Eskamotér 2

Zámecká kuchyně připomínala ze všeho nejvíc včelí úl. Všichni běhali, hlučeli, hemžili se a pokřikovali na sebe. A nad tím vším stál hlavní kuchař a jen ukazoval, přikazoval a řídil. A kupodivu mu to klapalo.

Muselo, protože tento týden měl být něčím zcela mimořádným. Ne snad, že by host, který včera přijel, byl nejvzácnější, to ani zdaleka. Byl to námořník každým coulem a chodil hezky ze široka, jako by pořád stál na houpající se palubě svého korábu, a ne na pevné zemi. Ale poprvé za tu dobu, co zde vařil, si kníže hlavního kuchaře zavolal osobně a sdělil mu, že tentokrát musí být jídla opravdu mimořádně chutná, pestrá a maso zcela unikátní. To neopomněl zdůraznit.

A tak včera večer postával kuchař u jedněch dveří a Jeník u druhých. Oba dva se ale dívali na jediného muže. Ten spokojeně trávil večeři a vypadal nad míru blaženě.

„A teď, drahý bratranče, malé překvapení jenom pro vás,“ řekl kníže a dal znamení číšníkovi.

Za okamžik se na stole objevila pokrytá mísa. Když ji otevřeli, ukázalo se několik řad pečených kuřecích křidýlek. Jedna řada klasicky s kůrčičkou, další obarvená do žluta šafránem, další do zlatova obarvená kořením a další zase do červena paprikou a poslední tmavě hnědá, protože je pekli v medu.

Host sáhl po prvním křidýlku jaksi váhavě, už neměl hlad a kuřecí křidýlka, to přece nebylo nic extra. Ale po druhém soustu se zatvářil překvapeně, po dalším zaraženě a po posledním nadšeně. Jako zkušený jedlík věděl, že teď by měl ochutnat z další řady, ale sáhl po dalším kousku z první řady, aby si ho vychutnal. Pak ovšem ochutnal všechno a rovnou rozjel druhé kolo. Kníže jen zářil.

Když se ptal kuchaře, čím by svého bratrance mohl oslnit, když ten už byl snad všude ve světě, kam se jen dalo jet nebo plout lodí, a ochutnal asi všechno, co bylo jen trochu k jídlu, kuchař mu navrhl, že Jeník umí skvělá plněná křidýlka.

„To jsem už jedl?“ zeptal se kníže.

„Ještě ne, milosti. Zatím to mělo být překvapení k narozeninám milostivé slečny. Ale když chcete něco opravdu extra…“

Kuchař vzal knížete do kuchyně, přivolal Jendu a ten pánovi ochotně ukázal, jak se křidýlka dají vrchní částí opatrně vykostit tak, že vznikne jakási kapsička, která se vyplní různými nádivkami, potře kořením, nebo namočí do medu a peče.

Byla to piplavá práce, ale výsledek stál za to. 

Celý týden se v kuchyni vyvářelo jako snad ještě nikdy. Jeník se strýčkem už pomalu nevěděli co upravit, aby to náročného hosta oslnilo.

Jedna se starých pomocnic, která čistila zeleninu, řekla: „Když jsem byla malá, bydleli jsme vedle jatek. Otec tam pracoval a občas přinesl domů kousek masa, který třeba upadl do špíny na zemi nebo byl moc tučný. No a občas přinesl telecí nebo vepřové srdce. Já vím, že by to panu knížeti nesmělo na stůl, ale ono to není špatné jídlo. Hlavně vepřové srdce, když se tomu dalo hodně mrkve, nejlíp mladé, to byla pochoutka.“

Mladou mrkev neměli, ale vybrali si aspoň tu nejhezčí, nakrájeli ji na kostičky, srdce nasekali na jemno, okořenili a dali to dusit.

„Ale co jste jedli k tomu? Chleba?“ zeptal se Jeník.

„Ale někdy taky. A když byly, tak kroupy.“

To by možná chutnalo nám, ale tenhle bukanýr má určitě jemnější jazyk, pomyslel si Jenda. Ale co třeba rýže? Ta by mohla být dobrá. Takže teď už zbývalo jen promyslet způsob servírování a mohlo se podávat.

A vzácný pan bratranec se olizoval málem až na bradě. Už dávno se neptal, co to jí, jen si vychutnával nová, nezvyklá jídla. Nebo i známá, ale výjimečně dobrá. A do kuchyně chodil už pomalu jako domů a koukal kuchařům pod ruce.

Jenda vzal velké vepřové koleno, odstranil kůži, hodil ji vyvařit do polévky a začal koleno obratně vykosťovat.

„A co s tou kůží? Tu vaříš pro psy?“ zeptal se pan Ctibor, tak se jeho bratranec jmenoval.

