Adamové III. – Miláček (2)

1908

K cestě do Brna zvolili vlastní kočár. I když vyjeli velmi brzy ráno, cesta trvala více než šest hodin. Adam se uvelebil na sedadle vyloženém polštáři a usnul. Lešek ho vzbudil až v Brně. Minuli nádraží, odkud vyjedou do Vídně, po pravé straně na skalnatém vrchu katedrálu svatých Petra a Pavla i hrad Špilberk. Konečně nemocnice u sv. Anny. Jiří je přišel přivítat s mladým chlapcem, místním začínajícím ošetřovatelem. Ten je vezme na oběd, provede po velikém areálu nemocnice, ukáže kapli sv. Anny. Pak se odeberou s Jiřím do jeho nedalekého bytu. Bohužel musí ještě neodkladně nějakou dobu zůstat u pacientů.

Mladý ošetřovatel Ondřej byl vyšší blonďák, zelenomodré oči, trošku větší nos doplněný plnými, krásně vykrojenými rty. Mírný úsměv vzbuzoval pocit neustálé pohody.

„Můj Bože, Lešku, je jako anděl z ráje,“ zašeptal Adam.

I jeho upoutal vzhled jejich průvodce. Vzpomněl hned na jednoho hocha v Paříži. Na pár žhavých dnů a ještě žhavějších nocí, kdy nic nevnímali než bezbřehé milování.

„Dovolte mi, prosím, vážení pánové, abych vás zavedl do blízkého hostince k obědu. Je to jen malý kousek. Jistě jste po dlouhé cestě unaveni. Následujte mne, prosím.“

„Jen, náš milý příteli, vynechej pány. Určitě nejsi o moc starší jako já. Žijeme přece v moderním dvacátém století.“

„Jak si budeš přát, Adame.“

„Je to i mé přání,“ dodal Lešek.

Hostinec, také U sv. Anny, byl hojně obsazený, ale měli zde rezervovaný stůl. Adam si samozřejmě zvolil něco od peří. Krůtí plněný krk s oblohou. Lešek s Ondrou svatoanenský guláš. Po jídle pivo. Nejprve pak navštívili krásnou kapli sv. Anny a prohlédli si z venku areál dvouposchoďových budov. Byli překvapeni velikostí a rozlehlostí nemocnice. Adam přivítal návštěvu skleníku. Obdivoval některé neznámé rostliny a vyprávěl s místním zahradníkem.

Poprvé viděl ve velkých škopcích plodící ananasy. Byla tu totiž kdysi kousek odsud v letohrádku Mitrovských první ananasovna. Zašli se na letohrádek podívat, ale nebyl v dobrém stavu, ani zahrada kolem. V blízkosti navštívili cukrárnu s výbornou zmrzlinou, kávou a zákusky. Pak se vrátili kolem Starobrněnského kláštera, sídla opatství sv. Tomáše. Ondra jim vyprávěl o jednom z opatů augustiniánů, který zemřel před dvaceti lety. Byl jím vynikající, světoznámý biolog, botanik, matematik a meteorolog Gregor Johan Mendel, zakladatel genetiky. Ještě si prohlédli basiliku Nanebevzetí panny Marie s křížovým půdorysem. Pak je zavedl jen kousek k domu, kde měl Jiří pronajato celé poschodí. Přivítali se s jeho paní a dětmi, holčičkou asi pětiletou a o rok mladším kloučkem. Jejich zavazadla už zde byla složena v hostinském pokoji. Šli se opláchnout a v salonu jim přinesl Ondra k občerstvení šťávu a ovoce. Pak se rozloučil, že se staví až s Jiřím. Děti ukazovaly Adamovi hračky.

„Omluvte, prosím, nemáme polovinu bytu zařízenou. Přistěhovali jsme se nedávno. Majitel byl Jiřího pacient a tady v blízkosti nemocnice nám nabídl slušnou cenu. Máme tady i Ondru. Na konci chodby byl pokojík pro služku. Ta k nám jen dochází. Ondra pochází z Šumavy, ze Zelené Lhoty. Měl jen babičku, co dělala kostelníčku v tamním kostele sv. Wolfganga. Na studiích ho podporoval bohatý mlynář z nedalekého německého Lamu. Měl u kostela rodinou hrobku. Ale loni zemřel a dědicové odmítli Ondru podporovat. Jiří si ho oblíbil, tak jsme ho skoro adoptovali. Je velice hodný a skromný. Pomáhá Jiřímu v jeho výzkumné práci. Mají tady pracovnu a druhou v nemocnici. No vidíte, už se mí chlapci vrací.“

„Ještě jednou se omlouvám, musel jsem něco dokončit, ale doufám, že Ondra vás prováděl po okolí.“

Posadili se k večeři. Obsluhovala je Jirkova paní a Ondra. Pečené kuřátko, brambor a zeleninový salát. Káva, čaj a maková štola. Paní si dala s Adamem jemnou griotku, ostatní pánové slivovici, pak příjemný večer s povídáním doplnili vínem, olivami a nakrájenou uzeninou. Zítra si s Ondrou prohlédnou střed města a dokoupí dárky pro přátele ve Vídni. Další den mají jízdenky na ranní rychlík. Vždyť do Brna, na pořádnou prohlídku, mohou přijet kdykoliv. Když se šli uložit k spánku, zastavil se s nimi u jejich dveří Ondra.

„Dali jsme vám postele k sobě. Snad se nepropadnete. Je krásné, když se lidé chápou a milují. Tak dobrou noc.“

Usmál se, zamával a zmizel ve dveřích svého pokojíku.

„Zřejmě ví, jak to s námi je. A určitě je stejný. Díval se na tebe, Lešku, jak na svatý obrázek. Mohl by být pro tebe náhradou za mě. Přece nezůstaneš sám. Je krásný, milý, ani teď bych na něj nežárlil.“

„Adámku, nezačínej s tím, nemám rád takové úvahy. Nikdo nevíme, co bude.“

„Ale víme, můj milý, nebýt tebe, umíral bych žalem z nepoznané lásky na našem zámku. Ty jsi mi dal všechno, o čem jsem snil u svých obrazů. Lásku si zasloužíš, i když já nebudu. Byl bych šťastný, kdyby to byl někdo, koho bych i já miloval, a Ondrovi bych s radostí dal naši společnou lásku. Určitě se ti líbí, mně taky a je jako my. Nevidím nic špatného na lásce tří. Ta zatím bude jen platonickou, je příliš málo času, ale v budoucnu až nebudu…“

„Prosím,“ přerušil ho Lešek, „nic nevymýšlej, raději dávej pozor, ať se nepropadneme, jak říkal Ondra.“

„Když tě cítím, moje lásko, zubatá na mne nemůže. Nezlob se, těším se na zítřek i na Vídeň. Myslíš, že Peter s Wolfgangem tam budou?“

„To nevím, psali jsme si jen s Laurou.“

„Sv. Wolfgang je přece ten kostelík, odkud pochází Ondra. Jak je lidský život spletitý.“

Lešek si v duchu musel přiznat, že Ondra je skutečně tím nejpřitažlivějším hochem mimo Adama, kterého poznal. Všiml si i jeho pohledů nejen na něj, ale i na Adama. Vůbec mu nepřipadalo něco špatného na tom žít ve trojici. I když život nejsou sny. Dávno už pronikl, aby si vzájemně poskytli rozkoš. Adam vypadal sice šťastně, ale Jiří ho opět varoval. Jeho stav se může rychle zhoršit.

Ráno je u snídaně obsluhovala služka. Jiří už byl v nemocnici a byl zde jen Ondra, který je provede po středu města a pomůže s nákupy. Všechna zavazadla pak odveze najatá drožka zítra na nádraží, kde je nosiči odnesou k jejich kupé ve vagonu první třídy. Dnes k cestám a nákupům byla objednána čtyřmístná drožka, neboli fiakr. Ve městě pak viděli i několik drožek motorových od firmy Laurin a Klement. Byly ovšem jen pro dva pasažéry, dokonce i dodávací vůz nákladní, který uveze až tři sta kilogramů zátěže. Obdivovali také motocykly. Zatím ovšem většina dopravy byla řešena koňskými potahy. Některé továrny zásobovaly ještě parní nákladní tramvaje. Ve městě již bylo pět linek elektrických tramvají a neustále se rozšiřovaly. Adam neodolal a musel se svézt tramvají i motorovou drožkou. Těch si prý užijí ve Vídni. Navštívili mohutný hrad a pevnost Špilberk, i když jen zvenku. Byla v něm kasárna. Ale dřív zde bylo jedno z nejtvrdších vězení v celé monarchii. Také katedrálu svatých Petra a Pavla, zvanou Petrov na kopci, stejně jako Špilberk. Pak se museli věnovat nákupům ve městě. Na oběd je Ondra zavedl do malé hospody na Svatojakubském náměstí, hned poblíž gotického kostela sv. Jakuba Staršího, někdy nazývaného Větší. Stavěl se v době jako Petrov, kde byli před tím.

