(Ne)obyčejný příběh – Kapitola čtvrtá – Strach a láska

2011 – prosinec

STEFANovy dny plynuly od té doby, co přijal profesorovu nabídku, že bude chlapce doučovat, rychle, pravidelně a k tomu i příjemně. Ve skutečnosti ho spíš obden učil, protože standardizovaný školský systém v jeho případě zoufale selhával. Sice mu nezbývalo mnoho volného času, ale zase se po mnoha letech v noci normálně vyspal. Skutečnost, že nemusel za tmy objíždět policejní služebny a soudní budovy, byla až neskutečně úlevná. Chodil sem i čtyřikrát do týdne a byl tu skoro jako doma. Nic, kromě něčeho, co by se dalo alespoň vzdáleně nazvat osobním životem, mu vlastně nechybělo, nicméně přátele tak jako tak neměl a na chlapa se pořád beztak necítil. Občas se obával, že už jich možná bylo dost na celý život a nikomu se již nedokáže přiblížit. Několikrát to zkusil, ale tělo i mysl ho při tom opakovaně zrazovaly, propadal záchvatům paniky vždy ve chvíli, kdy věci začaly směřovat k intimnějšímu sbližování.

Profesor naopak, kromě toho, že ho přesvědčil, aby mu konečně začal tykat a oslovovat ho Antone, se k němu choval, s ohledem na věkový rozdíl mezi nimi, až s nepříjemnou vděčností, aniž by se kdykoliv pokusil ho svádět víc než jen v jemných náznacích, na které Stefan neměl odvahu zareagovat. Až toho trochu litoval, protože sám se v jeho přítomnosti snad jako u jediného muže necítil fyzicky nepříjemně, i když i tak to bylo v mnoha ohledech nejisté, ovšem tak se vlastně cítil, co pamatoval. Nikdy se nedokázal zbavit pocitu, že nikam nepatří, věděl, že již na první pohled nevypadá jako typický našinec, a jeho bezvadná čeština získaná od raného dětství na tom nikdy nedokázala mnoho změnit. Prostě nezapadal, pro běžné spolužáky byl příliš chytrý a pro ty chytré z lepších rodin byl zase příliš chudý, a pro všechny dohromady byl příliš jiný. Nezlepšilo se to ani na gymnáziu a přátele si nedokázal udělat ani na vysoké.

Neměl na běžné studentské zábavy čas, téměř všechen musel věnovat péči o maminku, když onemocněla, a později šel jenom ze školy do práce a zpět. To, co byl nucen dělat potom, aby je oba s matkou uživil a přitom dokázal studovat, mu na sebevědomí nepřidalo definitivně. Svět jeho vrstevníků se mu děsivě odcizil, připadal mu směšný a plytký. Mělo to ale i jiné nepříjemné následky, začal se bát, měl neustálý strach z lidí a jejich rychlých soudů. Když se dvakrát od té doby pokusil s někým sblížit, nikdy to nedokázal dotáhnout dál než k polibku, jakýkoliv další fyzický kontakt mu pokaždé připomněl všechny ty muže, kteří se ho dotýkali, a potom se vždy panicky polekal toho, že by dříve nebo později musel o své minulosti promluvit. Nevěřil, že by to někdy mohl někdo pochopit. Nebyl si jistý, zda to někdy dokáže překonat a bude schopný se ještě s někým opravdu pomilovat. Jediné místo, kde se v poslední době cítil zase v bezpečí, bylo právě tady, s Toníkem a jeho dětskou bezelstností a s prošedivělým profesorem, který ho nejen že nesoudil, ale v jistém smyslu mu naopak prokazoval až nepatřičný respekt. Začínal mít stále silněji vnímaný pocit, že se mu odsud nechce odcházet, že když vyzvedává Toníka z družiny a říká mu jdeme domů, neříká to jenom jemu, ale i sobě.

