- trpaslik_zahradni





Posilka
Od nepovedeného pokusu o rande uběhlo pár dnů. Konečně alespoň jaro začalo být takové, jaké mám nejradši. Kromě ranní cesty do školy už šlo většinou chodit jen v tričku. Zrovna jsem přišel domů ze středečního vyučování a zálibně koukám, jak venku krásně svítí sluníčko. Chystal jsem se samozřejmě zdrhnout ven, než přijde domů i mamka a stihne mi zadat nějakou domácí práci nebo se bude vyptávat, jestli mám hotové úkoly a jestli se pilně učím na písemky. Co nevidím, venku to vypadá na nějaký stavební ruch nebo tak něco. V místech, kde bylo na prostranství mezi paneláky prastaré orezlé klepadlo na koberce nebo snad držák na šňůry na sušení prádla (pak už ale ze dvou zbyl jen jeden). Kousek vedle trčel z trávy takový ten „žebřík naležato“, po kterém jsem už jako malý kluk moc rád ručkoval a vždycky jsem měl radost, že jako jen jeden z mála mých vrstevníků jsem zvládnul přeručkovat až na konec. Býval tam kdysi ještě malý kolotoč a taková ta prolézačka z trubek ve tvaru koule. Ty už ale dávno vzaly za své, nejdřív z nich byli ubozí nefunkční zohýbaní mrzáčci a netrvalo dlouho a tyhle staré herní prvky zmizely úplně. Že by se tam pro děcka budovalo nové hřiště? Budu to muset jít omrknout.
Seběhl jsem po schodech dolů. Žádná oficiální stavba to ale nebyla. Ačkoliv jsem viděl pytle s betonovou směsí, nějakou starou vanu (zřejmě na její namíchání), lopatu a hromádku pneumatik od nejmenších (asi z kolečka) po větší gumy z osobáku. Po prostranství pobíhali čtyři chlapíci, na nejhlasitějšího, který rázně ostatním udílel povely, ostatní volali Juro. Tipoval jsem ho tak na pětatřicátníka či čtyřicátníka, vlasy měl už trochu řidší a začínaly drobně šedivět, rysy měl ostře řezané a vypadal, že má energie jako nějaká malá jaderná elektrárna. A především – byl nejenom nejhlasitější, ale taky široko daleko největší. V ramenou měl na šíř snad dvakrát co já (a to jsem pořád dost sportoval) a na mou duši vypadal jako nějakej Arnieho brácha, kterej zrovna vylezl z filmu o Barbaru Conanovi. I další dva byli zřejmě jeho vrstevníci, taky docela mohutní, jen zdaleka ne tak vysocí a tolik namakaní. Prostě vypadali jako nějakej kroužek kulturistů na brigádě. Tedy nic, co by mě zaujalo z pohledu mého zaujetí stejným pohlavím. Nepřirozeně nabobtnalé svaly s naběhlými žílami jako špagáty, to se mi nelíbilo ani na fotkách v časopisu Princ, ani v reálu.
Koukám ale na toho čtvrtého, ten byl naopak přibližně můj vrstevník. Naštěstí vzhledu Arnolda Schwarzeneggera se ani zdaleka neblížil. A přišel mi povědomý. Především to byl skutečnej fešák, tak 185 cm vysokej, štíhlej špinavej blonďák s oříškovejma očima. Vlasy měl nepatrně delší, vypadaly skoro jako lví hříva. Teda přesněji nebyl jen štíhlej, říká se tomu asi spíš „atletickej“. Nemohl jsem si nevšimnout. Bylo vidět, že asi taky docela cvičí nebo dělá snad vrcholově nějakej sport. Soudil jsem tedy podle solidních bicepsů, pěkných lýtek a hezkýho pevnýho zadečku. Tedy z toho, co mi bylo dovoleno vidět díky tričku a kraťasům, které měl na sobě. Při práci se mu všechny ty svaly napínaly. Zkrátka radost pohledět.
