Poky – 1. část

Máme výročí

Je dusno, ale jinak moc krásnej srpnovej podvečer. M. ještě není doma, často mívá ještě později odpoledne pracovní povinnosti. Vím ale jistě, že dneska se neopozdí. K večeři tentokrát nic nechystám, ačkoliv jinak se ho snažím v tomhle aspoň tu a tam rozmazlovat. Jsme spolu právě 10 let a tohle výročí oslavíme pořádnou slavnostní večeří někde ve městě. Trochu si vyhodíme z kopýtka, dneska máme myslím nárok. Deset let, to už se počítá.

Už aby tu můj M. byl. Těším se, jak se na mě usměje. V tom je na něj spoleh, to skoro nikdy nezapomene. Já mu skočím kolem krku a vlepím hubana. A taky, že se ho budu moct úplně obyčejně zeptat:

„Tak co, jak to v práci dneska šlo?“ Někdy z něj dokonce vydoluju i nějakou vtipnou historku.

Máme docela malej a vcelku skromnej byt, ale je to náš přístav, kde je nám spolu dobře. Jo a v posteli nám to taky pořád klape. Však se snažíme tu a tam o nějaký to zpestření, ať není nuda. Tuhle jsem se převlíknul za černocha s obřím afrem na hlavě (a taky s lilkem schovaným v kalhotách, po dlouhý době se mi toho mojeho flegmatika podařilo fakt zaskočit). Jen ta černá šminka, co jsem se s ní napatlal, už asi z toho povlečení nepůjde vyprat. Tedy je to aspoň důkaz, že se pořád spolu umíme zasmát. I sami sobě. To je potřeba, nebrat se pořád smrtelně vážně. A podnikáme spolu o víkendech spoustu různejch vylomenin.

Koukám z okna a říkám si, jaké máme štěstí, že je to tak fajn i po těch letech. Pár let zpátky se pořád všichni novináři k různejm tématům ptali: „Přežije rok 2000?“ Tak za to pouto, co je mezi náma, rozhodně už teď můžu odpovědět kladně! A moc si přeju, aby to tak bylo už napořád! Třeba budeme i v místních novinách, až spolu budeme ne 10, ale 50 let! Chi chi.

Tedy nešlo nám to tehdy na začátku zrovna hladce. Když si na to vzpomenu, musím se trošku hořce pousmát. Ale i tak je to úsměv…

Kam s ním

Tehdy na sklonku devadesátek jsem byl ve třeťáku na průmyslovce a bylo mi čerstvých 18. Asi jsem byl pro okolí puberťák jako každej druhej. Ani jméno jsem neměl nijak vzbuzující pozornost, rodiče chtěli mít Jakuba, Kubu či Jakoubka (to když jsem zrovna nezlobil). Příjmení Pokorný už to s tou originalitou moc nevytrhlo. Kámoši mi už někdy od základky stejně většinou říkali prostě Poky. Od malička jsem byl asi docela živý dítě, takovej černovlasej střapatej rošťák, co chvilku neposedí. Už na prvním stupni základky mě rodiče dali na kroužek juda (těch bylo tehdy po Čechách docela hojně). Asi abych se trochu unavil a jim zbyla energie ještě na moji starší sestru Aničku. Bydleli jsme v paneláku na středně velkém městě, táta jako OSVČ dělal elektrikáře. A pracoval docela hodně, doma moc nepobyl. Taky proto, že k tomu tu a tam zašel s pár kumpánama do místní pivnice na pár kousků. Byl ale takovej praktickej. Říkal, že judo mě nejen zabaví (a utahá), ale v životě se taky občas hodí umět se prát. Maminka s ním asi úplně nesouhlasila, byla mírná povaha, taková klasická pečující hospodyňka. Pracovala jako účetní. Anička tak byla z rodiny první, u koho to vypadalo na vysokoškolský diplom. Občas mě trochu mrzelo, že se spolu málo vídáme, bydlela už třetím rokem na koleji. Studovala v Brně a domů jezdila tak na Vánoce a oslavy narozenin. No, aspoň jsem měl jeden pokoj našeho panelákového 3+1 sám pro sebe. Zkrátka jsme byli taková vcelku běžná česká rodina.

