Adamové IV. – Miláček (3)

1908 – 1909

Konečně přišel kýžený den odjezdu. Vše bylo vykorespondováno a sděleno telegraficky. Karel je bude očekávat na nádraží Františka Josefa, které bylo právě nákladně a honosně přestavováno. Většina prací je prý dokončena. Aby si Adam lépe zvykl na cestu, vyjeli o den dříve vlastním kočárem do Olomouce. Přespali v hotelu a vydali se prvním ranním rychlíkem do Prahy, kam dorazí po poledni. Objednané salonní kupé mělo měkce vypolstrované lavice i s polštářky vhodnými k odpočinku. Zavazadla obsahovala jen oblečení a pár dárků. Až do vlaku je doprovázel Venca v parádní uniformě a s Adamem se loučil, jako by vyprovázel syna. Všichni měli obavy, jak bude snášet cestu po překonaném záchvatu. Chtěli vše odložit, ale Adam Leška uprosil.

„Vždyť budeme u Karla, prohlédne mne, letos se už nikam nedostanu, jak přijde podzimní počasí.“

Když byl s Fritzem o samotě, s obavami se mu svěřoval.

„Vím, můj drahý, to je má poslední cesta. Paříž ani moře už neuvidím. Až se tam s Leškem a Ondrou dostanete, přivez mi pár kamínků na můj hrob, prosím.“

„Tak nemluv, určitě se společně projdeme po pláži příští prázdniny.“

„Ba ne, ale nemíním vám kazit náš nynější výlet. Vzal jsi, prosím, skládací křesílko, abych si mohl odpočinout?“

„Jistě, také se těším. Praha je starobylé město jako Vídeň.“

Adam si cestou nestěžoval. Místo mu upravili tak, aby si mohl lehnout. Spíš ho lákalo sledovat cestu u okna. Lešek si šel do pánského kuřáckého oddílu vykouřit doutník. Fritz z otevřeného okna na jedné stanici nakoupil horké párky. Byl rád, když viděl, jak Adamovi chutná. V Praze obdivovali mohutnou železnou konstrukci nesoucí skleněné zastřešení nástupišť. V několika místech se ještě pracovalo za plného provozu nádraží. Byli očekáváni Karlem, několika nosiči zavazadel a s nimi byl chlapec ve věku Adama, v kostkovaných šedých kalhotách a bledě modré košili s modrým motýlkem. Tmavé krátké vlasy, veselá tvář, trošku pihovatý nos. Karel měl bohatší knírek a brýle ve zlatých obroučkách. Uvítal je.

„Vzal jsem s sebou Ignáce, syn jednoho našeho zřízence v nemocnici. Trochu se o vás bude starat. Všechno si uložíte v hotelu v Ječné ulici. Je to kousek od mého bytu v Salmovské i od Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí.“

Venku čekala drožka. Chlapci s Leškem ještě obdivovali nádraží z venku. Ignác si sedl na kozlík vedle kočího. Karel je upozorňoval na místa, kudy jeli. Nejprve míjeli vpravo Nové německé divadlo, pak v horní části Svatováclavského náměstí Národní muzeum. Náměstí bylo velmi dlouhé, celé před deseti lety vydlážděné a opatřené elektrickými lampami. Podél chodníků vedly koleje tramvajové, taktéž elektrické dráhy. Nad obchody byly staženy svinovací stínící rolety.

„Kdysi tu stávala socha sv. Václava. Byla přemístěna na Vyšehrad. Nyní je již připravená nová bronzová, obrovských rozměrů od Josefa Myslbeka, jen se vedou spory o jejím umístnění. Náměstí se dříve nazývalo Koňský trh a taky tak sloužilo. Teď pojedeme Sokolskou ulicí, kde vznikla první sokolovna, taková velká tělocvična. Co nevidět budeme v Ječné. Tam se vás ujme Ignác, ubytuje vás, poobědváte. Po obědě projdete Karlovým náměstím, kolem nemocnice. Odpoledne se všichni sejdeme opět v Ječné. Byli jste již někdy v biografu?“

„To jsou fotografie, co jdou rychle za sebou a tím se hýbou? Četli jsme o tom,“ řekl Adam.

„Ano, navštívíme představení A Skateŕs Debut s francouzským komikem Maxem Linderem. Můj zdejší přítel v našich letech Lešku, Antonín Pech, provozuje Grand Biograph de Paris nedaleko od vašeho hotelu. Večeře bude u nás doma. Ostatní si zvolíte. Napevno je ještě domluvena v Novém německém divadle Pucciniho La Bohème. Je tu Jubilejní výstava Obchodní a Živnostenské komory, to je tak nejméně na dva tři dny. Plno výstav umění, a abych nezapomněl, máme pozvání do salonu Anny Lauermannové – Mikšové. Tam se schází umělci i vědci z Prahy. Tak chlapci, dobrou chuť. Můj byt je příliš malý, ale u nemocnice. Tady nemáme takové prostory, jako má Jiří v Brně.“

Hotýlek, kde bylo vše na objednávku Karla připraveno, nebyl velký, ale rozhodně jeden z velmi dobrých. Hned k vozu spěchali dva olivrejovaní sluhové pro zavazadla. Do patra vyjeli výtahem. Jejich apartmá se skládalo z přijímacího salonku, ložnice s manželskou postelí a jednou přidanou, koupelny, toalety, šatny a menšího pokojíku pro případného sluhu, kde bude k dispozici Ignác.

„Jen prosím, vážení pánové,“ spustil Ignác, „jak vás mám oslovovat, pane hrabě, či titulem. Promiňte, nejsem v tom obeznámen. Jsem původně tovaryš u drogisty, který zemřel, a já ještě neměl výuční list. Tak zatím vypomáhám u pana doktora, to mi domluvil otec.“

Adam se zasmál.

„Můj milý Ignáci, jsme moderní, nepoužíváme taková oslovení. A mezi námi není rozdílu v letech. Fritz studuje sochařství a Lešek je mým učitelem. Toho prosím oslovuj pane Lešku, nás jen Adame a Fritzi. Já moc dobře česky nemluvím, ale snažím se. Na Fritze se musíš obracet v němčině, ale tu zvládáš skvěle, jak jsem viděl.“

Dole v salonku byl připravený stůl. Když se usadili, zůstal Ignác stát poblíž dveří.

„Ignáci, pojď sem,“ volal ho Adam.

„Jaké máte přání, pane Adame?“

„Vidíš, ne? Je prostřeno pro čtyři. Tím čtvrtým jsi ty. Jsi náš průvodce, nikoliv sluha. Podíváme se, jaké lahůdky nám nabídnou. Rád bych něco pernatého.“

Lešek se počal smát.

„Tady toho polétavého je plno můj milý. Kapoun na víně, kuřecí prsíčka na jehle, kachna s červeným zelím, slepice na smetaně, jsou tu také telecí španělské ptáčky se sardelovou nádivkou, i když tihle nelétají. Já si dám určitě candáta v lanýžové peřince, lanýže mi připomenou Paříž.“

„Určitě kachnu, co ty, Ignáci?“

„Taky mám rád kachnu, jestli mohu.“

„Fritzi?“

„Španělské ptáčky.“

Po obědě si všichni dali pivo.

„Nechceš si, Adame, chvíli odpočinout? Karel se pro nás zastaví s rodinou a půjdeme do biografu.“

„Ne, Lešku, je mi dobře, jen si po chvíli můžeme dát něco sladkého a kávu.“

Připravili jim pravou tureckou. Číšník přivezl stoleček na kolečkách, lihový vařič a kávu připravoval v džezvě. Nejprve se svařila voda s cukrem v měděné nádobce s držadlem. Po přidání kávy tekutina vzkypěla, trochu pěny bylo odlito do šálku. Ještě dvakrát vzkypěl var. Pak teprve po chvilce byla káva nalita. A po kávě Pražská omeleta s meruňkovou zavařeninou. S ohledem na Adama si šel Lešek zakouřit vedle do restaurace.

„Chutnalo ti, Ignáci?“

„Takovou kávu jsem ještě nikdy nepil, je jiná, než jakou nosí v hospodě. A chlapi si do ní dávají rum.“

Ještě jim přinesli koláčky z lístkového těsta, plněné krémem. Lešek je přišel vyzvednout.

„Karel už čeká, chlapci.“

Venku se přivítali s Karlem, jeho paní v obrovském klobouku s květinami a dvěma holčičkami předškolního věku v krajkových šatičkách.

„Je to jen malý kousek. Jste spokojeni s ubytováním?“

Taky blízko přišli k širokým dveřím s nápisem Grand Biograph de Paris. Nejprve vešli do foyeru s malou šatnou, několika stolky, židlemi. Bylo tam už několik návštěvníků, pánů i dam. Hned je šel uvítat sám majitel, Antonín Pech, ve věku Leška. Mohutný plnovous ho dělal starším. Byla to tehdejší móda a z počátku se stáří těžce rozlišovalo. Se všemi se přivítal, Karlově manželce políbil ruku a děti vyzvedl a také políbil.

