Eskamotér 1

Tichou nocí se ozvalo kňourání a potom pláč. Mladá žena, skoro ještě děvče, vyskočila a vzala z kolébky dítě. Přebalila ho, z vlněné šály vybalila hrníček s vlažnou kaší a děcko nakrmila. Pak vyšla před domek. Podle hvězd poznala, že je ještě noc. Ustrašeně se rozhlédla, ale všude bylo ticho. Možná až moc. Vrátila se dovnitř, vrnící děcko si vzala do lůžka a pokusila se usnout. Ale spala neklidně a co chvíli se budila a poslouchala.

A druhý den už celá ves věděla, že Mara a Tomas se nevrátili na noc domů. Lidé si o tom šeptali, i mluvili nahlas, že by je snad měli jít hledat. Jediný, koho to nijak neznepokojilo, byl starosta.

„Tak se zdrželi, v noci se báli přes les. Prostě se vrátí dnes.“

Ale všichni věděli, že tak jednoduché to není. Tomas musel ještě s jinými muži jet orat daleko za vesnici a Maru, jeho ženu, poslal starosta k Černému potoku. Samotnou. Tomas chtěl jít s ní, přece jen, bylo to přes les, ale starosta se na něj obořil, že snad Mara není malá holka, aby ji musel vodit za ručičku. Pokud jí nevěří, neměl si ji brát.

Tomas se zaškaredil a řekl, že on své ženě věří, ale jiným ne. Starosta jen mávl rukou. Neodpověděl, protože celá ves věděla, že jak on, tak jeho syn Tomasově ženě nadbíhali. Ještě když byla svobodná, ale i když si vzala Tomasa. Starosta jim dokonce nechtěl ani povolit svatbu a ustoupil až tehdy, když se začali balit s tím, že tedy raději odejdou do města.

A i pak jim dělal větší i menší naschvály. Nakonec poručil, že Linda, sestra Mary, musí jít sloužit jako děvečka na jeho dvůr.

Ale Tomas se hned ozval: „Aby se děvče nemohlo v klidu ani hnout, abys ji všude pronásledoval ty, nebo tvůj syn? Jestli si myslíš, že chudý sirotek nemá zastání, tak to se, starosto, mýlíš. Je to sestra mé ženy a tím pádem moje příbuzná. A protože není dospělá, jsem jejím poručníkem a já říkám, že k tobě sloužit nepůjde. Ani teď, ani jindy. A ty víš proč…“

A včera starosta poslal Tomasa na to nejvzdálenější pole a jeho ženu daleko přes les. Linda chtěla jít s ní, ale Mara jí řekla, že kvůli jejímu malému synkovi bude lepší, když s ním bude doma. Protože jí jediné ho může svěřit bez obav. A tak Linda celý den opatrovala synovce a jak se blížil večer, byla čím dál víc ustrašená. Běžela vstříc mužům vracejícím se z pole, ale Tomas s nimi nebyl. Trochu se uklidnila, když jí řekli, že šel její sestře naproti. Ale teď už bylo pomalu poledne druhého dne a oni nebyli zpátky. Když konečně někdo navrhl, že by je měli jít hledat, starosta se na lidi obořil, jestli snad nemají co dělat.

Teprve další den, když se nevrátili, šli je lidé hledat, i když starosta byl proti. Tehdy poprvé taky Linda slyšela, že Tomas odešel hned po obědě, když jim děvečky přinesly oběd a pochvalovaly si, že mladý pán odjel a v domě bude půl dne klid. Zlá předtucha jí nedala pokoj a ona se lekala každého zvuku. Přesto vyběhla ven, když uslyšela, že se muži vracejí. To už k ní ale přišla jedna starší žena, skoro násilím ji táhla zpátky do chalupy. Ani jí nemusela nic říkat, Linda vytušila, že se stalo něco zlého.

Starosta sice všude vykládal, že Tomas se s Marou v lese nejspíš pohádal, uhodil ji a ona spadla do potoka. Když si uvědomil, co udělal, skočil do nedaleké strže. Ale tomu nikdo nevěřil, Linda nejmíň. A když pak slyšela, že starostův syn má poškrábaný celý obličej, nepochybovala, že ty dva zabil on. Ale dokázat mu to nemohla…

A mělo být hůř… Jen co ty dva pochovali, zavolal si starosta Lindu k sobě.

