(Ne)obyčejný příběh – Kapitola třetí – Pravda

2011 – srpen

STEFAN opatrně pokládal v žabkách prokluzující chodidla na suchá místa mezi mokrými dlaždicemi a očima hledal na travnaté ploše za bazénem nějaký vhodný polostín pro svoje zoufale rozlámané tělo, nutně potřebující trochu energie letního slunce. Opalovat se nemusel, snědý byl od přírody až až, ale po téměř probdělé noci se cítil jako přejetý nákladním vlakem.

”Ahoj strejdo.”

Ozvalo se to odněkud z neurčitého směru a nebyl důvod, aby to Stefana nějak zaujalo, nicméně jeho mozek přesto automaticky zpozorněl, jenom mu nebylo v prvním okamžiku jasné, proč. 

”Ahoj, strejdo, kde máš maminku?”

Stefan se zmateně rozhlédl, vteřinu trvalo, než si uvědomil, že musí snížit zorné pole o patro níž, pokud chce zjistit, jestli ten pisklavý hlásek zařadil správně a doopravdy míří k němu. Klučina seděl na lavičce, klátil nožkama a usmíval se od ucha k uchu, až mu bílé zoubky svítily z tmavého obličeje víc jak těsně popolední sluníčko. Stefan mu úsměv vrátil a marně se rozhlížel, kde uvidí profesora. 

”Ahoj Toníku, kde máš dědu?”

To, že profesor nebyl nikde v dohledu, začalo být Stefanovi trochu podezřelé.

”Děda je ztracenej.”

Toníček se zatvářil jako vítěz závodu plastových formulí a dál spokojeně klátil ve vzduchu visícíma nožkama.

”Toníku, neztratil ses ty dědovi?”

Stefan nepředpokládal, že by profesor za ten měsíc a kousek, který uplynul od jejich posledního setkání, zesenilněl až natolik, aby se ztrácel na koupališti.

”Ne, já jsem tady a děda tu není, tak je ztracenej.”

Nedokázal se nerozesmát, přes jeho čerstvě dostudovanou speciální pedagogiku ho chlapcova neúprosná dětská logika přiměla k neprofesionálnímu úsměvu. To již ale ve zpětném odrazu chlapcových tmavých brýlí zpozoroval blížící se známou postavu a za sebou uslyšel supící profesorův hlas. 

”Toníku, já tě přetrhnu jako hada.”

V okamžiku, kdy se otočil, již stál sotva na krok od něho, v jedné ruce kelímek zdobený pomalu opadávají pivní pěnou, v druhé, podle jedovatě rubínové barvy, nejspíše nějakou malinovku.

”Stefane…, ahoj.”

Profesor ho obdařil bělostným úsměvem hollywoodského seladona a tvářil se, jako by ho tu snad očekával. Stefan cítil, jak ho jeho pohled zároveň skenuje. Sakra, jako by snad nevěděl, jak vypadá svlečený, nemusí mu sundávat plavky pohledem, dobře ví, jak bez nich vypadá. Pokud tedy pro něho nebyl jenom snadno zapomenutelnou položkou na dlouhém seznamu jeho dodavatelů. Oplatil mu stejnou mincí, oskenoval jeho opálený hrudník, přes břicho až hluboko do půlky stehen způsobem, který se záměrně nedal vykládat jinak než jako komisionální posouzení kvality materiálu. Pobaveně si všiml, jak se bezděčně narovnal a zatáhl břicho, až mu nerozbalený jahodový nanuk zastrčený za gumou jinak až nepřístojně padnoucích plavek zapadl do rozkroku. Popravdě to neměl zapotřebí, ten chlap na tom, minimálně pokud šlo o ploché břicho, byl zjevně lépe než on.

”Dobrý den, pane profesore.”

Profesor se viditelně vrátil do reality, trochu se ošil a zavlnil v bocích, ten nanuk na ohanbí byl asi trochu přemrzlý, a obrátil pohled k chlapci.

”Koukej se zvednout a jdeme na deku, a jestli zase někam utečeš, tak nebude žádná zmrzlina ani plavání.”

Toníček, sice zjevně neochotně, přesto seskočil obratně z lavičky, opatrně uchopil podávaný kelímek s malinovkou, trochu upil a překvapivě pomalu vykročil směrem k travnaté části areálu.

”Pustil jsem ho, jenom abych zaplatil, a než mi to načepovali, tak byl pryč.”