Nyní po letech třeba konečně zase zašel několikrát do divadla, sic jenom proto, že ho profesor dost direktivně pozval, jednou i do opery, ve které pořádně nikdy předtím nebyl. Uchvátilo ho to samo o sobě, a potom i tím vším, co s sebou neslo jít tam s ním. Nikdy předtím nezažil ten pocit vnímat někoho vedle sebe, někoho, kdo se podle všech vnějších atributů choval jako jeho partner, bez ohledu na to, že se ho ve skutečnosti jenom sem tam letmo dotkl a vrcholem jejich společné intimity byla ramena lehce opřená o sebe v přítmí hlediště. Choval se k němu s až nepříjemnou jemností a opatrností, která ze Stefanovy paměti paradoxně vyvolávala hladovou touhu po pevném stisku, kterým si ho bral v době, kdy k němu docházel jako klient na privát. Bylo mu s ním dobře, jediné, co ho odrazovalo od toho, aby jeho jemným náznakům a narážkám podlehl, byl věkový rozdíl. Na první pohled jasně vypadali jako otec se synem, dělilo je třicet let, a přestože profesor byl na svůj věk ve výborné kondici, při nejlepší vůli se to nedalo ani při letmém povrchním pohledu stáhnout na méně než dvacet, což na kontextu ve výsledku nic neměnilo. Nebyl si jistý, zda by se dokázal vyrovnat s postavením toho mladého cizáka, který nejspíš z prospěchářské vypočítavosti svedl staršího významného muže, se všemi těmi nevyřčenými poznámkami, rádoby chápavými úsměšky a šepotem za zády, který utichá ve chvíli, kdy se otočí.

Několikrát byly i všichni tři společně v kině, do kterého ho tedy zase celkem vyděračsky nadirigoval Toník. Měl z toho prvně dost obavy, ale jejich mužská skupinka ve skutečnosti vypadala jako celkem běžná rodinka zastoupená třemi generacemi mužů. Toníček byl stejně jako on hnědooký kudrnáč se znatelně snědším odstínem pleti a profesorovy šediny a opálení neurčitě neříkaly nic o tom, že by k nim snad také nepatřil. Navíc Toníček, kromě toho, že vůči Stefanovi nepoužíval oslovení tati, se ve všech ostatních ohledech k němu tak choval, včetně toho, že Stefana i celkem obstojně poslouchal, a tak k sobě zapadali, aniž by budili, vyjma trochu zvláštních Toníkových ztmavených brýlí, jakoukoliv nepřiměřenou pozornost.

***

Toník se soustředěně snažil vepsat do doplňovačky správná písmenka a Stefan ho v podstatě jenom pozoroval, jak zjistil, nemělo moc smysl chlapce v první fázi opravovat, za téměř čtyři měsíce, které se mu věnoval, věděl, jak to s ním je. Nechal ho úlohu udělat a teprve potom o ní začali společně diskutovat, Toník se s ním přel, u každé chybné části diskutoval a oponoval, s dětskou zarputilostí vysvětloval, proč to má být tak, jak to vyplnil on, ale vždy se nakonec nechal přesvědčit. Vše muselo být ovšem poctivě vyargumentováno, bylo trochu zvláštní používat tenhle postup, jinak vhodný tak pro nadané středoškoláky, na sedmileté dítě, ale s uplatněním nekonečné dávky trpělivosti to fungovalo. Jediné komplikace, které z toho plynuly, byly stížnosti jeho učitelky, že se chlapec občas pokouší převzít z jejích rukou výuku. Naštěstí jí dokázal vysvětlit, jak mu v tom zabránit, a od té doby se všechno hodně zklidnilo. Svoji roli ovšem nejspíš sehrála i skutečnost, že její dcera právě dělala diplomku a jejím oponentem nebyl nikdo jiný než jeho současný šéf, tedy docent Šesták, a on tak před ní dokázal obhájit svoji odbornou způsobilost. Před několika dny však i jinak dost rigidní školní psycholog uznal, že chlapec nebude od příštího pololetí potřebovat asistenta, protože jeho výsledky jsou více než srovnatelné s jinými žáky. Ve skutečnosti dokonce zapsal do zprávy, že jediný hendikep, který nebyl korigován, je špatný zrak posuzovaného. Byl na sebe pyšný, byť Toník byl jeho jediný žák, tak si stejně připadal občas trochu jako nový Komenský.