„Jsi příliš mladá, abys mohla žít sama. Potřebuješ poručníka, někoho, kdo se o tebe bude starat. Ale protože ve vsi nikdo nestál o další hladový krk, vzal jsem to tedy za své já. Zítra se nastěhuješ sem na statek a budeš tu samozřejmě i pracovat, zadarmo tě živit nebudu.“

„Ale já přece mám svůj dům…“

„Nemáš nic. Ten dům patřil Tomasovi a jeho dědicem nejsi ty, ale jeho syn. A ten je malý na to, aby se postaral sám o sebe, ne tak o cokoliv jiného. Dům jsem prodal a peníze chlapci uložím u sebe.“

„Jak jste mohl prodat něco, co vám nepatří?“ vyjela Linda.

„A věř mi, že prodat dům sebevraha a vraha byl opravdu…“

„Vy nejlíp víte, že to Tomas neudělal!“

„A protože by ti to děcko překáželo, našel jsem někoho, kdo se o něj postará. Hospodský si ho vezme a…“

„NE! Víte, co se o něm říká, to nedovolím! Navíc nemá ženu, jen starou matku. Jak by se mohli starat o malého?“

Ale starosta jen mávl rukou. „Ty řeči si nech. A zítra ráno, ať jsi tady, a bez kluka, beztak by ses na něj vymlouvala při každé těžší práci. Na to já nejsem zvědavý!“

Linda se od starosty doslova vypotácela. Hospodský byl zlý, nerudný člověk. S oblibou se oháněl těžkou sukovicí po dětech, ani nemusely zlobit. Stačilo, že šly příliš blízko, že se smály, že nezdravily s dostatečným předstihem. Cokoliv bylo dobré jako záminka. Už stárnul, potřeboval někoho na výpomoc, ale nikdo z rodičů, ani ti nejchudší ze vsi, by k němu své dítě na službu neposlali. A tenhle člověk se měl starat o jejího malého synovce? O to jediné, co jí zbylo po sestře?

Doma seděla a hleděla do ohně v kamnech. Na rodiče se moc nepamatovala, ji i sestru vychovala stará babička. Když se o její sestru začal ucházet Tomas, bez zaváhání si ho vzala, i když byl chudý jak myš. Měl jen domek s jedinou místností a v ní to nejdůležitější a jinak nic. Ale chtěl se s Marou oženit, slíbil, že si může u sebe nechat Lindu. Mara byla nešťastná z dotírajícího starostova syna a Tomasova nabídka jí přišla víc než vhod. Jako na vdanou si snad už dovolovat nebude. Nebo aspoň ne tak okatě.

Malý spal v kolíbce, už mu byla skoro malá, ještě chvilku a bude běhat. Nedokázala si představit, že by chlapečka, který se konečně aspoň ze spaní usmíval, měla dát tomu škarohlídovi. Náhle sebou škubla, jako kdyby se lekla vlastní myšlenky. Přiložila polínko, možná zbytečně velké a chudou světnici aspoň trochu ozářil oheň. Dívala se po všech věcech, které tu byly. Většinou to všechno byly věci, které jim někdo dal, pospravované nebo otlučené. Ale přes to všechno, byl to její domov. I když, vlastně už nebyl, starosta chalupu prodal. A peníze prý schová u sebe. To už tu bylo, taky si vzal před časem na starost sirotka, kterému po matce zbylo pár zlaťáků. Dřel chlapce do úmoru, a když si hoch pak o peníze řekl, odbyl ho s tím, že ty peníze dávno projedl, a naopak, ještě je mu dlužen. Tři dny na to mládenec zmizel a od té doby ho už nikdo neviděl. Někdo říkal, že utekl, někdo bez obalu, že s ním starosta udělal bůhví co. 

Linda se otřásla. Co bude s ní? A co s malým. Rychle vstala a do domku přitáhla vozík, který stál pod stříškou. Z truhly vytáhla tři ubrusy, rychlými pohyby je roztrhala na pruhy a propletla příčky na bocích vozíku. Pak do vozíku nanosila králíky, kteří se asi trochu podivili, co se to děje, ale aspoň se nebránili a byli potichu. Pak přes ně přehodila starou záclonu, kterou jindy zakrývala sestra kolíbku, aby malého neštípaly mouchy a pevně ji uvázala. Do nůše dala oblečení pro sebe a věci pro malého.

Trochu váhavě sáhla do duté sošky svaté Terezy a vytáhla klíč. Odemkla švagrovu truhlu a zpod jeho oblečení vytáhla kožený váček. Bylo tam jen málo peněz, ale něco přece.

„Však je nekradu, je to přece pro Janíčka,“ pomyslela si, když si dávala provázek od pytlíčku přes hlavu. Do poloprázdné nůše přidala ještě misku a nějaké jídlo. Pak položila děcko na postel, podložila ho starou šálou a tak, jak to vídala u sestry, si ho přivázala k tělu.

