Eskamotér 5

Reed se vrátil do svého pokoje, opláchl se a zalezl za jemnou látku kryjící postel. Nemohl usnout, jak mu v hlavě létaly myšlenky jako splašené. Kdo je ten muž? Vypadal mladě, ale určitě nebyl mladší než on. Určitě to nebyl sluha, nebo dokonce otrok, už podle oblečení ne. Ale kdo to tedy byl? Zřejmě někdo z vladařovy rodiny… Co by na to asi rádža řekl? Jak se zachová, až zjistí, že mu potenciální kupec a vážený host svedl někoho z příbuzných? I když… svedl… To byla celkem otázka, kdo svedl koho, že…

Druhý den se vymluvil, že mu není ještě pořád dobře, a šel si sednout zase k moruším. Okno, o kterém předpokládal, že patří jeho tajemnému milenci, bylo dokořán, ale vypadalo to, že tam nikdo není. A nebylo dost dobře možné, aby do okna nahlížel. A tak seděl a čekal. Kdyby se někdo zeptal, co tu dělá, jednak mohl říct, že je tu krásně, což byla pravda, jednak mohl říct, že čeká na Bena, až tu přijde s oběma chlapci trénovat žonglování. Což taky byla pravda.

Když po chvíli Ben přišel, dal oběma chlapcům míčky a snažil se jim vysvětlit princip. On sám v jejich věku dávno žongloval šesti míčky, ale taky se to učil snad od čtyř let.

Vysvětlil jim, že trasa vyhozeného míčku z jedné ruky, musí překřížit trasu míčku vyhozeného z ruky druhé. Že jenom zdánlivě to vypadá, že míčky létají jeden za druhým v elipse. Mladší zápolil se svými dvěma míčky, ale starší pomalu začínal ten podivný princip chápat.

„Pročpak jsi v noci nepřišel? Opravdu ti bylo tak zle?“ zeptal se Ben Reeda tiše.

„Někoho jsem tu potkal,“ stejně tiše mu odpověděl Reed.

„Tak opatrně, nebo nás předhodí krokodýlům.“

„To bych tedy nerad.“

Stačila vteřina chlapcovy nepozornosti a míčky se rozkutálely v trávě. Sluha přiskočil a sebral je. Sandžaj se smutně podíval na své ruce, jako by říkal, že se to nikdy nenaučí.

„Neboj se, když budeš trénovat, naučíš se to. Ale můžeme přece chvilku cvičit něco jiného.“

„Teď ne. Předveď něco ty. Strýček už se určitě dívá. Dneska byl tak smutný jako už dávno ne…“

„Tak na něj zavolej, aby odhrnul ten závěs. Nebo ani to nesmí?“

„Ale to snad může.“

Chlapec poslal sluhu, aby na Randžita zavolal, a obrátil se k Benovi.

„Otec ho drží pořád v tom pokoji, ale dřív mohl chodit po paláci a do zahrady. Co jste tady, nesmí nikam. Nevím, co se stalo.“

Záclona se odhrnula a v okně se objevil mladý muž. Beneš se uklonil, byl to přece rádžův bratr, i když snad v nemilosti. Stačil mu ale jediný pohled na pobledlého Reeda, aby vytušil, s kým strávil včerejší noc. Bezděky se ušklíbl. Vzpomněl si na svůj vlastní šok na Reedově svatbě. Když zjistil, že v noci poskytli útěchu poněkud tělesnějšího rázu právě ženichovi. Jen díky svému dokonalému sebeovládání tehdy neztratil soustředění a nic nepokazil. Nechal teď míčky vířit okolo své hlavy a díval se na mladého muže v okně. Byl opravdu hezký, to se muselo nechat.

***

Rádža hleděl na otroka schouleného u jeho nohou. Chvilku mu trvalo, než si uspořádal v hlavě myšlenky.

