Adamové V. – Pejrak (2)

Léta sedmdesátá

Chlapci se vrátili až hodně po poledni, ale nechtěli paní notářovou přerušovat. Přijdou zase zítra ráno. Adam skočil pro obědy a domluvil se na zítra v dílnách. Krásné horké odpoledne slibovalo s přicházejícími mraky bouřku. Snad nebude nějak silná, teď, těsně přede žněmi, pomyslel si Adam. Jarda vařil v kuchyňce široké nudle. Zapeče je s tvarohem. Měl jen strach, že při bouřce vypnou proud.

„Tak nebudou zapečený, hlady neumřeme. Konečně dnes jsme slyšeli o spoustě dobrot, co vařili na zámku.“

Bouřka šla směrem na Prostějov a Olomouc a tady jen spadlo pár kapek. Zrovna když se chystali k večeři, někdo zvonil. Adam seběhl dolů. Byla tam vnučka paní notářové.

„Babičku právě odvezli do nemocnice, nemáte zítra chodit. Ale za týden se vrátí a všechno vám dopoví.“

„To už asi začnou žně,“ uvažoval Adam, „čas na povídání nebude. Snad se vrátí z nemocnice v pohodě. Ještě se můžeme podívat na zámeckou půdu. Zaskočíme v poledne k předsedovi MNV. Ať tam jdeme oficiálně.“

Taky se na výboře zastavili.

„No kluci, podívat se tam můžete, ale žádné poklady tam nebudou, a když, tak se šábneme,“ smál se předseda a přinesl jim klíče. „Když se hrabě odstěhoval do Francie, koupil zámeček nějaký statkář, ale skoro tady nebyl, jen párkrát do roka. Za války oberführer SS Braunmann, bydlel tu a měli zde kanceláře. Po válce, co za něco stálo, lidi rozkradli. Všelijakých krámů je tam plno, ale bezcenných. Není, kdo by je vyhodil. Ale asi budeme muset, kvůli požární kontrole.“

Dohodli se, odpoledne zajdou na půdu. Adam vzal Jardu do dílen. Od zítřka nastoupí na brigádu. Bude mu pomáhat při opravách. Chlapi byli nadšení, konečně tu bude někdo, kdo zaskočí pro pivo, dobírali si ho.

„My tu máme ještě předpotopní SK čtverky, ty ani nemají kabinu, ale chtějí je nasadit, ať je brzo po žních. SK pětky Nivy jsou taky sovětský a furt se serou. Jeden kombajn, dva opraváři. Ještě že koupili německý Fortschritty E 512, s těma pak kluci pojedou na Vysočinu. Neboj, tady je práce až nad hlavu. Fasovat do skladu, podávat nářadí, posvítit, naučíš se deset řemesel.“

Na odpolední výpravu se připravili. Baterky, kleště, malou pilku na železo. Když Adam otevřel oplechované dveře, viděli za sebou otisky bot v prachu.

„Tak tady nikdo nebyl hodně dlouho. Myslím, ani moc nechodí do pár místností, co jsou nahoře. Je tady archiv, sklad Svazarmu a školky.“

Pod šikmou střechou bylo příšeří, plno trámů vazby a různé harampádí. Většinou poškozené židle, stolky, police. Rozložené kovové postele, bedny, krabice, staré plechové venkovní ampliony.

„Musíme se podívat po nějaké skříni.“

„Je tady jen rozbitá truhla, zřejmě vojenská a u zídky police s nějakými knihami.“

„To nejsou knihy, ale staré účetníctví asi ze statku, proto je nikdo nevzal.“

Byla tam různá potvrzení o nákupu nebo prodeji zvířat, krmení, stavebního materiálu a podobných transakcích. Jarda se snažil nahlédnout s baterkou za polici. Odpadávaly kousky staré omítky.

„Tady něco je, asi v nějakém výklenku. Tmavé plátno. Musíme polici odsunout.“

Bylo třeba zapáčit deskou a kusem železné bočnice z postele. Vyndali obdélníkový předmět, pečlivě zabalený ve voskovaném plátně. Adam rozvázal šňůrku. Z obalu vyndali zřejmě album v kožené vazbě. Opatrně nahlédli. Bylo plné starých fotografií.

„To prohlídneme doma.“

„Určitě, zatím ani nebudeme říkat, co jsme našli, až zjistíme, o co jde.“

Po večeři vyndali album a otřeli ho prachovkou. Bylo složeno z černých kartonových listů s vlepenými růžky pro zasunutí fotografie. Mezi listy byly další z průhledného celofánu, aby se fotografie neslepily. 

