Poky – 3. část

Návštěva

Sobota. Naši mě naštěstí nechali vyspat do sytosti. Už jsem svět neviděl tak černě jako večer, úplně do zpěvu mi ale taky nebylo. V koupelně při ranní hygieně jsem v zrcadle prozkoumal svůj obličej. Náplast jsem raději nechal náplastí, monokl pod okem každopádně hrál všema barvama. Alespoň nos vypadal vcelku normálně. Opatrně jsem zkusil pár cviků na protažení různých částí těla. Snad taky docela dobrý. Duše se před zrcadlem ohledat nedá, tak jsem už jen sám na sebe pokrčil rameny.

Čekal jsem nějaké to rodičovské kázání. Jenže už bylo devět pryč, táta, přestože byla sobota, vyrazil za nějakou zakázkou. Práce měl obvykle víc, než se dalo stihnout během běžného pracovního týdne od pondělí do pátku. Snídal jsem v kuchyni rohlík s máslem a medem, mamka si ke mně přisedla se svojí obvyklou sobotní dopolední kávou. Kupodivu se kázaní omezilo jen na pár slov o tom, že ze mě nechce mít sígra, co se na potkání s někým pere. Ujistil jsem ji, že jsem se prát nechtěl, ale nešlo to jinak, jen jsem se bránil. Slíbil jsem, že si dám propříště větší pozor na konflikty. Naštěstí se s tím pro tuhle chvíli spokojila, na podrobnosti se dál neptala. Musel jsem jí ale slíbit, že dneska zůstanu doma. Půjdeme dopoledne společně nakoupit do místní samoobsluhy, pomůžu jí pak s vařením oběda a hlavně s přípravou chlebíčků, které obvykle dělávala ségra. Tím jsem měl tu včerejší příhodu trochu vyžehlit. Večer k nám totiž mají přijít na návštěvu Neumannovi.

Paní Neumannová byla mámina spolužačka ze střední školy, asi jedna z jejích nejlepších kamarádek. Od dob studií nepřestaly být v kontaktu. Ona se tedy samozřejmě původně nejmenovala Neumannová, tak se provdala. Už jako hodně mladá si vzala jak jinak než pana Neumanna, což byl příslušník jedné z takových lepších rodin v našem městě. Tedy z lepších rodin kdysi v období někdy mezi světovými válkami. To ale znamenalo, že po revoluci úspěšně restituovali velké majetky. Několik domů, bývalou textilní továrnu a další pozemky. Divil jsem se, že se vůbec dál baví s mojí mamkou, která si podobně mladá vzala obyčejnýho elektrikáře. Ale kamarádství z mládí zřejmě snadno překonalo sociální rozdíly.

Já jsem Neumannovic rodinku zrovna v oblibě neměl. Co na tom, že si žili „na vysoké noze“, když na to měli. Vadilo mi ale, že to dávali strašně na odiv. Alespoň mi to tak přišlo. Na okraji města měli nóbl vilu restituovanou po pradědečkovi továrníkovi. Jasně, proč by bydleli jinde. Ale načančali ji tak, jako by to byl snad nějaký malý zámek. V zahradě samé ozdobné lucerny, vyumělkovaně tvarované jehličnany, přistavěná garáž pro oba jejich nejnovější Mercedesy nahoře s kuželkovou balustrádou. Prý měli ještě nějaký nový rekreační domek v kopcích za městem. To jsem všechno ještě chápal. Proč by nežili v přepychu, když na to měli. Jenže ty jejich řeči okolo. Jak pan Neumann nechodí v ničem jiném než košilích a oblecích na míru. Paní Neumannová jezdí do Prahy k nějaké „svojí švadleně“, která jí všechno šije na zakázku. A na slavnostní příležitosti prý létají nakupovat oblečení do Milána minimálně dvakrát ročně. Paní Neumannová má nejdelší rudě nalakované umělé nehty, jaké jsem kdy viděl. Však má taky ve vile hospodyni, která nejen vaří, ale dělá v podstatě všechny domácí práce. Tedy kromě údržby té jejich přezdobené zahrady, na to prý dokonce mají najmutého zahradníka. Ale nejvíc mi pil krev jejich synek Marcel. Jedináček, který mi přišel neuvěřitelně rozmazlený už v době asi před deseti lety, kdy jsem ho viděl myslím naživo naposledy. Už jen to strašné jméno, inspirované snad Francií, kam také často jezdili a odkud si nechávali vozit to nejlepší víno. Horší už by mi snad přišlo jen jméno René. A taky už tehdy měl tenhle prominentní synek soukromého učitele angličtiny, soukromého učitele francouzštiny a k tomu chodil několikrát týdně „do klavíru“. Rodiče mne pak nutili jít s nimi na nějaký z Marcelových klavírních koncertů, co Neumannovi uspořádali. Ten kluk mi byl tehdy od pohledu protivnej. Hubenej blonďáček s napomádovanou patkou a velkejma hranatejma brejlema, navlečenej do kalhot s pukama, bílý košile s jakousi sametovou vestičkou a k tomu všemu navrch ještě pod krkem motýlek. Jo, musím uznat, na ten klavír mu to šlo. Ale všechen ten povyk kolem něj, nemohl jsem mu přijít na jméno. Neustále se choval způsobně, mluvil spisovně, sprostý slova snad ani neznal. Lezl mi zkrátka na nervy.