„Ne, pane. Tu si dám potom na chleba a sním. Taková pochoutka je pro psy škoda.“

A vážený host neváhal ochutnat i to.

„Příště přivezu svou dcerušku. Takhle se možná jejímu zdraví pomůže líp, než těmi údajně posilujícími jídly, kterými ji krmí paní matka. Je chudinka bledá jako víla.“

„Jen ji přivezte, ale bez vaší vzácné paní tchýně, pokud smím prosit,“ zasmál se kníže.

Jeho bratranec byl vdovec a o jeho jedinou dcerku se starala jeho tchýně. Dáma spíš svérázná než jen rázná. Říkalo se, že když se ví, že je doma, vyhýbají se jejímu sídlu nejen tuláci, ale i zloději a lupiči. Vědělo se o ní totiž, že když se jednou pokusili vykrást její dům, postavila se po bok zbrojnošům a s mečem v ruce hájila svůj majetek.

„V tomto domě jsem přibral tak, že budu potřebovat nový kabát a kalhoty.“

„Však to cestou zase shodíte, na lodi se asi moc nevaří.“

„To není loď, ale koráb. Zaoceánský. A jestli si myslíte, že se živím nasolenými sledi, tak to se mýlíte. Ale možná, že než vyrazím na moře, pošlu sem svou kuchařku. Na zaučenou.“

„Kuchařku?“

„No ano. Je to dcera jednoho mého známého. Její matka je domorodá dívka. Kdysi byla u mého přítele také kuchařkou. Nikdo neumí připravit ryby tak jako ona.“

Kníže se jen zasmál. Nepochyboval, že historie se opakuje.

Ale pan Ctibor taky nebyl včerejší. Rychle mu došlo, že kníže má cosi na srdci a celé to divadýlko s dobrým jídlem, že to není jen tak. Byl docela zvědavý, co po něm kníže bude chtít. Peníze ne, těch měl tolik, že by si mohl Ctibora koupit i s jeho koráby. Chce se přidat k obchodování? To už se stalo, dobrá třetina zboží patřila právě knížeti. Možná si myslí, že by se jeho dcerka mohla stát ženou jeho nejstaršího vnuka. No, nebyl by proti. Čekal tedy všelicos, ale když se kníže konečně vyslovil, nedokázal skrýt své překvapení.

„Jak to myslíte, že mám vzít Václava s sebou? Koráb viděl tak leda na obraze, pokud tedy vůbec. Polovinu cesty proleží s mořskou nemocí. Diplomacii rozumí asi tak, jako já čtení z karet. Co bych si s ním počal. Jestli zlobí, pošlete ho do kláštera.“

„No to zrovna bych nerad…“

„Jestli prohání každou sukni, myslíte, že v tropech to bude lepší? Mimo to i oni si chrání čest svých dcer a manželek.“

Kníže si rozpačitě přejel dlaní přes obličej. Jak to jen vysvětlit? A jak to říct, aby vlastně nic neřekl? Nepochyboval, že si lidé v domě všimli, jak je Václav teď skoro pořád zasmušilý. I děti si stěžovaly, že je strýček odhání. Při jídle sice poslušně seděl s hosty, ale skoro s nikým nemluvil, koukal jen do talíře.

„Někdo z lidí v domě?“ zeptal se Ctibor a kníže bezděky přikývl.

„No dobře, můžu ho vzít s sebou, konec konců, sekretáře doopravdy potřebuju. Dokonce ho u sebe můžu nechat natrvalo. Ale co za to?“

Kníže bezmocně rozhodil rukama. Netušil, čím bude třeba uplatit páně bratrancovo mlčení.

„O něčem bych možná věděl. Dejte mi svého kuchaře. Toho, co mi tak podstrojuje.“

Kníže se zarazil. Sice to znělo lákavě, ale pokud kluk nebude chtít, těžko ho k tomu přiměje.

***

Linda se z té zprávy nemohla vzpamatovat.

„Řekni mi to ještě jednou a pomalu,“ prosila Jendu.

„Ale maminko, čemu nerozumíte? Ten vznešený pán mi nabídl, že můžu u něj pracovat jako kuchař. Má velikou loď, říká se jí koráb a pojede někam daleko, někam, kde jsou divoši, opice a je tam pořád teplo. Mimo to je velice bohatý, ten jistě na nějakou zlatku hledět nebude. Vydělám si hodně peněz a pak se k vám zase vrátím. Ulovím tygra a přivezu vám jeho kůži.“

„Ale jdi, ty brepto. Copak ty víš, co je to tygr?“

„Ano, na zámku jsem ho viděl na obraze. Vypadá jakou pruhovaná kočka, ale velký je jako medvěd.“

„Nevymýšlej si, takové zvíře není…“

Linda se na něj dívala uslzenýma očima. Pro ni to byl pořád její malý chlapec. I když… bude mu devatenáct, to se jiní chlapci vydávají do světa na vandr, na zkušenou. A jí samotné bylo sotva sedmnáct, když s Janíčkem v náručí utekla z rodné vesnice do neznáma.