Hned na první straně bylo několik fotografií zámečku z různých stran. Pod každou bílý, krasopisný popis a datum. Jednu vyndali. Byla zde adresa: Fotografický atelier, Pichler a spol. Česká ulice, Olomouc. Snímky byly z konce dubna roku 1908. Na další straně pár pohledů na vnitřní zařízení a skupina zdejších obyvatel. Tedy zřejmě sloužících. Pak portréty hraběnky Osinawiecké, Adama a Leška. Taky krásného černovláska s popiskou Fritz. Následovali lékaři Jiří, Karel, a opět krásný blonďák, Ondra. Vídeňští přátelé, Emily, Laura, Peter a Wolfgang. Pak obrázky z cest do Prostějova, Olomouce, Kroměříže, zámku a zahrad. Mnoho obrázků z Vídně. Taky z Brna a také i pohlednic z Prahy. Z výstavy soch z kostela sv. Martina Ve zdi od Františka Bílka z července a ze stejné doby v Rudolfinu výstava obrazů Krasoumné jednoty. Jména Brožík, Čermák, Mánes, Thiele, Ženíšek, ale i malířky Braunerová nebo Kirschnerová.

„Určitě ty popisky budou od Adama. Tady je prázdný list a za ním různé snímky, je tu napsáno od Laury. Lešek byl krásný muž a Adam skutečný miláček.“

„Podívej, v zadním koženém obalu je nějaká kapsa, trochu se odchlípla.“ Adam z ní vyndal tři listy s fotografiemi, zabalené také v celofánu.

„To jsou nahé fotky, o kterých jsme slyšeli.“

Bylo tam několik skupinek, ale většina byly akty s Adamem.

„Bože, to je krása. Je opravdu jak mladý bůh.“

„A tak strašný osud ho čekal, dnes by mu pomohli. Jen je mi divný, když pak odjížděli, že tu album zůstalo.“

„Možná jich měli víc a tyhle schoval Adam.“

„Určitě žijí nějací příbuzní, jen sem nemohou, zeptáme se na faře.“

„Nemůžu si pomoct, Jardo, podívej se, hodně se mu podobáš. Já mám jen jméno a narození, zvláštní.“

„Možná, trošku, ale nemůžu se mu rovnat, jak se asi milovali?“

„Slyšels, že o tom všichni věděli a nikomu to nevadilo tady na zámečku, zato jeho otec, to máme taky stejné, kdybych se nebránil, bylo po mně.“

„Nevidíš v tom nějaký osud i pro nás?“

„Jaroušku, mluvili jsme o tom už mockrát. Věř, že si tvýho citu vážím. Mimo tři spolužáky na intru a jednoho chvíli na základce jsem neměl žádnýho bližšího kamaráda. Vidíš to sám, seš hezkej kluk a najdeš si někoho k sobě, co tě bude mít rád, jak se měli Lešek s Adamem.“

„To ti byl milejší ten Pepa, nebo jak se jmenoval, než já?“

„Nemíchej dvě rozdílný věci. My k sobě žádnou lásku necítili, jen si udělali dobře. A neříkej, že bys chtěl něco takovýho.“

„Chceš album odevzdat? Myslím, že raději zkusíme poptat se po příbuzných, ne?“

„Určitě. Schovali ho, nechtěli, aby byly fotky někde v muzeu. A ani by takový nevystavili dnes. Večer se zastavíme na faře.“

Začala práce v dílnách. Jarda byl pořádně unavený. Celý den na nohou.

„Na faru snad ani nedojdu.“

„Tak můžeš na nějakou lehčí práci.“

„Ne, to bych nebyl s tebou, jenom než si zvyknu.“

Otevřela jim starší farářova sestra, která mu vařila a vedla domácnost. Určitě k sedmdesátce. Zdejší farář byl mezi lidmi oblíbený. Prošel několika koncentráky za války a dvěma roky nucených prací v padesátých letech. Vždycky se snažil lidem pomáhat. Adama měl v oblibě, přestože nechodil do kostela. Za opravu a záchranu hrobky jeho jmenovce. Přivítal je a pohostil čajem a zákusky.

„Cesty našeho Pána jsou nevyzpytatelné. Oklikou přišel dopis od vnuka bratra hraběte Leška z Francie. Studuje slavistiku a bohemistiku a konečně přes univerzitu mu povolili návštěvu Československa. Přijede sem teď o prázdninách, dá ještě vědět. Jmenuje se také Adam a chtěl by navštívit hrob a zámeček. Jistě velmi ocení tvoji velkomyslnost, Adame.“

„Budeme mít pro něj krásnou památku.“

Kluci se vrátili a šli si lehnout.