Dosud směšně toporně stojící profesor se zjevnou úlevou vyprostil volnou rukou nanuk zapadající mu stále více do míst, kde kus čehokoliv zmrzlého žádný mužský mít nechce, opatrně ho umístil mezi dva prsty ke kelímku s pivem a úlevně přerovnal v plavkách nádobíčko.

”Nechceš nás doprovodit, Stefane? Pokud tedy tu nejsi s nějakými přáteli.”

Profesor přitom nespustil opatrnými krůčky odcházejícího chlapce z očí, nemluvil tak přímo k němu a jeho slova snad nezáměrně, ale přesto vyzněla, jako že mluví i za chlapce.

”Vyrazil jsem sám a doprovodím vás rád.”

Neznělo mu to vlastně nijak nepříjemně, cítil se už pár dní zoufale sám, co mu skončila škola, s nikým se moc nepotkával, pokud nepočítal pravidelné návštěvy u maminky a nárazové pracovní povinnosti.

”Deku máme velkou dost i pro tři.”

Takové familiárnosti se náhle lekl, sdílená deka, ať již jakkoliv velká, mu přišla přece jenom příliš intimní už proto, že si nemohl nepovšimnout, jak po něm profesor v jistém subtilním smyslu, ale jinak nepochybně lačně pokukuje. Nebyl mu sám o sobě nepříjemný, chvíle, které s ním kdysi strávil, nebyly ve výčtu tehdejších zážitků ani zdaleka ty nejhorší, spíš naopak. Vzpomínal si, že se k němu choval pokaždé s jistou galantností a byť si samozřejmě pokaždé vzal to, za co si zaplatil, činil tak s ne vždy v takových situacích obvyklou ohleduplností. Dokonce byl jedním z mála jeho zákazníků, kterým viditelně záleželo i na tom, jak to on prožívá, což většinou ovšem připisoval spíše pudové mužské ješitnosti než snaze udělat mu dobře, nakonec ten obchod byl svým způsobem jednostranná záležitost a empatie v něm neměla mnoho místa. Hned jak té práce dokázal zanechat, se zařekl, že na to všechno zapomene, a náhlá připomínka ho nyní přiváděla do rozpaků, dokonce i přesto, že se mu sice o nejméně generaci starší, ale nesporně charismatický muž v těch vypasovaných plavkách docela líbil. Jeho podvědomí instinktivně zavelelo k ústupu.

”Chtěl jsem si trochu zaplavat, nasát v poklidu sluníčko a trošku si ještě zdřímnout, nerad bych vás rušil. Tlumočil jsem na policii do časného rána, a i když jsem se prospal skoro do oběda, jsem pořád trochu unavený.”

Snažil se to všechno trochu zrelativizovat. Neměl před ním co skrývat, byl k němu přátelský, i když o něm věděl i to, co by sám raději zapomněl, přesto měl problém mu důvěřovat, jako s tím měl problém i u kohokoliv jiného. Nicméně, profesor zjevně dělal, že jeho oklikou naznačené námitky neslyší, nebo jim momentálně nechce rozumět.

”Tak to jsme na tom podobně, jenom mě vzbudil v půl sedmé tenhle malý delikvent.”

Profesor posunul rozměrný batoh stranou z obrovské zelené deky a ať již skutečně pouze předstíral, že nechápe náznaky Stefanova mírného nesouhlasu, nebo je opravdu neviděl, prostě si sedl a Stefanovi pokynul na místo naproti. Stefan se nezmohl na odpor a poslušně se posadil. Toníček si obratně, aniž by se stihl kompletně zapatlat, zvládl otevřít v mezičase ukořistěný nanuk a byl plně zaujat jeho postupnou konzumací, i tak si Stefan povšiml, jak po chlapci profesor v pravidelných intervalech pošilhává. Stefanovi přišlo hloupé mlčet, a tak zavedl hovor ke z jeho pohledu bezpečnému tématu, a to byl chlapec.

”Je opravdu hodně živý a zdá se mi, že i hodně bystrý.”

Navíc ho chlapec opravdu zaujal, nyní ještě daleko víc než při posledním setkání v profesorově ordinaci. Ten naznačený asi trochu zamotaný rodinný příběh vzbudil jeho zvědavost, umocněnou i profesionálně deformovaným zájmem. Profesor také na jeho narážku více než živě a až překotně zareagoval.

”Je jako pytel blech a šijí s ním všichni čerti, bohužel i ve škole.”

