Poky – 4. část

Neděle

Následující den byla neděle. Ráno bylo takové líné a vlastně celé dopoledne se neslo trochu ve stylu „pyžamovýho dne“. O nedělích táta většinou nepracoval, tak byla celá naše rodinka doma kompletní. Sváteční dopoledne trávil táta obvykle v kuchyni s novinama a turkem. Občas utrousil nějakou poznámku na vrub politiků nebo fotbalistů (kdyby to jedni nebo druzí slyšeli, polichocení by se rozhodně necítili). Rodinnou tradicí posledního dne v týdnu, ze které mamka nedovolila slevit, byl pak společný nedělní oběd. Chtěl jsem využít krásného červnového počasí a na celé odpoledne zmizet za město na kolo. Proto jsem si mamku trochu předcházel, došel jsem s odpadkama a pak vyluxoval celý byt. Snad to taky přispěje k tomu, že se tím dřív zapomene na moji páteční patálii.

V tom jsem ale byl příliš velký optimista, jak se ukázalo právě během oběda. Rodinná konverzace začala komentáři na téma prý „báječné“ včerejší návštěvy Neumannových.

„Ten Marcel, to je opravdu všestranně nadaný chlapec. A svědomitý! Z toho by sis měl, Kubíčku, vzít příklad,“ začala mamka.

„Máš poslední dobou nějak roupy, mladej. Za chvilku začínaj prázdniny. Nenechám tě se jen tak poflakovat s nějakejma vejlupkama,“ navázal tatík.

Ajaj. Tenhle začátek rozhovoru se mi teda ani trochu nelíbil.

„Ale včéra jsem to vymyslel, když jsem měl ten kšeft se Sváťou,“ pokračoval.

Svatopluk neboli Sváťa byl tátův kumpán z hospody. Živil se jako instalatér a občas se na stavbách s tátou potkávali.

„Budeš mu na první dva týdny v červenci k ruce. Uvítá pomocníka. Budeš mu dělat šlice, taky pak trubky zahazovat, než se udělá fajnovej štuk. Nebo chystat armatury. Občas i obkládá, tak to pak můžeš třeba spárovat. Vím dobře, že nemáš obě ruce levý. Poznáš, co je pořádná práce, a nebudeš jančit. A aspoň si přivyděláš nějakou tu kačku. Neboj, na holky a tvý povedený kamarády ti eště zbyde fůra času,“ neuhnul z nastoleného směru konverzace tatík.

V první chvíli jsem na něj jen vykulil oči a přestal žvýkat oběd, kterej mi najednou trochu zhořknul v puse. Ve druhé chvíli jsem si uvědomil, že vlastně na prázdniny stejně nemám lepší program, když v „posilce“ se už nemůžu ani ukázat. Taky spolužáci, se kterými jsem si aspoň trochu rozuměl, vyráželi všichni s rodinami, někteří šťastnější se svými přítelkyněmi, pryč z města. A jestli vydělám trochu peněz (jasně, na vysněné horské kolo to ani náznakem stačit nebude, to mi bylo jasný), budu si za ně moct aspoň o to víc užít druhou půlku prázdnin. Rodiče s pravidelným kapesným nebyli zrovna dvakrát štědří. Zvážil jsem pro a proti a nakonec jsem místo odpovědi jen pokrčil rameny.

I další část rodinné konverzace přinesla překvapení. Rodiče si na poslední červnovou sobotu domluvili společnou návštěvu jakési velkolepé filmové premiéry v Praze spolu s Neumannovými. Pan Neumann prý dostal čtyři kusy VIP vstupenek. A v rámci zjevně právě nově nastoleného zpřísněného trendu v mojí výchově mám jet dopoledne s rodiči do Neumannovic vily, odkud naši vyrazí s Neumannovými jejich pohodlným německým kočárem vstříc hlavnímu městu. Tam si dají oběd v luxusní restauraci, následovat má prohlídka města a přesun do kinosálu na debatu s režisérem a herci. Pak přijde samotná filmová projekce a po ní velký slavnostní raut. Já mám zůstat ve vile pod dohledem Marcela, který je sice jen nepatrně starší než já, ale slovy našich je „slušně vychovaný a spolehlivý mladý gentleman, který se určitě na rozdíl od tebe nepere“. Neumannovi zařídili nocleh na noc ze soboty na neděli v některém z pražských hotelů i pro naše. Měl jsem tedy ve vile i nocovat.