„Adame, nechceš si povídat?“

„Myslíš na francouzského Adama? Určitě bude hezký, ne jako já.“

„Jsi strašně tvrdá palice.“

„Jistě, jsem kluk z kolonky, nebýt tvrdý, nepřežil bych.“

„Neříkej, že mě nemáš ani trochu rád?“

„Naopak, mám tě moc rád, proto nechci, abys skončil někde se mnou.“

„Seš jako kolovrátek. Pořád to samý.“

„Už spi, byl jsi unavený.“

„Tak lehce se nevzdám, taky jsem tvrdá palice.“

První začaly ječmeny a řepka. Sklízelo se i v noci. Počasí se může zhoršit, jen ať je pod střechou. Kluci někdy v práci i spali. Vždyť dostanou dobře zaplaceno. Jen se zastavili u paní notářové, popřáli jí zdraví, jak bude volněji, přijdou. Hlavně drželi služby, když to bylo něco menšího, vyjeli přímo na pole ke kombajnu. Nějakých větších poruch moc nebylo. Jeden den přijeli pro ně v noci. V Ivanovicích začalo hořet pole a požár částečně zasáhl i dva kombajny. Všechno s místními hasiči uhasili, ale chtěli, aby tam jel Adam, který měl v okolí přes opravárenství slušné jméno. Venku čekala pojízdná dílna Praga vétřieska.

„Máme problém,“ řekl vedoucí dílny, když dojeli. „Dva kluky na vojně, důchodce, co tu byl, si zlomil nohu. Jsou to oba endérácký Fortschritty a my měli dřív jen ruský Nivy. A jsme pozadu. Ty se v tom vážně vyznáš?“

„No snad,“ smál se Adam.

„Dělají z komára vola,“ řekl Jardovi, když oba kombajny prohlédl. „Hlavně ohořel lak. Do rána a nemáme co dělat.“

Když přijel ráno předseda, Adam se usmíval.

„Kde máte ty frajery do kabin, sklízet snad budete sami.“

„Z traktorky říkali, že je to na týden, když všechno půjde dobře.“

„A Nivy?“

„Na ty nejsou součástky.“

„Jedeme tam.“

Kombajny stály na dvoře dílen v kopřivách.

„Trochu se vyspíme a večer vám řeknu víc.“

„Je tu vedle šaten a sprch místnost, dřív se držely služby. A nechám vám poslat jídlo.“

V kamrlíku byly dvě spíš pryčny se slamníky a deky. Kluci je šli ven vyklepat. Stejně je vedro. Po sprše zalehli, vzbudili je na oběd.

„Sekačka a brambor, moc se nevytáhli.“

Asi po hodině prohlídek se Adam smál.

„Všechno, co chybí, máme ve vejtřasce. Vem nějakej kýbl.“

Pak začal různé součástky vymontovávat se slovy:

„To je tady na ozdobu, tohle za Stalina, tahle hřídelka je úplně k hovnu.“ Všechno házel do kbelíku. Pak nějaké součástky přinesl, ale rozhodně jich bylo míň.

„To vážně pojede?“ divil se Jarda, který podával šrouby, podložky, matky, těsnění, utahoval.

Občas se přišli podívat chlapi z dílny a kroutili hlavou. Večer přivezli řízky, chleba, kvašáky, pivo.

„Jenom to chce naftu, prohlídnout elektriku, oleje, ať se těch sedm tun pohne, máme hotovo.“

Jarda šel do sprch, Adam ještě všechno ukazoval. Posadili se v šatně, vedoucí dílen přinesl vodku.

„Rusy rád nemám, ale vodku mají skvělou.“

Venku bylo slyšet motory. Ráno mohou vyjet do pole.

„Můžu tě poprosit, jsem jako prase, umyješ mně, Jardo, záda?“

Ten radostně přikývl. Nějaká vodka už kolovala v žilách.

„Přece mě nebudeš mydlit v trenkách, shoď je dolů. No vidíš, jseš jako Adam, nádhera, ale né pro mě.“

„Vidíš, ty zase jako Lešek a při tom jsi Adam.“

Oběma chlapcům se jejich penisy začaly plnit a zvedat.

„Vem záda Solvinou a přitlač.“

„Jsou v tom piliny.“

„Pilina sem, pilina tam,“ Adam se rozesmál. „Sem a tam, no jo, ale raději končíme. Jdeme.“

Na zakousnutí klobáska, další vodka. Ještě že šli chlapi domů. Kluci moc nebyli zvyklí pít. Oba se smáli a vzájemně se podpírali. Došli k jedné pryčně. Sedli si.