Bylo již skoro sedm večer a teta Jana, která právě sklízela ze stolu, se chystala k odchodu. Večeři udělal sám, zatímco paní Jana, Stefan jí zatím v duchu nedokázal říkat jinak, i když ho přiměla, aby jí tykal a oslovoval ji jménem, cvičila ve vedlejší místnosti s Toníkem na housle. Krájel sušená rajčata a papriku do omáčky na těstoviny, poslouchal, jak Toník soustředěně opakuje houslová cvičení, a bylo mu u toho náhle tak krásně, že si začal přát, aby to nikdy neskončilo. Jana docházela s Toníkem cvičit téměř každý den, a jak si Stefan všiml, chlapci to prospívalo víc, než by se dalo očekávat. Hudba ho viditelně zklidňovala a nečinilo mu žádné obtíže dokola opakovat stupnice či jednoduché etudy. Stefan musel uznat, že chlapec pravděpodobně skutečně má drobnou poruchu autistického spektra a hudba v kombinaci s opakující se činností ho nejspíše opravdu zklidňuje. Na cvičení se každodenně těšil a často hrál na svoje malé housličky, i když u toho nikdo nebyl, ačkoliv mu nevadila ani přítomnost jeho nebo Antonova, nedalo se přehlédnout, že se v té chvíli soustředí pouze na sebe a okolní svět pro něho neexistuje. Navíc měl, jak alespoň říkala Jana, téměř absolutní hudební sluch, pravděpodobně jako kompenzaci k ne právě ostřížímu zraku. Odposlouchané hudební motivy si prý pobrukoval dříve, než se naučil pořádně mluvit. Stefan neměl důvod jí to nevěřit, dvacet let hrála v několika orchestrech a učila hru na smyčcové nástroje, i když vždy skromně dodávala, že Toník musel zdědit talent i z jiné strany, protože byl podle ní nesporně nadanější.

Anton odjel před dvěma dny na nějaké jednání do Bruselu a v takových případech hlídala a ráno vypravovala do školy normálně Toníka ona. Dnes ho ovšem požádala, zda by tu nepřespal on, bydlela sice nedaleko, ale brzy ráno měla nějaká vyšetření u lékaře, což si od ní vyžadovalo vyrazit už hodně před sedmou a nešlo to tím pádem rozumně skloubit s Toníkovou cestou do školy. Zatím se neodvažovali poslat chlapce ráno samotného, byť škola byla vzdálená sotva tři ulice. Za šera neviděl příliš dobře a ještě nebyl úplně schopný si to uvědomit. Svolil, profesor se měl vrátit až nazítří a Toník byl na něho už tak zvyklý, že neočekával nějaký problém. Navíc mu její samozřejmá důvěra zalichotila, v jistém smyslu to vypadalo, jakože tak nějak předpokládá, že tu beztak často přespává, a jeho žádost, zda by mu tedy připravila pokoj pro hosty, vyslechla s nepředstíraným údivem. Překvapeně se dokonce zeptala, zda se nespletl, zdálo se, že ji ani nenapadlo, že by snad neměl spát ve velké ložnici, a kupodivu nevypadala v té souvislosti ani nijak pohoršeně. Raději ji v tom nakonec nechal, profesor se tak jako tak vrátí až zítra a jeho letiště vyhodnotil jako o dost pohodlnější alternativu k letité válendě v roky nepoužívaném hostinském pokoji, přeměněném trochu improvizovaně navíc na poněkud svéráznou Antonovu interpretaci domácí posilovny. Spát s činkami těsně za hlavou a překračovat rotoped cestou do postele se mu nakonec přece jenom moc nechtělo.

