Eskamotér 3

Jak dlouho trvá, než se chlapec začne cítit mužem? Někomu roky, někomu deset minut. Někomu je v roli kluka tak dobře, že se jí drží. Jenda měl pocit, že on dospěl v okamžiku, kdy s rukou ve Ctiborově dlani vstoupil do tmy příkrých schodů. Neviděl před sebe ani na krok, protože dole se nesvítilo. Musel věřit tomu muži, který ho za sebou vedl. A on mu věřil.

Natolik, že se pak dole v tmavém pokoji, vonícím jeho vlastním jídlem, nechal pomalu svlékat a položit na postel. Ale když Ctibor sáhl po křesadlu, že zapálí svítilnu, zadržel ho.

„Ne, prosím, to ne.“

„Chtěl bych tě vidět…“

„Příště… někdy jindy…, ale ne dnes…“

„Neboj se mě.“

„Já se nebojím.“

„Stydět se taky nemusíš. Ne přede mnou.“

Jenda přikývl, i když to ve tmě nebylo vidět. Ale Ctibor ten pohyb vycítil. S něhou, nečekanou u tak velkého a silného muže, hladil a konejšil to chvějící se tělo.

Ten krátký pohled z okna na Václava s Benešem dal Jendovi víc, než co zatím o tělesném vztahu dvou lidí věděl. A ruka bloudící po jeho vzrušeném těle mu rychle vyložila to ostatní. Ctibor se vzepřel na svalnaté paži, přitiskl Jendu k sobě, a zatímco ho líbal, jeho druhá ruka přivedla nezkušeného mladíka pár rychlými tahy k vyvrcholení. Ctibor věděl, že to bude rychle, a taky věděl, proč to dělá.

„Teď rozsvítím a najíme se, ano?“

Seděli nazí u stolu a Ctibor s chutí jedl. Jenda ozobával jednu placku a tiše se díval. Nemohl se vzpamatovat z toho, co ten muž sedící před ním udělal s jeho tělem. Byl to hřích, velký hřích, to si uvědomoval. Ale Ctibor sedí a usmívá se, nevypadá jako někdo, kdo se bojí plamenů pekelných. A co teprve ti dva na terase? Jistě, pán si koupí odpustek, ale co on? Nebo to není zas takový hřích? Určitě menší než někoho zabít.

Muž vstal od stolu. Teprve teď Jenda viděl to, co mu před tím skryla tma. Rychle uhnul očima. Ctibor obešel stůl a postavil se před něho. Vzal ho za ruku a zvedl mu ji. Jenda se malinko vzepřel. Ale jen malinko. Nechal Ctibora, aby si jeho ochablými prsty jezdil po penisu a přes varlata.

„Ode dneška už si palec cucat nebudu…,“ pomyslel si.

Silné paže ho zvedly a odnesly na postel. Svíčka na stole zůstala svítit.

Nahé tělo sebou škublo leknutím, když se mužova ruka zaměřila na jediné místo. A už cítil tlak a všetečný prst, který pronikl dovnitř. Začal tlačit proti němu, ale Ctibor se jen usmál a zatlačil o poznání tvrději, jako by chtěl dát najevo, kdo tady určuje pravidla. Pak pomalu prst vytáhl, ale jen proto, aby hned na to vsunul dovnitř dva. Čím víc se Janek kroutil a snažil se nezvané hosty vytlačit, tím víc se Ctibor usmíval. Pak najednou vsunul širokou dlaň pod chlapcův zadek a přitáhl ho k sobě. Prsty zajely hluboko dovnitř, lokty odtlačil Jendovi kolena a vzal do ruky jeho penis. Jeník cítil strach, vzrušení, stud i touhu poslechnout.

Zaťal nehty do plachty a stáhl se. Ale Ctibor měl silné ruce a Jenda přes to všechno cítil, jak ho ty prsty nutí, aby se uvolnil a nechal je pomalým krouživým pohybem dráždit jeho zadek. Muž ho pak hladil a tichým hlasem ujišťoval, že je všechno v pořádku.

