Po dobrým – nebo po zlým? (1/3)

Marian

Postávám na svým oblíbeným místě, ze kterýho jediným pohledem obsáhnu dobře půlku prodejny. Ruce si založím na hrudníku, nenápadně se při tom pohybu mrknu na hodinky. Rovnou protočím oči: ještě dvě hodiny! Dnes to nějak vůbec neutíká.

Popojdu pár metrů doprava, s předstíraným zájmem si prohlídnu zboží vystavený v regále, zatímco skutečnou pozornost věnuju maníkovi vedle mě: věk kolem čtyřiceti, menší postava, rychle těká očima kolem sebe, přitom se ale pohybuje pomalu. Podezřele pomalu. A už u týhle police s cukrovinkama postává podezřele dlouho. Očima začnu skenovat obsah jeho nákupního košíku… a vtom mu zazvoní mobil.

„Ano, Maruško?“ promluví do něj. „Tak co jsi vymyslela? Dobře, dobře, tak já vezmu tu.“ A s tím natáhne ruku po jedný z těch dražších a větších bonboniér a pomalu ji položí do košíku ke dvěma konzervám jahod a broskví a ke kelímku smetany.

Zase se nenápadně vzdálím, tenhle chlapík tu nic krást nehodlá. Ale tak mýmu prvotnímu podezření se nemůže nikdo divit, už jsem to zažil mockrát – týpci, kterým zlodějina vyloženě koukala z očí, se nakonec často ukázali jako slušňáci, a naopak chlapíci, co vypadali jako spořádaní tátové od rodin, nebo ženský, který by z fleku podle vzhledu vyhrály konkurz na manažerku roku, se snažili opustit prodejnu s věcma, který jim nepatřily…

Pomalu dojdu o dva regály dál, abych se ostřížím zrakem mohl rozhlídnout i po zadní části prodejny, i když pořád se snažím držet v blízkosti pokladen; tam je mě většinou nejvíc potřeba. Věnuju vteřinovej pohled každýmu, koho mám v zorným poli…, a najednou mě něco donutí vrátit se očima zpátky.

Někdo.

Přemýšlivě nakrčím čelo, zatímco očima lustruju toho kluka od hlavy až k patám. To je zase on! Včera tu asi nebyl, nebo ne když jsem měl zrovna službu, ale předevčírem tu byl. A den předtím taky. A pořád po mně nenápadně koukal, stejně jako po mně pokukuje teď… Zapátrám očima v jeho těsným okolí, nákupní košík ale nikde odstavenej nevidím. Zalovím v paměti: předevčírem si něco koupil…? Jo, koupil, dělal jsem mu tak trochu doprovod až k pokladnám, ale za ty dvě věci, co držel v ruce, fakt zaplatil… Teď je otázka, jestli by býval zaplatil, kdybych ho pustil z hledáčku. A jestli se chystá zaplatit dnes.

Začnu se zdánlivě soustředěně rozhlížet po ostatních nakupujících, ale pořád si dávám pozor, abych měl v záběru i jeho. Hlavně jeho. On s tím pokukováním mým směrem totiž nepřestává… a to vážně je podezřelý. Jasně že už se musel dovtípit, že patřím k ostraze, a to i přesto, že jsem oblečenej do úplně obyčejných riflí a trika, abych nepůsobil jako rušivej element na první dobrou, ale i tak – když nemáte černý úmysly, tak je vám jedno, že se na vás sekuriťák čas od času zastaví pohledem. A jemu to jedno očividně není.

Dál ho mám na mušce, sleduju ho a přitom nesleduju, zvládnu u toho i podat jedný starší paní lahev oliváče, na kterou nedosáhne, přesto když na něm znovu zakotvím očima napřímo, on mi ten přímej pohled oplatí.