Přitáhla Jendu k sobě a řekla: „Přísahala jsem tvé matce, že tě nikdy nespustím z očí. Ale jestli si myslíš, že je v té cestě tvé štěstí, jestli to doopravdy chceš, tedy běž. Ale slib mi, že čas od času napíšeš. Když ten dopis bude do zámku pro strýčka, snad se neztratí. A slib mi, že se vrátíš.“

„Ale maminko, přece si nemyslíte, že mě něco sežere? Budu vařit, ne lovit šelmy. To jsem řekl jen tak. A ozvu se určitě, to vám slibuju.“

Když se rozloučil s matkou a sourozenci, vydal se Jenda zase na zámek. Ale v jedné uličce zahnul bokem a zamířil k malému, ale pečlivě udržovanému domku. Když po necelé hodině vyšel, pískal si do kroku a zdálo se, že spíš poskakuje, než jde. Na prahu stály dvě ženy a mávaly mu.

Když druhý den poručil otec Václavovi, že ho má doprovodit na cestu se strýcem Ctiborem, zmohl se Václav jen na chabý protest. Neměl na takový výlet s otcem ani jednu chuť. Celou dobu na něj málem nepromluvil a teď chce, aby s ním jel kamsi do horoucích pekel? Ale neodvážil se odporovat, a tak si sbalil nějaké oblečení, drobný dárek, který kdysi dostal od Beneše a který měl pořád při sobě, a byl vypraven. Ale pak, sám nevěděl proč, vzal si i všechny své peníze.

Cesta byla dlouhá, ale určitě ne tak nudná, jak se bál. Nejdřív jeli kočárem, ale pak přestoupili na loď a zbytek cesty jeli lodí. Tam taky poprvé uviděl Václav Jeníka.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se jaksi rozpačitě.

Když mu Jeník řekl, proč jede taky, ucítil Václav, jak se mu stáhlo hrdlo. Takže až se vrátí domů, bude jeho tajné spojení s Benešem přerušeno. Bylo to křehké pouto, ale aspoň jeden o druhém věděli. Chtěl něco říct, ale jen pohnul rty bez toho, že by z něj vyšlo jediné slovo. Rychle se otočil a šel pryč. Jenda za ním zamyšleně hleděl.

Jestli byl Václav do té doby zasmušilý, tak teď byl ještě navíc nepříjemný na všechny okolo. Ctibor začal uvažovat, jestli ho nemá panu otci vrátit, ale pak si řekl, že to může udělat vždycky. Teď se těšil na svou dcerku a nemínil se obírat rozmazleným synovcem.

Týden uběhl jako nic a byla tu večeře na rozloučenou. Václav skoro nejedl, zato pil za dva. Otec kupodivu nic nenamítal, jako by tušil, co se se synem děje. Když Václav za stolem usnul, zavolal Ctibor dva silné muže a řekl jim, kam ho mají odnést. O ničem z toho už opilý mladík nevěděl…

Bylo to věru krušné probuzení. Hlava Václava bolela jako snad ještě nikdy, viděl rozmazaně  a nepříjemný pocit v žaludku a v krku ho varoval, že ta včerejší přemíra alkoholu si asi brzy vybere svou daň. Okamžik před tím, než začal zvracet, ho popadla čísi ruka, dost nešetrně ho zvedla do sedu a před sebou uviděl jakýsi starý kastrol. Bez zaváhání ho použil.

Námořník mu přistrčil do ruky jinou nádobu a vyšel z kajuty. Ano, byli zase na lodi. Václav cítil, jak se pohupuje, jen měl pocit, že jinak než před tím.

Podíval se ven malým, kulatým okýnkem. Nedalo se otvírat a vidět jím moc nebylo, ale aspoň něco. Překvapilo ho, že nevidí protější břeh. Jen vodu až k obzoru. Uslyšel, že se otevřely dveře. Muž se zřejmě vrátil.

„Kde to jsme?“ zeptal se Václav.

„Na moři, kde jinde?“

„Cože? Na moři? Ale…“

„Divíš se, holoubku? Teď patříš k nám. Otec tě prodal, bude z tebe poslední plavčík. Prý máš podivné nápady a práce by ti je mohla vyhnat z hlavy.“

Václav se podíval ještě pořád rozostřenýma očima na námořníka. Byl hladce oholený a na hlavě měl šátek, v týlu svázaný na uzel.