Vzpomněl jsem si, že se jmenuje Martin. Taky bydlí na sídlišti a od vidění ho opravdu znám. I on tady vyrůstal stejně jako já. Dal jsem se s ním do řeči. Mimo jiné proto, abych na něj jen mlsně nezíral, když už jsem stál docela blízko. Jura je prý kamarád jeho táty z vojny, co se nedávno přistěhoval na naše sídliště z Ostravy (to jsem tedy uhodnul hned, co jsem ho slyšel říct jen pár slov s takovou tou krátkou dikcí). Ti další dva jsou chlapíci, co je Jura poznal v nedaleké zámečnické firmě, kam nastoupil do novýho zaměstnání. Ukázalo se, že se všichni tři zajímají o klasickou kulturistiku. Slovo dalo slovo a prý si tady na sídlišti vybudují takovou malou improvizovanou „posilku“. A co víc, Martin je prý s Jurou domluvený, že předtím, než chlapi sami po práci dorazí večer tahat závaží, Martin si tam může po škole, kde končí daleko dřív než oni, taky zacvičit. Prý jim to tam odpoledne aspoň i trochu pohlídá.
„Chceš se třeba přidat?“ řekl to jen jakoby mimochodem. Snad jen ze zdvořilosti. Nevím, jestli vůbec čekal, že na to kývnu. Ale mě ta myšlenka pravidelného cvičení takhle venku zaujala. Tomu nápadu se svépomocnou posilkou jsem hned fandil. Což jsem mu i řekl. A líbil se mi hodně i Martin, to už jsem mu samozřejmě neříkal. Nabídl jsem i pomoc, ale prý jich je už na práci tak akorát, jen bychom se tam navzájem pletli.
Hned druhý den při cestě do školy jsem viděl výsledek jejich úsilí. Vypadalo to až překvapivě dobře. K improvizované hrazdě z klepadla a cvičební lavici, která vznikla odmontováním opěradla z lavičky, která měla smůlu být nejblíž k bývalému dětskému hřišti, přibyly obouruční činky více velikostí (trubky měli chlapi možná z práce, kotouče šikovně odlili z betonu do těch donesených pneumatik). Jedna z pneumatik měla přivázaný takový plochý textilní popruh (asi dodatečná zátěž pro shyby na té hrazdě nebo tak), byly tam i nějaké hodně retro jednoruční činky. Takové ty litinové z jednoho kusu s koulemi kovu na koncích. Možná pamatovaly i druhou světovou, smál jsem se v duchu. Ale jinak jsem musel před jejich vynalézavostí docela smeknout. Samozřejmě teď po pár letech máme všude ke koupi moderní činky s vyměnitelnými kotouči nebo profesionální cvičební stroje. A jako houby po dešti rostou nová venkovní workoutová hřiště. Jenže tehdy v devadesátkách slovo wourkout nikdo neznal a na tehdejší podmínky bylo tohle opravdu velmi slušné. A vše na tom plácku korunovala velká běloskvoucí cedule s čerstvým rudým nápisem: „Kdo tu něco ukradne nebo zničí, toho si najdu a dostane pořádně po čuni. Jura.“
Další den byl pátek, těšil jsem se nejen na nadcházející víkendové volno, ale taky na samotné páteční odpoledne, kdy jsem chtěl hned po škole to nové „fitko“ konečně vyzkoušet, pokud to půjde. Byl jsem permanentně nadrženej, honění (někdy jsem ho zvládal i 5x za den) pomáhalo od vnitřního napětí jen trochu. I tak jsem měl hlavu plnou představ o mladejch fešnejch klucích, u kterých mě ale zároveň trápilo, že takový, co to mají jako já, možná tady na maloměstě ani nikdy naživo nepotkám. Prostě přebytečná nevybitá energie musela nějak ven a to cvičení mi přišlo jako bezva nápad. Aspoň se unavím a upustím páru. A navíc si vypracuju ještě lepší figuru a žádnej ten nepravděpodobnej potenciální nápadník, kterej by mi snad přišel do cesty, mi neodolá, smál jsem se v duchu. Taky se mi líbila představa Martinovy společnosti. Ačkoliv jsem byl realista. Naděje, že by byl Martin taky na kluky, je prostě mizivá.
Hned po výuce jsem nadšeně vyrazil směrem k domovu. Už z dálky jsem viděl, že je na tom prostranství docela živo. Poznával jsem hned díky „lví hřívě“ Martinovu světlovlasou postavu, pak tam byli nějací dva další mladí kluci. Ty jsem asi neznal. Martin naštěstí potvrdil, co před dvěma dny slíbil. Že tam můžu tedy taky chodit cvičit. Představil mi Frantu a Pavla. Franta byl trochu menší než Martin. Tak kolem 180 cm. Stejně jako Martin mi přišel dost hezkej. I postavu měl atletickou. Vlasy měl krátký a jen nepatrně světlejší než já, takový tmavě hnědý. Měl docela výrazný zelený oči. Zelený mám asi na klucích nejradši! Ale očnímu kontaktu se spíš vyhýbal. Řekl jen:
„Ahoj.“ Během zbytku odpoledne se ukázalo, že byl celkově takovej hodně tichej. Než klábosení se soustředěně věnoval cvičení.
