Kámoš z první práce 5 – Rozloučení

Od našeho zimního výletu zase ubíhaly měsíce, až nastalo pozdní jaro, blížilo se léto a já si říkal, zda se opět podaří zopakovat loňskou dovolenou u Vikiho na chatě. Prožíval jsem krásné období, na jaře jsme mohli víc blbnout v přírodě, a když bylo jeden víkend opravdu vedro, napadlo Vikiho zkusit nudapláž. Trochu jsem znejistěl, strašně mě to lákalo, ale musel jsem s pravdou ven, že jakmile se svlíknu někde na veřejnosti, prostě mi hned stojí.

Viki se usmál a spiklenecky na mě:

„No a vo to je to větší výzva. Neboj, já na tom budu asi podobně, ale tak deset minut budeme ležet na břiše a pak to opadne, ne?"

„No to si vůbec nejsem jistej, jako dokud mi ho tam nevyhoníš, tak bude stát."

V této diskusi však bylo tolik lákavého a rajcovního, že jsem nakonec svolil. A v sobotu se vyrazilo na Hostivař, kde byla jediná nudapláž, o které jsme věděli. Když jsme tam přišli, hned jsme vzbudili pozornost, přece jen dvacetiletí jsme tam byli jediní a už tím, že jsme tam byli, jsme snížili věkový průměr snad o třicet let. Takže samozřejmě na nás všichni koukali, jestli jsme tam správně. Museli jsme zachovat dekorum, proto jsme natáhli ručníky a rychle ze sebe všechno sundali a zalehli na břicho. Teprve jak ostatní viděli, že nic nemáme, přestali se o nás starat, ale jen dočasně.

„Ty, Viki, to je v prdeli, mně prostě stojí, co teď mám dělat?" zastyděl jsem se, ale zároveň se začal smát.

„Ty krávo, ty chceš radu? Já mám ten samej problém." A začal se smát ještě víc. „Musíme ležet takhle, než bude klid, pak hned do vody, ta nás zchladí."

Naše nestandardní chování muselo být hodně nápadné, především jsme asi bodovali hlavně u starších pánů, kteří najednou začali chodit tu pro pivo, tu se podívat, co mají ve stánku, tu se jít koupat na opačnou stranu, než měli ručník, ale hlavně aby cesta vedla v naší blízkosti.

„Ty jo, zdá se mi to, nebo ty dva dědci támhle na nás čumí?" zeptal se Viki.

„Hele asi jo, já si zase všimnul támhle toho v rohu. Ty vole, bráško, oni nás chtěj určitě vošukat," tlemil jsem se.

„No to je bezva, jako přijdou, vrazí mi ho tam až po kořen a já se nemůžu bránit, protože mi stojí čůůůrááák!" prohlásil s předstíranou panikou Viki.

„Tys měl ten debilní nápad sem jít, já přesně věděl, co se stane, a varoval tě!"

„No jo no, ale co teď? Ještě chvilku tady budu ležet a asi provrtám novou trasu metra," lamentoval.

Ještě chvilku jsme takhle leželi a řešili, jak na nastalý problém. Naštěstí za nějakou chvilku jsem cítil, jak mi povoluje a dostává se do klidu. Rychle jsem vstal a běžel těch deset metrů do vody a hupsnul tam, aniž bych řešil, jestli je voda ledová, nebo ne. Byla ještě dost studená, a tak mi pták dal definitivní pokoj.

„Neser a pojď taky, je perfektně studená, ta tě zchladí!" provokoval jsem Vikiho. Ten jen vzal hrst písku a hodil ji směrem ke mně. Za dalších asi pět minut mě Viki konečně následoval.

„Tak tohle fakt nebyl dobrej nápad, ti řeknu, Princezničko."

„No to nebyl, ale jsem rád, že ses konečně ukázal taky jako hysterák, Vikinko." A plácnul jsem ho po zádech.

Ve studené vodě jsme kravili snad půl hodiny, až jsme měli kůži úplně scvrklou. Než jsme vylezli ven, zeptal se Viki: „Jak jsi na tom? V klidu?"

„Hele úplně, myslím, že jsem o něj přišel."

„Tak to je dobře, já taky," povídá Viki. „Teď to dáme v klidu bez paniky."

„Jojo, jen ty dva dědci pořád čumí naším směrem," poukázal jsem.