A teď mají Neumannovi přijít na večeři k nám a i s Marcelem. Je mu dnes asi jako mně, osmnáct, maximálně devatenáct. Těch několik uplynulých let jsem se s ním ale nepotkal. Buď chodili naši na návštěvu k nim do jejich vily (a mě, když jsem byl ještě na základní škole, hlídala ségra), nebo šli třeba společně posedět do nějaké lepší restaurace, nebo tu a tam do divadla. Dovedl jsem si představit, jak se tam asi vyjímal můj táta. Asi jako slon v porcelánu, tušil jsem. To mamka, ta uměla být elegantní, když chtěla. To zase jo.

Den díky všem přípravám rychle utekl. Táta dorazil na sklonku odpoledne, mamka ho hned poslala do koupelny, aby se nejen vysprchoval, ale i hladce oholil. Připravila mu oblekový kalhoty a jeho nejlepší košili. Jak jsem se celý den snažil hrát roli hodného a poslušného syna, začal jsem se trochu vzpouzet, aby takhle strojila i mě. Nakonec jsem to „uhrál“ na béžový plátěný kalhoty a zelený polotriko.

„Vy s nimi naděláte, jako by to snad byla nějaká zahraniční delegace,“ zamrmlal jsem.

Mamka nevypadala, že mě poslouchá, a poslala mne k zrcadlu se znovu učesat.

V šest večer „delegace“ dorazila. Ano, Neumannovi vypadali opravdu podle očekávání nóbl, jako kdyby nešli na návštěvu do paneláku, ale třeba do divadla. Ale musel jsem přiznat, že se chovali mile. Včetně Marcela, který tedy nevypadal zdaleka tak, jak jsem si ho pamatoval. Ano, měl na sobě nažehlenou košili a sametové vínově rudé sako, dokonce s blyštivým ručně vyšitým monogramem „MN“. Naopak neměl ani motýlka, ani brýle. Myslel jsem, že má kontaktní čočky, později z hovoru vyplynulo, že byl ve Švýcarsku na nějaké moderní laserové operaci. Sakra, slušelo mu to. Najednou jsem si jen horko těžko vzpomínal, proč mi tak moc vadil. Mamce předal pan Neumann obří kytici.

Mamka uvedla návštěvu do obýváku, kde jsme měli rozložený jídelní stůl. Podávala se večeře – daněk na červeném víně a kořenové zelenině. Daňka dostal táta od některého ze svých zákazníků. Tohle jídlo máma uměla uvařit skvěle. K tomu její hedvábná bramborová kaše. Na její kuchařské umění byla během večera adresována nejedna pochvala. Večeři vhodně doplnily lahve červeného vína, které s sebou donesli Neumannovi. Na lahvích byly elegantní zlacené etikety s francouzskými nápisy a obrázky jakýchsi zámečků nebo starobylých viničních usedlostí. Během jídla se vedla konverzace o novinkách v obou našich rodinách. Za naší stranu se to téma docela rychle vyčerpalo, přeci jen jsme žili docela obyčejně a ani moje studijní výsledky, na rozdíl od Marcelových, nestály za dlouhé probírání. Neumannovi se rozpovídali dost barvitě o úspěších v podnikání, o exotických dovolených a hodně prostoru bylo také věnováno Marcelovi. Jak je na gymnáziu jeden z premiantů a jak klavír vyměnil za moderní pětiboj. Co to má být? Oni se fakt stylizujou do nějaký novodobý šlechty nebo co. Proboha, kdo normální dneska šermuje a jezdí na koni? Hrdí rodiče Neumannovi svého vzorného syna vylíčili přinejmenším jako nastávajícího olympionika. Moje antipatie k němu se tím pádem tak trochu vrátily.