Hlavou mi okamžitě začaly divoce pobíhat myšlenky na všechny různé eventuality související s pilným studentem Marcelem. Malý velký kámoš se samozřejmě chytl jedné a začal se taky dožadovat pozornosti. Znovu jsem se v představách vrátil ke včerejšímu večeru. Nemrzelo mě, že vstupenek není k dispozici víc, stejně by mě taková snobská společenská událost ani v nejmenším nelákala. A aspoň to bude příležitost zjistit, jak to s tím hezounem Marcelem vlastně je.

Vila Neumann

Červen se přiblížil svému konci bleskurychle. Ve škole se finišovalo, řešil se konec školního roku. A taky známky na vysvědčení. Přes moji roztěkanost v posledních měsících jsem to ustál docela se ctí. Většinou dvojky, trojky. Z tělocviku samozřejmě jednuška. Mně to tak nějak stačilo, hodlal jsem se víc snažit až příští rok před maturitou. Mamka mi bude samozřejmě dělat kázání, že známky mohly být lepší. Táta je takovej praktickej a bude to se známkama vidět spíš podobně, jako to vidím já. Koho bude za pár let zajímat nějaký vysvědčení…

Ale hlavně – přiblížil se poslední víkend června. Naši se už v pátek večer hekticky chystali na výlet do Prahy, matky měst. Na mamce byla vidět lehká nervozita, zjevně v metropoli nechtěla udělat naší rodině ostudu. Táta vypadal spíš otráveně, že musí zkoušet, jestli oblek pořád dobře sedí a jestli na košili dopne ten poslední knoflíček u krku a vzpomene si, jak se váže kravata.

Nechal jsem je při tom a šel si do batůžku zabalit těch pět švestek, co jsem potřeboval na víkendovou přespávačku. Přišlo mi, že jsem nepotřeboval nic zvláštního. Vybral jsem si oblečení na sobotu a k tomu další oblíbené tričko, ponožky a hlavně boxerky, které jsem ze svého skromného neznačkového šatníku považoval za nejlepší. No a na noc jsem si tedy vzal pyžamo. To mi přišlo trochu divný, když běžně spím jen v trenkách. No ale přeci jen, jedu do neprobádaného, cizího a dost nóbl prostředí. Co kdyby třeba hořelo, přeci tam nebudu běhat jen v trenkách.

Přemýšlel jsem, jak to u Neumannových asi běžně chodí. Čím vlastně Marcel tráví volno. Kdo ví, jestli i o víkendu neleží pilnej študentík v učebnicích. Na konci školního roku ale snad ne. A když na mě má dohlížet, tak asi ani pětibojový tréninky nemá. O čem si budu s přechytralym gymnazistou kurník povídat? Sečtělej zrovna moc nejsem. Ani v hudbě se asi neshodneme, klasika mě vůbec nebaví. No, to bude.

V koutku duše jsem si ale vzpomněl na to, jak to tehdy probíhalo u nás v pokojíku. A kdyby byl přeci jen slušňák Marcel nakonec na kluky jako já, tak bych se třeba mohl i zbavit svého břemene panictví. Ačkoliv jsem si tedy vlastně nebyl jistý, jaká „meta“ se musí docílit, aby se to „počítalo“. Každopádně jsem si do malé kapsičky batohu schoval balíček šprcek, co jsem měl už nějakou dobu koupené. Nákup proběhnul s daleko menšími potížemi než u peprného časopisu. Prezervativy jsem v sámošce přidal k nákupu potravin, z nichž většinu jsem vlastně ani kupovat nepotřeboval. A to v době, kdy tam nebyli skoro žádní zákazníci. Na obličej jsem nasadil „poker face“ ve stylu: „Holku mám už dávno a děláme to spolu skoro pořád jako králíci. No a co je na tom, paní pokladní.“ Balíček už byl tedy teď načnutý, protože hned po koupi jsem zkoušel, jestli mi šprcka padne. A taky se neztrapnit s tím rolováním na správnou stranu při nasazování, že jo. Každopádně jsem na balíčku ještě radši zkontroloval datum expirace a taky, jestli tím marným vláčením krabičky všude možně nedošlo na jejím obsahu k nějaké škodě.

