Adamové I. – Pejrak (1)

Léta sedmdesátá

Polní cestou, mezi loukami kráčel chlapec. Na nohách kecky, modré montérky, šedé tričko. Hvízdal si, usmíval se, měl radost. V září nastupuje na předškolní praxi. Přijali ho na vysokou. Komu z kolonky se něco takového podařilo. Jen dobrý pozorovatel by poznal, že napadá na jednu nohu. Na základce mu nadávali do kulhavců. Dokázal se mstít. Nikdy nešel pro ránu daleko. Rváč z kolonky. Na levé tváři měl dlouhou jizvu. Od koutku oka až ke rtu. Protínala ji druhá, kratší. V posledním roce, než šel do učení, přišel k jizvám. Mohl skončit mnohem hůř. V nějakém nápravném ústavu. Nebyly to hezké vzpomínky. Snažil se je vytěsnit. Kazily vždycky krásné, kterých z dětství bylo žalostně málo. Prošel kouskem lesa k zatopenému lomu. Měl tam svoji pozorovatelnu, skrytou mezi keři a stromy. Z proutí spletenou lavičku. Viděl dolů na hladinu. Dobrých osm, možná i deset metrů. Vždycky si pohrával s myšlenkou skočit dolů. Nikdy tam nikdo neskákal. O tom místě kolovalo několik pověstí. Samozřejmě, všechny se špatným koncem. Jsou tam prý ponořené kameny, divné proudy a kdoví co ještě. Skákalo se z poloviční výšky, napravo, kde byl přístup od chat a od vesnice. Naproti byla kamenitá pláž, zasahující pozvolna do vody. Obvyklé místo her koupajících se dětí. Sám tůň pod skálou obeplul. Ponořil se tam. Žádné kameny tam nebyly. Jen velká, nepříjemná a studená hloubka. Nebál se, ale skočit nebyl důvod. Chodil se koupat s kamarády až večer. Když tu býval přes prázdniny sám, i v noci. Moc mezi místní mladé nechodil, pokud to šlo. Vadilo mu, jak se upřeně dívají na jeho jizvy. Pár děvčat v učilišti mu dalo přezdívku Žofré a Pejrak. Na Pejraka si zvykli i ostatní. Říkali mu tak i chlapi v dílnách družstva. Nevadila mu, byla krásná. Skutečně vypadal jak hrabě Jeoffrey de Peyrac z romantické Angeliky. Ten také kulhal a měl stejně zjizvenou tvář. Na rozdíl od něj byl Adam mladý. Adam. Narodil se na Štědrý den. Ušetříme, řekl tehdy jeho otec. Tři mouchy jednou ranou. Narozeniny, jmeniny, Vánoce. Stejně nikdy nic nedostal, jen výprask. Jako kojenec prý vypadl opilé matce z rukou. Od té doby kulhal. Nebo měl o něco kratší nohu už od narození? Kdo ví. Prostě kulhavec.

Sedl si na svou lavičku. Zatím u vody nikdo nebyl. Dneska si pořádně máknul. Chlapi v dílnách ho měli rádi. Dávali dohromady kombajn. Adam měl téměř fotografickou paměť. Podle příruček a návodů, co si načetl, věděl, kam co patří. Hlavní dva opraváři šli do důchodu, i když občas vypomáhali.

„Až budeš tím inženýrem, snad na nás nezapomeneš, Pejraku.“

Smál se, vždyť přezdívka byla mnohem hezčí než jeho příjmení Osina. Když nastupoval do učiliště, měl v internátu na dveřích napsáno i své jméno, ještě s dalšími třemi učni.

„Ty vole, Osina, kterej z vás to je? To je jak osina v prdeli,“ smál se jeden z nich.

Adam k němu přistoupil a dal mu facku. Takovou, že přelétl přes židli.

„Hrabe ti, vole?“ ozval se postižený.

„Aby sis mě zapamatoval, budu jak osina, ale v tvé prdeli.“

Od té doby už žádné konflikty mezi nimi nebyly. Naopak. Klukům z jejich dvoupokoje na novém internátě začali říkat mušketýři. Jen místo d´Artagnana, měli de Peyraca. Brzo se stali hlavní oporou ve volejbalu i fotbalu. Některé víkendy jel jejich čtyřlístek k někomu z nich. Jen Adam je nemohl pozvat. Kluci věděli, jak na tom je. Vždyť i přes prázdniny bydlel na internátě a chodil na brigádu do místního JZD. Jejich kamarádství nerozbilo, ani když poznali, že s holkama to má jinak.

Přivřel oči, cvrlikání, trylky skřivanů, švitoření vrabců ho ukolébalo. Usnul.

Zazvonil zvonek oznamující konec hodiny. Z amplionu školního rozhlasu se ozvalo:

„Horáček a Osina, se ihned dostaví do ředitelny.“

Adam se zamračil.

„Já nic neřekl, vážně, věř mi,“ dušoval se druhý delikvent.