Ale Jenda cítil, že vůbec nic není v pořádku. Proč mu to dělá dobře, proč mu už zase penis stojí jako svíčka, proč cítí ty podivné stahy, proč dovoluje, aby mu Ctibor volnou rukou dělal… Co vlastně? Ani nevěděl, jak pojmenovat to, co mu muž dělal. A najednou mu to bylo jedno. Vyšel vstříc těm příjemně nepříjemným pocitům, tomu tvrdému tlaku v zadku, té ruce zkušeně si pohrávající s jeho mužstvím. Ctibor zatlačil na hrbolek prostaty a zrychlil kmitání své druhé ruky na Jendově ptáčku. Tiché sténání, vnitřní stahy a bohatá dávka bílé mízy. Jeník pochopil, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Srdce mu ještě bušilo, když si nechal zvednout a znovu roztáhnout nohy. Přikývl, aniž by vlastně pořádně chápal, na co se ho Ctibor ptá. Viděl, jak muž stírá jeho mízu do dlaně a nanáší si ji na penis. A pak nový tlak, ostrá, řezavá bolest a Jenda cítil, jak mužova chlouba vniká hluboko do jeho těla, pomalu, ale jistě se stupňující bolest i tvrdý tlak. Ctibor se nad něj naklonil, jako by si ho chtěl prohlédnout. Poslední zatlačení a byl uvnitř až po kořen. 

Položil Jendovi ruku na pusu. V chlapcových očích se objevil strach.

„Ze začátku to trochu bolí, nechci ti ublížit, ale…“

Tentokrát Jenda už věděl, na co kývá. Muž se maličko povytáhl a přirazil. Jenda zajekl, ale držel. Ctibor zasunul do teplé, pevně sevřené zadnice jen párkrát, jen pro ten slastný pocit, který si už tak dlouho musel odpírat. Když viděl, že toho má Jenda tak právě dost, klekl si a uspokojil se ručně. Byl si jistý, že je to na dlouhou dobu, ne-li navždy, naposledy…

***

Po kolonii Evropanů se rychle rozkřiklo, jakého znamenitého kuchaře si Ctibor přivezl z Čech. Známí se rádi nechali pozvat na nová, jim neznámá jídla a nešetřili chválou. Jenda se od Naji naučil zpracovávat všemožné mořské potvůrky a Ctibor, který měl ryby velmi rád, si pochvaloval, jak jim to jde.

Beneš se nechtěl nechat živit od Václava, a tak se pana Ctibora zeptal, jestli by mohl hostům čas od času předvést něco ze svého umění, a ten mu řekl:

„Koukni, nehodí se, abys mezi mými hosty chodil s kloboukem. Vystupuj si, ale nic za to neber. Já ti budu platit jako každému ze svých lidí. A jestli ti někdo bude chtít něco přihodit, to už bude na hostech.“

A Beneš s tím byl srozuměn. Vůbec si všiml, že je k němu pan Ctibor o mnoho přívětivější. Přisuzoval to ale tomu, že se mu tehdy povedlo zaujmout rádžu. Že Jenda je pro Ctibora víc než kuchař, o tom neměl ani ponětí. A že si Ctibor zpestřuje večery tím, že se dívá na terasu, to už vůbec.

Na vrata obchodní stanice zaklepal domorodý poslíček a přinesl navštívenku. Jeho pán dává prosit, jestli by to mohl pan velkoobchodník laskavě přijmout. Měl by na něj velkou prosbu. Ctibor toho muže zběžně znal. Byl to jeden z největších plantážníků v okolí a už několikrát u něj byl na návštěvě. Naposledy právě, když tu byl rádža. Rychle proto napsal kladnou odpověď a poslal ji zpátky.

Mr. Reed byl vysoký modrooký blondýn a mezi zdejšími lidmi byl k nepřehlédnutí. Uklonil se před Ctiborem a šel rovnou k věci. Jeho syn se bude brzy ženit a on by chtěl, aby všichni hosté byli maximálně spokojeni a jen tak na svatbu jeho syna nezapomněli. Rád by proto, aby zdejší kuchař na té svatbě vařil a kejklíř vystupoval.