„Seš opravdovej miláček pokušitel, Jaroušku.“

„A ty můj Pejrak.“

Jarda se přiblížil k Adamovým ústům. Ten se chtěl oddálit, ale jeho hlavu si přidržely ruce. Rty se vzájemně dotkly. Jako by jejich těly projel proud. Adam ještě učinil chabý pokus se vymanit, ale cítil, že cesta zpět už nevede. Všechny jeho romantické sny se zhmotnily. Všechno, co mu při dřívější píchačce chybělo, tu bylo, jen vztáhnout ruce. Trička, montérky a trenýrky si vzájemně strhli. Oba byli vrcholně vzrušení. První vzájemné doteky a mazlení. Adam Jardu položil a klekl si obráceně nad něj. Cítil ruce, co uchopily penis a pohrávaly si s ním, aby ho předaly ústům. Jeho chlapec, hned jak se zmocnil ztvrdlého péra, začal přirážet. Oběma vytanula v mysli Leškova a Adamova láska. Jak ji asi prožívali v bezpečí malého zámečku. Jejich obrovské vzrušení se naplnilo. Oba s potřísněnými rty se začali znovu líbat. Pak vleže proti sobě si dopřávali doteků, hlazení, mazlení.

„Promiň, to ta vodka, nemělo se nic takovýho stát.“

„Naopak, dík za ni. Nebos to nechtěl?“

„Chtěl, ale víš, jak to je, co teď budeme dělat?“

„Pokračovat, jsme teprve na začátku. Chci tě, už se tě nevzdám.“

Jarda si lehl na záda. Ruce spojil pod koleny a nohy vyzvedl. Adam se sklonil, přejel dlaněmi po vystrčeném zadečku. Jeho jazyk a pak prsty laskaly růžovou studánku, jen ji otevřít. Tohle bylo jiné než rychlovky kdysi. Naslinil budoucí otvor i svoje péro. Vnikal lehce, jejich pohyby i vzdechy se slaďovaly.

„Milování je tak krásný, cítíš to taky tak, Adame?“

„Je krásný, jenže víš…“

„Nic nevím,“ přerušil ho Jarda. „Můžeme ho mít každý den. A pak v mým malým bytečku. Budeš jako na privátě, většinou jsou kluci po dvou, to nebude nijak nápadný.“

Adam konečně přestal protestovat.

Do jejich snů vstoupili dávní milenci ze starých fotografií.

Žně vrcholily, za pár dní bude konec. Kombajny se přesunou na Vysočinu s pomocí, kde se sklízet teprve začalo. Chlapci byli plni očekávání, jestli se objeví mladý Adam Walewský z Francie, a taky se těšili na další vyprávění o životě na zámku. Místo toho dostali zcela jinou návštěvu. Večer se na internátě zastavil Jardův otec. Nejdřív chtěl mluvit se synem, pak s Adamem. Zašli do kuchyňky, Jarda uvařil otci kávu, Adam šel do pokoje. Po celkem dlouhé době přišel Jarda.

„Myslím, že otec dost změnil názor na všechno kolem, zajdi za ním.“

Adam šel se smíšenými pocity, neměl žádné obavy, ale přece.