„Co to mluvíš? Kde je můj strýc?“

„Myslíš našeho pána? No, kde by byl, je u sebe, ve své kajutě, mluví s kapitánem a přísně poručil, že ho nikdo mimo kuchaře nesmí rušit.“

Václav se pokusil vstát, ale loď se zhoupla a on skoro upadl, ztratil rovnováhu a zase si sedl na kavalec. On a námořník? Tedy plavčík? Vždyť nepozná příď od zádi… Jak by tedy mohl…? Loď i žaludek se mu zhouply skoro zároveň a on hrábl po nádobě, kterou mu námořník postrčil nohou. Nikdo nezvrací rád a pachuť vína mu ještě dodala.

Na Václava byl žalostný pohled, ale námořník jen řekl: „Chodit už můžeš, tak hybaj na palubu, ryby už čekají. A ne, že tam budeš moc dlouho, naučím tě, jak se stele kavalec, od zítřka budeš stlát všechny čtyři ty. A taky zítra už nastoupíš do práce, žádné ulévání se ti trpět nebude.“

Když ale viděl, jak je Václav skoro bez sebe, udělal tu nepříjemnou práci za něj. 

„Nějaké peníze bys mi za tu posluhu taky mohl dát,“ zabručel.

Václav rychle sáhl k pasu. Váček i s penězi byl kupodivu na svém místě. Sáhl do něj a s pár drobnými vytáhl i malou figurku koně, dárek od Beneše. Námořník po ní rychle hmátl a obratně ji sebral Václavovi ze skoro už zavřené dlaně.

„Hezká hračka. Ta by se dala i vsadit do hry. Nechám si raději tu.“

„Ne, prosím tě, to ne. Dám ti peníze, ale toho koně mi vrať.“

„Na hraní tu nebudeš mít čas.“

„Je to dárek.“

Chtěl námořníkovi koníka sebrat, ale sotva stál na nohou, takže si musel zase sednout a pořád viděl jaksi rozostřeně. Námořník ustoupil o krok a byl v podstatě z jeho dosahu.

„Malou službičku a vrátím ti ho,“ nabídl námořník.

„Co chceš?“

„Tebe.“

„Co?“

„Proč myslíš, že je na lodích tolik plavčíků? Zvykl jsem si na to. Tak dělej, kalhoty dolů a já ti to vrátím.“

„Zapomeň.“

Václav vyskočil na nohy a chtěl vyjít na palubu. Nedělal si iluze, jak to mezi muži, kteří větší část života tráví na lodi, chodí. Ale rozhodně to nemínil zkoušet v praxi. A být po vůli nadrženému námořníkovi, to bylo to poslední, na co by měl chuť. Ale muž byl rychlejší. Chytil ho a stáhl zpátky. Václav se mu podíval do očí. Poprvé natolik zblízka, že mohl zaostřit. Překvapením se až zajíkl.

„Bene… Bene… Můj drahý…“

Hodil se Benešovi okolo krku a plakal, jako by se loučili, a ne zase potkali. Beneš ho sevřel v náručí a čekal, než se uklidní. Bylo to po dlouhé době, co byli zase spolu, a jestli všechno půjde tak, jak to naplánoval, snad se už nebudou muset rozloučit.

Občas vídal Václava aspoň z dálky, ale bál se přijít blíž, aby ho nepoznal a nějak se neprozradil. Před vstupem na loď si oholil plnovous, který mu cestou narostl a jaký nosil i dřív. Ještě vždycky hrozilo, že ho někdo z knížecí družiny zahlédne a pozná. Ale teď byli už daleko od břehu a on se mohl dát poznat. Přesto si tu malou komedii nedokázal odpustit.

Hladil teď Václava a šeptal mu: „Tiše, tiše, nikdo to nesmí vědět. Nechal jsem se tu najmout s tím, že budu zadarmo bavit posádku a oni mne za to vezmou s sebou. Kapitán se na to moc netvářil, ale chtěl si u pánova kuchaře udělat oko, a tak když mne přivedl a zaručil se on, tak souhlasil. A když jsem se nabídl, že tě budu ošetřovat, tak byl jedině rád.“

„Ale jak…“

„To Jenda. Když jsem odešel ze zámku, přepadli mne na cestě nějací darebáci a nebýt toho, že kuchař doprovázel Jendu domů, tak bych asi dopadl hodně zle. Takhle mi na poslední chvíli zachránili kůži. Žil jsem pak u Jendovy tety. Aby mne nikdo nepoznal a aby se nedostala do řečí, oblékal jsem se do ženských šatů. Proto jsem si taky oholil vousy. A jednoho dne přiběhl Jeník, že…“

