Adamové II. – Miláček (1)

1908

Předposlední dubnová neděle. Brzo ráno sice pršelo, ale pak aprílové sluníčko osušilo čerstvě rašící trávu. Pozlatilo a postříbřilo záhony vonících narcisů, lemující cestu před zámečkem. Veliký záhon ve tvaru srdce, rozdělený nízkými stříhanými plůtky ze vždy zeleného zimostrázu do ornamentálních tvarů, překypoval všemi barvami. Rudé, žluté a růžové tulipány, modré, červené i bílé hyacinty. Cesta, která se za branou rozdělovala do dvou, aby udělala místo velkému záhonu, se opět spojovala před vstupními dveřmi. Byla čerstvě vysypaná rudožlutým pískem a pečlivě uhrabaná. U schodů před vchodem stál notář z Olomouce se svým písařem, kteří všechno už měsíc zařizovali. Správce statku, podkoní a zahradník, jejich ženy, kuchařka, pokojská, dvě služebná děvčata a starý Venca, který bude mít na starosti topení a osvětlení. Nikoho z nových pánů neznali ani neviděli. I notář viděl jen jednoho z nich. Jsou z Polska. Hrabě Osinawiecki, mladík prý osmnáctiletý, a jeho soukromý učitel, hrabě Walewski, vystudovaný v Paříži hned na několika školách, i bývalé Sorboně, okolo třicítky. Kvůli mladému, který má velmi chatrné zdraví, se už několik dnů naplno topí. Potřebuje teplo, péči a klid. Všichni byli netrpěliví. Měli tu být po desáté hodině a bylo jedenáct. Právě když písař zapaloval notáři doutník, objevili se v bráně koně. Zapřažení do malého cestovního kočáru pro dva. Kočí seděl na venkovním kozlíku s malou stříškou. Notář podal doutník písaři, aby ho uhasil, porovnal si na hlavě cylindr a naladil příjemný úsměv.

Z kočáru nejprve vystoupil vysoký, štíhlý mladý muž, v dlouhém šedohnědém cestovním plášti a kalhotách stejné barvy. Světle hnědé vlasy kratšího střihu měl učesané na pěšinku. Velké hnědé oči, rovný nos, vystouplá, mírně hranatá brada. Docela dobře by odpovídal představě hezkého, ale trochu drsného husara na koni. Jako z dávné olejomalby. Jen rty, živě červené, plné a krásně vykrojené jak ptačí křídla, zjemňovaly prvotní dojem. Usmál se, hned se však stočil zpět k vozu a podával ruku svému spolujezdci. Byli úplně stejně oblečení. Jen místo vysokých jezdeckých bot měl mladík teplé kožené boty s kožešinou. Na krku uvázaný růžový šátek s bílými růžemi. Hlavu mu pokrýval kožešinový baret.

„Co nejsrdečněji vás vítáme ve vašem novém domově, drazí pánové,“ podával notář ruku.

„Děkujeme za milé přivítání, přejeme vám všem krásný den. Omluvte prosím Adama, česky se teprve učí krátce.“

„Dzień dobry. Dobrý den.“ Adam se usmál a uklonil.

Všichni zatleskali.

„Hned se vám budu věnovat, pane Brodský, jen odvedu Adama, musí si po cestě odpočinout.“

Prosklené dveře byly otevřené do malé vstupní haly. Naproti stejné, jen o něco širší, ústily do nádvoří, zalitého sluncem. Po obou stranách se zvedaly schody, které nahoře vytvářely malou galerii. Dole vlevo i vpravo vedly chodby k pokojům. Kdysi byly místnosti průchozí jedna za druhou. Majitel před nimi nechal probourat u severní stěny chodbu. Místnosti se sice zmenšily, ale každá tak měla samostatný vchod a v kachlových kamnech se topilo z chodby. Celý zámeček měl podobu rozevřeného písmene U. Nad vstupem byla malá věž s knihovnou. Vcházelo se tam z galerie. Na obě strany bylo v podkroví několik pokojů, s okny v arkýřích směřujících do nádvoří. Pro případné hosty, nebo služebnictvo. Horní místnosti, mimo knihovnu, nebyly nijak upraveny. V přízemí vlevo směrem od vchodu byla jídelna, přijímací salon, pracovna a dvě propojené ložnice. Na konci chodby toaleta a malá koupelna. Další koupelna a toaleta byly za poslední ložnicí. Ve velkých lázeňských kamnech se topilo v malé koupelně na chodbě. Tak měla ta za ložnicí zachováno naprosté soukromí. Vpravo dva pokoje pro hosty, přípravna s kuchyní, spíž, vstup do sklepa. Tři malé pokojíky pro kuchařku a pokojské. V posledním byl ubytovaný Venca, který všude topil, doléval petrolej do lamp, čistil cylindry a měnil svíce v lustrech. Na konci chodby opět toaleta a koupelna pro služebnictvo. Všechny místnosti měly okna do nádvoří. Levé na jihozápad, pravé na jihovýchod. Okna k severu s mřížemi osvětlovala chodby. Podlahy v pokojích byly z mozaikových parket, na chodbách z pálené dlažby, pokryté koberci. Původní nábytek panských pokojů odvezl bývalý majitel. Vše bylo vybaveno novým moderním nábytkem od věhlasné vídeňské firmy Kohn a Vrobel. Ložnice ze světlé kanadské břízy, skla a bílého mramoru. Pracovna z příjemně načervenalé středomořské pinie, jídelna se honosila ořechem a tmavým mramorem. Zde také celou stěnu pokrýval obrovský gobelín Bakchanálie, doplněný několika obrazy zátiší. V přijímacím salonu dva obrazy v životní velikosti Adamových prarodičů, hrabat Osinawieckých, od Wojcziecha Kossaka. Několik dalších předků, pohledy na jejich zámek v Swierkowe góre, tržiště ve Varšavě a přístav v Gdaňsku. Převážně od Juliusze Kossaka, přítele hrabat Osinawieckých. Vše ostatní čekalo v latění beden, stejně jako kopie Davida a Diskobola, které si rozmístí sami.

Notář představil jejich služebnictvo.

„S obědem, prosím, počkáme, snad hodinku, až si Adam odpočine,“ obrátil se hrabě Walewski ke kuchařce.

„Snad je v ložnici teplo.“

„Buďte bez obav, pane hrabě, jako ve staré kuchyni,“ spěchal říct starý Venca.

„Prosím, počkejte mne v pracovně nebo studovně, ještě nevím, jak jí budeme říkat,“ požádal hrabě notáře.

„Vy jste zřejmě slečna Helenka,“ otočil se ještě k asi šestnáctileté, hezké venkovské dívce, v bílých šatech s modrým lemem. Trochu se zarděla a přikývla. Slečno, to jí ještě nikdy nikdo neřekl.

„Doneste, prosím, k zadní ložnici konvici s čajem a medem a pak prosím o tři kávy na modrém servisu, a je-li, nějaký zákusek do pracovny.“

Otevřel dveře a pokynul notáři s písařem. Pak s Adamem zašel do zadní ložnice.

„To je nádhera,“ užasl chlapec. „Krásné teplo.“ Sundal si kabát a přehodil ho přes židli. Hned se posadil do Thonetova houpacího křesla.

„Všechno vypadá jinak než na nakresleném plánku.“

Jeho společník zatím vyndal z plátěného kufříku u dveří kožešinové pantofle.

„Jistě máš, lásko, prokřehlé nohy.“ Rozvázal tkaničky a opatrně sundal boty i silné bílé vlněné ponožky. Začal jemně masírovat hochovy prsty.

„Jdi se, prosím, věnovat notáři, a obědvat můžeme za chvíli. Na cestě mi vyhládlo.“

„To rád slyším, měl jsem o tebe obavy.“

„Tady nám určitě nic nehrozí a budeme mít klid.“

Ozvalo se zaklepání. Oba se zasmáli.

„Vstupte,“ zavolal Adam.

„Tvůj čaj, můj milý,“ řekl jeho společník. „Objednal jsem ho.“

„Díky, slečno Helenko. Jdi, Lešku, vyřídit naše záležitosti. Nic nepotřebuji. Díky.“

Po chvíli donesla Helenka podnos do pracovny. Konvice s kávou, menší se smetanou, cukřenka z broušeného skla. Na talířcích krémový závin, trubičky se šlehačkou, čokoládové řezy. Míšeňský porcelán s modrými květy a pavími pery. Měla strach, aby něco nepopletla, nebo, nedej Bože, nerozbila. Vždyť byla celý měsíc v olomouckém hotelu Goliath na Horním náměstí na zaučenou. Nejvíc jí pomohla kuchařka. Vařila dvacet let u arcibiskupa prof. Františka Saleského – Bauera. Začínala mít problémy s nohama a s vděčností přijala zdejší místo. Tam sice měla k ruce další dvě kuchařky a několik pomocnic. Arcibiskup měl neustále plno hostů, ale i několik dalších církevních hodnostářů ve svých službách. A tady, vařit dvěma mladíkům a pěti sloužícím. Navíc tu byla dvě děvčata pro pomoc v kuchyni i pokojské Helence. S těžšími pracemi a topením ve dvou sporácích pomohl Venca. U velkého úklidu žena podkoního a zahradníka.