„Doufám, že ti mohu tykat, Adame, léty jsi jako můj syn. Nejdřív se ti musím omluvit a poděkovat, jak ses Jardy zastal. A taky za všechno další. Jednak jsem nepředpokládal, že napadení syna bylo tak vážné, a pak dnes se na všechno dívám jinak. Začnu trochu z jiného konce. Nedávno jsem se zúčastnil cvičení ve vojenském prostoru Libavá. Bylo tam několik vojenských pozorovatelů ze Svazu. Hlavní rozhodčí, vysoce postavený generál, dostal nějaké zažívací problémy a hlavně bolesti. Taky se s tím svěřil dost pozdě. Prohlédl ho náš lékař a doporučil nemocnici v Olomouci. Jenže se nakonec rozhodli pro Brno, což byla chyba. Vezli jsme ho naším vozem z akademie. Před Prostějovem se jeho stav silně zhoršil, měli obavu z prasknutí střeva a ohrožení života. Bylo už pozdě večer. V prostějovské nemocnici na chirurgii byl hodně mladý doktor Krejčí. No dál nepůjdu do podrobností, jen musím říct, že ruskému generálovi zachránil život. Seděl jsem pak s doktorem celou noc a povídali jsme. O mém Jardovi, jak jste ho vezli do nemocnice, o karate, o homosexualitě, o tobě. Je to neskutečně všestranně vzdělaný mladík a ve svém oboru skutečný profesionál. Od té doby jsem dost přemýšlel i o mých názorech. Můj děda i otec byli vojáci. Byl jsem vychovávaný tvrdě a měl představu, že stejnou cestou půjde můj syn. Homosexualita byla vždycky jen změkčilost, porucha, úchylka, nemoc. Nemohl jsem pochopit, kde k ní Jarda přišel. Teď jsem se na ni sice začal dívat jinak, ale stále mám problém se s tím smířit. Jistě, Jarka mám rád, chtěl jsem mít tři syny, ale manželka onemocněla, máme jen jeho. Proto jsme koupili byt, aby se někde na kolejích nedostal do problémů. Chtěl bych tě poprosit, pokud to spolu myslíte vážně, ne jen nějaký úlet, abys tam šel bydlet. Vím, že bys dostal bez problémů koleje, ale měl bych tak pocit, že syn je s tebou v bezpečí. Doktor mně říkal, z jakých poměrů ses vypracoval, o karate, o tom, jak si tě váží i v práci, o tvé fotografické paměti. S tou by ses uplatnil i u nás na škole. Máme nejmodernější techniku, přestoupit z tvého oboru třeba v budoucnu by nebyl problém. No už jsem toho řekl až moc.“

„Byt jsme s Jardou probírali. Pochopitelně zaplatím, co bude potřeba. Jardu mám rád, ale kvůli mým problémům jsem chtěl všechno brát jen jako přátelství. To samozřejmě zůstává, ale je v tom dnes i víc, to nepopírám. Jak všechno bude dál, uvidíme až na škole. Vaší nabídky si vážím, ale upřímně, zajímám se sice i o jiné než jsou zemědělské stroje, jen armáda mně nic neříká. Jistě je důležitá, ale moje priority jsou jinde. Na Jardu dám pozor, na druhou stranu je dospělý a bude záležet na něm, co si zvolí.“

„Každopádně budu teď klidnější, i když se s tím pořád nemohu srovnat. Možná to bude zeleným mozkem, jak se o vojácích říká,“ usmál se a rozloučil.

„Tvýho otce docela chápu. Byl jinak vychovaný, armáda má negativní postoj k teplým, vždyť nejen armáda. A moc pro nás udělal tvůj jmenovec. Ani doktoři nemají stejný názor. To ti určitě říkal, o ruském generálovi, co ho operoval Jarda. A ještě mě lanařil na vojenskou školu.“

„To se dalo čekat, chce mít někoho v zeleným.“

„Ale zelenej budeš i ty jako lesák.“

„Doufám, že ses s bytem se mnou už smířil.“

„Co mám dělat? Porušil jsem sice svoje zásady, ale mám tě rád. To je tak trošku omluva.“

„Rád mě máš trošku?“

„Jo, jenom trošičku, takhle malinkato,“ ukazoval prsty.

„Nechtěl by ses o trošku víc milovat?“

„Chtěl, to ostatně kdykoliv.“

Leželi vedle sebe na válendě. Jarda se skláněl nad Adamem. Zlehka líbal jeho jizvy na tváři.

„Vím, měl bych na plastiku, ať ti nedělám ostudu. Jenže vidět budou stejně.“

„Mně nevadí, vždyť víš, už bys nebyl Pejrak ani Žofré.“

Při líbání a hlazení se zbavovali svého oblečení.

„Myslel jsem, že tohle nikdy nepřijde. A měl ze života trochu strach. Tady s klukama jsem všechno zaháněl sportem. Pomocí v dílnách a až na šukačku s Pepou nic. A tobě jsem nechtěl kazit život.“

„Co plácáš za nesmysly, myslel jsem, že tě takový myšlenky přešly. Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější. Chci tě a moc.“

Adam si stoupl. Přitáhnul Jardu na kraj válendy a ten uchopil nohy rukama a stáhnul se do kozelce. Naklonil hlavu na bok. Vzrušovalo ho napínání svalů na Adamových stehnech, když začal pořádně přirážet. Představoval si Leška, jak dravě šoustá svého miláčka. Tak trochu drsně, chtivě a majetnicky. Kapky potu stékají v tom horku po tvářích, po krku, stružky putují k přimáčklému břichu. Najednou, jak milostivá křeč se sbíhají vlny rozrušení. Víc, ještě víc, přidej má lásko, všechno se utápí v prudkých výstřicích. Zase leží vedle sebe. Oba těžce oddychují, jejich srdce se uklidňují a rty splývají v děkovných polibcích.

