Poky – 5. část

Výlet do Itálie a ještě dál

„To je asi nejlepší polívka, jakou jsem kdy měl!“ povídám, když jsme oběd zahájili italskou tomatovou polévkou. „To je pravej parmezán?“

Nepoznal bych to, pravý parmazán jsem měl vůbec poprvé.

„Musíme paní Pažoutový vyseknout pochvalu, ne?“

„Normálka,“ Marcel na to. A dál v pravidelném rytmu nořil lžíci do talíře a zase vkládal do pusy.

„Kuchařka vždycky ráda slyší takovou pochvalu,“ překvapila mě za zády paní Pažoutová, až mi málem zaskočilo poslední sousto. To už na stůl nesla další chod. Tím byly nějaké těstoviny. Řekla složitý název v italštině.

„Tak to nedokážu ani vyslovit. A asi ani zapamatovat!“ zasmál jsem se. Každopádně opět nechyběl parmazán.

„A je v tom lanýžovej olej,“ promluvil konečně zase Marcel. Asi aby přeci jen zdůraznil, že tohle už není jen tak kdejaká „normálka“.

„Lanýže. Ty hledaj ve Francii nějaký zakrslý čuníci a taky psi, ne?“ vzpomněl jsem si na dokument, co běžel před časem v televizi. Doufal jsem, že ještě trochu víc rozproudím konverzaci.

Marcel ale jen utrousil:

„No jo, to ví každý.“ A věnoval se dál jídlu.

„My doma holt lanýže nemíváme. Rád jsem je ochutnal,“ uzavřel jsem tedy tohle téma. Těstoviny byly parádní, ať už to byla zásluha lanýžů, nebo ne.

Rád bych se Marcela zeptal na spoustu věcí, ale radši jsem si řekl, že to nechám na později. Pořád kolem nás chodila paní Pažoutová, proto jsem měl zábrany některé věci otevírat. Hospodyně na závěr ještě nabídla panna cottu.

„Už si připadám jak na dovolený v Itálii,“ svěřil jsem se jen tak do prostoru.

„Já se nebudu cpát sladkým, jsem v tréninkovým režimu!“ zazněla zatím nejdelší Marcelova věta.

Já bych docela rád ochutnal, ale zase jsem nechtěl vypadat příliš nenažraně. Paní Pažoutová nám tedy donesla alespoň espresso. Můj virtuální výlet do Itálie tím byl kompletní.

Následovala prohlídka vnitřku vily. Z jídelny a koupelny už jsem si stihnul udělat obrázek, jak si může žít taková honorace. Bylo to působivé, interiéry vybavené s velkou pečlivostí a bez ohledu na náklady. Já se tam ale cítil docela nesvůj. Normální člověk aby se bál jen tak někam posadit nebo na něco sáhnout, aby snad nerozbil nějakou starožitnost nedozírné historické i finanční ceny. Přestavil jsem si, jaké by to bylo, kdyby tu bydlela naše rodina včetně mého táty s jeho turkem, kterého navíc většinou popíjí jen v trenýrkách a lehce vytahaném nátělníku. Bezděčně jsem se musel zasmát.

„Čemu se culíš?“ reaguje Marcel.

„Ále nic.“ Říct mu to narovinu, to snad zatím radši ne.

Samotného mě to překvapilo, ale Neumannovým jsem nezáviděl. V našem obyčejném panelákovém bytě jsem se cítil tak nějak líp. Takový svobodnější. Doma je holt doma.

V rámci „exkurze“ mi Marcel ukázal svůj pokoj (spíš apartmá, měl vlastní šatnu i vlastní koupelnu, nechyběla moc šikovně vymyšlená skříň suplující malou příruční kuchyňku s rychlovarnou konvicí, kávovarem i maličkou lednicí) a taky vedlejší pokoj pro hosty, kam jsem si přenesl svůj batůžek.

„A vůbec, pojď radši ven, v tak parádním počasí tu přeci nebudeme zavřený,“ rozhodl Marcel.