Adam dopil čaj. Chvilku se rozvaloval v křesle. Pak si sundal teplou vestu a kalhoty nahradil lehkými z černého sametu. Vše už bylo uloženo v jedné ze šatních skříní. Rozvázal si šátek s růžemi a košili sepnul broží s českými granáty. Šel se opláchnout do koupelny. Bílá obrovská litinová vana byla částečně zapuštěná v kachlíkové podlaze. Růžovému umyvadlu v bílé desce mramoru vévodila labuť s poloroztaženými křídly, pod kterými byly kohoutky, a ze zobáku tekla voda. Na jedné straně zrcadlo, toaletní stolek a dva taburety, na druhé okno z neprůhledného surového skla, kde byly vybroušeny hvězdy a měsíc. V patách vany do podlahy zapuštěný dřevěný květináč s třemi palmami. Za palmou rákosová zástěna maskující výklenek s toaletou. Nad návrhy proseděli s Leškem kolik večerů. Teď má před sebou obživlé sny. Musí hned napsat babičce, jak je všechno neskutečně krásné. Vždyť nebýt jí, neměl by šanci přežít v hrozném psychiatrickém ústavu a jeho milovaný Lešek by byl ve vězení. Přeběhl mu mráz po zádech. Vrátil se do ložnice, vyšel na chodbu a zaklepal na dveře pracovny.

„Adame, měl jsi ještě odpočívat.“

„Ne, ne, je mi dobře. Máte ještě mnoho vyřizování? Venku je krásně, projdu se a zajdu do kuchyně, ať v brzku připraví oběd. Mohu?“

„Jistě, zvládneš to?!

„Určitě!“

Vyšel do chodby, prošel vstupní halou a pak do přípravny, kde byly pootevřené dveře. Na podnosech už byly vyrovnané talíře a příbory, jen je odnést. U zdi stály veliké příborníky, plno zavěšených polic a skříněk. Prošel do kuchyně, zalité poledním sluncem. Uprostřed u velkého stolu seděla všechna děvčata. Jedna čistila zeleninu, druhá šťouchala brambory, Helenka skládala ubrousky. Kuchařka v mřížkované zástěře právě nahlížela do jedné z pečících trub. Venca nakládal dříví do zadního sporáku.

„Pane hrabě,“ zděsila se kuchařka, „vždyť prý odpočíváte po cestě.“

„Už ne, a neříkejte hrabě, je dvacátý věk, jsme moderní. Jen prosím Adame a pane Lešku. Já moc česky neumím, ale musím, říká Lešek. Mohu rzodkiewku?“

„Jistě pane… Adame.“

Adam si vzal z právě krájených asi tři ředkvičky a vyšel na chodbu. Chroupal je. Byly úžasně šťavnaté a lehce pálivé. Prošel na nádvoří. Podél oken bylo dláždění, pak zelený trávník, malá kašna a záhony teprve se probouzejících růží. Velké schodiště na louku s rybníčkem. Za ní loubí ze dřeva s popínavými rostlinami, zatím bez listí, připomínající kolonádu. Vpravo stříhané bludiště z habrů, za ním domek podkoního, stáje a kůlna na kočáry. Nalevo záhony připravené na květiny a zeleniny, pařeniště, skleník a domek zahradníka. Dál ovocné stromy a park. Adam zašel až k rybníčku. Hned se k němu sjelo několik kachniček, mandarínek.

„Kaczky, kaczky,“ volal na ně. Musí jim příště něco přinést. Slunce krásně hřálo. U schodů byly celé polštáře vonících fialek. Natrhal malou kytičku. Zvenku prošel otevřenými dveřmi do jídelny, kde se právě usazoval notář s písařem a Leškem.

„Jsou krásné, děkuji ti.“

Helenka přinesla vázičku. Teď už všichni čtyři zaujali svá místa. Lešek nalil do vysokých pohárů šampaňské.

„Na další dobrou spolupráci.“

Jako předkrm byla zdobená šunka v aspiku, servírovaná v malých skleněných lodičkách. Jemná kuřecí polévka s těstovinami. Pečená holoubata s bramborovou kaší, nazdobenou nastříhanými plátky ředkviček do podoby ježků. Očka z kapar a tlamička z naložených okurek. Další se přinášelo v mísách a každý si bral, co chtěl. Bylo to Adamovo přání. On některá jídla zbožňoval, jiná přímo nenáviděl. Proč tedy nutit někomu něco, co nemá rád. Jen aby učinil za dost hostiteli. On sám nikdy nepoznal nedostatek mimo strašnou dobu v léčebně, kam ho zavřeli na popud jeho otce. Obdivoval Leška, když vyprávěl o svých studentských létech v Paříži. Jak se svými dvěma spolubydlícími, oba byli Češi, proto jeho znalost češtiny, sháněli každý, co se dalo, na společnou večeři. Levné bagety s různými vadami na kráse, stejně tak neprodané slanečky večer na tržišti, zbylou zeleninu a ovoce od venkovských trhovců. Někdy i ušetřili na sedmičku vína. Byl sice hrabě a jeho rod měl o dvě stě let starší historii než Osinawietští, říkala babička, jenže kvůli svým marnotratným předkům mu zbyl jen titul. Později, když už dával hodiny bohatým žákům, i jeho přátelé, mohli si dovolit jídlo v restauraci a pak i na pár hodin kuchařku. Oběd skončil kávou, moučníkem a pánové si šli zapálit doutník, s ohledem na Adama venku na nádvoří, kam se posadili do přinesených bambusových křesílek. Okolo čtvrté přijel pro notáře kočár z Olomouce a pánové se rozloučili. Adam prohlížel v kuchyni, co zbylo. Byl nadšený, dvě holoubata, kuřecí prsíčka na mateřídoušce. Miloval vše, co mělo peří.

Posadili se v ložnici do houpacích křesel u kamen. Jednak se značně ochladilo a pak se Lešek obával, aby se nezhoršil Adamův stav.

„Jsem rád, milý, že jsi toho tolik snědl. Na cestách ti moc dobře nebylo.“

Večeři si nechali přinést do ložnice. Oba byli z cesty unavení. Adam šel napouštět vanu. Velká lázeňská kamna byla ve vedlejší koupelně. Zde měli naprosté soukromí. Kolem vany rozestavili několik porcelánových svícnů. Voda voněla solemi a olejíčky. Adam se ponořil, lákal Leška. Ten přinesl hodiny a postavil je na toaletní stolek.

„Nesmíme zapomenout na tvůj lék.“ Užíval ho po šesti hodinách.

„Lešku, všechen strach ze mne opadnul, tady se cítím svobodným a šťastným. Díky.“

„Také doufám, že tady budeš v bezpečí.“

I Lešek sundal oblečení. Adam si klekl.

„Zůstaň chviličku stát, chci si tě užít.“

Adam ho objal v pase. Pak jeho ruce sjely na cestičku světle hnědých kudrlinek, táhnoucí se od pupíku dolů, k pomalu stoupajícímu penisu. Svými prsty jemně poklepával na varlata, zatímco ústa se mazlila s obnažujícím se žaludem. Krouživými pohyby prstů se posunoval ke štěrbině mezi krásně klenutými půlkami. Ruce sjely opět k mírně ochlupenému šourku, aby se spustily na pevná stehna. Krásu, které nebyl schopný se nabažit, svíral svými rty. Lešek vzdychal, prsty a dlaně přitiskl na hochovy tváře. Ten otevřel víc ústa a užíval si nejprve pomalé a jemné přírazy. Ty nabývaly na intenzitě. Jedna Adamova ruka přejížděla po hrázi, druhá přidržovala penis. Leškovy ruce vjely do hustých Adamových vlasů a pomáhaly přirážet. Konečně. Adam ještě chvíli slíbával poslední kapky.

„Promiň, lásko, u nás na zámku jsem se vždycky bál, že se objeví otec a četníci. Tak krásné jsem ještě kouření nezažil. Jen jsem nezvážil, že tě musely bolet nohy. Příště si lehneme, odpusť, ale nemohl jsem si pomoci.“

Lešek si sedl naproti němu.

„Také jsem míval takový nepříjemný pocit. Ale i zde si musíme dávat pozor. Nevíme, jak se k naší lásce postaví naši sloužící. Jsou milí, nerad bych hledal někoho jiného.“

Po koupeli odnesl Adama na velkou postel.