„Hmm, ať čumí, teď stejně nic neuvidí, pochybuji, že maj tak tlustý dioptrie."

Vylezli jsme a opravdu, ti chlapi nemohli na tu dálku nic vidět, Viki ho měl jak malý chlapeček, snad jen cenťák, bylo to vtipné a roztomilé zároveň. Já byl na tom ale úplně stejně. Postavili jsme se naproti sobě a usoudili, že půjdeme po svých a kašlem tady na to. Cestou z pláže jsme se samozřejmě stavili v malém nedalekém lesíku, kde jsem Vikiho prcka zahřál v puse, aby nebyl už malý, a zařídil to, aby nějakou chvilku nezlobil a byl v klidu. Viki mě pak hezky zezadu objal a pomohl mi taky se uvolnit. To je vzpomínka na další vtipný zážitek, který mi vyvstal, co se stalo před událostí, o které dnes budu vyprávět.

Už se definitivně blížil začátek prázdnin a Viki naplánoval, že bychom jeli sami dva na čundr někam na jih Čech. Zdůraznil sami dva, že tam nechce nikoho jiného než mě. Díky tomuto zdůraznění jsem opět lítal vysoko v oblacích a užíval si pocitu, že Viki chce strávit víkend jen se mnou a že to určitě není jen tak. Dny před cestou vůbec neutíkaly, ale konečně ten den přišel. V pátek brzy odpoledne jsme sedli na vlak a jeli do lesů kousek od Jindřichova Hradce. V místní hospodě jsme se najedli, dali pár piv, a když se stmívalo, vzali jsme si ještě pár lahváčů na cestu. Viki už z Prahy byl takový na něj nezvykle zamlklý a měl i omezenou zásobu svých vtípků. Byl asi unavený nebo prostě měl krámy, což se nám chlapům také občas stane a já jsem toho opravdu zářným příkladem.

Došli jsme na takovou opravdu miniaturní mýtinu, kde tekl širší potok. Tam jsme se utábořili, postavili stan, sehnali něco na zátop a udělali malý ohýnek. Kecali jsme o všem možném a nemožném. Seděli jsme naproti sobě, a když byla tma, mohl jsem pozorovat, jak se oheň odráží ve Vikiho očích, na těch hořících očích jsem naprosto visel. Viki si toho všiml, pousmál se a mrkl na mě. Přestože byly krásné jako vždy, viděl jsem něco, co jsem v nich doposud neviděl. Byly takové zastřené, částečně nepřítomné, divně tajemné. Přesedl jsem si tedy k Vikimu a koukali jsme se do ohně spolu. Po chvilce jsem mu položil hlavu na rameno a začal ho hladit po zádech, kde jsem cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Podíval jsem se na něj a políbil ho. Viki mi to hned opětoval, až jsem nakonec na něm skončil v trávě, kde jsme pokračovali ve vzájemných hrátkách.

Když jsme měli dost líbání, postavili jsme se a já Vikimu rychlostí blesku sundal tričko, hladké tělo se krásně blýskalo ve svitu ohně a jeho kůže se začala žárem nahřívat, že mi přišel jak ta nejlepší pečínka, kterou lze mít. Proto jsem se také zakousl do prsa a vůbec začal lízat a líbat celé sametově hebké tělo. Vychutnával jsem si každý záhyb, každou nerovnost malých svalů. Viki začal vzdychat a sundal mi také tričko. Nalepili jsme se na sebe a začali se opět líbat. U ohně byl na nás pohled, jak kdyby se jednalo o zvláštní pohanský rituál. Viki byl pro mě ztělesněný bůh, jeho tělo oltář a jeho oči svatozář.

Cítil jsem, jak chce jeho penis ven, olízal jsem mu pupík a klasicky jsem ztratil jakoukoli zábranu. Vzal jsem jeho opasek zubama a povolil, rukama jsem si pomohl s knoflíkem. Objal ho kolem zadku a narazil si poklopec na obličej a čichal vůni Vikiho kraťasů, přes které byla lehce cítit vůně tvrdého ocasu. Podíval jsem se přitom na Vikiho, pozoroval mě, lehce se usmíval, nic neřekl a jen mě něžně pohladil po hlavě. Zubama jsem tedy vzal za jezdce od poklopce a rozepnul, kraťasy spadly a já měl před sebou totálně mokré napnuté boxerky. Opět jsem se do nich zabořil jako předtím u kraťasů. Otíral jsem obličej o ten obrovský mokrý flek, olizoval ho a čichal. Vůbec mi nevadilo, že je měl Viki minimálně celé odpoledne a večer na sobě, byla to tak opojná vůně, plná testosteronu, že mi přerušila jakékoli uvažování a jen mě nutila si ji co nejvíc užít. Zakousl jsem se do gumy od boxerek a obnažil Vikiho penis a boxerky stáhnul až ke kotníkům.