O přestávce před tím se trochu tahali o brašnu. Někdo je musel prásknout. Učitelka co měla dozor, nebo holky.

Zaklepali.

„Vstupte, no známá firma. To ti nestačí, Adame, že ti hrozí dvojka z mravů?“

Adam stál se sklopenou hlavou.

„Za to mohu já, soudruhu řediteli. Měl jsem mu tu svačinu nechat,“ řekl druhý chlapec.

„Jakou svačinu, tobě rodiče nedávají svačinu?“ obrátil se ředitel na Adama.

Ten jen zavrtěl hlavou.

„On ji chtěl pro ségru, tedy sestru ve druhé třídě. Já to nevěděl.“

„Sestře také nedávají svačinu?“

„Je týden před výplatou, a to už naši nemají ani korunu,“ dodal Adam.

„Vždyť docela slušně vydělávají, jak jsem slyšel.“

„To jo, ale všechno prochlastají. Minulý týden snědla Eliška zelené fazolky, co má soused na plotě. Měla hlad a myslela si, že je to hrášek. Byla z toho nemocná. Teď jsme druhý den nejedli. Já to vydržím, ale ona je malá.“

„To přece není možné, a používej správná slova, nemáte češtinu? To budeme muset nějak řešit.“

„Radši ne, fotr mě zmlátí.“

„Snad otec, ne? On tě bije?“

„Když se ožere, tak všechny.“

Ředitel vyšel na chodbu.

„Zavolejte mi Osinovou ze druhé třídy.“

Za chvíli někdo strčil do dveří malé děvčátko, celé vystrašené.

„Ty jsi včera a dnes nic nejedla?“

„Včera ne, dnes mi Adam přinesl půlku chleba s máslem a paštikou, půlku mám na oběd.“

„Maminka doma nevaří?“

„Někdy vaří, po výplatě nebo záloze koupí plno jídla, teď nemá z čeho.“

„Školní obědy tu nemáme, budeme vše muset nějak vyřešit.“

Druhý chlapec, Jirka, donesl další den Adamovi dva chleby.

„Ten se sádlem a cibulí je pro tebe, s máslem a medem pro Elišku.“

„To nemůžu vzít.“

„A včera to šlo?“

„Tos říkal, že chleba vyhodíš, že na něj nemáš chuť, jinak bych ho nevzal.“

„Mamka říkala, že trocha jídla nás nezabije. Taky musíme šetřit. Výplaty se vždy rozdělí do obálek, abychom vyšli. Jedna je na nepředvídatelné výdaje. Po škole máš vzít Elišku a zajdeme k nám.“

Začal krásný rok. Jirkovi rodiče bydleli za městem. V malém domečku s velkou zahradou a kouskem políčka. Měli králíky, drůbež i holuby. Taky malého hravého psíka. Chodili na trávu, vypichovat bodláčí a vytrhávat lebedu, sekat kopřivy pro housata. Pomáhali s dřívím i sklizní brambor, zeleniny a ovoce. Nejraději jezdili motorákem na houby do lesa blízko města. Jirkova maminka koupila špekáčky, nebo trampské cigáro na opékání, v popelu si pekli brambory. Naštěstí Adamovým rodičům to nevadilo.

„Aspoň neužírají doma, kdo je má krmit,“ smál se otec. Pil pořád víc.

Poslední rok se Jirka s rodiči odstěhoval. Jeho otec dostal velmi dobré místo. Všechno skončilo. Adam se učil dobře, doporučili ho a přijali na čtyřletý obor opravář zemědělských strojů s maturitou. Těsně před prázdninami přišel ke svým jizvám. Otec se vrátil opilý. Matka ležela. Jednak měla problémy s ledvinami a játry, přitom dál pila. Křičel na ni, ať se zvedne a jde vařit. Když nevstávala, řval, že ji podřízne jak podsvinče, a vrhl se k ní s nožem. Adam se akorát vracel. Skočil mezi ně, snažil se mu vytrhnout nůž. Ten sjel, když mu otec mířil na oči a ještě jednou s ním švihl. Adam mu konečně vytrhl nůž a odhodil. Silně krvácel. Přitiskl si na tvář utěrku. Rozběhl se k sousedovi, aby mu ránu ovázal. Byla tam na návštěvě jeho známá, utíkala rychle do malé autodílny zavolat sanitku. Odvezli ho. V nemocnici mu tvář sešili stehy. Najednou se tam objevila bezpečnost a přes protesty doktora ho odvezli do nápravného zařízení pro mladistvé. Otec ho udal. Řekl, že ho Adam napadl a chtěl zabít. Tomu, co říkal on, nevěnoval nikdo pozornost. Zavřeli ho do cely s palandou, záchodovou mísou, kohoutkem vodovodu, nad plechovým žlabem. V ešusu mu jen vstrčili za dveře trochu jídla. Tvář mu natekla a začala hnisat. Lékař, co ho ošetřoval v nemocnici, ho po pár dnech našel. I soused šel na bezpečnost vypovědět, co se stalo. Probrala se i jeho matka. Otce, který byl navíc v podmínce, zavřeli. Adama odvezl doktor do nemocnice. Zůstal tam přes polovinu prázdnin. Nikdo z bezpečnosti se mu neomluvil.

