(Ne)obyčejný příběh – Kapitola první – Víra

2021 – červen

Předsedkyně senátu se ztěžka a sípavě nadechovala přes zjevně již hodně zvlhlý respirátor a za nervózního poposedávání a pokašlávání osazenstva špatně větrané soudní síně rekapitulovala pro zápis proběhlé jednání. Stání trvalo téměř tři hodiny a všichni přítomní již byli zpola zadušení a zpola utopení vlastním potem. Jinak krásný den počínajícího léta se ve staré soudní budově snášel jenom s velkým úsilím, a tak když namáhavě huhlala:

”Dokazování ukončeno ve 12.15, vyhlašuji přestávku na poradu soudu do 14.30, řízení bude po přestávce pokračovat vyhlášením rozsudku,” bylo i přes ten zatracený náhubek slyšet, jak si oddechla.

Ta porada soudu nebyla nic jiného než přestávka na oběd, ale tak jako tak se všem pro tu chvíli, alespoň po fyzické stránce, nepochybně ulevilo. Stefan skrz zpola skrytý obličej předsedkyně i dvou přísedících nedokázal rozpoznat, co mohou očekávat, jenom v duchu doufal, že už to snad budou mít za sebou.

Potáceli se namáhavě ven ze zoufale vydýchaného prostoru a Stefan postupující šoupavými krůčky za tetou Janou a Toníkem si uvědomil, že mladík je jistě o znatelný centimetr vyšší než on, ještě před třemi měsíci, když podobně odcházeli od obvodního soudu, to bylo obráceně, byl si tím jistý. Vůbec nějak moc rychle dospívá, až příliš rychle, ještě nedávno to bylo dítě a teď by měl nejspíš začít sondovat, jestli už nemá nějakou holku. Asi by i nějakou měl mít, jednak od té doby, co nemá ty obludné brýle, na ně snad konečně pořádně vidí, a v neposlední řadě mu to bez nich sluší tak, že to jistě žádná nemohla přehlédnout. Téměř ve dveřích se k němu mladík otočil a přes tetu k nim oběma až přehnaně nápadně hlasitě zahlásil:

”Půjdeme na oběd, tati? Ať nám to trochu uteče, s plným žaludkem se to bude poslouchat lépe.”

Než vykročil ze dveří do chodby, na vteřinu nepřehlédnutelně zaváhal a téměř neznatelně pohodil hlavou směrem, kterým před soudní síní stála drobná hubená žena ve vytahaném svetru. Zdánlivě jí nevěnoval jediný pohled, ale Stefan si nemohl nepovšimnout, že opravdu jenom zdánlivě, protože hlas znatelně ztišil.

”A taky bych tu nerad zůstával s ní na chodbě.”

Na to, že byl konec června, se žena tvářila zimomřivě a něco šeptala směrem ke svému právníkovi, ošklivému upocenému muži se špatnou přehazovačkou. Stefan si s potěšením uvědomil, že Toník to všechno možná celé snáší z nich nejlépe a chová se nad očekávání dospěle. Je to sotva půl roku od operace, a co nemá ty brýle, je sebevědomý ještě víc, než byl, asi ho před večeří vytáhne běhat, potřebuje spálit nějakou přebytečnou energii a srazit hřebínek. Začíná trochu nabírat faldíky, jak má poslední dobou pořád chuť k jídlu, i když co by mohl očekávat od sedmnáctiletého kluka, který roste před očima. To, jak si ho začal v duchu dobírat, žádné faldíky samozřejmě nikde neměl, ho přivedlo na jiné myšlenky, ale ne na dost dlouho, aby ho to uklidnilo, zase se mu to začalo všechno vracet a převalovat v hlavě, potřeboval být chvilku sám. 

”Běžte sami, Toníku, skočím k doktoru Staňkovi podepsat mu nějaké papíry, musel bych tam potom a to se mi ať tak nebo tak nebude chtít. Koupím si cestou zmrzlinu, v tomhle počasí to bude na oběd stačit a sladké je dobré na nervy.”