Tedy i já jsem zřejmě navenek působil tak nějak běžně, obličej jsem měl myslím spíš tuctovej (sem tam nějakej beďar, to se ví). Ani šprt, ani kandidát na propadnutí. Aspoň jsem dost sportoval. Na druhém stupni základky jsem nakonec z juda přešel na řeckořímský zápas, protože u nás ve městě zrovna vzniknul nový oddíl. A od jara do podzimu jsem taky rád jezdil na kole. Marně jsem toužil po horském, která tehdy zrovna začínala. Zkrátka – fyzičku jsem měl solidní, rozhodně jsem nebyl žádnej pecivál. Tedy nejen moje fyzička, ale i figura snad poměrně ušla na sotva plnoletýho kluka. Pár holek teda i zahlásilo (většinou, když myslely, že je nemůžu slyšet): „Ten Poky je docela kus!“ Jo, zalichotilo mi to. Jenže co z toho. V té pokročilé pubertě už jsem totiž zdaleka nepůsobil tak bezstarostně a vesele jako kdysi.

Ještě v prváku na průmce jsem dělal ten zápas. Jenže jak mi už bylo 16, začal jsem mít pocit, že je se mnou fakt něco špatně. Zatímco vyspělejší spolužáci začali mít holky a jejich balení a obdivování jako jedno z hlavních témat hovoru a sotva dokázali myslet na něco jiného, já jsem začínal cítit podobné poblouznění při tom zápasení. Jenže vůči klukům. Pro mě to ale nebylo úplně stejné vzrušené radostné fantazírování, ale taky stres. Při těsném kontaktu s kluky v upnutých zápasnických overalech během tréninků a zápasů, kterému se prostě nebylo jak vyhnout, jsem si uvědomil, že najednou je vnímám ne jako soupeře, ale úplně jinak! A z toho jsem byl pořádně zaskočený. Potají jsem pozoroval, jak velkou bouli mají v rozkroku, a hodnotil, jaký má kdo v tom nic neskrývajícím trikotu zadek. A často se mi z toho řádně postavilo péro. Což je, když má člověk sám na sobě ten stejnej upnutej dres z plavkoviny, poměrně prekérní situace. Najednou jsem se především bál, že při úchopu toho druhýho mladýho vysportovanýho a zpocenýho sexy borce se zase do pozoru postaví můj „malej velkej kámoš tam dole“. Že mi udělá z látky dresu solidní stan a někdo z okolí si toho tentokrát všimne. Pěkně jsem tou představou a strachem z obřího trapasu děsil sám sebe. A taky jsem se už skoro nemohl soustředit na to, že mám taky zápasit, trénovat a vyhrávat. Pár měsíců jsem to zkoušel nějak vydržet. Nakonec jsem zápasení radši nechal. Doma jsem se vymluvil, že už mě to nebaví.

Tím jsem ale měl bez pravidelných tréninků najednou spoustu času zabývat se docela černejma myšlenkama. Uvědomil jsem si, že už pěkně dlouhou dobu se na ulici ohlédnu za extra pěkným klukem, zatímco po holkách jsem vlastně moc nekoukal nikdy. Nevěděl jsem, co se sebou. Jestli nějak můžu za to, že jsem teda asi jinej. Jestli nejsem nějakej úchyl nebo tak něco. Táta byl pruďas a docela zastánce tradičních hodnot. Když se tu a tam ve zprávách mihnula nějaká kratičká reportáž z tehdejších prvních zárodků duhových pochodů hrdosti, hned spustil: „Co si to ty buzíci dovolujou, takhle otravovat slušný lidi?! Měli by se stydět a radši chodit kanálama a ne dělat bordel na ulici s ňákejma duhovejma vlajkama.“ Byl s tímhle tématem poměrně rychle hotovej. Slovo „buzík“ navíc vyslovil tak pohrdlivě, že mě z toho až píchlo u srdce a ještě drahnou chvíli mi bylo úzko. Svěřit se nebylo komu, neznal jsem v okolí nikoho, kdo by to měl jako já. Řekl bych to snad sestře, s tou jsem měl vždycky fajn vztah. Ale ta nebyla po ruce. Mámě jsem si zatím nějak netroufal a říct to tátovi, to mě tedy ani nenapadlo.

No, začal jsem se pak v těch 18 letech najednou cítit tak nějak strašně sám. Jako takovej nepovedenej, rozbitej puberťák. Asi jsem začal být kvůli tomu i lehce nesoustředěnej. Zhoršil jsem se i ve škole, která mi doteď šla tak nějak sama od sebe. Doma už z toho bylo docela často dusno.