Znovu přiložila a dvířka starých kamen otevřela dokořán. Okamžik se dívala na to, jak proud jisker vyletěl a zapadl do suchých větviček, svázaných do malých víchů, připravených na podpal. Pak vzala vozík a vyšla z chalupy. Zamířila k cestě. Pokud chtěl člověk do města, byla tahle cesta sice delší, ale zase sjízdnější. Pěší lidé chodili přes les, ale to ona s vozíkem nemohla. Nevěděla, jak dlouho šla, když z velké dálky uslyšela podivný zvuk. Otočila se. Na obzoru, teď částečně zakrytém stromy, se zvedala zář požáru. A ten zvuk, to se k ní z dálky nesly hlasy lidí.

Kdyby jejich domek stál v těsné blízkosti jiných, nikdy by to neudělala. Ale protože bydleli v domku, který byl původně pro hlídače sadu, nehrozilo, že by jiskry mohly zapálit jiný dům. Ale i tak budou lidé běhat a hasit a každý bude mít dost co dělat, a jí to poskytne čas k útěku.

Šla celou noc a skoro celý den. Minula město, protože se bála, že pokud ji někdo bude hledat, tak tam. Zastavovala se jen proto, aby dala malému najíst a u cesty natrhala trochu trávy pro králíky. Chtěla je cestou odprodávat, aby měla přece jen nějaké peníze. Když se konečně dostala do velkého města, kde se snad mezi lidmi ztratí, králíci i vozík byli prodaní a jí v pytlíčku na krku cinkalo pár stříbrných. Mimo to, kdo by ji hledal tak daleko? Starosta to jistě nebude, ten je spíš rád, že je pryč.

Lindě se podařilo pronajmout malou komůrku a živila se, jak se dalo. Časem se jí podařilo uchytit se jako kuchařka, a když jí starý kuchař, kterému před časem zemřela žena, nabídl, že se s ní ožení, rychle souhlasila. Bylo jí jasné, že potřebuje hlavně hospodyni a novou matku pro svých pět dětí, ale také jí bylo jasné, že jako počestně vdaná žena to bude mít o mnoho jednodušší.

Jeník vyrostl a už z něho byl kus kluka. Od dětství slyšel o vaření, od dětství taky musel v kuchyni pomáhat. Když mu bylo okolo deseti, vzal ho "tatínek" ke svému bratrovi, který vařil v zámecké kuchyni. Chlapec si uvědomoval, jaká je to příležitost, a ochotně tam nastoupil do učení.

Začínal, pravda, tím, že točil rožněm. Ale i to se muselo umět. A stát několik hodin u ohniště a točit rožněm a podlívat maso na něm, to nebyl žádný med. Ale později už dostával i jiné práce, občas ho dokonce „strýček“ pustil k nějaké práci, která se nedala pokazit. Jeník se rád díval kuchařům pod ruce a hlavně se mu líbilo pomáhat při přípravě nádivek do kuřat, holoubat, ryb a rolád. Když mu bylo sedmnáct, už sám dokázal obratnýma rukama vykostit, naklepat, okořenit a nádivkou naplnit telecí kýtu. Pak ji stočil, ovázal silnou konopnou nití a položil do pekáče. Teď to byl on, kdo přikazoval novému kuchtíkovi, aby maso hlídal a podlíval. Ale pro jistotu sám dohlížel, protože mu bylo jasné, že hubený kluk hlavně kouká, kde co upadne, aby to mohl sebrat a sníst.

„Jendo, seber se a jdi k šachovnici. Budeš pomáhat při servírování a nalívat víno,“ řekl mu jednoho dne hlavní kuchař.

„Ano, strýčku.“

Jeník vyběhl z kuchyně a postavil se ke stolům, kde byly plné mísy masa, placek, zeleniny a sladkostí. Bokem stál menší stůl, kde byly karafy s vínem a kořalka.

Na velkém rovném prostranství byla položená velká šachovnice. Bílé a černé dřevěné čtverce, šikovně do sebe zasazené. A pážata oblečená do kostýmů představovala jednotlivé figury. Pohybovali se podle pokynů a opravdu vypadali jako rozpohybované šachy. Jendu to zaujalo víc než to, co měl dělat. Z pozorování ho vytrhl až čísi hlas.

„Kdybys přestal koukat, kam nemáš, možná by se ti neztrácela kuřata.“

Rychle se otočil. Před ním stál nevysoký, hubený muž. Mohlo mu být okolo třiceti, hubený byl možná až moc a Jenda si vzpomněl, že mu tady říkají Beneš z Krabice. Byl to pánův kejklíř a jeho nejlepší číslo bylo, že se dokázal doslova poskládat do nepříliš velké dřevěné krabice.