„Jsi lehoučký jak lištička po zimě. Musíš hodně jíst.“

„Zajedeme v létě na jih k moři? Nebo do Paříže?“

„Cokoliv si budeš přát, ale musíš nejprve zesílit. Teď v květnu pozveme Karla a Jiřího, pořádně tě prohlédnou. Taky Volfganga a Petera z Vídně a Lauru s Emily. Chci, abys poznal mé věrné přátele ze studií v Paříži.“

„Já žádné přátele nemám, jen babičku a tebe. Kvůli nemoci jsem nikam nesměl.“

„Budou i tvými přáteli, jsou skvělí, uvidíš.“

„Nejsi příliš unavený?“

„Vůbec ne, doufám, že jsme s milováním pro dnešek neskončili.“

„To vidím, tvůj miláček se pěkně vzpouzí.“

Líbali se.

„Snad, abych tě…“

„Nemáš teď žádné příznaky. Před tím jsem neonemocněl.“

Sehnul se k jeho klínu. Trochu propadlé břicho, zesláblá stehna. Snad změna vzduchu a klid, snad…, je dvacáté století, lékařská věda významně pokročila. Karel s Jiřím jim poradí. A přijede i lékař z Olomouce. Jen toho nejžádanějšího mezi nohama neubylo. Chvilku si pohrával, pak se sklonil. Pomohl si trochu rukou. Chlapec se mírně prohnul a s výkřikem mu plnil ústa.

„Tvůj lék, Adame.“

„Nebuď ošklivý, to není ono, co by mělo následovat.“ Nepatrně se usmál.

Když spolkl lžíci nějakého hořkého sirupu, zaprosil.

„Jsme tu první noc. Víš, co se říká. Jak poprvé, tak navždy.“

Stulil se Leškovi do klína. Tomu nelze odolat. Sáhl po kelímku z dřevěné dýhy. Na nálepce byl zelený jelen.

„Je to chladivé,“ vykřikl Adam, ale další pronikání už nepřinášelo chlad. Naopak, prohlubující se a spalující vášeň.

Jen co se opláchli, chlapec usnul. Lešek seděl na pelesti. Na nočním stolku svítila malá petrolejová, přenosná lampička.

Modré stínítko s kulatými dírkami vysílalo do okolí tenké paprsky. První den, první noc. Jaké budou ty další?

U podávání léku jen Adam otevřel ústa, polkl a spal dál. Ráno byl vyděšený.

„To už je deset? Proč jsi mě nevzbudil?“

„Byl jsem šťastný, že tak krásně spíš. Chceš snídani do postele?!“

„Ne, podívám se, co je v kuchyni.“

„Prosím, mladý pane, já už snídal v šest.“

„Nevadí, dáš si se mnou svačinu.“

Opláchnul se a přes košili si ještě oblékl teplý župan. Vyšli do kuchyně.

„Pane Adame, hned vám připravím snídani,“ starala se kuchařka.

„Co je v té konvici?“

„Jen žitovka, od naší snídaně.“

„Je dobrá, chutná mi. A tohle?“

„Buchty s povidly, ty má rád Venca. Děvčata šla na statek, tak vám hned připravím na podnos.“

„Proč, je moje chyba, že jsem zaspal. Ale to je dobře. Butečky jsou lepší jak ty moc pocukrované s ořechy a mandlemi.“

Seděl u kuchyňského stolu, naléval si žitovku a cpal se buchtami. Kuchařka se prosebně dívala na Leška.

„Jen ho nechte, hlavně že jí.“

„A co bude v poledne?“

„Máte v jídelně jídelníček, ale můžeme ho upravit.“

„Dnes budeme mít nadívané smrže.“

„Smardze,“ doplnil Lešek.

„Ty mám rád, rostou i u nás. A vy v kuchyni?“

„Zbylo dost brambor. Uděláme placky na plotně. Se zbytkem hub a vejci, maštěné sádlem, nebo máslem s povidly a mákem.“

„Nalešniky,“ upřesnil Lešek.

„Vám udělám uzené plátky se smetanovou omáčkou…“

„Proč? Já chci smrže, ty placky s houbama i povidly. A polévka?“

„Uzená s kroupami a vám budu vařit…“

„Nevařte, nač vařit dvakrát, my jíme i obyčejná jídla a lahůdky, až budeme mít hosty.“

Přicházela zrovna Helenka.

„A prosím něco pro kachničky, krasavičky.“

„Jdi se obléct, Adámku. Mám velkou radost, že tady jí. Dříve se v jídle jen nimral, skoro nic mu nechutnalo.“

„To ten venkovský vzduch, pane Lešku,“ dodala se smíchem kuchařka. „Víte, Jeho Eminence, pan arcibiskup František, chtěl kolikrát k večeři brambory na loupačku a podmáslí, když neměl hosty. A jak mu šmakovalo.“

Adam vběhl do pracovny.

„Už je venku krásně teplo, kdy nám přivezou koně?“

„Koncem týdne ke kočáru i s vozkou a někdy po neděli naše jízdní. Neměl bys běhat. Jsi celý uřícený, musíš být opatrný.“

„Nebuď jako babička, večer jí musíme napsat.“

Objevila se Helenka.

„Prosím, už je oběd, můžeme ho podávat? Měli jste otevřené dveře.“

„Helenko, a jak se vlastně jmenuje kuchařka a ta dvě děvčata?“

„Kuchařka je Róza, Rozálie. Se světlými vlasy je Růža, Růžena a s tmavými Máňa, Marie.“

V jídelně už byla porcelánová mísa s uzenou polévkou s kroupami a svítkem. Pak smrže nadívané paštikou na osmažených plátcích housek. V omáčníku jemná smetanová omáčka. Na jedné míse bramborové placky s tenkými plátky uzeného a vaječinou, na druhé s povidly a mákem. Vše srolované do malých válečků. Hlávkový salát, čerstvě politý opraženým špekem a jablečný kompot s bezinkami.

„Všechno jak jste si přál, pane Adame.“

Ten si přidal polévky, stejně jako všeho ostatního. Lešek se nestačil divit. Jen měl strach, aby mu nebylo špatně. Adam si šel po obědě na chvíli lehnout na pohodlný gauč, ale brzy byl zase u Leška v pracovně.

„Nezajdeme se zatím podívat do stájí a do skleníku? Ještě jsem tam nebyl.“

Stáje byly zatím prázdné, připravené pro šestici koní. V kůlně, podloženy dřevy, zůstaly jen sáně. Vše ostatní se přiveze. V ohradě u domku podkoního dováděly dvě kozy. Na statku je jich prý celé stádečko, i ovcí. Podkoní se ženou byli mladí, měli čtyři děti. Dvě nejstarší už chodily ve vesnici do školy. Zahradník a jeho žena už měli dvě vdané dcery. Jeden zeť učil na gymnáziu v Prostějově, druhý tam měl sklad a velký obchod se smíšeným zbožím. Byl tak hlavním dodavatelem pro zámeček všeho, co nebylo na statku. Ve skleníku byly připraveny velké palmy, oleandry, cykasy a mnoho dalších květin, které ozdobí nádvoří, po zmrzlých v květnu. Většinou byly nakoupeny v arcibiskupských sklenících v Kroměříži. Adam byl nadšený. Ptal se, jak se která rostlina jmenuje, odkud pochází, jak kvete, nebo plodí. Večer mu ještě šel starý Venca ukázat na půdě velký vodojem, kam se obden musela napumpovat ručně voda ze studny. Lešek vyřizoval dopisy a objednávky toho, co přivézt a nakoupit opomněli. Když přišel do ložnice, Adam už tvrdě spal. Ani se nestačil svléknout, jen spolehnul na gauči. Zakryl ho přikrývkou. Jeho propadlé a pobledlé tváře zrůžověly. Vrátil se do pracovny, sedl si do jednoho ze dvou sametových ušáků a nalil si sklenku vína. Je tu krásně. Snad tak i zůstane. Jen Adamova nemoc. Rozpomínal se na jejich seznámení.