„Časem můžeš na plastiku,“ řekli mu v nemocnici. Ale zatím nechtěl.

Na učilišti si rychle zvykl. Od začátku chodil na brigády do dílen. Jeden z jejich čtyřky vzal ostatní na karate, začali chodit všichni. To bylo jiné než rvačky v kolonce. Zjistil, že stejně tak důležité jako síla, je i mrštnost, rychlost, rozvaha, mysl. Věnoval cvičením veškerý čas.

„Tvůj hendikep není o maličko kratší noha, ale mozek. Musíš z něj vytěsnit všechno, co tě sráží,“ řekl mu hned na počátku jejich mistr. Co jiným trvalo deset let, zvládl za čtyři. Doporučil mu ortopeda, začal nosit vložku, nechal si ušít boty. Už to nebylo skoro poznat. Jediným problémem byla jeho homosexualita. Kluci mu chtěli pomoct. Ve městě je prý kavárna, kde se občas takoví lidé schází. Párkrát tam zašel. Bylo mu jasné, že si se svojí vizáží nebude moct vybírat. Konečně si ho někdo všiml. Číšník mu přinesl lísteček.

„Sedím vedle kulečníku u okna. Nezajdeme na pokec do parku? V šest u brány.“

Podíval se k oknu. Nikdo tam už nebyl. Nejdřív se vyděsil, může to být nějaká provokace, teď, před výškou si nechtěl něco pokazit. Zvědavost zvítězila. I když jít někam na slepo. A pak, s nikým ještě nebyl. Nakonec šel.

U brány stál asi třicátník, žádný Adonis, spíš slabší průměr. Zamával na Adama.

„Mám tu auto.“ Ve staré stovce vyjeli za město. „Mám půjčenej byt od kámoše. Tak na to hned vletíme.“

Zastavil na okraji města u staršího domku.

„Tady je koupelna. A jak to máš hozený? Ty vole, tys ještě s nikým nebyl? Máš pořádnou kládu. Potřebuju ošukat jak sůl.“

Adam byl sice drsňák, odchovaný v dětství neustálými rvačkami v kolonce. Ale v duši spíš romantik. Jenže tady, žádné povídání, mazlení, líbání, všechno po čem toužil. Navíc si své po prvé představoval jinak. Znal jen pár časopisů ze zahraničí, co mu kluci sehnali, a jejich neumělé rady. Zřejmě se své role zhostil na výbornou. Pepa vykřikoval, že takového nabíječe ještě neměl. Když zjistil, že Adamovi zase stojí, dali si druhé číslo. Byl ženatý a tyto úlety, jak říkal, ho neskutečně vzrušovaly. Jako perfektní uvolnění jejich vztah fungoval, jenže to nebyla láska, po které Adam toužil.

Z jeho dřímání a vzpomínek ho probralo cákání a křik. Dole se koupalo pět chlapců. Dva snad v jeho letech, tři zřejmě o něco mladší. Od vidění je za čtyři roky znal. Byli ze zdejší vesnice. Pořádně dole blbli. Užívají si začátku prázdnin. Přišel další chlapec, toho tu neviděl. Asi na prázdninách. Svlékl se do plavek a šel k vodě, dosti daleko od koupající se pětice.

„Co tady chceš, ty buzno!“ vykřikl jeden z nich. Začal plavat k němu.

„Jdeme, dáme té svini nakládačku,“ volal na ostatní. Ti hned směřovali za ním.

Hoch ani nestačil něco říct. Dva ho chytili zezadu za ruce. Jeden mu stáhl plavky a chytl ho za koule.

„Nechte mě, nic jsem vám neudělal,“ křičel bolestí.

Porazili ho do vody a začali do něj brutálně kopat.

Adam sundal kecky, stáhnul montérky a tričko. Jeho tělo v bílých trenýrkách se mihlo v oblouku u skály. Vynořil se kousek od kluků.

„Kurva, voli, to je Pejrak,“ vykřikl jeden z mladších a následovaný druhým běželi mělčinou ke břehu.

Tři srazil Adam do vody. Snažil se zvednout napadeného. Ten křičel bolestí, pak vykašlával vodu a ruce dal do rozkroku.

„Neboj se, nic ti neudělám, nepatřím k nim.“

Jednoho z útočníku chytil, ale ten se mu vysmekl a utíkal ke břehu. Další se po něm napřahoval, ale hned byl zpátky ve vodě. Třetí chytil Adama zezadu pod krkem. Tohle neměl rád. Jen se mírně natočil, vyklouzl a praštil s ním do vody.

„Zkus to ještě jednou. Zmlátím tě jak řešeto. Mohli jste ho utopit.“

„To ti nedaruju,“ řekl zvedající se hoch z vody. Rychle vyběhl a jako ostatní zmizel.

