(Ne)obyčejný příběh – Kapitola pátá – Ve jménu otce i syna

2012 – prosinec

STEFAN seděl na očekávaně nepohodlné židli ve školní tělocvičně, improvizovaně upravené pro divadelní představení. Ze svých školních let vánoční besídky nesnášel, měl na ně hodně rozporuplné vzpomínky. Dodnes si vybavoval svíravý pocit kolem žaludku před okamžikem, kdy měl vystoupit. Zpíval docela obstojně, ale nerad vystupoval před lidmi, jediná příjemná vzpomínka se pojila s divadelním kusem, v němž tehdy dostal roli malého čertíka, ve které se za maskou mezi ostatními stejně vyparáděnými chlapci cítil bezpečně a jistě, ale to bylo již dávno. Na rozdíl od něho byl Toník extrovertní a viditelně si svoje výstupy, které byly dokonce tři, pohodově užíval, i když pokaždé viděl, jak hledá v hledišti svoje lidi, tedy babi Janu a jeho. Antona bohužel odvolali do nemocnice k nějakému neodkladnému zákroku, a tak musel zvládat vysílat očima podporu pro mladého umělce za oba sám, ale vypadalo to, že Toník beztak žádnou nepotřebuje a naopak se předvádí a užívá si pozornost davu s obdivuhodnou chutí, v duchu mu tu schopnost záviděl i moc přál zároveň. Na druhou stranu věděl, že to chlapec bral vše nečekaně zodpovědně a doma poctivě svoje výstupy piloval, nutě každého, kdo byl svolný, a po týdnu i každého, kdo nijak ochotný nebyl, donekonečna poslouchat těch osm vět a jednu houslovou etudu, které na něho připadly.

Při už asi tak sedmé děkovačce na něho zamávala Toníkova učitelka a posunkem v chůzi naznačovala, že má jít k ní. Tvářila se u toho tak zvláštně, až Stefan znejistěl, protože za poslední rok byl ve škole vlastně jenom na třídních schůzkách, na které ho Anton pokaždé vyslal s tím, že učitelek má kolem sebe i tak dost již od té doby, co se narodil, neboť nejen Jana, ale i jeho matka byla kantorka, a jinak Toník ve škole fungoval přes všechna jeho domnělá i skutečná dys úplně bez problémů. Následoval tedy značně nervózně učitelku k postrannímu výklenku, ke kterému mířila, a vlastně bez pozdravu, už proto, že se s ní na dálku pozdravil, když přišel, rovnou vyhrkl:

”Něco se děje, paní Tůmová? Žádný vzkaz jsem nedostal.”

Učitelka se na něho dílem tázavě v jasném nepochopení a dílem omluvně podívala a posunkem mu naznačila, aby ji následoval do většího zákrytu, za roh okna, který podle ní nejspíše poskytoval ještě důvěrnější soukromí, pokud se o něčem takovém v tělocvičně plné lidí dalo ovšem vůbec mluvit. 

”Ne, ne, pane Samire, všechno je v pořádku, jenom jsem vám chtěla dát tohle. Napsal to Toník a měl byste to mít.”

Podala mu malou obálku s vánočním motivem.

”Musím se omluvit, je to někde trochu rozmazané a není to Toníkova vina.”

Stefan si všiml, že má trochu skelně lesklé oči, což ovšem v té chvíli přisuzoval jednak těžkému vzduchu ve vydýchané tělocvičně nedimenzované na takové množství lidí, a pak obvyklému dojetí pedagogů po skončení vánoční besídky, což je pro většinu z nich skoro stejný stav jako konec školního roku. Podala mu ruku, popřála hezké Vánoce a rozloučila se. Způsob, jakým to udělala, se na druhou stranu ovšem nedal nazvat jinak než zjihlým, a stisk o hodně delším, než by bylo běžné. Jen tak tak stihl dopis schovat do kapsy dříve, než k němu Toník doběhl, naštěstí jeho rozhovoru s učitelkou nevěnoval žádnou pozornost, protože byl příliš plný dojmů a zážitků z právě proběhlého představení, které mu chtěl okamžitě sdělit.

