Miluj bližního svého – 5. dějství

Zima zvítězila. Malé unavené město tiše spalo pod vrstvou bělostného peří a studený vánek, kterým se dál snášely chomáče milionů rozfoukaných pampelišek, ke mně zavál vůni čerstvého sněhu. Příjemně ledový vzduch se zpočátku zdál nedýchatelný, ale za to ve mně převládl pocit, že jsem toho všeho součástí a nejsem jen zanedbatelným pozorovatelem schovaným za tabulkou skla. Převládal pocit svobody.

„Pojď,“ vyběhl ze dveří Honza a ve své huňaté rukavici popadl moji holou ruku. Svižným krokem jsme se vydali přes zasněžené školní nádvoří a pod botami nám vrzala sněhová vata. Světlo lamp vytvářelo dojem, že za nimi už končí svět a následuje jen neprohlédnutelná černočerná tma, ale jakmile jsme hranici světla a stínu překročili, rozprostřela se před námi svítivá poušť pod vánočním oranžovým nebem. Osvětlené ulice maloměsta jsme tak nechali za sebou a po neuklizené staré klikaté cestě jsme se vydali směrem na kopec. Teprve když měl Honza jistotu, že nás nikdo nemůže sledovat, tempo zmírnil na procházkové.

„Nemáš rukavice?“ zeptal se, když si všiml mé ruky.

„Ne,“ zakýval jsem.

Rozpojil naše ruce a jednu z rukavic si sundal.

„Na…,“ podal mi ji, „druhou ruku si dáme do kapsy.“

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Za rozpadlou hřbitovní zdí se u lesa krčil malý kostelík, jehož stará střecha odolávala náporu sněhové přikrývky. Hřbitovy jsem vždycky považoval za romantické místo, ale teprve teď s Honzou jsem jeho magičnost dokázal naplno ocenit. Vrzavá černá vrata šla pootevřít jen tak tak, abychom se škvírou protáhli, jinak je brzdila neodklizená vrstva sněhu.

„Nebojíš se?“ zeptal se mě napůl vážně napůl jako malého dítěte, když jsme se po cestě mezi hroby vydali ke kostelu.

„Měl bych?“ odpověděl jsem provokativně otázkou.

„To záleží.“

Zastavil. O kousek se vrátil, takže teď stál v těsné blízkosti naproti mně mírně otočený stranou. Trochu se naklonil, levou ruku zamířil na jeden z náhrobků v druhé řadě a svůj obličej přiblížil co nejvíc mému, jako by se chtěl podívat, kam vidím já.

„Tam bych teď spal.“

Podíval jsem se, kam ukazuje, a pak na jeho tvář v bezprostřední blízkosti. Byla omrzlá, z úst mu stoupala pára a v blonďatých vlasech se zachytilo pár vloček. Barva jeho očí ladila se scenérií kolem.

„Leží tam teď i můj dědeček, který tady dělal celý život správce a často mě sem vodil.“

Konečně otočil svoji tvář proti té mé. Naše pohledy se střetly, a i když zprvu to ve mně vyvolalo pocit nervozity, touha políbit jeho tenké bledé rty mě znervóznila ještě víc. Nestihl jsem to. To ony políbily mě. Jemně se dotkly mého vyschlého horního rtu a teple ho navlhčily. Polibek jsem mu vrátil. Rukou, kterou mi před tím ukazoval, kde mohlo ležet jeho tělo, si chytil to moje.

„Dneska mi volali z nemocnice…,“ promluvil.

„A?“ nemohl jsem se dočkat toho, co bude pokračovat. Snažil jsem se nepřemýšlet o tom, co všechno v tuhle chvíli může přijít.

„… zatím to vypadá, že je to pryč.“

Pevně jsem ho objal, jako bych se bál, že mi ho někdo nebo něco vezme.

„To jsem strašně moc rád.“

„A víš, co je zvláštní?“ pokračoval. „Že když mi to doktor řekl, tak jsem si vzpomněl na tebe. Strašně moc jsem se těšil, až ti to budu moct říct.“

Zdálo se mi, že se pozvracím z toho, jak mi srdce doslova nadskočilo radostí. Mé vnitřnosti byly úplně převrácené. Znali jsme se teprve pár týdnů a přišlo mi šílené si od toho teď něco slibovat, jenže jsem si nemohl pomoci.

Pustil mě a za ruku mě dovedl až ke dveřím do kostelíku. Sáhl do kapsy a vytáhl velký starý kovový klíč. Zacinkal s ním ve velkém zámku pod kovanou klikou a dřevěná vrata se s vrzavou ozvěnou otevřela.