A co víc, podivně se ušklíbne, vrazí si ruce do kapes, rozejde se přímo ke mně – a aniž by očima nějak zakolísal nebo dokonce uhnul, zeptá se mě:

„Prečo ma stále sleduješ? Robíš to vždy, keď sem prídem.“

Neznatelně se sám pro sebe uculím. Tak takhle to chceš hrát…? To je totiž další, jak to říct, typ zlodějíčků: ti, co svou nervozitu maskují přehnaným sebevědomím. A tenhle si teda dovoluje dost – nakráčí ke mně, tyká mi, a ještě dává tou svou otázkou najevo, že se nebojí žádný konfrontace…

„Mám to v popisu práce,“ usadím ho tedy.

„Sledovať ma? To ťažko,“ odsekne.

Tváří mi proběhne lehkej úsměšek.

„Sledovat podezřelý osoby,“ poopravím ho a zase si založím ruce na hrudníku, rychle ale očima přejedu zbytek prodejny, jestli se náhodou odněkud nevynoří nějakej jeho komplic, kterej bude chtít bez placení proběhnout pokladní zónou.

„No prepáč? Nie som žiadna podozrivá osoba!“ ohradí se hned.

„To si s dovolením vyhodnotím sám,“ upozorním ho a užuž chci jít pryč, protože postávat na jednom místě a vykecávat se je kontraproduktivní, ale on našpulí rty a taky si založí ruce na hrudníku.

„Nechceš radšej miesto tých blbých rečí priznať, že na mňa čumíš z úplne iných dôvodov?“ vyprskne, za očima mu prokmitne cosi jako drzej úsměšek.

Znovu ho přejedu očima od hlavy až k patě a přezíravě na něj přimhouřím oči.

„To by mě zajímalo, z jakejch? Hele, jestli jsi nějaká VIP osoba, jakože nějakej známej influencer nebo tak něco, tak soráč, ale tohle jde úplně mimo mě… Takže jako kterýmukoliv jinýmu zákazníkovi doporučím i tobě v klidu tady donakupovat a bez dalšího rozruchu prodejnu opustit. Samozřejmě přes pokladny. To ti zaručí, že na tebe nebudu čumět vůbec.“

A s tím si ho přestanu všímat, opět samozřejmě jenom naoko. Už se sice víc kloním k názoru, že tu nic ukrást nechce, nezdá se mi, že by to byl ten typ… Ale v rámci snahy mě z nějakýho důvodu vyprovokovat by se možná o něco pokoutnýho pokusit mohl.

Tak nějak mu to svítilo v očích.

A mně celkem to čtení v očích ostatních lidí jde.

Alex

A mne sa ten hajzel páčil! Myslel som si, že na mňa hľadí z rovnakých dôvodov ako ja na neho.

Fakt som vôbec nemal v pláne kradnúť. Aspoň doteraz.

Zrazu mi niečo šľohnúť príde ako kurevsky dobrý nápad. Vlastne priam výborný. Len mi akosi v hlave svieti kontrolka. Také malé varovanie. Ešte stále som v podmienke.

Obzerám sa po predajni, sekuriťáka nikde nevidím, ale aj tak tuším, že neodišiel. Niekde tam je. Niekde čaká. Na moju chybu.

Stisnem k sebe pery a presuniem sa k mliečnym výrobkom. Do jednej ruky vezmem smotanu a do druhej krabičku tavených syrov. K pokladni to vezmem rýchlim krokom, zaplatím a vypadnem z obchodu.

Doma som za pár minút. Hneď, ako odomknem, pribehne ku mne mama a vytrhne mi nákup z ruky.

„To tam bolo toľko ľudí?“ spýta sa, ale odpoveď ju nezaujíma. Viac ju trápi, kedy budeme večerať.

Skopnem z nôh tenisky a chcem sa pobrať do izby, ale zastaví ma jej hlas.

„Alex, tie smotany som chcela dve.“

„To si mi nepovedala,“ pretočím očami.

„Povedala.“

Dobre, už sa mi niečo marí.

„Ja už do obchodu nejdem,“ protestujem.

Vystrčí hlavu z kuchyne a podvihne obočie.

„Myslíš?“

Výmena názorov sa koná len v mojej hlave. Prehrávam. Ako vždy.

Ledva sa obujem a objaví sa mi pred tvárou desať eurovka.