Teď musel jejich oběť znovu vyzvednout z vody.

„Můžeš jít?“

„Strašně to bolí,“ ukazoval na boky a do rozkroku.

Adam ho vzal do náručí a odnesl ke kládám u ohniště. Přinesl mu kraťasy a košili s krátkým rukávem.

„Skočím si jenom pro oblečení,“ ukázal ke skále. „Neboj se, nevrátí se, hned jsem zpět.“

„Bydlím tu kousek,“ ukazoval chlapec, „ta střecha s novýma taškama.“

„Chtělo by to doktora, zajdu zavolat do hospody.“

„To ne, otec by se zbláznil. Zaveď mě prosím tě domů. Jsem Jarda,“ podával ruku.

„Adam,“ pevně ji stiskl. „Ale tady mi říkají Pejrak, kvůli těm jizvám.“ Usmál se.

Pomalu došli k domu. Bylo vidět, že Jarda má značné bolesti. Branka byla zamčená. Zazvonili. Otevřely se dveře a objevil se vysoký muž ve flanelových kraťasech a švédce.

„To si nemůžeš vzít klíče?“ nevrle se utrhl.

„Potřebuje k doktorovi,“ řekl Adam.

„A proč asi?“

„Zbili ho kluci u lomu.“

„Jen tu nehraj divadýlko. Co se stalo?“

„Řekl jsem jedné otravné holce, že jsem na kluky. Asi to tu rozkecala.“

„To ses zbláznil? Spakuj se a padej domů.“ Zmizel ve dveřích. Hned byl zpět. V rukou zelenou větrovku a tašku. Ani neodemknul, jen ji podal přes vrátka.

„K doktorovi si zajdi v Prostějově, tady tě nechci vidět!“

„To má jet vlakem?“ rozčílil se Adam.

„A čím asi? Taxíkem?“ Muž se otočil, přeběhl a prásknul dveřmi.

„Nemá to cenu. Pomůžeš mně prosím tě k nádraží?“

Adam vzal tašku, mezi uši protáhl bundu a podepřel Jardu. Pomalu došli ke křižovatce. Vlevo zděná budka zastávky, vpravo cesta k novému internátu.

„Nádraží je tam,“ protestoval Jarda.

„Nikam nepojedeš. Doktora zavolám sem.“

„Ale to nejde.“

„Všechno jde, jen malý děti se musí vodit,“ usmál se Adam. „A ty taky,“ dodal.

„Jen tě musím dostat do patra. Doufám, že nákladní výtah jezdí.“

Prošli vrátnicí, vyjeli výtahem. Před nimi byla dlouhá chodba se spoustou dveří. U jedněch se zastavili. Předsíňka s věšákovou stěnou, zrcadlem a botníkem. Troje dveře. Ty vpravo otevřel.

„Tak to je můj domov, vítám tě.“

Po obou stranách po jedné válendě, pod oknem dva psací stolky s šuplíky, dvě police a židle s vysokými opěradly, u dveří dvě vestavěné skříně. Na jedné válendě polštář a stočená deka. Na stolku pár knížek, hrnek od kávy, malé radio. Na zdi nad válendou umakartová nástěnka se spoustou fotek, diplomů a medailí na stuhách. Naproti stejná, teď s několika plakáty hudebních skupin.

„Dveře vedle je záchod a sprcháč, další dveře stejnej pokoj. Jen všechno prázdný, celej barák mimo mě, už čtvrtej a poslední rok. Pak snad koleje.“

„Ty nikoho nemáš?“

„Mám, tátu v kriminále, mámu v léčebně, sestru u tety. Kámoši, co jsme tu káru spolu táhli, půjdou na vojnu.“

„To je mně líto, promiň.“

„Ale co, má někdo takovej barák jako já o prázdninách? Je tu pokojů jak na zámku. Jdu zavolat Jardovi.“

„Jardovi?“

„No vidíš, to se povedlo, dva Jardové. To je výbornej doktor z nemocnice, známe se z karate. Hned jsem tu, jen musím do vychovatelny, kde je telefon.“

Brzo byl zpět.

„Má volno, je tu coby dup. Zvládneš se vedle opláchnout, nebo ti mám pomoct?“

Vyndal froté ručník a bílé trenýrky se zelenými proužky.

„Jsou čistý, neboj a volnější, mám tu i slipy. Já se pak taky opláchnu. Sice to v lomu nesmrdí rybinou jak v rybníku za lesem, ale přece.“

Přinesl deku a polštář. Když se vracel, vycházel Jarda z koupelny.

„Do prdele, ti tě zřídili. Chceš něco k jídlu, nebo k pití? Kafe, čaj, limču, pivo.“

„To tady máš takovej výběr?“

„Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevyseru. No lhal bych, obědy a večeře mám od jezevců, protože tam brigádničím v dílnách a peru dole v pračce. Jo a byls na záchodě? Nemáš v moči krev?