Je to přes rok, co přijel na zámek hrabat Osinawieckých v Swierkove Gore. Dva roky, co se vrátil z Paříže. Našetřil i něco peněz. Pronajal menší, ale hezký byt, kam se nastěhoval se svojí o šest let mladší sestrou a o dvanáct let mladším bratrem. Jejich rodiče už nežili. Nejprve začal dávat hodiny francouzštiny a němčiny. Nabídli mu místo v přírodovědeckém muzeu. Docházel do několika bohatých a vznešených rodin. Jenže Varšava nebyla Paříží. Tam měl okruh svých přátel. Divadlo, balet, kabarety, umělecké vinárny, nespoutané večírky v soukromí. Vztah s jedním malířem z Bretaně, nezávislý, nezávazný, živočišně divoký, závratný a vše spalující. V Polsku bylo všechno ovlivněno konzervativní církví. Přišla mu skvělá nabídka. Stát se vychovatelem chlapce se souchotinami. Nebyl schopný studovat na běžných školách. Znamenalo to odjet na jejich zámek na celý rok a pak podle výsledků prodloužení. Nebylo to bez nebezpečí, nemoc je v určité fázi nakažlivá a nevyléčitelná. Jenže plat přímo královský. Měl čtrnáct dnů na rozmyšlenou. Do Varšavy přijel Jean-Luc. Nedokázal zde být upjatý a škrobený jako mladí Poláci. Než tomu mohl Lešek zabránit, sehnal pár kumpánů a ztropil po nočních podnicích několik skandálů. Největší byl, když Leška na veřejnosti líbal a vyprávěl, jak se milovali. Poslíčkové se mohli ztrhat, jak přinášeli kartičky, že další výuka jejich dcery nebo syna není možná. Někteří přímo označili jeho chování za skandální, co by mohlo narušit mravní výchovu jejich potomků. Jean-Luc sice zase odjel, ale napravit pošramocenou pověst nešlo. Pořád měl pozvání od hraběnky Osinawiecké. Nejprve tam ani nechtěl jet. Pokud to ještě neví, o to horší pak bude vyhazov. Při tom doufal, že sestru i bratra bude moci poslat také na studia do Paříže. Zkusí to. Navíc ten den lilo jako z konve. Když vystoupil z kočáru, déšť se změnil v proudy vody. Než prošel zahradou a nádvořím, byl jeho plášť zcela promočený. Sluha mu ho odebral a zavedl ho do malého salonku v přízemí. U praskajícího ohně v krbu seděla hraběnka. V tmavomodrých šatech, bez krajek a přízdob, jen s perlovým náhrdelníkem.

Pozdravil, představil se a uklonil.

„Přisedněte, hrabě Walewski, k ohni. Jste celý mokrý.“ Zazvonila malým ručním zvonkem s držadlem ze slonoviny. „Mohu nabídnout trochu kávy?“

„Děkuji, budete velmi laskavá, to počasí…,“ nevěděl jak dál.

„Nebudeme se bavit o počasí, můj milý, nejsme Angličané. Jen bych vás snažně poprosila, abyste na mé otázky odpovídal pravdu. Postačí ano – ne.“

Pokojská přinesla podnos a položila jej na malý kulatý stolek mezi nimi. Káva, mléko, smetana, cukr, suchary.

„Poslužte si, hrabě. Nebudu vás napínat. O vašem, v očích jiných, mravním poklesku ve Varšavě vím. Lidé se rádi postarají, jen když mohou ublížit. Jean-Luc je hezký chlapec, ale nestálý jak jarní vody. Jako většina umělců. Jste homosexuál, jak zní jeden z názvů pro lásku mezi muži?“

Lešek viděl, že nemá cenu zapírat.

„Ano.“

„Nebyla jsem tomu dříve nakloněna, bohužel můj sedmnáctiletý vnuk je zřejmě též takovým. Nejsem žádná náboženská fanatička jako můj syn. Miluji nade vše svého vnuka a už jsem se smířila i s tím, že náš starobylý rod vymře. Je ovšem nové století. Šlechta už v něm nebude hrát významnou roli. Nedívejte se prosím na mne jako na starou kuplířku. Mimo vás nemám jinou volbu. Jako by nestačilo, že Adam je smrtelně nemocný. Je to strašné, kruté a nezvratitelné. Podle lékařů je jeho nemoc nyní v latentní fázi. Ovšem riziko je stále, proto takový plat. Ale vidíte, jsme stále spolu. Přesto se nic neprojevilo. Jeho předchozí vychovatel neodešel kvůli Adamově nemoci. Řekl prý mu při nějaké příležitosti, že se mu nelíbí dívky a ženy, ale muži, jako je on. Byl tím rozhořčen a podal výpověď. Zavolala jsem si Adama. Potvrdil to. Řekl, že v antických dobách byly takové vztahy běžné. Nebylo to nic nezákonného. Viděl jste fotografii, kterou jsem vám poslala. Je velmi hezký, ale i velmi mladý. V Pruské části Polska by byl plnoletý v osmnácti, ve zdejší až v jedenadvaceti. Až bude zde plnoletý, milý hrabě, bude mrtvý. Nechci vás do nějakého vztahu nutit. Jen to, aby člověk, kterému ho svěřím, ho plně chápal. To nedokáže nikdo, kdo není stejný jako on. Nežádám po vás, aby mezi vámi vzniklo něco víc než pochopení a přátelství. Nechtěla bych, abyste se dopustil falešné lásky a na jeho smrt pak čekal jako na vysvobození. Všechna moje slova jsou bezcitná, vím. Jeho otec, bohužel, se jen věnuje fanatickým kněžím. Zavřel by ho do blázince a nechal léčit. Chci po vás těžké rozhodnutí, dnes do večera. Teď zavolám Adama.“ Zazvonila. Nahlédla služebná.

„Adama, prosím.“

„Babičko, babičko,“ ozvalo se ode dveří. „Ach promiň, máš návštěvu?“

Vstoupil vysoký, štíhlý, pohublý, velmi bledý mladík, přesto krásný. Podával ruku Leškovi, představili se.

„Vítám vás, hrabě Walewski. Jsem nesmírně potěšen vaší návštěvou. Babičko, a to necháš našeho hosta jen u kávy? Našeho vzácného hosta. Vždyť váš rodokmen je o dvě stě let starší jak náš. A to patříme k nejstarší polské šlechtě. Slyšel jsem, studoval jste v Paříži, několik škol najednou i dřívější Sorbonu. Myslím, že jsem nemohl získat lepšího učitele, než jste vy, hrabě.“

„Hrabě Walewski se ještě nerozhodnul, Adame. Má čas do večera. Musí vše zvážit.“

„Doufám, že neodmítnete,“ Adam udělal zkroušený obličej. „Ukáži vám náš zámek. Mohu, babičko?“

„Jistě, jen nezapomeň, brzy bude oběd a tvé léky.“

Vyšli na chodbu.

„Pokud vám nebude vadit, jsem prostě Adam,“ ujal se řeči. „Mohu vás oslovovat pane Lešku?“

„Jistě, budu rád.“

Pak už nic nevnímal, co mu chlapec vyprávěl o historii zámku. A ukazoval obrazy na dolním patře.

„Tohle je Matejko, Wyspianski, Gierymski, tahle krajinka s mlýnem je stará pět století.“

Viděl před sebou andělské stvoření, kterému dohořívá svíce života. Vždyť je dvacáté století. Století pokroku a humanismu. A rozvoje všech věd, i lékařské. Zůstane. Pokusí se bojovat o Adamův život.

Ozval se gong.

„Po obědě bude času dost. Vrátíme se k babičce. Když nemáme hosty, jíme dole u ní. A vy se tu doufám, pane Lešku, nemusíte cítit jako host. Vždyť budete jedním z nás. Bude zde váš nový domov.“

Oběd byl velkolepý. Mořské i sladkovodní ryby, zvěřina, nadívaný kapoun. Adam ze všeho jen ochutnával.

„Uvažuji o změně prostředí, hrabě. Zdejší časté deště a mlhy od jezer vnukovi nesvědčí. Teď si bude muset odpočinout a já také. Venku je velmi špatné počasí. Adam vás zavede do knihovny. Náš majordomus vám tam bude k službám. Pití, doutník, cokoli si budete přát. Vnuk si vás pak vyzvedne a provede celým zámkem. Pokud si budete chtít odpočinout, v knihovně je sofa. Příjemný pobyt u nás, hrabě Walewski. Večer se zde setkáme.“

Adam ho zavedl do knihovny. Veliký podlouhlý sál s nádherně malovaným stropem. Výjevy z mytologie střídaly lovecké scény. Všechny stěny pokrývaly vyřezávané, tmavé knihovny, jejichž police byly zcela zaplněné. Od starých rukopisů na pergamenu, přes první tisky, ve švabachu a kurentu, až po moderní publikace. Díla antická v řečtině a latině, francouzská, německá i ruská. Také domácí autoři. Vše od filozofie až po romány. Jak odešel Adam, zjevil se jako duch zdejší majordomus, v černém, zlatě lemovaném fraku. Ptal se na jeho přání. Odklopil dvířka zamaskovaná hřbety knih a nabídl vodku, koňak, burbon, doutníky a cigarety. Lešek zvolil starou polskou vodku a se sklenicí v ruce obdivoval zdejší poklady písemníctví. Oknem viděl krásný park, jen neustále pršelo. Právě vyndal Martialisovy epigramy, musel se usmát, byly založeny šňůrkou na Míti ženu, nemá cenu. Objevil se Adam.

„Přece vás tu nemohu nechat samotného, hrabě Lešku. Stejně nemohu usnout. Ukáži vám celý zámek. Na knihovnu budete mít času dost.“

Užívalo se jen několik místností v přízemí, knihovna, v poschodí Adamův pokoj s ložnicí a pokoj pro vychovatele. Jinde byly na nábytku, hlavně čalouněném, přehozy proti prachu.