V odlesku ohně jsem viděl Vikiho tvrdý penis, který se blýskal od toho, jak byl mokrý, a viděl jsem, jak z něj pomalu vytéká kapka touhy, která opouštěla špičku žaludu. Naštěstí včas jsem ji zachytil svými ústy, a tak nepřišla vniveč. Poklekl jsem a začal kouřit pěkně až k mandlím, občas jsem se zabořil do koulí, které jsem sál a cucal, a od koulí pokračoval až k hrázi, kam jsem zajel jazykem. Viki mě pak chytil za ruce a naznačil, ať vstanu. To on pak poklekl, sundal mi kraťasy a slipy a z ničeho nic začal kouřit on mě. Dělal to skvěle, já ječel na celý les a nechápal, kde se to ve Viktorovi bere. Když už jsem skoro byl, zastavil jsem ho. Viki se vnořil do stanu tak, že měl vystrčenou prdelku ven do výšky, a tak se mi krásně otevřela. Jak jsem byl zvlčilý, zabořil jsem se jazykem do ní a zároveň zespoda rukou začal masírovat Vikiho nadržené koule a mokrý ocas.

„Počkej, ty nezbedníku," ozvalo se ze stanu.

Přestal jsem a Viki vytáhl naše spacáky ven, rozložil je vedle sebe a naznačil, ať si lehnu. Měl připravený i gel. Opatrně mě chytil okolo pasu a nadzvedl si mě na čtyři. Svým tvrdým čurákem mi začal přejíždět mezi půlkama a já cítil jeho teplé mokro a zároveň tření koulí o zadek.

„Viki, draku, omrdej mě tak, jak to umíš jen ty!"

Viki mi kápnul trochu gelu na díru a zajel jemně prstem, já začal zadkem kroutit jak děvka u tyče, pak přidal druhý prst a pak jsem už konečně ucítil tlak jeho penisu. Zajel velmi opatrně, předtím byl vždy alespoň trochu nemotorný a rychlý, bylo vidět, že už se naučil, co a jak. Začal přirážet čím dál rychleji a jako na horách mi dal pěkně přes prdel. Dnes se nemusel bát hluku, a tak mi fláknul přes levou půlku, přes pravou půlku a tak pořád dokola. Štípnutí mě vždy nabudilo a projel mnou příjemný mráz.

Pak ho Viki ze mě vyndal a lehl si na záda.

„Pojď, nasedni si, osedlej si mě pěkně!"

Neváhal jsem, pomalu nasedal tak, abych cítil žalud přímo na díře, pak jsem ale nasedl na první dobrou až nadoraz. Viki se lehce prohnul se slovy:

„No ty krávo, ty se s tím nemazlíš."

Opřel jsem se Vikimu o stehna a začal se mrdat. Vikiho stehenní svaly se mi zařezávaly do rukou, byl to pocit neskutečného blaha. Mrdal jsem se a Viki mě začal honit, pak se na mě podíval s vášnivým pohledem:

„Ty jsi dobrej jezdec, pěkně se mrdáš, se ti to líbí, co? Ty děvko nadržená!"

Hmmm, co to z něj vylezlo? Řekl jsem si, takovej je něžnej, jen lehce vostrej, a teď tohle?

„Jo, jsem nadržená děvka, taky na to mám nejlepšího hřebce!"

„Máš chuť na dávku od hřebce?"

„Dej mi tvoji mrdku do poslední kapky!" poručil jsem.

Viki mě popadl za boky, sundal ze sebe a praštil se mnou na bok. Sám se stihnul otočit taky na bok a tak tak mi dát k puse to jeho žilnatý rozmrdaný péro. Hubu jsem sotva otevřel a Viki začal stříkat svoji velkou hustou dávku horké mrdky. Ne všechno jsem stihnul pojmout, a tak jsem byl i na obličeji pěkně upatlanej.