Když to kníže viděl poprvé, mohl se usmát, ale hned to i využil. Začal se se svými známými sázet, a to o dost slušné částky. Téměř všichni pochybovali, že by se kejklíř dokázal do bedýnky vsoukat a obvykle si na své mínění i vsadili. A vždy prohráli. Beneš na zámek, který měl kníže v sídelním městě, přišel ještě jako mladík s partou potulných komediantů. Zpíval, hrál, tančil a všelijak poskakoval, ale hlavně znal spoustu triků.

Když mu kníže nabídl, že by mohl na zámku zůstat přes zimu a bavit společnost, ochotně souhlasil. Už to bylo několik let, ale kníže nikdy neřekl, že má táhnout dál a Beneš sám o tom zajisté taky nikdy nemluvil. Už několikrát mu i jiní páni nabídli, že by mohl jít k nim, i vyšší plat mu nabízeli. Ale on jen poděkoval, usmíval se a nepřijal. Časem si koupil tři bílé špice a vycvičil je, aby skákali přes tyčku, proskakovali obručí a dělali různé kejkle. Kníže se tomu dokázal zasmát i po letech a jeho vnuci snad Beneše už ani nebrali jako sluhu. Spíš jakéhosi trochu poťouchlého strýčka.

A teď si jeden z Benešových psů vyskočil na záda jiného a na stolku popadl celé kuře, připravené na porcování. A už ho táhli do křoví.

Jeník chtěl Benešovi vyčíst, že si na psy nedává pozor, ale místo toho jen na sucho pohnul rty a neřekl nic. Nemohl. Nebylo to snad prvně, co toho muže viděl, ale teprve dnes stál k němu tak blízko, že si ho mohl prohlédnout. Rozhodně se nedalo říct, že by byl Beneš zrovna hezký, ale… Byl tak milý a příjemný, že muži si s ním rádi povídali a ženy ještě raději. Kníže ho několikrát pobízel, aby se oženil, ale Beneš se vždy vymlouval, že na takové věci nemá čas.

„Poslyš, hochu, jestli ti padla do oka nějaká šlechtična, já bych tě i mohl povýšit, ale myslím, že její rodiče by to nikdy nedovolili. Netrap se marnou nadějí, najdi si děvče a postarejte se o kupu malých kejklířů.“

Beneš se smál, ale jen vrtěl hlavou. Ještě před třemi roky se smál vesele, s tím, že kejklířům je nejlíp bez ženské, protože jak se ožení, tak začnou tloustnout. Ale později už tak veselý nebyl. Snad všichni v domě si všimli, že už to není ten veselý chlapík jako kdysi. Ale dál bavil společnost, hrál a zpíval, z klobouku tahal králíky a z prázdné kapsy holoubky.

„Proč vytáhne vždycky jenom jednoho králíka? A proč holoubky tři?“ ptala se jednou knížete jeho nejstarší vnučka.

Kníže si pomyslel, že to možná bude tím, že holub zabere míň místa, když ho člověk schová do tajné kapsy, ale nahlas to neřekl.

„Myslíte, dědečku, že by mne Beneš naučil čarovat?“ zeptal se mladší z vnuků.

„Myslím, že s „čarováním“ je třeba začít už jako dítě. Ale kdybys chtěl, já se u něj přimluvím, aby tě vzal do učení,“ nabídl chlapci Václav, jeden z knížecích synů a chlapcův strýc.

Beneš ochotně souhlasil, ale malého to časem omrzelo, zato Václava ne. Brzy zvládal lehčí triky a bavil rodinu. Někdy se stávalo, že pejsci místo cvičení koukali, co jim Václav přinesl dobrého, a byli nepozorní, ale Beneš ho nikdy neposlal pryč. Brzy si všiml, že Václav nikdy neuhne, když se ho dotkne, nikdy nedá najevo nějaké rozladění, když ho pohladí po rameni.

Jednou, když si bral z Václavových kolenou psa, zcela záměrně se dotkl jeho klína. A ucítil přesně to, co cítit chtěl. Erekci pevnou jak kámen. Pustil psa, klekl si před Václavem na jedno koleno, vzal jeho hlavu do svých rukou a dlouze ho políbil. Docela si zahrával, protože se mu klidně mohlo stát, že ještě dneska v lepším případě skončí na ulici, v horším bez hlavy. Na druhé straně, on věděl, že mladý kníže si už dávno neví rady sám se sebou. Bylo mu už dvaadvacet a pořád nebyl ženatý. Vždycky se uměl na něco vymluvit, jen aby se tomu vyhnul.

To, co mu teď Beneš ukázal, možná nebylo zrovna nové kouzlo, ale Václav se téhle nově objevené aktivitě začal věnovat s nebývalou pílí. Cvičení dělá mistra a on cvičil velice pilně. Ovšem představa, co na to řekne pan otec, ho strašila i ze spaní.