A ten třetí? No Pavel, to byla taková chodící katastrofa. Bohužel mi byl už na první pohled nesympatickej. Zrzavej, docela vysokej, měl minimálně Martinových 185 cm. Ale byl až nezdravě hubenej. K tomu měl Pavlík modrý oči, který mi přišly takový nějaký vodnatý a nevyzařovala z nich zrovna inteligence. A ty oči byly zasazený do ne zrovna hezkýho obličeje, navíc bohatě postiženýho akné, který si navíc co chvíli škrábal špinavejma rukama. Celkovej dojem podtrhovaly docela odstávající uši. Nikdo nemůžeme za to, jak vypadáme, říkal jsem si. Snažil jsem se nebýt povrchní. Ale můj první dojem, že nebude moc chytrej, se potvrdil, jakmile Pavel promluvil. Co bylo horší, mluvil rád a hodně. Ten kluk prostě skoro permanentně žvanil. No co, každej jsme nějakej. Snad mi nebude příliš lézt na nervy.
Zašli jsme si zacvičit i během víkendu. Martin měl naši partičku tak trochu na povel. Což jsem respektoval, byl přece jen Jurův známý a všechno to pro nás domluvil. Byl tedy v té naší partičce mlaďochů takovej „kápo“. Házel po nás tu a tam pokyny, kdy se budeme na jednotlivých cvicích střídat a tak. Byl nejen hezkej, ale i docela temperamentní, takže moji pozornost a lehký obdiv měl pro sebe hlavně on. Franta jakkoliv mi přišel nejen pěknej, ale i takovej milej až roztomilej, byl jinak taková malá záhada. Nemluvil, neprojevoval se, byl pro mě naprosto nečitelnej. Pustil jsem ho tedy pro tuhle chvíli z hlavy.
Během cvičení jsme (teda kromě Franty, ten maximálně občas jednoslovně přitakal) občas klábosili na různá lehčí témata. Martin nejraději mluvil o autech (učil se automechanikem, protože jeho otec měl úspěšnou prodejnu náhradních dílů a počítalo se s tím, že podnikání jednou převezme). Snil o tom, že si brzy udělá řidičák a s tátou dovezou z Německa nějakou fajnovou ojetinu. Nejradši by měl BMW. Mě to téma taky docela bavilo, časteji jsem ale inicioval debatu o tom, jaké z těch skvělých moderních, nejčastěji amerických, horských kol je tedy to nejlepší. No a Pavel, který se učil kuchařem, mluvil o svojí přítelkyni Marušce, které prý strašně rád vaří. Nemyslel jsem to zle, opravdu. Ale když nám ukázal fotku dotyčné ne zrovna štíhlé slečny, musel jsem poznamenat:
„Je vidět, že jí opravdu chutná.“ Řekl jsem to takovým tónem, že i hlupáček Pavel poznal sarkazmus. Zle se na mě zamračil. Pak mě ta poznámka mrzela. Hubeným nebo malým klukům se často korpulentnější holky prostě líbí. A hlavně měl na rozdíl ode mne někoho, kdo ho asi měl rád. Ach jo. Ale bylo moje štěstí, že jinak se v naší partě o holkách a jejich vnadách moc nemluvilo, nemusel jsem se tedy aspoň nijak přetvařovat. O Frantovi jsem se dověděl snad jen to, že chodí na obchodní akademii.
Jaro se pomalu začínalo blížit létu. Chodili jsme v téhle naší sestavě cvičit několikrát týdně. Nerad přiznávám, že Pavel se ještě párkrát stal terčem několika mých (z mého pohledu neškodných) vtipů. Jako aby si dal pozor, aby ho při cvičení na hrazdě neodnesl vítr. Protože zůstával nezdravě hubenej, což je u budoucího kuchaře až podezřelý. Měl jsem nicméně radost, že na mojí postavě to cvičení bylo už docela vidět. Ne že bych se zálibně každý den sledoval v zrcadle, nejsem přece žádnej narcis. Ale v žertu mě napadlo, že do anatomickýho atlasu už bych se mohl nechat nafotit. Chi chi.
