Eskamotér 4

Tiché kroky po strmých schodech ani nebylo slyšet. Jenda po paměti překročil ty schody, které vrzaly, a přešel k oknu. Opatrně vykoukl. Na terase uviděl Václava s Benešem a mladého Reeda. Se zatajeným dechem se díval, jak se ti tři spolu milují. Na stole stály dvě lampy, v jejich teplém světle se mu zakázané divadlo zdálo ještě lákavější. Čekal, jestli uvidí to, co včera. Tehdy viděl Václava, jak proniká Bena zezadu, a ten dělal pusou dobře Reedovi. A Reed s Václavem se k sobě nakláněli a líbali se.

Nebyl si jistý tím, že by chtěl někdy ve své puse mít zrovna tohle. Ale vidět to ještě jednou, to by rád. Konečně se dočkal. Jen samotný pohled ho vzrušil tak, že měl co dělat, aby se ovládl. Ale Ctibor nechtěl, aby uspokojoval sám sebe. Ujistil ho, že to není žádný hřích, ale chtěl, aby to byl on, kdo Jendovu touhu uspokojí.

Jenda rychle přešel k židli, zdánlivě nelogicky obrácené do zdi. Ale právě v tom místě se zeď drolila a Jenda velkým nožem na maso díru trošku rozšířil. A tím otvorem bylo vidět přímo na terasu a nehrozilo, že ho někdo zahlédne. Už před časem položil na okenní římsu pár větviček, trochu cupaniny a denně tam sypal drobky. Netrvalo dlouho a nějací ptáci si tam opravdu začali stavět hnízdo. Jenda si říkal, že když to ti dole uvidí, ani je nenapadne, že by do věže někdo chodil.

***

Ctibor byl od mládí zvyklý vstávat brzy ráno. Ostatně, zdejší ptáci nepochybně taky. Ale teď jen ležel a díval se na Jendu spícího na jeho paži. Chlapec byl tak lehký, že ho ruka ani nebrněla. Přesto ho napadlo, že by měl Jeníka vzbudit. Jenomže… tuhle noc ho budil už dvakrát, tak ho chtěl nechat spát. Jen se díval, jak Jenda oddechuje, a cítil se dokonale spokojený.

Jediné, co mu trochu dělalo starosti, bylo pozvání mladého rádži do jeho paláce. To nebyla cesta na týden, spíš na dva měsíce. A on nemohl na tak dlouho odjet. Pošle místo toho za sebe Václava a s ním i Beneše. Na něj se totiž pozvání jmenovitě vztahovalo také. Ale co Jenda? Neměl to srdce odepřít mu tu cestu. Ale představa, že tu bude dva měsíce bez svého mladého milence, se mu ani trochu nelíbila. Navíc s vědomím, že bude obklopený muži, kteří holdují římské lásce…

Brzy po svatbě, na které Beneš vystupoval, se začali on a Václav přátelit s mladým Reedem. Zvali ho často na návštěvu a hned při druhé nebo třetí návštěvě tu zůstal i na noc. A většinu té noci pánové pobyli na terase. Víno, ovoce a veselé povídání, to vše bylo v pořádku. I to další bylo v očích pana Ctibora v pořádku. Stál u okna a díval se na ty tři, jak se milují na širokém lehátku i v houpací síti. Věděl, že na terasu není vidět odnikud jinud než z okna staré věže, takže se tam mohlo dít prakticky cokoliv. A ono se i dělo… Beneš v houpací síti ochotně posloužil oběma svým přátelům, ležel s koleny až na svých vlastních ramenou a oni ho pronikali, buďto postupně, nebo se po pár zásunech střídali.

„Jak to ten čertův chlapík dokáže? Kdybych si takhle lehl já, už se ani nenadechnu, natož tak něco jiného…,“ bručel Ctibor.

„Nedávno mi říkal, že v cirkuse měl číslo, při kterém se skládal do bedýnky jen trochu větší než krabice na klobouky. Je ohebný jako hadí žena,“ odpověděl mu Jenda.

„Jestli chcete, kupte si taky tu síť a můžeme to zkusit. Takhle složit se určitě nedokážu, ale udělám, co budu moct,“ zazubil se Jeník a mrkl na Ctibora.

Ten věděl, že to byla jen nevinná poznámka, vlastně by měl být rád, že Jenda tak ochotně splní každé jeho přání. Jenže…, jenže co když bude chtít od Beneše poradit? Ctibor trošku žárlil, i když nebylo proč. Ale zde, v domě, to věděl, že se nic neděje. Ale pokud bude Jenda s těmi dvěma sám celé dva měsíce? Rozhodně se o milého nehodlal s nikým dělit. Byl jen jeho, on ho učil a pomáhal mu překonávat stud i strach z bolesti. Proč by teď, když je chlapec poslušný a ochotný ke všemu, měl riskovat, že se zakouká jinde?