Nenuceně se usmál, nasadil nejklidnější výraz, jakého byl schopen, plácl Toníka po rameni a rychle zamířil ke schodišti. Bylo mu ve skutečnosti hrozně, téměř na zvracení. Rychle seběhl obě dvě patra s myšlenkou alespoň na chvilku tím rytmickým pohybem ze sebe setřást jak pachuť dne, tak tíhu staré soudní budovy. Zamířil do parku, lavička, kterou z dálky očima hledal, byla v časném odpoledni kupodivu volná, dychtivě zrychlil krok, jako by trochu věřil, že si někdo přisedne, někdo, s kým tu často a rád sedával a pozoroval malého chlapce hrajícího si pod stromem. Když míjel rozložitý starý javor dominující tomu místu, tiše ho pozdravil jako starého známého, sedl si na lavičku do jeho polostínu a prsteníček levé ruky po paměti přiložil na prázdné místo po vypadlém suku. Nabíral do plic létem ztěžklý vzduch a na něco čekal, nevěděl přesně na co, jaké znamení přesně hledá, ale byl si jistý, že přijde.

Dokumenty pro doktora Staňka poslal už brzo ráno podepsané elektronicky, nemohl spát, vzbudil se ještě před šestou a už neusnul, šel raději pracovat, než by se s těžkými myšlenkami marně převaloval v posteli. Na oběd s Toníkem, tetou a právníkem neměl sílu. Neustále si nedokázal nevyčítat, že chlapce nezvládl uchránit toho místy extrémně trapného procesu a všeho, co s tím bylo spojené, všech těch psychologů, výslechů a zákeřných otázek ošklivého právníka. Slíbil, že ho ochrání, a byť racionálně věděl, že tohle všechno se děje bez možnosti to jakkoliv ovlivnit, nebylo mu z toho dobře. A nejen to, všechny ty protokoly, nálezy a posudky v něm vyvolávaly vzpomínky, vzpomínky, které byly ještě příliš živé a stále ho bolely, tam uvnitř, svíraly mu srdce a vháněly do očí vlhkost.

Potřeboval být sám, chvíli, hodinku v parku, sebrat sílu, pokud by to všechno snad odpoledne nedopadlo. Věděl, že v tom případě bude muset být on ten rozumný a silný. Toník si je až příliš jistý výsledkem, a nebude-li takový, jaký očekává, bude ho muset zklidnit, aby neudělal něco hloupého, čeho by následně litoval. Puberta už ho sice dávno opustila a nebýt poměrně jednoznačných fyziologických změn, možná by si jí vzhledem k jeho povaze ani nevšimli, ale impulsivní je pořád stejně a stále často dříve mluví, než myslí. Potřeboval se na to připravit, trochu si promluvit, v duchu se zeptat, co má dělat, když to třeba nepůjde dobře, poradit se, udělat plán na pár kroků dopředu, tak jak to s Antonem dělali posledních deset let. Od té doby, co Anton není, dělával to sám, jako svého druhu rituál, kladl otázky a odpovídal na ně tak, jak by mu odpověděl on, fungovalo to, nebo možná nefungovalo, ale každopádně ho to uklidňovalo.

Sáhl do náprsní kapsy saka, nahmatal malé plastové pouzdro a pohladil ho v ruce, dopis uvnitř nepotřeboval číst, znal každé slovo a každé písmenko napsané před lety nemotornou rukou na vánoční papír. Vzal si ho s sebou jako talisman, těch několik kostrbatě poskládaných vět v sobě skrývalo nekonečné množství té nejčistší lásky, která z něho vždy dokázala udělat bojovníka, takového, kterým by jinak nikdy nebyl. Horký vzduch letního poledne se neočekávaně zachvěl poryvem lehkého větru, rozšuměl listí starého javoru, přivál k němu jeho pozdním pylem ztěžklou vůni, pročechral mu vlasy a zastudil v místech, kde mu po tvářích stékaly slzy, téměř jako by byl vyslán mu je osušit. Vzal to jako znamení, na které tu čeká, ať dobré, nebo špatné, ale každopádně znamení, že na to není sám.

***

2011 – květen

STEFAN strávil skoro dvě hodiny s mámou a ve výtahu se nedokázal ubránit tomu, aby se mu jako obvykle nezamlžil pohled, vycházel chodbou ke dveřím více po paměti, než že by viděl na cestu. Vůbec nezaregistroval, že někdo naopak právě vchází dovnitř.

”Promiňte,” vyhrkl ze sebe, když překvapeně odtáhl obličej z rozhalené hrudi muže, se kterým se srazil v hlavních dveřích. Přesně v těch, kterými měl v úmyslu co nejrychleji opustit tenhle smutný dům, vyzdobený veselými barvami a ještě veselejšími obrázky na chodbách. Cítil, jak má trochu naražený nos, a trapně si uvědomil, že neznámého muže na hruď téměř políbil.