Ukázal jim pověstného neslušného mužíčka v objetí s neslušnou ženuškou, která ovšem není ze zdola na okně vidět a většina i místních o ní neví. Zato z mužíka je vidět holý zadek, který vystrkuje směrem k Petrovu. Měl prý to být výsměch pomalejší stavbě druhého chrámu. Hospoda, ve které jedli, byla vyhlášená uzenými žebry, koleny, bůčky, jazyky a vůbec vším uzeným. Křen a několik druhů hořčice, cibulová a česneková omáčka. Adam zvolil uzené kuře, zatímco Lešek s Ondrou si pochutnávali na vařených uzených žebrech. A samozřejmě pivo. Ještě dokoupili pár drobností a hlavně hračky a omalovánky pro Jiřího děti. V cukrárně si nechali zabalit zákusky na večer a Adam neodolal zmrzlině. Během dne se velmi spřátelili s Ondrou, jako by se znali už léta. Krásný den a ještě hezčí večer, když se všichni sešli. Jak se rozcházeli, zastavil se zase Ondra u jejich dveří.

„Můžeme tě na chvilku pozvat k nám?“

„Jistě, zítra sice brzy vstáváme, ale můžete se vyspat ve vlaku. Pojedete asi čtyři hodiny. Zastávky, doplňování uhlí a hlavně vody. Jednotlivá kupé jsou oddělená, budete tam sami.“

„Chtěli bychom tě pozvat k nám, moc přátel nemáme, myslím takových, jako jsme i my.“

„Určitě rád přijedu, nějaké volno snad budu mít. Také nemám žádné přátele, mimo rodinu Jiřího. Vím o vašem vztahu. Já zatím neměl štěstí. I když někdo takový je, bojí se, aby nebyl ostatními odsuzován a znemožněn. Loni jsem měl krátce přítele, malíře, kterého jsme léčili. Krásné dny plné lásky skončily, když odešel do Prahy. Taky je zde kavárna a jedna restaurace, kde se scházejí podobní lidé. Jsou většinou starší, a když je tam někdo mladý, je prostitut. Někteří bývají i v nevěstincích. Jako zdravotník vím, že je tam velké riziko. Nám není dopřána láska. Jsem rád, když vidím někoho jako vy dva. Možná někdy taky někoho potkám. Zastavte se, až se budete vracet. Díky za pozvání a dobrou noc.“

„Dnes bude naše milování jen krátké, Lešku. Budu rád, až Ondra přijede, neznám nikoho takového jeho věku a možná, já vím, už nic neříkám. Obejmi mě, lásko, ještě víc. Znát tak náš osud.“

„Vždyť je dobře, že ho neznáme, a už spinkej, ať nejsi ráno moc unavený.“

Ondra jim brzo ráno připravil snídani a svačinu do vlaku v košíku. Přijel fiakr, vše naložili a s Ondrou vyjeli k nádraží. Vedle stálo již několik kočárů. K zavazadlům směřovali nosiči. K nim přiběhli dva chlapci, ne víc než třináct let. Vedle se ovšem objevil nádražní nosič v uniformě a čepici se štítkem. Začal chlapce odhánět holí. Adam se před něj postavil.

„Místo slov hned hůl. To ne, naše zavazadla odnesou tihle hoši, vždyť tu máte dostatek jiných cestovatelů.“

Nosič se sice uklonil, ale bylo vidět, že moc rád není. Chlapci pečlivě vše přenesli do salonního kupé a Lešek jim zaplatil. Adam ještě dal každému desetikorunu. Oba chlapci s úklonami děkovali a Adamovi políbili ruku, i když se zdráhal. Lešek se smál.

„Kolik jsi jim dal, můj milý, že tě tak velebili?“

„Každému desetikorunu.“

„Tak to je týdenní plat pomocného dělníka, budou na tebe vzpomínat léta,“ usmíval se i Ondra.

Před šesti roky byly zrušeny zlatky a krejcary a zavedena koruna s haléři. I když deseti a dvaceti koruny byly rovněž zlaté, koruny, dvou a pěti koruny stříbrné. Dvaceti a deseti haléře niklové a drobné haléře bronzové.

„Byli pohublí, kdoví kdy posledně jedli. Nám nic nechybí a jim aspoň trochu pomůžeme.“

Rozloučili se s Ondrou objetím. Pak za mohutného pískání a oblaků kouře rychlík vyjel.

„Myslím, že si chvilku lehneme, lavice nejsou tvrdé.“

„Jen se na jednu nevejdeme.“

„To také nemůžeme, Adame, přijde pan konduktér kontrolovat naše lístky. Upadl by mu cvikr. Vysadili by nás někde v poli.“

Adam se uvelebil, zamával Leškovi a brzy usnul. Ten měl neustále před očima Ondru. Věděl, že na lásce k Adamovi se rozhodně nic nezmění. Bál se skoro pomyslet na to, že Adamův stav se bude jednou zhoršovat. A i Jiří mu řekl, že bude nutné najmout ošetřovatelku. A Ondra je ošetřovatel. Raději na takovou situaci nemyslet. Snažil se dívat z okna, pak se také natáhnul a rovněž usnul. Předcházející dny byly hodně hektické. Vzbudil je až průvodčí neboli konduktér.

„Wiener Nordbahnhof, seltene Herren.“

„Zaspali jsme most přes Dunaj,“ postěžoval si Adam.

„Nádraží vypadá jako zámek,“ divil se.

„Taky je tu zvláštní část jen pro cesty císaře.“

Uviděli Lauru, jak horlivě mává u jejich vagonu zavřeným slunečníkem. Měla na sobě šaty z řaseného žlutého hedvábí, zdobeného výšivkami květů planých růží. Okolo ní asi tři nosiči s připravenými dřevěnými vozíky. Hned se k nim vrhla a bouřlivě je oba líbala. Vyvedla je z nástupišť a nádražní haly.

„Zavazadla přivezou do mého ateliéru na Mariahilfer Straße. A pro vás překvapení.“

Odvedla je mezi pestrobarevným houfem cestujících kousek stranou. Pod kulovým javorem stál jedovatě zelený Ford T.

Ještě v sobě nezapřel motorovou drožku vycházející z kočáru, ale bylo to už skutečné americké auto. Z vozu seskočil muž v kožené kombinéze a stejné kukle. Když ji sundal, vrhl se k Leškovi. Objali se a Lešek hned představoval Adama.

„Můj miláček Adam, hrabě Osinawiecki, dávný starý přítel z Paříže, vikomt Vilém Dampierre.“

Vilém byl vysoký, atletické postavy, hnědé trošku nazrzlé, vlnité dlouhé vlasy, temně hnědé oči, velký nos a pod ním malý tenký pěstěný knírek. Hned otevřel dveře na kabrioletu u zadních sedadel a vyzval je, aby si nasedli. Přední sedadla žádné dveře neměla a bylo vidět na podlaze zapuštěné různé páky a volant. Za zadními sedačkami byla sklopená plátěná střecha, podobně jako u otevřených kočárů. Drátová kola stejně zelená jako karoserie i plachta. Vedle řidiče se usadila Laura, zatímco on nastartoval vůz vepředu u motoru malou klikou.

„Trošku vás povozíme, všechno pak shlédneme postupně, teď jen první dojem.“

Všude bylo mnoho lidí, parní i elektrické tramvaje, různé motorové drožky, motocykly a samozřejmě vídeňské fiakry, i nákladní vozy tažené koňmi. Projeli okruhem jádrem starého města s množstvím kostelů a obrovských paláců. Zabočili nakonec do menší staré uličky. Tři užší domy v přízemí propojovala cukrárna a kavárna Liebliche Blume. Uvnitř je vítala Emily v květovaných šatech, krajkové zástěrce a čelence.

„Tady sice nejste u Sachera, ale nemyslím, že jsme horší, oni mají hlavně slavné jméno. Jen něco malého před obědem.“

Každý dostal talířek, na kterém byla vytvořena romantická zdrobnělina krajiny. Les, sad, hory, potoky, mlýn, zámek, zřícenina, chrám.

„To je tak nádherné, je škoda jíst něco tak krásného,“ byl udivený Adam.

Laura zde měla připravený fotografický aparát.

„Ať máte památku a teď dobrou chuť.“

Krajinky doplňovaly kandované květy fialek, akátu, sedmikrásek a brutnáku. Ještě skvělá zmrzlina s chutí fíků, oříšků, vanilky a pistácií. Vynikající káva připravovaná v džezvě. Emily si zatím převlékla jiné květované šaty.

„Myslím, chlapci, že se Emily mezi vás vleze,“ ukazoval se smíchem Vilém. „Zajedeme na oběd.“

Vyjeli ze starého vnitřního města směrem na Schwechat. Vilém v úsecích, kde to šlo, jel neskutečnou rychlostí okolo sedmdesáti kilometrů. Zastavili u velké restaurace, zcela schované v zeleni stromů a velkých keřů rhododendronů. Některé ještě zdobily poslední zbytky květů. Jagdhütte, hlásal nápis nade dveřmi z březových polínek. U budovy už stálo několik motorových drožek a fiakrů s koňmi. Vstoupili do podlouhlé místnosti obložené dřevem s množstvím paroží, kůží a preparovaných zvířecích hlav. Naproti vstupu výčepní a nálevní pult. Z obou stran kamenná ohniště s rožni a opékajícími se kusy masa. Nad nimi trychtýřovité sopouchy. V levé části měli u okna rezervovaný stůl. Jinak bylo skoro plno. Většina návštěvníků byla spíš starších. Někteří pánové v uniformách, jiní v šatech s vestičkami, plno knírů, bradek i plnovousů. Brýle a cvikry, monokly, dámy lorňony. Těch bylo jen pár, zřejmě manželky kdysi úspěšných mužů, většinou v kostýmech tmavých barev. Jásavé barevné šaty Emily a Laury byly k nepřehlédnutí a taky budily velkou pozornost přítomných mužů.