„Nevím, nedíval jsem se.“

„Jarda si tě proklepne. Co to bylo za holku?“

„Blondýna, ostříhaná na kluka, s velkejma kozama, chodí furt v něčem červeným. Dělá v Prostějově. Když jsem jel sem, vždycky se do mě navážela.“

„Tu znám, strašná děvka, má zakázáno chodit k intru. Lezla za klukama po plechové garáži.“

Slyšeli přijet auto. „Skočím pro Jardu. Musím zamykat vchodový dveře, aby sem někdo nevlezl.“

S Adamem se objevil mladý doktor, hnědé vlasy, modré oči, široký úsměv.

„Tak čau, jmenovče. Ani tě nebudu prohlížet, stačí, co vidím. To je opravdu, jako bys spadl do mlátičky. Sneseme tě dolů.“

„Je tu výtah.“

„Vem mu oblečení, všechno zamkni. Dnes to na návrat nevidím. Tohle není až tak můj obor. Ale neboj, dáme tě do pořádku.“

Dole Jardu opatrně posadili na zadní sedačku stodvacítky.

V nemocnici proběhlo vyšetření, nechají si ho tu dva tři dny.

„Sjedeme ke mně, to chce panáka. Ráno to zvládneš vlakem. Mám telefon, raději zavolej do družstva.“

Doktor Jaroslav Krejčí byl chirurg. Sice mladý, ale už s dobrou pověstí. Smál se, město je plné krejčích, ale jediný Krejčí šije žaludky, slepá střeva a žlučníky. Doma vyndal z ledničky láhev Stoličné a nalil.

„Kdes prosím tě k takovýmu hezounkovi přišel? Říkals něco, že ho kluci z dědiny zmlátili u lomu. To jim lezl za holkama?“

„Naopak, je teplej.“

„A tos ho nechal tam jít samotnýho?“

„To není můj kluk. U lomu jsem ho viděl poprvé. A vlastně ani pořádně nevím, jak vypadá.“

„Tak to musíš hned dohnat, je k nakousnutí.“

„S mým ksichtem?“

„Kolikrát jsem ti říkal, běž na plastiku.“

Adam mu všechno povyprávěl.

„Ty vole, tys skočil z té vysoké skály, jsou tam kameny.“

„Je tam prd, né kameny, a když, tak sakramentsky hluboko. Já se tam potápěl.“

„Vidíš, to je přímo dar od Boha. Pořád někoho hledáš. Jen se trošku projevit. V karate máš dan jako jedinej z nás a bojíš se říct klukovi, že byste to mohli zkusit? Víš, jak se to říká, buď dostaneš do ni, nebo po ni.“

„Třeba to jen řekl a vůbec teplej není.“

„To by tak otec nevyváděl.“

„Změníme téma, jo?“

Druhý den, co se Adam vrátil, přivezl doktor svého jmenovce.

„Tak ti vezu maroda. Stavili jsme se u něj doma pro nějaký oblečení. Všechno ví, co dělat, navíc se tu obden stavím. No, jste už staří chlapi, tak si poradíte. Tak týden v klidu, ale ne jen ležet jak pecka v třešňový aleji. Sedět, opalovat se rozumně, trochu chodit. Na bolest má prášky. Kdyby něco, máte telefon. Jídlo mu musíš zajistit. Tak se tu, kluci, mějte.“

Jarda si vyndal pár věcí do skříně.

„Můžu si na chvíli lehnout?“

„Co blbneš? Jaký můžu, hlavně si řekni, co potřebuješ. Určitě máš hlad.“

„Né, Jarda mě vzal na večeři. Nevím, jak vám to oběma vrátím. Nevzali by mě tu na brigádu, až na tom budu líp?“

„V tom problém nevidím, budou žně, to lidi vždycky chybí. Jen musíš být v pořádku. A nemluv o žádným vracení. Kdybysme ti nechtěli pomoct, tak se na tebe vysereme. Je to tvrdý, ale tak jde život.“

Přinesl sifonovou láhev a vyměnil bombičku.

„Je k tomu sirup. Nebo kafe, mlíko, kakao, pivo desítka Přerov.“

„To je jako v hotelu.“

„V prvotřídním Grand učňák.“ Oba se zasmáli.