„Co?“

„No, víš… tvůj pan otec slíbil panu Ctiborovi, že pokud tě u sebe zaměstná a odveze s sebou, dá mu Jendu. Jako náhradu za tu námahu. A tak jsem si zaplatil místo na jedné menší lodi a byl jsem tady skoro dřív než vy. A to je všechno.“

„Jenda ví, že…“

„Asi to tuší, ale já zas tuším, že mu to není proti mysli. Ale pochopitelně, že jsem se ho neptal. Ty se dej do pořádku, jdi nahoru a koukej být milý, aby tě pan strýček nevysadil na nějakém opuštěném ostrově.“

Ctibor nemohl Václava ani poznat. Ne proto, že na něm bylo vidět, že mu ještě ani z daleka není dobře, ale byl jako vyměněný. Ochotný a usměvavý. A takový byl celou tu dlouhou cestu. Ctibor už nelitoval, že mu ho bratranec vnutil. A už vůbec nelitoval, že má nového kuchaře. A rád se večer zasmál Benešovým kouskům, nijak se nedivil, že se ti tři znají, dobře věděl, že v domě Václavova otce byli takoví jako Beneš vždy vítáni. Jen se ho škodolibě zeptal, proč netahá králíky z klobouku. Beneš se zasmál a slíbil, že na pevnině budou i králíci. Jediné dostupné zvíře na korábu byla kočka a ta jakoukoliv spolupráci s Benešem prudce odmítla. Drápance na jeho ruce byly toho důkazem.

A konečně byli na pevné zemi. Na moři nebylo vedro tak spalující jako na břehu. Všichni byli rádi, když se dostali to stinného domu a ven vyšli zase až večer. Ctibor jim podal kusy jemné látky napuštěné podivně vonící tekutinou.

„Tímhle se musíte potřít, nebo vás komáři a mouchy sežerou zaživa.“

A oni ochotně poslechli, protože i když všude visely moskytiéry, hmyz obtěžoval i tak. Ale tropická noc je plná vůní a lákala k procházkám. Jenomže to jim Ctibor rychle zatrhl. 

„Nechci vás strašit, ale už deset kroků od mého domu vás může někdo přepadnout a okrást. Pokud chcete být na čerstvém vzduchu, jděte na terasu, můžete si tam udělat pohodlí, není tam odnikud vidět. Ale sami nikam nechoďte ani přes den.“

Když se to tak vzalo, ani na to neměli čas. Václav opravdu pracoval, zaučoval se v kanceláři. Jenda nevytáhl paty z kuchyně a Beneš pilně opakoval své triky. Brzy ho byl plný dům, služky se smály, když jim z uší a nosu vytahoval květy, pan Ctibor ho pochvalně poplácal po rameni, když z vejce uvařeného na tvrdo vykouzlil živého kolibříka. Jen když jedné z žen vytáhl z ucha živou myš, zakázal mu to jednou pro vždy.

Ale nejraději měl Beneš teplé, omamně vonící noci. Václav jako by se ani nemohl nabažit jeho lásky. Občas si vzpomněl na první společnou noc ještě na lodi. Jak se ho milý zmocnil skoro jako opravdový pirát, divoce a plný potlačené touhy. Lehávali teď vedle sebe, prsty propletené a poslouchali všechny ty podivné zvuky, které bylo slyšet. Lišily se od toho, na co byli zvyklí z domova, že je to z počátku rušilo ze spaní. Ale jak si pomalu zvykali na nový život, zvykali si i na zvuky tropické noci.

„Zítra má přijet nějaká vzácná návštěva. Sice je to jen nějaký domorodý králíček, ale strýček ho přijme, jako kdyby to byl Velký vezír. Čím lepší vztahy má s místními vládci, tím lépe pro jeho obchody. Tak jen ať jsi na to zítra připravený.“

Druhý den všechno, co mělo nohy a ruce, bylo zaměstnáno přípravou na vzácnou návštěvu. Jediný, kdo nedostal nějaký úkol, byl Beneš. Ani o to nestál, rád si přispal a klanění se někomu, toho si za celý život užil dost a dost. 

Co byl zde, naučil se snídat jen ovoce, i když už se nepotřeboval soukat do malé bedýnky. Když se najedl, šel do zahrady a zkoušel své triky. Mohl je sice dělat i se zavřenýma očima, ale dobře věděl, že stačí vynechat jen párkrát a už je to poznat. Před očima mu vířily barevné míčky, ale on by byl stejně dobrý, i kdyby měl oči doopravdy zavřené. Myslel na jiné věci, ale přesto vnímal i okolí. Zaslechl za sebou tiché zašustění, zarazil žonglování a rychle se otočil. Co kdyby to byla jedovatá kobra?