„Ještě vám něco ukážu, mé tajemství.“

Prošli v poschodí chodbou. Na jednom místě otevřel v dřevěném obložení skryté dveře. Vystoupali po úzkých kamenných schodech do věže z bývalého hradu. Nadzvedl podlahové dveře. Nad nimi byla oválná komnata s malými okny. Naproti vstupu velký Adamův portrét.

„Wojciech Kossak, on i jeho otec Juliusz, jsou od nich obrazy dole, jsou přátelé babičky.“

Na zdech pak bylo množství portrétů krásných chlapců a mladých mužů z různých období, většinou nahých. Oleje, kresby, fotografie.

„Jsou to většinou kopie, Bandinelli. Pittoni, Scott Tuke, Dantan, Géricault, Eckersberg. Jezdí k nám jeden starožitník a galerista z Kodaně, on je, je také jako my.“

Upřeně se zadíval na Leška.

„Vím, že…, nikdy tu nikdo nebyl, až vy, hrabě. Chodívám sem, když je mi nejhůř. Sním, jak se s nimi miluji.“

Klekl si a objal Leškovy nohy.

„Neodcházej prosím, zůstaň.“

„Vstaň, Adame, neodejdu.“

„Dávám do těch obrazů všechny mé peníze z kapesného, co ušetřím. Mám tu ještě pár knížek.“ Ukázal na malý stolek, který se dvěma židlemi a divanem potaženým květovaným plátnem tvořil veškeré vybavení pokoje.

„Rád tu budu snít s tebou. Jsou překrásní.“

Vyzvedl ho.

„Mohu?“ Adam nečekal na odpověď a políbil Leška na tvář.

Zezdola zaslechli gong.

„Večeře, babička, musíme za ní,“ usmál se.

Dole potkali majordoma.

„Hledám vás, pánové.“

„Babičko, babičko,“ volal nadšeně Adam ode dveří. „Lešek tu zůstane, viď, Lešku!“

Hraběnka se usmála.

„Ukázal vám svoji tajnou komnatu?“

„Proboha, ty jsi tam byla?“

„Kdepak, ani bych tam nedošla, velice oceňuji, jak utrácíš své kapesné. Také jsem trošku přispěla.“

„Díky, proto se mi zdálo, že některé obrazy byly tak levné. Tak jste přijat, hrabě.“

Usadili se ke stolu.

„Ráno vás kočár odveze do Varšavy vše si zařídit. Tady je malá záloha na výdaje,“ podala Leškovi obálku.

„Jsem vám velmi zavázán, paní hraběnko Osinawiecká.“

„Je dvacáté století, jsme moderní, jak říká můj vnuk. Pro vás, Lešku, jsem Lukrécie. Jako ta slavná travička,“ zasmála se.

„Jak si přejete, paní Lukrécie.“

„Po večeři oba spát. Vyjedete velmi brzo. Domluvte se s majordomem. Budeme vás čekat.“

Oba stejně moc nespali. A pak, ve svých snech nebyli s těmi krasavci z komnaty, ale jeden s druhým. Zatím jen sny.

Kočár vyjel za tmy. Lešek byl nad očekávání nadšený. Může na rok zaplatit nájem jejich malého, ale pohodlného bytu. Zajistit školu i ostatní náklady svým sourozencům. Nemusí až tak úzkostlivě šetřit. A Adam, jeho nemoc je zákeřná, to věděl, teď se tváří, jako by ani nebyla. Bude radost ho učit. Navíc je toho spojuje víc. Nechá vše na něm. Zatím jen přátelství, je příliš mladý. Budou si muset dávat pozor. Možná řeči z Varšavy dorazily až sem. Zlých, nepřejících a závistivých lidí je všude dost. Adamův otec vyhrožuje. Nesmí mu dát žádnou záminku.

Všechny záležitosti zvládnul v rekordním čase. Vracel se zpět. Tentokrát byl krásný večer. Slunce zapadalo za starými stromy v parku. Poslední paprsky se odrážely na oknech v poschodí. Objevil se Adam a objal ho. Dva sluhové odnesli zavazadla do Leškova pokoje.

„Pojď prosím za babičkou, už se tě nemůžeme oba dočkat.“

„Krásný večer, paní Lukrécie.“

„I vám, pane Lešku. Doufám, že jste si vaše záležitosti vyřídil. No chlapci, povečeříme.“

Po večeři zavedl Adam Leška k sobě. Vyndal sklenky a víno.

„Neboj, to není to strašné železité, co užívám na chudokrevnost. A ze dvě sklenky mohu, než mně zakáží i dýchat,“ smál se. Připili si.

„Taky budeš dohlížet na mé léky, co v noci beru. Ale vždyť jsi vedle. Měl jsem obavy, aby ses nerozmyslel. Posledně mé jednání bylo zbrklé, uspěchané a neuvážené. Nesmím tě do ničeho nutit. Vím, že se určitě bojíš mých let. Kdyby bylo všechno, jak má být, nikdy bych si takovou důvěrnost k tobě nedovolil. I když, ani tím si nejsem jistý. A promiň, vůbec jsem se neohlížel na tvé city, byl jsem příliš sobecký. Ale nahoře u obrazů jsem měl pocit, že ti nejsem lhostejný. Prožil jsi určitě nádherné lásky v Paříži. S těmi se nemohu srovnávat. Já si jen o lásce čtu a sním. Možná mi nic jiného nezbude. Jen nešlo být v tvé blízkosti a aspoň tě nepolíbit. Promiň.“

„Adame, jsi krásný, vnímavý a ušlechtilý chlapec. Jen nespěchej se svými city, dokud si nebudeš zcela jistý. Před lidmi musí náš vztah zůstat jen v mezích učitele a žáka. Oběma by nám cokoliv víc mohlo velmi ublížit. Víš, čím vyhrožuje tvůj otec. Nesmíme mu dát žádnou příčinu. Babička shání nějaké malé sídlo mimo Polsko. Musíme vydržet.“

Začal krásný půlrok jejich počínající lásky. Adam lehce zvládal učení a udivoval svými znalostmi při přezkoušeních. Jeho zdravotní stav se zlepšoval, přestože začaly podzimní plískanice a mlhy. Pak přišla katastrofa.

Babička uklouzla na listí, spadla a zlomila si ruku. Nato hned utrpěla slabší mrtvicí. Museli ji odvézt do nemocnice. Když dával v noci Lešek Adamovi léky, rozrazil dveře jeho otec, následovaný četníky. Přistoupili k němu.

„Hrabě Walewski, jste zatčen pro nezákonný styk s mladistvým. Pro mravní ohrožení jeho výchovy. Půjdete dobrovolně, nebo vám budou nasazena pouta. Je to na žádost Adamova otce, a biskupa Krasowského. Na žádné vaše námitky nebude brán zřetel, to si nechte až k soudu. Adam bude předán do psychiatrické léčebny k léčbě homosexuality.“

Lešek se snažil, aby Adamovi vzali šaty, a upozorňoval na léky, které nutně potřebuje. Nikdo ho nechtěl vyslyšet.

Adam zmínil babičku, otec se mu vysmál, je prý nesvéprávná a oni dva skončí za mřížemi. Leška odvezli na nejbližší policejní stanici a zavřeli ho do cely. Dva strážníci hlídali na zámku, aby sloužící nemohli podat zprávu do nemocnice babičce.

S Leškem se nikdo nebavil. Jen mu umožnili stravu přinesenou z hostince. Uběhlo čtrnáct dnů. Adam prožíval hotové peklo. Odvezli ho jen v noční košili. Na pryčně měl deku. K jídlu zasmažená polévka s kmínem, brambory a zelí. Chleba, kousek tvarohu, nebo sýra a voda. Pořád se chvěl zimou. Nejstrašnější byla léčba. Přivázali ho ke skobám ve zdi a polévali vědry studené a horké vody. Jeden ošetřovatel mu mačkal varlata, až bolestí omdlel. Bil ho lískovkou a zasunoval mu ji do konečníku. Bezvládného ho hodili na pryčnu. Další ho v noci neustále budil.

Na zámku se konečně podařilo poslat zprávu hraběnce. Ráno přijížděl mlékař, který jim vozil i chleba a pečivo. Při nepozornosti strážníků poslali vzkaz. Hraběnka upozornila své známé. Sice z dřívějška, ale stále velmi vlivné. Jeden byl dobrý známý vrchního velitele policie, další měl známosti na vnitru. Za Leška, než se vše prošetří, složila kauci. Společně se rozjeli do sanatoria a psychiatrické léčebny. Adama našli v bezvědomí. Vysoké horečky, kašel. Byl hned převezen do nemocnice. Vypukl obrovský skandál. Většina psychicky nemocných neměla žádné příznaky. Byli sem umístěni jako nepohodlní příbuzní či z pomsty. Několik lékařů a ošetřovatelů šlo rovnou za mříže. I Adamův otec. Biskup v Gniezdně prý o ničem nevěděl. Chlapec zůstal v nemocnici skoro měsíc. Přivezli ho tři dny před Štědrým dnem. Jen ležel. Střídali se u něj lékaři. Lešek byl neustále s ním. Do ložnice dali velká litinová kamna, která hřála mnohem víc. Na Štědrý den ho snesli dolů k babičce. Oslavit Vánoce, jmeniny i jeho osmnáctiny. Rozdali si dárky. Lešek si pak v Adamově ložnici ustlal na gauči.