”Dobrý den, Ivane, ty promiň, nedávám pozor.”

Stefan se několik vteřin rozkoukával, teprve když si nenápadně promrkal vlhké oči, zaostřil na muže, který se mu znenadání vztyčil v cestě. Další vteřinky trvalo, než mu došlo, že stále stojí ve dveřích jako pitomec, a začal nemotorně couvat zpět. V automatickém režimu se začal znovu omlouvat, to, že ho muž oslovil jménem, si v první chvíli ani neuvědomil.

”Omlouvám se, zamyslel jsem se.”

Teprve když to dořekl, došlo mu, že ho muž nejspíš zná, nedokázal ho však v rozpoložení, v jakém byl, nijak zařadit. Chlapík byl štíhlý, šlachovitý, nejméně o půl hlavy vyšší, jistě nějakých padesát plus, opálená kůže kontrastovala s jednolitě bílými vlasy a zjevně pečlivě pěstěným plnovousem téže barvy. V náhlém procitnutí si muže konečně zařadil, ne snad, že by ho poznával, muže, kterým se představoval jako Ivan, si zakázal pamatovat, a právě proto ho zařadil, na malý okamžik překvapeně strnul. Nestál sice již ve vstupu, ale stále ještě tělem blokoval volný průchod. Muž se na něj však pouze přátelsky usmál, odhalil krásné a s ohledem na věk nejspíše hodně drahé zuby a do úsměvu z nepatřičné blízkosti ke Stefanovu obličeji hlaholivě dodal:

”Kdepak, to já zapomínám na slušné vychování, nejdřív se vychází. Vždy když sem jdu, tak jsem roztržitý, ale jak vidím, nejsem v tom sám.”

V průběhu věty vytvořil obočím šibalský posunek, nejspíše se záměrem vyjádřit pochopení jeho situace a sounáležitost. Když ho v bezprostřední blízkosti míjel, jejich ramena se letmo vzájemně otřela, Stefan sebou instinktivně cukl a zadíval se za odcházejícím mužem, ten mu již ale podle všeho nevěnoval pozornost a pevným krokem mířil za roh k výtahu. Stefan se jako přepnutím spínače vzpamatoval a jeho mozek zavelel k útěku, doslova vystřelil ze dveří, tentokrát byly naštěstí volné. Myšlenky se mu tím letmým setkáním odpoutaly od jeho pravidelně melancholické nálady, kterou jinak měl vždy po návštěvě u mámy. Snažil se rozpomenout si na chvíle zřejmě strávené s mužem, se kterým se srazil ve vstupu, ale nepodařilo se mu to. Celou cestu autobusem a pak i v metru napínal paměť a v rozporu se svým předsevzetím ohledně Ivanových vzpomínek se bezúspěšně pokoušel vyhledat něco z toho v uzamčených částech své paměti. S jistým uspokojením si uvědomil, že je opravdu důsledný v tom, jak se odpoutal od toho, co zažíval Ivan, i když nikdy zjevně nedokáže zapomenout, že existoval.

Nakonec to vzdal, doma se ponořil do práce a znepokojivý pocit vytěsnil, na několik hodin ho to zcela pohltilo, a když lehce po půlnoci uložil další část nudného překladu, byl rád, že našel cestu do koupelny a pak zpět do postele. Naštěstí ve více než skromné garsonce, kterou obýval, nebylo kam zabloudit. Svalil se do postele, a teprve když si rutinně přejel rukou do rozkroku, aby si před spaním trochu ulevil, vybavil se mu znovu jeho odpolední zážitek. Již hodně dlouho se neocitl žádnému muži takhle blízko, vlastně se už hodně dlouho na žádného nedokázal ani žádostivě podívat. Tentokrát se mu Ivanova vzpomínka vybavila okamžitě, včetně vůně, byl to Fahrenheit, vybavil si ten vjem a přiřadil k němu i tvář, po chvíli i víc než jenom tvář. Tehdy nebyl tak opálený a vlasy i vousy měly o něco méně bílou barvu, ale byl to určitě on. Setřel papírovým kapesníkem řídnoucí hmotu ze svého břicha, napětí ustoupilo a vzpomínka se s přicházejícím spánkem vytratila.