V sobotu dopoledne pro nás přijel v domluvenou hodinu pan Neumann se svým bourákem. Paní Neumannovou zatím nechal ve vile. Ta určitě doma ještě ladí nějakou svoji speciální róbu. Já jsem před odchodem nenápadně zamířil do koupelny a dal si tam důkladnou sprchu, při které jsem „vygruntoval“ různá zákoutí svého těla pro všechny případy aktu tělesného blaha, které jsem si dovedl představit. A díky časopisu Princ jsem si jich přece jen dokázal představit o trochu víc než před tím. Jen škoda, že ani druhý výtisk časopisu nepřinesl jiskřičku naděje v rámci další várky inzerátů. Kámoš zdola se tím mytím a hloubáním o všech eventualitách postavil do pozoru a nedal pokoj, dokud jsem jemu i sobě neulevil důkladným vystříkáním. Mamka už volala a bušila na dveře, proč mi sprcha tak trvá a že se taky potřebuje chystat. Táta seděl s lehce znuděným výrazem v kuchyni na židli a vypadal, že mu nějakej vejlet může teda bejt naprosto ukradenej.

Mamka naposledy ve dveřích zkontrolovala, jestli táta v mezích možností vypadá jako řádný návštěvník slavnostní filmové premiéry. Po mně jen letmo hodila okem a mávla rukou (vzal jsem si oblíbenou jen lehce vytahanou mikinu s Nirvanou). A jelo se. Užíval jsem si luxusní interiér mercedesky, motor snad ani nebyl slyšet. I přes výmoly zdejších ne úplně nejhladších silnic se auto neslo tak, že jsme si mohli připadat jako na obláčku. Omylem jsem teda zmáčknul nějaké tlačítko a zapnul u sedaček z hebké pravé kůže vyhřívání, což tedy na konci června nebylo zrovna potřeba. Svůj omyl jsem naštěstí dalším rychlým stiskem tlačítka napravil, aniž by mě stihnul někdo vypeskovat. To by se mi v naší obstarožní Škodovce nestalo, chi chi.

Netrvalo dlouho a už jsme dojeli k veliké kované bráně v secesním stylu. Byla ozdobená podobnými motivy květin a olistěných šlahounů jako dům sám. Zjevně byla ale nová, protože pan Neumann sedící za volantem zmáčknul tlačítko ovladače připevněného na zpětném zrcátku a ta obří brána poháněná skrytými elektromotory se před námi bezhlesně otevřela.

Dojeli jsme v mžiku až k hlavnímu vchodu do vily, kde už čekala paní Neumannová opravdu v moc elegantní róbě doprovázená hospodyní, kterou představila jako paní Pažoutovou, a v neposlední řadě s Marcelem. Všichni jsme se jen krátce pozdravili a pro čtveřici rodičů po chvilce nastal čas nastoupit opět do vozu a vyrazit do náruče „matičky stověžaté“.

Paní Neumannová jen zavolala z okénka už pomalu se rozjíždějícího auta: „Paní Pažoutová, pořádně chlapce nakrmte, víte, že v tomhle věku jsou neustále hladoví.“

Růžolící hospodyně jen přikývnutím přisvědčila. Tušil jsem z jejího vzhledu (nejen z toho, že byla taková kypře kulaťoučká, ale měla na sobě starosvětskou zástěru s krajkou na okrajích, která jako by byla její stálou součástí) i z potěšeného výrazu, který měla na obličeji, že hlady určitě nezemřeme.

„Oběd bude asi za hodinu. Máte se na co těšit!“ dodala paní Pažoutová s vlídným úsměvem.