Trochu se podivil, když mu Ctibor řekl, že se jich zeptá. Byl zvyklý rozkazovat, ne se ptát. Ale tady musel být spokojený s tím, co mu Ctibor odpověděl. Jenda přiběhl z kuchyně prakticky hned, a když slyšel, o co se tomu muži jedná, bez zaváhání souhlasil. Ano, udělá nadívané ryby a plněné rolády. Ano, upeče koláče, jaké tu pán jedl. Ano, vše bude prvotřídní.

Beneš už tak honem nepřišel a rozhodně se netvářil tak potěšeně jako Jeník. Na rozdíl od něj totiž už o tom muži ledacos slyšel. Jak je zlý a krutý jak na domorodé dělníky, tak na lidi v domě. Že lidem z plantáží neplatí tak, jak jim slíbil, že občas mají k jídlu jen placky a ovoce, které si najdou v lese. Ani k vlastní ženě a dětem se nijak hezky nechoval. A na malé žebráčky na ulici občas poštval psy.

Řekl si tedy o slušnou částku a předpokládal, že ho muž odmítne. Ale ten jenom přikývl. Zůstal na oběd a neopomněl se zmínit, že nevěsta je nejhezčí mladá dáma z bohaté rodiny. Pan velkoobchodník je zajisté zván na svatební hostinu.

Ctiborovi se moc nelíbilo, když slyšel, že Jenda s Benešem pojedou na místo už o tři dny dřív. Nakonec se rozhodl, že pojede s nimi. Musí mít přece někoho rozumného, kdo na ně bude dávat pozor. Tehdy poprvé Beneš zastříhal ušima. Pán pojede s nimi? Rychle po nich přejel očima. O Jeníkovi měl jasno, ale že by i Ctibor? To jsou věci…

Ctibor měl ve městě několik přátel, takže nebyl problém pronajmout si malou vilku, kam se nastěhovali. Sám nabídl Václavovi, že by měl jet s nimi, však si zaslouží dovolenou. Ale večer před svatbou se Ben s Václavem nastěhovali do velkého plantážníkova domu a ubytovali se v jednom z pokojů pro hosty. Beneš měl být překvapením a nikdo ho neměl vidět až do chvíle, kdy zítra vystoupí.

Hosté se pomalu sjížděli a Ben si v pokoji připadal skoro jako vězeň. Chvilku cvičil, chvilku chytal lelky a nakonec usnul. Vzbudil se až v podvečer, když se k němu vkradl Václav. Přinesl mu večeři a ovoce. Chvilku si povídali, ale Václav brzy usnul a Ben, který se vyspal přes den, už nezabral. Napadlo ho, že půjde chvilku do zahrady na čerstvý vzduch. Sotva sešel ze širokých schodů, uslyšel křik. Plantážník se hádal s nějakým mladíkem, nejspíš s jedním z číšníků, protože mladý muž držel v ruce tác se sklenicemi, ze kterých pili hosté. Beneš nerozuměl, co je příčinou hádky, a ani ho to nezajímalo. Ale bylo mu jasné, že ven teď nemůže.

Uslyšel zvuk, jako když někdo dvakrát tleskne. Nepochyboval, co to bylo, plantážník číšníka uhodil. Proč? Vzal si jídlo, které by i tak zbylo? Vypil víno, které zůstalo v láhvi?

Ben slyšel, jak muž odchází a cestou ještě nadává na všechno a na všechny. Číšník se opřel o zeď a vzlykal. Benovi ho bylo líto. Trošku zašramotil, aby o sobě dal vědět, a šel k mladíkovi. Ten se jen odvrátil. Beneš ho chtěl nejdřív minout a jít dál. Ale měl příliš dobré srdce na to, aby to mohl udělat.