Ale můj největší obdiv měl Martin. Ten na sobě makal asi nejvíc z nás, nebo to cvičení na něm bylo nejvíc vidět. V pořadí na focení do anatomickýho atlasu by byl určitě pár míst přede mnou. Ani já a Franta jsme se ale nemuseli rozhodně za naši práci na formě stydět. Pavlík tedy taky usilovně makal, ale tomu to bylo dost na prd. Tehdy jsem netušil, co znamená slovo „somatotyp“. Zkrátka, já s Martinem a Frantou jsme asi měli od přírody trumfy docela dobře rozdaný (to není dvojsmysl, tentokrát mluvím o metabolismu!), zatímco Pavel ať cvičil, jak cvičil, pořád byl takovej hubeňour. A ušiska se mu k hlavě taky nepřirostly. A hloupý řeči vedl pořád, na tématu nezáleželo, vyjádřit se ale musel ke všemu.
Jak jsem největší pozornost věnoval Martinovi, najednou to začal být trochu problém. Nemohl jsem si pomoct, chvílema jsem na něj asi koukal „jako na svatej obrázek“. Jak ale jaro přešlo pomalu v léto a začalo být teplo, Martin, kterej si byl navíc zjevně plně vědomej svých vizuálních kvalit, začal skoro permanentně cvičit bez trička. Můj kámoš, co bydlí o patro níž, začal každou chvíli bouchat do pomyslného stropu mých teplákových kraťasů virtuální násadou od koštěte a důrazně se dožadoval pozornosti. Měl jsem strach, že si mojí boule v rozkroku někdo z kluků všimne. Přece jen na mně příroda v těchhle místech úplně nešetřila. O to větší by to byl trapas. Zkrátka, začal jsem mít podobné problémy jako tehdy při zápasení. Jenže spustit zrak z Martinova v mých očích naprosto dokonalého těla jsem nedokázal. Jeho pohledná tvář orámovaná lví hřívou i jeho vypracovaný hrudník s dokonalými prsními svaly a „pekáčem buchet“ a jeho neméně dokonalé nohy získaly díky cvičení jen v kraťasech a sluníčku barvu bronzu. Vzhled korunovaly jeho světlé chloupky budící dojem, jako by bronzovou sochu atleta někdo posypal zlatými třpytkami. A jakmile jeho směrem zabloudily moje oči a viděly tu potem se lesknoucí nádheru, můj rozkrok jako by chtěl rovnou expodovat.
Nebylo pochyb, že mám Martina plnou hlavu a že mě rajcuje. A co bylo horší a vneslo do mojí hlavy zmatek, některých mých pohledů si zjevně všimnul. A reagoval na ně sebevědomým úsměvem, následně schválně mým směrem zatnul svoje vypracované svaly a teatrálně zapózoval. Někdy legračně zatínáním svalů střídavě pohazoval „kozama“, jindy zaujímal kulturistickou pózu připomínající antickou sochu diskobola. A já nevěděl, jestli je to projev jeho zvláštního smyslu pro humor, jeho lehkého narcisizmu, nebo to klidně mohlo vypadat, jako že se mnou dokonce flirtuje. A ta třetí možnost byl můj nový brouk v hlavě. Pořád jsem myslel na to, jestli Martin taky nemůže být na kluky, protože pokud vím, on o žádné přítelkyni nikdy nemluvil. Byl jsem v pokušení se ho buď napřímo zeptat, nebo využít nějaké vzácné chvíle, kdy by tam nebyli ostatní kluci, a odvážit se k nějaké akci. Třeba k nějakému tomu pohlazení, ze kterého by pochopil, jakého druhu je můj zájem o něj. Jenže jak sebrat odvahu?
