený výkřik. „Jako vždycky první.“

Otočil jsem se na ni a přišel jsem si ještě unavenější než minulý týden.

„Nic nečtete?“ zeptala se mě, když viděla mé prázdné ruce.

„Kdepak, nemám na to teď moc pomyšlení.“

Přešli jsme do teď ještě promrzlejší tělocvičny, kterou se táhl úplně stejný zápach.

„Já už si ale opravdu budu stěžovat, tohle není vůbec prostředí, kde může vznikat něco kreativního,“ rozčílila se paní Vendulka. „Jinak jsem přemýšlela o tom vašem návrhu nakombinovat moderní a staré prvky do kostýmů a myslím, že to je dobrý nápad. Hezky se tím prolne celý ten biblický čas do našeho,“ usmála se na mě. Její úsměv a přívětivý tón ve mně vyvolal alespoň trochu pozitivní reakce. Prohlubující se depresi to ale nepomohlo ani o píď a díra, kterou jsem teď cítil mezi sebou a ostatními, kteří se po nás do tělocvičny nahrnuli, byla o mnoho větší než předtím. Jako už bych nebyl vůbec schopný vnímat životnost a radost ostatních, ale jen se do mě dostával o něco studenější ustrnulý podzim.

Pak přišla ona a s ní On. Veselý, usměvavý, plný energie a života. Stačil jeden pohled a opět jsem stál vedle něj a pozoroval jsem, jak si svléká své triko a odhaluje svůj pevný chlapecký trup. Líbilo se mi, jak jeho svaly začínaly hrát mužností, ale celá myšlenka postavy zůstávala, jako by mu bylo teprve čtrnáct. Vlastně jsem si tak představoval Tadzia, čtrnáctiletého kluka, který byl objektem starce a hlavního hrdiny knihy Thomase Manna. V mé vzpomínce jsme ale stáli v tělocvičně sami dva. Žádní další herci, žádná paní Vendulka a žádná Monika. Jen já a On, Jan.

„Ahoj Lukáši!“ vytrhl mě z představy, když už stál jen kousek ode mě.

Monika se vrhla k ostatním holkám, aby se s nimi podělila o to, co si koupila nového na sebe. Honza se zastavil u mě.

„Hele, doufám, že se na mě nezlobíš,“ spustil.

„Ale vůbec ne,“ začal jsem mu lhát do očí. Všiml jsem si, že jsou studeně modré.

„Víš co, já o to nijak moc nestojím…,“ pokračoval i přes to, co jsem mu odpověděl, „… nechci ti to nijak brát. Vím, že tu jsi dost dlouho a zasloužíš si to víc. Stejně na tom nezáleží, kdo je tomu chlápkovi podobnější.“

„Ne, to je v pohodě, opravdu. Už jsme ti stejně vymysleli choreografii,“ pokračoval jsem ve své lži, která možná zvětšovala rozdíl mezi mnou a těmi tam vzadu v druhé části tělocvičny, ale jeho teď stavěla kamsi do poloviny téhle vzdálenosti.

„Tak se dáme do práce!“ vrátilo mě na dřevěné parkety Vendulčino tlesknutí.

A začalo se zkoušet. Já a paní Vendulka jsme všem představili naši vizi, jak by všechno mělo vypadat, a pak jsme začali procházet kroky s jednotlivými herci a skupinami. Malý magneťák hrál kdesi na lavičce jedním směrem a po sále ho roznášela nedokonalá, ale přece jen nějaká, akustika. Pohyb a probírání kroků s ostatními ve mně nakonec rozproudilo krev a já zapomněl na všechnu tu prázdnotu, která na mě zvenku doléhala celý týden a s každým dnem se zhoršovala. Mohl jsem se vyjádřit slovem i pohybem a ostatní na mě hleděli jako na svého mentora. Nechali si radit v krocích, grifech a pohybech rukou, se zájmem následovali můj příklad.