„Už tě nikdy nenechám samotného, neboj se.“

„Bylo to strašné, chtěl jsem umřít, bál jsem se, co je s tebou. I v nemocnici jsem se budil se strachem a hrůzou. Prosím, moc tě prosím, lehni si ke mně. Nic jiného. Jen chci cítit tvé tělo.“

Lešek si opatrně přilehl. Adam se stulil k němu a poprvé spokojeně usnul. Tak už i zůstalo. Jak se jeho stav zlepšoval, přidaly se i polibky a hlazení. Jedné měsíční únorové noci, po mnoha prosbách, i k naplnění jejich lásky.

Koncem února je babička překvapila plánkem malého zámečku na Moravě, který pro ně koupila. Ke konci dubna už bude vlídnější počasí. Mohou se nastěhovat. Naštěstí se jejich notář znal s notářem z Olomouce. Ten se o vše postará. Lešek, který léta v Paříži bydlel se dvěma Čechy, češtinu ovládal a učil jejím základům Adama. Vezmou si jen pár osobních věcí, na které byli zvyklí, a jejich koně. Chtěli, aby babička jela s nimi, ale ta se smála, že tak starý strom se už nepřesazuje. Ale vždycky je ráda uvítá. Na den odjezdu se všichni těšili. Adam obdivoval parní lokomotivu, vagon nebyl tak pohodlný jako kočár, ale jel velmi rychle.

„Viděl jsi po cestě? Nekoupíme si také ten kočár, co jezdí bez koní?“

„Snad časem, ještě není tak spolehlivý a je velmi drahý.“

„Tak promiň, na to jsem nepomyslel.“

V Olomouci v hotelu šel po večeři hned spát. Zato ráno byl vzhůru a těšil se na zámeček. Snad se zde jeho zdravotní stav pomalu zlepší. Budou muset navštívit své sousedy a v místě faráře, rychtáře, učitele. Dávat si pozor před lidmi. Kdo ví, jací zde budou.

U nočního podávání léků se Adam zcela probral.

„Měl jsi mne vzbudit dříve. Tady nechci jen spát. A také jinou medicínu.“

Stáhl si Leška k sobě a svou hlavu zabořil do jeho klína.

Teplé jarní počasí, jako by chtělo vynahradit všechny útrapy podzimu a zimy. Adamův stav se velmi zlepšil, jen lékař z Olomouce varoval před možným rychlým zhoršením. Je nutné dávat na něj neustálý pozor. V polovině května přijedou Leškovi přátelé. Všichni sloužící dostali nové oblečení. Největší radost měl starý Venca. Uniforma, podobná vojenské, se zlatými nárameníky, jezdecké vysoké boty, kapesní hodinky s řetízkem. Jak vysloužilý generál, smála se děvčata. Navštívili místního faráře a předali mu dary pro kostel a faru. S rychtářem domluvili příspěvek pro vydláždění cesty ke kostelu a návsi. Školu podpoří učebnicemi a pomůckami. Konečně byl přivezen kočár, bryčka a koně. Taky jejich z Polska. Adam na koni jezdil rád. Nechal si hned správcem ukázat všechny jejich pole, pastviny a lesy. Pak s Leškem navštívil pilu, cihelnu a keramickou manufakturu. Také s bryčkou zajel s Vencou do Prostějova na nákup. Bude jich tu jednou tolik.

Jako první přijeli bývalí Leškovi spolubydlící, oba lékaři. Vysocí, hnědovlasí. Karel s malým knírkem, úzkými rty, orlím nosem, velkýma hnědýma očima za kostěnými brýlemi. Působící v Praze, ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. Jiří se spíš kulatějším obličejem, malým nosem, zato se širokým úsměvem, z brněnské nemocnice U sv. Anny.

Budou zde jen týden, na déle se nemohou odloučit od svých pacientů. Nevezli mnoho zavazadel. Jen kufry s oblečením, své lékařské brašny. Zato několik bedniček vína a likérů, soudek s pivem a plno lahůdek. Oba domácí pánové se s nimi srdečně vítali. Ubytovali je nahoře v jednom narychlo připraveném pokoji. Pánové se převlékli do pohodlných šatů. Jídelníček byl podle Adama. Oba dva rádi zavzpomínali na společná studentská léta v Paříži. Večer vyšetřili Adama, doporučili vhodnější léky. A hlavně, nemusí se v noci budit. Užívat je bude po osmi hodinách. Po příjemném večeru se vyprávělo dlouho do noci.

„Myslel jsem,“ řekl Adam, když se rozešli do svých ložnic, „že jsou jako my. Ale oni mají manželky a děti. To jim nevadíme?“

„Jistě že ne, vždyť se známe už léta. Věděli, že jsem na kluky.“

„Kdyby to tak brali všichni,“ povzdechl si Adam.

Ráno ještě doplnili Adamovo vyšetření. Léky z hlohu, nálevy, inhalace, potírání psím sádlem. Pak jim Adam ukázal zahradu. Po obědě poprvé se čtyřspřežím vyjeli v jejich kočáře do Prostějova. Zamluvit ve vinárně salonek na pozítří, kdy přijedou další hosté. Návštěvu rozšířili o cukrárnu, kde se Adam mohl ujíst zmrzliny.

„Strašně čas utíká, s dobrými přáteli,“ svěřoval se druhý den večer.

Před polednem přijel velký cestovní kočár s mnoha zavazadly, staženými popruhy i na střeše. Obě mladé dámy měli na tu dobu nevídané mužské oblečení s kalhotami ze skotského sukna. Pánové cestovní pumpky, hnědé podkolenky a semišové boty. Laura prostovlasá, ostříhaná na kluka, Emily stočené blond vlasy do drdůlku s loveckým kloboučkem. Peter v černém bohémském baretu, Wolfgang károvanou čepici. Karel, Jiří a Lešek se se všemi líbali. Představili Adama. Z francouzštiny přešli do němčiny, aby Adam rozuměl. Venca a děvčata podle pokynů odnášeli zavazadla do pokojů v přízemí, mnoho do kuchyně a spíže. Peter přivezl překrásnou kopii fresky v Pompejích, hostinu s obsluhujícími nahými hochy. Obohatí Adamovu tajnou sbírku, nyní ve velké ložnici. Adam nadšeně ukazoval zámeček, zatímco se připravovala uvítací tabule. Laura si připravila svůj fotografický aparát. Ať mají na shledání i hezkou památku.

Hlavním chodem byla obrovská krůta na kaštanech a z místních specialit v octovém nálevu s cibulí nakládané grundle, malé rybky žijící v místním potoce. Také misky šlehačky s přirychlenými jahodami v pařeništi. Adam hned vysvětloval, že přes den se musí sundat okna, aby ke květům mohly včely, a na noc přikrýt, když hrozí mráz. Po obědě si šli všichni odpočinout, večer vyjedou kočárem a bryčkou do prostějovské vinárny.

„Laura s Emily jsou lesbičky?“

„Jistě, poznaly se také v Paříži. Laura se zdokonalovala ve fotografii u Luciena Waleryho, známého portréty a akty. Emily, jejímž rodičům patří velká cukrárna ve Vídni, byla zase na zkušenou v cukrárně Ladurée. Pro Petera s Wolfgangem jsou takové okamžiky jako u nás nesmírně vzácné. Oba hodně cestují, Peter po výstavách, galeriích, aukcích v Evropě, ale navštívil i Tunisko, Alžír, Egypt. Wolfgang i Ameriku, Spojené státy, Mexiko, Argentinu. Byl i v Himalájích a chystá se do Číny a Japonska.“

„To bych nevydržel. Ty dny, kdy nás oba zavřeli, byly strašné, přežil jsem jen díky myšlenkám na tebe.“

Lešek ho přivinul: „Neboj, miláčku, jsme spolu a mezi našimi přáteli.“

V prostějovské vinárně byl krásný večer. Jen lehká večeře z kuřecího masa na křehkých listech salátu. Prostějovská Starorežná, Vizovická slivovice, lehčí nasládlá vína pro dámy a Adama, pro pány moravská z Pálavy. Spousta vyprávění, další fotografie. A co teprve když se vrátili domů. Velké překvapení. Pozvání olomouckého arcibiskupa na jeho kroměřížský zámek. Velmi brzy z rána, přijedou pro ně dva kočáry. Lešek se totiž hraběnce v dopise zmiňoval, koho a na kdy pozvali. Peter byl vyhlášeným znalcem církevní malby, zvlášť středověké, Wolfgang vynikající mineralog a znalec drahých kamenů a diamantů. Zúčastňoval se výstav a dražeb. Laura fotografovala i císařskou rodinu a vídeňské církevní hodnostáře. A dva lékaři s začínající dobrou pověstí. Hraběnka Osinawiecká se o tom zmínila před varšavským arcibiskupem, jeho eminencí, Wincentem Teofilem Popielem, kterého znala z jeho kněžských dob. Litoval, že takovou možnost nemá, ale zpravil o ní olomouckého kolegu. K zvacímu dopisu byl přiložen program návštěvy.