Z živýho veselýho dítěte se samozřejmě obratem nestal totálně zasmušilej melancholik, co se jen zavírá doma se zataženejma závěsama. Se spolužákama z průmky jsem jakž takž vycházel. Jen řeči o holkách jsem musel vždycky nějak nenápadně zahrát do autu. Hrál jsem s nima fotbal ve škole, občas i po škole. Docela mi to šlo. Jen ostatní byli bezstarostní a veselí, ve sprchách po hře „kravili“, běhali nahatí a šlehali se ručníkama po zadku a pro mě zase nastával očistec, když v legraci začali předvádět kopulační pohyby nebo měli narážky na to, že není dobré se ve sprše shejbat pro mejdlo. Holt nevybouřená puberta. Tvářil jsem se, že rozhodně nekoukám na jejich bimbající se pérka a poskakující pevný prdelky. Asi blbnuli vcelku normálně, jako mladý prdlý kluci všude jinde, jak se mě moje hlava snažila přesvědčit. Nic tím nemyslí. Jenže můj „kámoš, co bydlí o patro níž“ se z toho hned zase plašil, já jsem možná i rudnul v obličeji a nevěděl jsem kam s očima.

Občas jsem taky s nima vyrazil hledat hospodu, kde pivo nalejou i těm z nás, co ještě plnoletí nebyli. Ale jen tu a tam. Měl jsem pocit, že mezi ně úplně nezapadám. Taky mi roky trenéři vštěpovali, že mám o tělo nějak pečovat. K tomu se zdálo, že alkohol zvládám nějak hůř než ostatní. A hlavně jsem se bál chvilek, kdy jsem neměl vlastní jazyk tak úplně pod kontrolou. Abych se nějak blbě před nima neprořeknul.

Tušil jsem samozřejmě, že většina pikantních historek o mileneckých úspěších mých kamarádů je vymyšlená, nebo přinejmenším dost přibarvená. Rozhodnul jsem se ale, že ani já nehodlám do mé čerstvé dospělosti vyrazit jako panic. Byl jsem normálně nadrženej a honit si v pokojíčku péro nad realistickejma ilustracema z obálek dobrodružnejch příběhů (jakkoliv detailně vymalovanej polonahej Tarzan a Conan nevypadali rozhodně zle) mi už rozhodně nestačilo. A navíc ta samota. Potřeboval jsem obejmutí, pusu a moct si s někým promluvit naprosto otevřeně o čemkoliv. No a taky jsem teda už urgentně potřeboval to šukání (jak poznamenal malej velkej kámoš zezdola).

No, ale byl konec devadesátek. Internet sotva v plenkách. Ještě zbývalo dost let do jeho seznamovacích webů a taky virtuálních úložišť plnejch gigabajtů pornovideí. „Pojď, seber se. Hlavně se nelituj, udělej s tím něco,“ říkal mi můj vnitřní hlas (tentokrát ten z hlavy, ne ten zezdola). Potřeboval jsem prostě vyřešit svůj palčivej problém, volání přírody umlčet jen tak nejde. Slovy klasika: „Kam s ním?“ Problém mého malého velkého kámoše ze spodního patra ale, ať jsem chtěl či nechtěl, tím pádem byl i problém můj. Zatraceně. Rozhodně mě to trápilo víc než ty nevalný výsledky ve škole.

Ábíčkář

První pokus s Annoncí, o které jsem věděl, že je tam rubrika „On hledá jeho“, teda zrovna moc nevyšel. Poptávek v kategorii, o kterou mi šlo, bylo tak pomálu, že by se daly spočítat na prstech dvou rukou. Navíc nevypadaly na první pohled zrovna lákavě. Ani na druhý pohled. Spíš jako inzertní rubrika hodně perverzních důchodců. A když už někdo vypadal aspoň věkem trochu použitelně, byl strašně zdaleka. Čekal jsem těch příležitostí seznámit se s někým fajn a v mém věku tak nějak víc.

„Poky, takhle to nepůjde,“ říkám sám sobě, „musíš se pochlapit!“

Nastal čas vyrazit pro časopis Princ, který jsem zaregistroval ve výkladu v jedné vzdálenější trafice. Jak jsem tiskovinu nenápadně po očku zkoumal (trafikant určitě uvěřil, že puberťák jako já zaujatě zkoumá obálku časopisu Zahrádkář), byly tam nejen pikantní fotky dost málo oblečných kluků a mužů, po kterých bažily moje oči, ale i specializovaná inzertní rubrika, po jejíchž příslibech toužilo moje všechno to ostatní (myslím tím srdíčko a dušicku, mám přeci taky smysl pro romantiku, ha ha).