***

ANTON se na exmanželčiny nářky nijak zvlášť nesoustředil, povídala a povídala, a stejně jako již několik dlouhých let to nedávalo smysl. Její vyprávění dávno ztratilo cokoliv spojeného s realitou, ne že by podstata byla vysloveně chybná, ale z toho, co její vytrácející se mysl dokázala ze střípků reality, která jí ještě zůstala v paměti, vytvořit, se stal jenom tok nesmyslných sebeobviňujících nářků. Pokud by snad někdo měl cítit nějakou vinu, mohl to být spíš on, ale neměl to v povaze, neobviňoval se, nikdy. Nemalého množství počinů ze svého života upřímně litoval, ale se svými omyly prostě žil a jejich důsledky tak, jak přicházely, dílem řešil a dílem ignoroval, pokud řešení neměly. Toto umění údajně zdědil po dědečkovi z matčiny strany a matka tvrdila, že byl ignorant už jako malý chlapec, nebyla to pravda ani tehdy, ani dnes, jenom si k němu nikdy nedokázala najít cestu.

Ne vždy byl v tom, pravda, úplně důsledný, s rozvodem počkal na smrt rodičů, neměl sílu jim vysvětlovat, že jeho manželství, které měli za dokonalé a šťastné, byla od počátku jen lež a přetvářka. Vzal si Karolínu prostě proto, že mu ji matka v podstatě vybrala, podle kritérií a představ, které měla o tom, koho by si měl vzít, aby dostál společenskému očekávání, a ona byla víc než ochotná říci mu ano. Udělala to nejspíš přesně z těch samých důvodů, pro které se matce tahle čerstvě vystudovaná psychiatrička líbila, byl pro ni především stavovsky rovná partie a nejspíš i vhodný chovný sameček. On sám si to moc nemyslel, ale nedokázal najít dost odvahy, aby někdy rodičům řekl, že ho lákají spíš pevné mužské zadky než rozvlněné dívčí boky. Dalo mu vem koncem dost práce a času, než to byl ochotný přiznat i sám sobě.

Tahle nebo jiná, bylo mu to tehdy téměř jedno, hlavně aby už byl od toho pokoj. Cynicky splnil inseminační povinnost a byl víc než rád, že když se narodila Zdenka, přestala to po něm Karolína vyžadovat. Povinné šestinedělí se tiše protáhlo na roky a jemu to vyhovovalo, stejně jako to, že o tom nikdy nemluvili. Soustředil se na kariéru a doma se vyskytoval tak málo, jak to bylo možné, noční služby bral naopak tak často, jak to šlo, aby to nebylo přespříliš nápadné, a když nakonec přebral primariát, nebral už ohledy ani na řeči a na klinice byl víc než doma. Občas si udělal nějakou služební cestu na existující a sem tam i neexistující kongres, zpestřený nějakým více či méně anonymním nočním dobrodružstvím, a tak nějak počítal, že tomu tak zůstane už napořád.

Pak potkal Radima, příjemný kolega kardiolog s obrovským živelným charismatem ho vytrhl z jeho monotónního koloběhu a dal mu pocit, že by to snad ještě šlo, že pětačtyřicet přece není žádný věk na to začít ještě jednou a tentokrát správně, a toho, že pro něj byl jenom epizodou, si ve své vztahové nezkušenosti nevšiml a spustil akci rozvod. Karolína mu tehdy nic nevyčítala, řekla mu ovšem jasně, že ho sice chápe a že to tušila už dávno, ale že chce, aby jim, tedy jí i Zdence, zmizel ze života. Ukázalo se, že už má několik let milence a s návrhem na rozvod jí na stříbrném podnose naservíroval to, k čemu se sama nedokázala rozhoupat. Nepokoušel se na druhou stranu předstírat, že to není i jeho vina, a přistoupil na víc než velkorysé rozdělení společného jmění a alimenty. Ona na oplátku nedělala při rozvodu tyátr a podrobnosti si alespoň před soudem nechala taktně pro sebe. Veškerou vinu ovšem samozřejmě následně před všemi ostatními hodila na něj, a co ho mrzelo nejvíc, zblbla proti němu Zdenku přímo ukázkově.