Vyrazili jsme do zahrady. Pochopil jsem, že nás Marcel směruje k bazénu. Představa chladivé vody mi byla příjemná, udělal se opravdovskej letní hic. Bazén i jeho okolí byly prostě nádherný. Jako v luxusní dovolenkové destinaci u moře. Pod pergolou stála pohodlně vypadající polstrovaná lehátka z tropického dřeva. V domku byl malý barový pult, za ním na zdi police s barevnými lahvemi. Asi na míchané nápoje „s paraplíčkem“. V prosklené lednici barevné plechovky piv, toniků a limonád. Na rohu domečku byla vyzděná zástěna s bazénovou sprchou. Ta měla dvojici sprchových hlavic, které mi znovu připomněly přerostlé skloněné květy slunečnic. Vedle sprchy jsem viděl dveře vedoucí do útrob domku s cedulkou „Toilet“.

„Pojď, Kubo, to slunce praží jako protržený, svlažíme se trochu,“ vyslovil Marcel to, na co jsem se těšil a měl z toho zároveň i trochu obavy už před obědem.

„No jo, ale já s koupačkou nepočítal, nemám s sebou plavky,“ řekl jsem na rovinu.

„Co blázníš, k čemu plavky, vždyť jsme tu sami!“

Nezbylo mi než mu věřit, že paní Pažoutová se opravdu drží v kuchyni.

„Pojď, dáme nejdřív sprchu. Snažíme se nedávat do bazénu moc chemie. Nevím jak ty, ale já jsem docela upocenej. Tak ať tam z nás neplavou mastný oka jak v hovězím vývaru,“ pokračoval Marcel.

To jsem si teda všimnul, že se trochu leskne. Ale na jeho opálených lesknoucích se bicácích, stehnech a lýtkách to bylo v mých očích dost sexy. Já jsem na tom nebyl jinak, cítil jsem se taky lehce ulepeně.

Už dávno jsem si všimnul, že Marcel nebyl zrovna stydlivka. Zároveň se svými posledními slovy začal bez otálení odkládat oblečení. „Striptýz“ zahájil tričkem, to chytil u spodního lemu a jediným plynulým pohybem překřížených paží si ho přetáhl přes hlavu. Naskytnul se mi u toho pohled ne nepodobný nějaké póze modela z fotografie, jako jsou v lechtivých kalendářích, které si asi kupují v žertu navzájem třeba stárnoucí kolegyně z práce. Pod dojmem z toho nenadálého obrazu jsem se musel zprudka nadechnout. Marcel se tvářil, jako bych tam snad ani nebyl. Rozvázal tkaničky bot, ty si vyzul. Zatímco střídavě stál na jedné noze, sroloval z nohou ponožky, které do těch bot nacpal. Já jsem se ani nepohnul. Nevím, jestli proto, aby mi z toho představení neunikla ani vteřina, nebo z překvapení, že nedělá žádné okolky. A už tu byl poslední kousek oblečení, který následoval ty předchozí. Marcel si stáhnul i šortky a teprve pak se podíval mým směrem.

„Co je? Ty se nechceš vykoupat?“

Zdálo se mi to? On na mě mrknul? Z pohledu na něj se mi skoro zastavilo srdce, měl vizáž Adonise v rouše Adamově. Ačkoliv bájný krasavec byl Řek, a tudíž asi nebyl takhle světlovlasej, napadlo mě.

No, oblečenej jsem se koupat nehodlal. Nebylo to asi tak ladné jako u Marcela, i já jsem se postupně zbavil oblečení. Stud mě donutil otočit se k Marcelovi zády. Tričko letělo dolů, při zouvání a svlékání ponožek jsem určitě vypadal trochu legračně, neb jsem se nevyhnul troše poskakování na jedné noze. Nádech, výdech, kraťasy jsem stáhnul najednou i s boxerkama. Bleskurychle, jako když se strhává náplast. Oblečení jsem hodil na jedno z lehátek.

„Tak šup do tý sprchy,“ ozvalo se těsně za mým pravým uchem.