Musím připomenout – devadesátky, maloměsto, telecí věk. Kdyby v té trafice prodával jen ten přísně se tvářící postarší chlap, nevím, jestli bych se odhodlal říct, co vlastně chci. Bývala tam ale občas i taková starší paní, určitě už důchodového věku. Možná trafiku provozovali matka se synem. Trafikantka každopádně vypadala docela vlídně, takže mi to bylo tak nějak příjemnější, než kdyby to byl ten chlápek. Ten by to třeba nějak komentoval nebo se ptal, jestli mi už bylo osmnáct a chtěl vidět mojí občanku (nevěděl jsem přesně, jak to s prodejem tohohle typu časopisů vlastně je, ale i když jsem plnoletý byl a občanku měl v kapse, nestál jsem to to, aby někdo třeba zkoumal, kde bydlím a jak se jmenuju).

Tak jsem vypozoroval, kdy je u okénka ona, a vyrazil. Ještě deset metrů od trafiky jsem šel sebejistě a byl v klidu. Nevím sám proč, u okénka, když se zeptala „Co si budeš přát, chlapče?“ ze mě po krátkém odkašlání vypadlo, že Ábíčko. No co, holt nejsem zas tak sebejistej, jak jsem si myslel. Vyrazím zítra nanovo.

Další den jsem na to šel podle nezměněného plánu. I s tou odvahou to bylo podobně. Ještě, že i ten den byla za okénkem vidět opět stará paní. A zase padla ta stejná její otázka. Povídám „Prosím ten časopis P…“ a ukazuju prstem. Dál jsem se nedostal, protože vidím, že za ní v šeru v koutě sedí i ten její „asi syn“. Odvaha najednou byla ta tam, zase mi z pusy vypadlo jen „Ábíčko“. Ve spěchu jsem zaplatil, otočil se na podpatku a její „To už sis kupoval včera, ne?“ už znělo jen do mých rychle se vzdalujících zad. Pro formu jsem ještě stihnul přes rameno houknout „Víte, paní, mě ty vystřihovánky prostě nejdou.“

Sem už teda nepůjdu. Příště musím zkusit nějakou jinou trafiku.

Bejby

V trafice v opačné části města prodávala mladá paní, vypadala lehce znuděně a tedy úplně v pohodě. Taky už jsem byl lehce naštvanej na svoje přehnaný zábrany. A bylo sice předjaří, ale chladno, nebudu nikde postávat, než se odhodlám, a mrznout u toho. Tentokrát to šlo hladce a v ruce jsem si odnášel časopis s aktem sexy mladého muže na obálce.

Rozechvěle jsem si tu vzácnost nesl domů a jen přemýšlel, kam ji ve svém pokoji schovám. Ve výsledku jsem byl ale přeci jen z kýžených pikantních fotek uvnitř trochu zklamaný. Na můj vkus bylo v časopise nějak moc modelů, kteří byli pro mě staří/až moc namakaní/moc chlupatí/moc plešatí/divně oblečení/moc kníratí (označení „medvěd“ nebo „kožeňák“ jsem tehdy samozřejmě vůbec neznal). Já lačně hledal obrázky mladých kluků, co by byli víc jako já. Někoho, koho bych mohl potkat ve škole nebo na fotbale. Těch tam s přimhouřenýma očima nakonec přeci jen pár bylo, tak jsem si lehnul na postel, zabořil ruku do trenek a udělal si dobře nad těmi pár fotkami, co byly i podle mých měřítek rajcovní. Radši jsem upustil páru rovnou dvakrát za sebou. Sbohem Tarzane, sbohem Conane. Můj malý velký kámoš dá teď aspoň na chvilku pokoj a já se můžu v klidu podívat na tu inzerci.

Bylo to znatelně lepší než Annonce. Jak co do věku inzerentů, tak i do textu a lokality. Aspoň jedna poptávka vypadala opravdu nadějně. Kluk sice starší než já, 24 let, ale psal, že mu většinou jeho okolí hádá míň. A dokonce byl přímo z našeho města! Sláva! Štíhlá postava, pár zájmů, kde bychom se mohli shodnout. Kino, sport, výlety. A hlavně psal, že nevadí, když mu napíše někdo nezkušenej.