Když se Viki vydýchal, popadl mě za nohy a převrátil tak, abych měl svoje péro nad obličejem. Pevně mi ho stisknul, začal honit a jen dodal:

„Tak teď spolykáš i tu svoji!"

Byl jsem hned vzápětí, otevřel jsem svoji tlamu a v záchvatu orgasmu cítil, jak si stříkám na obličej a do pusy. Viki mě honil do poslední kapky. Když bylo po všem, lehl jsem si na záda. Viki se nade mě naklonil a začal mi jazykem čistit obličej od zbytků našeho spermatu. Když to vše očistil, vrazil mi jazyk do pusy a líbali jsme se tak dlouho, až nebyla po mrdce ani památka.

Když už jsme leželi vedle sebe, pozoroval jsem čisté nebe plné hvězd, srpeček měsíce a dohasínající oheň, pohladím Vikiho a povídám mu:

„Teda Viki, dneska to byla zase jízda, takový trochu perverzní, ale fakt mě to bralo."

Viki se jen usmál a odpověděl:

„Bylo, taky jsi mě pěkně rozdráždil, že jsem byl na tebe i sprostej, promiň, ale mě to nějak rozrajcovalo."

„V pohodě, Viki, příště zase můžeš být takhle drsnej, taky mě to rozparádilo."

Venku bylo moc hezky a teplo, a tak jsme se rozhodli, že budeme spát venku a na stan kašlem. Chvilku jsme leželi v objetí, ale jak Viki usnul, zase jsem ho nechal napospas osudu a otočil se. Přemýšlel jsem, že to dnes bylo opravdu super, Viki byl dnes mimořádně pozorný a neskutečně něžný, samozřejmě až na tu divočinu ke konci, ale to se mi sakra líbilo. Přesto jsem musel uznat, že tomu přece jen něco málo chybělo. Něco, co nedokážu pojmenovat. Viki tolik nemluvil? Nebyl tak pozorný? Co mi sakra nesedělo? Nic! Jsou to kraviny, všechno bylo super. Nevymýšlej si blbosti a spi, řekl jsem si.

Ráno mě probudilo ostré sluníčko, otevřel jsem oči. Viki byl už vzhůru, ležel na zádech a ruce pod hlavou. Jelikož jsme si večer na sebe nic nevzali, viděl jsem, jak se sluní jeho holé tělo se zataženým bříškem a za trsem chlupů jsem viděl jeho klidný žilnatý penis jen tak na pohodu hozený do strany. Popřáli jsme si dobré ráno a já se položil Vikimu na hruď, abych se mu mohl dívat do obličeje, což byla moje snad nejoblíbenější poloha. Stačilo mi jen pár vteřin a já cítil zase tu divnou nepohodu a přišlo mi, že se Viktor snad i trochu chvěje. Měl jsem divné myšlenky, ale nevěděl, jak jednat. Zeptat se ho na rovinu? Zase jestli ho něco trápí a nechce o tom mluvit, abych ho nevyprovokoval. Ale zase jsme kámoši, jestli ho něco trápí, proč by mi to neřekl? Miluji ho tak, že mu budu na pomoc s jakýmkoli trápením, nenechám ho v tom samotného. Jsme si blíže než bráchové a ti se neopouští. No nic, to je jen zdání.

Navrhl jsem, že se půjdeme vykoupat do toho potoka, u kterého jsme se ukempili. Viki mě jen pohladil po hlavě a kývnul na potvrzení.

V potoce jsme se chvilku cachtali, samozřejmě mě napadla tradiční blbost začít na něj cákat, sice mi to vracel, ale úplně bez energie. Opravdu jen po chviličce řekl, že má dost, a sedl si na velký placatý kámen, který trčel z potoka. To už bylo opravdu divné a velmi nápadné, ten kluk prostě není v pohodě, to není on.

Přišel jsem k němu, chytil za ruku:

„Viki, tobě je nějak blbě?" zeptal jsem se.

Viki nahodil smutný a provinilý výraz.

„Míro, prosím tě, posaď se ke mně."

Posadil jsem se a Viki začal mluvit:

„Míro, já chtěl tenhle víkend jet s tebou záměrně, jelikož tě mám opravdu hrozně rád a to, co jsem ti kdy v tomhle směru řekl, je pravda, a taky proto, že vím, co ke mně cítíš ty."