Další krásný slunný den. Přicházím na náš plácek. Martin je v naší venkovní posilce tentokrát opravdu sám! Zdravím ho mírně rozechvěle, on odpoví jen pokývnutím a úsměvem. Zrovna leží na lavici, chystá se na „bench press“. Cvičí opět jen v kraťasech. Moje oči znovu lačně hltají jeho svaly a zlatavé opálení. Jasně, letmo zabloudí můj pohled i do jeho rozkroku. Zdá se mi nadpozemsky krásný, a kde ho laskají sluneční paprsky, tam ho chci laskat já. Jdu k němu blíž, stoupám si za jeho hlavu. Jako bych mu chtěl dávat záchranu a chtěl mu přidržet činku v případě, že by jeho vypracované paže snad náhle polevily. On ale jako by něco vytušil, nesahá po čince a vyčkává, co já dál. Nechystám se dávat mu záchranu, místo toho se skláním svým obličejem k jeho, hluboce a něžně se zadívám do těch jeho oříškově hnědých očí. Je to romantické, ale taky trochu legrační, protože naše hlavy jsou vzájemně vzhůru nohama. Políbím ho na rty a on místo, aby se snad bránil, jen hlesne:
„No konečně!“
Srdce mi buší, políbím ho ještě několikrát, moje ruka začne hladit jeho atletický hrudník. Vyčkává, co bude dál. Je mi jedno, jestli se někdo třeba nedívá z okna paneláku. Pomalu obejdu stojan s činkou. Jedna moje ruka stále hladí jeho prsa, rty se lehce pomazlí s nejdřív jednou, po chvilce s druhou bradavkou. Seberu další kousek odvahy a moje druhá ruka zvolna jako had míří pod gumu jeho teplákových kraťasů, které dávají tušit, že i on je vzrušený. Moje vzrušení je ale tím krátkým momentem už vystupňované do krajnosti, můj malý (teď vlastně rozhodně velký) kámoš zdola začíná zcela předčasně pulzovat a prostě stříká!!!
Ten romantický či spíše erotický obraz mizí, jak když televizi vypadne proud. Cuknutím se budím ve svojí posteli, péro mi stojí jako stožár a opravdu stříká pořádnou mazlavou bělavou dávku přímo do napnutých trenek. Honem ze sebe odhazuju peřinu, ať nedostane pořádný mokrý zásah i ta. Otřeseně si uvědomuju, že to fakt byl další klasický „mokrý sen“. Ale bylo to tentokrát jak nejskutečnější skutečnost. Jako asi každej mladej kluk mokrej sen tu a tam mívám, nikdy ale nebyly ty obrazy v mojí hlavě tak k nerozeznání od reality. Jsem z toho lehce rozhozenej. Je to možná znamení, abych s tím Martinem, kterého stejně mám plnou hlavu, konečně něco zkusil udělat. Ať už slovy, nebo činy. Jinak se z toho zblázním. Byla sobota, do posilky půjdu brzy odpoledne. Teď ale půjdu zapnout pračku. Mamka mě chválí, že se nevyhýbám domácím pracem a že si svoje věci už nějakou dobu sám peru. Netuší, že moje „pracovitost“ pramení z mého pocitu trapnosti, že moje prádlo je tu a tam na některých místech poněkud naškrobené…
Podle plánu jsem po obědě a krátkém slehnutí vyrazil směr posilka. Moje odhodlání z ranního procitnutí mi kupodivu docela vydrželo. Dneska musím zjistit, jak na tom teda Martin je. Už z dálky ale vidím, že všechno bude trochu jinak. Na lavičce vedle naší improvizované posilky sedí nějaká holka našeho věku. Na první pohled mi přijde trochu moc zmalovaná, zjišťuju ale, že je vlastně asi dost hezká. Nerad přiznávám, že by se k sobě s Martinem hodili. A v zápětí mi ji Martin opravdu představuje jako svoji přítelkyni Žanetu. Pak už jen sleduju, jak Žaneta směrem k Martinovi obrací zjevně zamilované pohledy. Tak teď už mi v záloze zbyl jen ten nemluvnej roztomilouš Fanda, zasmál jsem se v duchu trochu sám sobě.
Osud mi hned následující den ukázal, jak vypadá pořádná ironie. Cvičit šla naše parta v neděli podobně jako v sobotu. A jako nepovedená kopie předchozího dne se seznámením s Martinovou přítelkyní Žanetou to pokračuje. Franta po chvíli cvičení mává na nějakou slečnu taky asi v našem věku. Stejně jako on je to bruneta. Zase mi připadá, že se k sobě oni dva vzájemně moc hodí.
„Tohle je Eliška,“ povídá Franta. Obejme se s ní a kolem nich vesele pobíhá krásný drsnosrstý jezevčík Buck, se kterým Eliška přišla. Oba si s pejskem hrají a mazlí se s ním, prostě idyla. Jen já jsem tak říkajíc zase v prdeli. Pavel se svojí přítelkyní následně aspoň telefonuje.