Napsal jsem SMSku s pár údaji o sobě. Moc jsem nevěděl, co se tak obvykle píše. Zkrátka, že bych ho rád poznal a že bychom se mohli potkat v centru města, až budu mít po škole. Odepsal asi za hodinku, že se bude tedy těšit. Jmenuje se Patrik. Hned zítra se sejdeme v pět na Alšáku na rohu u lahůdek. Poznávací znamení – bude mít červené boty. To mě tedy zaujalo! Končící devadesátky s sebou co do oblečení ještě trochu nesly tu šeď předchozího režimu a u pánů s výjimkou fialových sak teda zrovna odvaha k nošení výraznějších barev nepanovala. Jako jo, nějaké ty divoké kombinace růžové, pastelové zelené s tyrkysovou zrovna frčely u teplákovek nebo lyžařskejch kombinéz, ale to se myslím tak úplně nepočítá. Prostě čekal jsem takovýho Bejbyho ze Šakalích let (tehdy vcelku aktuální dílko české kinematografie), jen vlasy prý má světlé. No, asi přijde bez kytary. Však nevadí.

Když jsem večer usínal, těšil jsem se na další den jako už dlouho ne.

Čekání na Patrika

Nazítří jsem se nemohl dočkat, až skončí škola. Nervozita se v mojí hlavě mísila s těšením a vytvořily mi tam solidní emoční bramboračku. Do toho malej velkej kámoš, co bydlí dole, dával dost najevo, že se těší taky. Posílal nahoru do hlavy všelijaký nemravný představy. Doma jsem postupně přebral před zrcadlem asi pět různých triček, abych se nakonec stejně vrátil k tomu, které jsem měl v ruce jako první. Vyrazil jsem radši dřív. Do centra to bylo ze sídliště asi čtvrt hodiny. Musel jsem se krotit, abych skoro neběžel (přece nedorazím na svoje první opravdový rande zpocenej, že jo). I tak jsem tam ale radši chtěl být o pár minut dřív. S drobnou časovou rezervou.

Pět minut před pátou už jsem stepoval na rohu u lahůdkářství. Ukázalo se, že výběr místa nebyla zrovna dobrá volba. Na rohu bylo rušno, jak všichni pracující na cestě domů vyráželi pro nějaký ten salát, pečivo, kus salámu nebo co já vím pro co všechno. Moje ještě víc nervózní hlava si mohla krk ukroutit, jak jsem toho svýho Bejbyho vyhlížel. Ještě, že jsem měl jako vodítko ty červený boty. Pár dost pěknejch kluků odpovídajících popisu jsem viděl, ale bez bot. Tedy samozřejmě nechodili naboso, jen jejich botky neměly tu správnou barvu. Kouknul jsem s narůstající nervozitou na hodinky. Bylo už čtvrt na šest. Říkal jsem si, co se asi mohlo stát. Napsal jsem SMSku – co se děje, jestli snad nezapomněl, jestli tedy dorazí podle domluvy. Další čtvrthodina skoro uběhla a zpráva stále zůstala bez odpovědi. Tak jsem se dokonce osmělil na jeho telefonní číslo zavolat. Zvonilo to, jenže nikdo telefon nezvedal. Říkal jsem si, že půl hodiny je už hodně. Cítil jsem zklamání a taky jsem si připadal tak trochu jako blbeček. Co to znamená, že Patrik nepřišel? Ale stát tam dál jsem už nehodlal. Náhle bez nálady jsem se vydal smutně a lehce šouravě domů.

Po zbytek večera jsem průběžně kontroloval telefon a čekal na nějaké vysvětlení. Napsal jsem ještě jednu zprávu. V noci jsem se moc nevyspal. Měl jsem nějaké divoké sny, které jsem si po probuzení už ale nepamatoval. Ani ráno mi mobil náladu nevylepšil. Takhle jsem si teda to první rande rozhodně nepředstavoval!

Ve škole jsem se ten den na výuku soustředil ještě míň než ten předchozí. Naštěstí jsem za to nevyfasoval žádnou sardel, na písemky nebo zkoušení tentokrát nedošlo. Ani se spolužákama jsem nepromluvil víc než pár úsečných slov. Odpoledne jsem se radši jel projet po okolních kopcích na svojí starý favoritce, abych si cyklistikou vyčistil hlavu. Jen mě napadlo, o kolik lepší by bylo nejet takhle na kole sám, ale s někým. Sdílená radost, dvojnásobná radost. A co kdyby navíc byl po cestě nějaký pěkný stoh sena třeba, že jo. Hi hi. To by výletu taky třeba dodalo úplně jinou dimenzi (poznamenal kámoš zezdola).