Ucítil jsem na rameni dotek Marcelovy ruky, kterým mě zlehka postrčil směrem za zástěnu. A šli jsme. Já tedy první, stále k Marcelovi zády. Ne vlivem nějakého studu univerzálního, nýbrž zcela konkrétního. Z pohledu na Marcela – Adonise mi lehce „houplo“ a můj kámoš zezdola byl možná už tak na půl cesty k erekci. Tak jsem ho před Marcelem podvědomě trochu schovával. Pořád jsem si nebyl jistý tím, co se to vlastně děje a jak to Marcel teda má. Pustili jsme na sebe vodu. Pořád jsem se na Marcela ani nepodíval. Podvědomě jsem ale cítil, jak je blízko. Stál jsem pod proudem vody a trochu vyčkával, jak se to vyvine.

„Můžu ti trochu pomoct?“ ozve se mi u pravého ucha. Blizoučko. Marcelovy namydlené dlaně s lehkostí najednou mnou obě strany mojí šíje, sjíždějí přes moje ramena na moje paže. Také cítím jemné pohlazení na svojí pravé půlce. Počkat! Marcel má přeci obě ruce na mých ramenou. A tři ruce nemá, že jo. To bych si dávno všimnul. Pomalu se obracím k němu, voda nás smáčí a vidím, že dotyk na zadku rozhodně nebyla Marcelova ruka. Jeho klacek má těch solidních jednadvacet jako minule, je tvrdý jako kámen a rovný jako svíčka. Teda svíce. Já na tom v mžiku nejsem jinak. Naše péra o sebe poprvé zavadí. Kámoši zdola mají tedy příležitost se blíže seznámit.

Koukám mu do očí. Jestlipak z mých vyčte nejistotu? Usmívá se možná trochu konejšivě. A jeho oči vyzařují jasnou informaci. Tohle je myslím naprosto typická ukázka „vilného pohledu“, napadne mě. Přemýšlet ale nemám moc čas, protože on se ničím nezdržuje a jednou rukou si mě přidrží za zátylek a políbí mě tak žádostivě, že okamžitě zapomenu na celý svět. Já ho tak strašně chci! Nevím, jestli je větší rajc dotek našich jazyků, nebo to, co se odehrává o patro níž. Moje hlava stoupá do dosud nepoznaných výšin.

Marcel totiž nelení a obě naše péra během divoké líbačky sevře svojí pevnou dlaní. Jemnými tahy nám oběma dělá dobře. Když naše hlavy po chvíli rozpojíme, usmívá se zase od ucha k uchu, ztrácím poslední zábrany a cítím se uvolněně. Jedním jsem si jistý, zatraceně se mi to s ním líbí!

„V pohodě?“ povídá.

Jenom přikývnu.

„Není důvod k nervozitě. Ty jsi to ještě nikdy s klukem nedělal?“ pokračuje.

A já jen zavrtěl hlavou.

„To přece nevadí. Tohle se ti myslím bude líbit.“

Marcel trochu ztlumí proud vody a pozvolna zaklekává, zatímco jeho ruka zlehka přejede přes moje prsa a břišáky, vzdouvající se zrychleným dechem z toho vzrušení. Pár tahy svojí sevřené dlaně toho mého „kámoše“ ještě trochu napumpuje a opatrně mi přetáhne předkožku. V proudu vody ještě po žaludu jemně zakrouží palcem a ve chvilce tohle sousto mizí mezi jeho růžovými rty. I když ani já nemám žádného drobka, nasaje ho jako by nic a já zažívám poprvé, jaké to je, cítit vlahé nitro někoho druhého.

Zkušenými pohyby se věnuje mému nádobíčku. Mezi hlubokým kouřením občas přesune pusu na můj šourek, se kterým si hraje, přejíždí svým šikovným jazykem a tu a tam opatrně lehounce rty skousne. Moje vzrušení se dál stupňuje. Začíná mi ale být jasné, že takhle nevydržím dlouho. Se skloněnou hlavou pozoruju jeho kmitající hlavu. On občas otočí svoje oči s tím vilným pohledem mým směrem, aby se ujistil, že mi fakt dělá moc dobře. Je to zatraceně tak! Vidím, že volnou rukou se Marcel pilně věnuje svojí vlastní svíci, čímž moje vzrušení ještě graduje.

„Hele, já asi…,“ víc už říct nestihnu.