„Adame.“

„Copak, miláčku?“

„Umět tak uchovat a prodloužit ty pouhé vteřiny.“

„To by nám zevšednělo, nemyslíš? Všechno má svůj vrchol a konec. Tak jako je zrození a smrt. Nikdy se nedokážu vmyslet do role mého jmenovce. Hned na začátku své lásky s Leškem věděl, že velmi brzy zemře. Jistě, nikdo nevíme, co nás může potkat, ale on to věděl. To strašné kruté čekání. Když jsem chodíval k jeho hrobu, měl jsem slzy na krajíčku. Musel to být velice statečný hoch. Nepomohla krása, láska ani bohatství. Přesto prý i přes kruté bolesti byl ke všem vlídný a snažil se na své blízké usmívat. Říkal mi to jeden děda v hospodě, co ho pamatoval.“

„Zítra máme volno, jednak je sobota, máme po žních a budeme lenošit. Můžeme se domluvit s paní notářovou.“

Lenošení se nekonalo. Někdy po deváté, když se kluci rozhodovali, co udělat ke snídani, se rozezvučel zvonek.

„Koho sem čerti nesou,“ durdil se Adam.

„To jsou určitě z dílen,“ myslel Jarda.

„Ti by zavolali telefonem jako vždycky. Jdu dolů.“

Adam seběhl schody. Za prosklenými dveřmi stáli dva mladíci s tlumoky na zádech. Oba stejně vysocí, okolo dvacítky, v krátkých džínách a károvaných košilích s krátkými rukávy. Hned ho napadl mladý Walewski, ale tihle jsou dva. Otevřel a pozdravil.

„Ahoj, myslím, se říká u vás, ne? Jdeme z fary, přijeli jsme z Prahy, no dnes z Olomouce. Adam Walewski a můj přítel Daniel Meyer.“

Adam se představil a pozval je dál. Nahoře se přivítali s Jardou. Adam Walewski jim hodně připomněl Leška, jak ho znali z Lauřiných fotografií. Opálený, hnědé delší zvlněné vlasy, hnědé oči, větší nos a krásné plné, ale jemné rty. Daniel byl nevýrazný blonďák s velkýma modrýma očima, hranatější bradou, ale rovněž až s ženskými krásně tvarovanými rty. Posadili se v kuchyňce.

„Trochu jsme pospávali, chystáme se snídat, dáte si s námi míchaná vajíčka a čaj nebo kávu?“

„Velmi rádi, vstávali jsme brzy.“

„Překvapuje mě vaše bezchybná čeština, když jste Francouzi. Čekali jsme Adama a přemýšleli, jak se domluvíme, tady se všichni učíme ruštinu a další jazyk nic moc.“

„To je docela snadné, máme hodně společného. Naše obě matky jsou Češky. U nás doma se mluvilo česky, polsky, německy a francouzsky. Oba jsme se rozhodli studovat na univerzitě bohemistiku, polonistiku, slavistiku a dialektologii. Neznali jsme se před tím. A v těchto oborech jsme v našem ročníku sami dva. Já žiji v obrovské a šťastné rodině, i když je velmi netradiční. Prastrýc Lešek, bratr mého dědečka, zemřel před třemi lety. Ale ještě žijí prastrýci Fritz a Ondra. Nejsou sice příbuzní po právní stránce, ale pro nás jsou. Žijeme na velké vinařské usedlosti, no konečně to si časem povíme. Chceme vás pozvat na oběd, je-li tady taková možnost. Byli jsme jen chvíli na faře. Ctihodný pán se velmi pochvalně vyjadřoval o tobě, Adame. Musíme ti všechno vynahradit, když ses ujal Adamova hrobu.“

„Jaké vynahrazování, já to udělal rád, byl to tak trochu i můj hrob.“

Při vaječině, kterou udělal Jarda, vyprávěl celý příběh.

„Ještě tam nejsou osazená nová písmena, tak je tam pořád Adam Osina. Jen nejsem hrabě.“

„Ale vypadáš jak Geoffrey de Peyrac z Angeliky. Jen mnohem mladší a hezčí,“ přidal se Daniel.

„Tady mu také všichni říkají Pejrak,“ dodal Jarda.

Adam povyprávěl svůj příběh, jak došel k jizvám. Ve vyprávění ubíhal čas rychle. Ještě domluvili, aby nemuseli sem dojíždět, ubytují je zde. Vždyť jsou zvyklí na koleje v Paříži. Adam všechno vyřídil s předsedou družstva telefonem.