Na dopis si vzpomněl až večer, když leže v posteli vyprávěl po šestihodinové operaci srdce k smrti unavenému Antonovi průběh besídky. Stižen náhlou zvědavostí nebyl líný ještě vstát a dojít pro malou obálku s vánočním motivem, zatímco si Anton šel vyčistit zuby, ta učitelka se opravdu chovala dost divně, když mu ji dávala.

Podal mlčky dopis Antonovi, který si mezitím položil hlavu na jeho rameno jako nevyslovenou omluvu za to, že zase všechno zůstalo na něm. Nikdy mu tyhle náhlé odjezdy nevyčítal, s tím, že se to občas děje, byl už smířený a dávno mu zakázal, aby se omlouval za to, že na ně neměl čas, protože někomu zachraňoval život. Přišlo mu to blbé, když to Anton prvně zkoušel, a od té doby mu dovolil se ospravedlnit tak maximálně polibkem nebo hlavou unaveně položenou na rameni. Snažil se ho v těch chvílích většinou ani nezatěžovat každodenními malichernostmi a nechávat je na později. Satisfakci si obvykle poživačně vybíral s hlavou zabořenou v hloubce Antonových slabin, protože když zjistil, že Anton při dlouhých operačních výkonech nic nejí, ale jenom pije ovocné šťávy, a prvně potom náhodou ochutnal výsledný produkt, nikdy už mu nedovolil jít spát, aniž by si ho odčerpal. Tentokrát mu ten list s vánočním motivem ale musel dát hned, nemohl čekat na zítra, sám nedokázal udržet slzy a potřeboval tu emocionální záplavu, která mu svírala hrdlo a hruď, s někým sdílet. Sledoval, jak Anton čte, jak stále více svírá rty k sobě, zatímco se i jemu koulejí po tvářích slzy. Dlouho mlčel, pak složil lístek zpět do obálky a společně s polibkem na hřbet ruky mu ho vrátil.

”Nemám ponětí, jaké housle chce, ale předpokládám, že ty to víš, ten zbytek zařídím já, pokud tedy budeš souhlasit.”

Stefan ani v nejmenším netušil, co tím myslí, ale tak jako tak dokázal jenom kývnout na souhlas.

***

2013 – prosinec

ANTON uhasil v prstech dohořívající svíčky na vánočním věnci a vděčně pozoroval Stefana sklízejícího po štědrovečerní večeři ze stolu. Snaživě pomáhající Toník se mu pletl pod nohy a celý ten výjev Antona nepřístojně dojímal. Jana se nenápadně vytratila připravit dárky pod vánoční stromek, byť ten nejdůležitější, jak alespoň oba doufali, měl podobu zcela prostého slova. Všichni věděli, že Toník už je dost velký, aby jim Ježíška nevěřil, ale i přesto si to chtěli dnes užít. Z pokoje zazněl zvuk malého zvonku a vzápětí Jana rozevřela doširoka dosud zatažené posuvné dveře. Vánoční stromek v setmělém pokoji svátečně zářil a Anton nedokázal odolat, vzal Toníka i Stefana za ruku a vstoupil do pokoje s nimi po boku.

Toník poctivě rozděloval jako nejmladší podle tradice dárky, nebylo jich nijak přehnaně mnoho, Anton se držel uměřenosti. Když podělili a rozbalili všechny šály, rukavice, několik knížek, Toníkovo nové zářivě žluté pouzdro na jeho modré housle, které mu Ježíšek přinesl loni, novou kabelku z krokodýlí kůže pro babi Janu, kterou pro ni společně koupili v létě na dovolené v Mexiku, dva dřevěné motýlky, které udělal Toník ve škole společně s podobnou dřevěnou broží pro Janu, zbyla pod stromkem už jenom jedna drobná nenápadná obálka. Toník ji téměř přehlédl, přece jenom téměř jistě nepůsobila v očích desetiletého kluka nijak přehnaně lákavě, a také si Jana dala záměrně záležet, aby zbyla jako poslední, byla pro Toníka. Chlapci chvilku trvalo, než vydoloval její obsah, a zjevně si všiml, jak všichni okolo něho ztichli, nejistě vyjmul obsah, na všechny tři se tázavě podíval, a když nedostal od nikoho žádnou nápovědu, začal nahlas číst.