A Beneš tomu ještě nasadil korunu, když mu jednou, když tak leželi po milování vedle sebe, dal ruku okolo ramen, přitáhl ho těsněji k sobě a řekl:

„Kdybych jednou musel pryč, vzpomeneš si na mě někdy? Pokud možno, v dobrém?“

„Ty chceš odjet?“

„To víš, že ne. Ale věčně to skrývat nedokážeme. Prostě už nějaký čas mám pocit, že se něco stane. Mimo to, tady nejsme na francouzském dvoře.“

Ale Václav jen mávl rukou. Nechtěl si připouštět nic zlého. Ostatně, nikdo to o nich neví. Nic se nemůže stát.

Ale nikdy neříkej nikdy…

Stejně jako každý podzim, tak i letos procházely městem tlupy potulných komediantů. A Václavův otec si je zvával na zámek a pár dní se jimi nechával bavit. Měl tuhle zábavu velice rád a vždycky ty nejlepší pozval, aby se na zimu vrátili a zůstali u něho. Bylo to oboustranně výhodné. Pán měl svou oblíbenou zábavu a oni teplo, jídlo a pohodlí.

Tak i tentokrát se na zámku střídali kejklíři, kouzelníci a tanečníci. Beneš obvykle nechyběl mezi diváky, ale když tu byla skupina tanečníků a eskamotérů, což ho jindy zajímalo nejvíc, nepřišel. Kníže si pomyslel, že mu třeba není dobře a dál na to nemyslel. Zvláště, když za dva dny, na vystoupení jiné skupiny už zase seděl mezi diváky. Nemohl tušit, že principálem těch kejklířů byl Benešův otec…

A v Benešovi by se krve nedořezal, jak se říká, když uslyšel, že právě kejklíře jeho otce si kníže vybral jako své hosty na zimu. Protože celou zimu se před nimi schovávat nemohl. Navíc nepochyboval, že kníže se bude chtít pochlubit jeho kousky, hlavně tím, jak se skládá do malé bedýnky. Bylo to už skoro deset let, co ho otec vyhnal, ale jistě ho pozná na první pohled. A jistě mu dodnes neodpustil… Teď už zbývá jediná naděje, totiž, že se otec nebude chtít chlubit jeho pokleskem. Jenomže na to se nedalo spoléhat.

Nechal tehdy Beneše stát uprostřed polí, jen v tom, co měl zrovna na sobě. Bez jediného haléře v kapse, nebo kousku chleba na cestu. Beneš měl jediné štěstí, že bylo těsně po žních, vždycky se dala najít nějaká práce, nebo aspoň vyprosit kus chleba. Město, ke kterému mířil, bylo dva dny jízdy, takže pěšky mu to trvalo o mnoho déle.

Když se tam dostal, skoro padal hlady a únavou. Ale dostal se tam a pevně doufal, že zítra na náměstí během sobotního trhu najde muže, kvůli kterému sem šel. Ale teď byl tak hladový, že se mu až dělalo špatně. Hostinský v zájezdním hostinci, kam přišel prosit o nocleh, třeba v maštali, a kus chleba, souhlasil. Pokud bude večer bavit hosty. Beneš dostal misku silné polévky, chléb a jablka. A skoro do rána zpíval, tančil a vyprávěl veselé historky.

Nad ránem padl v jakémsi zastrčeném koutě a spal. Bohužel skoro do večera. Když doběhl na rynek, už kramáři pomalu balili boudy. Uviděl kejklíře a šel k nim. Od vidění je znal. Řekl, že se nepohodl s otcem a on ho vyhnal. Principál jen zahučel, že to by on musel ty své vyhánět desetkrát denně i s manželkou, a rovnou Benešovi nabídl, že může jít s nimi. Smutno je člověku samotnému a kejklíři zvlášť. A tak Beneš rád tu nabídku přijal a jezdil s nimi do té doby, než je na zimu pozval kníže. Na jaře pak dostal nabídku, která se neodmítá: zůstat na zámku a bavit společnost.