„Vítej v mém království!“ prohlásil s radostí, když mi uvolňoval průchod.

Přes shnilý práh jsem překročil na černobílé dlaždice, kterými byl vydlážděn kostel celý. Rozevřela se přede mnou síň se dvěma sloupy po stranách vpředu, řadou dřevěných lavic u každé z obou stěn a uličkou mezi nimi vedoucí až k tušenému oltáři kdesi vzadu ve tmě. Naoranžovělá tma pronikala barevnou vitráží v oknech jen stěží, takže jediným zdrojem světla byl stojánek s množstvím zapálených čajových svíček. Uvnitř bylo znatelně tepleji než venku.

Uslyšel jsem vrznutí dveří, které za námi Honza zabouchl, a oba nás pohltila naprostá tma. Teprve po cvaknutí otočného vypínače se kdesi u stropu pomalu rozžhavilo nedokonalé světlo skleněného lustru. Na osvětlení celé lodi nestačilo, takže i přes něj zůstávaly svíčky velmi dominantním prvkem v celé té skromně zařízené svatyni. Vyřezávaný oltář s vyobrazením Piety uprostřed nebyl nijak veliký, ale o to působil důstojněji.

Otočil jsem se na Honzu, který se nadšeně usmíval. „Za války tu bydlela nějaká rodina, takže se tu dá i topit,“ stáhl si rukavici a povolil šálu.

Vydal jsem se uličkou kupředu a rukou jsem se dotkl každé z lavic, kolem které jsem prošel. Rozhlížel jsem se do všech stran, hlavně nad vchod, kde stál na sloupech i menší balkón.

„Tam stávaly varhany, ale ty se prodaly, už když jsem byl malej,“ vysvětlil mi Honza a vydal se za mnou. Dohonil mě, až když jsem se dostal k oltáři tancujícímu ve světle svíček, který jsem si z blízka prohlížel.

„Věříš v Boha?“ zeptal jsem se.

„Kdepak. Ty?“

Obejmul mě zezadu a bradu si položil na moje rameno. Chytil jsem jeho ruce, které se sepnuly na mém břiše. Studil a hřál.

„Taky ne. Jen je na těch věcech stejně něco fascinujícího.“

„Je to krásná pohádka pro dospělý. Sám jsem neměl daleko k tomu se modlit, ale…“

„Ale?“

„Nakonec jsem si uvědomil, že se člověk musí modlit hlavně k sobě. Jestli pomáhá modlení, tak protože člověk přemýšlí optimisticky a věří. To v životě dělá hodně.“

„Mě mrzí, jak si člověk nedokáže vážit toho, co má. Než jsem tě poznal, tak jsem měl několik týdnů děsné depky a vlastně úplně bezdůvodně.“

„Určitě to nebylo bezdůvodně. Taky jsem si říkal, že si budu vážit života a užiju si ho, když jsem dostal další šanci. A v září už jsem téměř nechtěl ani chodit do školy, když jsem musel začít úplně od znova v jiné třídě s jinými lidmi.“

„No vidíš a teď budeš mít plno nových kamarádů.“

„Mám radost hlavně z jednoho.“

Odvrátil pohled od ženy držící v klíně svého krvácejícího dospělého syna a podíval se na mě.

„Jo, Moniku mám taky rád,“ popíchnul jsem ho.

„S tou se znám už léta. Myslím tím tebe.“

I já se na něj podíval.

„Chceš být můj kamarád, jo?“

„Strašně moc,“ obejmul mě pevněji. „Víš, já už po tobě pokukoval dávno při vašich různých představeních. Za poslední rok jsem úplně zapomněl, že existuješ, ale když jsem teď na podzim viděl, jak hraješ toho vojáka, tak jsem si říkal, že s takovým vojákem po boku by se bojovalo o dost líp.“

„Bude mi ctí pod tebou sloužit,“ zavtipkoval jsem znovu.

„Pode mnou?“ podivil se s úsměvem. „Já myslel spíš vedle mě, ale když o tom tak mluvíš, tak to nezní zase tak špatně.“

Políbil jsem ho. Byl to dlouhý intimní polibek, který měl navždy zůstat mezi mnou a jím… a Bohem.

„Miluju tě, Lukáši.“

„Miluju tě, Honzo.“

„A víš, co se o milování píše v Bibli?“

„Miluj bližního svého…?“

„…jako sám sebe.“