Marcel i já jsme si k večeři mohli dát taky po jedné skleničce červeného, víc nám nebylo dovoleno, i když plnoletí jsme už oba byli. Následovaly připravené chlebíčky a další láhve vína. A taky začala mamka s paní Neumannovou vzpomínat na mládí a studentská léta. To mě okamžitě začlo nudit, možná jsem i občas bezděčně otočil očima nahoru. Nejsem si jist, jestli jsem i lehce nezívnul. Po očku jsem kouknul na Marcela. Jeho výraz vypadal dost podobně.

Mamka naštěstí měla správnou intuici.

„Chlapci, jděte si ke Kubovi do pokojíčku, vidím, jak se tváříte.“

Na jednu stranu se mi ulevilo, že se nemusím účastnit z mé strany trochu nucené a nepříliš zajímavé konverzace, na druhou stranu jsem netušil, co si s tím sucharem Marcelem ve stísněném prostoru mého pokoje počnu. Pochyboval jsem, že najdeme třeba jen nějaké společné téma k hovoru. Aspoň tam můžu pustit něco v televizi. To se mi docela hodilo, protože tahle beze mne naplánovaná návštěva Neumannových kazila můj původní plán, kouknout se na film Modrá laguna, který od osmi hodin v telce ten večer dávali. Byl to film už starší, ale od někoho ze spolužáků jsem věděl, že ve své době byl dost kontroverzní a měly tam být nějaké „žhavé scény“. To na tehdejší dobu znělo dost zajímavě. Jen do mého plánu moc nezapadal mamánek Marcel.

Modrá laguna

No, než abych se s ním nutil do hovoru, zavřel jsem za námi dveře pokojíku, rozsvítil jen malou lampičku na psacím stole a pustil malou televizi. Marcel si odložil sako na židli, co jsem u svého psacího stolu měl. A oba jsme si sedli na koberec, zády jsme se opřeli o moji postel. Ono ani nebylo kam jinam si sednout. V pokoji už byla jen sestřina postel trochu oddělená šatní skříní sloužící jako improvizovaná zástěna. Marcel nevypadal, že mu sezení na zemi vadí. Suchar se nám odvázal, pomyslel jsem si lehce pobaveně. Ani kouknout na telku mu prý nevadí. Jakmile se film rozjel, po očku jsem ho ve zšeřelém pokojíku pozoroval. Příběh dvou malých dětí na pustém ostrově ho zdá se moc nechytnul. Marcel vypadal jen nepatrně méně znuděně než před chvílí u stolu. Ale vedle jeho výrazu jsem si všimnul ještě něčeho. Figuru měl opravdu jako sportovec. Já jsem byl asi přeci jen trochu svalnatější, jeho tělo bylo ale takové pevné, šlachovité. I rysy štíhlého obličeje byly takové ostřeji řezané, docela přitažlivě mužné, pomyslel jsem si. Asi je vysportovaný z toho všeho plavání, běhání, šermování. Skoro by se mi zalíbil, kdyby nezačal trousit řeči toho typu, který mi zase zaručeně hnul žlučí.

„No jo, na několika takových tropických ostrovech jsme s našima taky byli. A palmy, ty tam byly určitě vyšší.“ No jo, on je fakt prostě mladej Neumann.

Film se ale v ději posunul dál. Už nebyl o dětech, ale o dospívajícím páru krásných mladých lidí. Dost málo oblečených. I Marcel přestal žvanit o nesmyslech a vypadal, že film si konečně získal jeho pozornost. Kdybych se tak taky mohl mávnutím kouzelného proutku přesunout od mých zdejších patálií na tropický ostrov plný zlatého písku a palem uprostřed křišťálově čistého moře. U moře jsem totiž ještě nikdy nebyl. Z myšlenek na exotiku mě vytrhnul Marcel, který se začal lehce ošívat a přišlo mi, že pokukuje směrem ke mně.

„Docela rajcovní!“ prohodil Marcel.

Já jsem nemohl spustit oči z pružné opálené postavy mladého Richarda (hrál ho dost fešný Christopher Atkins), na obrazovku zíral i Marcel zřejmě okouzlený půvabnou Emmelinou (mladičká lolitka Brooke Shields).

„To je dobrý,“ vyhrkne najednou Marcel, „taky jsi tak nadrženej?“

Slušňák vystrkuje růžky! Vrhnul jsem na něj zaskočený pohled. On se tvářil rozpustile.