Co asi vede člověka k tomu, aby si nechal líbit takové chování. No co asi, chudoba. Když je někdo v závislém postavení, nikdy na tom není moc dobře. On sám nebyl nijak bohatý, ale možná, že kdyby Václava poprosil, mohli by pro toho člověka něco udělat. Mohli by mu zajistit nějaké místo na korábu pana Ctibora, který už brzy pojede do Evropy. Konec konců, mohli by mu i koupit lodní lístek.

Oslovil tedy mladíka a nabídl mu pomoc. Ale ten jen zavrtěl hlavou. Seděl na nízké zídce a působil jako dokonale zlomený člověk. Ben ho vzal za ruku a odvedl k sobě. Vzbudil Václava a pokusili se z mladého muže dostat nějakou rozumnou odpověď, jak by mu mohli pomoct. Ale on jen vrtěl hlavou. A pak sáhl po láhvi a teplé víno pil jak vodu. Beneš mu ji ale rázně vzal a dal mu karafu s citronádou.

„Tohle tě probere a vyčistí ti to hlavu. Tady máš čaj, napij se, běž k sobě a pořádně se vyspi. A víno nech na pokoji.“

„Jsi jako můj otec. Udělej to, udělej tamto. Ale já se potřebuju opít. Potřebuju zapomenout.“

„A nechat se vyhodit z práce…,“ dodal Beneš.

Mladík mávl rukou. „Teď už je všechno jedno. Měl jsi někdy pocit, že…“

„Ano, měl. Dopij ten čaj a jdi spát.“

„Udělal jsi někdy chybu? Opravdu velkou chybu?“ zeptal se mladík a ohlédl se k oknu, kterým bylo vidět na zahradu.

„To víš, že ano. Kde máš pokoj? Ráno moudřejší večera,“ řekl Ben a pokusil se ho postavit na nohy. Už začínal litovat, že ho sem bral.

„Zítra? To už budu nejspíš hodně daleko. Nezůstanu tady, musím pryč.“

„Pryč? Vždyť sotva stojíš. Co jsi vlastně udělal? Skoro všechno se dá napravit.“

„Já ne. Já jsem rozbitý. Jako staré pendlovky po dědečkovi. Jsem hanbou a ostudou celé rodiny. Raději jsem se ani neměl narodit. Jo jo, neměl…“

Beneš sebou škubl. Jako by se vrátil o mnoho let zpátky. Stejná slova slyšel od svého otce tehdy, když…

Jeho oči se potkaly s Václavovýma. Ten skoro neznatelně přikývl. Ben si sedl k neznámému na postel a objal ho okolo ramen a přitáhl k sobě.

„Ale jdi, nikdo není takový, jak to říkáš. Nikdo. Věř mi.“

Když ho mladík objal a začal plakat, ani se nedivil. Ale ani mladík se nijak zvlášť nedivil, když se ho oni dva začali dotýkat a hladit ho. Stáhl si košili přes hlavu a víc nebylo třeba.

Usnuli až nad ránem, všichni tři v objetí.

První se jakýmsi hlukem a voláním vzbudil Beneš. Udiveně se podíval, kdo jim to přes noc přibyl, ale rychle se vzpamatoval. Zatřásl číšníkovi ramenem.

„Vstávej, celý dům je na nohou. Utíkej do práce, nebo tě vyhodí. A to si ty zjevně nemůžeš dovolit. Večer po svatbě sem přijď a poradíme se, jak ti pomoct. Jinak patříme k panu Ctiborovi, víš, z obchodní stanice. Tam nás kdykoliv najdeš.“

„Děkuju. Myslím, že jste mi zachránili holý život.“

Ben se skulil k Václavovi a oba se rozesmáli. A v dobré náladě byli i později, když pro ně přišel sluha, že už má Ben jít před panstvo.

Beneš se postavil před stoly, hluboce se uklonil mladým manželům a pak se mu snad poprvé v životě  zachvěly ruce. Vedle nevěsty seděl jejich noční návštěvník a usmíval se na něj…