Marcel ale nevypadá překvapeně, drží v puse moji pulzující kládu a všechno do poslední kapky spolyká. A že je to pořádná nálož, protože nic tak vzrušujícího jsem ještě v životě nezažil. Tváří se jako labužník, který si právě pochutnal na nějaké z nejvybranějších delikates. Zhluboka oddychuju a stejně tak Marcel.

„Dolů!“ zavelí, zatímco ruka na jeho péru kmitá jako píst závodního motoru a Marcel si stoupá stejně tak svižně. Můj tázavý pohled je opětovaný jeho mohutným výstřikem, který míří rovnou na terč. Cítím jeho horkou mízu na obličeji, což je pro mě nová zkušenost. A jelikož mě trefil i do jednoho oka, nejdřív si ho musím s pomocí trvajícího jemného deštíku sprchy vymýt. Pak teprve dokážu zaostřit na jeho žalud. Péro mu pořád pevně stojí. Seberu kuráž a taky ho opatrně vezmu do pusy a zkusím olízat. A vysát co zbylo z té bělavé záplavy. Mám co dělat ho nekousnout, je to holt macek.

Jeho paže mě zlehka vezmou v podpaží a naznačí mi, abych se zase postavil. Tuhle vzrušující rychlovku završí ještě jeden dlouhý vášnivý polibek. Chutná zvláštně…

Oba se uvolněně smějeme. Marcel pustí vodu zase trochu víc, vzájemně se znovu opláchneme.

„Necháme si ještě něco na potom, Kubo. Teď si pojď zaplavat!“

Svoje slova zdůraznil tím, že mě plesknul přes zadek. Jeho dlaň na mojí mokré zadnici zazněla jako výstřel snad hlasitější než gong paní Pažoutové.

Odpoledne uteklo jak mávnutím kouzelného proutku. Kulisu bazénové pohody dokreslovala decentní muzika, kterou Marcel odněkud nepozorovaně pustil. Bazén byl jak naplněný živou vodou, užívali jsme si oba do sytosti plavání. Marcel si neodpustil trochu opravovat moji plaveckou techniku. Jindy jsme si zase bezstarostně jen tak ve vodě blbnuli nebo skákali z kraje bazénu a zkoušeli šipky i přemety. Jak mi nejdřív přišlo divné být tam jen tak bez plavek (vrhal jsem zpočátku občasné zkoumavé pohledy směrem k domu), s utíkajícím časem už mi to přišlo taky „normálka“. Samozřejmě tu a tam s návalem vzrušení, když jsem viděl Marcelovu pevnou štíhlou postavu mimo vodu. A když jsme se na lehátku vzájemně mazali krémem, můj kámoš zezdola stál zase v regulérním pozoru.

Váhal jsem, jestli se na Marcela znovu nevrhnout. A kdo ví, on to cítil možná stejně. Jenže odpoledne přecházelo v podvečer a v „plážovém domku“ byly jen nápoje. Ačkoliv teda drinky Marcel, jak se během odpoledne ukázalo, uměl míchat skvěle. Oběma nám začlo kručet v břiše a hlad nás nasměroval zpátky do vily, do laskavé péče paní Pažoutové.

„Věděla jsem, že dostanete hlad,“ vítá nás hospodyně. „Připravila jsem vám sendviče s lososem.“

Její slova mi zněla jako rajská hudba. A nemusím dodávat, že lososa jsem měl předtím taky snad jedinkrát v životě. Vrhli jsme se na jídlo, jako kdybychom týden nejedli. Paní Pažoutová pozorovala naši chuť k jídlu s potěšeným výrazem a donesla nám k sendvičům ještě míchaný ovocný salát. Ten v tom horku přišel k chuti.

„A na večer jsem vám upekla kiš.“

To jsem tedy netušil, co je. Ale ptát jsem se nechtěl. Marcel zase bude třeba čubrnět, až někdy ochutná mamčinu vyhlášenou škvarkovou pomazánku. Chi chi.

„Děkujeme, paní Pažoutová. A jděte už domů, máme asi všechno, co potřebujeme,“ povídá Marcel.