Nedokázal se bránit, zbaběle ustoupil, když začala vyhrožovat, co všechno roztroubí a jak mu tím zničí kariéru. Zdeně bylo tehdy skoro čtrnáct a měl za to, že se to s odeznělou pubertou časem srovná. Nesrovnalo, vůbec nic se nesrovnalo. Celý ten proces se mu vlastně hodně nepovedl, muž, kvůli kterému se do toho všeho tehdy pustil, ho nechal, ještě než se stihl rozvést, když mu odmítl zajistit protekční místo na klinice, a vztah s dcerou se taky nikdy nenapravil. Matčina nového partnera ne zcela bezdůvodně nesnášela a jeho za to začala taky ne zcela bezdůvodně přímo nenávidět. Odmítala ho poslouchat, kdykoliv o tom chtěl mluvit, a vzdorovitě ignorovala všechny jeho pokusy a snahy být součástí jejího života. Výraz blbý buzerant, kterým ho nejméně dvakrát při hádce počastovala, mu zní v ozvěně někde vzadu dodnes. Nevinil ji z toho, odpustil jí to, věděl, že to není úplně z její hlavy a sem tam se zdálo, že mu domnělé i skutečné křivdy bude schopná jednou odpustit. Pokaždé se bohužel ukázalo, že jediným a navíc vždy přechodným důvodem změny chování bylo zvýšení finančních transferů směrem k ní. Víc než nepříjemným důsledkem jejího vzdoru a všeobecné nelásky ke světu, ve kterém vyrostla a který on nemohl z Karolínina rozhodnutí těch několik důležitých let jejího dospívání ovlivnit, bylo několikeré a opakovaně neúspěšné odvykací léčení pokaždé z horšího a horšího svinstva. Nemohl vědět, jestli by na tom dokázal něco změnit, pokud by měl tu možnost, ale to, že za to dost nebojoval, vnímal jako svoji největší životní chybu, chybu, kterou již nikdy nechce opakovat. 

Kupodivu i Karolína to vždy chápala jako svoje výchovné selhání, kterým to také skutečně bylo, ačkoli v tom samozřejmě nebyla sama, a nakonec neunesla tíhu společenské potupy. V jedné obzvláště sebekritické chvíli se rozhodla, že je čas to ukončit. K její smůle se ovšem nepředávkovávala těmi sajrajty, co jinak běžně lidem předepisovala, dostatečně na to, aby to nepřežila, ale dost na to, aby to nezůstalo bez následků. Věděl, že to zvoral, a jedinou útěchou mu zůstala práce, tam si dokázal namluvit, že snad alespoň několik excelentně zvládnutých operací odvedl i na dobrých lidech, ačkoliv to chirurgovi nikdy soudit nepřísluší.

Na osobní vztahy raději zanevřel, zakázal si je, možná příliš pracoval, možná nedokázal milovat nikoho dostatečně zjevně, stejně tak bylo možné, že nikdy nikoho ve skutečnosti nemiloval, třeba to ani neumí, nebo nepotkal nikoho, koho by milovat mohl. V každém případě nepochyboval, že jeho manželství byl tragický omyl a zrovna tohle jeho vina je, a jenom jeho. Jenomže nic se v životě neděje jen tak a i křivý strom může vydat jedno dobré jablko. Někde hluboko měl víru, malinkou naději, že to třeba ještě není všechno.

Najednou, z ničeho a bez varování, se mu vybavila vyjukaná tvář kluka, se kterým se srazil ve vchodu. Co tu vlastně dělal? Nenarazil na něho už nejméně rok, možná i víc. Mechanicky políbil stále mluvící exmanželku na tvář, zamumlal cosi jako pozdrav a odešel z pokoje.

***

Nedokázal v náhlém impulsu ovládnout zvědavost a zamířil přímo na sesternu.

”Dobré odpoledne, pane profesore, něco je v nepořádku?”

Vrchní sestra na něj promluvila, aniž by bylo zjevné, jak zaregistrovala, že vešel a že je to právě on. Dveře byly otevřené a ona na první pohled ani nezvedla oči od tabulky, do které cosi veledůležitého vyplňovala.

”Ne, ne, Maruško, všechno je v pořádku, jenom se jdu odepsat, že odcházím, když jsem tu byl dnes jako návštěva.”

Vrchní sestra konečně zvedla oči a obdařila ho tázavým pohledem.

”Tak jako tak jste se nenahlásil ani při příchodu.”

Měla pravdu, skoro nikdy se nenahlašoval, od té doby, co odevzdal vedení kliniky nástupci a co sem umístil Karolínu, vzal tu na drobný úvazek dvakrát do měsíce kardiologickou ambulanci, a tak byl vlastně místní.

„Pořádek musí být, Maruško, jen mě zapište, přišel jsem v půl čtvrté.”