„Řekni mi to znovu a pomalu.“

„Ten muž, se kterým chcete uzavřít obchod, vyšel večer k moruším, prý ho bolí břicho. A za chvilku tam za ním přišel váš bratr a mluvili spolu. Ale jen chvilku. Potom pár večerů nic. A pak… pak…“

„Mluv!“

„Váš bratr se s tím mužem zase sešel a odešli spolu za stromy a…“

„Dost! Kde je ten muž teď?!“

„Jak jsem říkal, šel navštívit vašeho bratra, můj pane…“

Otrok u rádžových nohou se třásl strachy. Na jednu stranu mu přikázali, aby hlídal každý Randžitův krok. Na druhou stranu by se mohlo stát, že přijde o hlavu za to, co viděl. Přemýšlel, že to neřekne, ale to zase hrozilo, že mu hlavu useknou za to, že nenahlásil to, co viděl. Tak jako tak na tom byl špatně. Teď už jen spíš záleželo na tom zvolit si menší zlo…

Rádža ho popadl za košili a zvedl ho ze země.

„Jestli jen hlesneš o tomhle někde jediné slovo, nejen, že tě hodím pod nohy slonům, ale ještě ti před tím vlastnoručně vyříznu jazyk. Rozumíš?!“

Otrok jen nehlasně pohyboval rty, a když ho rádža pustil, rychle se odplazil.

Rádža pomalu přecházel po místnosti a pak si sedl. Nebyl včerejší, bylo mu jasné, že celý život Randžita hlídat nemůže. Nebýt toho slibu otci… Ale byly tu i vzpomínky na dětství, kdy se staršímu bratrovi radostně vrhal do náručí, kdy se od něj nechal vyhazovat do vzduchu, kdy si hráli, kdy ho bratr nosil na zádech a učil ho plavat. Ještě si vzpomínal, jak byl šťastný, když ho bratr vzal na svého slona a jeli spolu džunglí. Cítil se s ním tak bezpečně, jak by se s nikým jiným necítil. Když mu bylo asi deset let, přinesl mu bratr opičku, otec moc nadšený nebyl, ale on zvířátko miloval.

Kdy se vlastně jeho postoj k bratrovi změnil? Snad, když mu matka začala podsouvat, že k němu nemá mít tak důvěrný vztah, je to přece jenom syn otrokyně, kdežto z něj jednou bude velký rádža.

Když otec poslal bratra pryč, chyběl mu, protože to byl jeho jediný opravdový přítel. Když byl v misijní škole, dychtivě čekával na bratrovy dopisy a rád se mu chlubil svými úspěchy. A pak po návratu domů se to jaksi pokazilo. Najednou ho napadlo, že je vlastně dobře, že je bratr pryč. Matka neustále zdůrazňovala, že si ho musí držet od těla, aby snad nemocného otce neovlivnil a on se nepřiklonil na Randžitovu stranu a nesvěřil mu víc pravomocí než jen nad jeho malým dvorem.

A součástí tohoto území byla i půda, kterou chtěl prodat Reedovi. Otázkou bylo, jestli mu vztah mezi těmi dvěma obchod usnadní, nebo naopak zhatí.

***

Mezitím Reed a jeho milenec leželi v těsném objetí. Dvě nahá těla se k sobě tiskla a pomalu v nich dozníval slastný pocit z orgasmu. Reed hladil milencovy husté černé vlasy. Vdechoval jeho vůni. Zdálo se mu, že Randžit voní kořením. Netušil, jestli je to tím, že se zde jedlo poměrně pikantní jídlo, nebo vonnými koupelemi, a bylo mu to jedno. Myslel na jedinou věc. Co bude, až vyprší doba jejich návštěvy a on bude muset pryč. Když dnes večer stál pod morušemi a uviděl Randžita, srdce se mu rozbušilo jako ještě nikdy. Pochopitelně to nebyl první muž, se kterým se stýkal, ani nebyl ten nejhezčí. Ale poprvé měl pocit, že ho s někým pojí víc, než jen společná potřeba po ukojení a uspokojení tělesných žádostí.