Přitom něžně položil ruku na chlapcovu hlavu, opatrně mu posunul zpátky po nosíku sklouzávající brýle a přitáhl gumičku, kterou byly vzadu na chlapcově hlavě spojené jejich nožičky, i když jedním okem se stále díval i na Stefana. Tentokrát v jeho pohledu ovšem nebyla žádná žádostivost, kterou Stefan zaregistroval předtím, jenom neznatelný náznak smutku a starosti. Chlapec odložil dřívko, na kterém ještě před chvílí byla zmrzlá hmota, která v mezičase zmizela v jeho nejspíše bezedném bříšku, minimálně pokud se jednalo o nanuky, a zezadu ho těsně objal.

”Dědo, půjdeme plavat!”

Profesor měkce položil svoje dlaně na malé ručky, které se mu vinuly zpoza krku na prsa, a jenom omluvně s pohledem ke Stefanovi pokrčil rameny.

”Je to takový malý vyděrač a manipulátor.”

To už chlapec s jakousi plastovou lodičkou v ruce rezolutně naznačoval odchod. Profesor se obratně, a jak Stefan trochu obdivně a trochu se závistí zaregistroval, bez pomoci rukou zvedl ze zkřížených nohou do stoje a nejspíš pro jistotu se chopil chlapcovy ruky. Nic neřekl, i tak Stefan nevyřčenou prosbu o doprovod vycítil a zvedl se také, sic k tomu pro jistotu použil dlaně jako dopomoc.

Chlapec se vnořil do dětského brouzdaliště a zcela bez jakékoliv známky ostychu se připojil ke hře dvou dalších chlapců a jedné dívenky. Stefan s profesionálním zájmem pozoroval, jak se s pomocí své plastové nepotopitelné lodičky přirozeně včlenil do jejich hry, a se vzpomínkou na svoje osamělé dětství mu jeho spontánnost zazáviděl.

”Má téměř dokonalou socializační schopnost, to se jen tak nevidí.”

Seděli s profesorem na hraně brouzdaliště, chodidla si osvěžovali v té troše vody, kterou jim dávalo k dispozici, a Stefan si nedokázal odpustit obdivný komentář směrem k chlapcově bezprostřední povaze.

”To je dar, takový typ osobnosti, a projevuje se to spontánně již v tak raném dětství, všiml jste si toho?”

Byl z výjevu téměř u vytržení a familiárnost otázky si ani neuvědomil, normálně by mu ostýchavost nedovolila se takto zeptat, nicméně ji vyřkl, nedokázal odtrhnout oči od toho, jak chlapec přebírá iniciativu a začíná hru dětí přirozeně řídit. Doslova ho to fascinovalo, doposud neměl v praxi příležitost něco podobného vidět, i když se dynamikou vztahů v dětských kolektivech nějakou dobu teoreticky zabýval při psaní svojí diplomové práce a to téma ho hodně zajímalo.

”Ne, nevšiml.”

Odpověděl jenom hodně nepřítomně a drahnou chvíli na chlapce doslova zíral, pak jakoby zahnal myšlenku, se kterou se nebyl schopen srovnat.

”Možná to tak i je, ale co s tím, když jeho školní výsledky nejsou…”

Stefan si všiml, že hledá vhodná slova, a najednou po váhavém odmlčení nečekaně spustil jako lavina.

”Neustále diskutuje s učitelkou i asistentem. Nikdo si s ním neví rady… Když bych citoval posudek školního psychologa: ‚Snaží se řídit způsob, jakým bude učen, zcela ignoruje frontální formu výkladu a odmítá být pasivním objektem výuky.‘”

Stefan zalapal po dechu a po chvilce vyhrkl.

”Vy jste to četl?”

Až opožděně si uvědomil, že profesor zmínil posudek školního psychologa, nicméně byl tím, co slyšel, tak zaujatý, že to nestihl a vyhrkl svoji otázku dříve, než jeho mozek úplně vstřebal celé sdělení, takže otázka vyzněla poněkud nesmyslně. Profesor obrátil pohled, kterým dosud pozorně sledoval ve vodě si hrajícího chlapce, ke Stefanovi.

”Co jsem četl? Snažil jsem se toho nastudovat hodně o dětech s touhle diagnózou.”

Stefan si nebyl úplně jistý, co to přesně z jeho úst slyšel, mohlo to být jistě i z nějakého posudku, ale každopádně téměř doslovně takovou formulaci sám použil ve své práci, trochu ho to znejistělo.