Co říkal dál, vlastně nedokážu interpretovat, před očima se mi zatemnilo, v duši jsem měl okamžitě prázdno. Ta slova, co následovala, byla pro mě tím nejhorším, zlomením všech nadějí, zhroucením světa, ztrátou smyslu života.

Viki mi řekl, že si našel přítelkyni a že zjistil, že ji miluje a nemůže a nechce to hrát na dvě strany. Je to pro něj velmi čerstvá záležitost a čerstvý pocit. Proto se mnou už nemůže udržovat tak hluboké přátelství jako dosud. Myslel tím jakékoli intimnosti a samozřejmě bude mít i méně času na mě.

Seděli jsme pořád nazí na kameni, Viki se třásl a povídal, i když nevím co. Já viděl rudě, mísily se ve mně pocity zmaru, nenávisti, sebelítosti a pocitů fyzické nevolnosti:

„A to ten sex včera, to mělo být jako na rozloučenou, jo?" procedil jsem nasraně mezi zuby.

„To bych nechtěl, abys to takhle bral, já už nechtěl, ale jak jsi na mě začal sahat, chtěl jsem ti to ještě dopřát, jelikož si to zasloužíš. Jo, byl to i můj chtíč, my spolu totiž ještě nespali, tak jsem si řekl, že to asi nevadí. Teď vím, že jsem prostě čurák, že jsem ti to neměl dělat a měl ti to říct nějak jinak. Míro, z mé strany vůči tobě se nic nemění, pořád budeme chodit na pivo, výlety, koncerty. Prostě všechno, pořád jsi můj brácha," soukal ze sebe Viki nesmysly.

Já se přesunul mlčky zpět na louku, tam si sednul a koukal tupě někam do krajiny. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. ‚Tohle ne, tohle se nemělo stát, vždyť jsme spolu šťastný, co mu se mnou chybí?‘ mlelo se mi v hlavě.

Viki za mnou přišel už oblečený a v ruce měl moje oblečení:

„Míro, oblíkni se, ať tady takhle nesedíš." A když viděl moje slzy, pohladil mě.

Já ho jen odstrčil ramenem a syknul:

„Nestarej se, jak tady sedím, to je moje věc!"

„Míro…," řekl hrozně měkce a já si domyslel, že chce říct, ať na něj nejsem takhle hnusnej, ale to nedodal.

Položil oblečení vedle mě a šel balit stan a vůbec celkově. Já se nakonec oblékl, ale seděl jsem pořád na stejném místě. Viktor vše zabalil i mně sbalil batoh a uklidil ohniště. Pak mi batoh přinesl, sednul si přede mě na bobek a se smutnýma očima řekl:

„Půjdeme?"

V tu chvíli, jak jsem ho tam viděl, jsem začal brečet ještě víc. Viki když mě viděl, tak spustil lehce taky, sednul si vedle mě, obejmul mě a šeptal do ucha:

„Míro, promiň mi to, moc, moc mě to všechno mrzí. Jsi ten nejlepší kluk, kterýho jsem kdy poznal, a vím, že lepšího už nikdy nepoznám. Ani nevíš, jak mě štve, že to nemám jako ty. Kdybych to tak měl, buď si jistej, že nikdy nechci nikoho jinýho než tebe. A až si najdeš svou lásku, a dám hlavu za to, že to bude trvat jen chviličku, jelikož o tak skvělýho kluka se všichni porvou, budu mu tě závidět a nadávat si, že jsem heterák. Prosím, odpusť mi, nechci tě nikdy ztratit."

Ta slova mě rozesmutnila ještě víc, na druhou stranu byla tak upřímná, citlivá a vyslovena tak upřímným tónem, že jsem pochopil, že ani Viki to nemá jednoduchý. Pořád jsem ještě seděl a zaléval louku slzama. Musel jsem ale vzít rozum do hrsti.

„Viki, ty jsi trdlo, viď? Já ti nemám co odpouštět, nikdy jsi mi nic neslíbil, tohle prostě muselo jednou přijít. To já jsem byl ten, co si pořád něco nalhával, doufal a vlastně vysnil život po tvém boku. Promiň, ale já tě prostě miluju a nevím, co s tím mám dělat."