Po návratu jsem dal sprchu a raději ještě jednou zkontroloval mobil. A tam konečně zpráva od Patrika! Ale na první přečtení mi tedy zrovna srozumitelná nepřišla. Že se opravdu moc omlouvá! Že na Alšáku byl, sledoval mě zpovzdálí. Z protějšího rohu. A že jsem fakt pěknej kluk a líbím se mu. Ale že on je strašně nesmělej. Nakonec nesebral odvahu přijít a oslovit mě. Že tam stál dlouho a odhodlával se, ale netroufnul si. S tou nesmělostí hrozně bojuje. Stydlín největší.

No trochu jsem byl rád, že se mu nic nestalo. Že ho kvůli randeti třeba nepřejel náklaďák, když za mnou natěšenej pospíchal. Nebo že mě z dálky neuviděl a hnedle nezjistil, že vůbec nejsem jeho typ. Na druhou stranu – takováhle nesmělost u 24letýho, dávno dospělýho kluka? Že by byl taky ještě naprosto nezkušenej jako já? Nebo to snad nemá v hlavě úplně v pořádku?

Odepsal jsem, že tedy omluvu přijímám, ale že mě ten včerejšek mrzel. Trčel jsem tam jako trubka, promarnil zbytečně kus odpoledne. Jak zklamanej jsem byl a to všechno. Znovu se omlouval, a že ať mu dám ještě šanci. Ví, že je to s ním složitý. Spolu s mým kámošem, co bydlí o patro níž, mě nakonec přemluvili. Odepsal jsem, že to s ním tedy ještě zkusím, ale ať ho ani nenapadne na to další rande znovu nepřijít!

Domluvili jsme se hned na následující den. Místo i čas jsme už nechali stejné. Jestli to má být jako prvně, tak ať mám tuhle patálii alespoň už za sebou. Tentokrát ale naštěstí přesně načas dorazil štíhlej světlovlasej (možná nepatrně nazrzlej) kluk opravdu v sytě červených kožených polobotkách. Nebyl vyloženě hezoun, ale sympaťák byl určitě. Měl hezkej úsměv. Vypadal opravdu nesměle, oči mu těkaly na všechny strany a zpočátku zjevně moc nevěděl, o čem mluvit. Já taky ne. Začali jsme u oblíbenejch filmů, tam jsme se docela dost shodli, pak už ledy trochu roztály a proud řeči plynul nenuceně. Vzali jsme to procházkou kolem staré zástavby. Přeskakovali jsme od jednoho tématu ke druhému. Já mluvil tak všeobecně o tom, co mě baví, on se rozpovídal o práci. Prý je prodavač v maloobchodě, má většinou kolegyně, ale rozumí si s nimi a užijou si i trochu legrace, když je míň zákazníků. Jen prý pořád chodí na směny pozdě, kolegyně mu vždycky říkají: „Jaro, to nemůžeš tak často, to tě vedoucí jednoho dne vyrazí…“ Hodil jsem po něm pohled s výrazem lehkého nepochopení. „Jaro?“ Trochu nejistě se to pokusil osvětlit. Prý že má v práci přezdívku Jaro, že prý kolegyním občas jako omluvu za pozdní příchody nosí kytky. Tím jim zlepšuje náladu, často a rád se s nimi směje a tak. Z toho vznikla nakonec přezdívka Jaro. Fakt je, že úsměv měl teda skutečně moc pěknej a k tomu krásný bílý zuby.

Ptal se, jestli jsem opravdu ještě nikdy neměl kluka. No co, přiznal jsem, že ještě ne. On že bydlí na kraji města ve starším malém domečku, ale s nějakou kamarádkou jako spolubydlící. Aby se líp podělili o náklady. Já na to, že bydlím ještě u rodičů. Ale jestli pije kafe, že ho zvu na šálek k nám. Rodiče šli zrovna ke známým Neumannovům na návštěvu. Věděl jsem, že určitě nepřijdou před osmou. Rád souhlasil. (Ten můj rošťák zezdola taky, Patrik se mu rozhodně zamlouval.) Od našeho paneláku jsme byli zrovna, co by kamenem dohodil.