„Tady je vše tak o půl století zpět,“ ukazoval Vilém, „ovšem zvěřinu jako zde neumí nikdo v celé Vídni. A taky majitel je výborný kamarád.“

Hned se objevila servírka s dotazem, mohou-li začít prostírat tabuli. A za ní samotný šéf. V hnědě zelené myslivecké uniformě. Vilém představil Adama a Leška a jim Mariuse. Také okolo třicítky, oválná tvář, vlasy rozčesané do stran s pěšinkou uprostřed nad čelem. Celý zakulacený. Počínající bříško napínalo kamizolu. Popřál jim dobrou chuť.

Přípitek, předkrm křepelčí prsíčka v aspiku. Polévka francouzská sv. Huberta, srnčí ragú na houbách s širokými nudlemi, smažené řízečky z kančího hřbetu, konfitovaný bažant.

„Na podzim, v období honů, je tady neskutečný výběr. Teď je zvěř z obor. Ještě trošku vína, ostatní si dáme u Laury v ateliéru,“ sděloval Vilém. Veškerý personál zde tvořily mladé a pohledné ženy. Adam byl nadšený křepelkou a bažantem, ale pochvaloval si i ostatní. Chvíli odpočinuli. Lešek a Vilém zvolili doutník, Laura cigaretu. Ještě zpáteční cesta na Mariahilfer Straße. Lauřin ateliér byl v poschodí pětipatrového nového domu, který navrhoval proslulý architekt Otto Koloman Wagner, známý Majolikovým domem, a mnohými moderními stavbami ve Vídni. Zabíral celé pravé patro. Vcházelo se do dlouhé chodby, ze které byl přístupný salonek pro čekající na fotografování, fotografický ateliér, pracovní komory a sklady. Skleněné dveře oddělovaly obytný prostor. Společenská místnost zařízená množstvím křesel, pohovek, stolky, velkým rozkládacím jídelním stolem a prosklenými skříněmi se sklem a porcelánem. Velkou část zdi zaujímala knihovna. Vedle koncertní křídlo. Ve výklencích oken různé sochy, na stěnách obrazy. Všechno dárky vídeňských umělců okolo čtyřicítky. Klimt, Roller, Bacher, Hoffmann, Moser a další. Vedle mimo toalet byla kuřárna a menší kávový salonek, kam se mohli hosté uchýlit k důvěrnějším rozhovorům. Pak byla kuchyně a přípravna. Konečně tři pokoje pro hosty, toalety a koupelna. Na samém konci Lauřina ložnice. Všude plno květin, jak ve vázách i rostlých. V jednom pokoji už měl Lešek s Adamem zavazadla. Došlo na předání dárků pro vídeňskou čtveřici. Bohužel Peter i Wolfgang byli v zahraničí. V jednom z dalších pokojů bydlel Vilém, který přijel na setkání z Paříže. Lešek s Adamem se hned přesunuli do koupelny.

„Teprve nyní mne zmohla únava, můj milý Lešku. Bylo toho neuvěřitelně moc a před tím Brno.“

„Také zítra budeme odpočívat. A dnes po večeři přijde pár mladých z akademie, co ještě studují. Laura je teď mecenáškou pro pár chlapců, když se jí daří, pomáhá talentům.“

„Oni budou jako my?“

„Spíš ne, Vídeň je příliš prudérní, to není Paříž. Ne že by tu nikdo takový nebyl, ale o jakékoliv sexualitě se zde nemluví. Přesto je tady volněji než v Polsku. Konečně uvidíme.“

Lešek vysvlékal svého milého chlapce. Hladil a mazlil se s každým kouskem nahého těla. Zatím zákeřná nemoc jakoby spala. Líbali se. Vyzvedl ho a položil do bohaté pěny koupele. Následoval jej. Na stolečku imitujícím výhony révy byly připraveny dílky pomerančů a temně rudé ryngle. Džbánek studené citronády s mátou a meduňkou. Nabízel ovoce.

„Lásko, díky, ale za poslední dny bylo lahůdek až příliš. Jen jedna jediná mi chybí. Vždyť víš. Toužím po pramenu, který mi dává chuť žít. Chci si tě vychutnat. Pomalu, jemně a něžně.“

Adam podsunul své nohy pod Leška a přitáhl si co nejblíž jeho klín. Sklonil se k úplně ztvrdlému penisu. Ukazováčkem přejížděl po celé délce. Cítil napínání a chvění. Změnil pohyb do nekonečných spirál. Přidal ostatní prsty a palec. Zlehka svíral. Lešek se neubránil vzrušeným vzdechům. Přidržoval svému protějšku ramena a začal je masírovat. To už Adam svíral penis celou dlaní. Občas sklouzl k šourku, který převzala druhá ruka. Mnul velké koule jako oblíbenou hračku. Trochu zvedl hlavu, aby se mohli líbat. Intenzita polibků se zrychlovala s pohyby rukou.

„Marně se, miláčku, bráníš, už se neudržíš,“ smál se Adam.

Rychle se sklonil a jen tak tak zachytil první výstřiky. Ještě dlouho svými rty kroužil po žaludu a svíral opatrně zuby uzdičku. Lešek si ho nadzvedl. Začal líbat kulky a nasávat je. Jeho vášnivé kouření přineslo rychle své ovoce. Končící hrátky přešly v nekonečné líbání.

„Lešku, lásko moje, nikdy ti nepřestanu děkovat za všechno, co pro mne děláš. Milovat se je tak krásné. A až jednou…“

Lešek mu zakryl ústa dlaní.

„Nevíme, co bude jednou, ale vím, že tuto noc tě chci mít ve svém klíně, stejně jako ty další. A milovat se, pokud nám naši miláčkové dovolí. Teď si před večeří odpočineme.“

„Adámku, vstávej zlatíčko, půjdeme na večeři. Taky slyším klavír, určitě je to Wagner.“

„Mám si obléct něco lehčího? Je příliš teplo.“

„Jistě, miláčku, lehký modrý samet a košili s krajkou. Není to nic oficiálního, budou tam jen mladí studenti.“

Na bočním stole v salonu byly připraveny mísy s různými pokrmy a všichni příchozí si brali podle své chuti. Laura je postupně představila svým mladým hostům. Bylo tu asi deset mladíků v Adamově věku nebo o málo starších. Také tři dívky. U klavíru seděl asi dvacetiletý hoch. Upravené zvlněné vlasy, vysoký límeček na košili, vázanka. Vypadal poněkud úzkostlivě a smutně.

„Náš Gustl, tedy August Kubizek, taky českého původu jako polovina vídeňáků. Stará se o hudbu a je velikým nadšeným obdivovatelem Wagnera, to jste jistě slyšeli. Studuje na konzervatoři. A co Dolfi,“ obrátila se ke Kubizkovi, „ještě se neozval?“

„Nevím, paní Lauro, kde ho hledat. Z Vídně zatím neodjel, jsem velice smutný, že náhle odešel. Viděli ho.“

„Dolfi, Adolf Hitler, byl Gustlův přítel, seznámili se přes hudbu Wagnera. Teď zde bydleli na studentské ubytovně. Milý a plachý hoch. Asi neunesl, že ho nepřijali na akademii výtvarných umění.“

„A nic mi neřekl, myslel jsem, že chodí do školy. Snad se ozve. Nadání určitě měl. Zanechal na bytě plno kreseb.“

Adam s Leškem se seznámili s dalšími hosty. Dívky studovaly u Josefa Hoffmanna v jeho Weiner Werkstätte, neboli dílnách užitého umění. Polovina hochů byli muzikanti z konzervatoře, další z umělecké akademie. Vytvořilo se několik diskutujících hloučků. Do jednoho se přidal Lešek s Vilémem, mládenci malíři poslouchali o bohémském životě v Paříži. Všichni o této Mekce umělců snili a hodlali se ji navštívit. Adam si nabral na talířek pár sladkostí.

„Mohu si přisednout, pokud nebudu rušit? Vidím, že sedíš sám.“

„Bude mi velikým potěšením, jistě jsi mé jméno zapomněl. Jsem Fritz, Fridrich Hochstetter, studuji sochařství u Rudolfa Bachera. Taky se věnuješ nějakému výtvarnému umění?“

„Ach ne, sice bych rád, ale brání mi nemoc. Jsme s Leškem kamarádi s Laurou. Byla u nás na Moravě, oplácíme návštěvu.“

Fritz byl střední postavy, se souměrným jemným, spíš dívčím obličejem. Roztřepené neposlušné černé vlasy mu padaly na jedné straně až k očím. Téměř průhledná hedvábná košile neskrývala nic z horní poloviny těla. Prsní svaly a ruce ukazovaly, že dobře ovládá dláto i kladivo. Vypracované tělo přesto zjemňovala tvář s nepatrným zvídavým úsměvem.

Za chvilku si povídali jako dávní kamarádi. Vždyť mimo Ondru byl jediným mladíkem, se kterým se Adam seznámil. Dozvěděl se o chlapcově slavném rodu, kde byl významný botanik, geolog, cestovatel, ale i klavírista a generál. Když vyprávěl, do široka gestikuloval a najednou jeho ruka sklouzla na Adamovu položenou na opěradle polstrované židle.

Trochu ji sevřel.

„Promiň mi, prosím,“ řekl, ale Adamovu ruku držel dál.