Zimu co zimu se tu objevilo několik cirkusáckých rodin a kníže si z nich vybíral jako na trhu. Beneš byl jediný, koho u sebe nechal natrvalo. Ale to mohlo hezky rychle skončit…

A byla tu ještě jedna věc. Celých deset let nic o rodině nevěděl, nikdo z nich neuměl psát, a i kdyby, nebylo kam. Někdy se na místě zdrželi pár dní, někdy jen sobotu a neděli a někdy jen den a noc a ráno jeli dál. To byl úděl lidí žijících na kolech. A tak celou dobu nevěděl nic o sourozencích a matce. Byl nejstarší, a když ho otec vyhnal, nebylo mu ještě ani dvacet. Jeho nejmladší sourozenci si ho nejspíš ani nepamatovali. Mohl by se některého z nich na matku zeptat. Ale jak? Přece se nemůže jen tak k někomu z nich na chodbě přitočit a zeptat se.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Ano?“

Vešel sluha a oznámil, že kníže si přeje, aby se Beneš zúčastnil dnešního vystoupení. No a bylo obstaráno…

Poznali se. Na první pohled. Uviděl, jak otci naběhla žíla. Ani to se nezměnilo. Jasná známka potlačovaného vzteku. Vzpomněl si, jak otec tehdy na něj řval a matka jen zděšeně stála a zakrývala si pusu rukama, jako by potlačovala křik. A pak ho otec doslova skopl z vozu a odjel.

A teď tedy stáli zase proti sobě. Otec a syn. Ještě teď mu v uších zněly nadávky horší, než jakými pohůnci občas častovali koně, když nechtěli táhnout.

„Milosti, myslím, že mám pro vás velmi zajímavé sdělení ohledně tohoto muže. Kdybyste mne ráčil vyslechnout,“ řekl Benešův otec s úklonou směrem ke knížeti.

Oba muži odešli a Beneš uvažoval, jestli se má jít v rychlosti sbalit, nebo jít k matce. Nakonec si vybral druhou možnost.

Myslel, že matka bude mít aspoň trochu radost, že ho vidí. To měla, ale zároveň vypadala jaksi zaraženě a ani jednou se ho na nic nezeptala, jen odpovídala na jeho otázky. Když se po chvíli rozloučil, aby se vyhnul otci, nijak ho nezdržovala. Beneš šel do svého pokoje s očima plnýma slz a ani se nedíval, koho potkává, a snad poprvé od té doby, co zde žil, nikoho nepozdravil. Nemohl ani mluvit, jako kdyby mu někdo tiskl hrdlo. Odmítavý postoj matky ho bolel stokrát víc než otcovo pohrdání a zavržení.

Seděl a hleděl oknem do tmy. Věděl, že by měl něco udělat, ale naprosto netušil co. Když přišel sluha, že ho volá kníže, vlastně se mu ulevilo. Postavil se před svým mecenášem v podstatě do pozoru. Kdykoliv jindy spolu mluvili, vyzval ho kníže, aby se posadil. Teď ne. Jasná zpráva.

„Mluvil jsem s tvým otcem.“

„Já vím, pane.“

„Víš, co mi řekl?“

„Tuším.“

„Chceš mi k tomu něco říct?“

Trhl rameny. Co měl říct?

„Žiješ v mém domě už tolik let, nikdy ses na žádnou ženu ani dívku nepodíval. Myslel jsem, že… No to je jedno. Takže, kdo to je?“

„Prosím?“

„S kým to tady… rozumíš, že ano?“

„Ano. Ale s nikým nic nemám.“

„Nečekáš doufám, že ti to věřím.“

„Copak jsem vám někdy lhal?“

„No, minimálně jsi mi zamlčel velmi důležitou věc. Podívej, je mi jasné, že s někým jsi žít musel. Buďto tady, nebo ve městě. A protože jsi do města skoro nechodil, musí to být někdo tady. A já ti na rovinu říkám, že něco takového ve svém domě nestrpím. Nevyženu tě do zimy, jen v košili, jako tvůj otec. Ale zítra ráno už tě tu nechci vidět. Vezmi si všechno, co je tvé, ale už nikdy tě nechci vidět.“

„Ano, pane.“

Z pánovy pracovny vyšel Beneš s pocitem, že to dopadlo nejlíp, jak to dopadnout mohlo. Sice je venku už zima, ale on má teď dost peněz, aby si mohl pronajmout bydlení. Na jaře se přidá k nějakému cirkusu a bude žít tak jako většina cirkusáků. 

Když vešel do svého pokoje, skoro se lekl, když tam uviděl Václava.

„Nevypadáš, že bys mne viděl rád,“ řekl mu jeho milý.

„Naopak, nikoho bych neviděl raději. Ale jestli tvůj pan otec nechal za mnou slídit, a já myslím, že nechal, bude do minuty vědět, že jsi tady.“

„To mi nevadí.“

„Ano, jistě. Ale já musím být ráno pryč a takhle by se mohlo stát, že mne vyžene dřív, než si obleču kabát.“

Václav jako jediný v domě věděl, že se Beneš před lety zamiloval do jednoho otcova žongléra a také, jak to dopadlo, když na to otec přišel.