Beneš krásou, pravda, nevynikal, byl spíš sympatický a milý, ale Václav byl opravdu hezký. Když s nimi bude Jenda sám, kdo ví, co by ho mohlo napadnout.

A včera se dozvěděl, že mladý Reed pojede k rádžovi taky. Chce od něj koupit půdu na založení vlastní plantáže.

***

Do krásně zdobené, stinné místnosti vešel rádža a díval se na svého staršího bratra, jak hraje s jeho syny šachy. Učitel a vychovatel obou chlapců seděl opodál v křesle a dřímal. Teď ale on i rádžův bratr vyskočili a pozdravili hlubokou úklonou.

„Odveď chlapce,“ přikázal a učitel ihned poslechl.

„Randžite, potřebuju s tebou mluvit,“ oslovil rádža bratra.

„Poslouchám.“

„Zítra přijedou ti běloši. Nerad bych, aby se opakovalo to, co minule, a…“

„Ty moc dobře víš, že se to nestalo.“

„Kdyby se to, jak ty říkáš, nestalo, proč by si na tebe můj přítel stěžoval?“

„Bratře, kolikrát jsme o tom už mluvili? Bál se, že stěžovat si budu já. To je všechno.“

Randžit byl starší, ale jen syn otrokyně. Přesto, když byli chlapci, měl svého mladšího bratříčka velmi rád a on k němu vzhlížel jako ke staršímu. Jenže jak rozum bral, začal se bát, že by mu snad starší bratr mohl chtít upřít jeho nárok na vládnutí. Když otec vycítil, co se děje, dal Randžitovi malé území, jeho vlastní dvůr a nenápadně ho tak odstavil. Ale mladý rádža nebyl spokojený ani tak. Otec ho tedy před svou smrtí zavolal a před všemi svými úředníky ho přinutil k veřejné přísaze, že bratra neprodá, ani mu nijak neublíží.

Po otcově velkolepém pohřbu ale už Randžit nesměl opustit bratrův palác a žil zde. V kleci sice zlaté, ale pořád to byla klec… Nikam nesměl sám a rádža se nechal informovat o každém jeho kroku. Byly to ale zprávy poněkud jednotvárné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by snad rádžův nevlastní bratr měl v úmyslu nějak ho zradit, nebo ho dokonce zabít. Skoro to vypadalo, že je spokojený s tím, jak žije. Stýkal se jen s mnichem z buddhistického chrámu a od učitele se učil anglicky, francouzsky a holandsky. Chodil k morušovníkům, nebo do malé zahrady a tam seděl sám, nebo se svými synovci a jejich učitelem. A pak si rádža pozval několik svých přátel z misijní školy. Vše bylo v pořádku až do dne, kdy si jeden z nich začal stěžovat, že se ho Randžit snažil obtěžovat a nevhodně se ho dotýkal.

Rozzuřený rádža běžel k bratrovi, ale ten se jenom smál. A předložil vlastní verzi. Jistě, líbí se mu muži, ale to přece každý v domě ví. Bratrův přítel prý k němu přišel a rovnou a bez okolků mu navrhl, že „by mohli potěšit jeden druhého“ po tu dobu, co tu bude… Když se dočkal příkrého odmítnutí, vymyslel si rychle pro rádžu historku, která do špatného světla stavěla Randžita.

„Proč by to dělal?“ namítl rádža. „Je ženatý, má i konkubíny, má děti. Zato ty ses na žádnou nepodíval, co jsi tady. Proč bych měl věřit tobě a ne jemu?“

„Protože ty víš, že pravdu mám já.“

Od té doby sledoval rádža bratra ještě ostražitěji. Vlastně by se mu to v podstatě velice hodilo. On sám měl už dva syny a ti by určitě nestáli o konkurenci v podobě strýcových dětí. Když žádné nebudou, tím líp.

Buddhismus v celku nic neměl proti „třetím lidem“, ale rádžovi samotnému se to příčilo. Prostě si nemohl pomoct…

A teď, když mají přijet ti Evropané, které sám pozval… Nabízel se mu dobrý obchod s mužem ochotným zaplatit právě za ten kousek území, který kdysi patřil jeho bratrovi. Chtěl si tam vybudovat plantáž. A protože neměl tolik peněz, kolik rádža žádal, nabídl mu, že mu každý rok, po deset let, odvede 15% z výdělku. A poskytne zaměstnání lidem z té oblasti.

Poslední, o co rádža stál, bylo, aby se mu ten obchod nepodařil.

„Jestli to kvůli tobě nevyjde, nejen, že tě prodám, ale ještě tě před tím nechám vykastrovat jako volka, pamatuj!“ zahřměl na bratra, který ani nevěděl, o čem rádža mluví, a rychle odešel.