Ani Adam se nijak nevymanil. Spíš naopak ji otočil a prsty se propletly. Ucítil horký prudký nával krve na svém krku a nejen tam.

Vedle nich se objevil Lešek.

„Vidím, že sis našel kamaráda, chtěl jsem se ti omluvit, že tě zanedbávám,“ ztišil hlas, „můj drahý. Ale vidím, že ti nic nechybí, tak jdu ještě vzpomínat na Paříž.“

Gustl začal hrát melodii z Bludného Holanďana. Chlapci se stále drželi intenzivně za ruce.

„Neměl jsem potuchy,“ špitl Fritz, „vy jste…?“

„Milenci,“ doplnil Adam.

„Ale potom,“ povolil sevření prstů.

Teď ho nepustil Adam.

„Zůstaň, povídat si o lásce je krásné, máš-li s kým. Není to hanba ani nevěra. Je skoro nemožné někoho takového poznat. Ty někoho máš?“

Hoch posmutněl.

„Měl jsem. Pojď, sedneme si do křesílek u palmy. Tam není tak slyšet klavír ani ostatní.“

Teď se chlapci pustili. Adam vzal jejich sklenice s vínem, Fritz talířek nakládaných oliv.

„Ke studiu sochařství jsem se dostal přes můj obdiv ke kráse chlapeckého a mužského těla. Jako kluk jsem rád sledoval sochaře, který měl ateliér ve staré stodole kus od hřbitova. Původně sloužil kameníkovi, co vytvářel různé kříže, anděly, svítilny i náhrobní kameny. Pro stáří se odstěhoval ke svým dětem. Sochař byl mladý, hezký a já si z hrůzou začal uvědomovat, jak mě vzrušují sochy nahých mužů i jejich tvůrce. Nejdřív jsem se chodil jenom dívat. Pak pomáhat. Naučil mě zacházet s nářadím i s kamenem a dřevem. Rodiče mi nebránili, jen chtěli, až budu znát základy, abych pokračoval na akademii. Asi rok před tím, než jsem šel do Vídně, mně uklouzla noha, spadl jsem z lešení. Klaus, sochař, se ke mně shýbl a já ho políbil. Pak už jsme se ani jeden neudrželi. Začal neskutečný rok naší lásky. Nejdřív jsem chodil za ním jen v noci. Pak jsme si přestali dávat pozor. V místnosti u vrat do stodoly jsme zapomněli zatáhnout závěs. Můj otec mne sledoval a pak viděl i slyšel, jak se milujeme. Nic neřekl, jen další den mě poslali na návštěvu sestřenice. Když jsem se vrátil, byl Klaus pryč. Dali mu na vybranou. Snad až někam do Itálie, nebo vězení. A mne poslali sem. První rok občas kontroly policie, abych se nepokusil utéct. Teď je klid. Rodiče mi školu platí, ale nemluví se mnou. Jen strohá psaní. Ještě že mohu studovat se zoufalým životním minimem. Laura se mne ujala. Do měsíce několik setkání jako je tohle a občas pošle na ubikaci služku s proviantem. Teď mám prázdniny, domů nemohu, tak vypomáhám, kde se dá. Laura by zasloužila svatozář a sama je jako my.“

Adam vyprávěl svůj příběh. Když pak přišla Laura, ptal se, jestli by nevadilo, když by je po Vídni provázel Fritz.

„Jistě, naopak, i Vilém je tady jen host, i když častý, Emily má práci v kavárně rodičů a já odložené zakázky. Ať si ráno přinese potřebné ošacení a po dobu vaší návštěvy může spát ve vedlejším pokoji, ať přejížděním neztrácíte čas.

Oba chlapci byli nadšení.

„Lešku, můj milý zlatý Lešku. Já trochu náš pobyt změnil. Nebudeš se zlobit? Ale člověk má občas udělat dobrý skutek. Viď? Ten chlapec, co jsem s ním seděl, je jako my.“

Adam začal vyprávět o Fritzovi.

„No vidíš, měl jsi strach, že nikoho takového nepoznáš, a už jsou dokonce dva. Ondra a Fritz.“

„Tobě vadí, drahý?“

„Proč by mi vadil, lásko, je to hezký hoch, říkali mi, že má nadání a je velmi přičinlivý. Teď není práce u profesorů, tak pomáhá velmi brzy ráno na tržišti, nebo chodí uklízet do starobince.“

„Já domluvil, že nás provede Vídní některé dny. Laura mu na tu dobu nechala vedlejší pokoj.“

„Nic proti tomu nenamítám, ale vidím, že máš ještě něco na srdíčku.“

„Než začne škola, mohl by s námi domů a do Prahy. Půjde to?“

„Ty malý nevěrníku, co mám dělat. Víš, že ti nic neodmítnu.“

„Vždyť nejde o žádnou nevěru. Jen mu chci pomoci. Samému není dobře, o tom vím své. Na každého se štěstí neusmálo. Ti, co mohou, mají se rozdělit a tolik náš rozpočet na cesty nezvedne.“

„Ujednáno, mladý pane.“

„Škoda že teď s námi nemůže Ondra, oba jsou sami, byli by krásná dvojice.“

„Třeba by si vůbec nesedli.“

„Tak by byli kamarádi. Na světě je určitě plno takových, co nepoznají, jak je láska krásná.“

„A máš jí i kousíček pro mě?“

„Jistě, můj milý Lešku.“

„Zdejší ulici budou muset teď přejmenovat na Adamhilfe Straße.“

Lešek si Adama posadil do klína. Cítil na slabinách jeho prdelku, nadzvedl ji a spouštěl dolů. Chlapec se pomalu nabodával a slastně vzdychal. Byli proti sobě. Chytli se za ruce. Adam klesal na záda a Lešek přecházel do sedu. A zase naopak. Pomalu se kolébali. Oba se neustále víc a víc vzrušovali.

Najednou se Adam rozkašlal.

„Chviličku si odpočineme, to nic, do krku mi vlétl nějaký chloupek. Lehneme si z boku.“

„Víš, co říkal Jiří. Byla to pro tebe velká zátěž. Musíme si pořídit křemičitou lampu. A navštívit zde specialistu, mám dvě adresy. Jeden lékař dokonce spolupracoval s Robertem Kochem, co před třemi léty dostal Nobelovu cenu. Taky se souchotinám říká Kochův bacil.“

„Možná zbytečné peníze, stejně zemřu. Až dostanu chrlení krve, dají mne do sanatoria. Už se nebudeme moct líbat ani milovat. A ještě vás všechny ohrozím nákazou. Možná už teď.“

Adam si sedl. V očích měl slzy.

„Neboj se, zatím žádné příznaky nemáš, jsi jen unavený, lehni si mně do klína, budeme spát.“

Když šli ráno na snídani, očekával je Fritz. Konečně se usmál i Adam.

„Chci ti něco nabídnout, můj Fritzi. Pokud budeš chtít, můžeš s námi pak odjet na prázdniny k nám a do Prahy.“

„To bych přijal velmi rád, teď se vám budu věnovat, jen musím nějaké peníze našetřit na zimu, proto chodím vypomáhat.“

„S tím si nelámej hlavu. Napíšu babičce. Poskytne ti apanáž po dobu studií.“

„Díky. Nevím, jestli něco takového mohu přijmout. O nic jsem se nezasloužil a…“

„Můžeš,“ přerušil ho Adam.

„Pro dnešek zvolíme spíš odpočinkový program, chlapci.“

„Můžeme navštívit Přírodovědné a Uměleckohistorické muzeum. Jsou naproti sobě. Je tam chládek a možnost se posadit,“ navrhl Fritz. „Prvním ředitelem Přírodovědného byl taky prastrýc z rodiny i se stejným jménem Ferdinand von Hochstetter. V uměleckém je spousta exponátů a veliká sbírka vlámských malířů, Bruegel, Rafael, van Dyck, Rubens. V blízkosti je bývalý zájezdní hostinec s tradičními jídly, i kavárna.“

„Skvělé, Fritzi, jsem trochu unavený. Objednáme fiakr.“

„Rychleji se tam dostanete s Vilémem. Viď?“ dodala Laura.

„Do Přírodovědného jsem se chtěl také podívat, tam jsem ještě nebyl. Tak jak dojíme, vyrazíme. Hlavně si nic neplánujte na pozítří. Odpoledne pořádá Laura setkání zdejších umělců střední generace, o něco starších než já s Leškem. Máme mezi nimi přátele, ale oni mezi sebou se moc nemusí. Bude to velice zábavné.“

Přírodovědné muzeum bylo velkolepé. Zvenku palác s vysokou kupolí, doplněnou čtyřmi věžičkami. Uvnitř skoro čtyřicet velkých sálů. Museum postavil architekt baron Karl von Hasenauer spolu s Gottfriedem Semperem, který se proslavil Drážďanskou operou. Taky nese jeho jméno. Velká část byla věnována Darwinově evoluci. Neuvěřitelné množství exponátů bylo shromážděno ve velkých skleněných vitrínách. Provázel je menší mužík s knírkem a silnými brýlemi, jeden z kustodů, znalec meteoritů, kterých tu byla největší světová sbírka. Kostry pravěkých zvířat, zkameněliny, veliká expozice z Nového Zélandu, kde delší dobu pobýval první ředitel Ferdinand von Hochstetter. Adam si občas sedl do skládacího křesílka, které ochotně nosil Fritz. Po obědě navštíví protilehlé dvojče budovy, muzeum uměleckohistorické. K obědu zvolili bývalý zájezdní hostinec Gasthof an den Wänden.