Přikývla, popřála nám pěkný zbytek víkendu. A rozloučila se s tím, že přijde zase v pondělí. Marcel mi vysvětlil, že neděle mívá hospodyně volné.

Večer jsme strávili v pohodlném Neumannovic obýváku na velké kožené pohovce před jejich obrovskou televizí. Měli tam sbírku filmů na videokazetách, tak nám čas utíkal rychle. Seděl jsem vedle Marcela, občas mě svýma pažema obejmul kolem ramen. Bylo mi moc fajn a děkoval jsem v duchu té náhodě, co nás takhle svedla dohromady. Když byla ve filmu nějaká romantická scéna, znovu jsme se vášnivě líbali. Marcelova „ruka šmátralka“ tu a tam zajela i do mých kalhot. Občas mi promasíroval kulky a péro, občas zajel za gumu trenek vzadu a pohladil mě na zadku. Jako by ale chtěl jen stupňovat moje napětí, vždycky po chvilce přestal a já zase viděl jeho šibalský úsměv a jiskřičky v očích. Oplácel jsem mu tedy podobně, ať vidí, že nejsem žádný „vořezávátko“ a taky mu umím zabrnkat na libido.

Mezi dvěma filmy jsme si dali pauzu a koukli do kuchyně. Ukázalo se, že kiš je vlastně quiche, slaný koláč. Byl skvělý, se slaninou, sýrem a vajíčky. Aby Marcel večer ještě povýšil, otevřel z rodinných zásob nějakou láhev francouzského vína. Zase s obrázkem malebného zámečku, jako když byli Neumannovi na návštěvě u nás.

V pohovkovém a filmovém stylu utekl i zbytek večera. Najednou jsme viděli na starožitných sloupových hodinách, že je už jedenáct.

„Je čas jít do postele, abychom později mohli jít taky spát!“ zavelel Marcel a doprovodil to zase šibalským mrknutím.

Asi jsem zase trochu zrudnul. Ale neodporoval jsem, protože zatím se den vyvíjel nad očekávání.

„V tom hostovském pokoji si ani nebudeš rozestýlat, viď? Moje postel je tak akorát pro dva. Běžím první do koupelny.“

Přikývnul jsem, napůl už jen do jeho vzdalujích se zad. Už cestou si sundaval tričko a já se kochal pohledem na jeho šíji, pěkná ramena, osvalená záda a to „véčko“ sbíhající se na jeho štíhlém pase.

„Teď ty,“ byl po chvíli venku. Neobtěžoval se oblékáním nějakého pyžama nebo aspoň trenek. Byl jak oživlá antická socha z bronzu. Opálení měl stejnoměrné. Pobyt u bazénu „na Adama“ byl asi jeho denním chlebem. Teda pokud vím, antické sochy měly „pindíky“ jak děcka, tehdy se to tak dělalo. Tady jsem tedy viděl na Marcelovi jeden dost zásadní houpající se rozdíl. Ha ha!

Nelenil jsem a zamířil do koupelny.

„A dej si záležet víš kde!?“ zahlásil ještě Marcel.

No, díky občasným návodným útržkům textu z časopisu Princ jsem věděl, kam asi míří, zbytek jsem se snažil si domyslet. Jestli tohle mělo být konečně moje „poprvé“, hodlal jsem udělat maximum pro to, abych předešel jakémukoliv trapasu, to se ví.

Stejně jako Marcel jsem se nezdržoval hledáním pyžama nebo trenek v mém batůžku, spokojil jsem se s Neumannovic hebkou bělostnou osuškou, která byla v koupelně k dispozici. Přeci jen jsem neměl Marcelovo sebevědomí. S ní kolem pasu jsem zamířil k posteli už dávno obsazené Marcelem.

Ležel rozvalený v posteli lehce přizvednutý na jednom lokti a soustředěným pohledem sledoval každý můj krok.

„Zalíbil ses mi hned, jak jsme se po těch letech viděli u vás. Jsi fakt dost pěknej kluk. A namakanej. A taky dobře vybavenej!“ povídá.

„Dík,“ usmál jsem se.

„Jen jedna věc ti úplně nesluší,“ on zase.