„Po přestavení vás zvu zde na malé občerstvení. Dnes jsou diváky jen samí přátelé. Je tady i drahá tetinka Elizabeth, musím za ní zaskočit. Tak po promítání, Karle.“

„Ta příjemná a hezká stará dáma, Toníkova teta, je zakladatelka prvního dívčího gymnasia v monarchii. Veliká bojovnice za práva žen na vzdělání, překladatelka, libretistka, básnířka a spisovatelka Elisabeth Pechová, zde ovšem známá pod jménem Eliška Krásnohorská. Je duší mnoha spolků, přispívá do všech národních časopisů, Světozoru, Zlaté Prahy a dalších. Velice blízká přítelkyně Anny Lauermannové Mikšové, kam jsme také pozváni do jejího salonu. Můj kolega MUDr. Votoček má za manželku dceru Anny, Olgu. Je zde také, ta dvojice naproti dekorační vázy. Ten druhý muž je jeho bratr, profesor na Pražské technice, věhlasný chemik Emil Votoček. No myslím, Toník mává, produkce začne.“

Dvě dívky uváděly a usazovaly diváky. Uvnitř malého sálu bylo okolo padesáti pohodlných židlí v řadách na zvyšujících se stupíncích před červenou oponou. Na stropě svítila elektrická světla. Když se všichni usadili, vyšel majitel před oponu, všechny uvítal. Pak je seznámil s programem. Uvidí slony při práci se dřevem v Indii, koňské dostihy, obrázky z daleké Aljašky a jako závěr francouzského komika Maxe Lindera a jeho A Skateŕs Debut. Zhaslo se. Ani si nevšimli, že někde v pozadí byl klavír. Ten taky zazněl a doprovázel celou produkci. Sloni za pokynů svých mahoutů přenášeli pokácené stromy, pak se koupali v řece a nakonec tančili. Všichni napjatě sledovali děj, který   dokresloval klavírní doprovod. Dostihy koní i s pády jezdců, zlatokopecká horečka vrcholila obrovskou rvačkou v saloonu. Ta vzbudila salvu smíchu. A což teprve groteska vážného muže v cylindru, který má poprvé na nohou brusle.

Spousta zápletek. To se teprve diváci svíjeli smíchy. Celá atrakce trvala asi hodinu, po skončení se podávalo ve foyeru víno, pro abstinenty limonáda. V hloučcích se debatovalo. Ještě se roznášelo cukroví.

Večeře v hotelu se zúčastnila i Karlova rodina.

„Chtěl jsem večeři podávat u nás, ale tady je více místa, obsluha i výběr. Byty jsou drahé, kdo nemá vlastní dům. Časem si nějaký také pořídíme, ale rozhodně nebude tak blízko, jak máme dnešní byt, i když malý,“ omlouval se Karel.

Holčičky znaly Ignáce, ale brzy se skamarádily i s Adamem a Fritzem.

Byly smutné, když se končilo a musely domů. Na Adamovi už bylo vidět, že je značně vyčerpaný. Všichni se proto zvedli a šli do jejich apartmá.

„Nezlobíte se, chlapci, jen se opláchnu, už jsem hodně unavený. Ale vy se beze mne neomezujte. Zítra vše doženeme.“

Ignác už byl v pokojíku. Fritz s polibky uložil Adama. Ten hned usnul. Seděl pak s Leškem na okraji postele, drželi se za ruce.

„Zítra si bude muset Adam odpočinout, máme se jen projít po náměstí, kolem budov nemocnice a Faustova domu a navštívit botanickou zahradu v blízkosti. Vezmeš, prosím, skládací křesílko? Může je nosit Ignác.“

„Kdepak, nosím ho já, je to to nejmenší, co mohu pro Adama udělat. Bojím se o něj, když jsi byl kouřit, pokašlával.“

„Pozítří ho vezme ráno Karel na vyšetření. Taky mám obavy.“

Lehli si. Lešek si Fritze přitáhl k sobě. Mladého vášnivého milence. Dnes jim bude Adam chybět. Ale už si zvykli. Stejně cítí jeho tělo. Jejich miláček to tak chtěl. Když někdy nemohl, jen se díval a jeho ruka se občas zapletla mezi ně.

„Chci mít jistotu, že naše láska bude žít ve vás dvou, až tu nebudu. Malý kousíček mne bude ve vás dál.“

Leškovy ruce svíraly chlapcova ramena, pak jeho boky. Fritz se vymanil z jeho sevření, otočil milence na záda. Dřepl si nad něj, podepřel se rukama a sám se nabodával ve vzrůstajícím rytmu. Miloval tuhle polohu. Adam si někdy klekl za něj a přidal se k Leškovi. Ale raději si klekl před něj a s Fritzem se líbal, nebo skloněný kouřil jeho penis. Lešek líbal zadeček svého miláčka. Dnes jen jejich ruce občas zbloudily k Adamovu spícímu tělu, aby svými doteky vytvářeli chybějící pocit sounáležitosti. Fritz pak přešel do kleku a vzápětí vystříkal do čekajících úst. Když skoro usínali, Adam začal kašlat. Ale ani se nevzbudil. Zase si lehli.

Ráno je probudilo nezvyklé chladno, ze včerejších pětadvaceti ukazoval teploměr jen pět a přes den bylo jen devět. Jak jim říkal recepční, jeden z hostů, nějaký vědec, prý říkal, že sem vnikl arktický vzduch ze severu a teploty okolo deseti stupňů se udrží několik dnů, než nastane zase srpnové počasí. Ignác ráno doběhl ke Karlovi půjčit teplé svetry. Skoro celé dopoledne strávili ve sklenících botanické zahrady, kde se přece jen udrželo víc tepla než venku. Zrovna kvetlo množství orchidejí v novém skleníku. Ze zahrady je zavedl Ignác do pravé pražské hospody, jen kousek od zahrady, blízko nábřeží Vltavy. Tak tady zima nevládla, ale měli strach z množství kouře. Taky všude plno. Ve druhé místnosti za výčepem bylo snesitelněji. Sem chodili na oběd nižší úředníci, řemeslníci a majitelé krámků. Vepředu dělníci, zedníci, rybáři, prodejci uhlí a dřeva. K jídlu nic polétavého. Adam si dal pečený bok, knedlík a zelí, ostatní uzené s brambory. Polévka ze zelí a krup. Pivo. Ignác zvládl čtyři, Lešek s Fritzem tři a Adam dvě. Malý, snad desetiletý pikolík roznášel ke stolům chleby s máslem a syrečky, k zakousnutí k pivu. Ani se jim do zimy venku nechtělo jít. Ignác jim ukázal Faustův dům a kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce. I v jinak chladném kostele bylo tepleji než venku. Pak kolem dalších objektů Všeobecné nemocnice, dříve jezuitské koleje u kostela sv. Ignáce z Loyoly.

„Podle tohoto světce jsem pokřtěný. Založil jezuitský řád,“ ukazoval jim jejich průvodce.

Raději se na zbytek dne uchýlili do hotelu. V jejich přijímacím salonku, kde nebyla otevřená v noci okna, bylo ještě teplo. Horký čaj a čokoládu ocenil Adam, ostatní zvolili svařené víno. Adam se nechal přesvědčit a šel si odpočinout. Večer vstal. Po večeři se první staral co příští den.

„Ignáci, máš nějaké oblečení do společnosti?“

„Myslíte frak nebo smoking, pane Adame? To nemám.“

„Tak pojď, i ty, Fritzi, jsme stejně velcí, vyzkoušíš si naše smokingy.“

Nejvíc mu slušel Fritzův temně modrý. Šel se ukázat Leškovi.

„Nádhera, i jak ti kluci upravili vlasy. Myslím, že v divadle ti budou mladé dámy padat k nohám,“ smál se. „Už nějakou dívčinu máš?“

„Zatím se o žádnou nemohu ucházet. Dokud nemám výuční list a zaměstnání. Bylo to nešťastné, těsně před koncem.“

„Ani se ti žádná nelíbí?“

„Což o to, líbí se mi štíhlé blondýnky, co mají dlouhé vlasy. Mnozí se žení i před vojnou. To jsou tři roky. Ale když nejsem ničím, těžko nějakou dívku najdu.“

Když si šli lehnout, Adamovi se najednou rozjasnila tvář.

„Lešku, můj milý, vždyť je to tak snadné. Vyřešil jsem problém Ignáce. Je to moc milý a hodný hoch. Jen není jako my. O to je pomoc pro něj snazší. Dcera našeho zahradníka má za manžela největšího obchodníka v Prostějově. Má i drogerii, že mne to nenapadlo hned. Vezmeme Ignáce, až pojdeme domů. Výuční list si tam udělá a naše Růženka je krásná blondýnka, žádného kluka nemá. Viď, Lešku?“

Ten se rozesmál.