***

Hodina uběhla rychle a většina lidí se odebrala k domovu. Zůstalo jen pár jedinců, hlavně ti s důležitými rolemi. Paní Vendulka se věnovala Monice, a tak se Honza opět dostal k tomu, aby přišel za mnou.

„Jsi fakt dobrej,“ řekl sice nahlas, ale jako by se snažil, aby ho nikdo další neslyšel.

„Díky,“ řekl jsem nezaujatě a nervózně jsem si začal převazovat tkaničku na botě, aniž by to bylo nějak nutné. Jen jsem se potřeboval vyhnout jeho pohledu a zaměstnat ruce.

„Mně to asi moc nejde,“ pokračoval neodbytně v rozhovoru.

„To ne, pohyby máš dobré, spíš to je o nedostatku tréni…“

Tělocvičnou se rozlehl hlasitý výkřik. Všichni upřeli své zraky na známý hlas dámy, jejíž korály se teď rozběhly po dřevěné podlaze, na které ona seděla s nepřirozeně vykroucenou pravou nohou.

„Sakra! Jste v pořádku?“ začalo se ozývat po výkřiku.

Doběhl jsem k paní Vendulce a prohlížel jsem si její nohu.

„Ukažte, pomůžu vám se zvednout,“ nabídl jsem se.

„To je dobrý, jsem v pohodě, jen to trochu…“

Další výkřik. To už k nám doběhli i ostatní včetně Honzy. Já i On jsme ji popadli každý za jedno rameno a pomalu jsme jí pomohli alespoň se nadlehčit, aby mohla nohu zpod sebe vytáhnout.

„Asi to je zlomené,“ přiznala se sykotem.

„Počkejte, já zavolám sanitku,“ vytáhl Marek z kapsy telefon a poodstoupil.

Nervozita při čekání by se dala krájet, ale paní Vendulka se snažila atmosféru zlehčovat svými vtípky.

„To víte, já už nejsem zrovna panna, já už jsem pořádnej kus ženský.“

Monika doběhla namočit nějaký hadr, aby jí otékající koleno zchladila, Marek vyřídil záchranku a dvě holky se vypravily najít někoho z profesorů nebo vedení školy. Nikdo se ani neopovážil se zraněnou dál hýbat, protože nikdo nevěděl, co s nohou má. Jen Honza jí svými dlouhými prsty omačkával lýtko a koleno. Z fotbalu měl s podobnými zraněními nejspíš alespoň nějaké zkušenosti.

Teprve když dorazili zdravotníci s nosítky, se na všech projevila lehká úleva. Teď byla odpovědností někoho jiného. S Honzou jsme jim pomohli ji odnést a celý zbytek naší skupiny nás doprovodil až k sanitce. Celou cestu na nosítkách se usmívala, a když zajížděla po kolečkách do sanitky, vesele prohlásila: „To zvládnete. Vždyť Lukáš moc dobře ví, jak na to.“

„Hlavně vy se brzy uzdravte,“ prohlásila vyděšená Monika.

Dřív než jsem stačil cokoliv říct já, dveře sanitky se zabouchly. S blikáním ale tiše sanitka ze školního dvora vyjela na ulici a skupinka studentů včetně mě se za ní jen ohlížela. Modré blikačky se rozmazávaly v mlze schovávající se v pokročilém šeru a až za rohem zmizely úplně.

***

Tělocvična působila tak prázdně a ponuře. Za okny vládla černočerná tma. Silné zářivky v tělocvičně ji přebily a v jejich světle se na otlučených starých parketách leskly jen perleťové kuličky roztrženého náhrdelníku. Nikdo netančil.

„Posbíráme je,“ ozval se za mnou líbezně hrubý hlas. Otočil jsem se, abych ve dveřích spatřil Honzu.

„Myslel jsem, že už jste s Monikou šli.“

„Šli, ale něco jsem zapomněl…“

Rozhlédl jsem se znovu po tělocvičně a kromě korálů jsem neviděl nic, co by do ní nepatřilo.