To už jsem stál u něj a pěkně zase znejistěl.

„Jo? Jaká?“ tápal jsem.

„No ten ručník!“ zasmál se a zároveň ze mě osušku strhnul. „Lepší,“ culil se. „Tak už pojď ke mně…“

Přilehnul jsem zvolna vedle něj, naše rty se k sobě opět žádostivě přisály. Byli jsme vzájemně nalepení ležíce na boku čelem k sobě. Ve chvilce zase plně nalitá péra se nám o sebe začla opírat. A otírat. Trochu jsme si navzájem pro začátek pomohli rukama.

„Otoč se,“ povídá. Díky předchozí pilné četbě té „odborné literatury“ jsem okamžitě pochopil „devětašedesátku“. Konečně jsem Marcelovi mohl oplatit stejnou mincí tu bazénovou sprchu. Snažil jsem se kopírovat to, jak se tam Marcelova pusa věnovala mému „kámošovi zdola“. Snad se mi to dařilo. Nikam jsme nepospíchali a já si to tedy užíval vrchovatě. Jen jsem se musel trochu soustředit, abych zvládal aktivní i pasivní roli. Chlapi mají většinou problém s multitaskingem, no. Doufal jsem, že budu mít ještě další příležitosti to víc potrénovat. Ha ha!

„Hele, takhle už se brzy udělám,“ musel jsem ale po chvilce varovat.

„Tak si lehni na břicho.“

Poslechnul jsem. Péro jsem si opatrně srovnal pod tělem, abych si ho snad nezlomil. Marcel se pustil do práce zezadu. Vnímal jsem, jak jeho dlaně roztahují moje půlky. A už jsem cítil jeho šikovný jazyk, jak se činí v místě, kde jsem měl do té chvíle pouze „jednosměrný provoz“. Bylo to zvláštní, ten jeho vlhký jazyk na těch nových místech. Marcel slyšitelně oddychoval a cítil jsem, jak mě tam střídavě líže, po chvilce jak se zase pevná špička jeho jazyka snaží prorazit dovnitř do mého panického svěrače. Rukama mi půlky roztahoval tak vehementně, až jsem měl skoro strach, že mě roztrhne. Ale vzrušený jsem byl jako nikdy, asi jsem začal i lehce kňučet. Všimnul si, jak se mi to líbí, a laškovně mě plácnul.

„Ničeho se neboj, jo?“

Slyšel jsem, jak otevírá šuplík nočního stolku, po chvilce jsem tam vzadu ucítil chladivý dotyk gelu. Začal mě zlehka zpracovávat jedním, pak dvěma prsty.

„Ještě víc se uvolni,“ pokračuje.

Netrvalo dlouho a poznal jsem, že ta jeho kláda zapleskala o můj zadek.

„Máš gumu, že jo?“ nezapomněl jsem v tom návalu vzrušení.

„Jasná věc!“ povídá a znovu slyším zvuk šuplíku.

Ohlédl jsem se právě včas, abych viděl, jak z rozbaleného balíčku vyndavá prezervativ a roluje ho na ten svůj kolík, u kterého jsem poprvé zalitoval, že mu příroda nadělila tak moc.

Hodil po mně pohledem, který jsem si vyložil jako povzbuzující. A už jsem ucítil tlak jeho žaludu. Trochu jsem bezděčně syknul, ale podařilo se mi opanovat svoji hlavu a tím i svoje tělo. Marcel hodně pomaličku zasouval a čekal, až si přivyknu. Teprve pak začal pozvolna přirážet. Zároveň jsem cítil, jak mého pořád plně nalitého ptáka při tom přirážení dráždí dotyk s látkou prostěradla. Marcel začal oddychovat ještě hlasitěji a zrychloval tempo. Snažil jsem se nemyslet na to, že to přeci jen trochu bolelo. Ale i já jsem supěl vzrušením jako parní lokomotiva. Po docela dlouhé „jízdě“ tímhle stylem jsem cítil, jak ze mě Marcel vyklouznul.