„Moc jsme se zapovídali, tak zajdeme na oběd do hospody, ale nečekejte kulinářské zázraky, budou tam maximálně tři jídla, jedno bude guláš a druhé smažený řízek, třetí podle nálady paní hospodské.“

„My jsme zvyklí jíst na cestách, cokoliv se v místě vaří.“

V hostinci moc lidí nebylo, několik líných chalupářů, pár chlapů z družstevní ubytovny a místní důchodci na pivu. Zato hospodský nadšeně vítal Adama. Hned sdělil, že jsou všichni jeho hosté, aby dohnal, co slíbil. Adam musel povyprávět velikonoční příhodu s opilými vojáky. Polévka bramboračka s houbami, pak tradiční vepřo, knedlo, zelo. Pivo. Ještě jim přinesli mísu malých kuřecích řízečků na zákus. Když chtěli francouzští hoši platit, hospodský jim řekl, že Adam tu má jídlo zdarma až do smrti. Smál se, přitom sem moc nechodí, tak má bohatě předplaceno. A zval je na večeři na guláš a dobré víno z Valtic.

Zašli kolem kostela na hřbitov, kde do skleněné lampy přinesli Francouzi elektrickou svíčku na baterie, a položili malý věneček z drobných bílých slaměnek, ve kterém jsou zapleteny vlasy Leška, Fritze a Ondry. Vyšli ze hřbitova kolem márnice na polní cestu. Adam s Danielem se drželi za ruce a v místech, kde Jarda trhal makovičky planého máku, se políbili. Jarda se svým Adamem rovněž neodolali a vyprávěli svůj příběh.

„Myslím, že Adam by měl z nás všech radost. A my ji máme také. Ani ve snu nás nenapadlo, že se nad jeho hrobem setkáme se jmenovcem a jeho klukem, s lidmi jako jsme my. Všude to máme těžké. Mnoho lidí si stále myslí, že jsme nemocní a máme se léčit. V tom se moc nezměnilo. Ale jsou i takoví, co by nás nejraději zavřeli do vězení, nebo u nás deportovali do kolonií. Taky se mluví o jejich zrušení. Kdo ví.“

„Asi taková doba nikdy nenastane, moct spolu žít naprosto otevřeně jako v manželství. A navíc, svoboda zůstala pod pásy ruských tanků. Všichni se učíme přetvářce. My dva máme štěstí s tak zvaným sociálním původem. Dostali jsme se na vysoké školy. Při tom je plno nadaných, kterým jsou školy zavřené.“

„U nás je všechno o penězích. Plno studentů si na školu musí vydělat, ale jiné zábrany nejsou. Dokonalý svět je utopie. Nikdy nebude. V lidech je moc zla. Nenávisti, závisti, chamtivosti. Mysleli jsme také, že svět vyléčí komunismus. Plno ideálů zní dobře, ale skutečnost je jiná. V rodině máme Rusa, doktora co jezdil po sibiřských gulazích. Dostal se na odbornou konferenci do Francie a už se nevrátil. Přivezl fotografie i film. Lidé ani nechtěli věřit, že je něco takového možné. K vám nikoho z nás nepustili. Naposledy tady byl Lešek s Fritzem a Ondrou před válkou. A taky hned po první, to sem přivezli kamínky z Paříže a od moře. Nadějně to vypadalo na přelomu sedmašedesátého roku. Chtěl přijet i Ondra s Fritzem, zaplatit hrob. Všechno padlo. Nám cestu povolili v rámci výměny univerzit. Rádi bysme vás pozvali k nám.“

„Jistě by to bylo krásné, zkusit to můžeme, ale jen kdyby nás pustili oba. Každý budeme na jiné škole. Zatím se dá cestovat jen po zemích Východního bloku.“

Vrátili se k internátu.

„Je horko, můžeme si sednout na dvoře. Máme nějaké víno. Bohužel, Francie je zemí vína. Tady jsou jistě také dobrá někde ve sklípku. To tu nemáme, tak se omlouváme. Navíc nejsme znalci. Buď nám chutná, nebo ne. Ale skočím pro lahvinku Vizovické slivovice, možná vám zachutná. Jaroušku, zatím se postarej o naše hosty.“

Nakonec stejně do hospody zašli na guláš a večer vyprávěli nahoře. Ke spaní jim nabídli vedlejší místnost.

„Zůstala ještě chvíli tradice. Zase jsme tady čtyři, a navíc stejné krevní skupiny,“ smál se Adam.