Za ním stály dvě děti, nedokázal poznat, kolik jim je let. Chlapec asi dvanáctiletý a druhý okolo deseti. Mladší z chlapců ho okouzleně sledoval. Pak se něco zeptal, ale Beneš jen trhl rameny.

„Ještě,“ řekl starší z chlapců.

Neznělo to sice jako rozkaz, ale ani to k němu nemělo daleko. Beneš chtěl už už zavrtět hlavou, ale potom to neudělal. Ctiborovi na téhle návštěvě a navázání diplomatických vztahů velmi záleží, Václav mluvil jasně. Nepřicházelo tedy v úvahu, aby kvůli své ješitnosti něco pokazil. A tak postupně chlapcům předvedl, co uměl a na co měl své drobné pomůcky.

Na tržišti vídal sice podivné věci, ale většinou to byl jeden velký podvod. Třeba muž s propíchnutým jazykem. Beneš věděl, jak se takový trik dělá. Prostě se ohnul drát tak, že se na něm vytvořil oblouček tak právě, aby kopíroval tvar jazyka. Jazyk se jím potom protáhl a za rty už to vidět nebylo. A na první pohled to opravdu vypadalo, jako by fakír měl drát jazykem protažený. Nebo jiní sedali na tyči zabodnuté do země. Ale vždy na sobě měli dlouhý plášť. A pod ním nepochybně skrývali sedátko, na kterém seděli. I když nejspíš velmi nepohodlně.

Jindy se mu muž, kterému dal almužnu, pokusil políbit ruku. A zároveň ukrást prsten. Běžný člověk by to ani neucítil, ale Beneš ano. Cukl rukou a sevřel pěst v okamžiku, kdy měl už prsten na kloubu posledního článku prstu. 

Chlapci se usmáli a zmizeli. Beneš uvažoval, kdo to asi byl. Na sluhy byli oblečení moc dobře, ale že by s sebou vznešený návštěvník tahal vlastní děti? Nebylo by jim doma líp?

Slavnostní večeře se Beneš neúčastnil, ale nijak mu to nevadilo. Jídlo mu až na pokoj přinesl Jeník a najedli se spolu.

„Milostpán mi řekl, že po večeři mám udělat něco pořádného k jídlu a kuchařka mu to potom zanese. Z úcty k tomu návštěvníkovi se ani chudák nenají,“ breptal Jenda a s chutí obíral kuřecí.

„A často mu kuchařka nosí večeři?“ zeptal se Beneš.

„No, každý večer ovoce, ale… Ale Bene, na co ty hned nemyslíš. Jen mu nosí ovoce,“ zastával se Jeník kuchařky, se kterou se už stihl spřátelit.

Beneš si o noční dodávce ovoce do pánovy ložnice pomyslel svoje, ale držel pusu, protože Jendu nechtěl kazit.

Mimo to zachytil jeho kradmé pohledy na jejich širokou postel. Byla tam pravda ještě jedna, užší, ale tu používali v podstatě jako odkladiště různých věcí. Nohy velké postele stály v miskách plných vody, aby se zabránilo tomu, že by se nahoru dostal nějaký lezoucí hmyz, nebo mravenci, kterých bylo všude plno. Bylo mu jasné, že Jenda pochopil, že spí s Václavem v jednom lůžku. Ale mladík se na nic neptal a on sám o tom pochopitelně nemluvil.

„Tak jak to jde?“ zeptal se potom Václava, když se vrátil k němu a unaveně se sesul na lůžko.

„Nijak. Strýčkovi jde o navázání diplomatických vztahů, to zajisté. Ale hlavně o nákup vzácného koření a polodrahokamů. Když je koupí tady a pak je nechá vyleštit a vybrousit, mnohonásobně se mu to vyplatí. O prodávání koření ani nemluvím. Mimo to, tenhle domorodý králíček má někoho, kdo mu až z Japonska vozí perly. Nebo to aspoň tvrdí. Takže strýček je milý a tlačí na něj jenom malinko.“

Beneš už nic neříkal, jen spustil moskytiéru a přitiskl se k Václavovi. Co byli zde, naučili se, že každý rychlý pohyb vyčerpává, a tak i milování mělo jakýsi poklidný, mírný rytmus. Ale nevadilo to ani jednomu z nich. Bylo to vlastně poprvé, co se milovali v klidu, beze strachu, že na ně někdo přijde. Občas se milovali i na terase, zvláště po té, co si ověřili, že na ni není odnikud z domu vidět. Leda, že by někdo vyšplhal na věž, která kdysi sloužila k bůhví čemu, ale teď byly dveře do ní zamčené a zjevně tam nikdo nechodil.