Držková
Následující týden mě přepadnul splín. Zase je zpátky ten pocit samoty. Cvičit s klukama sice chodím, ale jsem nemluvnější než Franta. No co. Nastal čas koupit další číslo Prince a dát znovu šanci inzertním rubrikám. Příští den jsem mezi školou a cvičením navštívil trafiku. Časopis jsem tentokrát koupil, aniž bych hnul brvou.
Martin už ani nemusel nikoho komandovat, co má zrovna cvičit a kde. Přivyknul jsem, že cvičím blízko dvou výstavních samečků a už to tolik nevnímal. Jo, Pavlík taky chodil pořád, ale toho jsem tak nějak spíš vytěsňoval, zjevně to bylo oboustrané. Kámoš, co bydlí o patro níž, už se ani moc neplašil. Bylo červnové horko a mezi námi bylo docela běžné, že jsme si mezi sebou poslali bidon s vodou nebo tehdy nově se rozšiřujícím práškovým isotonickým nápojem, když byla žízeň. A já už jsem si ani jako dřív nepředstavoval, jaké by to bylo, nedotýkat se svými rty těch Martinových (nebo alespoň Frantových) jen zprostředkovaně přes tu plastovou lahev, ale napřímo. Od té doby, co tam po naší posilce občasně promenovaly Žaneta s Eliškou (a Mařka aspoň Pájovi vydatně telefonovala), jsem prostě pochopil, že tady mám se svýma romantickýma představama utrum.
To jsem netušil, že ty nulový zábrany šáhnout po lahvi někoho jinýho se mi můžou tak pekelně vymstít. Bylo to tak totiž i tenhle den, kdy jsem se odhodlal zajít do trafiky pro další číslo Prince. Nevím, na co jsem myslel, každopádně jsem fatálně polevil v obvyklé ostražitosti. Časopis jsem měl ve svojí sportovní tašce jen tak ledabyle zastrčený pod ručníkem a tašku samotnou jsem navíc nechal s otevřeným zipem. Jako už tolikrát předtím Franta zahlásil:
„To máme zase hic.“ A pak jen: „Poky, můžu se napít od tebe, že jo? Mně pití už zase došlo.“ Nestihnul jsem už udělat vůbec nic. Sehnul se k mojí tašce a jeho šmátrající ruka pod ručníkem nahmatala místo lahve ten časák s poněkud třaskavým obsahem. Franta se jen narovnal a čučel na titulku s jakýmsi naháčem. Neříkal nic, jen se s vykuleným výrazem otočil hlavou nejdřív na „kápa“ Martina a pak hned na mě. Martin se prudce zvednul z lavičky, kouká na tu zatracenou tiskovinu, pak na mě.
„Co to tam má?“ volá Pavel.
„Se ani neptej,“ odtuší Martin a na čele mu vyběhla žíla, které jsem si nikdy předtím nevšimnul. Svojí solidně namakanou levačkou mě chytil na hrudi za tričko tak, že jsem měl pocit, že to bude během okamžiku rozcupovaný na cucky. Možná spolu se mnou.
„Ty buzíku zasranej, to jsi nás sem chodil celou dobu šmírovat a očumovat, nebo co?“
Bylo vidět, že mu bouchly saze a o sebekontrole se tady nedá vůbec mluvit. A byl to jen mžik a už jeho neméně namakaná pravačka zatnutá v pěst přistála na mém obličeji.
Nevěděl jsem, co říct. Nakonec nebylo ani kdy. Schytal jsem v mžiku do obličeje ještě jednu. Ani já nejsem žádnej sušinka a to osočení ze šmírování mi přišlo nespravedlivý. Vždyť s tím jsem sem nešel. Tedy skoro. A měl jsem za to, že ubránit se takovýmu políčku dovedu, však nejsem o nic menší chlap než Martin. Ale měl jsem zábrany mlátit se do ksichtu s klukem, co jsem ho měl za kámoše (a býval navíc před časem hlavním hrdinou několika mých mokrých snů). Tak jsem Martina jen v obraném gestu odstrčil, aby jeho pravačka na můj obličej už tak snadno nedosáhla. Když z první rány jsem byl tak překvapený, že jsem nestihnul zabránit ani té druhé. To už ale do té strkanice jak rozjetej parní vlak vlítnul i Pavel. Asi jsem se mu neměl tak vysmívat, že je vyzáblej. Silou jeho nárazu jsem zavrávoral dozadu, lavička se rozhodla konečně pomstít za ukradené opěradlo a podrazila mi nohy. Zkusil jsem se přetočit, abych v pádu pod sebe stihnul aspoň dát ruce. Cítil jsem, jak moje čelo cestou na zem zavadilo o stojan činky. Válel jsem se v prachu na zemi. Pavlova teniska se mě dost odhodlaně ještě snažila kopat do břicha, které jsem si naštěstí spolu s kámošem, co bydlí o patro níž, zvládal jakž takž krýt rukama. Pochopil jsem, že Pavel mi hodlá i s úrokama vrátit těch několik týdnů nevybíravého vtipkování na svoji adresu a že my dva tedy kamarádi nejen že nejsme, ale asi jsme ani nikdy nebyli.