Sestra si bez dalšího ptaní přisunula návštěvní knihu a začala ho zapisovat. Bylo mu vlastně jedno, jestli je zapsaný nebo ne, zajímalo ho něco jiného, očima hledal v řádcích návštěvní knihy, kdo odcházel kolem půl čtvrté, žádného Ivana nezaregistroval, mužské jméno tam bylo jenom jedno, Stefan Samir.

”Zvláštní jméno, Samir.”

Řekl to tak trochu pro sebe, ale sestra na jeho poznámku okamžitě zareagovala.

”Chodí sem za maminkou nejméně dvakrát za týden, většinou takhle v úterý a pak o víkendu, máme s ní trochu potíž, jak se zhoršuje, tak některé dny mluví už jenom rumunsky, občas si musíme zapisovat, co říká, a volat mu, aby nám to přeložil. Moc smutné, ten chlapec se o ni tak dojemně stará, až si občas říkám, jestli jsem svoje děti taky tak dobře vychovala.”

Nevinná obdivná poznámka vrchní setry se do něho zabodla jako šipka, výchova dětí byla pro něho dost citlivé téma a jemu se vpravdě moc nevedla.

”Vy jste určitě vychovala kluky dobře, o tom jsem přesvědčený.”

Shodou okolností u něj jeden z jejích dvou synů dělal na klinice praxi, takže nemluvil úplně do větru a bez kontextu.

”Kolik mu je, tomu panu Samirovi, že vás tak dojal, Maruško?”

Snažil se mluvit maximálně nenuceně, aby to nevypadalo, že se z ní snad snaží něco vypáčit, ale sestra spustila sama od sebe.

”Myslím, že končí vysokou, když tu byl minulý týden, tak přišel ráno a omlouval se, že má odpoledne státnice. Když na tom byla paní ještě o něco lépe, tak o něm často mluvila, vlastně se dost chlubila, studuje prý pajdák, pokoj má plný jeho fotografií, takový hezký mladík. Vypadá jako čert z pohádky a přitom je to takový andílek.”

Zasněný zjihlý výraz vrchní sestry náhle vystřídal opět ten běžný pracovní.

”Možná, když vás tu tak mám, byste se na ni mohl ve čtvrtek podívat, poslední dobou mám dojem, že je trochu dušná.”

Hlavou mu proběhlo něco o sakramentské náhodě, vrchní sestra nemohla tušit, jak moc mu právě usnadnila intrikování. Pokoj plný fotografií toho pana Samira v něm jenom ještě víc povzbudil již tak dost velkou zvědavost.

”Dušná říkáte, podívám se na ni raději hned, předpokládám, že je ještě na pokoji?”

Naštěstí vyšetřoval pacienty na lůžku, když to bylo třeba, celkem často, a tak jeho momentální ochota jít se podívat na pacientku ihned nemohla vzbudit nejmenší podezření na jiné než čistě profesní důvody.

”To budete hodný, pane profesore, paní nikam nechodí a je na tři sta dvanáctce, pokud vás to nezdrží, budu moc ráda.”

Začala se zvedat s tím, že mu poskytne doprovod, blahosklonně ji zastavil a letmo se podíval na nástěnku s rozpisem pokojů.

”Zvládnu to sám, Maruško, Oxana Samirova, ročník čtyřicet sedm, pokoj tři sta dvanáct. Jenom si ji rychle poslechnu a vrátím se, vy mi ji zatím rovnou objednejte na čtvrtek na ECHO a EKG.”

Z věšáku stáhl erární bílý plášť, natáhl ho spěšně na sebe, kolem krku si přehodil stetoskop a s nepříjemnou myšlenkou, že ta neznámá paní je sotva o deset let starší než on, zamířil ze dveří. Vrchní sestra se ovšem nenechala jen tak odbýt a s přísným výrazem, říkajícím, že jí tu nikdo, dokonce ani takový vážený doktor jako on, nebude zavádět nepořádky a chodit si po pokojích bez dozoru, se hlučně zvedla ze svého místa a rázným krokem se vydala za ním.

”Kdepak, pane profesore, musím s vámi, paní Samirova se cizích lidí bojí. Sám tam nemůžete, mohl byste ji vystrašit a nechci shánět překlad z rumunštiny.”

Anton musel v duchu uznat, že má pravdu, je najednou zbrklý, jako by tím snad mohl něco dohnat, jenomže ten kluk mu prostě nejde z hlavy.