Jiří, který velmi dobře Kroměříž znal, pocházel z blízkých Kotojed, jim v krátkosti vylíčil, co všechno navštíví. Mimo veliký zámek s anglickým parkem, další zahradu, Květnou, podle Le Notrových zahrad ve Versailles, z doby Ludvíka XIV. S velikými skleníky, rotundou a kolonádou. A také dva kostely, sv. Mořice a Nanebevzetí Panny Marie.

„Prý je zámek obrovský a je v něm veliká obrazárna. Hlavně se těším do skleníků. Určitě tam můžeme získat nové rostliny. A jak tam budeme spát?“

„Budeš muset vydržet, můj milý. Rozhodně budeme mít oddělené ložnice.“

„Tak mi milování musíš vynahradit dnes. Je tím nejlepším lékem, jaký znám.“

„Ale jen chvilku, kočáry přijedou už před šestou. Cesta i s rychlými zabere dobře dvě hodiny.“

Adam se stočil Leškovi do klína. Ten si ho pak přizvedl, když si lehl na záda. Pomalu hladil jeho boky. Hoch sklouzl na kolena a rytmicky se nadzvedával.

„Budeš unavený, zítra nás čeká dlouhá cesta a mnoho pochůzek, můj milý.“

„Neboj se, zvládnu to. Je mi dobře a krásně.“

Kočáry přijely snad už v pět. Po půl šesté opouštěly bránu. Lešek s Adamem pomohli se stojanem a dalšími potřebami k fotografování. Obsadili první kočár s Laurou a Emily. I Laura se velice těšila. O kroměřížských zahradách slyšela jen samé superlativy. Už z dálky bylo vidět věž zámku a několika kostelů. Velké náměstí s kašnou, Mariánským sloupem a kočáry vjely do obdélníkového nádvoří. Přišel je přivítat arcibiskupův tajemník. Zavedl je na snídani a omluvil arcibiskupa. Je na mši, potká se s nimi až před obědem. Po snídani je provedl po zámku. A bylo na co se dívat. Laura si vyžádala povolení k fotografování. Prošli Malou jídelnou, kde se bude podávat slavnostní oběd. V Trůním sále obdivovali Tiziánův obraz Apollo a Marsyas, prý jeden z posledních, co namaloval, nesmírné ceny. Každá místnost tu měla svoji vlastní historii. Ve Staré knihovně byly i dva veliké a dva menší globy. Také vzácný manuskript, psaný karolinou z devátého století, římský pontifikát, vázaný v červené kůži. Jedna z nejstarších liturgických knih. Jsou v ní modlitby pro různé účely.

„Všichni arcibiskupové byli i velkými obdivovateli umění a jeho sběrateli,“ ukazoval jim tajemník. „Je zde ke sto tisícům knih, rukopisů, svitků. Přes pět set vzácných obrazů. Jeden z největších hudebních archivů nejen zde, ale i v kostelích sv. Mořice a Nanebevzetí Panny Marie. Jsou tam díla Vejvanovského, Haydna, Mozarta, Beethovena a mnoha dalších, pro svět zcela neznámá. Jedna z největších sbírek mincí a medailí.“

Všichni pak užasli ve Sněmovním sále.

„Sem by se vešla polovina našeho zámečku i s věží,“ obdivoval obrovskou místnost Adam.

„Strop je ve výšce sedmnácti metrů, v roce 1848 sem byl přeložen z Vídně říšský sněm.“ Tajemník je pak zavedl do přízemních Sal terren, sloužících pro koncerty a divadla s přilehlými umělými jeskyněmi. Prohlédli si i část zahrady s velkými starými a vzácnými stromy. Jezírka propojená potoky a veliký podlouhlý rybník s lodičkami. Vděčným objektem k fotografování byly skupinky labutí, různých kachen a pávi s vějíři ocasních per. Také umělá skála s klecemi na různá divoká místní zvířata. Lišky, divoké kočky, jezevci, kuny, ale i množství ptáků. Karel s Jiřím těsně před obědem odešli vyšetřit arcibiskupa. Ostatní se s ním setkali v Malé jídelně. Byli zde i členové zdejší kapituly, kanovníci a vikáři. Po společné modlitbě si mohli dopřát velkolepého pohostinství. Po obědě, když trávili čas u zákusků, kávy a zmrzliny, zašel Wolfgang s arcibiskupem do klenotnice, ověřit pravost nakoupených liturgických předmětů. Nejprve navštívili nedaleké arcibiskupské vinné sklepy s ochutnávkou špičkových vín. Na nádvoří byly připraveny tři otevřené kočáry. Navštívili kostel sv. Mořice, jeden z největších starých gotických chrámů. Zde šlo o určení několika obrazů, stejně tak i v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Obraz nad oltářem byl dílem Maulbertschovým, nebo Etgensovým. Oba zde v době jeho vzniku působili. Peter se jednoznačně vyslovil, že jde určitě o Maulbertsche. Minuli kostel sv. Jana Křtitele, aby se po chvíli dostali ke Květné zahradě. Tady ostatně budou i zítra. Dnes zde byla připravena večeře v Rotundě. Arcibiskup jim ukazoval spoustu zajímavostí. Rotunda byla osmiboká a původně volně průjezdná ze všech stran i kočáry. Byly zde čtyři umělé jeskyně, vyzdobené fontánkami, sochami faunů a mytologických bytostí. Zvláštní vodní stroj rozváděl do mnoha míst vodu, která pak stříkala na návštěvníky. Vodní hrátky. Všude bylo mnoho mušlí, oblázků a štukové výzdoby. Vodní rozvody už byly zrušeny a uvnitř bylo právě nově zavěšené na laně z kopule Foucaltovo kyvadlo. Veliká koule při uvedení do pohybu, vykreslovala hrotem na kamenném stole v jemném písku odchylkou zemský pohyb. Od konce června bude zde v zahradě Všeobecná hospodářská průmyslová výstava. Na stolech už bylo připraveno všechno k podáváni večeře. Příjemnou náladu vytvořilo smyčcové kvarteto. Po večeři návrat do zámku. Adam byl nadšený, pro nocleh sloužily čtyři hostinské pokoje. Postele nestály u sebe, ale bude mít Leška blízko. Taky když se svlékli, hned si k němu přilehl. Zítra do Květné zahrady zajedou prohlédnout skleníky a kolonádu, odpoledne navštíví malý zámeček u bažantnice a cesta domů.

Arcibiskup se s nimi rozloučil ráno, nechal pozdravovat svoji bývalou kuchařku. Předal všem drobné církevní dárky. Taky několik bedniček vína. Tajemník je provázel v Květné zahradě kolonádou s množstvím pískovcových soch a bust inspirovaných antikou. Také stříhanými alejemi, květinovými výsadbami. Navštívili oba veliké skleníky. Jeden prázdný sloužící k zimnímu uložení velkých dekoračních rostlin se právě připravoval k výstavě. Druhý, tropický, byl plný palem, cykasů, orchidejí. V dalších sklenících, sloužících pro přípravu květin k výsadbám, si Adam vybral květiny, které jejich zahradník neměl. Dostal dva veliké stromky citroníků s množstvím plodů. Vše jim zavezou další den. Laura litovala, že si nevzala víc fotografických desek. Oběd ze zvěřiny se podával na malém loveckém zámečku u bažantnice. V blízkosti bylo několik slepých ramen řeky Moravy. Zpět domů jeli už zvolna, po návratu jen studená večeře a odpočinek.

„Jsi, miláčku, určitě unavený.“ Lešek napustil vanu.

„Možná, jen trošku, ale bylo nám na cestách krásně, viď, drahý. Nechtěl bych v tak obrovských prostorách žít. V zimě tam musí být chladno, i když jsou všude kamna.“

„Mají v sálech i teplovzdušné topení. A pak je to letní sídlo. V zimě je arcibiskup v Olomouci.“

„Taky si u nás krásně vysadíme záhony, vybral jsem tam různobarevné alternanthery, voskovky a ještě další, co si nepamatuji jména, Lauru poprosím, aby vše zde vyfotografovala, a pošleme babičce ukázky.“

„Jirka s Karlem nás opustí, musí se vrátit, my si uděláme pár výletů po okolí.“

Lešek si chlapce přitáhl do klína. Trochu ho nadzvedl. Jeho rty se pomalu nasunuly na ztuhlý žalud.