„Ty náš malý záchranče. Ale máš pravdu, s výučním listem to půjde. Ale jsi i dohazovač. To musíš nechat na nich.“

„Už to vidím, na první pohled se zamilují. Přeji mu lásku, když jsme se převlékali, má krásné tělo. Jenže nám ještě chybí Ondra. Ale kdyby Ignác miloval kluky, mohl by být také náhradou za mne.“

„Adámku, nefantazíruj.“

„Je opravdu hezký, určitě by mohl stát modelem,“ přidal se Fritz.

„Bát se nemusíš, neutečeme ti za ním. Teď tě přesvědčíme. Můžu být chvíli uprostřed?“

Ráno vstal Lešek brzy. Bylo stále chladno. Když otevřel dveře do koupelny, ve vaně stál Ignác, byl otočený zády a smýval mydlinky. Kluci měli pravdu, tělo je skvostné, úplně se mu z toho roztočila hlava. Hoch se obrátil. Jeho nastávající, ať už bude jakákoliv, budou moci všichni závidět. Lekl se, ale tu nádheru si nezakryl.

„Odpusťte, pane Lešku, pan Adam mi řekl, že mohu používat koupelnu, když je volná. Nezlobte se, prosím.“

„Nezlobím se, naopak omluv mě, že jsem sem tak vtrhl. Nenapadlo mě, že jsi vzhůru, a jistě, koupelnu používej kdykoliv.“

Otočil se a vyšel ven. Po snídani odjeli kočárem do Klementina. Pořádala se tam Jubilejní výstava Krasoumné jednoty. Patnáct sálů s obrazy. Většinou oleje pražských malířů, českých i německých. Jen několik soch. Tím byl hlavně zklamaný Fritz. Výstava byla částečně i prodejní. Ale Karel je upozorňoval, že jim sehnal něco, co Adam přivítá do své nahé sbírky, od Jana Preislera, učitele kresby aktu na Umělecko-průmyslové škole. Ve dvoraně byla čtyři veliká plátna od Brožíka, Čermáka, Payera a Ženíška. A dále okolo pěti set obrazů. Otec Antonín a bratři Josef a Quido Mánesovi, Mikoláš Aleš a mnoho dalších Čechů, Hynais, Chittussi, Purkyně. Bylo zde neuvěřitelně mnoho žen malířek jako třeba známé Braunerová, Kirschnerová, Emingerová, Hofmannová. Velká většina však byli malíři němečtí, což pořadatelům zazlívali Češi, sdružení ve Spolku výtvarných umělců Mánes. Vydrželi do odpoledne, pojedli v blízké restauraci kuře à la bažant, což přivítal hlavně Adam. Fritz s Ignácem se tahali o to, kdo bude nosit Adamovi rozkládací křesílko. Odpoledne se jeli převléknout. Vyzvedl je Karel se ženou a doktorem Votočkem se ženou. Jeli dvěma kočáry. V tehdejším Novém německém divadle měli lóži na třetí řadě balkonů. Ignác se nejprve v takovém oblečení necítil moc dobře. Nikdy nebyl v divadle a v opeře už vůbec ne. Jakub mu vše vysvětloval, i že budou zpívat italsky. Většinu rolí ztvárnili členové Vídeňské dvorní opery. Karlova žena jim sdělila stručný obsah. Rudolfa bude zpívat skoro dvoumetrový tenor Leo Slezak a Mimi Selma Kurzová, oba proslavení po celé Evropě. Údajně má být přítomný i Gustav Mahler, který přijel z New Yorku a bude tady ve světové premiéře v září dirigovat svoji Sedmou symfonii. Před lety byla Selma Kurzová krátký čas jeho milenkou.

Podle směsice hovorů zde bylo i mnoho Čechů, Pucciniho La Bohème v takovém obsazení je událostí roku. Taky by se běžně nehrálo, ale je výstava a ta přilákala do Prahy obrovské množství lidí.

Chlapci si půjčovali kukátko, sice se usmívali, ale bylo vidět, že nadšenými obdivovateli opery se nestanou. Venku bylo jak na svátek Všech svatých, zima a déšť. V hotelu se zahřívali svařeným vínem a přinesli jim gumové termofory s horkou vodou na zahřívání nohou. Ráno vyjedou sami na Jubilejní výstavu Obchodní a Živnostenské komory na výstavišti v Bubenči.

Přestalo pršet a bylo o fous lépe. Měli připravený plánek. Vše si rozvrhnou na tři dny a mezi ně zařadí k velkému nadšení Fritze i výstavu sochařského umění. Všechno, co se tehdy pořádalo ve Vídni, v Kroměříži, v Praze i jinde, bylo vlastně oslavou šedesáti let panování císaře Františka Josefa I. Výstava byla na tu dobu obrovská a nevídaná. I když byla většina staveb jen ze dřeva, veliké haly byly prosklené a působily jako církevní katedrály. Každé průmyslové odvětví zde mělo palác nebo pavilon. Přes chladné počasí bylo výstaviště plné lidí. Mnozí přijeli z daleka i ve svých místních krojích. Chodové, Valaši, Hanáci. I to byla pastva pro oči.

Toník Pech jim doporučoval Pavilon kinematografu. Ve strojírenském obdivovali první parní lokomotivy vyrobené v Čechách. Stejně tak spalovací motory. Pavilon hutnictví a železářství byl podobný vysoké chrámové lodi, co měla na boku místo věže vysoký maják. Následovaly další, papírnictví a polygrafie, obchodu, rozsáhlý Průmyslový palác a další. V budovách bylo příjemně a počasí se pomalu vracelo k normálu. Dnes budou chodit po pavilonech, zítra zvolí umění a pozítří zábavu. Hned z rána zaskočil Ignác objednat místa pro oběd v Navrátilově restauraci U slona. Ta byla umístěna v těle šestnáctimetrového slona, asi v šestimetrové výši, kam vedlo schodiště vedle přední nohy. Slon nesl na hřbetě tři veliké pivní sudy s nápisy Ležák, Pražan, Primátor. Bylo tam pořád doslova narváno. Takovou atrakci ještě v Praze neviděli. Chlapce hlavně zaujala auta firmy Laurin a Klement. Nákladní, osobní i omnibus. Ty dokonce už ve městě jezdily z Křížovnického náměstí na Pohořelec. Řidič měl nad sebou jen stříšku, dál byla, jak říkal Adam, prosklená plechová bedna s lavicemi. Další obdiv budila různá vysoká kola, která bylo vidět i v ulicích. Kdo chtěl, mohl si jízdu vyzkoušet. Což všichni učinili. V poledne v restauraci měli různé sloní speciality. Nejvíc šel na odbyt nadívaný sloní chobot, což byla roláda potřená tmavou pepřovou omáčkou, sloní tlapy, plněný smažený řízek, sloní jazyk, uzený hovězí s křenovou omáčkou, a pochopitelně i další. Dali si chobot a uvolnili místa nedočkavcům. Odpočinuli si v pravé japonské kavárně a čajovně i s krásnými Japonkami. Vraceli se plni dojmů.

„Myslíš, Lešku, zavedli by nám do zámečku elektřinu?“ ptal se Adam.

„Je-li blízko hlavní vedení, určitě. Některé obce ji už mají. Zeptáme se v Prostějově.

Ignác byl unešený z automobilů. Různé drožky s motory už po Praze jezdily jako ve Vídni, ale většina připomínala kočáry. Zato v Praze už byly všechny tramvaje jen elektrické. Koňských potahů bylo pořád hodně, s nákladem i cestujícími.

Večer byl Adam pořádně unavený, ale milostných hrátek se nemínil vzdát. Jeho prohlídku u Karla přesunuli na zítřejší časné ráno. Taky ráno poslal Karel pro něj špitální drožku. Když se vrátil, posnídali a měli objednaný další povoz. Přijel mladý chlapec s bílým fiakrem, jak se nazývaly drožky pro čtyři, a bílými koni. Nabídl jim, že je sveze trošku oklikou po Františkově nábřeží, okolo mostu na Žofín, a Národního divadla, aby si vše mohli prohlédnout. Taky jim po cestě o místech, kudy jeli, vyprávěl. I o kostelu sv. Martina, který byl přímo vestavěný do bývalých hradeb Starého města, proto název Ve zdi.

„Fiakr jsem převzal po otci, jmenuji se Pavel. Je nás tady hodně, někteří u cizinců zvolí delší trasu, aniž něco sdělí, a jízdné předražují. Nemáme dobrou pověst. Chtěl bych už za rok zvolit drožku motorovou, i na výstavě jsou krásné, ale zatím drahé. Otec tomu moc nakloněn není, ale člověk nesmí zaspat dobu.“

Domluvili se s ním na celý pobyt v Praze. Vždy se domluví, kam a kdy přijet. Teď na ně počká a pak odveze na výstaviště.

„Vidíte, to je chlapec dvacátého století, nebrání se pokroku, chce ho spíš využít,“ chválil ho Adam.