Marcela jsem si takhle na denním světle mohl lépe prohlédnout. Už jen proto, že jeho šlachovitou postavu zakrývalo výrazně míň látky, než byly minule společenské kalhoty se sakem. Měl na sobě bílé polotričko s výšivkou nějaké cizí značky, kterou jsem neznal, k tomu béžové, hodně krátké tenisové šortky. Na nohou bílé tenisové ponožky s dvojitým pruhem a sportovní boty s nápisem Benetton. Díky tomu vyniklo jeho na blonďáka opravdu prvotřídní opálení na rovněž prvotřídních lýtkách a vysportovaných stehnech, podobně na vytrénovaném předloktí i docela solidních bicepsech. A k tomu všemu přitáhlo moje oči jemné světlounké chmýří chloupků. Na bronzově opálené pleti by si člověk snadno mohl myslet, že má chloupky jako nějaký albín. Nemohl jsem si pomoct, vzpomněl jsem si na Martina a na můj živý erotický sen o něm.

Tu představu, která ve mně vyvolávala silné, leč smíšené pocity, jsem naštěstí rychle zaplašil. Marcel měl totiž oči šedomodré, nikoliv oříškově hnědé. A vlasy „špinavě blond“ ale s krátkým sportovním účesem. Žádnou lví hřívu. Každopádně jsem si uvědomil, jak to Marcelovi v paprscích letního slunce zatraceně sluší.

„Pojď, Kuboši, trochu tě tady u nás provedu,“ vytrhnul mě ze zamyšlení.

Jak se blížilo poledne, slunce začínalo docela pražit. Marcel mě provedl nejdřív jejich načančanou zahradou. Naštěstí, když jsme procházeli tu a tam pod vzrostlými stromy, bylo tam i trochu příjemného stínu. Šel jsem v závěsu asi metr a půl za Marcelem, čehož jsem využil (možná trochu zneužil), když jsem vedle zahradních panoramat obdivoval krásu přírody daleko větší – jeho malý kulaťoučký vyběhaný zadek, na který byla při jeho ladné chůzi pěkná podívaná. Vyprávěl o jednotlivých keřích a stromech, některé působily v našich podmínkách docela exoticky. Marcelův otec si prý nechával z celého světa posílat vzácné dřeviny, které tady skoro nikdo jiný nemá. Přiznám se ale, že to mi šlo spíš jedním uchem tam, druhým ven.

Prošli jsme mezi vzrostlými listnáči do zadní části velké zahrady (byl to skoro malý soukromý lesopark), kde se mým očím otevřely další výhledy. Dost daleko od domu se skrýval malý domek s plochou střechou a jakousi pergolou a u něj bylo něco, co mě tedy opravdu překvapilo i na tomhle místě, kde jsem očekával skoro cokoliv. Venkovní bazén opravdu obřích rozměrů.

„Koukáš viď? Tady se táta opravdu plácnul přes kapsu. Je to regulérní pětadvacítka. Abych mohl i doma trénovat.“

Tohle na mě tedy fakt zapůsobilo. Nejen tou velkolepostí, která prostě obyčejnýho kluka z paneláku ohromí. Ale vzhledem k dokonalému letnímu počasí to bylo pro mě i překvapení trochu znervózňujícího typu. O bazénu jsem neměl tušení, a tudíž jsem do svého skromného batůžku rozhodně nepřibalil plavky.

Z úvah mě ale vytrhnul zvláštní zvuk, který jsem hned nemohl identifikovat.

„Pažoutka mlátí do gongu. Oběd je hotovej,“ usmál se Marcel docela pobaveně nad mým asi poněkud zmateným výrazem. Tak jsme šli zpátky do domu.

Prohlídku interiérů jsme si museli nechat na později, Marcel mě vedl rovnou do jídelny, odkud se už linula příjemná vůně. Velká místnost byla vybavená starožitným masivním nábytkem, už jsem neomylně rozeznal secesní styl. Na nábytku mosazné ozdoby a kování, doplněné spoustou draze vypadajícího porcelánu a broušeného skla.

Já svoji pozornost věnoval ale hlavně tomu, co bylo na stole, který byl pro nás dva strávníky asi desetkrát větší, než bylo potřeba. Hospodyně nelenila a hned začala nalévat polévku.

