(Ne)obyčejný příběh – Kapitola druhá – Naděje

2011 – červen

STEFAN si sedl na židli, ke které mu mile se tvářící slečna pokynula, a znovu očima přejížděl po černým ozdobným písmem vyvedené jmenovce na umělohmotné tabulce značně neúspěšně imitující mosaz. Kardiologie, prof. MUDr. Antonín Grass, Ph.D., hmm, asi fakt těžká váha, Stefan sice věděl, že je tu kvůli mámě, ale proč si ho zavolala taková kapacita jako tenhle profesor, to mu bylo záhadou. Jak zjistil lehkým pátráním na internetu, tak vedl ještě před rokem celou tuhle kliniku. Už předminulou neděli mu maminka, když za ní byl, říkala, že ji vyšetřoval nějaký moc vážný doktor, ale na sesterně věděli jenom, že byla u kardiologa, a nic dalšího mu neřekli, byla tehdy zrovna neděle a na oddělení byl jenom nejnutnější personál, moc toho nevěděli, nebo se jim to možná nechtělo hledat. Dřív než stačil v pondělí zavolat vrchní sestře do domova, tak mu volala, podle hlasu soudil, že to byla tahle milá asistentka, že pan profesor by s ním chtěl mluvit osobně, v domově ordinuje prý jenom dvakrát za měsíc, tak jestli může přijít k němu do ordinace na kliniku. Celý týden z toho byl jako na trní, ale nejbližší termín, co mu nabídla, bylo další pondělí odpoledne, kompletní výsledky všech vyšetření beztak prý dřív nebudou. Telefon na stole dvakrát jemně zavrčel a milá asistentka mu s dalším profesionálně dokonalým úsměvem pokynula ke dveřím s onou rádoby mosaznou cedulkou.

”Pan profesor vás očekává.”

Zaklepal, hlasité zřetelné vstupte se ozvalo téměř současně se zvukem, který jeho klouby trochu nesměle vyloudily o lakované dřevo masivních dveří, otevřel a ostýchavě vstoupil. V místnosti, která připomínala spíše pracovnu v anglickém klubu dvacátých let než ordinaci, seděl za masivním stolem v naddimenzovaném koženém křesle zpola zády k němu bělovlasý muž, že ho zná, si uvědomil ještě dříve, než se k němu úplně otočil.

”Dobrý den, pane Samire, posaďte se, prosím.”

Živé oči si ho se zájmem sebevědomě prohlížely. Lehce mu pokynul ke křeslu proti stolu. Stefan stál jednu, možná dvě vteřiny jako zkoprnělý, ne, tohle se mu nelíbilo, ani trochu.

”Nebo mám raději říkat Ivane a pořád si tykáme?”

Neznělo to arogantně nebo povýšeně, ale na druhou stranu ani s očekávatelnou profesionalitou. Stefan nabral dech a zareagoval ke svému vlastnímu překvapení s lehkým úšklebkem, aniž by se mu zachvěl hlas.

”Stefan, jmenuji se Stefan a tykání je OK, nakonec už jsme si i víc než jenom tykali.”

Dobře si pamatoval, jak do něj tenhle chlap přirážel, a celkem jasně si vybavoval i vůni a chuť jeho intimních partií. Nějak mu to vědomí, že pindík toho pána, co se tu naparuje v obrovském křesle proti němu, je sice slušný nadprůměr, ale levá kulka mu visí dolů o dost víc než pravá a měl moc rád, když mu je při kouření pořádně zmáčknul, paradoxně dodalo na jeho poměry neobvyklé množství sebevědomí. Nakonec on se možná prodával, ale tenhle si za to platil, neměli si zase tak moc co vyčítat.

”Zůstanu tedy u toho tykání, Stefane, pokud souhlasíš, bude se mi lépe mluvit.”

Stefan si všiml, že stále nezní nijak nadřazeně ani nepříjemně, spíš nervózně, jako by nevěděl, jak začít. Už už se chystal mu vztekle říct, že dávno změnil obor a pokud snad s ním chtěl mluvit o tomhle, tak že nemá zájem. 

”Vyšetřil jsem tvoji matku, protože si v ústavu všimli, že má nějaké obtíže při dýchání.”

Odmlčel se, jako by stále hledal vhodná slova. Stefan byl rád, že ho naštěstí nestihl arogantně odpálkovat, až se trochu v duchu zastyděl.