”Česká republika. Rodný list.”

Podíval se nechápavě na Antona.

”To je doklad, ve kterém se píše, jak se jmenuješ, kde ses narodil a kdo jsou tvoji rodiče, číst umíš, tak si ho dobře přečti.”

Chlapec nejdříve nahlas bezchybně odrecitoval svoje jméno, datum a místo narození, potom se zarazil a pomalu slabikoval.

”Otec dítěte, Stefan Samir Grass.”

***

Dostat Toníka do postele se jim podařilo až hodně po půlnoci, původně chtěl Anton doprovodit sestru těch pár ulic k ní domů sám, ale Toníček rezolutně trval na tom, že babí doprovodí s dědou a tatínkem všichni. Byla to totiž nakonec ona, kdo mu vysvětlil, co to ten rodný list vlastně znamená, oni dva na to šli jeden i druhý strašně komplikovaně, a tak se jim to moc nedařilo, zatímco ona to dokázala tím nejjednodušším způsobem převést do formy, které desetiletý kluk mohl rozumět. "No to znamená, že strýčkovi Stefanovi už můžeš říkat tati, nejen si to myslet." Ty náhle rozzářené dětské oči stály v té chvíli za celý svět i s přilehlou galaxií. Vedl se celou tu krátkou cestu s babí za ruku, a když se s ní před domem rozloučil, popadl Stefana a zpáteční cestu se ho nepustil ani na okamžik, Anton si nedokázal nevšimnout, jak se na něho každou chvíli dívá, jako by se ujišťoval, že je to stále ten stejný člověk. V jistém smyslu si připadal, kráčeje pomalu za nimi, až trochu přebytečný, nicméně bylo to, co chtěl, a vynaložil hodně úsilí, aby se právě tohle uskutečnilo.

Nejdříve uvažoval o tom, že nějak protlačí adopční proces, ovšem nakonec s velkým sebezapřením přistoupil na variantu, kterou navrhl jeho právník. Nerad, ale přece si zařídil návštěvu u Zdeny, věděl, že dcera je toho času opět ve vazbě, a tak měl možnost na ni přitlačit. Poskytnout osobní záruku, která by jí pomohla k podmínce místo trestu natvrdo, sice zásadově odmítl, ale zařídil, že bude-li souhlasit s ústavním léčením, tak jí potřebnou společenskou záruku poskytne organizace provozující příslušné zařízení, on se naopak zavázal, že odvykací léčbu zaplatí. Cynicky sice předpokládal, že jsou to marně vynaložené peníze, ale i malá šance byla šance a k tomu měl jednu podmínku.

Zdena nikdy neuvedla jméno Toníkova otce, kolonka v matrice zůstala prázdná, nyní na oplátku žádal, aby alespoň jednou pro Toníčka udělala něco dobrého. Bylo to až neuvěřitelně prosté, stačilo, aby potvrdila prohlášení, kterým se Stefan přihlásil k Toníkovu otcovství, a zákon se o nic dalšího nestaral. Kde není žalobce, není ani soudce, a po nějakých dvanácti měsících dokonce i kdyby se žalobce našel, nebylo už moci, která by to zvrátila. Původně sice odmítla, respektive za to žádala zpátky rodičovská práva, kterých ji nechal zbavit téměř okamžitě poté, co po porodu utekla z nemocnice a půl roku o ní nikdo neslyšel. To ovšem rezolutně odmítl, nehodlal vystavovat Toníčka stresu s novým určením opatrovnictví a zejména odmítal, aby s ním měla jakýkoli styk. Za tři měsíce ve vazbě v důsledku dalších kupících se položek obvinění vyměkla a udělala bez dalších podmínek, co se po ní žádalo, stálo ho to sice úhradu nějakých náhrad škod, které jí v mezičase vyšetřovatelé přišili, ale na tom mu nezáleželo. Dosáhl svého, v jistém smyslu to byl samozřejmě podvod, ale pragmaticky usoudil, že to nebyla jeho volba a proč by si nakonec dítě nemohlo vybrat otce, navíc si byl jistý, že si Toník vybral víc než dobře.