Obstaral poměrně bez problémů Toníkovu večerní hygienu a po sotva půlhodince čtení pohádky na dobrou noc upravil spokojeně spícímu chlapci přikrývku, zhasl v dětském pokojíku a šel se také připravit k spánku. V koupelně se musel pousmát nad profesorovou neopatrností, když mezi ručníky našel několik věciček, které se v prodejnách textilu opravdu neprodávají. Anton, jak se zdálo, ani zdaleka nebyl bez intimních potřeb, a jak ohodnotil, nebyly to nijak muzejní kousky, působily hodně nově, jedno ze silikonových honítek mělo dokonce ještě i obal. Skoro dostal chuť ho vyzkoušet, ale nakonec usoudil, že to je neslušné, a spokojil se s vlastní pravačkou pod sprchou. S marnivým potěšením na sebe ovšem stříkl z temně červené lahvičky jeho luxusní parfém, když už předtím použil sprcháč téže nemravně drahé značky. 

Cítil se v jeho posteli trochu zvláštně, vnikl na území, které ani v nejmenším nebylo jeho, do velice intimního prostoru, kde by neměl být, přesto se necítil cize jako v nějakém neznámém neosobním hotelovém pokoji, ale překvapivě příjemně. Vonělo to po něm směsí parfému a potu, tak jako ložnice vždy voní po svých majitelích. Představil si, že by tu nyní byl i Anton, a musel připustit, že by asi chtěl, aby tu byl, že by chtěl, aby se společně chystali spát i se vším, co k tomu patří, že by chtěl ležet vedle něho. Popovídat si o Toníčkovi a všech těch trochu nudných věcech obyčejného každodenního života, říct si, kdo co další den má na práci a co na starost. Banálně a obyčejně se pomilovat před spaním, políbit se na dobrou noc a usnout vedle sebe jako přátelé.

Netoužil po něm s plamennou vášní, uvědomoval si to, nezamiloval se do jeho těla, ale zamiloval se do něho. Nyní, když trochu neplánovaně skončil v jeho posteli, a bez ohledu na ten drobný detail, že tu je sám, si to konečně dokázal plně připustit. Žádné jeho jednotlivé dílky ho nemohly ohromit, ale jako celek ho nesporně přitahoval, včetně toho, že součástí onoho celku nebyl pouze on, ale i chlapec. Stefan to chápal, uvědomoval si, že od té doby, co musel dát maminku do ústavu, mu zvláštním způsobem chybí ten pocit o někoho se s láskou starat, i proto se zamiloval právě tady a do všeho, co to představovalo. Zamiloval se do životní vůle, do síly to nevzdat, do spikleneckého parťáctví té nesourodé dvojky, do jejich neobyčejně obyčejného života, který by s nimi mohl sdílet. Rodina, možná ne úplně běžná, ale každopádně rodina, do které by mohl patřit, ty obyčejné starosti všedního života ho lákaly. Byl si náhle jistý, že pokud nechá tuhle šanci ležet pohrdavě na zemi a neohne k ní záda z marnivé touhy po dokonalosti každého jednotlivého detailu, obav z možného zklamání, strachu z lidských odsudků a téměř nevyhnutelné bolesti, kterou mu to jednou přinese, bude toho navždy litovat.

Netušil, na které straně toho velkorysého letiště Anton normálně spí, a tak si zvolil tu blíž ke dveřím, žádná logika v tom nebyla, ale přišla mu taková příhodnější. Oči si záměrně unavil při čtení, vybral si v jeho knihovně Goetheho Wertera a ještě nebyla ani půlnoc, když si uvědomil, že sice stále čte, ale text nevnímá a hlavou se mu honí jeho vlastní myšlenky. Zavřel knihu, zhasl lampu nad postelí a zaposlouchal se v nastalém uklidňujícím šeru do sebe sama. Poslouchal v pravidelném tlukotu srdce svůj dech a téměř hmatatelně cítil, jak společně s ním jakoby klidně ležel vedle, stejně pravidelně oddechuje, i čas, ten čas, který již roky ujížděl jako rychlík kolem něho, aniž by ho vzal s sebou. Nyní jako by ten vlak náhle přibrzdil a dával mu možnost nastoupit.