Druhý Adam vyprávěl, co znal z historie jejich rodiny. Po pohřbu Adama, kde bylo nevídaně lidí z celého okolí, Lešek vše nechal přes advokátní kancelář prodat a odstěhoval se na zámeček přítele z Paříže vikomta Viléma Dampiéra. Hraběnka Osinawiecká, už před tím, převedla celé jmění na Leška. Koupil vinice s velkou usedlostí. S ním odjel i ošetřovatel Ondra, který ve Francii dostudoval medicínu. Fritz dokončil akademii a stal se uznávaným sochařem. Odjeli i Leškovi sourozenci. Taky kuchařka Róza a starý Venca. Několikrát je navštívila i Helenka se svým milým, který se stal notářem a Helenčiným manželem. A taky drogista a majitel benzínové pumpy Ignác se ženou. Všichni přežili obě války, Fritz a Ondra v zajateckých táborech. Oženil se i Leškův bratr, Adamův dědeček. Jeho syn si pak našel českou manželku z rodiny, která přišla ze Zlína a vedla velké Baťovy prodejny. Na Leškova Adama všichni vzpomínali, byl přímo rodinnou modlou. Tak přišel vnuk Leškova bratra ke svému jménu.

„Možná to jméno mi přineslo i mou homosexualitu,“ usmíval se, „ale jsem za ni vděčný,“ otočil se k Danielovi. „Mám toho nejlepšího kluka na světě.“

„Ani jsem nevěděl, že se setkám v životě s takovými náhodami. A myslím, že můj Jarda je také nejlepší, co mě v životě potkalo.“

„Nevíme sice, co nám přinese život, ale snad se nám podaří uchránit si ho podle našich představ.“

Společně navštívili paní notářovou. Francouzský Adam přivezl i fotografie z dnešní doby. Stará paní zase měla zdejší. Během dvou dnů dovyprávěla celý příběh.

Jarda s Adamem přinesli album, co našli. Kluci jim některé fotografie, co znali z domu, nechali na památku.

„Možná, co říkáte, nezachováme starou tradici,“ usmíval se Daniel a vyndal z tlumoku fotoaparát.

„V loubí už focení nepůjde, je tam mateřská školka,“ smál se Jarda.

„Máme tu hezkou tělocvičnu,“ dodal Adam.

„Nevadí, to původní pozadí tam přidám, všechno bude stejné. A pošleme to, jak k vám někdo pojede ze školy, nějaký pohyb mezi univerzitami je.“

Francouzští kluci neměli žádný problém se svléknout, ani Adam. Jarda trošičku váhal.

„Určitě se nemusíme stydět, bude na co se dívat.“ Daniel si je nastavoval do různých poloh a zapínal samospoušť.

Skončily prázdniny, oba kluci nastoupili na měsíc předškolní praxe. Každý jinde. Viděli se jen jeden víkend. Pak až v Jardově bytě. O základní vybavení se postarali rodiče.

„No, já toho moc nepřines, ale mám něco naspořeno,“ Adam se rozhlížel po jejich novém domově.

„Taky nemusíme hned rozhazovat. Myslím, že koupíme, až co nám bude doopravdy chybět.“

Jarda se dal do vaření oběda. Hovězí vývar, sekané řízky a bramborová kaše. Rajčatový salát. Adam přidělával poličky v koupelně. Přišel si za svým kuchtíčkem pro polibek. Pak lžící ochutnával polévku.

„Měl bych říct, skoro jako od maminky, jenže to říct nemůžu.“

„Tak nesmutni, jak je to vůbec s vašima?“

„Otec, co se vrátil z vězení, prý nepije a dělá. Máti má invalidní důchod. Sestra je u tety. Za tou jsem byl, je jí tam fajn.“

„Teď snad budeme mít domov tady. A pak?“

„Vojna. Neboj, něco vymyslíme, jak být spolu, nebo blízko. Pokud nebude všechno jinak.“

„Jinak?“

„V životě se může ledasco přihodit jako v tom našem. Chce to foťák, trošku si ho zachytit pro ty, co přijdou po nás.“

„Jako že za šedesát let je někdo najde?“

„Proč ne, třeba i za sto. Pořád takoví lidé budou, tak jak byli i dřív.“

„Chtěl bych do vzdálené doby nakouknout. Jakej bude svět.“

„Určitě úžasně vyspělej, věci, o kterých se nám ani nezdá.“

„A lidi jako my?“

„Toho se spíš bojím. Za staletí se toho moc nezměnilo.“

„Tak jim změnu přejme a takovou malou si můžeme dopřát i dnes.“

„Jako že půjdeme spát každej zvlášť?“

Oba se rozesmáli. Po krásných hrátkách lásky usínali s vidinami dávných milenců.