„Ty jsi bobek," pohladil mě Viki, „to se nemůžeš omlouvat, tomu prostě neporučíš. Já vím, že jsem ti nikdy nic v tomhle směru neslíbil, na druhou stranu mám taky vinu na tom, že jsme tam, kde jsme, kdybych si s tebou nezačínal jako po tý intimní stránce, tak se tohle nestalo."

„Viki, tomu nevěř, já bych byl z tebe v prdeli, i kdybychom spolu nic neměli, je to prostě o tom, že si rozumíme lidsky, máme stejný záliby, stejnej humor, no a navíc jsi prostě celkově k sežrání," pokusil jsem se o úsměv.

Chvilku jsme ještě seděli a pak vyrazili na cestu, šli jsme mlčky, já si to však vůbec neužíval, bylo mi smutno, nic se mi nelíbilo a nejraději bych byl někde sám. Viki to vycítil, a tak se mě zeptal, jestli chci jít dál, nebo to zabalit a jet domů. Já chtěl domů, nechtěl jsem být nikým nikde viděn. Došli jsme tedy na vlak a jeli domů. Skoro nic jsme si neřekli, jen v Praze na nádraží se mě Viki zeptal, jestli mě může obejmout na rozloučenou jako vždycky.

„Viki, prosím ne, já bych zase začal brečet."

A tak jsme se rozloučili jen pozdravem s tím, že mi Viki výslovně nakázal, že kdybych cokoli potřeboval nebo se cítil sám, ať mu hned zavolám, že bude taky do konce víkendu doma a v pondělí že má ještě volno, ale že to už něco má. No co asi?

Doma byli naši překvapeni, co tam dělám, tak jsem jim vysvětlil, že je mi špatně a jdu rovnou spát. Naštěstí brácha byl někde taky na víkend pryč, tak jsem mohl být opravdu sám. Máma mi však starostlivě pořád nosila čaj, ptala se, co mi je a jestli nechci něco k jídlu. Já byl jen pod peřinou a plakal, až jsem měl oči jako angorák. Mámě asi došlo, co se stalo, a tak mě už nechala být. Myslela si chudák, že mám potíže s nějakou slečnou, kdyby tehdy tušila… Ale když se to tak vezme, tak jsem vlastně potíže s nějakou slečnou měl.

Druhý den v neděli jsem se chtěl jít trochu projít, chodil jsem bez cíle ulicemi a hlavou mi jelo tisíce myšlenek. Začal jsem si zase představovat, jaké by to bylo s Viktorem, kdybychom spolu opravdu chodili. Potkával jsem jiné kluky a střídavě jsem se do nich zamilovával a odmilovával a představoval si, jak jsou hodní, jak je chci obejmout, pak si hned představil, že bych s nima měl stejné trápení. Nejvíce mě sraly zamilované párečky, co se držely za ruce. Říkal jsem si, že toho milého kluka oblbla nějaká kráva a teď se s ním tady předvádí. Vůči holkám jsem v tu chvíli cítil opravdovou nenávist, všechno to pro mě byly majetnické štětky, co se naparují po boku svých kluků. Jaká asi je ta Viktorova? Určitě stejná a co mu může nabídnout nějaká děvka? To co já určitě ne! Maximálně kozy a nějakou mokrou smradlavou kundu! Myšlenky byly opravdu ošklivé, bylo to dáno vzniklou situací, milé případné čtenářky omlouvám se, mám ženy jako osobnosti moc rád, jedná se čistě o popis pocitů, ze kterých mi je doteď trapně.

Ani procházka mi neudělala lépe, a tak jsem opět doma spal velmi špatným spánkem. V pondělí jsem šel do práce, všichni si všimli mých očí a ptali se. Naštěstí mi uvěřili, že jde o nějakou alergii.

V úterý přišel do práce Viktor, první setkání po tom všem. Setkání jsem se bál a přemýšlel nad fingovanou nemocí. Nechtěl jsem, aby mě viděl jako trosku, kterou teď jsem. Viki mě pozdravil a šel ke mně, že si chce povídat, zbaběle jsem před ním utekl, naštěstí jsem ten den dělal na jiném úseku než on, ale přesto na malém prostoru se neschováš. Po pár hodinách, co jsem se mu úspěšně vyhýbal, se mi na chodbě záměrně postavil do cesty a dal ruce v bok, abych ho nemohl ani obejít. Podíval jsem se na něj se studem, on se mi zpříma podíval do očí, kde už naplno viděl tu spoušť.