Jen periferně jsem zamlženým zrakem viděl Frantu, kterej mě tedy aspoň zatím nemlátil. Spíš vypadal, že vůbec nepobírá, co se to děje. Stál pořád ještě celej zkoprnělej nad mojí taškou, v ruce ještě držel ten zatracenej časopis a jen rukama tak nějak rozhodil v gestu všeobecné bezradnosti a stále ještě trvajícího překvapení.
Martin nakonec ukázal, že je fakt zdejší kápo. Jakmile mu to jeho nastartovanej temperament dovolil, odsunul Pavla ode mě lehce stranou se slovy:
„Škoda námahy pro toho teplýho sráče.“ Znovu mě drapnul za tričko na hrudníku a s jeho lehkou dopomocí jsem měl konečně chvilku na to, aby se zvednul na nohy.
„Kluci, ale…“
Měl jsem najednou strašně vyprahlo v puse a nic víc už jsem ze sebe nevypravil. Martin mě nepouštěl a se stejným úchopem svých silných paží mě zmateného, lehce otřeseného a couvajícího ručně stručně vypoklonkoval pěkný kus od posilky. O pár metrů dál úchop uvolnil s posledním dost razantním postrčením. Měl jsem co dělat, abych se znovu neválel po zemi. Naštěstí Martinův útok dál nepokračoval a vracel se zpátky. Možná mu došlo, že pózovat přede mnou a zatínat svaly si měl předtím radši odpustit. To už jsem se úplně neubránil slzám a přes ně už jen rozmazaně viděl Frantu, kterej konečně rozmrznul. Popadnul tu moji zpropadenou tašku, popoběhnul směrem ke mně a pak mi ji i s časákem napůl podal, napůl hodil, se slovy:
„Asi už bys sem neměl chodit. Nikdy jsem Martina neviděl tak vytočenýho. Příště už bys nemusel odejít po svých. A Pavel je fakt bezmozek, ten by mu asi pomohl dostat tě do nemocnice snad ještě s radostí. Radši fakt zmiz.“
Z jeho zelených očí jsem viděl, že to myslí smrtelně vážně. Přestože jako jediný z nich tří vypadal, že by mě do té nemocnice nechtěl dostat osobně. Bylo to každopádně nejdelší souvětí, které jsem od Franty za celou tu dobu slyšel.
Ploužil jsem se pryč. Všechno mě bolelo a duše nejvíc. Takový ponížení. A přitom jsem nechtěl udělat nic špatnýho. Cesta, která mi běžně zabrala tak pět minut, trvala ten den snad desetkrát dýl. Před naším domem jsem se podíval do zrcadlového skla dveří. Vypadal jsem zbědovaně. Oblíbené tričko bylo špinavé, zmuchlané a vytahané. Taky mělo pár děr navíc, se kterými jejich výrobce rozhodně nepočítal. Výrazně hůř ale vypadal můj obličej. Na jednom oku se mi začínal vybarvovat solidní monokl, oko mě pálilo o to víc, že mi do něj tekl čůrek krve z asi natrženého obočí. Krev mi trochu tekla i z nosu, doufal jsem, že není zlomenej. Bolel fest. Ti mě tedy zřídili, kamarádíčci. O odřených kolenou i loktech už ani nemělo smysl přemýšlet. Doplňovalo je ještě na pažích i nohou pár dalších modřin.
Takhle snad ani nemůžu domů, říkal jsem si. Otočil jsem se od našeho domu zase pryč a dalších pár desítek minut se ploužil po sídlišti. Snažil jsem se chodit tam, kde potkám co nejméně lidí vracejících se snad ještě z práce. Především bych nechtěl potkat nikoho ze sousedů z našeho domu. A ze všeho nejvíc jsem se snažil držet co nejdál od posilky. Tam už nebudu moct jít nikdy. Udělalo se mi strašně úzko.