”Po konzultacích jsme s neurologem došli k závěru, že původní diagnóza, stařecká demence, nebyla úplně přesná. Byly to spíše souvislé řady drobných mozkových příhod, které tvojí matce poškodily mozkovou tkáň, a demence je jenom důsledkem, ne příčinou, bohužel se to netýká jenom cév v mozku, podobný proces probíhá i jinde včetně srdečního svalu. Prognóza bohužel…”

Stefan zíral na pohybující se rty mezi perfektně střiženými bílými vousy, ale už nedokázal vnímat, co říkají, slova se náhle stala pouhým zvukem a jeho pohltila zoufalá prázdnota. Nikoho jiného než maminku neměl a poslední tři roky žil už tak jako ve zlém snu. Když začala být stále unavenější a bolesti hlavy urputnější, donutil ji jít k lékaři, nic moc nezjistili, a přestože se celkem poctivě snažili ji léčit, nejméně na pět různých nemocí, nic se nezlepšovalo. Nakonec přišla diagnóza progresivně postupující demence, nemohl tomu uvěřit, dodnes tomu nemůže uvěřit, dodnes se s tím nedokázal smířit. Maminka přece nebyla nijak stará, ano, byl pozdní dítě, narodil se, když jí bylo skoro čtyřicet, ale pořád jí nyní bylo jenom málo přes šedesát, jaká demence, když ještě před třemi roky pracovala, byla veselá a moc, moc šťastná, když ho přijali na vysokou. Několik dlouhých měsíců se pak snažil o ni starat doma, jak nejlépe uměl, ale bylo to stále těžší a těžší, nakonec mu nezbylo, než jí najít ústav.

Dlouho s tím váhal už proto, že na to vlastně neměl ani peníze, malé úspory, které měli, se rychle rozkutálely a skromný invalidní důchod, který mamince přiznali za roky odpracované tady v Čechách, na platby za ústav ani zdaleka nestačil. Mohl sice odejít ze školy, nastoupit někam do práce, ale dobře věděl, že to jediné by mu maminka nikdy neodpustila, a tak dělal, co mohl, a pak i to, co myslel, že musí. Nejdříve v nočním baru o víkendech, pak i v týdnu. Přes den chodil do školy, v noci do práce. Ve škole pak usínal na přednáškách, zkoušky prolézal s odřenýma ušima a dvakrát musel i opakovat na rektorský termín, ani tak to nestačilo. Nakonec dlužil už i za nájem, odložené zkouškové termíny se mu hromadily způsobem, který musel vyřešit potupnou žádostí o prodloužení studia, a byl u konce se silami. Když mu kolega nabídl přivydělání v jiném podniku pro pány, za o poznání větší peníze, zkusil to, nejdříve na recepci a pak… 

”Haló, Stefane, posloucháš mě, ptal jsem se, co maminka dělala za práci, jestli to na to nemělo nějaký vliv, posloucháš mě vůbec?”

Stefan si ani nevšiml, že profesor se už nejspíš před nějakou dobou přesunul do křesla naproti němu, a přeslechl i jeho otázku.

”Učitelka, byla učitelka, tedy doma v Moldavsku, než tátu zabili a máma se mnou utekla sem. Tady už nemohla, tady uklízela a pomáhala v kuchyních.”

Vzlykal, slova vyhrkával přes neovladatelně tekoucí slzy, všechna ta beznaděj posledních let se najednou nekontrolovaně vydrala ven.

”Šlo s tím něco dělat, jde s tím ještě něco dělat, aby byla zase zdravá?”

Muž proti němu jenom zakroutil hlavou.

”Teď už ne, ty změny jsou nevratné, a i kdyby se to zjistilo včas, tak byly možnosti beztak omezené, možná by se to o pár let zpomalilo, nebo také jenom o pár měsíců, pravděpodobně nic víc.”

Stefanovo zoufalství muselo být vidět jako oheň v temné jeskyni, protože profesor nejprve pevně očima uchopil jeho pohled, jako by ho tím chtěl podepřít, a vzápětí tiše doplnil:

”Nemusíš si nic vyčítat, udělal jsi, co jsi mohl, a tam, kde je teď, je asi nejlepší místo, které jsi mohl zvolit.”