Kostel byl starý, kamenný, gotický s několika úpravami. Uvnitř výstava sochaře Františka Bílka. Fritz jim nadšeně vyprávěl, jak je tenhle umělec známý i ve Vídni. Jako vynikající představitel secesního symbolismu, bohužel doma v Čechách nepochopený svými současníky. Studoval v Paříži a dnes je známý v Itálii, Německu i Francii. Má teď ateliér v Praze. Moc se se zdejšími umělci nestýká, spíš jeho bratr Antonín, také sochař, známý rovněž ve Vídni. Má ještě bratra Josefa, architekta a stavitele. V kostele byli překvapeni velikostí soch. U sochy Mojžíše napůl klečícího se skloněnou hlavou stál asi padesátiletý muž se zvláštně upravenými vousy, živě gestikuloval s menším mládencem. Zřejmě mladík něčemu nerozuměl. Lešek zaslechl francouzštinu. Přistoupil blíž a nabídl pomoc. Teď se teprve debata náležitě rozproudila. Chlapci si prohlíželi další díla. Úžas, polozakloněná figura clonící si oči, veliký Krucifix s ukřižovaným Ježíšem a další. Lešek je zavolal. Mladík, co Francouze doprovázel, byl ze Svazu československého studentstva, který tuto výstavu pořádal z vděčnosti za Bílkův návrh pomníku studenta Jana Votavy. Doprovázel po Praze francouzského sochaře Émile-Antoine Bourdella, spolupracovníka Rodina. Cestoval dál do Polska, kde měl získat zakázku na pomník Mickiewicze v Paříži. Byl nadšený, že Lešek je Polák a studoval v Paříži. Ještě víc ho nadchl Fritz jako student sochařství. Nakonec je Lešek pozval na oběd. Trochu se v kočáře stísnili, Ignác si sedl na kozlík a nechali se zavézt na výstaviště. Nejprve pojedli v České chalupě, věrné kopii dřevěnice, jinak Ečerově restauraci. Jejich host byl nadšen z kulajdy, houbového kuby a zajíce pečeného na víně. Lešek mu dal doporučení na známé ve Varšavě. Ještě si všichni prohlédli Maroldovo panorama Bitva u Lipan a Moderní galerii. Srdečně se loučili. Počasí se umoudřilo a vrátilo se léto. Procházeli pomalu k východu, měli čas, jejich fiakr přijede až po více jak hodině. Proto si prohlédli celou Habešskou vesnici i s pravými domorodci, včetně jejich domácích zvířat.

„Zítra prohlédneme zábavní atrakce,“ sliboval Lešek.

Fritz byl přímo nadšený, dostal i pozvání k mistrovi do Francie, a viděl díla jednoho z největších českých sochařů.

Taky své nadšení dal znát při večerních hrátkách. Ty poněkud narušil Adamův kašel. Sváděl to na předchozí ochlazení, ale Karel Leška varoval, bude nutné, jak se vrátí, zintenzívnit léčbu a najmout ošetřovatelku. Lešek pomyslel na Ondru a hned poslal dopis do Brna Jiřímu. I kdy se budou vracet. Fritz pojede zpět do Vídně. Ještě den výstavy, pak návštěva v salonu Anny Lauermannové-Mikšové.

Poslední den na výstavě se vyvedl. Od rána teplo, slunečno. Jako by příroda chtěla nahradit předchozí studené dny. Prohlédli si divadlo Uranii. Další z atrakcí, tobogán ve vysoké věži vytvářející spirálu. Umělá zřícenina Zakletý zámek byl plný strašidelných atrakcí. Obědvali v malé hospůdce U Maňase. Telecí hrudí po pražsku, šlehané brambory a květákový salát. Odpočinek po jídle jim přineslo posezení v Koncertní síni, kde hráli mladí pianisté variace na Wagnera. Končili v Hipodromu. Velká kruhová rotunda, kde bylo možné projet se na koních. Svezl se Fritz s Ignácem. Po návratu čekal v hotelu Ignácův otec. Lešek se mu zmínil o možnosti uzavřít učení v Prostějově. Byl překvapený, když si ho zavolali přes Karla. Měl obavy, že nejsou s jeho synem spokojeni. Byl velice rád té možnosti.

A Ignác Leškovi děkoval.

„Mně neděkuj, nápad je Adamův, ubytování u nás se najde. A do Prostějova jezdí vlak.“

Ignác byl tak nadšený, že si před Adamem klekl a políbil mu ruku.

„Nejsme ve středověku, Ignáci, byl jsi nám tady velkou oporou. Lidé si mají pomáhat, podržet druhého, když se mu nedaří. A určitě u nás najdeš druhý domov.“

Večer se ještě zastavil doktor Votoček, manžel dcery Anny Lauermannové-Mikšové. Bývá přes léto v Zeyerově vile v Horní Libni, vedle letohrádku Hvězda. Ale pro minulé chladné dny se vrátila do Prahy a bude je očekávat ve svém bytě na Jungmannově náměstí.

Původně chtěli zůstat o něco déle, ale z obav o Adama se budou pozítří vracet. Dnes je předposlední noc v Praze.

„Můj milý Lešku a Fritzi, chci vám poděkovat za krásné dny a nevšední zážitky. Promiňte mi, trochu se všechno pokazilo. Bylo mi tu s vámi dobře, ale těším se i domů.“

Adam objal Fritze, pak si přivinul Leška. Líbali se.

„Přepadla mne lítost, slzy se derou samy do očí. Je toho tolik, co bych chtěl vidět a poznat. Ty mi, Fritzi, za pár dnů odjedeš, bude mi smutno. Ale přeji ti dobré učitele. A pak, jeďte do Paříže a k moři. Moře v Polsku bylo chladné, smutné. I rybníky u nás. Déšť a mlhy. U moře na jihu musí být krásně, domky s červenými střechami a palmy. Jako na jednom z obrazů, co máme doma.“

Adam se dožadoval obou.

„Jsi vyčerpaný, ať ti naše milování nepřinese bolest.“

„Nebojte se, mé srdce si zvyklo pobrat tolik lásky najednou.“

Po snídani už čekala jejich drožka. Kočí Pavel je zaveze na hrad a k Loretě, odpoledne na Jungmannovo náměstí, večer domů. Ještě pak ráno na nádraží. Zase jim při jízdě ukazoval různé pamětihodnosti. Obdivovali obrovský a rozlehlý hrad. Vždyť je největším hradem na světě. Pak katedrálu sv. Víta, kde se dostavovalo průčelí a dvě věže. Mohli si prohlédnout část chrámové lodi a některé z jednadvaceti kaplí. Z nich nejdůležitější kaple sv. Václava uchovává korunovační klenoty. Ukázali jim i Hrobku českých králů, kde jsou pohřbeni v podzemní kryptě. Času moc nezbývalo, jen tak tak stihli zvonkohru Maria, Maria, nad slunce jasnější, v nedaleké věži Lorety. Na Loretánském náměstí také poobědvali v Klášterní restauraci. Adam byl nadšen kuřetem s lanýžovou nádivkou.

Salon paní Anny Lauermannové-Mikšové byl v prvním poschodí, s výhledem na náměstí. Dole se jich ujal asi třináctiletý syn domovníka a zavedl je po schodišti do chodby, kde je předal mladému muži v Leškově věku s podlouhlým knírem. Velký přítel hostitelky, spisovatel a básník, Otakar Theer. Hned v první místnosti, zařízené stolky křesílky a pohodlným sofa, byl doktor Votoček se svou paní, dcerou hostitelky. Taky jeho bratr chemik a další mladý muž, smutně vzhlížející dekadentní lyrik Karel Babánek, rovněž se svým bratrem lékařem Františkem, dalším Karlovým kolegou. I Karla s chotí také očekávali. Nastalo představování, na stolky byly přineseny sklenice s citronádou a vínem. Jejich známý majitel biografu Antonín Pech přišel se svojí tetou Eliškou Krásnohorskou a s nimi ředitel Národního divadla, robustní holohlavý muž s knírkem Gustav Schmoranz. Hned na to zřejmě zavolali hostitelku, noblesní dámu po padesátce s černými vlasy, sepnutými vzadu ozdobným hřebenem. Hned se šla přivítat polibkem s Krásnohorskou, která zde nějaký čas i bydlela. Otakar jim také řekl, že i paní Anna je zdatnou překladatelkou i spisovatelkou, píšící pod jménem Felix Téver.

Přicházeli další hosté a rozproudila se zábava. Teď se jich konečně ujal Karel.