Co asi řekne otec, pokud jeho vinou plán na nové pozemky pro plantáž padne? Tušil otec, že se v manželství jeho touha po jiných mužích nejen že nezmenšila, ale spíš naopak? Tušil, co je za stále častějšími návštěvami u Václava s Benešem? Jeho mladá žena odjela porodit do Anglie a už tam zůstala, prý kvůli zdraví jak svému, tak malého.

Ale nic se nemohlo vyrovnat tomu, co cítil, když ho vzal Randžit za ruku a jen pohybem rtů řekl: „Pojď…“

A on šel.

Když byl malý, vyprávěla mu chůva pohádku o bludičkách, které lákají zbloudilé pocestné do bažin a sladkým hláskem šeptají: „Pojď… pojď… jen pojď…“

Teď si na to vzpomněl, když uslyšel to pozvání, ale poslechl. Randžit ho odvedl k sobě, zavřel dveře na petlici a zůstal před ním stát. Chvějícíma se rukama roztáhl Reed horní část volné galabie a nechal ji sklouznout po Randžitově nahém těle. Hedvábná košile se svezla na zem a v měkkých záhybech zůstala ležet okolo Randžitových nohou. Reed cítil, jak se mu stahuje hrdlo, nemohl dýchat, nemohl mluvit, jen cítil, že hned teď musí něco udělat. Vzal Randžita do náručí a odnesl ho na široké lůžko plné polštářů. Ruce se mu třásly tak, že si ani nemohl náhle rozklepanými prsty otevřít kalhoty. Shodil si z ramenou šle a kalhoty si stáhl. Randžit si sedl a podal mu zdobenou mističku plnou vonného oleje. Pak si lehl a nabídl se mu, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Reed přičichl k husté, růžemi vonící tekutině. Pak ale mističku odložil…

„Za chvilku, můj milý, za chvilku. Teď si budeme trochu hrát…,“ šeptal chvějícímu se Randžitovi. Jak jiné bylo toto milování oproti tomu pod stromem… Reed dychtivě zkoumal hebké vláčné tělo, lampy dávaly dost světla, aby si mohl milence prohlédnout. Předtím, to se jen vybila obapolná touha, i když i to mělo své kouzlo. Ale pohodlí postele, matné světlo, vůně votivních tyčinek, i to, že Randžit byl zjevně mnohem nezkušenější než on, to všechno doslova v Reedovi zvedlo vlnu divoké vášně. Vsunul Randžitovi prsty mezi rty a jemně zatlačil. Usmál se, když mu došlo, že milenec netuší, proč to dělá, ale přesto si nechal pusu otevřít. Když ale pochopil, překvapeně se uhnul.

„Tohle někdo dělá?“ zeptal se rozpačitě.

„Ano,“ ujistil ho Reed, „neboj se, nic to není, já ti to ukážu, jen se neboj a uvidíš, že se ti to bude líbit.“

Opatrně překonal milencovo zaváhání a chvilku si užíval zjevné nezkušenosti, která ho ale nesmírně vzrušovala. Pak je oba položil na bok a vzal milého do pusy a víc než zkušeně ho zaučil. Teprve pak sáhl po mističce, nabral její vonný obsah na konečky prstů a začal Randžita připravovat na hlavní účel své návštěvy…

Tu noc se milovali a hráli si jeden s druhým skoro až do rána. Pak usnuli doslova vyčerpaní.

A otrok, skoro k smrti vyděšený, podával ráno své hlášení…

***

Václav s Benešem se sotva opláchli a zasedli k pozdní snídani, když někdo zaklepal.

„Yes. Come in,“ řekl Václav, sedící zády ke dveřím. Protože předpokládal, že je jde navštívit Reed.

Ale z výrazu Benova obličeje poznal, že určitě ne, a rychle se otočil. Ve dveřích stál sluha a uctivě vyřizoval, že velký rádža zve pány k sobě.

„Vyřiď svému pánovi, že hned přijdeme. Ale jistě chápeš, že nemůžeme jít v noční košili. Nebude to trvat dlouho.“

Ale sluha řekl, že počká. Ben zdvihl obočí a česky se obrátil k Václavovi.