Stefana tichý profesorův hlas zklidnil, uvědomil si, že muž se na něj stále upřeně dívá, podivně, se směsicí soucitu a něčeho, co nedokázal definovat. Nevěděl, co má vlastně dál říct, všechno bylo najednou tak definitivní. Muž proti němu pomalu uvolnil pohled, kterým ho držel, vstal a tak nějak do prostoru než přímo k němu dodal:

”Je to hodně drahý ústav, asi nemá smysl se ptát, jak to platíš.”

Jedna ze skříní v rozměrné knihovně se ukázala být malým pohotovostním barem, profesor nalil do malé sklenky z nějaké lahve a obsah do sebe vzápětí obrátil, znovu dolil a podal ji Stefanovi.

”Medicinální brandy, za prohibice se to ordinovalo na předpis.”

Stefan mechanicky vypil obsah nabízeného pohárku, oklepal se, pálilo ho to v krku, tvrdý alkohol, ačkoliv strávil několik let jako barman v nočních barech, anebo možná právě proto, že tam těch několik let strávil, špatně snášel, ale tentokrát ho to minimálně probralo.

”Už to nedělám, překladatelů z rumunštiny je naštěstí málo, udělal jsem si státnice a můžu dělat i tlumočení pro policii a soudy, dostal jsem výjimku na část praxe. Občas mi na konci měsíce i něco zbude.”

Okamžitě si uvědomil, že naivní, ještě téměř dětská pýcha, se kterou se před ním tímhle vychloubá, je směšná, je přece dospělý muž a schopnost postarat se o sebe a nemocnou mámu není něco, čím by se měl kdokoliv chlubit, chtěl to nějak zkorigovat, ale pohled, kterým ho jakoby ve vteřině náhle o roky zestárlý muž obdařil, byl nepochybně obdivný a překvapivě smutný.

2011 – červenec

ANTON spěšně vybíhal posledních několik schodů vedoucích do patra s kancelářemi, zpomalil až těsně předtím, než vkročil do chodby, která sloužila i jako čekárna pro pozvané. Bylo již nejméně hodinu po běžné pracovní době a prázdná chodba působila i v letním odpoledni ponuře a chladně. Stefan, sedící ztuhle před jeho dveřmi, vypadal z dálky jako symbol posledního člověka na Zemi na surrealistickém obraze postapokalyptického světa. Jeho osobního postapokalyptického světa. Kroky rozléhající se po dlouhými desetiletími prošlapané kamenné podlaze bývalých Josefínských kasáren přiměly čekajícího mladíka, aby vstal a podíval se směrem, odkud se zvuk šířil. Zamával na něho a opětoval mladíkův zdálky ozvěnou rozvibrovaný pozdrav. Iracionálně se snažil nevypadat zadýchaně, i když cestou opravdu hodně zrychlil, ještě minulý rok uběhl lehce půlmaraton, ale od té doby jeho kondice z mnoha důvodů zjevně trochu upadla a sotva lapal po dechu.

”Půjdeme rovnou dál, Stefane, omlouvám se, zdrželi mě na konzultaci a asistentka tu zrovna není.”

Nerad na sebe nechával lidi čekat a tohohle pacienta už vůbec ne, vlastně se bál, jestli tu vydrží, i když nechal na dveřích cedulku se vzkazem, že přijde hned. Odemykal dveře kanceláře a periferně pozoroval, jestli ho mladík následuje. Prošli předpokojem, kde normálně úřadovala asistentka, přímo do jeho pracovny.

”Posaď se, hned to bude, jenom si najdu tvoji kartu.”

Zarputile si vedl chorobopisy na papírech v deskách a asistentka je následně zanášela do nemocničního systému, ne že by ho práce s počítačem otravovala, nebylo to ani tak tím počítačem, jako spíš jeho neschopností se u obrazovky soustředit na pacienta. Pokud psal nějaký článek nebo oponenturu, používal počítač rád, ale zvedat oči k pacientovi, zatímco si dělal poznámky ručně, byl prostě jeho rituál.