„Klidně odejdu s tebou.“

„Ale jdi, to není život pro tebe. Táhnout světem jako tulák, nikdy nevíš, jestli si vyděláš na chleba, nebo půjdeš spát s prázdným žaludkem. Pořád ve střehu, skoro nikomu nemůžeš věřit. To není život pro tebe. Zítra odejdu a…“

„A ani si už nevzpomeneš, mám pravdu?“ zeptal se trpce Václav.

„Co to říkáš? Jistě, že vzpomenu. Jak bych na tebe mohl zapomenout?“

„Tak proč chceš jít sám? Nebo to všechno, co jsi mi říkal, bylo jen tak?“

„Ne, můj milý, každé slovo byla pravda. Ale s sebou tě opravdu vzít nemůžu. Nevím…“

„Ale já vím!“ ozval se zlostný hlas ode dveří. V nich stál kníže a tvářil se jak bůh pomsty.

„Já tě celé ty roky živil, důvěřoval jsem ti, a jak ses mi odměnil? Zkazil jsi mi syna! Ještě tu hodinu se sebereš a zmizíš z mého domu, rozumíš?!“

Rozuměl, jak by ne…

Neuběhlo ani půl hodiny a Beneš vyšel do mrazivé tmy. Jen s rancem oblečení a penězi. Jinak všechno nechal na místě. Dokonce i psy… Pomalu se do něj dávala zima. Přidal do kroku a pomyslel si, že má štěstí, že nefouká vítr, to by bylo mnohem horší. Věděl, kam má jít. Do hospody, kam chodili všichni potulní a světem jdoucí. Tam se nikdo na nic neptal, měl-li člověk na zaplacení.

Byl už hodný kus cesty od zámku, když uslyšel zlostné hlasy hádky a netrvalo dlouho a okolo něj projely dva vozy, tak tak, že uskočil. Byla to jeho rodina, a ta hádka… to se hádali otec s matkou. Z těch pár slov, která pochytil, vyrozuměl, že jim kníže řekl, že se mají sebrat a jet. Matka otci vyčítala, že mohli mít celou zimu vystaráno a takhle se musí plahočit zimou kdoví kam. V první chvíli to otci ze srdce přál, ale pak si uvědomil, že teď do hospody nemůže, protože by se tam nejspíš potkal s otcem.

Zůstal stát. Kam má jít? Tady v okolí ho všichni znali, kdyby se chtěl někde ubytovat, hned z toho budou řeči. Pomalu se vracel zpátky. Jaksi podvědomě zamířil tam, kde to považoval celá ta léta za svůj domov.

„Co tu děláš?“ ozvalo se za ním. Rychle se otočil a uviděl tělnatého chlapa, který se mu postavil do cesty.

Poprvé v životě pocítil Beneš strach…

***

V knížecím domě byla podivná nálada. Nikdo nevěděl, co se stalo, že kníže vyhnal kejklíře a proč chodí zlostný a zamračený. Dokonce i vnoučata, která měl tak rád, odbýval strohými slovy a posílal je pryč, že má hodně práce.

Václav téměř nevycházel ze svých pokojů mimo jídla. A pokud mohl, nechal si jídlo donést do pokoje. Ale to šlo většinou jen tehdy, pokud nebyl otec doma. Jinak trval na společném stolování.

Tři bílí pejsci běhali za Václavem a drželi se ho, jako by jim měl nahradit pána. Ale brzy se přimkli k jedné z holčiček, protože se jim víc věnovala a hrála si s nimi.

Václav se snažil jít otci z cesty, ale zdálo se, že ten o případné setkávání ani moc nestojí. Přesto Václav cítil, že ve vzduchu visí jakési napětí a cítila to i celá rodina.

Když okolo desáté kdosi zaklepal na dveře, Václav jen zabručel. Jeden z kuchařových pomocníků se hluboce uklonil a řekl, že si kuchař dovoluje poslat ochutnávku. 

„Děkuji. Vyřiď kuchaři, že…“

Mladý kníže si nemohl nevšimnout, že zároveň s talířkem, na kterém ležel plněný bramborový koláč, přistál na jeho stole i malý složený papír.

„Vyřídím to. Kdybyste si přál ještě něco jiného, nechte vzkázat pro mne a já to zařídím. Jmenuju se Jenda. V kuchyni už budou vědět. Hlavní kuchař je můj strýc.“

S poklonou zase vycouval z pokoje, ale Václav mu už neodpověděl. Rychle sáhl po papíru.

JSEM V POŘÁDKU

Nic víc, ale i to Václavovi stačilo. Beneš je někde tady ve městě. Vzkaz byl napsaný tužkou na papíru, který kupci používají na kornouty, do kterých dávají koření nebo kávu.