”To nic, omlouvám se, znělo to jako citace z mojí diplomky. Jakou diagnózou, žádnou poruchu u něj na první pohled nevidím?”

Profesor se znovu zadíval na chlapce.

”Má diagnostikované ADHD a další nespecifikované poruchy učení související s vlivem opiátů v těhotenství a taky má kvůli tomu i hodně špatné oči.”

Stefan jasně a nepochybně zaregistroval, jak se profesor postupně proměnil v rodiče, tedy v jeho případě v dědečka, a jak se viditelně vylekal toho, co právě řekl, pak… jakoby se oklepal, jakoby Stefan v jeho chování četl, no co, už je to venku, obrátil pohled znovu k němu.

”Ano, i tu jsem četl…, dvakrát. Je z mého trochu laického pohledu minimálně srozumitelnější než většina ostatního, co jsem na to téma viděl. Mimochodem, docent Šesták je z tebe docela nadšený. Říkal, že kdyby se to trochu víc rozpracovalo, tak by se to dalo úspěšně samostatně vydat, o doktorandské obhajobě ani nemluvě, ale to máš asi v plánu, pokud jsem to dobře pochopil.”

Příliš mnoho informací v jednom, to přesně Stefana napadlo, nevěděl, na co má odpovědět dříve. To hlavní, co ho ovšem zarazilo, bylo, jak ho má prolustrovaného, a pěkně detailně, evidentně o něm mluvil se Šestákem, tedy jeho novým vedoucím na katedře, sakra, proč? Vyslal k profesorovi nejspíš nevědomě dost tázavý pohled, protože ten vzápětí téměř omluvně vysvětloval.

”Dělal jsem předloni jeho tátovi trojnásobný bypass, byl jsem se s ním poradit, když jsem hledal Toníčkovi školu. Naštěstí jedna, co už dělá pilotně inkluzi, je na Smíchově kousek od nás. Pomohl mi ho tam dostat.”

Pravdou bylo, že docent Šesták jeho práci ohodnotil víc než kladně a obhajobu nakonec dělal skoro neformálně při přátelské diskusi nad tématem, a že tou dobou již opravdu pracovali na tom, jak zařadit do původně skromné studie na třech dětech z výchovného ústavu výrazně reprezentativnější vzorek k ověření závěrů a práci dovést k publikaci. Stejnou pravdou ovšem bylo i to, že docent byl protřelý akademik a inkluzní téma se mu hodilo k vytažení poměrně štědrého unijního grantu z Ministerstva školství, a na mladé vědecké pracovníky byl extra bonus. Z toho důvodu mu také nabídl asistentské místo na katedře, dokonce i s vědomím, že mu bude muset dát prostor, aby si přivydělal překlady a tlumočením.

Oba byli zaujati hovorem, až na několik minut téměř ztratili chlapce z dohledu, téměř v jednu chvíli se po něm i oba začali rozhlížet. Toníček se však tentokrát neztratil, ale naopak se přihlásil o pozornost sám.

”Půjdeme se učit plavat, slíbil jsi mi to.”

Stefan ucítil dotyk na svém koleni, Toníčka už zjevně omrzela hra s dalšími dětmi a plně v souladu s názorem školního psychologa se sám rozhodl, že se chce učit něco nového. Chlapec Stefana ale i tak znovu dokázal překvapit, pohled a prosbu sice směřoval na dědu, ale každou ze svých ruček měl položenou na vnější noze obou dvou. Jeho trochu profesně deformovaná mysl, která již nějakou dobu chlapce bezděčně analyzovala, jasně zaznamenala, jak tím vytvořil skupinu, jak ho zcela nevědomě, ale přitom dokonale přirozeně zahrnul do svého okruhu, jak si ho přivlastnil a jak ho připojil k sobě i dědovi zároveň. Samovolně impulzivně zareagoval směrem k chlapci.

”Půjdu s tebou já, budeme se učit plavat spolu, děda si potřebuje odpočinout.”