Ležel spokojený sám se sebou na své oblíbené polovině dvojlůžka a čekal na Stefana, který si dával v koupelně pěkně načas. Dobře věděl, co mu chtěl říct tím jdu se vysprchovat, což ve Stefanově kódové řeči znamenalo něco víc než jdu se osprchovat, a to zase znamenalo něco víc než prosté jdu do sprchy. Záhy pochopil, že Stefan nedokáže říct prostě dneska chci ošukat, ale řekne jdu se vysprchovat, pakliže se chce před spaním jenom tak pomazlit s odstříknutím, použije výraz jdu se osprchovat, a když šel jenom do sprchy, tak tím říkal, že je unavený a bude tak akorát pusa na dobrou noc. Zvykl si na to a naučil se to používat úplně stejně. Nejlepší bylo ovšem doufám dnes v naplnění našeho svazku, tenhle jeho obrat, doplněný většinou rukou strčenou do kalhot a jazykem dobývajícím se mu do pusy na souboj, měl úplně nejraději. Působil na něho jako dokonalé afrodisiakum, byl tak absolutně doslovný a přitom tak vznešeně vzletný, že ho pokaždé spolehlivě rozpálil, o sexy joksech, ve kterých se vracel v tom případě z koupelny, ani nemluvě.

Konečně přišel, nebo možná spíše ladně připlul, stále mu připadal stejně krásný jako poprvé, i když za ty tři roky nepřehlédnutelně zmužněl. Přilehl k němu, položil mu hlavu na hruď a jazykem si začal hrát s jeho bradavkou, nasliněnými prsty mu přerovnával chlupy na břiše do spirály a s každým obkroužením prstů kolem jeho pupíku se mu ruka nenápadně posouvala níž a níž. Jeho starý mazák na to zareagoval ztvrdnutím již v okamžiku, kdy se mu rty dotkl hrotu ztvrdlé bradavky. Sadisticky pomalu se pohybující ruka konečně narazila na tuhou překážku stojící v cestě eliptické dráhy, kterou obkružovala, objal mu ho v nasliněné dlani, promnul prsty a pomalu si s ním začal hrát.

”Co myslíš, miláčku, nebude to divný, když budeš šukat otce vlastního vnuka?”

Přesně něco na ten způsob čekal, překulil se rázně na něho tak, aby ho celého zalehl, a věnoval mu dlouhý, vášnivý, mokrý polibek. 

”Nevím, budu to dělat dneska prvně, ale věř mi, že si dám záležet.”

Věděl, o čem mluví, k Vánocům si soukromě nadělil extra balení modrého štěstí pro zralé muže a jednu zázračnou pilulku polkl, jen co Stefan odešel do sprchy, nápadně ho upozorňuje, že se jde vysprchovat. Měl dnes v úmyslu z něho vyšukat duši, zaslouží si důkladné naplnění svazku, tenhle novopečený tatínek.

***

2021 – leden

STEFAN pohledem vše zkontroloval, tkaničky byly zavázané a špičky vyleštěné, kývl na zřízence, že může jít. Zbývalo ještě dvacet minut do začátku obřadu a nechtěl ho tu nechat samotného. Strašně se na toho nebohého pána rozčílil, ale ta prvotní představa, že by měl být Anton na vlastním pohřbu bez bot, ho vytočila, už když zařizoval obřad. To přece nejde, posílat lidi na druhou stranu bez bot, objednal ty nejlepší, které v pohřebním ústavu měli, a teď zjistil, že mu je nedali. Narovnal mu motýlka pod krkem a konečně byl spokojený, slušelo mu to, vždycky mu to slušelo a nebyl důvod, aby tomu dnes bylo jinak. Anton vždy říkal, že smrt je jenom krátký okamžik, že téměř neexistuje, vědomí podle něho znalo jenom dvě polohy, zapnuto nebo vypnuto, jednička nebo nula, nic mezi tím. Stefan věděl, že již je to jenom tělo, poloha života vypnuto, nula, nic, přesto bylo to tělo jeho obrazem, on ho deset let miloval a nedokázal si představit, že neodejde s důstojností. Otevřenou rakev při obřadu nepovolili, proto ještě těch pár posledních minut chtěl být s ním, vidět ho tak, jak ho znal.