„Dnes tu mnoho návštěvníků nebude, v létě jsou zvyklí na Zeyerovu vilu. Škoda ho, byl to zvláštní, v životě nešťastný člověk. Byl zmítaný nenaplněnou láskou k mladíkům, obdiv k nim vyjádřil ve svém díle Román o věrném přátelství Amise a Amila. Ti dva pánové, co teď přišli a mávají, jsou ze Spolku výtvarných umělců Mánes. S tím hustým knírkem je současný předseda Mánesa, Jan Preisler, významný malíř i učitel kresby aktu. Co nese, je dárek ode mne i jeho, Koupající se chlapci. Druhý s knírem a bradkou je Stanislav Sucharda, významný sochař. Rád si popovídá s Fritzem.“

Přesunuli se do menšího salonku. Karlova choť šla za dámami, Fritz nadšeně vyprávěl o setkání s Bourdellem, Adam o své nahé sbírce. Roznášel se čaj, káva, zákusky. Na jednom bočním stole byly talířky s Pražskou šunkou, salámy a sýry. Večer pokračovala sice literární beseda dál, ale ještě se museli rozloučit i s Karlem a ráno rychlík do Olomouce. Poslední noc v Praze. Ignác si chtěl zajít pro své věci, ale Adam domluvil jejich fiakristu Pavla.

„Bude to rychleji, musíme se vyspat, vždyť ráno brzy vstáváme.“

Seděli na posteli, chvíli vyprávěli. Milování bylo jen krátké.

Před nádražím se rozloučili s Pavlem.

„Příští rok, až přijedete, bude už motorová drožka. Otec povolil. Byl také na výstavě a předváděné motory ho nadchly.“

V jejich kupé byly podsedáky i polštářky. Adam si lehl. Ignác nadšeně sledoval ubíhající okolí. Ještě vlakem nejel. I Lešek a Fritz klimbali vsedě. V Olomouci je čekal s bryčkou Venca. A nebyl sám, vedle něj na kozlíku seděl blonďáček.

„Ondro,“ vykřikl Adam a vrhl se mu do náručí.

Políbili se i s Leškem. Adam pak představil Fritze a Ignáce. Objal se i s Vencou.

„Už se těším na žitovku a koláče od Rózy. Odpočineme si a zítra vyřídíme vše pro Ignáce.“

„Pan doktor mě poslal, už mám všechny zkoušky jako ošetřovatel. Budu dohlížet na Adama,“ řekl Ondra Leškovi.

Jakmile zastavili před zámečkem, vyběhly je uvítat ženy.

„To jsou služebné?“ ptal se Ignác.

„Myslíš, že ne? My jsme tady jedna velká rodina. Co říkáš blonďaté Růžence? Nemá nikoho, to Helenka, tu už si vyhlédl mladý koncipient našeho notáře.“

„Je krásná, ale já ani nejsem tovaryš.“

„Neboj, budeš drogista, největší v Prostějově.“

„Ignáci, Venca ti ukáže pokojík, kde budeš bydlet, a pokud se ti něčeho nedostává, stačí říct. Zítra sjedeme vyřídit tvoji záležitost.“

Večeřeli na nádvoří. Meruňkové knedlíky s mákem. Lešek se smál.

„Lahůdek bylo plno na cestách, tady, chlapci, se vaří podle našeho Adámka. A co Ignác, Helenko?“

„Děvčata mu ukazují vesnici.“

Adam se začal smát.

„Co jsem říkal? A meruňkové knedlíky, to je lahůdka. Zítra budou brambory na loupačku a podmáslí,“ culil se.

„Proč ne?“ Ondra si zrovna přidával další knedlíky z mísy. „Zažil jsem i dobu, kdy ani brambory nebyly.“

Konverzace kvůli Fritzovi byla českoněmecká. Ten se hned přidal.

„Před nedávnem jsem měl jen jedno chudobné jídlo denně.“

„Můj Bože, chlapci, my jsme sežrali celou mísu knedlíků, jinak to nelze nazvat.“

„Přinesu další, Róza jich nadělala kopec. Všichni je milujeme.“

Lešek si zapálil doutník, Adam šel nakrmit kačky a ukázat Ondrovi skleník a stáje. Z přítomnosti Ondry měl radost, jen tušil, že plavovlasý anděl tu není jen pro jejich lásku, ale z obav o Adamovo zdraví. Začnou podzimní chladna a mlhy. Chlapcův stav se bude horšit. Karel mluvil o roce. Co potom? Z chmurných úvah ho vyrušili vracející se chlapci. Ještě se chvíli vyprávělo. Přesunuli se do ložnice. Adam přinesl šampaňské.

„Vytvoříme si živý obraz. Malé Bakchanálie. Ondra bude naším Dionýsem, Bakchem, a my mu budeme sloužit.“

Odložili oděv, připili si. Pak už Adam naaranžoval jejich scénu. Ondru posadil do křesílka, Lešek stál za ním a skláněl se. On a Fritz seděli na zemi u Ondrových nohou.

„Škoda, že neovládáme fotografické umění, být tu tak Laura.“

Adam pak vzal pohár vína, dal Ondrovi napít a pak zbytkem polil jeho krk a prsa. Ondra se smál.

„Lechtáš mě, Adame!“

Všichni se vystřídali v líbání svého boha. Pak pokračovali na krku, prsou a všude, kam lahodný mok stekl. Trochu se nadzvedl a roztáhl nohy. Adam si klekl, za ním Lešek s Fritzem.

„Krásné, krásné, jen se mi tam všichni nevejdete.“

Postavil se.

„Do naší vany se vejdeme. Jsme celí ulepení,“ ukazoval Adam.

To už bylo vyzkoušené s Fritzem, kdy říkali, že by se tam vešel i Ondra. Ten obdivoval koupelnu.

„Tak velkou vanu jsem neviděl. A ještě pod palmami.“

„To já chtěl největší vanu, jakou měli. Jako bych tušil, že v ní nebudeme sami.“

„Náš Adámku, ale více se nás sem nevejde,“ ukazoval Lešek.

„Není potřeba, Fritz je černý ďáblík, Ondra zlatý andílek, ty, Lešku, rytíř ochránce. Nic nám nechybí v naší lásce.“

Každý si užil kousek milování s Ondrou. Vymýšleli všechny možné polohy, aby se Adamovi dostalo co nejvíce společné lásky.

„Náš drahý Fritzi, za pár dnů se budeme loučit, doufám, že na svátky vánoční se budeme těšit tvojí návštěvou.“

„Kam jinam bych směřoval, můj milý Adame, než mezi ty, které miluji.“

Vyřídila se i záležitost s Ignácem. Vždyť šlo jen o formalitu. Dostal hned i slušné místo v drogerii. Také blízko malý pokojík, aby nemusel denně dojíždět. Na zámeček přijížděl v sobotu odpoledne a vracel se v pondělí. Fritz odjel zpět do Vídně na Akademii. Ujistil všechny, že přijede na vánoční svátky.

Trochu slziček smáčelo tváře. Adam občas trpěl suchým kašlem. Používal speciální kapesníky, co se pak dlouze vyvařovaly. Také šátky na ústa. Původně Karel s Jiřím si slibovali, že nasadí Kochův Tuberkulin. Ale výsledky nebyly dobré. Vznikala první sanatoria pro léčbu tuberkulózy, ale péče Ondry byla rozhodně lepší. Přijížděl i specialista z Olomouce. Snažili se být co nejvíce na čerstvém vzduchu. Do jídla mimo maso zařadili hodně vajec i syrových. Taky větší množství zeleniny a ovoce. Posilující sirupy, masti. Zdravotní stav se někdy zlepšoval, jindy horšil. Pokud nebylo chladno, ale hlavně mokro a mlhavo, byli stále venku. Na nádvoří postavili malý altánek, kde se podávalo jídlo.

Začal podzim. Naštěstí docela slunečný. Často zapřahal starý Venca koně do bryčky, kde nechali udělat pohodlné sedadlo.

„Zajedeme, Lešku, k našemu ohništi opéct si nějaké cervuláty.“

Byl krásný den. Poletovaly pavučiny babího léta. Nic nenasvědčovalo, že se objeví náhlá bouře. Přiřítila se velice rychle s velikým lijákem. Adama sice zabalili do dek, ale přesto promoknul. Další den kašlal a dostal horečku. Tu se nakonec podařilo srazit a ustával i kašel. Bylo to pro všechny varování, jak rychle se všechno může zvrtnout. Po Všech svatých zamrzlo a napadl první sníh. Adamův stav se několikrát zhoršil, ale zase zlepšoval. Připadal další sníh. Konečně došlo na sáně. Venca zajížděl do polí, lesů a po návratu se hřáli ve skleníku, mezi rostlinami z teplých krajin. Bylo čtrnáct dní před Vánoci, když přijel s telegramem posel.

„Milý Lešku, vyzvedněte mne, prosím, v pátek po poledni ve dvě hodiny na nádraží v Olomouci. Adama chci překvapit. Vaše Lukrécie.“

To nikdo nečekal. Lešek se narychlo radil s Ondrou. Bude třeba nachystat pokoj pro hosty, raději oba, hlavně je dobře vytopit. V nejbližší době přijede i Fritz z Vídně. Všechno se urychleně chystalo.

„Ondro, copak jsem zaspal? To už budou Vánoce? Je tady nezvyklý ruch.“

„Nechtějí nic zameškat. Raději vyjedeme na saních, ať se tady nepleteme.“

V pátek po obědě jako vždy si šel Adam chvíli odpočinout. Užil své léky a po bylinkovém čaji s medem vždy usnul.