„Ještě si nesedejte, nejdřív pěkně umýt ruce!“ řekla na oko přísně, bylo ale vidět, že má dobrou náladu. Zjevně byla při vaření a krmení hostů ve svém živlu.

„Pojď se mnou, ukážu ti, kde je nejbližší koupelna,“ zareagoval pohotově Marcel.

Prošli jsme spojovací chodbou a následně vešli do honosné koupelny plné mramoru, na zdi viselo velké zdobené zrcadlo, všude „lesk jako blesk“. Napadlo mě, jestli kohoutky nejsou doopravdy z ryzího zlata. Pod zrcadlem dvě umyvadla, v rohu obří sprchový kout s velikou hlavicí sprchy visící přímo ze stropu jako nějaká obří slunečnice. Takovou jsem tedy nikdy neviděl. A překvapila mě zdobná záchodová mísa se zlatými linkami na opačné straně místnosti. A vedle ní ještě druhá?! Na zdi vedle umyvadel dokonce pisoár. Ten jsem tedy takhle u nikoho doma neviděl. Byl jsem překvapený, co se může skrývat pod jednoduchým výrazem „koupelna“. A všechna ta nádhera se tedy rozhodně nedala srovnat s naší panelákovou pidikoupelnou z umakartu, kde byla jedna společná baterie pro umyvadlo i sprchu. A uzounký hajzlík jsme měli vedle v samostatné místnůstce.

„Proč máte dva záchody?“ ujelo mi.

„Ty vole, to jsi nikdy neviděl bidet?“ povídá Marcel pobaveně.

„No, viděl. Nedošlo mi to,“ zalhal jsem.

Poslušně jsem zamířil k umyvadlu, abych si umyl ty ruce.

„Musím se nutně vychcat,“ zahlásil Marcel jadrně v příkrém rozporu se vší tou nádherou a jeho uhlazeným zevnějškem.

Než jsem stihnul třeba jen překvapeně pozvednout obočí, už stál vedle mě u mušle, bleskově stáhnul gumu tenisových kraťasů (všimnul jsem si, že jinak byl zřejmě „naostro“). Pokusil jsem se udržet pokerový obličej ve stylu „všechno je v pohodě“, ale přes zrcadlo jsem měl dokonalý výhled na to, jak vylovil svoje péro. Viděl jsem pěkně zblízka, jak masivní ten jeho kousek je, i když mu zrovna nestojí. Zíral jsem, jak jako by nic přehrnuje svoji nakrabatělou předkožku a na světlo vykukuje jeho nafialovělý žalud. Cítil jsem, jak snad všechna moje krev okamžitě zamířila ke „kámošovi, co bydlí dole“. Cítil jsem, jak moje péro tuhne rychleji, než stihnul z Marcelova klacku vytrysknout silný proud, jehož barva docela ladila se zlatou barvou kohoutků. Jako by mě snad Marcel chtěl škádlit, jednou rukou si držel ptáka a druhou si dost vysoko vyhrnoval bělostné triko, čímž odhalil vedle zlatavého chmýří trsu chloupků nad svojí chloubou i jejich další světle zlatavé pokračování v sexy proužku, který se vinul mezi vymakanými svaly jeho vysportovaného opáleného plochého bříška. Pokračoval jsem pohledem dále nahoru, abych viděl i jeho pěkný, mužně vypadající profil. Moje oči se ale místo toho napřímo setkaly s jeho rozpustile pobaveným pohledem. Sakra! To je trapas! Marcel se usmíval nad mými rozpaky a cenil u toho svoje dokonale bílé a dokonale rovné zuby. Zjevně věděl celou dobu, že se přes zrcadlo moje oči pasou tou podívanou, kterou mi tím močením nevědomky nabízel. Nebo to snad nebylo nevědomky?! Pohled jsem stočil přímo před sebe a uviděl v zrcadle svoji vlastní náhle zrudlou tvář.

Z opětovně zmatených myšlenek a pocitu trapnosti mě vytrhla z dáli volající hospodyně paní Pažoutová.

„Mládenci, jídlo je na stole!“