Byl to prostý obřad bez proslovů a zbytečných gest, nakonec nenaplnili ani těch třicet lidí povolených podle předpisu. On, Toník, Jana, několik přátel, pár kolegů, ostatní byli většinou ve službě nebo nakažení. Toník hrál skoro celou půlhodinu na housle, nedal jinak, než že musí. Stefan ho obdivoval, že byl toho schopen, ale byl to jeho způsob, jak se s tím vyrovnat. Neplakal, to měl již za sebou, zásobu slz vypotřeboval společně s Toníkem hned ten první večer. Když jim z nemocnice zavolali, že je konec, vzal Toník svoje dětské modré housle a byť mu byly malé, hrál na ně tři hodiny v kuse, dokud si nezkrvavil na jejich krku prsty a téměř nerozedral smyčec. Stefan se díval na krvavé slzy kapající z bříšek jeho sedřených prstů a beze slova mu housle v polovině nějaké skladby, kterou nedokázal vnímat, vzal a tak, jak byly zkrvavené na bledě modrém hmatníku, je odložil zpět do žlutého pouzdra. Ještě dnes mu to znovu a znovu připadalo, jako by tím definitivně odložil i jeho dětství.

Plakat nemělo beztak smysl, nedokázal stále cítit ani prostou slanost vlastních slz, ztracená chuť se mu dosud neobnovila stejně jako čich, testy měl negativní již víc než dva týdny, ale ztracené smysly se ještě nevrátily. Toník příznaky neměl vůbec, vlastně jim ani jednomu nebylo nic, on kromě ztráty čichu a chuti další příznaky nezaznamenal a Toník by o tom ani nevěděl, kdyby nemusel na testy. S Antonem to zpočátku bylo stejné, když mu vyšel test pozitivně, zůstal v nemocnici a nijak se tím neznepokojoval, skoro celý špitál byl covidový a nakazit se při práci s pacienty nebylo nic až tak divného. Za týden byl na kyslíku a za další týden byl pryč…

Myslel si, že je na to připravený, nebyl… Všechny ty romantické příběhy na plátně či papíře vždy končily a žili spolu šťastně až do smrti, nemluvily o tom, co pak, když to přijde, smrt se nehodila do barvotiskového štěstí jinak než jako rám k veselému obrazu.

Když před lety pochoval maminku, bylo to úplně jiné, jednak odcházela léta, a pak měl vedle sebe Antona, Toník byl tehdy ještě malý, bylo mu třináct a celý ten proces pro něho nebyl o nic moc víc než zajímavý výlet v rámci letní dovolené. Opravdový obřad tehdy totiž ani nedělal, v létě odjeli společně k moři do Rumunska, vzali si auto a zajeli za hranice do malé moldavské vísky, kde se narodil. Místního kněze požádal a následně uplatil, aby mu dovolil vyzvednout urnu s otcovým popelem, a oba pak společně vysypal do nedaleké řeky, tak jak si maminka odjakživa přála. Rozloučil se tehdy definitivně s rodiči, a byť otce sám ani nepoznal, v jistém smyslu mu přijel ukázat, jak nyní žije. Necítil tehdy smutek, byla to spíše nostalgie, ale zároveň i radost a pýcha, když jim v duchu představoval svoji rodinu.

Tohle bylo tak moc jiné, náhlé, Anton zemřel z plného života, neměli čas se na to připravit. Celé ty roky byli ti hlídaní oni dva s Toníkem, on musel s každou drobnou bolestí hlavy okamžitě mazat na CT, aby se Anton neochotně uklidnil, a pokud si Toník zapomněl ráno nebo večer nakapat do očí, odnesli to nepěkně protivnou přednáškou oba. Pokud šlo o jídlo, tak žili statisticky výrazně nadprůměrně zdravě, k tomu téměř každý večer chodili běhat, v posledních letech už i ve třech, a jediné, co doma měli trochu hříšného, bylo pár lahví červeného, které si tu a tam dali, pokud bylo na co si připít. Když přišla na jaře první vlna, Anton to zpočátku komentoval jako mnoho povyku pro nic a trápilo ho hlavně to, že skoro všechna zbytná oddělení místo svojí běžné práce řešila tuhle patálii, včetně oční kliniky, kde měl Toník konečně naplánovanou operaci, nyní odloženou na neurčito. Když se to na podzim vrátilo, tak to sice už neříkal, ale doma tak jako tak nezůstal. Byl doktor a nedokázal zůstat doma, byť by jako čerstvý důchodce mohl.