Lešek s jejich kočárem už čekal na olomouckém nádraží. Hraběnka Osinawiecká přijela s jejich majordomem a dvěma služkami. Hned se vydali na cestu k zámečku. Po příjezdu jí služky pomohly s převlečením.

Adam spával ve vedlejší menší ložnici. Pomalu otevřeli. Hoch se vzbudil. Najednou se posadil.

„Zdáš se mi, babičko?“

„Nezdám, můj milý. Přijela jsem za tebou.“

„Babičko, moje nejzlatější babičko, zůstaneš tu s námi?“

„Jen přes svátky, Adame. Musím dát mnoho věcí do pořádku. Proto jsem i zde.“

„Hned vstanu, nemusím ležet, jen když se necítím dobře, viď, Ondro?“

„Jistě, zítra se můžeme všichni svézt na saních a má přijet i Fritz.“

„Na něj se také těším, ve Vídni na Akademii si vede velmi dobře, je taky tak trošku můj vnuk. I ty Ondro. Adámek mi o všem píše. Jste s Leškem moje rodina.“

„A zítra ještě přijede Ignác, babičko, z Prostějova. Taky jsem ti o něm psal. Budeme mít vánoční jedličku. Zdobí se ve Vídni i v Praze. U nás v Polsku se také věšela jablíčka na větve. A máme i takové malé svícínky, co se dají přidělat. Já se hned obléknu, stejně budeme za chvíli večeřet. Musím ti toho tolik říct.“

Po chvíli se všichni sešli v jídelně. Adam se vyptával na všechno možné, jen se ani slovem nezmínil o svém otci.

„Ještě budeš mít na babičku čas, myslím, že oba potřebujete odpočinek,“ usoudil Lešek.

Ondra odešel připravit a podat léky. Lešek s hraběnkou se usadili v pracovně.

„Má návštěva není jen zdvořilostní, můj milý Lešku. To jste jistě pochopil. Raději bych přivítala vás dva u mne, cesta je velmi unavující v mém stavu. Budu k vám upřímná. A upřímnost je krutá. Netuším, kdo z nás umře dřív. Ale příští Vánoce už budete, můj milý, slavit beze mne i bez Adama. Proto jsem vydědila svého syna. Je v klášteře u jednoho z našich statků. Ten mu také zůstane a pak jednou připadne klášteru. Nebude strádat. Po neděli přijede můj právník a notář a s vaším v Olomouci převedeme veškeré jmění hrabat Osinawieckých na vás, Lešku. Jistě, má to nějaké podmínky, ale ty pro vás nebudou žádnou přítěží. Postaráte se jako dosud o Adama. Umožníte Ondrovi vystudovat medicínu a Fritzovi sochařství. To jsou přání Adama. Nejlepší léta jste prožil ve Francii. I Adam o ní snil. Pro volnomyšlenkáře je vhodnější zemí než Rakouská monarchie. Ale jak se rozhodnete, ponechám na vás. Věřím, že čestně. Nechci slyšet od vás žádná slova díků. Znáte mě. Jen jestli takové podmínky přijímáte. Ano – Ne.“

„Ano, paní Lukrécie, jen nevím…“

„To mi stačí, Lešku. Po neděli se vyhotoví všechny náležitosti. Tím se nebudeme zatěžovat. Teď si půjdu odpočinout. Uvidíme se ráno. Dobrou noc.“

Lešek ji vyprovodil k jejímu pokoji.

Zastavil se pro Ondru.

„Adam spokojeně usnul. Vždycky když od něj odcházím, mám slzy v očích. Proč nedokážeme bojovat s tak malým, neviditelným nepřítelem. Obdivuji Adama, jak snáší svůj osud. To bych nedokázal.“

„Sedneme si na kus řeči, můj drahý.“

„Chtěl bych se jednou věnovat léčbě a výzkumu tuberkulózy, aby už na tuto strašnou nemoc nemuseli umírat lidé.“

„Je to přání i hraběnky.“

Vyprávěl mu o rozhovoru s ní.

„Je to velice zvláštní žena. Svým způsobem velice tvrdá až krutá, a přesto neskutečně milující. Adam je po ní, náš Miláček. Myslí ve všem i na druhé.“

Probírali nacházející Vánoce. Róza už s Adamem připravila požadavky, co bude nutné dokoupit. Ujme se toho Ignác. Je zaměstnán v jejich velkoobchodě, odkud vše berou. Fritz přijede zítra odpoledne. Pojede z Vídně do Brna, pak rovněž rychlíkem do Nezamyslic a lokálkou do Prostějova. Vyzvednou ho a zároveň i Ignáce. Večer si udělají malé předvánoční posezení se všemi. Hraběnka chce navštívit místního faráře a předat dar pro kostel a školu.

Sobotní dopoledne, devatenáctého prosince, ještě sněžilo. Venca zapřáhnul sáně a Adam jel ukazovat babičce okolí. Jel s nimi Ondra. Zvolili pole, louky, lužní lesy. Sklízelo se jmelí. Přivezli ho velikou otep na vánoční výzdobu. Také z hájovny krásnou velikou jedličku. Po návratu si šel Adam i hraběnka odpočinout. Kočí s kočárem vyjel do Prostějova. Doufali, že silnice bude sjízdná. Jel také Lešek, ještě doplní objednávky v obchodech. Fritz, v dlouhém zimníku s kožešinou, právě přijel. Objal Leška a políbil.

„Jak je Adamovi?“

„Zatím dobře, doufejme, že tak vydrží i přes svátky. Přijela i jeho babička z Polska.“

Ignác je čekal s několika bedýnkami nápojů a vín a velkým proutěným košem s objednanými lahůdkami. Cesty byly udržované. Projížděla koňská spřežení s dřevěnými pluhy, hrnoucími sníh k okrajům. Adam už byl oblečený a netrpělivě vyhlížel kočár. Hned se na Fritze vrhnul.

„Můj milovaný Fritzi, konečně jsi zde. Mám vás všechny pohromadě. Pojď se zahřát svařeným vínem.“

K vítání se připojil nadšeně i Ondra.

„Konečně tě poznávám, můj milý hochu. Znám tě jen z fotografie,“ podávala mu ruku hraběnka.

V jídelně přidali ještě jeden stůl a židle. Dnes večer se tu shromáždí všichni ze zámečku. Přijede i notář z Olomouce se svým koncipientem, přijdou kočí, zahradník a podkoní s ženami, taky správce ze statku. Helenka všechno starostlivě připravovala. Hraběnka se vyptávala Ondry a Fritze na jejich další plány studia. V jídelně bylo prostřeno. Čekalo se jen na olomouckého notáře. Hned jak přijel i se svým pomocníkem, začala večeře společnou krátkou modlitbou. Po přípitku hraběnka všem poděkovala za jejich péči o vnuka.

„Na Štědrý večer budou všichni se svými rodinami. Dnes si jen společně připomeneme nadcházející svátky a Nový rok.“

Menu bylo připraveno s ohledem k Adamovi. Hodně pernatého. Kuřecí polévka, zvěřinová paštika, pečená husa, nadívaný bažant. Každý si mohl zvolit, co chtěl. Zákusky, čaj, káva. Citronáda, víno. Helenka seděla vedle svého koncipienta, u Ignáce šťastná Růženka. Rózu museli přemluvit. Měla námitky, že nemůže mezi nóbl lidi.

Olomoucký notář přivezl sice vánoční dárek pro Adama, ale domluvili se, že ho při této příležitosti předvedou ostatním. Od firmy Deutsche Gramophon přehrávací přístroj na kličku, s velikou troubou. Taky několik desek ve středu s etiketou His master´s voice a obrázkem psa. Ve Vídni sice viděli Edisonův fonograf, ale tohle bylo něco zcela jiného. Všichni byli uchváceni hudbou linoucí se z velké trouby. Pánové si šli zakouřit do pracovny, dámy zvolili horkou čokoládu. Mladí pak šli postavit sněhuláka a koulovat se. Pro notáře a pomocníka byl připravený a vytopený jeden z pokojů nahoře. Ještě dlouho se vyprávělo.

Večer, kouzelný a krásný. Ondra připravil kapky, kapesníky a šátky. Ale zdálo se, že nic zlého nehrozí. Adam přesto trval na šátku s vložkou.

„Líbat se budete za mne,“ smál se. „I tak se bojím, abych vás neohrozil.“

Zato si užíval svých mladých a krásných milenců.

„Teď už musím vše brát jako naposledy. Říkat si, ještě dnes.“

Zatím jeho tělo nevykazovalo známky nemoci. Bylo stejně krásné jako dříve. Ondra usoudil, že může v noci zůstat s nimi. Jen vyměnil šátek.