„Chci vám ukázat obyčejnou hospodu, kam chodí obyčejní lidé. Tady dřív stávaly hradby a zákazníci byli různí trhovci, řemeslníci, zedníci, co stavěli i muzeum,“ ukazoval Fritz.

Lavice, dlouhé stoly, na zdi staré fotografie okolí, plakáty, reklamní tabule. V šenku hospodský s fezem na hlavě, pivo točené do kameninových korbelů. Polévka hovězí s játrovými knedlíčky, nebo velmi levná česnečka s opečeným chlebem. Vídeňský řízek, ale vepřový, brambor, vepřové na černém pivu, knedlík a opět velmi levné fleky se zelím a špekem. Sladké meruňkové knedlíky s tvarohem.

„Bohužel, Adame, nic co létá,“ smál se Lešek.

„Zkusím fleky a pak meruňkové knedlíky.“

Ostatní zvolili vepřové na pivu a všichni hovězí polévku. Tu přinesli v kameninových miskách.

„Je vynikající,“ chválil Adam, „skoro jako dělá naše Róza.“

Pak přinesli velké těžké talíře.

„To je jídlo pro jednoho?“ divil se. „To už knedlíky snad nezvládnu.“

„Všichni si tady dávají jen jedno jídlo, proto je ho hodně,“ řekl Fritz.

„Fleky jsou skvělé i zelí a křupavé kousky špeku. Přitom neskutečně levné.“

„Bohužel mnoho lidí nemá ani na ně. Dávají taky poloviční porce, nebo k česnečce další chleba. To znám velmi dobře. Chodíme sem někdy s chudšími spolužáky. Objednáme si poloviční porce, ale vždycky nám donesou za tu cenu celé. Pan Johan, hospodský, říká, že jako mladý měl často hlad a v zimě si vařili vrány. Jen bylo těžké je chytit. Tak má pro nás pochopení.“

„Pomůžeš mi, Fritzi, s knedlíky?“

„Výborné,“ rovněž chválil Vilém. „Za všechno jsme zaplatili stejně jako v prvotřídním hotelu za jedno jídlo. Pamatuješ, Lešku, na naši hospůdku v Paříži? Dans le trou? Vždycky nám přidali. ‚Zase jste chlapci všechno propili? Jíst se musí, no nebojte, neschudnu,‘ říkala se smíchem majitelka. Jednou mi ukazovala, co všechno dostala od hladových umělců. Úžasná galerie dnes slavných jmen. Dobře věděla, že trocha polévky a bageta se salátem ze slanečků se stonásobně vrátí.“

Pak je čekalo druhé muzeum. Bylo jasné, že vše nemohou zvládnout. Dnes se soustředí na habsburskou obrazárnu, a další sbírky umístěné dříve v zámku Belveder. Část pocházela i z proslulé sbírky císaře Rudolfa II. v Praze. Portrétní miniatury shromážděné Ferdinandem II. čítaly přes tisíc položek. Většina dalších obrazů pocházela od vášnivého ctitele a sběratele umění arcivévody Leopolda I., Viléma a císaře Leopolda I. Obdivovali slavné obrazy jako Stavba Babylonské věže nebo Selská svatba od Brueghela, který je zde nejvíce zastoupený. Cranachovo Ukřižování, Raffaelova Madonna v zeleni, Rubensova Venušina slavnost a mnoho dalších od Caravaggia po Velázqueze.

„Už se mi všichni pletou, tolik krásy najednou," Adam si sedl do křesílka.

„Fritzi, musím ti obzvláště poděkovat za ten krám, co neustále taháš pro mne. Jsi zlatíčko. Musíš být unavený víc než já.“

„Ale vždyť je to jen pápěří, trošku síly ještě mám a jako budoucí sochař si budu muset poradit s jinou váhou.“

„Myslím, chlapci, že před večeří doma zajedeme k Emily na zmrzlinu,“ navrhoval Vilém, což všichni přijali s povděkem. Zmrzlina byla skvělá a cestou nakoupili vodní červené melouny z Maďarska, které prodávali přímo z vozu.

„Adame, můj chlapečku, zítra uděláme jen s Vilémem okružní jízdu po Ringstraße, operu, parlament, radnici, zámek Belveder, kde bydlí František Ferdinand d´Este. Jsou to dva zámky, přístupné jsou zahrady s kašnami a fontánami a veliká oranžerie. Pak budou Lauřini umělci a ještě Schönbrunn se zoologickou zahradou, park Prátr, Brno a domů.“

„Jistě, můj milý, tady by člověk musel být rok, aby všechno prohlédl. Je tady krásně, ale už se těším i na Prahu. Je tam prý největší hrad v Evropě. A podobné stavby. Mnoho zdejších umělců pochází z Čech a Moravy.“

„Jsi jistě, lásko, unavený, musíme tě více šetřit.“

„Ale krásně unavený. Díky Fritzovi se skládacím křesílkem jsem cestu zvládnul. Je velmi obětavý. Jak se asi miloval s tím sochařem. Laura by ho mohla vyfotografovat nahého. Myslíš, že by byl svolný?“

„Já ho tolik neznám jako ty.“

„Je pravým opakem Ondry, toho bych chtěl také do sbírky. Těšit se jejich krásou těla, jen v obraze, když víc není možné. Je mi najednou smutno, Lešku. Chtěl bych vnímat tvé ruce na mém těle. Umíš tak kouzelně hladit. Tvé neskutečné hlazení, když jsme spolu začali spát před mými narozeninami. Teď bych už nevydržel všechna tvá laskání bez úplného naplnění naší lásky. Naše první celá noc se vším, o čemž jsem jen snil. Byl jsi tak jemný a já se přesto bál. Viděl jsem před sebou všechny tvé dřívější milence, které vykreslovala má bujná fantazie. Chtěl jsem, skoro tě nutil, abys mi o nich vyprávěl. Já si k těm jménům přidal snové postavy a žárlil na tvoji lásku s nimi. Ano, můj milý. Byl jsem chorobně žárlivý, jako bych tě chtěl vinit z nevěry. A zároveň cítil, jak jsem ubohý a směšný. Jak bych měl klečet na kolenou a prosit o tvou lásku, kterou jsi mi nabídl. Zase se vynořovala svůdná těla, Jean–Luc, plný nespoutané energie tě strhával na staré kanape v tvém pařížském bytě. Rozevláté vlasy a otisky jeho zubů na tvých ramenou. Zbytky roztrhaných košil a spodků poházené po vyšlapaných běhounech. Stříbrný měsíc soupeřící s dohořívající svící vykreslovaly vaše těla sevřená divokou křečí. Jeho zadek svítící odleskem, zvoucí k omračujícím hrátkám lákal předstíranou neposkvrněností. Přidržoval si tvůj penis, navedl ho a dorážel se slastnými výkřiky. Zcela ses propadl do zrychlujících vln rozkoše. Nehty zaťaté do zad, chodidla zapřená o starou komodu. Vaše pootočené hlavy se spojily v nekonečném drsném polibku. Nadzvedl ses. Otočil se, abys mohl znovu do něj vniknout. Nohy zaklesl za tvá ramena a přitáhl si tě blíž. Líbání nabylo znovu na intenzitě. Oba vrcholně vzrušení jste spěli k vrcholu, kterému už nešlo přerušením zabránit. Dvojí mohutné výstřiky. Jeho ústa se přisála na tvůj krk. Pocítil teplou, sladkou krev.“

„Krásné, má lásko, jenže to nebyl Jean–Luc, ale ty. Měl jsem strach o tvé srdíčko, byl jsi jak utržený z řetězu.“

„Pořád jsem viděl všechnu hrůzu v léčebně. Jako bych cítil ruce strašných ošetřovatelů, trýznitelů, kteří se snažili odtrhnout mne od tebe. Miluj mne, prosím, kdoví kolik nám zbývá nocí. Až se můj stav zhorší, mohl bys onemocnět, bude konec se vším.“

„Nezačínej s tím, prosím, nevíme, co bude, jen co je. Ať je každý další den krásný, jako je dnešní.“

Lešek svého chlapce natočil na bok. Hladil vypouklý zadeček před sebou. Už mnohokrát si prsty pomalu dělaly cestu. Namočil je v olejíčku s vůní pryskyřic z dalekého Tibetu. Jemné svírání pod jeho doteky ho vždycky dovedlo až k bolestivému napětí. Druhou rukou hladil naběhlé bradavky prsou. Sjížděl až k prohlubince pupíku a cestičkou z chloupků k chlapcovu ztvrdlému penisu, aby se pak pomazlil s váčkem hebkosti sametu. Vnikal do místa tak důvěrně známého, když je další hra vynesla vstříc vteřinám zapomnění. Nic jiného teď ve vesmíru není než jejich touha a láska.