Bylo v tom až cosi mystického, ale najednou si byl jistý, že ráno se neprobudí sám, že je konečně zase přesně tam, kde má být, kde chce být, že právě tady je nyní jeho místo. Všechna ta spousta dusivých vzpomínek na zpocená těla, na špinavé ruce, které se po něm sápou a chtějí ho stáhnout zpět k sobě, všechny ty vzdálené vzrušené vzdechy kdesi pod postelí, které ho nutily se každý večer schoulit a iracionálně si chránit tělo vším, co bylo po ruce, všechna ta úzkost osamělých nocí, která ho občas v panice přiměla se schovat pod přikrývku jako pod ochranný štít a utěsňovat všechny domnělé škvírky, kterými by k němu mohl někdo proniknout, všechny ty ataky, které ho uprostřed noci nutily kontrolovat zavřené okno v koupelně… Všechno to bylo pryč, cítil to, věděl to, byl si jistý… Stáhl si trenky i tričko, ve kterých měl původně v úmyslu spát, byl přece doma, vedlejší polštář, o kterém soudil, že je Antonův, si zmuchlal pod sebe a s úlevou z rozhodnutí, které udělal, se propadl do spánku.

***

ANTON obdařil dívku u přepážky nejmilejším úsměvem, jakého byl schopen, lámanou francouzštinou ještě jednou zdvořile poděkoval za ochotu, sebral letenku a dříve, než by si to snad stihla rozmyslet, zamířil spěšně k odbavení. Měl nejvyšší čas, zbývalo sotva půl hodiny a to, že se mu na poslední chvíli podařilo přesunout si let z desáté dopoledne na půlnoční, bral jako dobré znamení. Na letiště se vydal jenom několik minut poté, co dohovořil se sestrou. Balil ještě s telefonem na uchu, ze kterého poslouchal její škádlivé hudrování, že by s tou šaškárnou měli oba přestat minimálně před ní. Částečně naoko a částečně i docela vážně ho hubovala, že sice nic mladýmu neřekla, protože je jí jasné, že tu maškarádu s pokojem pro hosty nepochybně dělal na jeho přání, ale že před ní to opravdu hrát nemusí. Ona že mu Stefana určitě vymlouvat nebude, jednak už bylo na čase, aby si někoho našel, a Toník už to taky potřeboval jako sůl, a když vidí, jak na něm kluk visí, tak ať hlavně kouká, aby si ho udržel. Dostala se celkem do ráže, tak jí pro jistotu neoponoval a jenom poslouchal, jak na něj valí lavinu rozumů a životních doporučení. Nakonec, byla to jeho starší setra a vždy měla tendence ho trochu vychovávat, nezměnilo se to, ani když jí je čtyřiašedesát. Navíc měla ještě ke všemu pravdu a věděla, o čem mluví, sama zůstala jako stará panna bez dětí a rodiny, protože tak dlouho čekala, až se její o dvacet let starší učitel rozvede, že dřív umřel. Monolog ukončila tím, že podle jejího názoru může být každému úplně jedno, jestli Toníkovi našel náhradní mámu nebo tátu, hlavně že někoho našel a ten někdo má Toníčka rád.

Nejspíš to potřeboval od někoho takhle shrnuté slyšet, protože měl najednou pocit, že už nesmí ztratit ani minutu, a začal hledat nejbližší spojení, kterým by se mohl dostat domů. Pokud mu ona ne že dala požehnání, ale přímo na něho naléhala, aby Stefana neztratil, byť to, že ho už má, si myslela mylně, byl důvod to brát vážně, protože možná viděla něco, co on nedokázal. Nenapadlo ho zpochybňovat její právo kecat jim do života, nakonec nebýt jí, nikdy by to nezvládl, byla to ona, kdo Toníčka vypiplala, ona vyměňovala jeho plínky, ona k němu v noci vstávala, ona vedla jeho první krůčky a vyslechla jeho první slůvka. Kdyby před dvěma lety neutrpěla masivní infarkt, dělala by to nejspíš doteď. Měl tehdy co dělat, aby ji sebral hrobníkovi z lopaty, a bylo jasné, že to takhle dál nepůjde, příroda dobře ví, co dělá, když ukončuje reprodukční možnosti žen nejpozději v padesáti. Jí bylo skoro šedesát, když se začala starat o Toníčka, a byť se jí tím splnil již dávno k ledu uložený sen o mateřství, ukázalo se, že příroda je silnější. Pokud nechtěl, aby ji to zabilo, a to opravdu nechtěl, musel velkou část péče o chlapce převzít sám, vzdal se místa vedoucího kliniky, zkrátil si úvazek a stal se rodičem. Jenomže cítil, že příroda se nechce dát obelstít ani v jeho případě. Sestra měla pravdu, pokud nenajde pomoc, pravděpodobně skončí s infarktem i on.