Z rána navštívili všichni mši. Hraběnka a chlapci s Leškem přijali pozvání na faru k nedělnímu obědu. V pondělí stavěli betlém, jesiolku, jak říkala hraběnka. Měli množství dřevěných figurek od místních řezbářů. Použilo se i jmelí, ale hlavně už od podzimu připravený mech a čerstvé větévky jedlí a tisu. V úterý ráno přijel notář s koncipientem a hraběnčin notář, spolu s dalším polským právníkem, kteří přicestovali v pondělí a přespali v Olomouci. Odebrali se do pracovny s Leškem a paní Lukrécií. Venca nachystal sáně a s chlapci vyjeli na projížďku. Bylo krásně, slunečno a klidno. Na oběd zvolí některou vesnici v okolí. Při odpoledním návratu už pánové odjeli a vše bylo vyřízeno. Ještě den a bude se zdobit vánoční stromeček, Weihnachtsbaum. Domluvili se na drobných dárcích. I tak jich bylo pod stromečkem spousty. Chlapci českého Ježíška neznali. Dárky v Polsku nosí Svatý Mikolaj a v Rakousku Weihnachtsmann. Představa malého Ježíška, jak ho znali z jesliček, je nadchla.

Nejvíc si užili vánočních ozdob.

„Máme jich tolik, že se nám ani na stromek nevejdou,“ ukazoval nadšeně Adam. Taky z těch, kterých měli víc, hned nějaké zanesli k jejich podkonímu, který měl malé děti. Nejprve se rozvěsily těžké. Červená jablíčka, bronzové a mosazné zvonky, přírodní nebo barvené šišky. Mnoho ozdob ve tvaru figurek bylo z drážďanské lepenky obalené tenkou folií z kovu. Další byly vytvarované z papírmaše, což byl rozemletý a stmelený papír. Taky se uplatnila vata a vosk. Hvězdy, kometa, košíky z kovových drátků i stříbrných, nazývaných podle původu Norimberské. Nakonec první skleněné z Podkrkonoší.

„Ještě že jste přivezli tak velikou jedličku a nesmíme zapomenout na svícínky a tenké svíčky z barevného vosku.“

Adam byl samý úsměv. Venca s Ignácem poponášeli štafle, aby se dosáhlo na horní část. Taky se všichni domluvili na štědrovečerní tabuli. Fritz, ještě když byl doma, byl zvyklý na půst a po Půlnoční mši se podávala jen polévka. Ve Vídni už bylo vše jinak. Ryby, bramborový salát, telecí řízek, ale i zajíc, nebo bažant. V Polsku bylo k večeři sice dvanáct chodů jako apoštolů nebo měsíců v roce, ale všechny postní. Žádné maso, mimo ryby, raky, kraby, někde i vodní ptáky. Zde se domluvili na rybí polévce, smaženém kaprovi a bramborovém salátu. Aby bylo trochu peří pro Adama, bude divoká kachna a rýže. Hlavně plno sladkostí. Tradiční cukroví z ořechů vlašských i lískových. Dobroty ze sušených fíků a datlí, i z místního ovoce. Poschoďový dort, marcipán, perník, čokoláda. Na večeři byli všichni ze zámečku. Pak došlo na rozbalování dárečků. Rozsvícený stromek, svařené víno. Venca se dvakrát otočil se sáněmi, aby všechny odvezl na Půlnoční.

Noční milování, kdy se každý snažil Adamovi dát co nejvíc své lásky. Všichni si byli vědomi, že takových dnů už mnoho nebude. Přes ústa měl převázaný šátek. Otočený na bok se poddával svým milencům.

„Díky, mí chlapci. Jen prosím mne neodsuzujte, že chci tolik lásky. Není to neskromností a rozmařilostí. Za chvíli už nebude nic. Jsem šťastný, že jsem vás poznal, za naše krásné milování. Zůstaňte vždycky spolu. Budu se na vás dívat shora, nebo zdola?“

Odnesli ho pak do vedlejší menší ložnice, kde spával, když se projevovaly příznaky choroby. Taky začal pokašlávat a Ondra mu podal utišující kapky, po kterých usnul. Fritz měl v očích slzy.

„Netušil jsem, jak je nemoc vážná. V Praze vypadalo vše, jak má být.“

„I teď je hodně na čerstvém vzduchu, chutná mu, hodně jí. Obávám se vlhkého jara. Jak přijde nechutenství, záchvaty kašle a chrlení krve, jsme bezmocní.“

V následujících svátcích dostali několik návštěv z okolí. Přijeli zeťové zahradníkových dcer, jednak za rodiči a také pohovořit s Leškem. Velkoobchodník chválil Ignáce. Po Novém roce mu svěří drogerii a prodej lihu, petroleje a benzínu. Aut bude přibývat, je to záležitost mladých. Adam s Ondrou a Fritzem projížděli okolí s Vencou na saních. Hraběnka ráda seděla v kuchyni a povídaly si s Rózou. O její službě u arcibiskupa, o Adamově dětství, o vaření, bylinkách, prostě o životě. Róza jí smažila stryky. Jemně nastrouhané syrové brambory přímo do pánve, bez ničeho. Jen se špetkou soli. Opečené do růžova, s rozcuchanými okraji. Tak jak se brambory jen rozetřely po pánvi. K tomu malinový nebo jahodový džem. A kávu žitovku. Počasí přálo, mrzlo jen mírně a bylo neobvykle slunečno. Adam rád vysedával ve skleníku a brával s sebou babičku. Bylo tam i plno plodů k zakousnutí. Fíky, granátová jablka, pomeranče. Přišel si i na pernaté. Upekli velikého krocana, jak se říkalo zde, moráka.

Blížil se Nový rok. Počasí se horšilo. Venca předpovídal, že na Silvestra přijde fujavice. Takovou už zažil před deseti lety. Několik lidí tehdy umrzlo. Moc se v šenku posilnili alkoholem a nedošli domů. Tady nikdo nikam nemusí. Odpoledne přijel Ignác a vyprávěl, jak se začínají dělat závěje. Po něm ještě přijel Helenčin koncipient z Olomouce. Vlakem. Některé kočáry se musely vrátit.

„Co jsem říkal,“ usmíval se Adam. „Ignác chodí s Růženkou a Helenka tu má taky svého chlapce. Chtějí být na Nový rok spolu. My si ho také užijeme, můj poslední.“

„Adame, prosím tě…“

„Už nic neříkám, Lešku. Budeme se veselit. Peče se selátko.“

Taky se vařily dvě vepřové hlavy na Nový rok. Ignác přivezl skvělé klobásky, čerstvě vyuzené od prostějovského řezníka.

„Máš, Adame, smůlu, žádné peříčko, uletělo by štěstí.“

„Víš, Ondro, mně už uletělo dávno, ne neboj se, nebudu naříkat. Vždyť jsem si štěstí vybral ve vás třech. A kolem mne jsou jen lidé, co nás mají rádi. Strašnou bolest, ponížení, strach, to jsem si prožil díky mému otci. Zemřel bych už dávno nebýt babičky a Leška. Chci být dnes veselý a díky vám šťastný. Pustíme si ten gramophon.“

„Venku jsou dvoumetrové závěje,“ ohlašoval ráno Venca. „Nic nejezdí po silnici, prý ani vlak.“

„Je pátek, do pondělku se jistě vše upraví. V úterý odjíždí hraběnka i Fritz. Pojedou vlakem do Nezamyslic a pak každý na opačnou stranu.“

Po novoročním obědě si hraběnka zavolala Leška.

„Jen pár slov, můj milý. I když vše jsme vyřídili. Vy i Adam jste mi navrhovali, abych tu zůstala. Je to od vás hezké, ale já chci umřít na místě, kde jsem byla šťastná kdysi se svým manželem. A chci být pohřbena vedle něj do krypty v naší kapli. Nebude žádný pohřeb. Jen mne uloží a vám pošlou zprávu až opožděně. Nechci, aby někdo k mému hrobu jezdil. Se mnou zemře i doba šlechty. To je přirozené. Chodím sice do kostela, ale upřímně v Boha nevěřím. V toho milujícího, dobrotivého. To by nemohl nechat umřít Adama, dopustit války a vraždy nevinných lidí. A blábol kněží, že si Bůh bere k sobě ty, co miluje, je nesmyslný. Doufám, že splníte, co jste slíbil. Věřím vám a děkuji. Toť vše.“

Závěje byly uklizeny a přišlo slzavé rozloučení.

„Fritzi, prosím, až budu na tom špatně, přijedeš?“

„Přijedu z jara na Velikonoce, přijde jaro, bude ti lépe.“

„Ba ne, můj milý, jaro mne zabije, ale to vím už dávno, jen před koncem bych se chtěl rozloučit.“

„Adame, prosím. To víš, že za námi Fritz přijede.“

„Ano, Lešku, promiň.“

Přijel vlak. Hraběnka se služkami a majordomem nastoupila a za ní hned Fritz. Když se vrátili, šel si Adam lehnout. Jako by ho najednou opustily všechny síly. Ondra mu podával léky. Bál se, že začíná větší záchvat. Přes den četl zabalený v dekách na lehátku venku. Některé dny jen ležel a poslouchal hudbu z gramofonu. Pak večer sedávali u jeho postele a předčítali cestopisy nebo romantické příběhy. Pokašlával. Šátky a ložní prádlo se neustále měnily. Proběhl leden i únor. Počátkem března se jeho stav zhoršil. Hlavně ztrácel chuť k jídlu. Střídaly se dny bolesti, apatie a některé naplněné touhou po životě.