Stefan ale ani teď necítil žádnou zášť, Anton ho naučil nesoužit se s větrnými mlýny, měl vlastně víc štěstí než mnoho jiných, mohl ho alespoň vzít za ruku, než ho připojili na přístroje. Ta věc byl prostě jenom virus, bez emocí a preferencí se množící drobný organismus, a ať přišel odkudkoliv a jakkoliv, bylo to nakonec jedno. To, na co nebyl připravený, byla ta náhlá prázdnota, se kterou se musel vypořádávat, a všechny ty věci, na které naopak doma narážel, jeho parfémem počínaje a oblíbeným kovovým kroužkem na penis konče. Mimoděk ho rukou v kapse kalhot pohladil, když se v posledních tónech Toníkových houslí definitivně zatáhla opona za zajíždějícím katafalkem. Konec toho Antonova oblíbeného dvacátého Paganiniho Capriccia určitě pozměnil, nejspíš mu něco říkal na rozloučenou, jazykem, kterému rozuměl jenom on.

Stefan se smutně usmál, náhle si představil chuť všech těch slz, které za oba vypláče na jeho absolventském koncertu, a začal se na ně těšit. I když zbyla jenom fotografie a jméno vyskládané ze zlatých písmen pod ní, uvědomil si, že to je i jeho příjmení, dávno ho připojil ke svému, oficiálně kvůli Toníčkovi, ale oba věděli, že to byla jenom polovina pravdy, tou druhou polovinou byl on, i díky tomu jménu tam bude s ním. Byl rád, že to udělal, i když věděl, že to je dar i břemeno zároveň, navždy si ho už ponese s sebou, navždy s ním bude každého porovnávat. Prázdnota se začala znovu zaplňovat, nahromadil přece spousty vzpomínek, úchvatných zážitků i prostých objetí a šibalských pohledů, všechny tam najednou byly…

***

2021 – červen

”Zahajuji odročené řízení ve věci odvolání navrhovatelky Zdeny Grassové proti rozsudku obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci svěření do péče nezletilého a určení opatrovníka. Řízení bude pokračovat vyhlášením rozsudku. Povstaňte, prosím.

Rozsudek jménem republiky, rozsudek první instance ve sloučeném řízení o svěření nezletilého Antonína Grasse do péče a určení opatrovnictví nezletilého Antonína Grasse se potvrzuje. Posaďte se, bude následovat stručné ústní odůvodnění, podrobné bude uvedeno v písemném provedení rozsudku.

Městský soud v Praze došel po provedeném opakovaném dokazování k závěru, že napadený rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 je věcně i formálně řádně podložený provedeným dokazováním a neshledal žádné nové důkazy, které by ho opravňovaly ke změně napadeného rozhodnutí.

Odvolací soud se v bodech I., II. a III. zcela ztotožnil se závěrem obvodního soudu, tedy že osoba matky nezletilého nedává dostatečnou záruku pro řádnou a stálostní povahu výchovného prostředí a možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám, k jeho přátelům a zájmům. S ohledem na věk nezletilého soud první instance správně přihlédl především k jeho jasně vyjádřenému přání, které navíc zcela koresponduje se závěry zjištěnými dokazováním, znaleckým zjištěním a stanoviskem státem určeného opatrovníka. Závěr obvodního soudu, kterým zamítl návrh matky nezletilého Zdeny Grassové, kterým žádala navrácení rodičovské odpovědnosti, které byla zbavena rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2004, a následné svěření nezletilého do své péče, je v nejlepším zájmu nezletilého. Nezletilý zůstává v péči stávajícího zákonného zástupce, tedy otce doc. Mgr. et Mgr. Stefana Samira Grasse, PhD.”