„Tak co, v našem věku je to přece normální,“ pokračuje Marcel.

„Jo, jsem. Skoro pořád,“ špitnul jsem.

„Tak proč v sobě držet to, co chce ven,“ uchichtnul se zase Marcel. A vidím jeho ruku, jak si s ní rozepíná knoflík a zip u kalhot. „Přece bys nebyl upjatej, určitě si to tady děláš sám každou chvíli.“

Na to už jsem neměl, co dalšího říct.

V televizi byla zrovna docela žhavá scéna dvou dospívajících lidí objevujících svoji sexualitu, Marcelova ruka tou dobou už dávno rejdila v jeho boxerkách. Tak ani já jsem tam nechtěl sedět jak z ledu. Začal jsem si taky pomalu rozepínat kalhoty. Marcel nelenil a kalhoty i s boxerkama měl už shrnuté u kolen. Péro v ruce, rukou po něm přejížděl nahoru a dolů a zase nahoru. Zubil se, nevypadal, že by měl přede mnou nějaké zábrany. Celá ta situace mi přišla neuvěřitelná, nečekaná, zároveň vzrušující. A nechyběl lehký prvek strachu, protože moje máma občas vpadla ke mně do pokojíku a neměla nikdy ve zvyku klepat.

Už i já jsem si udělal pohodlí, i moje kalhoty a prádlo skončily u kolen. Také moje ruka se činila a já při tom po očku sledoval Marcela. Tedy Marcela jako celek, ale nejvíc ze všeho jeho naběhlé péro. Byl jsem vždycky spokojený s tím, co jsem dostal do vínku, těch asi 18 cm bylo myslím nadprůměr. Ale Marcelův kolík vypadal, že má takových 20 přinejmenším. Navíc jeho penis vypadal i trochu silnější než můj. I on po mně hodil očkem, aby se ujistil, že i já si film užívám stejným způsobem.

„Kubo, ty máš teda solidní péro,“ povídá.

„Kam se na tebe hrabu, ty ho musíš mít tak dvacet čísel, ne?“ já na to.

„Jednadvacet. Voko bere,“ reaguje a dál se sebevědomě zubí.

Byl jsem vzrušenej na maximum. Dokonce mě napadlo, že bych se mohl tý jeho klády zkusit dotknout. Musel bych se ale po koberci přeci jen přisunout blíž k němu. To jsem si ale netroufal, nerad bych dostal po čumáku stejně jako včera.

Ještě pár tahů našich rukou a už jsme oba začali přerývavě oddychovat. Finále se blíží. Teda ne filmu, ale naše. Marcel si vyhrnul tu svoji běloskvoucí košili a ještě mě tak potěšil možností prohlédnout si jeho dokonale ploché a vyrýsované břišáky. S mým tričkem jsem to neudělal jinak. Pár dalších vteřin a oba jsme mohutně stříkali. Skoro současně. Koukali jsme při tom na sebe a pozorovali orgasmický výraz na tváři toho druhého. Ani jeden z nás se neubránil docela hlasitému hekání. Doufal jsem, že tyhle naše živočišné zvuky nejsou slyšet až do obýváku. Z toho jsem ale slyšel nepřerušenou hlasitou konverzaci. Podal jsem Marcelovi krabičku papírových kapesníčků. Tu jsem měl vedle postele neustále v pohotovosti. Očistili jsme se a pak jsme se oba tvářili, jako že se nic nestalo. A dokoukali společně zbytek filmu.

To už jsme slyšeli z obýváku volání, abychom přišli ke zbytku společnosti. Oba jsme se zvedli, spěšně si ještě zkontrolovali a poupravili svršky a opustili zšeřelý pokojík. Neumannovi se po chvilce rozloučili, poděkovali za večeři a posezení a šli dolů ke svému německému kočáru, který je odveze domů.

Já zůstal s rodiči v bytě, který náhle působil poloprázdný. Trochu nesoustředěně jsem mamce pomohl s nádobím. Umyl jsem se, popřál našim dobrou noc a uklidil se do svého pokojíku. Cítil jsem se příjemně uvolněný, ale zároveň zmatený z toho, co se stalo. Jako bych tam stále ještě trošku cítil Marcelovu přítomnost. Pořád jsem ale neměl nejmenší tušení, jestli Marcel v těch prchavých chvilkách vzrušení koukal na Richarda nebo Emmelin. Nebo snad na mě?! Vždyť já na Marcela nemám ani telefonní číslo…