„Ondro, lásko moje. Vždyť ti ničím kus života. Mohl jsi ho prožívat teď s Leškem a pak s Fritzem. Místo toho vysedáváš celé noci u mne. Můžete najmout ošetřovatelku, aby se s tebou střídala. Nemusíš být stále zde.“

„Být ošetřovatelem a možná jednou lékařem, to jsem si zvolil. A stal se jím díky Jiřímu, který mě podporoval po všech stránkách. Nejsem u tebe jako ošetřovatel, to až na druhém místě. Předně jsem tvůj přítel a je mezi námi ještě pevnější pouto. Mám tě rád. Pro většinu lidí je náš vztah nepochopitelný. Děkuji za něj především tobě. Jsi náš skutečný Miláček. Budou Velikonoce, přijede náš Fritz, budeme zase všichni spolu.“

„Je ještě daleko do svátků?“

„Pondělí je dvanáctého dubna, je to jen pár dní.“

S blížícími se Velikonocemi se Adamův stav zlepšil. Hodně času zase trávil venku na pojízdném lehátku. Kolikrát se nechal zavézt k oknům do kuchyně, aby viděl na děvčata. A Róza mu vždy přinesla nějakou lahůdku, co měl rád. Někdy taky utekl až do skleníku, nebo obdivovat rašící květiny. U loubí byly obrovské trsy čemeřic, které kvetly už ve sněhu, a kvetly první sněženky, tulipány a krokusy.

Svátky velikonoční neboli Zmrtvýchvstání Páně, byly zvlášť na venkově jedněmi z nejdůležitějších svátků. Róza s děvčaty už přes zimu připravovaly velikonoční kraslice. Vyfouknutá vejce se barvila a pak vyškrabovala. Další se polepovala proužky slámy, nebo malovala v různých barvách. Slepičí, husí, ale i různá malá ptačí. Až přímo na Velikonoce se vejce vařila celá a barvila. Hlavní barvou byla červená, symbolizující Kristovu krev a lásku.

Fritz přijel na Zelený čtvrtek, kdy zvony odletěly do Říma. Vesnicí chodili mladí a hlavně malí chlapci, v rukou řehtačky na rukojeti a rychle jimi kroužili. Někteří měli trkače, podobné malému trakaři. Všichni tak vytvářeli zdaleka slyšitelný rámus. Na Velký pátek večer budou chodit po domech a koledovat. Skončí na Bílou sobotu ráno.

Fritz hned spěchal za Adamem. Objal ho a políbil na čelo.

„Přijel jsi? Mám velikou radost. Tolik jsme se všichni těšili. Děkuji ti.“

Kvůli Adamovi se předvelikonoční půst nedodržoval. Jen na Velký pátek byl chléb a voda. Na další dny se připravovaly hody. Kůzlečí a jehněčí, zajíc, pro Adama bažant. Spousta vajec. Lešek vzpomínal na Paříž, kde se od dob Napoleona udržoval zvyk péct obrovskou omeletu z tisíců vajec pro tisíce lidí na Velikonoční pondělí.

V pátek večer, když uslyšeli řehtačky, vyšel Adam před zámeček. Posadil se do křesílka, aby mohl všechny přicházející koledníky obdarovat. Hlavně měli připravené pytlíky s čokoládovými bonbony.

„Ale jíst až zítra, chlapci. Dnes je půst,“ hrozila jim Róza se smíchem.

„Tak tomu nevěřím, jen co nám sejdou z očí, pustí se do nich,“ rozesmál se Adam. Trochu se rozkašlal.

„Musíš do tepla, můj milý,“ staral se hned Ondra.

„Dnes je mi dobře, chlapci, mohu poprosit o trochu milování?“ tázal se, když uléhali.

Jemné, opatrné, ale krásné.

Ráno chodili vesničtí hoši ještě s řehtačkami. Snídal se mazanec a mnoho sladkostí. Adam si ale zašel za Vencou, aby měl k mazanci žitovku. V poledne byl i první hlávkový salát z pařeniště a ředkvičky. Fritz vyprávěl o škole, Vídni, o Lauře a Emily. Čas ubíhal velmi rychle. Večer zašli všichni mimo Adama a Ondru po západu slunce na Velikonoční vigilie. V pondělí pomlázka, šmigrust. Znovu se objevili páteční koledníci, nesoucí veliký tatar. Helenka a Růženka svým nápadníkům uvázaly na pomlázky červené pentle. Velikonoční beránek se pekl v kameninové formě. V poledne bylo jehněčí. Ještě jeden večer. Pro Adama trochu lásky. V úterý Fritz odjížděl do Vídně.

Dny ubíhaly, blížilo se roční výročí jejich příjezdu. Udělali si malou oslavu. Přijel jejich notář se svým koncipientem, který tu býval každou neděli za Helenkou. Adam sice v noci pokašlával, ale ztrácel chuť k jídlu a začal trpět bolestmi.

Celý květen se jeho stav horšil. Počátkem června poslal Ondra telegram do Vídně. Osmého přijel Fritz, Laura a Emily. Taky Jiří z Brna. Měl vysoké horečky, přesto všechny poznával, zdravil se s nimi a usmíval se. Chrlení krve bylo časté. Jiří mu nasadil silné léky proti bolesti. Adam chtěl, aby za ním postupně všichni chodili a s každým se loučil. Noc u něj trávili chlapci s Leškem.

„Nebuďte smutní. Všichni jste věděli, že bude konec. Přesto jste nešetřili svojí láskou ke mně. Lešku, prosím, přání babičky bylo, ať Ondra i Fritz dostudují ve Francii. Vilém vám sežene krásné místo, kam se přestěhujete. Já mu už psal. A mé přání. Zůstaňte vždycky spolu a milujte se, jako když jsem byl s vámi. A někdy mi přivezte na hrob kamínek z Paříže a od moře. Tolik jsem chtěl dostat se tam. Tady mi bude dobře, vždyť je to místo, kde jsem byl nejšťastnější se svým milovaným Leškem a poznal vás chlapci. Už jsem unavený, to ty prášky. Budu spát. Rozloučíme se.“

Podal si s každým ruku. Chtěli ho políbit na čelo, zadržel je dlaní.

„Moc jsem vás miloval. Pošlete zprávu babičce. Sbohem.“ Zavřel oči.

Ještě se přišel podívat Jiří. Zakroutil hlavou.

„Nemá bolesti, usnul. V noci, nebo ráno. Bohužel. Dám vám něco na uklidnění.“

Nikdo nic nechtěl, seděli na sofa celou noc. Lešek si šel chvíli ven zakouřit. Venku se potkal se starým Vencou.

„Pane hrabě Lešku, Adam mi říkal, že pojedete do Francie, nebudete potřebovat sluhu a kuchařku?“

Lešek přikývl, oba měli v očích slzy. Ignác ráno došel pro pana faráře. Adam se neprobral. Ve čtvrtek, desátého června, v deset hodin, přestalo bít jeho srdce. Zřízenci pohřebního ústavu přivezli rakev. Lešek dal Adamovi do rukou uschlou kytičku fialek. Z jejich prvního dne na zámečku. Pohřeb bude v sobotu odpoledne. V pátek dostali telegram.

„Její hraběcí Milost, hraběnka Lukrécia, Ksenia, Sobieslawa Osinawiecká ze Swierkovy Gory, zesnula posledního dne měsíce května. Mirmanski.“

„To byl její majordomus. Adam ji přežil jen o deset dnů. Musíme zařídit pohřeb, chlapci.“

Sešlo se nebývalé množství lidí. Celá vesnice a mnoho z okolních vsí, z Prostějova i Olomouce. Do kostela se nevešla ani polovina. Pro místní byla smuteční hostina v hostinci. Pro blízké na zámečku. Do konce příštího týdne bylo vše vyřízeno. Jiří, ač nerad, se rozloučil s Ondrou. Zámeček bude nabídnut k prodeji. Vše vyřídí olomoucký notář. Hraběnka i Adam pamatovali na všechny i finančně. V pátek odjedou do Vídně. Odtud po pár dnech zamíří do Paříže. Za nimi se přestěhují i Leškovi sourozenci z Varšavy. Starý Venca a kuchařka Róza zvolili cestu s Leškem, Fritzem a Ondrou. Zase stáli všichni před zámečkem a loučili se. Tentokrát nebyly v jejich tvářích úsměvy, ale slzy.

Dva kočáry vyjely z brány na nádraží. Dlouho budou všichni vzpomínat na Adama Miláčka.