Tak trochu improvizoval, z toho, co profesor před chvílí řekl, byl dílem překvapený a dílem zmatený, chlapec ho však opravdu zajímal. Ve skutečnosti se také trochu lekl svých nových pocitů vůči jeho dědovi, už to nebylo neživé jméno s mnoha akademickými tituly z cedulky na dveřích, ani ten sebevědomý chlap neosobně si kdysi svlékající kalhoty v jeho pronajatém pokoji, náhle to byl starostlivý zranitelný muž, který si neví rady s malým chlapcem. Pocítil k němu náklonnost a sympatie, nebylo-li to snad i něco jiného, ještě byl příliš zmatený, ale dobře si toho byl vědom, tohle byl způsob, jak získat nezávazně čas. Prozatím si to ovšem zdůvodnil snahou zjistit, jak se chlapec bude chovat bez dědovy přítomnosti.

”To budeš hodný, Stefane. Tak, Toníku, půjdeš se učit plavat se strýčkem Stefanem a já si půjdu trochu zdřímnout, doufám, že vám to bude trvat nejméně hodinu.”

Sundal chlapci brýle, které nebyly jenom sluneční, jak se Stefan původně domníval, ale zjevně i dost dioptrické, a nasadil mu elegantní ztmavené plavecké.

”Bez dioptrií vidí trochu rozmazaně, ale neměla by se mu do očí dostat voda, prosím.”

Víc než důvěrně na Stefana mrkl a pak, téměř jako by ho políbil na ucho, mu zašeptal:

”Děkuju, zachránil jsi mě.”

Bylo to náhle až nepřístojně osobní, téměř intimní. Jasně si v té chvíli uvědomil, že se ocitl za hranicí, kam se normálně cizí lidé jen tak nevpouští, a ať již tam byl vpuštěn nebo přímo vtažen, tak nepochyboval o tom, že tam je, a nebyl si ani zdaleka jistý, jak snadno je ta hranice propustná i opačným směrem. Na vědomé bázi věděl, že tohle nemohl být připravený scénář, že jeho rozhodnutí jít na plovárnu právě dnes a právě v tuto hodinu bylo jeho a nikoho jiného. Přesto měl pocit, že je polapován, že si ho tihle dva přivlastňují, každý po svém a pro své záměry, ale přitom společně a v jakési zákeřné souhře, i s tím vědomím se rozhodl, že tomu asi nechce vzdorovat, alespoň prozatím.

***

Po skoro hodině, která ho psychicky až neuvěřitelně nakopla, měl pocit, že chlapec, pokud by se jakkoliv neplánovaně ocitl ve vodě, se zcela jistě neutopí. Ne že by ho dokázal za hodinu naučit plavat, ale že by se v případě potřeby udržel minimálně pár minut nad vodou, než by ho někdo zachránil, tím si byl vcelku jistý. S pocitem dobře odvedeného pedagogického výkonu se ruku v ruce s chlapcem vracel zpět za profesorem. Ve skutečnosti spíš notně uondané dítě vlekl za sebou, protože ho za tu hodinku dokázal i slušně utahat. Sám se cítil překvapivě osvěžený, jednak vodou, a daleko víc chlapcovou živelnou bezprostředností a živostí. Profesor na dece nebyl. Toníček se teatrálně rozplácl a vítězně zakřičel tak na polovinu koupaliště:

”Děda se zase ztratil.”

Jedna z postarších dam sedící na lehátku sotva dva metry opodál jejich stanoviště ke Stefanovi zvedla oči od rozečtené knihy a s milým úsměvem k němu opáčila:

”Nemusíte se bát, tatínek vzkazuje, že šel pro něco k jídlu a hned se vrátí. Tohle vám tu nechal.”

Podala mu otevřené pouzdro, ve kterém ležely chlapcovy dioptrické brýle. 

”Děkuji, jste moc laskavá.” Vzal podávané pouzdro a usmál se, jednak na milou dámu, a hlavně tomu tatínkovi a profesorově pečlivosti. Toník se sice pohrdavě ušklíbl, hodlal k tomu evidentně něco říct, nicméně poslušně si nechal nasadit brýle a zavřel už už otevíranou pusu, jen co ho Stefan zarazil přísně pokrčeným obočím. Potěšilo ho to, zjevně si dokázal získat jeho respekt. Jejich neverbální komunikaci zachytila i ochotná paní a obdařila oba laskavým, mateřsky objímajícím pohledem, jakého jsou schopny jenom ženy v postreprodukčním věku.

”Máte moc hezkého syna, mladíku.”