Všechny významné stavby na Ringstraße objeli s Vilémem. Adam byl nadšený prohlídkou oranžerie mezi dvěma zámky Belvederu. Darovali mu několik sazeniček roubovaných citrusů, mandarinku, cedrát, pomelo. Hned v autě zabezpečil košík, aby se nepřevrátil. Pojedli znovu ve včerejší hospodě. Všichni si dali zelnou polévku a slepici na smetaně, příloha špecle. Jelikož byly spíš kulaté, tak jsou to knöpfle, vysvětloval Fritz. Adam nešetřil chválou. Odpoledne zvolili zoologickou zahradu u císařského paláce v Schönbrunnu. Tam už ocenil Fritzovo křesílko a mohl si u klecí a výběhů sednout. Viděli i radnici s vysokou věží, které vévodí Rathausmann, zvaný také Železný muž, parlament inspirovaný antickými stavbami, kašnu Pallas Athény a budovu opery, kterou stavěl český architekt Josef Hlávka. Když se vrátili k Lauře, panoval tam nezvyklý ruch. Připravoval se salon na zítřejší setkání umělců. Palmy, oleandry, olivy, draceny a vysoké vázy na řezané květiny. Židle a stolky, vedle křídla malé pódium pro další muzikanty.

„Ráno ještě doplníme, co bude potřeba. V poledne řezané květiny, nápoje, lihoviny a lahůdky. S fotografováním mne zastoupí dvě dívky, co studují užité umění i fotografii. Nebudu mít, miláčkové, na vás čas. Se vším se obracejte na Viléma, Emily přiveze nějaké překvapení. Sama jsem zvědavá, co to bude. Samozřejmě k snědku. Je zde mezinárodní kongres architektů, snad se mi podaří získat jeho předsedu, starého pána, profesora Ottu Wagnera. Stavěl i náš dům a mnoho významných domů ve Vídni. Třeba poštovní spořitelnu nebo stanici městské dráhy Karlsplatz. V té jste se ještě nesvezli. Ale jsou to vlastně vlaky s parními lokomotivami, které jezdí po Vídni na vyvýšené dráze a mostech.“

Všichni povečeřeli v kuchyni, aby se nepletli, Vilém jel na nějakou schůzku a Lešek s Adamem pozvali Fritze k nim na sklenku vína.

Adam Fritzovi vyprávěl o návštěvě vídeňských přátel u nich na malém zámečku. I o své sbírce nahého umění. Nakonec o jejich podobném fotografování.

„Nechci, prosím, aby sis mou prosbu vysvětloval ve zlém, ale chtěl jsem tě požádat o stejnou fotografii. U Laury, až ten zítřejší blázinec přejde. Mohu doufat? Přidal bych si tě do našich alb s fotografiemi.“

„Zajisté, teď jsem vícekrát stál na škole modelem u sochařů i malířů. Nechápu sice, co na mně vidí, jsou mnohem hezčí chlapci, ale je za to i nějaký krejcar. Promiňte, to jsem se vyjádřil nevhodně, ale zima je zlá. Když není čím topit a není co jíst, přestane mít člověk zábrany a odloží stud. Nakonec nahota sama o sobě je krásná, třeba Michelangelova Davida už lidé obdivují věky.“

„Myslíš, je pravdou, že v jeho době dělali u soch malá přirození?“

„Určitě, velké měli třeba satyrové, byl to tehdy znak hrubosti, násilí, poživačnosti. Každá doba měla svá pravidla a umělci se museli přizpůsobit. Do nedávna bylo neslušné ukázat jen nahé lýtko. Snad ta doba je už pryč, ale lidé jako my mají velmi těžký život. V ničem se nemůžeme svěřit. I zde jsou nějaké kavárny, kde se takoví schází, ale všechno je jen formou doručených psaníček se strachem, aby to neodhalila policie. Vzhledem k mým rodičům by mne čekalo vězení nebo blázinec. Jen prosím o fotografování požádej Lauru. Ale nemusíš čekat tak dlouho.“

Fritz svlékl košili, rozepnul kalhoty a svlékl je zároveň se spodky.

„Jen posuď sám, třeba o můj obrázek ztratíš zájem. Nejsem ničím výjimečný.“

Stál před nimi, jednu nohu lehce pokrčenou, jako by se chystal vykročit.

„Můj Bože, chlapče,“ ozval se Lešek, „nedivím se těm, co chtěli uměním zvěčnit tvé tělo.“

„Máš v sobě kus satyra i antického boha. Jako chlapec na Bakchanáliích, co přináší ošatku s hrozny.“

„Nenuťte mne červenat se. Asi to ani neumím. Co je platná krása, je-li bez užitku? Vzali mi, koho jsem miloval. Přiznám se, chtěl jsem si vzít život, když mne odvezli do Vídně a ještě nechali hlídat, abych neutekl někam do Itálie, hledat svého milence. Sehnal jsem si silný provaz, když jsem byl v pokojíku sám, připevnil jsem ho ke stropnímu trámku a udělal smyčku. Vylezl na stoličku a odkopl ji. Trámek prožraný červotoči se přelomil. Vedle uslyšeli ránu, přiběhli a dál už jsem neměl odvahu něco takového zopakovat.“

„Myslím, i my můžeme odložit svůj šat, ať sdílíme rovnost s tebou. Možná někdy v tomto století odloží lidé stud a budou vyznávat krásu nahého těla.“

„Slyšel jsem o takovém hnutí, říkají si naturisté, myslím ve Stuttgartu, vydávají i knihy,“ řekl Lešek.

„Teď já bych měl skládat poklony vám. Lešek je jak samotný Zeus, co sestoupil z Olympu, a Adam andělem nebeským.“

„Snad se raději zase oblékneme, nahlédnout sem třeba služka, mohla by přijít k újmě na zdraví.“

Krásný večer, jaký tráví lidé, co milují a chápou druhého.

„Nezlobíš se, můj drahý Lešku? Fritz je tak krásný a bezprostřední, nezatížený žádnými skrupulemi.“

„Jak bych mohl. Líbí se ti, viď?“

„Líbí, neboj, víš, jak to se mnou je. Ale možná bys mohl, až já…“

„Nech vše, jak je. Co přijde, uvidíme. Bude teď s námi celý měsíc. Ale pak se musí vrátit. Má zde školu a určitě si časem někoho najde. Ale jen ti chci říct, že bych ti nebránil víc ho poznat, nechci tvé srdíčko o nic ochudit, i mně se líbí, vše bude jen na něm.“

„Ty bys vážně dokázal přenést se přes to, že by byl s námi? Moc času mi nezbývá, vím a díky. Miluj mne, prosím, tato cesta nám trošku zamotá život, ale nic nezmění naši lásku, milý.“

Dopoledne se prošli po Mariahilfer Straße, vejdelší ulici ve Vídni. Byla plná obchodů se vším možným, kaváren, restaurací a vývěsní štíty svědčily o českém a moravském původu mnoha obyvatel. Nejčastější jména Novotny, Svoboda, Novak, někdy se zdvojeným w. Navštívili několik starožitníctví a antikvariátů. Adam neodolal velké rytině, pohled na Vídeň před sto lety. Koupil také čtyři tepané stříbrné náramky v malém zlatníctví.

„Budeme je mít stejné,“ hned je navlékal, „i pro Ondru.“

Fritz poděkoval a chtěl něco říct, ale Lešek ho přerušil.

„Adam chtěl malý šperk, co by připomínal naše přátelství. Aby nám vydrželo i v dobách zlých. Je to jen stříbro, ale krásná práce egyptského stříbrotepce. Má chránit před uřknutím, kletbou, zlými duchy a přinášet klid a lásku. Navíc naše náramky jsou jen čtyři a mají své nositele spojovat i duševně. Čtvrtý je pro Ondru, toho poznáš za pár dnů v Brně.“

Po návratu žasli nad celkovou proměnou salonu. Teď už byly všude řezané květy, malé lampiónky, zelené větvičky a krepové girlandy. Na malém stolku byly dva velké tácy ze stříbra a porcelánu a na nich něco přikrytého papírovým obalem.

„Nevěřil jsem tomu, že tenhle Emilyn zázrak přivezeme celý. Musel s námi strážník, jeli jsme krokem. Pánové sednou na zadky. To jsem ještě neviděl. Nechte se překvapit. A je to k sežrání,“ ukazoval Vilém.

„Celé odpoledne je vlastně poctou profesorovi Otto Wagnerovi, téměř všichni hlavní hosté budou jeho žáci. Nebo je v jejich tvorbě výrazně ovlivnil. Taky skoro všichni byli u zrodu spolku secese, Vereinigung Bildender Künstler Österreichs. Ale většina zase pro neshody odešla. Jdu se ujmout funkce paní domu, vidím už první hosty.“

Laura každého hosta uvítala a předala dvěma dívkám, které ho uvedly ke stolu. Lešek, Adam a Fritz seděli bokem, a kdo je kdo, jim ukazoval Vilém, sám výtvarník a designer.

„Snad je rozeznám, většina je tak trochu na jedno kopyto. Knír, bradky nebo plnovousy. Ještě stále móda přebraná z minulého století. Ten elegantní muž s pečlivě udržovaným a zřejmě i přibarveným knírem a bradkou je rodák z Brna, malíř a významný scénograf z Dvorní opery, Alfred Roller. Veliký ctitel a přítel Gustava Mahlera, který se prý vrátil z Ameriky a je na tom velmi zle se zdravím. Vedle je Rudolf Bacher, malíř a sochař a současný president spolku, Franz Hohenberger. A jako naschvál, za ním zakladatel spolku Secese, Gustav Klimt.“

„Vousy má jak středověký rytíř,“ usmíval se Adam.