Letadlo ho v jeho momentálním rozpoložení iracionálně vyděsilo, vypadalo tak nějak omšele a na něho padla náhlá tíseň a úzkost. V jistém zbabělém smyslu by samozřejmě bylo mnohem snadnější si rychle a s lehkostí umřít při leteckém neštěstí, ale on víc než kdykoliv předtím zoufale nechtěl. Najednou to nebylo výhradně z povinnosti, protože nezůstal na světě sám, ale znovu začal věřit, že všechny jeho příběhy ještě nebyly odžity a odvyprávěny, že se má ještě na co těšit. Litoval té spousty promrhaného času, kterého se mu teď nedostává, litoval toho všeho, co za život ze strachu neudělal, a i té spousty hloupostí, které ze stejného strachu pokrytecky udělal. Nyní si předsevzal, že to musí změnit. Ve skutečnosti lidé dělají v životě věci jenom ze strachu anebo z lásky, ze strachu jich už udělal moc, nyní je čas dělat věci z lásky a pro lásku, ať už to znamená cokoliv, třeba i to, že bude jako jeho otec a přijme fakt, že se syny otcové nespí.

***

Jeho obavy se naštěstí nenaplnily a bez ohledu na svoji zjevnou opotřebovanost letadlo po slabé hodince a půl bezpečně dosedlo na plochu ruzyňského letiště. Za další půlhodinku již tiše otevíral dveře jejich smíchovského bytu. Byly více než dvě hodiny ráno a nechtěl nikoho vzbudit, alespoň zatím. Nakoukl do dětského pokoje, pohledem od dveří na dálku pohladil mžourajícím světýlkem kýčovité červené berušky osvícenou tvářičku pokojně oddychujícího chlapce, následně zběžně zkontroloval, že pokoj pro hosty je opravdu prázdný, a povzbuzen zjištěním, že je-li prázdný pokoj pro hosty, není tím pádem naopak prázdná jeho ložnice, se šel osprchovat po cestě.

Osušil se, navoněl, navlékl si na holé tělo župan a odhodlaně se vydal k ložnici. I těch několik metrů však stačilo, aby jeho počáteční odvaha v okamžiku, kdy otevíral dveře, byla ta tam a on nevěděl, co by měl vlastně dělat. Otevřel sice, k tomu se ještě přesvědčil, ale udělal to tak tiše, jak to jenom šlo. Byl tam, černá kudrnatá hlava jemně osvětlená tlumenými odlesky pouliční lampy prosvítajícími přes zpola otevřené žaluzie krásně kontrastovala s bílým povlečením, do půli těla odkrytý objímal zmuchlaný polštář a spal. Zdál se mu najednou tak mladý a tak krásný, jak ho ještě nikdy neviděl, ztratil veškerou odvahu i odhodlání. Sedl si do starého ušáku, ve kterém si v dobách, kdy byl jeho život ještě osamělý a klidný, čítával klasiky, a díval se na anděla ve své posteli. Co mu vlastně může nabídnout, je stárnoucí muž lehce za vrcholem a již nikdy to nebude lepší, jenom horší. Sobecky se s ním za to málo, co mu může ještě dát, chce naopak podělit o starosti a práci s postiženým chlapcem, který je pro něho vlastně jenom cizí umíněný kluk. Chce jeho mládí ne jako dočasnou trofej do své postele, to by snad ještě bylo omluvitelné, ale chce ho o něj připravit, má v úmyslu ho od něj levně koupit, okrást ho o čas rané dospělosti, ten nejlepší kus života, který má před sebou, chce, aby ho obětoval jemu a Toníkovi. Ne, nemůže to udělat…

Ani si nevšiml, že ten, o kom přemítá, se na něho již nějakou dobu dívá, probral se ze svého bdělého snění a lekl se, jestli náhodou i nahlas nepřemýšlel. Kudrnatý Adonis ležící na jeho oblíbené polovině dvoulůžka si, aniž by ho spustil z očí, přitáhl deku, vytáhl zpod sebe zmuchlaný polštář, vrátil ho na jeho obvyklé místo v hlavě postele, nadzvedl zboku pokrývku, čímž před ním jen tak mimochodem odhalil svoji nahotu, a aniž by se jinak pohnul, mu hlavou pokynul k sobě.