Trochu silná káva

Vešli jsme společně do našeho bytu. Zatímco jsem začal chystat to kafe, ptal se, jestli jsem opravdu ještě žádnýho kluka ani nepolíbil. „Letmá pusa se spolužákem, trvající asi setinu vteřiny, když jsme na lyžáku během jednoho hodně uvolněného večera s třetinou třídy hráli Flašku, kdy já vylosoval úkol políbit osobu, na kterou láhev mnou roztočená ukáže, se asi nepočítá, co?“ povídám a trochu se asi červenám. „A to si dotyčný pak ještě hodně teatrálně utíral pusu do rukávu za hurónského smíchu ostatních,“ přiznávám. A radši jsem si srknul kafe a koukal při tom chvilku do země. Jen se lehce pobaveně usmál. „A chtěl bys to zkusit?“ Neměl jsem plán zajít v tělesném sbližování hned na prvním rande nějak zvlášť daleko. Ale přišlo mi to v ten moment fakt jako super nápad. Nesměle jsem se tedy dotknul svými rty těch jeho. Voněl lehounce po tom mém kafi. A vůbec celkově mi voněl. Už i naše jazyky se opatrně dotkly a netrvalo dlouho, francouzák to byl myslím ukázkovej. Tedy z mého pohledu začátečníka. „Jsi moc sladkej a sexy,“ zašeptal. „Ty taky,“ odpověděl jsem. Bylo to pro mě tak nové, tak vzrušující. Takže jsme pokračovali ve vzájemném ochutnávání. Cítil jsem jeho ruce na svých zádech a bylo to příjemné. Rozechvívalo mě dosud nepoznané vzrušení, na nějaké zábrany jsem skoro zapomněl. Dvakrát jsem se tedy neupejpal a chtěl z toho zatím nepoznaného zkusit ještě trochu víc. To Patrik působil najednou překvapivě jako ten nezkušenější, zdrženlivější. Jako by chtěl zajít dál a trochu zase ne. Asi je to skutečně hodně velikej stydlín.

Stáli jsme v kuchyni v těsném objetí. Měl květovanou košili úzkého střihu hodně na tělo. Dělala mu fakt hezkou postavu. Zdůrazňovala jeho štíhlý pas. Byl spíš šlachovitej, než vysportovanej, ale měl docela široký ramena a tak nějak sexy držení těla. Naštěstí ta havajská košile nebyla těsná natolik, abych pod ní nezvládnul opatrně zasunout svoje zvědavé ruce. Bylo krásné cítit dotyk s jeho horkou hladkou kůží. S požitkem jsem mu, zatímco jsme pokračovali v divoké líbačce, opatrně přepočítával obratle. Cítil jsem, jak se při tom vzrušením lehounce zachvěl. A to jeho vzrušení se přenášelo zpátky na mě a jako by se násobilo. On mě stále rukama hladil sice jen přes tričko, ale začal mě k tomu něžně líbat na krku. Nečekaně mě laškovně zlehka kousnul do lalůčku ucha. Moc se mi to líbilo a můj (teď velkej) kámoš zdola neslyšně řval nadšením. Jak jsme byli oba v pevném objetí, instinktivně jsme si vyhrnuli tričko i košili, aby se naše bříška mohla o sebe jemně třít a užili jsme si ty vzájemně dotyky naší citlivé nahé kůže. A že byla obě naše mladá bříška plochá, došlo i k prvnímu opatrnému seznámení dvou kamarádů ze spodních pater, přestože jen přes látku našich kalhot. Hlavu jsem měl v oblacích a kalhoty napnuté k prasknutí. Patrik na tom byl stejně, přinejmenším v tom druhém případě. A bouli na kalhotách měl tedy solidní, jak jsem si všimnul. Naše péra se o sebe pomaličku otírala. Strašně jsem chtěl víc, dávno jsem přestal myslet na to, co se na prvním rande sluší nebo nesluší.

Sebral jsem kuráž a chopil se další iniciativy, hřbetem ruky jsem jemně přejel po proužku chloupků na jeho bříšku a pokračoval do neprobádaného území níže. Jak se ukázalo, stejně jako prve košile, dovoloval i pas jeho jinak docela upnutých džínů další pohyb mojí zvědavé ruky. Prsty jsem tedy přes džíny opatrně pokračoval i za gumu jeho spodního prádla. Byl jsem vzrušený, jako zatím nikdy. Cítil jsem, že jsem už tak tak konečky prstů zavadil o jeho „nádobíčko“.