„Je to bohém, bouřlivák až vztekloun, ale špičkový malíř, hlavně portrétista. Mít portrét od Klimta je mezi Vídeňáky, hlavně smetánkou, skoro povinnost. Další neznám, jsou tu i muzikanti a literáti, tam nejsem doma. S mohutným knírem a monoklem je další moravský rodák Josef Hoffmann, kamarád, architekt a designer, zakladatel Weiner Werkstätte, neboli dílen, a dáma s ním v našem věku je velmi nadaná, rovněž z Moravy Emilie Simandlová, sochařka a keramička, jeho žačka. Ten holobrádek za nimi, má snad dvacet, je baletní hvězda, vedle dívka první balerína, konečně další dva přátelé, Koloman Moser, s knírkem a výrazným obočím, profesor na akademii, designer, tvůrce poštovních známek, ale i malíř, grafik, autor vitráží v kostele sv. Leopolda. Druhý o něco mladší elegán s knírkem studoval nejprve keramickou školu ve Znojmě, než přišel sem na akademii. Michael Powolny, rovněž kamarád, sochař, keramik a medailér. A jestli mne neklame zrak, ten za nimi rovněž s knírkem je určitě architekt Hubert Gessner. Velice slavný, taky žák Wagnera. Myslím, že letos dostavěl největší blázinec v monarchii, snad prý vůbec v Evropě. Zrovna blízko vás. Psychiatrickou léčebnu císaře Františka Josefa I v Kroměříži. I s nádherným kostelem sv. Cyrila a Metoděje a s divadelním sálem se zázračnou akustikou.“

„Úžasná akustika je i v Květné zahradě, vedle léčebny v antické kolonádě, byli jsme tam na pozvání olomouckého arcibiskupa,“ dodal Adam.

„A teď hlavní postava dnešního dne, samotný pan profesor Otto Koloman Wagner, dnes jeden z největších světových architektů. Ovlivnil svou tvorbou minimálně tři generace. Nakonec dům, kde jsme, je také jeho ranějším dílem. Laura na nás kývá, ke stolu, pánové.“

Po Lauřině uvítání došlo k přípitku, který pronesl s velikou grácií malíř Gustav Klimt. Pan profesor byl velmi překvapený, nemá přece dnes žádné výročí, ale pocty svých žáků a přátel si nesmírně váží. Pak byly přineseny zakryté tácy. Menší skrýval přesnou kopii jeho první vily. I s dvojitým schodištěm, kolonádou před vstupem a boční pergoly. Vše bylo vyhotoveno z různých upečených těst, krémů, polev, čokolády. To bude dárek pro něj domů. Ještě všichni nevyšli z obdivu, když byl odkryt velký tác. Na něm rovněž cukrářský výrobek. Wagnerův kostel sv. Leopolda, nedávno dokončený, s velkou kupolí svítící žlutí, včetně dvou věží, a andělů na sloupech, které na skutečné stavbě zhotovil Othmar Schimkowitz. Musela přijít červenající se Emily a přítomní nešetřili chválou. Hned všichni dostali obou uměleckých dortů fotografie. I tak bude škoda něco takového pak načít ke kávě. Protože bylo hodně po poledni, podával se obložený talíř a další lahůdky byly na bočních stolech, k výběru podle libosti. V roli obsluhy bylo několik děvčat a chlapců učňů z blízkého hotelu. Na klavír hrál Gustl Kubizek. Vedle něj se připravovalo smyčcové kvarteto z mladých odchovanců konzervatoře. Rozproudila se čilá zábava, čemuž dopomohla konzumace skvělých vín z blízké Moravy, ale i maďarských a německých ryzlinků. Adam s Fritzem se posadili bokem a ujídali z lahůdek. Přisedl si k nim i Gustl, který uvolnil místo kvartetu, a tanečník z baletu se svojí partnerkou. Budou mít také vystoupení, někdy k večeru. Nebyli ještě v tanečních trikotech. Hoch měl kalhoty a blůzu z modrého sametu, dívka krajkovou halenku a skládanou sukni rovněž v modré barvě. Představil se jako Felix a hned se ptal, co tu dělají mezi těmi starochy. Smál se, hezký obličej, dlouhé řasy, malá hodně rudá ústa a naprostá bezprostřednost.

„Táhnete to spolu? Že bych se přidal? Podívám se, vidím. Nám od baletu to celkem prochází. Leckterý vážený starý pán se rád pomazlí s mladým masem a nejen s dívkami. Mám několik vážných ctitelů. Nejdřív drobné dárečky, pak větší, pozvání na večeři, intimní apartmá, šampaňské, proč ne? Za trošku mé smetánky jsou svolní k čemukoliv. Jen aby nebyl skandál, nikdo nic nesmí vidět ani slyšet. Někdy mě taková hra baví, jenže mezi námi mladými je jen plno rivalů. Každý chce utrhnout co nejvíce pro sebe. Pokud jde o role i milence. No asi nás naženou na parket, tak se s vámi zatím loučíme, váš Siegfried a Odetta, jdeme Gustl, doufám, že se ještě uvidíme, cukroušci.“

„Tak ten má hodně prořízlá ústa,“ usmíval se Fritz.

„Vidíš, hned bys měl někoho jako ty.“

„Takového přelétavce bych nechtěl. Už jsou tu v kostýmech. Tělo má překrásné, nedivím se, že je o něj zájem.“

„To je pravda, ale člověk snad musí k tomu druhému i něco cítit, milovat i jeho duši, nejen tělo.“

„Vy takové štěstí s Leškem máte a já raději počkám, i když žít úplně bez lásky se snad nedá.“

Konečně k nim dorazil Lešek.

„Promiňte, chlapci, zapovídali jsme se Hubertem Gessnerem. O Moravě, Kroměříži, Vilém tu zná kde koho. A vás jsem viděl rozmlouvat s tím překrásným princem z Labutího jezera.“

„Tak pozor, Lešku, je to spíš vodník a má políčeno na hezké muže.“

„No nemít tě, lásko, asi bych se nechal vlákat do tenat takového krasavce. Podívej ten jeho zadeček, dokonalost sama.“

„To se, můj milý, vůbec nebojíš, že budu žárlit?“

„A budeš, miláčku?“

„Budu, proměním se v Rudovouse a to princátko zakleju do škaredé žáby.“

„Jenže tu by políbila princezna, znáš to?“ smál se Fritz.

„Princezny ať si ho klidně líbají, ovšem nelze jim upřít graciéznost, jsou skutečně vynikající.“

Večer utěšeně pokračoval. Po baletní vložce přišly na řadu opět smyčce. Objevil se u nich Vilém a současně už převlečený Felix.

„Vidím, že tady je soustředěna veškerá krása naší malé Vídně. Slyšel jsem, pánové, že jeden jste Francouz a druhý na půl Pařížan. Bylo by mi nesmírným potěšením přivítat vás ve Dvorní opeře. Mám vlastní šatnu a miluji sladké. Třeba Mozartkugel, ovšem nemusí být v modro střbrném staniolu, miluji i koule v růžovém sametu. Život plyne velmi rychle. Dnes bohužel čekám jen na nenápadný pokyn. Připít si snad můžeme?“

Hezký mládeneček přinesl tác vysokých sklenic a nalil perlivý mok. Někteří pánové se loučili, pak i profesor Wagner.

Celou sešlost neustále fotografovaly dvě dívky pro Lauřin salon. Aby měli všichni památku. Poslední hosté odešli a učňovská mládež uklízela. Všeho ještě zbývalo. Laura jim nabídla, ať si teď udělají malou hostinu i pro sebe a dostanou ještě bohatou výslužku. Sedli si na chvilku do vyvětrané kuřárny i s Emily.

„Myslím, že to bylo velmi úspěšné setkání, a proběhlo v klidu a slušnosti,“ pochvaloval Vilém. „Zítra odjíždím, do Prátru si najměte fiakr, to je na celý den. Ráno se rozloučíme.“

„Zítra budeš naším jediným průvodcem, Fritzi, a můžeme i zajistit jízdenky do Brna. Myslím, že zvolíme rovněž vlak do Přerova a Olomouce, kam pro nás přijedou. Tak na shledanou a krásné sny,“ přál Lešek.

Po snídani a rozloučení s Vilémem vyjeli k návštěvě Prátru. Byl to původně velmi rozsáhlý les, sloužící k císařské honitbě. Velká část plní svůj účel i nyní. V roce 1766 císař Josef II. nechal část otevřít pro veřejnost. Vzniklo místo pro procházky a pořádání zábav. Kavárny a malé hospody doplnily zábavní atrakce. V době světové výstavy ve Vídni, v roce 1873 byl postaven velký pavilon Rotunda a mnoho dalších atrakcí. Ta největší, která se stala symbolem Prátru, obří ruské kolo, byla zprovozněna před jedenácti lety. Při velmi pomalém otáčení mohli návštěvníci v místě vrcholu ve výši šedesáti pěti metrů pozorovat celý park a Vídeň z třiceti kabin – gondol. Podobná kola se stavěla v různých metropolích Starého i Nového světa. Bylo hned blízko vchodu. Původně chtěli v něm i poobědvat, taková možnost se nabízela, ale užijí si ho raději až k večeru. Na oběd zvolí některou z mnoha hospůdek. Horská dráha, strašidelný hrad, zrcadlové bludiště, kolotoče, houpačky, jízda na loďkách v mnoha umělých kanálech. Střelnice, vrhači nožů, polykači ohně, fakíři s kobrami, siláci trhající řetězy. A další spousta atrakcí. Promenádní i vojenská kapela, tančírna, jízda na koni. Adam objevil malý kiosek, kde opékali na rožni kuřata. Měla červenohnědou kůžičku a byla to nesmírná lahůdka. Zákusky, zmrzlina, cizokrajné ovoce. Nakoupili i pár upomínkových předmětů, děvčatům doma krásné šátky, starému Vencovi turecký tabák a americká viržinka. Večer místo ve vyhlídkové gondole na kole sdíleli s veselou partou maďarských studentů. Ti rádi přijali pozvání na sklenici vína.