***

2011 – říjen

ANTON si právě připadal tak trochu jako prehistorické zvíře potměšilým osudem donucené setrvávat ve světě, který už pro něho není. Najednou byl naštvaný na svůj věk a na všechno, co z toho plynulo. Měl by sedět na lavičce v parku, krmit holuby a sem tam pohlídat vnuka, tak nějak by to mělo normálně být. A také ano, sedí v parku na lavičce, krmí holuby zbytkem housky, kterou jeho neposedný vnuk nedojedl, a druhým okem pozoruje opodál si hrajícího malého darebu, potud by to sedělo. Tím veškerá podobnost ovšem končila, on totiž nebude mít příležitost rozdováděného vnoučka v podvečer vrátit rodičům, i kdyby ho snad vrátit chtěl, prostě proto, že neví, kam by ho měl vrátit. Místo pobytu jeho matky je momentálně neznámé, a pokud jde o chlapcova otce, je neznámá i jeho totožnost. A tak sedí na lavičce v parku a čeká na spásu.

Tomu, aby na Stefana myslel, dokázal sám celkem racionálně odolávat, znal svůj věk a svoje možnosti, byť i tak se sem tam neubránil jistému druhu snění, které bývalo ukončeno zrychleným oddechováním a mazlavě mokrým břichem. Obrazotvornost jeho v těch chvílích ve prospěch úplně jiných tělesných partií přirozeně odkrveného mozku mu občas dokázala před vnitřním zrakem přehrát poměrně slušné porno, ve kterém hrál Stefan hlavní roli, což vnímal bezprostředně jako veskrze příjemné, po následném návratu krevního oběhu zpět k rovnovážnému stavu bohužel naopak jako veskrze mučivé. Pokaždé si pak v nastalém sebemrskačství sám sebe s nadsázkou dobíral, že to je jistě trest za všechny ty roky nezřízeného užívání si neosobně anonymního sexu po bordelech a že mu to po právu patří.

Co už ovšem nedokázal jen tak hodit s humorem za hlavu, bylo, že si mladík získal Toníčka. Co mu začala škola, nepřežitě dorážel a dožadoval se ho. Při různých příležitostech vzdoroval veškerým jeho výchovným snahám, odmlouval a odmítal spolupracovat s tím, že to či ono, zejména pokud šlo o učení a domácí úlohy, chce dělat se strýčkem Stefanem a ne s dědou nebo s babí Janou, protože ti to neumí. Dvě odpoledne, která spolu s ním strávil, jedno náhodně na koupališti a druhé o týden později v zoo, stačily na to, aby zřejmě vycítil, jak moc potřebuje někoho, kdo mu bude věkem bližší. To, že je má za týden doprovodit na návštěvu do zoo, si u něho dokonce drze sám vyjednal ještě na tom koupališti. Dobře pozoroval, jak byl tehdy mladík v rozpacích, ale jak nakonec dětskému naléhání bezmocně podléhá. Strašně se styděl, aby ho snad nepodezíral, že chlapce jako starý chlípník navedl, ale opravdu to tak nebylo, Toníček prostě jenom převzal iniciativu a jednal.

Cítil se potom každopádně zpočátku trochu trapně a nejistě, na druhou stranu nemohl popřít, že i jemu v mladíkově přítomnosti bylo příjemně. Stefan ho přitahoval, možná až příliš, a bohužel nejen platonicky a osobností, přitahoval ho nesporně i fyzicky. Stoupat za ním do kopce k výběhu ledních medvědů a mít po celou dobu jeho krásný zadek přímo před očima ho rozpálilo tak, že v cíli až trochu zazáviděl majestátným šelmám jejich ochlazovací bazének. To odpoledne v zoo bylo, jak sám sobě musel přiznat, jeho nejlepším odpolednem za mnoho měsíců, už proto že Toníček se téměř plně soustředil na svůj nový objekt zájmu, který mu ochotně u každého druhého výběhu dlouze vysvětloval vlastnosti a charakteristiky toho kterého zvířecího druhu, trpělivě odpovídal na všetečné dětsky naivní otázky a několikrát přidal i pěknou bajku navrch. Téměř ho ti dva ani nepotřebovali, což se ukázalo, když si po nějakých uchozených sedmi kilometrech úlevně sedl před pavilonem šelem na lavičku a oni klidně pokračovali dovnitř, aniž by si toho všimli. Nepostrádali ho nejméně čtvrt hodiny, než Toník bohužel vyběhl ven se po něm podívat a nečekanou siestu mu ukončil, o zkonfiskované větší polovině párku v rohlíku, kterým si ukracoval dlouhou chvíli a doplňoval energii, ani nemluvě.