Samozřejmě dobře věděl, kde tu kartu má, jenom z ní potřeboval mimo Stefanovo zorné pole vytáhnout fotografii okopírovanou v nestřeženém okamžiku z té nejsympatičtější, jakou našel v pokoji jeho matky, byla úplně čerstvá, ze Stefanovy promoce. Bylo to pošetilé a on to dobře věděl, přesto se neovládl a musel to udělat, ve slavnostním promočním habitu mu to neskutečně slušelo. Osvobozenou fotografii nechal v bezpečí zásuvky a naoko prolistovával dávno podrobně prostudované výsledky mladíkových vyšetření. V téměř panickém a profesně absolutně nepřijatelném pocitu, že tenhle kluk přece nemůže jen tak umřít na mrtvici, ho poslal snad na každé, které ho napadlo, včetně nehorázně drahé analýzy přítomnosti specifických proteinů doprovázejících ve vzácných případech diagnózu jeho matky, a souvisejících testů DNA. Musel kvůli tomu vyplnit půl stohu formulářů, aby to protlačil přes pojišťovnu, a to DNA mu nakonec jejich laboratoř udělala zadarmo z nějakého grantu, maskujíc to jako srovnávací vzorek k jakési studii, protože to bylo i přes všechnu jeho profesní autoritu a známosti na pojišťovnu už opravdu moc. Naštěstí bylo podle dodané zprávy laboratoře zjištěno, že kluk tu dispozici na devadesát jedna procent nezdědil. Přes svoje vzdělání nechápal, jak k tak přesně vyjádřitelnému výsledku došli, ale usoudil, že o tom nebude pochybovat, a osobně si vyhodnotil těch devět zbývajících procent jako něco, s čím se dá žít asi jako s šestiprocentní možností, že vás v příštích pěti letech srazí u Smíchovského nádraží projíždějící auto, pokud budete bydlet v docházkové vzdálenosti stejnojmenné stanice metra a denně dojíždět do práce MHD, kteroužto zcela úchylnou informaci se dočetl v Radničním věstníku minulý týden a se svojí statisticky přesnou neuchopitelností mu z neznámého důvodu zůstala trčet v hlavě. 

”Všechny výsledky jsou v normě.”

Zvedl oči k poslušně za jeho stolem sedícímu mladíkovi, zdál se mu náhle tak odlišný od onoho anonymního chlapce na privátu, musel se znovu a znovu v duchu ujišťovat, že je to on. Samozřejmě, stále to byl ten samý mladý muž, to jenom on ho viděl nyní jinak, protože se na něho jinak díval. Tehdy se mu prostě povrchně líbil, nyní mu připadal krásný ve všech významech toho slova. Maruška měla pravdu, vypadá skutečně jako čert z pohádky, kudrnaté černé vlasy, stejně tmavé, naširoko od sebe postavené oči, trochu vystouplé ostře řezané lícní kosti, nebýt těch malinko odstávajících uší, byl by tak dokonalý, až by z toho šel strach. Jistě by mohl hrát čerta v nějaké pěkné pohádce, a jak si Anton pamatoval, stejně tak by to zvládl i v nějaké té pohádce pro dospělé.

”Nechal jsem udělat i tohle, omlouvám se, nebyl to záměr, zadal jsem asistentce, aby nechala udělat kompletní virologii i parazity.”

Podal mu výsledky z venerologie, všechny byly negativní, s tím, že to nebyl záměr, ovšem nemluvil tak docela pravdu, začalo mu na něm prostě záležet. Minule ho měl v úmyslu přesvědčit, že mu pomůže zajistit poplatky za ústav u jedné z nadací, kde byl ve správní radě. Měl pocit, že mu musí pomoci se dostat z toho privátu, ale jak zjistil, mladík si poradil sám a jeho záměr pročistit si svědomí samaritánskou misí tím nevědomě utnul, ještě než začala. Chtěl tím sám před sebou zahladit vlastní stud z návštěv toho místa a to, že dosud pokrytecky nikdy nepřemýšlel o tom, proč tam ti kluci vlastně jsou. Vždy si to sám sobě ospravedlňoval tak, že je to jejich volba, a po podrobnostech raději lhostejně nepátral, pokaždé jim jenom po očku zkontroloval předloktí na případné stopy po jehlách a dál se nepídil. Nyní z toho cítil zahanbení, nepříjemný pocit, který neměl rád. 

”To si můžeš nechat, kdybys to na něco potřeboval.”

Mladík ho bez toho, aby papíru věnoval víc než jediný letmý pohled, sjel zábleskem špatně maskovaného rozladění.

”Já vím, dával jsem si pozor, a k tomu jsem chodil každý měsíc na prohlídky.”