„To máš kvůli mně?" zahřměl.

„Nee, to mám nějakou alergii, už jsem to říkal včera ostatním."

Viki se rázně rozešel, zašel za roh. Nakoukl jsem za ním, viděl jsem, jak třikrát kopnul do zdi se slovy:

„Kurva, kurva, kurva!"

Pak se vrátil ke mně:

„Míro, mě to strašně sere, to máš kvůli mně! Míro, ty nejsi na nic alergickej, bavili jsme se o tom kdysi spolu. Musíme to nějak pořešit, nechci tě vidět takhle, tebe fakt ne. Řekni, co můžu udělat, a udělám to."

Tahle situace byla pro mě důkaz, že i Viktor se hodně trápí, trochu mě i potěšilo, že si pamatuje takový detail o mně, jako že nejsem na nic alergický, ale co s tím? Samozřejmě všeho nenechá a nebude se mnou, to bych nechtěl ani já, aby se mnou byl ze soucitu jako s nějakou chudinkou.

„Viki, s tím mi prostě nijak nepomůžeš, to musí spláchnout čas, stejně už nemám co brečet, tak ono to přejde."

Viki mě obejmul.

„Viki, prosím, pusť, tohle to určitě zhorší, ani nevíš, jak moc toužím se tě dotýkat, a pokud mi uděláš tohle, tak budu o to víc v prdeli."

„OK, cokoli si řekneš, hlavně ať tu mám co nejdříve toho starýho Míru, kterýho mám tak rád."

Trvalo to dlouho, prakticky celé léto, než jsem se přes to dostal, nakonec mi pomohla klasicky pařba s partou, které se tentokrát Viki nezúčastnil. Hodně jsem se tam opil, dá se říci extrémně, když jsem se druhý den probudil, bylo mi opravdu velmi zle, ale zároveň se mi myšlenky utřídily. Došlo mi konečně, že musím jít životem dál.

Vikiho jsem pak o týden později pozval na pivo, že s ním chci něco důležitého probrat a nechci to řešit v práci mezi hambáčema. Viki přišel a bylo vidět, že je pěkně nervózní. Omluvil jsem se mu za svoje chování, přiznal jsem se, jak jsem tu jeho nenáviděl, i když jsem ji nikdy neviděl, že jsem si přál, aby mu udělala něco hnusnýho, aby si uvědomil, že se mnou by se mu nic takového nestalo. Choval jsem se hrozně a myšlenky byly ještě horší. Ale uvědomil jsem si taky, že kdybych se pořád choval takhle dál, tak akorát docílím toho, že o Vikiho přijdu úplně, a to ještě ve zlém.

Viki se rozzářil zase jako sluníčko a prsty si utřel mokré oči. Úplně chápal moje myšlenkové pochody a vůbec se nezlobil. Taky měl snahu se omluvit, co všechno spískal, ale to už jsem ho zastavil, že to už udělal a že on maximálně může za to, jak je skvělej a že je to lamač dívčích i chlapeckých srdcí. Dali jsme si spolu pěkně do vínku a po téhle akci zase chodili na koncerty, pivo a jezdil s námi občas na víkendové akce. Vlastně vše se vrátilo do starých kolejí, až na to, že nám tu svoji přítelkyni nikdy nepředstavil. Nikdy ji nikam nevzal, že prý ji pařby nebaví a hudbu, kterou on poslouchá, nemá ráda, tak je radši, pokud vyrazí se mnou.

Čas letěl a nás už práce ve fastfoodu přestávala bavit a byl čas se posunout někam dál. Já dal výpověď a kariérně se poměrně razantně od fastfoodu posunul. Viki dal výpověď nějak půl roku po mně. Jak to tak bývá, jak se přestanete vídat v práci, vytrácí se pravidelnost setkávání, až se naše cesty úplně rozdělily a kontakt se vytratil. Sice jsme měli na sebe telefony, ale už si nezavolali ani nenapsali. Viki i přestal chodit na koncerty. Později jsem se dozvěděl, že se odstěhoval za Prahu a že má s tou paní Colombovou dítě.