Nakonec nezbylo, než aby rezignoval na veškerou vlastní důstojnost a zavolal mu, ne že by mu to bylo nepříjemné, naopak, nicméně nebyl zvyklý, že musí někoho o cokoliv prosit, nerad komukoliv přiznával, že něco nezvládá a potřebuje pomoc. Vnímal to jako neklamný a značně nevítaný příznak stáří, které si ještě nebyl ochoten bez vnitřního odporu připustit, ovšem zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak doufal trochu v zázrak a trochu v mladíkovu ješitnost. Obraz v zrcadle stále ještě ukazoval celkem obstojně vypadajícího chlapa v nejlepších letech, nakonec tu zatracenou padesátku neslavil zase tak dávno, ve skutečnosti byl ale zoufale unavený. To sousto, které si ukousl, se ukazovalo být na něho už moc velké, i když toho, že si Toníčka vezme k sobě, opravdově nikdy nezalitoval, pravdou ovšem bylo, že ho to vyčerpávalo a že si to každým dnem uvědomoval víc a víc.

Zpozoroval ho přicházet už z dálky a nedokázal od něho odtrhnout oči. Ladně a přitom energicky se přibližoval, jako by mladý Augustus vcházel na scénu antického dramatu a každému divákovi mělo být v té chvíli jasné, že to je skutečný hlavní hrdina kusu, který se bude dnes dávat, ne ten unavený a již trochu opelichaný César, který se tu celé úvodní dějství snažil předstírat, že ta hra bude celá o něm. Dal si s ním schůzku tady v parku, ne že by byl sentimentálně patetický, ale nechtěl ho přivést do rozpaků tím, že si ho pozve rovnou domů, a kancelář na klinice mu přišla hloupě neosobní a příliš spojená s jeho prací. Také neměl kam dát Toníčka, a tak jakákoliv kavárna nebo jiný podobný prostor nepřipadal v úvahu, představa, že bude Toníček způsobně sedět někde u stolu v restauraci, byla až příliš iluzorní. Navíc měl rád tohle místo. Sám sem chodíval běhat svoje denní dávky kilometrů v dobách, kdy ještě jeho čas nevyplňovalo běhání kolem neposedného malého dareby, a cítil se tu víc sebejistě než na většině jiných míst. Ten starý javor dominující parku mu dodával sebevědomí, trochu se s ním ztotožňoval, trochu věřil, že je to něco jako jeho spojenec, obvykle si s ním i povídal, když tu Toníčka, jak tomu sám říkal, venčil.

Toníček zpozoroval mladíka také, Anton mu raději neřekl, že se tu mají setkat, bál se, aby nebyl chlapec zbytečně zklamaný, pokud by nakonec přece jenom nepřišel, i když mu to po telefonu slíbil. Nadšeně se k němu okamžitě rozběhl, majetnicky ho popadl za ruku a přiváděl k němu. Něco si povídali, Anton na tu dálku neslyšel co, s tím sluchem již to také nebylo co dřív, nicméně Toníček náhle vypadal až neuvěřitelně vážně a soustředěně k mladíkovi mluvil. Pokud by to nebyl nesmysl, tak by snad dokázal i uvěřit, že jeho dětsky čistá mysl, dosud nezatížená balastem dospěláckých předsudků, vycítila, jak je jím i on přitahován, a zahrnul to do svých naivních plánů.

”Dobrý den, pane profesore, jak se máte?”

Vstal a vložil ruku do nabízené mladíkovy. Ještě než mu stihl odpovědět, Toníček překvapivě spořádaně pustil Stefanovu druhou dosud majetnicky drženou ruku a odběhl zpět dostavět odvážně se tyčící pyramidu z kamínků pod starý javor. Anton byl téměř ochoten se vsadit, pokud by tedy bylo s kým, že na něho chlapec i spiklenecky mrkl. Jako by právě splnil svoji úlohu dohazovače a teď už to nechával na něm.

”Dobrý den, Stefane, no kdybych byl Američan, odpověděl bych, že dobře, ale protože Američan nejsem, tak je to o trochu horší, a jak se máš ty?”

Anton se zdráhal na něho vybafnout hned, co by po něm chtěl, bylo to až příliš troufalé a věděl, že tím ve výsledku bude i sám sebe mučit, nicméně to hlavní, o co mu šlo, byl Toníček. Vlastně s tím až dosud váhal mimo jiné i proto, že se bál, aby ho nějak neurazil, v jistém smyslu si ho totiž měl v úmyslu znovu koupit. Posadil se na lavičku a pokynul mladíkovi na místo vedle. 