Při tomhle šátrání jsem hlavou na chviličku uhnul jeho ústům, která se zrovna opět věnovala mému uchu. Chtěl jsem se mu hluboce zadívat do očí. Bylo to pro mě tak nevýslovně nádherné! V těch Patrikových očích jsem chtěl uvidět, že si to užívá stejně jako já. Čekal jsem tam proto touhu, jaká byla zřejmě čitelná v těch mých. Že i on mě chce teď a tady. Najednou (přesně v ten moment, kdy moje prsty zrovna zajely za gumu jeho prádla) ale vidím zase ten divně roztěkaný nejistý a uhýbavý pohled, jako když jsme se asi dvě hodiny zpátky viděli poprvé. Nevím, jak to přesně popsat. Snad jako by měl výčitky, že dělá něco nesprávného nebo zakázaného? Znenadání ucuknul a poodstoupil. Přišlo mi to jako jeho probuzení z podivného transu. Nechápal jsem vůbec, co se s ním děje. Nepochyboval jsem, že o pár vteřin dříve se to mazlení rozhodně líbilo nám oběma.

Zatímco já jsem chtěl zůstat v jeho objetí snad do konce světa, on začal znenáhla studovat ciferník svých hodinek. A něco nesouvisle povídat. Že to strašně letí, že úplně zapomněl na čas. Že měl vlastně něco domluvené s tou svojí spolubydlící. Něco jí slíbil. Kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč! Jen jsem na něj zíral a nemohl uvěřit. Přece jsem cítil jeho rozechvění, v tom jsem se nemohl plést, že i jemu se to rozhodně taky líbilo! Něco zase zamumlal, že se znovu moc omlouvá, že už fakt musí běžet. Spěšně a rozpačitě jsme se rozloučili a najednou byl pryč.

Zůstal jsem stát v předsíni jako opařený. Hlava byla z nebe zpátky na zemi a plná zmatku. Šel jsem dopít svoje vystydlý kafe a přemýšlel, co to má zase být. Naprosto marně. Nepřišel jsem na nic, co by dávalo smysl.

Kolem deváté se naši vrátili z návštěvy u Neumannových. Sotva jsem jim na půl úst odpověděl na pozdrav. Ani chuť jíst jsem neměl. Šel jsem spát brzy, ačkoliv jsem to viděl spíš na další bezesnou noc. Spolužáci, co už měli holku, která nebyla virtuální, říkávali, že děvčata je často těžký pochopit. Vypadá to, že s klucíma to možná nebude o nic lehčí. Hořce jsem se zašklebil. „Jestli ty nejsi vůl, Poky,“ zašeptal jsem.

Ležel jsem na zádech v posteli a snad dvě hodiny zíral do stropu, ze kterého jsem se marně snažil vyčíst odpovědi na svoje otázky. Najednou cinkla SMSka. Patrik. Přišla zpráva tak dlouhá, že byla rozkouskovaná na několik textovek. Drahnou chvíli mi trvalo to přelouskat (nepoužívala se navíc tehdy diakritika). Slovům jsem rozuměl, Patrikovi vůbec ne.

Prý se opravdu moc moc moc omlouvá. Ve skutečnosti se nejmenuje Patrik, ale Jára. Nebydlí se spolubydlící, ale už pěkných pár let s přítelem. Že se ale zrovna pohádali. Prý měl díky tomu i něco jako vnitřní krizi, jak bude mít brzy ty půlkulatiny (25!). Najednou si přišel nějakej starej. S přítelem prý jsou spolu od jeho patnácti, nikoho jiného neměl. Potřeboval prý jen trochu poopravit pochroumané sebevědomí, jestli by ho ještě vůbec někdo chtěl, kdyby se třeba spolu opravdu rozešli. Takový jako ujištění. Jsem dle jeho mínění moc sexy a milej kluk. Nechtěl to původně nechat zajít takhle daleko. Prý chtěl jenom trochu flirtu. Vyzkoušet, jestli to i po těch letech bude umět a bude žádanej. Tak jako jenom platonicky! Určitě mi vůbec nechtěl ublížit! Až teď si uvědomil, že mi asi pokazil moje vůbec první rande s klukem. Že jsem mladej, ve vztazích s klukama nezkušenej a mohlo mě to ranit, ten jeho podvod.

Ta zpráva mi tedy aspoň vnesla do celé té záhady trochu světla. Ačkoliv jeho pohnutky jsem teda úplně pochopit nedokázal. Ani pocit jsem z toho všeho neměl o moc lepší. Každopádně tím jsem se rozhodnul mít tuhle věc za pro tuhle chvíli uzavřenou. A milého Patrika, teda Jardu, jsem z kontaktů v mobilu smazal. A doporučil bych mu mě už radši nikde ve městě náhodně nepotkat.

Slíbil jsem si, že příště budu při seznamování opatrnější. Pak už jsem alespoň dokázal usnout.