Randžit se zase posadil a po zádech mu stékal pot. Co tím bratr myslel? Tím, že jestli to nevyjde? Co ale?

***

„Tak co, mistře kuchaři, pojedeš s námi? Možná by byl rádžův kuchař rád, kdybys ho naučil vařit,“ zasmál se Beneš a plácl Jendu po zadku.

„Já bych rád, slyšel jsem, že budete lovit tygra? Chtěl bych nějakého vidět. Když jsem odjížděl, slíbil jsem své matce, že jí přivezu tygří kůži.“

„Ale jdi, ty brepto. Myslím, že tvoje paní matka ocení spíš váček s penězi než tohle. Na co by jí to bylo?“ namítl Václav.

„Ale jestli chceš, rád tě vezmu s námi, už jenom proto, že bys nám vařil tak, jak jsme zvyklí. Pokud tedy chceš, já budu jenom rád.“

Jenda se podrbal v hustých vlasech. Ten výlet ho opravdu lákal, ale… Nedokázal si představit, že by měl opustit Ctibora. Už o tom mluvili. Nezakázal mu to, ani mu to nevymlouval, jen se tak zvláštně díval. Jako by se ptal, čemu on sám chce dát přednost. A Jenda věděl…

Odjeli bez něho a nedalo se říct, že by ho to trápilo.

***

Sotva proběhlo oficiální uvítání, ceremonie a předávání darů, vydali se Václav s Benem a Reedem do té části velkolepého sídla, kde jim vyčlenili pokoje. Ještě ani nezavřeli dveře a už tu byli oba rádžovi synové a halasně se vítali s Benešem.

„Budeš nás učit zase nové triky? Máš všechno? Otec řekl, že pojedu do misijní školy, bude to úžasné, až jim budu moci předvést, co všechno umím,“ sypal ze sebe starší z chlapců a už se hrnul k velkému zavazadlu, které si pamatoval od minula.

Beneš vytáhl všelijaké dárky a tretky, které jim přivezl, a s úsměvem se díval, jak se radují. A na večer slíbil velké překvapení. A opravdu, večer si dal záležet. I sám velký rádža se ráčil milostivě usmát, když viděl své syny tak spokojené a nadšené.

Randžita návštěva zpočátku sebeméně nezajímala, ale nemohl přehlédnout, jak jsou oba chlapci celí pryč z toho kouzelníka. Docela rád by ho viděl, ale společných večeří se nesměl účastnit, takže z toho nebylo nic.

„To je mi líto strýčku, že to nemůžeš vidět… Ale já ti něco ukážu, chceš?“

Díval se, jak vážně se malý „kouzelník“ tváří, a radostně mu tleskal, když se mu většina jednoduchých triků opravdu povedla.

„On žongluje skoro vším, co vezme do ruky. Míčky, nebo noži, to bys musel vidět.“

„Ano, to bych opravdu rád…,“ povzdechl si Randžit. V Indii je běžné jíst rukama, jen ovoce se krájí nožem. Jemu ale ovoce posílali již nakrájené na kousky. Jako by se báli, že si nůž schová a použije ho na kdoví co…

Druhý den se Sandžaj, starší z chlapců, tiše obrátil na Bena: „Myslíš, že bychom dnes mohli cvičit v zahradě? Můj strýček by se na tebe rád podíval.“

„Pokud to tvůj otec dovolí, tak určitě. Ale strýček přece může přijít sem a podívat se.“

„Ne… On nikdy nikam nechodí.“

„Je nemocný, nemůže chodit?“ zeptal se útrpně Beneš.

„To ne, otec mu to zakázal. Ale já ho mám rád a nechci, aby byl smutný, víš?“

Beneš usoudil, že čím míň toho bude vědět, tím líp, a proto rychle řekl: „V pořádku. Tak za hodinu, až už bude stín, můžeme jít ven.“

„Dobře, budu tě čekat u moruší, tam na nás bude dobře vidět,“ souhlasil chlapec a utíkal za Randžitem, aby mu oznámil, že i on uvidí toho úžasného muže.

Před morušemi do hodiny stála pohodlná houpačka pro oba chlapce a Beneš „čaroval“ i pro svého neviditelného diváka. Za pár rupií mu jeden ze sluhů přinesl živé kuře a on ho teď vykouzlil z klobouku a Václav, sedící nedaleko ve stínu, se smál dětskému úžasu.

Vystoupení asi bylo dobré, protože hned druhý den ho tam chlapci táhli znovu. Pro Randžita to bylo vítané zpestření. Ale třetí nebo čtvrtý den se objevil ještě někdo. Randžitovi se zdálo, že ještě nikdy neviděl tak hezkého a zajímavého muže. Díval se na něho určitě s větším zájmem než na Benovy triky. 