„Je mi trapný, když kolem mě běháš a já sedím.“

„Až mně někdo skope prdel, tak můžeš běhat zase kolem mě.“

„Tobě těžko, když máš černej pásek.“

„Vidím, Jardové, že jste jak báby na pavlači. Co ti ještě na mě prásknul?“

„Ty, ty jsi taky…?“

„Buzna? Jak řvali na tebe ti idioti. Jo, jsem.“

„Jarda říkal, že se tak člověk narodí a nemůže za to. Otec učí na vysoké vojenské ve Vyškově a pořád mi nadává, kde jsem k tomu přišel, že v rodině nikdo takový nebyl a měl bych se léčit.“

„To jsem viděl, jak se k tobě choval. Jenže rodinu si nevybereš, to znám nejlíp sám.“

„Až na tohle, táta zase tak špatnej není. Koleje nedostanu, chtějí mi v Brně koupit malý byt, abych nemusel dojíždět, nebo hledat privát.“

„Co budeš studovat? Já strojárnu.“

„Lesnickou fakultu, při zemědělské.“

„Ty vole, to budeš hajným?“

„Tam je plno oborů.“

Konečně si Adam v klidu mohl prohlédnout Jardu. Je opravdu moc hezký. Až moc, pro něj. Jen má trochu pocuchanou fasádu. U jednoho oka podlitina, nateklý namodralý ret.

Uběhlo několik dní. Adam chodil do dílen a domluvil brigádu pro Jardu, hned jak mu bude líp. Obědy přinesl v kastrůlkách jídlonosiče z kuchyně družstva. Děvčata mu vždycky něco přidala, ať mají i na večeři. O snídaně se staral Jarda. Jen nechtěl chodit do samoobsluhy ve vesnici. Nerad by potkal někoho z těch kluků z lomu nebo otce. Z toho měl taky strach, když mu Adam navrhnul, že se půjdou projít.

„Neboj, půjdeme zadem, za humny. Zavedu tě na hřbitov, ke svýmu hrobu.“

„Cože? K hrobu, vždyť žiješ.“

„Uvidíš,“ usmíval se Adam.

Vesnický hřbitov nebyl daleko. Jen malý plácek ohrazený rozpadající se zídkou z červených a nažloutlých cihel, porostlých břečťanem. Vešli zadní brankou vedle márnice, kudy se vynášel na hromadu odpad. Řada velkých starých topolů lemovala hřbitovní zídku. U jednoho se zastavili. Vedle byla stará hrobka z šedomodrého mramoru s křížem a bílou deskou s nápisem: „Graf Adam Osina, 24. 12. 1889 a 10. 6. 1909.“

„Stejný jméno a stejný narození.“

„Říkal jsem ti, že tu mám hrob. Jen trochu starší a i to jméno je jiné. Když se pořádně podíváš, bylo delší, kus ho upadlo. První rok, co jsem byl na učňáku, jsem tu procházel od polí k vesnici. Bylo to všechno zarostlé břečťanem, ostružiním, šípkem a trávou. Na mramoru mechy a lišejníky. Praštilo mě do očí jméno. Trochu jsem desku opucoval a další šok, narození. Zašel jsem na faru. Náš farář říkal, že hrobku budou rušit. Naposledy bylo místo zaplacené před druhou světovou válkou. Teď se k tomu nikdo nehlásí. Zajel jsem do města na hřbitovní správu. Bylo jim jedno, kdo hrob zaplatí. Tak jsem ho zaplatil na deset let. S klukama jsme všechno vyčistili, odsekli kořen, co nadzvedával rám. Ještě než půjdu na školu, přeleští mramor a obnoví nápisy. Má tam být Osinawiecki, byl to hrabě z Polska. Žil tu necelé dva roky na zámečku se svým vychovatelem. To byl taky hrabě, Walewski, odstěhoval se, když Adam zemřel, do Francie. To mám z fary. Zdejší farář byl nadšený, když jsme se začali starat o hrob. V kostele je od nich nádherné vitrážové okno.“

„Bydleli v zámečku, co je Národní výbor a školka?“

„Jistě, bylo by možná zajímavý mrknout se na půdu. Tam prý nikdy nikdo nechodí. Jeden děda mi v hospodě vyprávěl, že byli prý do sebe zamilovaní, ale tady to nikomu nevadilo. Mladej měl tuberkulózu, to byla tehdy smrtelná nemoc. Zdejší mu říkali Miláček. Nedávno se sem přistěhovala z Olomouce paní notářová, ta u nich jako mladá sloužila, má hodně přes osmdesát, mohli bysme se tam zastavit. Co myslíš, nebylo by špatný něco se o té době dozvědět?“

„Víš, kde bydlí?“

„Jo, kousek od kostela. Projdeme přední bránou a jsme tam hned.“

Minuli kostel a faru. Hned z kraje návsi byl malý domek s předzahrádkou plnou růží. Okna v průčelí byla skoro zarostlá muškáty. I malé okénko na půdě. Zazvonili u nízkých vrátek. Přišla jim otevřít dívenka okolo deseti let.

„Jdete za babičkou? Ještě si nelehla, tak pojďte dál.“

Za předsíní vstoupili do pokoje. Okna, zcela zarostlá muškáty, propouštěla mihotavé paprsky, které vytvářely měnící se pološero. Čalouněný nábytek, určitě z dob první republiky, ne-li starší, stěny zcela zaplněné obrazy, obrázky, starými fotografiemi v nahnědlých a namodralých odstínech. Krajkové paličkované dečky, vázy, vázičky, sošky. Ve velikém ušáku ze zeleného plyše seděla stará bělovlasá paní v černých šatech. Představili se.