”Je pozdě, neponocuj a pojď do postele, ráno musím vstávat.”

***

Letmým pohledem k netečně svítícím hodinám na nočním stolku se konečně definitivně probudil, ukazovaly devět třicet šest, světlo deroucí se do okna digitálně poskytnutou informaci potvrzovalo, lekl se, že zaspal, ale všude bylo nezvyklé poklidné ticho, rušené pouze tlumeným ruchem z ulice. Promnul si oči a vzápětí si uvědomil, že nezaspal, dnes nejde ještě do práce, vzpomněl si na ranní pusu, kterou dostal od vstávajícího Stefana i s chlácholivým dovětkem, aby ještě spal, že se o všechno postará. Odhodil deku stranou a pohled mu ulpěl na několika zažloutlých skvrnách na prostěradle, když si přejel rukou po břiše, nahmatal chomáčky nezaměnitelným způsobem slepených chlupů. Vybavilo se mu, jak se tam skvrny v noci dostaly, a okamžitě se mu postavil, ještě to s ním není asi tak zlé.

Popravdě se v noci moc nepředvedl, jeho dlouho hladové tělo se vypustilo po několika minutách vzájemného objímání a tření mezi Stefanovými stehny. Naštěstí v tom nebyl sám, a ještě než jeho vercajk stihl povadnout, cítil, jak se pro změnu jemu po břiše roztéká horký výron z mladíkova pulzujícího těla. Poslední, co si z toho pamatoval, byly vzájemně propletené prsty, ze kterých společně ochutnávali směs jejich sekretů, a nádherný pocit, se kterým, následně přilepený tím dvousložkovým lepidlem lásky k jeho holé kůži, usínal. Dnes večer bude muset být o dost pozornější, ty rychlé výstřiky z dnešní noci by mu moc na dlouhodobých šancích nepřidaly, pokud by se z toho mělo stát pravidlo. Stefan si nepochybně zaslouží lepšího milence, usmál se a vyskočil z postele.

Na stole v kuchyni našel dva krásně obložené tousty, uvařil si kávu, přisunul talíř s připravenou snídaní a stáhl plátek salátové okurky z obloženého chleba stranou, bude mu muset říct, že je nemá rád, přesto se při té myšlence znovu usmál. Pod talířem si všiml popsaného lístku, vytáhl brýle, aby se mu lépe ostřilo, a četl: 

- V PRÁCI JSEM DNES DO ČTYŘ. 

- VYZVEDNI TONÍKA, ŠKOLU MÁ DO JEDNÉ, DO DRUŽINY DNES NECHCE (SLÍBIL JSEM MU TO!).

- VYMĚŇ POVLEČENÍ, JSOU TAM VŠUDE FLEKY, A OŠKRÁBEJ BRAMBORY K VEČEŘI.

Pod tím namalovaná KISSácká pusinka s vyplazeným jazykem a ještě níže dopsáno:

PS: TY EROTICKÉ VYCHYTÁVKY Z KOUPELNY DEJ DO LOŽNICE, NA VEČER… A NESOUKROMNIČ, POČKEJ NA MĚ... 

Pod tím namalované srdíčko s velkým tiskacím písmenem S uvnitř, nejspíš jako víc než záměrná variace na Supermana. Tohle už nebylo na úsměv, to už ho přimělo se rozchechtat, po několika dlouhých letech se zase chechtal na celé kolo, až z toho slzel a dostal škytavku. Když se dochechtal a doškytal, šel se jako novopečený a se svým novým statusem víc než spokojený podpantoflák podívat, jestli mají dost brambor.