Mohl si o něj říct někde v krámě, mohl mu ho dát kuchtík. Každopádně to znamená jediné. Beneš je pořád ve městě a někdo by ho mohl potkat a říci to otci. Ale snad má dost rozumu, aby si dal pozor.

Václav vzpomínal na společné noci, na milování, polibky, na vyznání lásky. Na to jak se ho Beneš pokoušel nasoukat do své krabice, otec se tehdy smál tak, že ho večer bolelo břicho. A teď… Však to nemusel nikde vykládat, tolik let o tom nikdo nevěděl, nikoho ani nenapadlo, že by spolu měli něco víc, než že se baví tím, že ho Beneš učí své kousky.

Neopustil ho, je tady, někde blízko… Možná viděl kuchaře na trhu, přitočil se k němu a dal mu ten vzkaz. Kuchař asi číst umí, možná proto jen ta strohá, neosobní věta. Jestli umí číst kuchtík, to netušil. Možná že ne, a proto kuchař ten vzkaz poslal po něm. Od té chvíle Václav myslel jen na jediné. Jak se zase sejít s Benešem. Myslel na něj ve dne v noci. V noci zvlášť.

Na tu první noc, kdy k němu přišel. Lehl si k němu do postele, jako by to bylo cosi samozřejmého. Bez ptaní ho svlékl a zasvětil do milování. Klekl si, zvedl mu nohy a přiměl ho, aby se mu otevřel. Vzal do ruky jeho mužství a začal ho hladit a pak… pak ho vzal do pusy. Václava to překvapilo natolik, že jeho erekce se málem dala na úprk, ale Beneš ji rychle přivolal zpátky. Když ucítil, že jeho partner začíná přirážet, rychle ho vzal zase do ruky a dokončil své kouzlo.

Beneš měl dlouhé hbité prsty eskamotéra a dokázal s nimi divy. Počkal, než se milý vzpamatuje a pak mu vsunul štíhlou, ale silnou ruku pod záda, překulil ho na sebe, vzal jeho úd do ruky a zavedl ho na správnou cestu. No, nebo možná na nesprávnou, pokud by se ohlížel na to, co tomu řeknou lidé. Ale tuhle noc to ani jeden z nich neřešil. Věděli, že jejich láska může mít velmi špatný konec, ale že se tu jednoho dne objeví Benešův otec, to je opravdu nenapadlo.

Když druhý den v deset Jenda přinesl svačinu, a zpod bílého talířku trčela špička lístku, Václav to už nevydržel a zeptal se: „Ty jsi mluvil s Benešem?“

„Já ne, Milosti. Ale on si pronajal tenkrát světničku u mé paní tety. Nejdřív jen, než se uzdraví, ale…“

„Počkej, počkej, on byl nemocný?“

„Přepadli ho nedaleko domku mých rodičů, naštěstí tehdy se mnou šel můj strýc, víte, váš kuchař. Zahnali jsme ty ničemy a já tehdy vzal Beneše k nám. Ale je nás doma jako myšek, jak říká maminka. Tak si pronajal světnici u paní tety, protože ona je v domku sama. Řekl mi, že knížecí milost si už žádné kejklíře nepřeje, ale že vy byste jistě rád věděl, co s ním je. A tak mi občas dá ty lístky.“

Václav ho pohladil po rameni. „Jsi hodný chlapec, Jeníku. Tady vezmi, a nikomu o tom neříkej.“

„Děkuju, pane. Spolehněte se.“

***

Venku se oteplilo, vzduch už začínal vonět jarem a za celou tu dobu Václav Beneše ani jednou neviděl. I když někam jel a postaral se, aby se o tom v zámku vědělo, otec s ním posílal své sluhy. A když jeli na lov, bylo tam tolik lidí, že bylo jasné, že Beneš nebude riskovat.

Když kníže pozval na zámek svého bratrance, všem se ulevilo. Zdálo se, že zlá nálada, kterou měl celou zimu, ho už trochu pustila. Už zase s vnoučaty mluvil vlídným tónem a smál se, když mu něco vyprávěla. Jen na nejmladšího syna se mračil, a pokud nemusel, tak na něj nemluvil.

Celý zámek byl doslova vzhůru nohama, protože toto byla velmi vzácná návštěva. Pan bratranec vedl velkou obchodní společnost a brzy měl jet s velkým obchodním korábem do Zadní Indie.

A kníže se rozhodl, že mu svého nezdárného synka na tu cestu přibalí. Tušil, že pan bratranec z toho žádnou radost mít nebude, ale rozhodl se, že syn musí z domu a tohle byla ta nejelegantnější a nejméně nápadná cesta.

Václav ovšem nic nevěděl a netušil, že se nad jeho hlavou stahují černé mraky…