”Já se mám skoro dobře, pane profesore, ale Toníček říkal, že vy máte nějaké potíže s učivem pro druhou třídu.”

Mladík se u toho usmíval jako protřelý padouch, pohled nejspíš chytil od drobných darebáků, kterým po nocích tlumočil na policii, ale Antona to uklidnilo, protože to byl zároveň i veselý a rošťácký úsměv někoho, kdo naznačuje ano předem. Toníček mu podle všeho připravil půdu a hodně mu to usnadnil, začínal věřit tomu, že chlapec je možná opravdu extrémně nadaný, minimálně jako manipulátor.

”Je to tak, potřebuji pomoc, chtěl jsem tě požádat, jestli by ses toho neujal, hledám pro něho doučování. Pomáhá mi s ním sice sestra, ale je jenom učitelka hudby na penzi, na tohle moc nestačí, ty máš na to nepochybně lepší kvalifikaci.”

Trochu nespravedlivě to, pravda, hodil na svoji nepřítomnou a jinak veskrze obětavou sestru, která byla dosud jeho andělem zachráncem, ale věděl, že by mu to určitě odpustila a nejspíš i potvrdila, dokonce i kdyby seděla právě vedle. Byl rád, že je to venku, a aby zvýšil svoje šance na kladnou odpověď, dodal už o poznání sebevědoměji i další argumenty. 

”Ministerstvo spravedlnosti jako zaměstnavatele dokážu určitě přeplatit a snad by ti to k práci na fakultě pro docenta Šestáka mohlo být i o něco příjemnější než tlumočit delikventům o nočních.”

Pravdou bylo, že by mu dokázal na noc určitě najít i jinou činnost, ale myšlenku zaplašil, hlavně jestli si vezme na starost Toníčka, on si s rukou vystačí, nakonec vystačil si tak skoro odnepaměti. Občasné návštěvy privátů v posledních měsících už úplně vypustil, jednak na to neměl s Toníčkem moc čas, a navíc mu tak nějak přestaly chutnat, začal přemýšlet nad motivacemi všech těch mládenců a zjistil, že už ho to takhle neuspokojuje. Ne že by ty potřeby zmizely, ale v jeho hlavě se míchaly s potřebou prostého objetí, pohledu do očí a důvěrného spojení. V jistém smyslu se začal bát, že se zamiloval, hloupě a beznadějně, a byť racionálně věděl, že se chová jako pošetilý stařec zatouživší po mladé panně, nedokázal si pomoci. 

Mimoděk chtěl zasunout prostředníček do otvoru po nejspíše dávno vypadlém suku, se kterým si hrál, než se Stefan objevil, překvapeně zjistil, že je obsazeno. Neplánovaně se tak jeho ruka ocitla na mladíkově, který v tom místě právě nervózně vtlačoval dlaň do lavičky, chtěl se poplašeně odtáhnout, ale mladíkovy prsty ho zachytily a přitáhly ho zpět. Spolkl omluvu, ke které se již nadechoval, a ruku nechal mlčky položenou na té jeho. Uvědomil si, že oba se dívají směrem k chlapci pod stromem, ten právě soustředěně dokončil poměrně slušnou kamennou stavbičku a zvedl pohled směrem k nim, jakoby tím vytvořil imaginární trojúhelník, kterým je náhle všechny tři spojil k sobě.

”Ano!”

V Antonových uších to zaznělo jako výstřel a nedovedl přiřadit, k čemu ten stručný, jednoduše vyslovený souhlas patří. Stáhl ruku raději zpět a otočil se ke Stefanovi.

”Ano, jakože mi s ním pomůžeš?”

Potřeboval vědět, o čem je vlastně řeč, neměl v úmyslu ho pošetile balit a doufat v nemožné, jediné, co ho nyní zajímalo, byl Toník.

”No ano, budu se s ním učit, nakonec je to to, co jsem vystudoval. A Toník slíbil, že bude poslouchat.”

Mladík vstal a zamířil k chlapci, ten se k němu rozeběhl a skočil mu nejdříve po ruce, a následně se mu doslova vnutil do náruče. Mladík si ho vytáhl nahoru, nechal ho, aby se mu pověsil ručkama na krk, a otočil se k Antonovi.

”Vypadá to, že nástup je ihned.”