***

„Bene, strýček by s tebou chtěl mluvit,“ řekl jednoho dne o polední siestě Václav Benešovi, který seděl ve stínu a ovíval se vějířem. „Vypadáš jako bajadéra s tím vějířem. Umíš s ním i nějaké kouzlo?“

„Jistě. Já umím všechno,“ zasmál se Beneš a přitáhl si milého k sobě. Otevřel mu kalhoty a začal si s ním hrát.

„Přestaň, někdo nás uvidí,“ plácl ho Václav po ruce.

„Těžko, leda opice. A ty nemluví.“

Když o dvě hodiny později klepal Beneš u Ctibora, tak trošku tušil, o čem bude řeč. A nemýlil se. Ctibor si přál, aby vystupoval před jeho hostem.

„Jeho děti tě viděly v zahradě a tvé umění je velmi zaujalo. Byl bych ti tedy vděčný, kdybys to pro mne udělal.“

„Jistě pane, bude mi ctí.“

Beneš se hluboce uklonil, i když to dělal nerad. Byl mistr svého oboru a nerad před někým ohýbal hřbet. Ale tento muž byl pro něj trochu záhadou. Skoro nikdy ho neviděl, že by se usmál. Působil spíš vážně až zachmuřeně.

A navíc, musel tušit, to minimálně, co Beneše s Václavem spojuje. Když vystoupili z lodi, sebeméně se nedivil, že jde Ben s nimi, ani když si ho Václav nastěhoval do svého bytu, nijak to nekomentoval. Ale pokud by Beneše poslal pryč, kam by se poděl v cizí zemi?

A tak se večer Beneš překonával a zapojil i svůj vějíř. Vzal si list jemného papíru, několikrát ho přeložil a obratnými prsty vytrhával malé kousky. Když pak list rozložil, ukázala se velká papírová vločka. Papírové kousíčky vyhodil do vzduchu a vějířem obratně vytvořil vzdušný vír a papírky okolo něj poletovaly jako sníh. Domorodcům to nic neříkalo, i když se jim to líbilo, ale Evropané pochopili.

Rádža, kterému Václav z legrace říkal králíček, seděl s nepohnutou tváří, ale chlapcům se to zjevně líbilo. I ostatní lidé se smáli a tleskali. Beneš zahlédl koutkem oka Jendu stojícího ve dveřích, jak opatrně nakukuje, aby viděl aspoň něco.

Večer si na něj vzpomněl a řekl, že mu připomíná uličníky, kteří občas nakukovali do cirkusů nějakou dírou, nebo se vmísili mezi nějakou větší skupinku diváků a do cirkusu proklouzli bez placení.

„Však to je v podstatě ještě kluk. Všiml sis, že si občas cucá palec? Třeba když přemýšlí, co má ukuchtit. Mám pocit, že začal se strýčkovou kuchařkou soutěžit o to, čím jídlem začne strýček stolování,“ zasmál se Václav.

„Jaký kluk? To se nedej mýlit. Ten už o světě něco ví. Když slyšel, na čem se domlouvá tvůj otec s panem Ctiborem, rovnou utíkal za mnou a vyklopil mi to. Nebýt jeho, tak jsme se nejspíš už nikdy neviděli.“

„To by ovšem byla velká škoda,“ zasmál se Václav.

Den co den vystupoval Beneš před domorodým hostem, který nedal nijak najevo, jestli se mu jeho kejkle líbí, nebo ne. Ale dětem se to líbilo velice a tak Beneš přidal ještě pár starých triků, které se naučil jako kluk a děti je naučil. Vysvětlil jim, že nejsou žádná kouzla, ale jen šikovnost eskamotéra a nepozornost diváka.

Když po dvou měsících konečně rádža odjel, oba chlapci mu docela chyběli. Napadlo ho, že je vlastně škoda, že nebude mít komu předat své umění. Ale aspoň měl dobrý pocit z chvály, kterou ho zahrnul pan Ctibor. Ten byl přesvědčený, že smlouvu podepsali i díky tomu, že se rádžovi Benovo vystoupení líbilo, i když to nikdy neřekl nahlas.

***

Jenda se zase stal pánem kuchyně, konečně se zase vařilo tak, jak na to byl zvyklý. Ale Ctibor si zvykl, že mu večer posílal vždycky něco „na přilepšenou“, aby se dojedl po asketické večeři, kterou nechal podávat kvůli hostům. A zdálo se, že si to nemíní odpustit ani teď. Nechtěl nic vydatného, spíš něco opravdu dobrého.

Dnes to byly plněné placky a Jenda je pečlivě přikryl, protože nejlepší byly teplé. Zavolal Naju, která k pánovi jediná směla do soukromých pokojů a nosila mu tam ovoce a jídlo. Ale nikdo se neozval. Zavolal ji znovu, ale nikdo se neobjevil. Vzal tedy jídlo a šel ho odnést sám.