„Jseš krásný mladý kohoutek, kterému se staví hřebínek.“

„Kohoutci jsou nevěrní, mají plno slepiček. Já chci být jenom tvůj. Zatím. Musím ti časem najít za sebe náhradu. Nechci, abys zůstal sám, až…“

Lešek mu zakryl ústa.

„Na nic takového nemysli. Vidíš, všechno je v pořádku. Máš po koupelové soli chuť a vůni jako první fialky, co jsi mně přinesl.“

„Mám tu kytičku usušenou, Helenka ji chtěla vyhodit, když povadly. Pár obyčejných kvítků a tolik štěstí přinesly. Někdy se ještě vzbudím se strachem. To když se mi zdá o hrůzách v léčebně. O našem odloučení. Ale spíš jsou mé sny o tvé první návštěvě u nás. Jak jsem ti ukazoval své obrazy a pak už jen snil o tobě. O naší první noci koncem února. Tolik jsem se bál. Ne prvního milování, že ti nedokážu dát všechno, jak by sis přál.“

„Adame, vždyť víš, že jsi pro mne vším.“

Pomalu svého chlapce přiváděl k vrcholu. Slyšel sténání, jako když se větřík protáhne nenápadnou skulinou. Pokaždé si vychutnával první nedočkavé výstřiky až po ronění posledních kapek. Také vzpomínal na jejich první milování. Pomalu ustupující obavy, nahrazené touhou, chvění šířící se ve vlnách jak vodní hladina po vhození kamínku.

„Lásko, neznám žádná slova, co by vyjádřila, jak toužím po tvém těle. Schoulit se a schovat. Před všemi, co nám nepřejí, před celým světem.“

Adam se nadzvedával a otíral o Leškův penis.

„Voda nám chladne, utřu tě, půjdeme si lehnout.“

„Šeříky jsou znát až tady. I když kvetou u zdí. Přivezou nám květinku modře kvetoucí, říká se jí nepravá vanilka. Ta taky skvěle voní. Pokvetou lilie a růže. A akáty také u zdí. Mám rád příjemné vůně.“

Lešek otíral chlapcovo tělo. Bylo už zase krásné. Nikdo by netušil, že skrývá smrtelnou nemoc. Snad. Jiří s Karlem dali trošku naděje do blízké budoucnosti. Vzal Adama do náručí a odnesl na postel. Ten si ho hned stáhnul k sobě. Pokrčil nohy v kolenou, objal Leškův pas. Ruce sjely níž, aby mohly přitláčet nadcházející průniky.

Jiří s Karlem odjeli. Přece jen dali něco naděje v nejbližší době. Vídeňští přátelé se zdrží. Adam jim s nadšením ukazoval místní keramickou manufakturu, kde si vybrali krásné vázičky a hrníčky. Pilu, starého řezbáře vytvářejícího zajímavosti z lipového dřeva. Výjevy ze života zemědělců, lovců, na velkých podnosech, na talířích k zavěšení na zeď, ale i malé figurky jako hračky či k výzdobě betlémů. Laura s Emily zde nakoupily celý koš. Poslouží jako drobné dárky pro jejich přátele ve Vídni.

Oteplilo se. Nádvoří bylo vyzdobeno přenosnými rostlinami z jejich skleníku. U průchodních dveří umístnili dva velké citroníky z arcibiskupských skleníků. Jedno velmi teplé a krásné odpoledne nastal nebývalý ruch. Do malého habrového bludiště bylo odneseno vše nutné k fotografování. Taky malý koberec a deky.

„Adame,“ přišel Lešek za svým chlapcem. „Chceme si udělat pár společných snímků. Chtěl jsem tě poprosit.“

„Lešku, můj milý, proč mne prosíš, samozřejmě, vždyť se všude fotíme.“

„Jenže, no nevím, jak to říci, aby sis naši prosbu nevyložil špatně, nebo ve zlém.“

„Proč bych měl? Není důvod, lásko.“

„V Paříži jsme se tak také fotografovali. Byli jsme veselí, bezstarostní, zamilovaní.“

„Ale vždyť to všechno jsme, drahý.“

„Nevadilo by ti se s námi fotit nahý?“

„Nahý? To budeme všichni nazí?“

„Promiň, nechtěl jsem tě urazit.“

„Nahota přece neuráží, je přirozená. První olympijští závodníci běhali také nazí. Byla to oslava krásy těla. Nic mne na tom nepohoršuje. My jsme také před sebou nazí. A oni jsou jako my.“

„Díky, díky lásko. Doufám, že si tě pak bude moci Laura zvěčnit v různých pozicích jako akt.“

„Jistě, nevadí mi, vždyť máme také takové fotografie. Jen nevím, jestli mé tělo přinese někomu radost.“

Všechno bylo připraveno. V intimní ochraně zeleně vytvořili několik skupinek. Stojící, v podřepu, kleče i v leže. Pak už v oblečení se usadili v loubí u vína, zatímco Laura fotila akty s Adamem.

„Jsi neskutečný miláček, drahý,“ rozplývala se chválou, když se vrátili mezi ostatní.

„Nevím, taky jsem se trošku styděl.“

„Nemáš za co, můj milý. S chitónem i tunikou, u antické vázy pro prudérní a v celé své kráse jen pro labužníky umění.“

Večeřeli venku na nádvoří. Petrolejové lampy vytvářely nažloutlé světlo. Šťavnaté kousky telecího a kuřecího na jehlách, ředkvičky, kedlubny, hlávkový salát. Naložené olivy plněné mandlemi a lososem. Jiskrné nazlátlé víno. Vyprávění Wolfganga a Petera o cizích zemích. Ani se nikomu nechtělo spát.

„Trošku se mi točí hlava,“ smál se Adam. „Jen opravdu trošku, viď, že mě zaneseš do vany. Bylo vše tak nádherné. Laura je velice milá. A obě jsou i krásné. Představuji si, jak se líbají. Chci se také líbat, Lešku.“

Ten ho opatrně zbavoval šatů. Nikdy nepřestane obdivovat chlapcovo tělo. Sehnul se. Nasál kulku v sotva ochmýřeném váčku, pak druhou. Bylo tak vzrušující sledovat pomalé topoření zatím pokleslého penisu. Nejdřív sotva znatelné. Jen se trošku pozvedl. Pak znovu a znovu. Začínal růst do délky i šířky. Sevřel ho v dlani a pozoroval, jak bobtná a oddaluje jeho prsty. Toužebně očekával ronící se kapku. Slíbnout ji jak motýl nektar z květu.

Odnesl Adama a něžně ho odevzdal vonící vodě. Rychle shodil oblečení. Jemné nadnesení z doznívajících vln. Posunul si tělo nad svůj klín. Nadzvedávajícími stehny si chlapce kolébal.

„Už jsem ti, drahý, říkal, že se mi trošku točí hlava?“

„Jistě, můj malý.“

„Myslíš, že ho mám malého?“

„Ale na něj jsem vůbec nemyslel, zlatíčko. To se jen tak říká. Vždyť víš.“

V posteli se stočil do klína a nasunul si Leškův penis.

„Je krásné takto usínat a ráno se tebou budit.“

I krásné počasí přálo návštěvě. Jenže Peter a Wolfgang mají své povinnosti a po pár dalších dnech se přátelé z Vídně rozloučili. Přijel velký cestovní kočár, který je odveze do Brna, kde mají pár schůzek a návrat domů. Adam s Leškem rádi přijali pozvání k návštěvě Vídně. Zřejmě na přelomu června a července.

„Jsem ti nesmírně vděčný, Lešku, nikdy jsem žádné přátele neměl. Navíc jsou jako my, nemusel jsem se stydět políbit tě. Hned napíšu babičce a přiložím fotografie od Laury, máme jich spousty.“

„Jistě, bude ráda. A my návštěvu oplatíme. Z Brna jezdí denně dva rychlíky do Vídně, určitě zvolíme ranní. Pojedeme dříve a přespíme u Jiřího.“

„Vídeň je prý staré a krásné město. Ale rád bych viděl i Prahu a Paříž.“

„Do Prahy zajedeme určitě ještě letos. Paříž a pak moře si necháme na příští rok.“

Příjemné dny lákaly k vyjížďkám na koních. Adam rád přisedl i k Vencovi a jel s ním na nákup. Do Prostějova, Vyškova i Olomouce. Bryčka sice nebyla pohodlná jako kočár, ale byl z ní krásný rozhled po okolí. Venca měl mladého pána velice rád a byl šťastný, když jel s ním. Ukazoval mu místní pamětihodnosti a rádi se vždy zastavili v některé z četných hospod. Leckde měli sedlácké speciality a všude výborné pivo. Čas ubíhal jako jejich koně a už tu byla návštěva Vídně. Nejprve se zastaví v Brně u Jiřího. Prohlédne Adama a předepíše léky. Pak Vídeň, sídelní město monarchie.