Mladý Reed nevěděl, proč Ben vystupuje tady, jen ho zaujalo, jaké je to krásné místo, a proto se sem hned večer vydal a jen tak se procházel. Nebyl zvyklý na příliš kořeněná jídla a trochu ho zlobil žaludek. Malá procházka místo večeře a pak jen pár kousků ovoce, to mu snad pomůže.

Randžit se na něj díval se zatajeným dechem. Nevěděl, kdo to je, prostě si myslel, že někdo z doprovodu těch cizinců. Být to někdo významný, tak právě sedí s bratrem u večeře. Měl zakázáno se k těm lidem byť jen přiblížit, ale… Neslyšně otevřel dveře a vyšel na chodbu. Opatrně se rozhlédl, a když nikoho neviděl, prošel chodbou a pak malými bočními dvířky ven.

Bílý muž se na něj usmál a pak se zeptal: „Rozumíš anglicky?“

„Ano.“

„Smí se tady chodit? Nerad bych se dopustil nějakého prohřešku proti pravidlům.“

„Ne ne, to je v pořádku. Čekáte na někoho?“

Reed se zasmál. Vypadá snad jako, že si tady dal tajné dostaveníčko? To by zde asi neprošlo. A tak jen zavrtěl hlavou a začali si povídat. Mladíkova angličtina byla trochu kostrbatá, ale v podstatě si rozuměli. Mladík se vyptával, jak se žije ve velkém městě, jaké jsou domy, ve kterých žijí běloši, poslouchal Reeda, když mu vyprávěl, jak ho okouzlila džungle a vše, co viděl cestou.

„Víš, chci si koupit půdu pro svou vlastní plantáž, chtěl bych podnikat sám za sebe a ne být pořád jen v otcově stínu. Doufám, že mi to vyjde.“

Randžit sebou trhl.

„Chcete si koupit půdu na plantáž?“

„No ano. Copak? Jistě jsi o plantážích neslyšel nic dobrého, já vím. Můj otec je na své pracovníky neskutečně krutý a zlý. Ale já takový nebudu.“

„Můžu se zeptat, jak se jmenujete, pane?“ řekl náhle staženým hrdlem Randžit.

„Oliver Reed. Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil.“

Muž k Randžitovi vztáhl ruku. Ten ji po maličkém zaváhání přijal. Pak se ale lehce uklonil a řekl: „Je mi líto, už musím jít.“

Zmizel jako duch a nechal Reeda sedět pod stromem. Ten v duchu děkoval, že už je taková tma a nebylo tedy vidět, že je kvůli mladému společníkovi v jistém napětí. Na druhou stranu ho mrzelo, že se tak náhle sebral a odešel. Líbil se mu a rád by si s ním ještě povídal. Možná zítra?

Chodil pak vždycky po večeři pod moruše, seděl, vdechoval zvláštní vůni ovoce, které chutnalo jako něco mezi malinami a hrozny a čekal. Sám nevěděl, proč si myslí, že ten mladík ještě přijde. A Randžit stával každý večer za hustým závěsem a díval se na něho. Tušil, že tam nesedá jenom proto, aby se koukal na měsíc a pozoroval netopýry. Jedné noci to už nevydržel a vyšel ven. Reed radostně vyskočil. Neřekl ani slovo, jen popošel několik kroků k příchozímu. Randžit ho zavedl hlouběji do stínu, až za vzrostlé stromy. Sedli si do trávy a opřeli se zády o strom. A mlčeli. Pak Reed ucítil jemný dotek, jako by na jeho ruku dosedl noční motýl. Neodvážil se ani pohnout, cítil, jak se mladík vedle něj drobně chvěje. Nedotýkali se jeden druhého, ale přesto to cítil. Nový nesmělý dotyk. To už nebyla náhoda, byl si jistý. Obrátil se k mladíkovi a usmál se, i když věděl, že to v té tmě nebude vidět, nepochyboval, že to ten druhý pozná.

Položil Randžita na záda a pohladil ho po těle. Vyšívaná galabia se napjala v tom jediném správném místě… Znovu ho pohladil a tiché zasténání pojal jako souhlas. Sáhl pod dlouhou vyšívanou košili a s úžasem zjistil, že jeho noční společník pod ní nic nemá. Nebyl to určitě zas takový chudák, aby neměl na spodky, takže…

Milovali se v husté měkké trávě, tiše, bez jediného vzdechu, aby se neprozradili. A pak ještě jednou, stejně dychtivě a stejně tiše.

„Zítra…,“ zašeptal skoro neslyšně Randžit a rozplynul se ve tmě. Reed seděl v trávě tak dlouho, dokud se v jednom z oken neodhrnul hustý závěs a neobjevilo se tam světlo svíce.

Zítra…