„Ale tebe znám z doslechu, Adame. Pan farář mi vyprávěl, jak ses postaral o hrob. Už jsem ti chtěla poděkovat, ale nikam nedojdu, jen tady po bytě. Mám to zde jako v muzeu nebo starožitnictví. Ani se sem všechno z Olomouce nevlezlo. Jsem tu krátce. Chci konec života dožít v našem rodném domku. Taky jsem tu prožila nejkrásnější léta života. Hlavně na zámku. Poznala tam svého muže. Tehdy byl písařem a tajemníkem notáře z Olomouce. Pak notářem. Byli jsme tu jako jedna veliká rodina. Když pan Adam zemřel, pan Lešek, starý Vašek, kuchařka, ošetřovatel Ondra a student sochařství z Vídně, odjeli do Paříže. Přišla hrozná válka, já se vdala. Dvacátá a třicátá léta byla pro nás šťastná. Pak další válka. Můj muž zahynul v koncentračním táboře. Já přežila a má dcera,“ odmlčela se.

„Chtěli jsme poprosit. Mohla byste nám něco o době na zámku říct?“

„Jistě, velmi ráda. Dnes ne, chodím si lehnout. To není na chvíli, ale zavzpomínám ráda. Přijďte zítra ráno, brzo, hned po sedmé, to mně ještě mozek slouží.“

Vraceli se zpět přes hřbitov. Jarda se chvíli zastavil u hrobky.

„Je to zvláštní číst své jméno, vidět datum narození. Možná ve Francii žijí nějací příbuzní a nemohou se sem dostat.“

Prošli zadní brankou. Na hromadě listí, trávy a zvadlých květů byly nově odhozené dva pohřební věnce. Vyšisované sluncem, zcela bez barev pokrčené umělé květy trčely na zrezivělých drátech mezi smrkovými větévkami s opršelým jehličím.

Žně budou každou chvíli. Na kraji pole odkvétaly rudé vlčí máky. Většina drobných makoviček už uzrála.

„Pár si jich natrhám. Jsou krásné, když se postříbří, nebo pozlatí, jako jmelí.“

Jarda se sehnul a trhal miniaturní makovičky. Nevšiml si plochého vratkého kamene. Byl by upadl, kdyby jej Adam v poslední chvíli nezachytil. Přitiskl ho k sobě. Jarda Adama políbil. Jen kraťoučce. Adam zakroutil hlavou, odstrčil chlapce, i když jemně.

„Promiň, to nejde.“

„Proč, vždyť jsme stejní jako byli kdysi oni. Vadím ti?“

„Ne, nevadíš mi ty, ale já.“

„Co tím myslíš, jak můžeš vadit sobě?“

„Podívej se na mě.“

„Mně tvý jizvy nevadí. A vděčím ti za…“

„To je právě ono,“ přerušil ho Adam. „Nechci žádnej vděk od tebe. I já abych pořád byl jen vděčnej. Za všechno, za celej můj posranej život. Že mně soused zavolal záchranku, že mě doktor nenechal shnít v pasťáku, že mě ředitel dotáh na učiliště a druhej na výšku. Že můžu bydlet na intru, že nám dávají obědy. Měl jsem zůstat sígr z kolonky a chcípnout tam na chlast a cigarety. Někdy mě to děsně sere, promiň, ty za to nemůžeš. Půjdeme domů. Vidíš, domů, nemám žádnej domov, teď to budou koleje, pak nějaká ubytovna. Přijdu večer, dám si patnáct deka vlašáku s rohlíkem a lahváč levnýho piva. Budu čumět na blbou telku. O víkendu si najmu pokoj v zastrčeným hotelu, třeba v Brně a sbalím na nádraží nějakýho kluka s rizikem, že chytím svrab, kapavku, nebo ještě něco horšího. Prošukáme celou noc a budu si myslet, jak mě bude milovat za pár korun a trochu lepšího jídla a pití. Nebude, vůbec nebude, zůstanu v jeho životě jen malou epizodou, než ho zavřou za prostituci a příživníctví.“

„Proboha, proč všechno vidíš tak černě, budu mít byt, můžeme tam být spolu. Nenutím tě k ničemu. Jen jako jsou kluci na privátě. Stejně bych si musel někoho najít, aby mi pomohl platit elektřinu, teplo, vodu. Po tobě bych nic takového nechtěl. Určitě bysme si rozuměli, když jsme oba na tom stejně. Nedovedeš si něco takovýho představit?“

„Dovedu, nejde to. Promiň, nevím, co mě tak vytočilo. Omlouvám se ti. Asi všechna dřina mít dan byla k ničemu. To by se nemělo stávat. Ani o tom neříkej Jardovi. Nezapře v sobě doktora. Hledal by bůhví jaký příčiny. Půjdeme.“

„Máme tu moře vajec a ještě další od holek z drůbežárny.“

„Uvařím je.“

„Přece nechceš žrát vajíčka týden.“

„Naplním je.“

„Čím, ze všeho máme v lednici jen zbytky.“

„Neboj, utlučeš se po nich.“

Uvařili jich hrnec.