Čekal je ještě den na prohlídku Lauřina ateliéru, drobné nákupy v okolí, pak loučení s Laurou a Emily a ráno dalšího dne cesta zpět do Brna. Tentokrát obdivovali i dlouhý most přes Dunaj.

„Bylo toho tolik najednou, musíme, chlapci, při cestě do Prahy zvolnit,“ stěžoval si Adam.

V Brně je čekal na nádraží Jiří. Ondra skládá nějaké zkoušky, museli by počkat dva dny. Byla ovšem možnost zvolit cestu vlakem do Olomouce, který vyjíždí za hodinu. Pošlou telegram k zajištění kočáru.

Olomoucký rychlík neměl salonní vůz, jen druhou a třetí třídu. Jednotlivá kupé byla oddělena věšáky a držáky polic na zavazadla a na dřevěné lavice bylo možné přikoupit látkový podsedák. Pojedou stejný čas jako z Vídně. V Olomouci budou k večeru.

„Zvládneš, Adame, cestu kočárem domů, nebo přespíme v hotelu?“

„Určitě, už se těším do naší koupelny a na naši Rózu. Ta vaří všechno, jak mám nejraději. A Helenka je nejlepší servírka na světě. Doma je doma, uvidíš, milý Fritzi, zamiluješ si náš malinkatý zámeček.“

Přijeli až úplně potmě. Nikdo je tak brzo nečekal. Rózu probudil hluk a hned se starala, co uvařit pro miláčka Adama. Ten byl pořádně unavený.

„Lešku, můj drahý, nebudeš se zlobit, když po lázni zvolím spánek?“

„Neboj, umyji si tě a uložím, naše cesty byly příliš náročné.“

„Díky, lásko, a věnuj se pak, prosím, Fritzovi, víš, jak myslím.“

„Jen si popovídáme, také jsme unaveni, ostatní necháme na tobě, lásko.“

Když Lešek uložil Adama, sedl si na chvilku s Fritzem u sklenky vína.

„Chtěl jsem se ti omluvit, můj Fritzi, Adam je příliš bezprostřední, skoro jsme tě unesli. Doufám, že tě nepohoršují jeho řeči o lásce a milování. Jemu bohužel moc času nezbývá. Tak velmi touží po lásce a nejhorší je, že je o svém osudu zpraven. Nedokážu mu nic odepřít, ale pokud by ti měla naše společná láska vadit, pochopíme to. Promiň mi mou upřímnost. Není v tom touha po záletech a dobrodružství, ale láska ke kráse těla i duše.“

„Lešku, nemusíš nic omlouvat. Za těch pár dnů jsem si vás oba zamiloval. Nepoznal jsem čistší lásku jako je vaše, obdivuji ji, a bude-li v ní kousíček místa i pro mne, budu šťastný.“

„Necháme všechno na Adamovi.“

„Jistě, je skutečný miláček.“

Adam vstal nečekaně časně. Nahlédl do vedlejší ložnice na spícího Fritze. Pak běžel do kuchyně.

„Ve světě je tak krásně, moc krásně, ale nade vše miluji tenhle náš malý svět. A vás všechny. Ještě tak mít tady babičku. Můžu dostat krajíc chleba a sádlo zezdola hrnce s těmi titěrnými škvarečky?“

„Ale jistě, Adame, už chystáme snídani.“

„Tu potom, mám strašný hlad, sednu si tady s Vencou.“

Ten hned podal hrníček plecháček a nalil do něj Adamovi žitovku.

„Můj milý,“ objevil se ve dveřích Lešek. „Kam jsi se nám zatoulal, už tě s Fritzem čekáme.“

„Hned jsem u vás, Venca vezme bryčku a vyjedeme po okolí.“

„Včera jsi byl moc unavený.“

„Už nejsem, ukáži milému Fritzovi, jak je u nás hezky.“

Po snídani vyrazili. Krásný, velmi teplý den. Zlatá pole, plné, obtížené klasy. Co nevidět budou žně. Objížděli blízké okolí. Vjeli do stínu malého lužního lesa. Vysoké duby, jasany a jilmy nesoucí ve větvích chomáče jmelí. Přijeli k paloučku s několika kameny a potůčkem, lemovaným vrbami a olšemi. Na okraji pod velkým dubem byl stůl a u něj dvě lavice, vedle ohniště.

„Je tady nádherně, z jara u potoku kvetly blatouchy, devětsil už odkvétal, teď má krásné listy, do kterých se balí hrudky másla pro trh v Prostějově a Olomouci.“

Venca nasbíral v okolí pár suchých větví a zapálil malý oheň.

„Opečeme si vuřty, taky se jim říká cervuláty,“ ukazoval nadšeně Adam Fritzovi.

Venca jim připravil silnější pruty z vrby, nařezal a napíchl vuřty, nakrájel kousky chleba. Všichni čtyři si opékali krásně vonící uzeninu. Pak všem zachutnalo pivo ze skleněných lahví z prostějovské stáčírny.

Pokračovali v cestě a Adam ukazoval Fritzovi všechny místní pamětihodnosti. Když se vrátili k obědu, při převlékání se rozkašlal.

„Měl bys odpočinout, drahý, lehni si, jídlo ti přineseme.“

„Ach ne, chlapci, asi jsem se nadýchal kouře u ohně. Nic mne nebolí. Snad mi pomůže ten sirup s mátovou chutí. Vezmu si několik lžic, Lešku.“

Lešek se usmíval, ale měl obavy. Čeká je náročná cesta do Prahy. Tam ovšem bude i Karel, prohlédne ho a doporučí léčbu, bude-li potřebná. Odpoledne šel Adam seznámit Fritze se zahradou, skleníkem, stájemi a statkem. Doprovázel je opět Venca a nesl v košíku citronádu a malé sladké koláčky.

„Jezdíš na koni, Fritzi?“

„Ach ne, v životě jsem na koni neseděl. Znám je jen jako tažná zvířata kočárů. Asi bych se koně bál.“

„Škoda, máme k jízdě jen naše koně, budeme si muset pořídit i nějakého pro návštěvy.“

„To už, mladý pane Adame, by byl lepší kočár bez koní,“ usmíval se Venca.

„Jezdili jsme v takových ve Vídni, ale zatím jsou drahé a zde by se těžce sháněl benzín.“

„V Prostějově prý ho prodává drogista z velkých sudů,“ dodal Venca.

„Napíšu babičce, ta horuje všem novotám, určitě nám poradí.“

„Myslím, pánové, že zvolíme návrat, je velmi horko, možná přijde v noci bouřka.“

Po návratu oblékl Adam s Fritzem krátké kalhoty, jaké s oblibou nosili příznivci sportu.

„Vidíš, Fritzi, jsou ti akorát, vždyť naše těla jsou si velmi podobná.“

Chtěli večeřet venku pod slunečníkem, ale raději zvolili jídelnu se staženými žaluziemi. Po jídle šlehačka s malinami a višně se stopečkami, namáčené v čokoládě. Chlapci si je vzájemně spouštěli do úst. Lešek je sledoval a velmi ho jejich hra vzrušila. Helenka přinesla šampaňské. Krásně chladivé, jako by vyzývalo k milostným hrám.

Adam odběhl. Vrátil se celý rozradostněný.

„Připravil jsem nám koupel. Jdeme.“

Lešek vstal, ale Fritz seděl dál a srkal šampaňské.

„I pro tebe, můj milý, pro nás tři. Ještě by se k nám vešel Ondra.“

Přistoupil k Fritzovi a políbil ho. Pomalu se stmívalo. Ne ovšem pozdní dobou, ale černými mračny. V koupelně zapálili svícny. Oblečení se ocitlo na věšácích. Oba chlapci přistoupili k Leškovi a začali líbat jeho prsní bradavky. Hladili zároveň jeho tělo. Pak se ruce všech ocitly na jejich krásně vztyčených penisech.

„Jsme jako na slavnostech Bakchanálií, máme zde našeho boha.“

Adam se ústy zmocnil Leškova penisu, Fritz šourku. Chvílemi se vyměňovali. Leškovy ruce sjely do vlasů obou chlapců.

„Už dost. Už jsem na krajíčku,“ smál se.

Lešek s Adamem si sedli naproti sobě a Fritze si dali mezi sebe. Adam pomalu rukama hladil Fritzovo tělo.

„Chci si tvou krásu přenést do své duše. Až umřu a ruce mi nebudou sloužit, má duše si bude užívat lásky s tebou. Určitě to poznáte, mí milovaní. Budu vás ovívat peříčkem snů. Má duše bude vždy blízko, aby vás ochraňovala.“

„Adámku, nevzpomínej takové věci.“

„Proč ne, tak to v přírodě chodí a každý zemřeme. Jenom já dřív. Nebýt tebe, Lešku, a babičky, zemřel bych už dávno v tom hrozném blázinci. Tento život mi byl dán navíc. Je plný lásky a jsem za něj vděčný.“