Jenže jsem byl nejen celej bolavej, ale už i utahanej. Pomalu se šeřilo. Dala se do mě nějaká divná zima a nevrátit se snad domů vůbec, to ne, na to mi zbývalo naštěstí ještě dost zdravýho rozumu. Šel jsem znovu směrem k domovu jak zpráskanej pes, vždycky jsem chodil po schodech jako správnej sportovec, tentokrát jsem po dlouhé době vzal za vděk výtahem.
Doma to naštěstí nebylo až tak hrozné, jak jsem se bál. Na tátovi sice bylo vidět, že začíná, hned jak mě vidí, „startovat“. Máma mě ale začala hned opečovávat a kupodivu stihla zároveň tátu přesvědčit, ať otázky a další případná výchovná opatření nechá radši na později. Však zítra je sobota. Běžela pro lékárničku se slovy, že to obočí snad nebude nutné šít a spraví to náplast. Táta odešel zpátky k běžící televizi se slovy:
„Doufám, že ses aspoň popral kvůli nějaký holce. A že ten druhej vypadá hůř než ty!“ Opatrně jsem se šel osprchovat, aby to bolelo co nejmíň. Obočí mi mamka zalepila. Naštěstí je to jen hlubokej škrábanec, roztržený není, šít se to nemusí. Krev z nosu mi už taky netekla. Na nějakou večeři jsem neměl ani pomyšlení. Šel jsem to radši zkusit zaspat.
Ještě tak tři hodiny jsem ale jen koukal do stropu a přemýšlel nad tím, jak se to všechno vlastně mohlo takhle podělat. A nad tím, co vlastně našim řeknu. Říct pravdu jsem si rozhodně netroufal. Naštěstí zválenou sportovní tašku jsem z posledních sil stačil zavřít na zip a pohodit do kouta pokoje jako obvykle. Moje černé myšlenky nakonec naštěstí přece jen utnula milosrdná mdloba a podařilo se mi usnout.
Zítra ráno mě nějaké to kázání od rodičů ale asi stejně nemine…
Další ze série
Autoři povídky
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Člověk se začte a najednou je konec. Snadno se dá ztotožnit s hlavní postavou. Vlastně jsme lecos z toho, v nejrůznějších obměnách, všichni zažili.
Jen jsem třeba nedostal na budku, nic takovýho na mě neprasklo. A třeba se z toho cholerika, co se do něj pustil, nakonec vyloupne jeden dodatečně přiznanej, i když nevím, jestli bych mu pak dal šanci.
Když se do někoho zabouchnu, mám to takřka navždy. Což je docela likvidační. Neschopnost se od daný osoby oprostit je můj kryptonit.
Tak snad bude mít v příštím pokračování víc štěstí, aby se mohlo v tom posledním tak nějak potvrdit.
Plnej počet je samozřejmost.
Chytře? No doufejme.
Honzo, děkuju nejen za komentář, ale hlavně za korektury, povzbuzení a lehký metodický vedení!
to se časem rozepíše. věř mi, míval jsem to podobně a dneska to píšu uplně obráceně, první dialogy a to mezi ně až následně,-😉
Díky za komentář. Pojal jsem to tak, že hned z prvního odstavce první části je jasný, že hlavní hrdina lásku resp. tu spřízněnou duši najde. Jak už to bývá v literatuře i v životě, ta cesta k tomu je někdy trochu trnitá, no. (Omlouvám se, že svůj text označuju za literaturu. Vím, je to troufalost.
Cituji P.Waits:
Víš jak, sádrovej zahradní trpaslík toho moc nenamluví. :-D Jsem si vědom toho, že dialogy mi nejdou. Naštěstí to není filmovej nebo divadelní scénář, tam by mi to neprošlo. Bojím se tedy, že Tvoje očekávání na rostoucí kvalitu dialogů možná zklamu. I tak díky za komentář!
Patrik – Jára ho uvede do světa blaženosti, ale milý Jakub netušil, že klučičí láska neplatí tam, kam ho jeho fantazie zavedla.
Zpráskali ho jako prašivého psa.
Takže prosím, dopřej mu nějakou spřízněnou duši v příští povídce.
Očekávám, co s tím chudákem Kubou provedeš