Zaklepal a čekal, ale nic se neozvalo. Možná pán ani není v pokoji? Položí mu jídlo na stůl a půjde, to snad vadit nebude. Vešel do pokoje a přece jen se zvědavě rozhlédl. Ale mimo postele, stolu, jedné židle a tří skříní tu nebylo nic. Jen spousta papírů a map.

Všiml si, že ve zdi jsou úzké dveře. Byly pootevřené a za nimi schody, které se zvedaly vzhůru skoro jako žebřík. Jendu hned napadlo, že asi vedou na tu starou věž. Možná je pán tam? Zavolal. Nic. Napadlo ho, že pan Ctibor možná usnul, ale především byl zvědavý. Konec konců, vždycky může říct, že obtěžuje jen kvůli jídlu.

A pak ho napadlo: co když Naja nepřišla, protože dělá tam nahoře pánovi společnost? Sám nevěděl, proč ho ta představa zamrzela. Zastavil se pod schody a tiše zavolal. Když se nic neozvalo, vyjel po prudkých schodech nahoru jako zvědavá veverka. Uviděl jedinou malou místnost. Stolek s láhví od koňaku a houpací křeslo. Maličké okno a u něj dalekohled. Aha, pán se dívá na přístav a taky, jestli se dobře starají o jeho koráby.

Jenda se nikdy přes dalekohled nedíval, a tak si řekl, že se snad tolik nestane, když se teď koukne. Přistoupil k oknu a první co si uvědomil, bylo, že je odsud pouhým okem vidět na terasu. Ani nepotřeboval dalekohled, aby viděl, co tam Václav s Benešem dělají.

V momentě, kdy si uvědomil, že jim to musí říct, dveře pod schody se zavřely a ozval se zvuk zapadající petlice. Jendu obklopilo ticho a teplá tma…

Jenda se tak lekl, že bezděčně vyjekl. První, co mu naskočilo, bylo, že seběhne dolů a zatluče na dveře. Ale když se podíval do tmy na schodech, rychle si to rozmyslel. V lepším případě by z příkrých schodů sjel po zadku.

Malým okýnkem tu nějaké světlo prostupovalo, ale nic moc. Tak šel aspoň k němu, aby nemusel být v úplné tmě. Nechtěl špehovat ty dva na terase, ale… Opatrně vykoukl. Beneš klečel před Václavem a určitě to nebylo proto, že by o něco prosil. Jeník moc dobře věděl, že by se na něco takového neměl dívat, ale nedokázal odvrátit zrak. Co kdyby něco takového chtěl někdo po něm? Udělal by to? 

Ale proč by někdo měl chtít právě tohle? Tohle lidé běžně nedělají, o tom nepochyboval. Ale když ti dva, tak možná i jiní? Uviděl, jak Václav zvedl Beneše k sobě a líbají se. Jenda se odvrátil. Brrrrr, tak tohle určitě ne. Tedy, ne takhle… Nebo možná, když se mají rádi, tak… A oni se rádi mají, to bylo Jendovi nad slunce jasnější. Znovu vykoukl. Václav stáhl z Beneše košili a Ben před ním stál, jen tak, nahý. Líbali se a zapadající slunce na ně hodilo podivný červený stín. Václav vzal Bena pod pažemi a posadil ho na houpací síť. Ten se položil a zvedl nohy…

„Co tady sakra děláš?!“

Těžká Ctiborova pravice sevřela Jendovo rameno a muž ho odtáhl od okna. Jenda zaujatý pozorováním zakázaného divadla neslyšel ani otvírání dveří ani to, že jde někdo nahoru. 

„To není nic pro děti,“ řekl už mírným hlasem Ctibor.

„Nejsem malý. A já dávno vím, že…“

„No, dobře, dobře. Ale proč jsi sem chodil? Tady nemáš co dělat.“

„Přinesl jsem vám jídlo a myslel jsem…“

„Příště ho nechej na stole a jdi. Rozumíš?“

„Ano, pane.“

„A o tomhle nikomu ani slovo. Ani jim!“

Jenda se zarazil. Bylo mu jasné, že původně se sem opravdu Ctibor chodil dívat na přístav, ale… dobře ho ten první den slyšel, jak Václavovi říká, že na terasu není odnikud z domu vidět. Proč, když dobře věděl, že to není pravda?

„Vy jste to poznal už na lodi, že?“ zeptal se zadrhnutým hlasem Jenda.

„Ano.“

„Nevadí vám to?“

„Řekněme, že mám pro to jisté pochopení…“

Slunce zapadlo a v místnosti bez oken byla dokonalá tma.

Ctibor ucítil, jak mu do dlaně vklouzla Jendova ruka. Bez zaváhání ji pevně sevřel.