„… zapomněl jsem se tě zeptat.“

Překvapeně jsem se na Honzu podíval. Moje srdce začalo silně bušit, když si Honza přede mnou zkříženýma rukama stáhl triko a znovu mi ukázal své mužně chlapecké tělo. Vypadalo tak nevinně a říkalo si o to, aby se moje ruka semkla v pěst a největší možnou silou se do míst mělkého pupíku zabořila.

„Jak jsi mluvil o tom tréninku. Myslíš, že bys měl čas se mi věnovat trochu víc?“ zeptal se po několika vteřinách napjatého ticha, čímž mě vytrhl z mé podivné představy. Triko si na sobě samozřejmě celou dobu nechal, ale moje chuť mu doslova rozbít hubu zůstávala.

„Mám teď toho docela dost,“ odpověděl jsem mu klidně a přátelsky.

„Chápu,“ reagoval okamžitě a na jeho výrazu jsem si všiml zastíraného zklamání.

„…ale asi bych si na tebe nějaké odpoledne mohl udělat chvíli čas.“

Pravda byla taková, že jsem teď nečetl žádnou knihu a těm jsem často věnoval velké množství času, takže mi nějaký dokonce přebýval.

„Fakt?“ rozzářily se jeho jinak mrtvolně studené modré oči.

„No jo, ale hlavně kvůli Monice,“ omlouval jsem své rozhodnutí. „Asi jí na tobě z nějakého důvodu záleží.“

„Díky! Ona říkala, že jsi super kámoš.“

Nic jsem neodpověděl. Rozpačitě jsem se vydal směrem k rozkutáleným korálům. Tohle tvrzení ve mně trochu zarazilo nepřátelský pocit vůči nim dvěma a jejich vztahu. Jeho vlezlá přízeň, kterou mi dával najevo a která ve mně vzbuzovala nezvyklou chuť se se vším vypořádat cestou násilí, v mých očích najednou ztrácela na falešnosti.

„Tak kdy začneme?“ vyptával se a šel několik kroků za mnou. Sehnul jsem se k podlaze a začal jsem do dlaně sbírat, co z náhrdelníku zbylo. Přidal se ke mně.

„Co zítra?“

„Zítra musím po škole na kontrolu k doktorovi, ale to by mohlo být tak kolem čtvrté hotovo.“

Sbíral se mnou. Po studených ošlapaných parketách jsme lezli po čtyřech a na ruce se nám lepil prach a bordel. Přemýšlel jsem, jestli souhlasit. Dostal jsem obrovskou chuť ho začít učit okamžitě, ale pořád ve mně přetrvávala ona zášť. Navíc se mi líbila představa si s ním domluvit na zítra schůzku, domluvit si čas a místo, kdy s ním budu moct být stejně tak, jako jsem teď.

„To by myslím šlo, stejně mám do půl třetí,“ odpověděl jsem nezaujatě, ačkoli mé zaujetí předčilo všechno, co jsem si o něm do teď myslel. Usmál se a po kolenou se přesunul těch pár metrů až ke mně. Natáhl ruku se sevřenou hrstí směrem ke mně a já nastavil tu plnou. On pomalu korálky sesypal ze své ruky do mojí. Kuličku po kuličce, zrnko po zrnku jako v přesýpacích hodinách, které odpočítávaly čas do doby, kdy tu zase budeme spolu. Mezera mezi mnou a jím se teď pomyslně zužovala na velikost mezery mezi parketami pod námi.

Beze slova vstal, popadl z podlahy svůj batoh a svižně došel ke dveřím. Tam se zastavil, přidržel se rukou futer a přes ni se ještě otočil na mě. Šibalsky se usmíval. „Díky, Lukáši.“ A zmizel.

Na dřevěné podlaze velké osvětlené tělocvičny jsem zůstal uprostřed podzimního večera klečet úplně sám. Uvnitř mě se míchaly pocity zášti, naděje, překvapení a apatie. A já si opravdu připadal sám.