Na vteřinu se odmlčel a pak s o poznání smířlivějším tónem dodal:

”A taky už rok sexuálně abstinuji, na žádného chlapa jsem ani nesáhl, ale děkuji.”

Způsob, jakým to směrem k Antonovi řekl, byl sice stále lehce odměřený, ale zahrála mu u toho jiskřička v oku, která nepochybně prozrazovala, že pokud by snad na někoho sáhnout chtěl, tak by to byl chlap. Chlap, jestlipak použil to slovo záměrně, neřekl kluk, řekl chlap. Posledních pár dní Anton přemýšlel, jestli to nedělal komplet jenom pro peníze, a nyní ho trochu iracionálně uklidnilo, že alespoň neprznil heteráka. Nevěděl sice úplně proč, ale byl si jistý, že by ho to štvalo ještě víc. Původně byl odhodlaný se ho na to zeptat, když se v jedné souhrnné větě dozvěděl, že to kluk alespoň nedělal úplně proti svojí přirozenosti, a ještě byl v rámci možností i zodpovědný, cítil se přece jenom alespoň o malý chloupek lépe, ačkoliv jistou pachuť ze sebe samého to umenšilo jenom málo. Ješitně se utěšoval alespoň tím, že ještě, doufejme, není až tak odporný dědek, aby se mu snad musel tehdy přímo hnusit, možná se mu to mohlo i trochu líbit, minimálně se vždycky snažil nechovat se jako hulvát bez ohledu na to, že byl zrovna v bordelu.

”I když to všechno vypadá dobře, tak bych tě za půl roku chtěl znovu vidět, a pokud budeš mít pocit, že tě bolí hlava víc, než by odpovídalo pracovnímu nasazení nebo učení, tak prosím přijď okamžitě.”

Anton si v duchu říkal, že možná mohl interval stanovit i na tři měsíce, ale těch devět procent nedávalo popravdě důvod ani k té kontrole za šest. Chtěl ho vidět, něco ho na něm lákalo, měl ho už a ne jednou, znal jeho tělo, jenomže teď poznával, kdo to doopravdy je, a líbil se mu tak nějak mnohem víc a hlavně jinak. Možná proto, že byl již skoro určitě nedostupný, a pak všechno, co se o něm za poslední měsíc dozvěděl, si získalo jeho bezmezný obdiv a respekt. Vedle kuráže, statečnosti a obětavosti, kterou prokázala jeho matka, se cítil se svými občasnými nářky na tíhu života dokonce nefalšovaně trapně. Trochu pokoutně si opatřil podklady k jejich azylovému řízení a následnému řízení o udělení občanství, při čtení ho poléval stud nad každým povzdechem, který kdy na konto svého života vypustil z úst.

Jejího muže, dokonce i podle zprávy nějakého rumunského prokurátora, zásadově poctivého vesnického starostu, odpravila místní mafie, protože jim překazil jakési jejich čachry, a do té doby obyčejná učitelka z malotřídky se jako čerstvá vdova, která, místo aby oplakávala mrtvého muže, ocitla se sotva tříletým klukem na útěku jako ve špatném filmu. Sice se jí podařilo dostat za hranice, ale našli si ji i v Rumunsku, kam utekla k příbuzným, ti ji potom dokázali souhrou náhod dostat dál, přes jednu charitu až do Prahy. Jakou vůlí dokázala vychovat z toho kluka to, kým dnes je, by potřeboval popravdě dost nutně vědět. Bez ohledu na to, že prostředky, které kluk zvolil, aby všechno zvládl, nebyly v souladu s pokryteckou morálkou většiny světa, ho nefalšovaně obdivoval za způsob, jakým se ze dna jámy, kam ho nechal systém bezduše propadnout, dokázal vyškrábat bez pomoci zase ven. Jaká škoda, že už nemá smysl se jí na to ptát, nenapadalo ho nic, co by mu pomohlo alespoň trochu objasnit krutou nespravedlnost života, který jí upřel možnost jít mu na promoci.

”Maminku se budu snažit hlídat, jak to půjde, i když jak jsem ti vysvětloval, prognóza není moc…”

V té chvíli se s bouchnutím o zeď otevřely vstupní dveře do předpokoje a obě místnosti se vyplnily zvukem pištivého chlapeckého hlasu.

”Ahooooj dědo, děkuju, moooc děkuju.”