„Můžeš je loupat a půlit. Žloutky dávej do misek. K jedněm kremžskou, dál obyčejnou, zbytek křenu, majonézy, prostě vyluxujeme celou lednici. Ještě že tu máte kuchyňku s lednicí u vychovatelny,“ pochvaloval si Jarda.

Adam se nevěřícně díval na nedožerky, jak říkal zbytkům. Pár jich Jarda vyhodil, protože byly prošlé. Teď zeleninu, čerstvou i nakládanou, které tu bylo také pár zbytků. A všechno zkombinovat, aby bylo každých pár vaječných půlek s jinou náplní.

„Seš neuvěřitelnej, některý věci by mně nenapadlo k tomu přidat. Dají se jíst bez chleba,“ cpal se Adam. Ale i tak jim tři plné talíře zbyly.

Chvíli povídali, okolo půlnoci šli spát.

Adama vzbudilo blikající světlo z venku a hned zvonek. Oknem viděl dole auto VB.

„Co se děje?“ vzbudil se Jarda.

„Policajti, asi kontrolují prázdnej internát. Skočím dolů.“

U dveří stáli dva příslušníci veřejné bezpečnosti. Jednoho Adam znal z karate.

„Adame!“

„Vašku, je moc brzo na budíček.“

„Nějakej idiot nám zavolal, že tu někdo vykrádá internát. To víš, musíme vyjet, zkontrolovat, napsat zápis.“

„Tak pojďte dál, udělám vám aspoň kafe.“

„Říkal jsem hned, že jsi tady, a nějaký týpky bys určitě srovnal.“

„To je tak dobrej?“ ptal se druhý z příslušníků.

„Jasně, jedinej z nás mladých má dan, prostě náš Pejrak.“

„Jaký Pérák?“ nechápavě kroutil hlavou druhý z mužů zákona.

„Žádnej Pérák, to sis spletl s poválečnýma malovánkáma. Pejrak. Tys neviděl Angeliku?“

„Jako ty jizvy? A to máš z čeho?“

„Bránil matku před opilým otcem, ale to už je čtyry roky. Tady je hvězda. Letos o Velikonocích zachránil hospodskýmu život, když ho napadli ožralí vojáci, jeden se střepem z lahve od vína.“

Nad schody se objevil Jarda.

„A vy jste kdo?“

„Já tu bydlím celoročně, Jarda je tady na brigádě.“

„Počkat,“ otočil se druhý příslušník, „říkals, že je tu jen Adam?“

„Tak jak vidíš není, ještě je tu brigádník.“

„To musíme ověřit, zavoláme řediteli učiliště.“

„Těžko, je někde na dovolené. Přes prázdniny tu nikdo není.“

„Tak předsedovi družstva, někdo musí potvrdit stávající stav, no prostě musíme udělat zápis.“

„Já ho klidně zavolám,“ usmál se Adam, „bude mít určitě radost,“ dodal škodolibě.

Šel volat do vychovatelny. Ozvala se po chvíli jeho manželka. Pošle ho.

Asi po deseti minutách se objevil.

„Tak co tu řešíte za problém, to nemohlo počkat do rána?“

Jarda přinesl z kuchyňky všem kávu.

„Adam tu bydlí už čtvrtý rok a Jarda tu bude na brigádě. O všem víme. A taky je mně jasný, kdo vám volal, ale to si zjistěte sami. Anču Vyskočilovic určitě znáte, ne?“

„Tu znají i v Brně, viď Rudo,“ usmíval se Vašek.

„Tak jejímu bráchovi Adam trochu srovnal krok. Ještě se čtyřma z vesnice napadli tady Jardu u lomu. Adam tam seděl nahoře na Jehle. Skočil dolů a zpacifikoval je.“

„Ty vole, tys skočil z té výšky, dyť jsou tam kameny?“ divil se Vašek.

„Jenom v pověstech. Už dřív jsem se tam potápěl. Ale dobrej pocit z toho není. Je tam spíš velká hloubka.“

„No myslím, půjdu, dostal jsem hlad, chcete něco podepsat?“

Jarda přinesl vajíčka.

„Jsou skvělý,“ pochvaloval předseda.

Nakonec si vzal i ze začátku nekompromisní Ruda.

Když se konečně rozešli a rozjeli, začínalo svítat.

„Nemá ani cenu chodit spát, za chvíli půjdeme k paní notářové.“

Ta je už očekávala.

„Včera jsem upekla táč s jahodama, ten miloval i tvůj jmenovec, Adame, berte si a Miluška nám přinese kávu. Ráda s váma zavzpomínám na nejšťastnější dobu v mém životě. Všechno začalo v roce devatenáct set osm. Na počátku dubna? Ne, spíš před koncem…“

Stará paní začala vyprávět dávný příběh.