„Možná, že nás náš milý Reed dostal do pěkné kaše. Až budeme skoro tam, pod nějakou záminkou se vrať sem, seber si to nejnutnější a uteč. Vem si koně a odjeď na obchodní stanici a počkej tam. Pokud do večera nepřijdu, musíš zmizet.“

„Co to povídáš? Co se děje?“

Ben mu rychle naznačil, s čím se mu Reed svěřil. Ale Václav řekl:

„Určitě tě v tom nenechám samotného. Co bych to byl za kamaráda. Pokřik z toho asi bude nemalý, ale co se může stát horšího, než že nás vykopnou, se vší grácií, ovšem. A náš drahý Reed místo plantáže utře nos. Spíš bych se bál toho, jak bude vyvádět jeho pan otec…“

Vešli k rádžovi a ten pohybem ruky poslal všechny sluhy pryč.

„Co si vaše výsost přeje?“ zeptal se klidným hlasem Beneš.

„Pročpak jste chodil s mými syny cvičit k moruším?“

„Protože si to princ přál. Prý aby se mohl na něj podívat strýček. A taky na mne, protože jindy mne vidět nemohl.“

„A Mr. Reed chodil s vámi proč?“

„No přece aby se taky díval. Býval unavený, občas ho bolela hlava, tak si chtěl přijít na jiné myšlenky.“

„Tak na jiné myšlenky… No to nepochybně… A víte, kde je teď?“

„Nejspíš odpočívá ve svém pokoji.“

„Ano, nejspíš odpočívá, to asi ano. Ale určitě ne ve svém pokoji.“

Rádža popošel k Benovi, snad na pouhé tři kroky. Ben zvedl hlavu, do té doby jakoby mírně skloněnou, a zahleděl se rádžovi přímo do očí. Pevným, doslova pánovitým pohledem…

Když začal mluvit, ucítil Václav, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Ten hlas… věděl, co to znamená…

„Uklidni se, všechno je v pořádku, sedni si a uklidni se, všechno je v pořádku…“

Rádža se pomalu sesunul na nejbližší židli. A Ben dál mluvil, hlubokým, vemlouvavým hlasem.

„Nic se přece neděje, prostě v sobě našli zalíbení, nedělají nic špatného. Chtějí být spolu, proč jim to neumožnit? Pošli je oba na tu novou plantáž, oni budou mít jeden druhého, nic víc nepotřebují a ty budeš mít klid. Kdyby chtěl Randžit vyvolat vzporu, udělal by to, když jsi byl pouhý chlapec, teď už to neudělá. Všechno je v pořádku, nech je odejít, ať si žijí v tom malém království, a oni budou mít jiné věci na mysli, než se bouřit proti svému dobrodinci. Navíc, pokud Randžit bude uléhat s mužem, nebude mít syny, kteří by třeba ohrozili tvé chlapce. Věř mi, takto to bude lepší. Věř mi, všechno je v pořádku, jen mi věř, jen mi věř…“

Rádža seděl jako omámený… Když k němu Beneš vztáhl paži, nechal si pomoct se vstáváním a společně vyšli na chodbu. Rozhlédl se a pak zamířil k bratrovým pokojům. Rázně zabušil na dveře.

Randžit už stejně nespal, ale nechtělo se mu opouštět teplé lůžko a v něm spícího Reeda. Rány na dveře ho ovšem dokonale probraly. Vyskočil, popadl Reedovu košili a cestou ke dveřím si ji přetáhl přes hlavu. S úlekem uskočil, když uviděl ten podivný průvod. Bratra, Václava s Benem a pár kroků za nimi bratrovy sluhy. Přesto ustoupil a uctivě se před bratrem uklonil. Rádža neomylně zamířil k lůžku a odkryl moskytiéru. Reed se zjevně právě probudil. Rychle přes sebe přetáhl pokrývku, protože jinak na sobě neměl ani nitku. Když se teď ukláněl, vypadal značně komicky. Rádža nedokázal potlačit úsměv. Na zdi vedle lůžka visel velký obraz. Byl na něm muž se dvěma chlapci. Mladšího držel na koleně, staršího objímal okolo ramenou a oba k sobě tiskl. Byl to obraz jejich otce a oni s bratrem ještě jako děti. Podíval se na bratra. Ten se na obraz díval taky a pak šeptem řekl:

„Otče, nedovol, aby se na mě zlobil…“

Rádža se znovu podíval na Reeda a na svého bratra. A znovu se v něm zdvihl vztek. Ale pak zase uslyšel ten vemlouvavý hlas:

„Pošli je spolu na plantáž, ať se starají o výnosy a myslí jen jeden na druhého, a budeš mít klid. Poslouchej mě, všechno je v pořádku, dobře mě poslouchej…“

„Nebudu tě trestat za něco, za co asi nemůžeš. Ale ještě dnes musíte odjet. Vezmi si lidi a slony a vrať se ke svému dvoru. Urči sám, která půda je vhodná a bude z ní dobrý výnos. Dvakrát za rok si přijedu pro svůj díl.“

Randžit se beze slova hodil před bratrem na kolena. Svým způsobem ho sice vyhnal, ale bylo to vyhnání do ráje. Rádža se zlehka dotkl jeho hlavy a odešel.

Oběma mužům chvilku trvalo, než se vzpamatovali a než Randžit Reedovi přeložil, co mu bratr řekl.

„Obávám se, že bychom toho měli využít a vypadnout dřív, než si to bratříček rozmyslí,“ řekl Reed, kterému neušlo, co to Ben prováděl. Netušil, jak dlouho bude hypnóza na rádžu působit, i když Ben mu kdysi tvrdil, že člověka, zvlášť takového, který je lehce manipulovatelný, lze v hypnóze držet celkem dlouhou dobu.

„Ale co tví přátelé?“

„Určitě neprásknu do bot a neopustím je. Domluvím se s nimi a uvidíme.“

Teprve teď si všimli chlapíka ležícího na kolenou u dveří.

„Co chceš?“ zeptal se Randžit, který poznal jednoho z palácových otroků.

„Můj pane, vezmi mě prosím s sebou… Tady si nebudu jistý svým životem. Dělal jsem, co mi velký rádža poručil, vždyť jsem jen otrok… Ale teď myslím, že bude lepší, když mu nepřijdu na oči…“

„Tys mě špehoval?“

„Musel jsem, pán mi poručil.“

„A proč zrovna tobě?“

Mladík rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Asi náhodou, protože jsem tu tehdy přišel s tebou, pane. A tak si možná myslel, že když mě i častěji potkáš, nebude ti to nápadné. Ale ve tvém paláci…“

„… zůstal někdo, po kom je ti smutno…,“ dořekl Randžit.

Mladík jen přikývl.

„Tak dobře, vezmu tě s sebou. Pomůžeš mi s přípravami na cestu.“

„Dobře, já jdu sbalit moje věci, to zvládnu i sám. A domluvit se s přáteli. A ty buď opatrný. Neodcházej s nikým, pokud by za tebou poslali kdoví koho. Počkej, až přijdu já,“ řekl Reed.

„Neboj se, slovo mého bratra platí,“ usmál se Randžit.

Reed jen přikývl a rychle se rozběhl za Benem a Václavem.

„Pane Bože, co to bylo?“ vyhrkl ještě mezi dveřmi.

„No co no, zkusil jsem to. Říkal jsem si, že to třeba vyjde. I rádža je člověk z masa a kostí, takže byla velká pravděpodobnost, že to zabere. Už jsem to pár let nedělal, ale nebyla jiná cesta.“

Reed Bena objal a pevně ho sevřel.

„Myslím, že jsi mi už podruhé zachránil život.“

Beneš se zasmál a vysekl mu velkou, skoro divadelní poklonu…