Začali jsme si žít každý svůj život, nevím, jak Viki na mě, ale já na něj myslel často. Když se na světě objevil Facebook a já si založil profil, byl jedním z prvních, koho jsem hledal, ale neúspěšně. Přesto mi po pár měsících přišla žádost o přátelství od Vikiho. Na profilu měl jen dvě starší fotky a nevím proč, do přátel jsem si ho samozřejmě přidal, ale nenapsal jsem mu a ani on mně.

Uteklo dalších mnoho let, až dva bývalé kolegy napadlo udělat sraz po pětadvaceti letech. Moc se nás tam nepřihlásilo, jen sedm, ale asi tušíte, že největší radost mi udělalo to, že i Viktor slíbil účast. Když jsem přišel na místo akce, Viki tam nebyl, ačkoli jsem rád viděl i ostatní, ten, na koho jsem byl nejvíce zvědavý, tam nebyl. To jsem ještě netušil, že ten parchant na sebe nechá čekat jak nějaká popstar, dorazil jako poslední se zpožděním. Nejprve jsem ho viděl u baru, kde se zdravil s jiným kámošem. Pryč byly ty delší kovově černé vlasy, jsou krátké, pořád kovové, ale s notnou dávkou stříbra. Narostl mu i malý fotrovský pupík, ovšem s tím mým se to rozhodně nedá srovnávat.

Dorazil k našemu stolu, se všemi se pozdravil podáním ruky, pak se otočil na mě a já znovu spatřil ten jeho úsměv a obrovské oči, vše zůstalo stejné jako naposledy.

Postavil se ke mně a s tím širokým úsměvem povídá:

„Míro, pojď sem ke mně, tebe musím obejmout!" Popadl mě a asi minutu jsme tam takhle stáli v objetí. Pak se mi podíval do očí a řekl: „Co jsme to provedli, hrozně jsi mi chyběl."

Dali jsme se všichni do řeči, bavili se o našich životech a vzpomínali. My s Viktorem samozřejmě vedle sebe a já viděl, že Viki zůstal takový, jaký byl, můj starý milovaný Viki. Vtipálek k pohledání, když šla okolo slečna, která měla pětky prsa, Viki se na ni mlčky podíval a já ze sebe vyhodil:

„Podívej, ta má ale kozy!"

Viki se na mě zaujatě podíval, nahodil svůj úsměv, přimhouřil jedno oko:

„No počkej, ty ale nemůžeš hodnotit kozy, ty jsi přece buznička!" promluvil jako k malému děcku, kterému něco vysvětluje.

„Držko, právě proto můžu hodnotit kozy, se mrkni na volby Miss, kdo je v porotě, tam jsou jenom bukvice, tam heterunu nepustí." A spustili jsme smích jako puberťáci.

S Vikim jsme se pak vypařili na bar a probírali naše životy do detailů. Viki se nikdy neoženil, má čerstvě osmnáctiletou dceru (včetně rodového znaku v podobě obrovských očí). Byl na ni skoro celou dobu sám. Když jí byly čtyři roky, tak se madam matka někam zdejchla a nechala v tom Vikiho vykoupat. O dva roky později měla děsný zájem o malou a došlo to až k soudu. Co to bylo za ženskou, svědčí i to, jak to nakonec dopadlo. Soud dal malou do výhradní péče Vikimu, což u nás soudy dělají opravdu výjimečně. V tu chvíli jsem na něm zase úplně visel, sám chlap, hodný, sexy tatínek, který to takhle zvládnul. Další jeho vztahy taky stály za prd, víceméně jsem pochopil, že zneužívali toho, jak je prostě hodný. Já to měl se vztahy taky dost podobně neúspěšné a přiznal se mu, že to, co jsem tenkrát cítil k němu, jsem už k žádnému klukovi necítil. A musel jsem také říci, že kdyby mi tehdy zavolal, když měl ty peripetie s malou, okamžitě bych mu přispěchal na pomoc a mohli jsme spolu vychovávat krásnou malou slečnu. To mě Viki zase objal a poručil panáka se slovy:

„Měli jsme zůstat furt v kontaktu, pěkně jsme to posrali, co?"

Po večírku jsme se každý rozjeli svým směrem. Já už taky nejsem Pražák, a tak jsem jel domů vlakem, kde jsem se přistihl, jak se usmívám jak měsíček na hnoji, čumím nepřítomně do světla, myslím na Vikiho, v podbřišku mě příjemně lechtá a doufám, že se teď zase budeme vídat častěji.

Stará láska prostě nerezaví.