Ty jeho tituly nepřiměřeně dramaticky zvýraznila, Stefan je nikdy v mluveném projevu nepoužíval, kromě toho docentského na fakultě, ani je takto pohromadě běžně neslýchal a znělo mu to nabubřele blbě, až se zastyděl, i když rozuměl tomu, co tím chce soudkyně zdůraznit.

”V bodech IV. a V. se odvolací soud ztotožnil s názorem obvodního soudu odkázat navrhovatelku k občanskému soudnímu řízení a návrhem se pro nepříslušnost nezabývat, neboť i podle jeho názoru zákon nesvědčí opatrovnickému soudu, aby posuzoval závěry řádně uzavřeného dědického řízení. Odnímat nebo zkracovat pověření pana doc. Mgr. et Mgr. Stefana Samira Grasse, PhD., jako správce majetku nezletilého, tak jak stanovil ve své poslední vůli Antonín Grass starší jako zůstavitel, nepřísluší opatrovnickému soudu.”

Právě v té chvíli se z lavice za Stefanem ozvalo hrubé a rozčílené:

”Jaký on je jeho otec, je to nesmysl, kdyby na mě tenhle buzerant vlezl, tak se mu ani nepostaví… Tohle ještě neskončilo!” A rozčílená žena stíhaná supícím právníkem se překotně drala ven ze soudní síně. Předsedkyně soudu to nechala bez jakéhokoliv komentáře, a teprve až se za ženou s prudkým prásknutím zavřely masivní dveře, zadívala se Stefanovi přímo do očí tak, že ani přítomnost roušky na jejím obličeji nedokázala zakrýt skutečnost, že mluví především k němu, a pevně dokončila: ”Řádný opravný prostředek proti tomuto rozsudku není přípustný, rozsudek nabývá právní moci dnem vyhlášení. Řízení skončeno 14.55, děkuji vám.”

Téměř jako omráčení, i když všechno skončilo tak, jak si přáli, se všichni vypotáceli na chodbu, a předpis nepředpis si sundali ty zatracené náhubky. Toník, Stefan mu nikdy nedokázal říkat jinak, i když je to už skoro dospělý habán, se už už chystal Stefana obejmout, když k němu přistoupil zástupce státního opatrovníka.

”Snad už to bude naposledy, hodně štěstí, pane Grassi, mějte se dobře a doufám, že se uvidíme při lepších příležitostech.”

Trochu spiklenecky na Stefana mrkl, zběžně se znali, Stefan se s ním několikrát ze své pozice soudního znalce v oboru speciální pedagogika již potkal, ale tady pro jistotu dělali, jako že nic, byť státní opatrovník je přidělován teritoriálně a našlo by se jich na odboru péče o děti jenom málo, kteří by Stefana neznali alespoň podle jména. Se všemi se rozloučil a vykročil chodbou k výtahu. Osaměli s tetou a právníkem, ale ne na dlouho, z postranních dveří vycházela soudní úřednice a mířila nepochybně přímo k nim. Naštěstí v té chvíli se Toník objímal s tetou, a tak nenastaly žádné zbytečné rozpaky, žena se na ně ovšem jenom přátelsky podívala a obrátila se k právníkovi.

”Paní předsedkyně vám vzkazuje, že pokud by snad přišlo dovolání, tak ten spis je opravdu velice obsáhlý a jeho vypravení na Vrchní soud si nepochybně vyžádá delší dobu.”

Hodila při tom spiklenecky oko na Toníka. Přátelsky naklonila hlavu směrem k advokátovi a porušujíc tím nejspíš všechna protiepidemická nařízení o sociálním odstupu, ještě tišeji dodala:

”I to písemné vyhotovení rozsudku bude chvíli trvat, myslím dokonce, že dohromady dost dlouho na to, aby případné projednání Vrchním soudem mělo pouze proklamativní důsledky. Nikdy jste mě neslyšeli to říct. Hezký den.”

S tím hlasitě odklapala na tvrdých podpatcích do nejbližších dveří, jako by právě do nich původně také mířila a oni byli jenom náhodná neplánovaná a čistě zdvořilostní zastávka.

KONEC

Se vzpomínkou na (ne)jednoho dobrýho chlapa.