„Pojď, teď si klekni.“

Zvednul jsem se na kolenou. Marcel mi ještě trochu víc roztáhnul nohy, přitisknul hrudník a břicho na moje záda. Cítil jsem jeho přerývavý dech na levém uchu. Pravou paží mě zepředu pevně obejmul, svoji dlaň na mém levém rameni, předloktí tlačilo na můj ohryzek. Cítil jsem, že svojí levačkou zase nasměroval svoje péro na to správné místo a znovu se do mě zasunul. Chytil jsem jeho předloktí levou rukou, pravou jsem sáhnul za sebe a nahmatal jeho kmitající zadek, abych si ještě víc uvědomil to zběsilé tempo další části naší jízdy.

Marcel dál zrychloval, volnou levou rukou navíc dosáhl na můj penis, který začal masírovat s o nic menší rychlostí. Přirážení mě tedy po pravdě začalo zase trochu víc bolet, možná jsem byl trochu míň uvolněný, když mojí hlavou proběhla obava, jestli se ještě někdy normálně posadím. Marcel ale nepřipustil námitky a jeho dlaň se z mého ramene přesunula na moji pusu, kterou mi docela nevybíravě zacpal. Lapal jsem po dechu a myslel na to, že to děláme jako nějací králíci a že svoje „poprvé“ jsem si tedy po pravdě představoval s trochu větší romantikou. Marcel si šel ale za svým. I já už jsem cítil, že díky kmitání Marcelovy levačky už to mám „na krajíčku“.

Pak už přišlo finále. Zatímco já jsem s heknutím začal skrápět noblesní lůžkoviny, cítil jsem podle jeho zvukového doprovodu, že i Marcel ve mně spěje k výstřiku. Těsně před ním stihnul ze mě vyklouznout, strhnout gumovou ochranu a už jsem cítil na svých zádech dopadající krůpěje, které hned v čůrcích stékaly dolů směrem k „místu činu“. Konečně Marcel pustil moji pusu a mohl jsem se pořádně nadechnout. Svalil se vyčerpaně na mě a chvilku jsme tak zůstali, já na břiše s ním na sobě jako hodně nezvyklou přikrývkou.

S pomocí papírových kapesníků jsme trochu poklidili to nadělení na sobě i na posteli. Po sladkém polibku stvrzujícím to, že teď už opravdu Poky není panic, jsme v objetí usnuli jako dva špalky.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu

Ráno, když jsem opatrně otevřel jen jedno oko, bylo už slunce vysoko na obloze. Nebylo divu. Hodiny na zdi ukazovaly deset pryč. S Marcelem, který na břiše ležel napůl na posteli, napůl na mně, a měl na mně položenou jednu paži, jsem opatrně zatřásl.

„Vstávej, asi jsme si trochu přispali,“ povídám.

A taky že jo. Pohledem na zprávu v mobilu Marcel zjistil, že auto s rodiči tu bude už asi za půl hodiny. Rychle jsme setřásli ospalost a proběhli koupelnou. Já honem posbíral všechny svoje svršky i spodky.

Když jsme zaslechli zaskřípění brány a tichý zvuk motoru, byli jsme už schopní stát u hlavního vchodu s nevinným výrazem: „Poslušně hlásím, že po dobu mojí služby se nic zvláštního nestalo.“ Jen jsme zůstali bez snídaně. No nic, stálo to myslím zato.

Nastal čas loučení s paní Neumannovou, která už zůstávala ve vile, zatímco mé rodiče a mne pan Neumann opět jako nějaký osobní šofér prý ochotně doveze před náš panelák. Spěšně jsem se rozloučil i s Marcelem slovy „Tak čau, vole“, jak se u kamarádů, kteří spolu absolvovali normální přespávačku „ve vší počestnosti“, patří. Naštěstí jsme si aspoň v tom chvatu stihli vyměnit telefonní čísla.

Dorazili jsme domů, rodiče začli vybalovat, já jsem se zavřel do svého pokoje, abych trochu v hlavě zpracoval to, co se během předchozího dne a hlavně noci na dnešek vlastně odehrálo.

Hodně tiše a jen sám sobě jsem vyslovil ten logický závěr.

„Teda Poky, ty máš asi konečně kluka!!!“