Anton tak tak že včas rozevřel náruč, aby mu do ní pištící klučina mohl s rozběhem vpadnout.

”Za co, ty křikloune? Žádné lízátko jsem ti přece neposlal.”

Pevně klučinu sevřel v náruči a políbil ho na čelo.

”Poslal jsi pro mě tetu Áju, všichni si budou myslet, že je to moje maminka.”

Antona věta zasáhla na jeho nejcitlivějším místě a vrátila do reality, nebyli tu sami. Stále drže malého rošťáka pevně v náruči se tak nenuceně, jak toho byl jenom schopen, obrátil ke svému návštěvníkovi.

”To je Toník, můj vnuk. Jeho máma je…”

Nenašel dost rychle správná slova, tohle bylo téma, o kterém nemluvil většinou ani sám k sobě.

”Prostě není, to je nakonec jedno, starám se o něj sám.”

Toník si návštěvníka do té chvíle ani nevšiml, nyní se na něj dětsky hloubavě zadíval, vydrápal se z Antonova sevření a s neomaleností, jaké je schopné jenom sotva školou povinné dítě, ukázal na Stefana.

”Kdo seš? Ty tady pracuješ s dědou?”

Anton cítil, jak se červená.

”Neumíš pozdravit, Toníku? To je strýček Stefan, a nepracuje tady, léčím jeho maminku.”

Anton jenom zoufale sledoval, jak se Toník opětovně nadechuje, a než ho stačil zarazit, vyhrkl na zmateně se tvářícího Stefana, který se až dosud nezmohl na slovo, a jak Anton zaregistroval, jenom nevěřícně sledoval, co se kolem něj náhle děje.

”Ty máš maminku? Já nemám žádnou maminku, já mám jenom dědu a babi Janu.” 

Anton konečně zachytil pohledem ve dveřích bezradně stojící asistentku.

”Promiňte, pane profesore, vytrhl se mi, když jsme vycházeli z výtahu.”

Zatvářila se tak omluvně, až jí bylo Antonovi líto.

”To je v pořádku, Alžběto, děkuju, že jste ho vyzvedla.”

Obdařil asistentku nejshovívavějším úsměvem, jakého byl schopen.

”Za to nemůžete.”

Uchopil chlapce za obě ramena.

”Ty teď půjdeš s tetou vedle, chvilku si tam budeš hrát, já to tady se strýčkem Stefanem dokončím a pak půjdeme domů udělat spolu tvoje domácí úlohy.”

Chlapec se na Antona nesouhlasně zadíval, ale ten ho už vystrkoval ze dveří za asistentkou, jen co se mu to podařilo, pečlivě je zavřel.

”Promiň, chlapec je hodně bezprostřední, snažím se ho trochu usměrnit, ale moc to nezabírá.”

Sedl si zpět na místo, zavřel desky se Stefanovým chorobopisem.

”Musíme končit, jak vidíš, mám ještě nějakou práci, ale nejpozději za půl roku tě tu chci vidět.”

Při loučení uchopil jeho ruku do obou svých dlaní s trapným pocitem, že ho alespoň kousek může obejmout. Styděl se to udělat pořádně, ačkoliv možná by mu to prošlo, a toho, že to neudělal nebo se o to alespoň nepokusil, zalitoval téměř vzápětí. Myslel i na to, proč někoho, jako je on, nepotkal před dvaceti lety, litoval, že nikdy nezjistí, jestli by se mu podařilo ho normálně poctivě svést, pěkně si odpracovat každý úsměv, každý polibek a každé objetí. Věděl, že je to pošetilé, dělí je třicet let a mohl by být jeho táta, ale nedokázal na to při pohledu na něho nemyslet.

Smutně se za odcházejícím mladíkem zadíval, uvědomil si, že všechny polochlípné myšlenky, které ještě před chvílí v souvislosti s ním měl, vystřídala zpátky ta původní, vtíravá a nepříjemná. Jak se to asi dělá, když chcete vychovat někoho tak, jako je tenhle kluk? Bude na to mít dost sil a hlavně času, aby to sám alespoň na druhý pokus zvládl? Pokud by snad někdy měl začít věřit na osud, tak teď měl pocit, že je na to ta pravá chvíle, možná mu ho poslal do cesty jako personifikovanou naději, že to bez ohledu na jakkoliv nepříznivé okolnosti možné je.