„Netreba, ostalo mi dosť,“ odmietnem.

Mama sa zamračí:

„Zaplatil si dúfam za ten nákup…“ Viac povedať nestihne, otočím sa a tresnem za sebou dvermi.

Krava.

Len vstúpim do predajne a vidím ho. A on vidí mňa. Podvihne obočie. Ja sa uškrniem. V duchu si prisahám, že tú smotanu šlohnem.

Nahováram si, že to urobím kvôli tej jeho urážke. Vraj podozrivá osoba. Pche.

No dobre. Asi ňou som. Mám za sebou kadečo.

Viac ma serie, že ho miesto môjho zadku zaujímali moje ruky a ja som to nesprávne vyhodnotil.

Najprv to vezmem k čokoládam, aby som si overil, že ma bude zas nenápadne sledovať. Veľmi nenápadný nie je. Príde rovno ku mne.

„Na něco jsi posledně zapomněl?“ spýta sa.

„XXL kondómy,“ zotriem ho.

Žiarivo sa na mňa usmeje.

„Tak ty najdeš u pokladen. A neboj, jsou tam i ty menší.“

Na sekundu ma vyvedie z rovnováhy. Tak málo času mu bohužiaľ stačí na to, aby sa otočil a zamieril preč. Kým stihnem v hlave naformulovať nejaký ďalší ster, tak ho už dokonca ani nevidím. Zmizol za najbližším regálom.

Rýchlo sa presuniem k mliečnym výrobkom. Možno je vhodná chvíľa. Vezmem smotanu do ruky, pozriem doprava, pozriem doľava… a tam stojí a sleduje ma.

Kurva.

To snáď nie je možné. Ako to robí?

Zavrčím a tú smotanu pri pokladni nakoniec zaplatím.

Pred východom sa ešte otočím a pozriem po predajni. Netrvá dlho a stretnú sa nám pohľady. V tom momente viem, že mu niečo šlohnem rovno pred nosom. Blbé je, že mám pocit, že aj on vie, že to chcem urobiť.

Na ďalší deň v obchode nič nepotrebujeme. Niečo ma tam ťahá, ale odolám. Chce to čas.

Zíde z očí, zíde z mysle.

Lenže v piatok ráno cestou zo školy tuším, že už tomu viac času nedokážem dať.

Marian

Když nastupuju na směnu další den, přistihnu se, že jsem zvědavej, jestli si ten kluk zase přijde pro smetanu a ty XXL kondomy, haha, nebo jestli si pro svý provokování ostrahy vybere jinej obchod. Pokud má náhodou fakticky nějaký nekalý úmysly, musí mu být jasný, že pod mým ostřížím pohledem neunikne – já si na něj hodlám odteď dávat extra pozor!

I když mám tak trochu dojem, že přesně o to mu možná jde. O mou pozornost. Konkrétně právě tu mou. Jakže to říkal…? Nechceš priznať, že na mňa čumíš z úplne iných dôvodov…? Co když si myslí, že na něj koukám proto, že se mi líbí? Jako jo, není úplně marnej, to nepopírám, ale rozhodně jsem se na něj nezaměřil čistě jenom proto, jak vypadá, to zase ať si tolik nefandí… Hmm, ale co když by si přál, ať po něm přesně z toho důvodu koukám? Co když prostě chtěl, ať si ho všimnu, protože mu taky nepřijdu úplně marnej – no a nenapadl ho žádnej lepší způsob, jak to zaonačit?

Proti mý vůli mi tahle moje úvaha zůstane vězet v hlavě a přistihnu se, že bych tu hádanku rád vyřešil. A zatímco ve čtvrtek ho nepotkám – a dokonce mě to malinko zamrzí, tak v pátek v podvečer, když vrcholí nákupní špička, ho koutkem oka přece jenom zaregistruju. Je to skoro spíš náhoda – v tom davu lidí je snadno přehlídnutelnej, no ale jak už jsem ho dostal na mušku, nehodlám ho ze zřetele pustit tak snadno.

Moje ostražitost se znásobí poté, co si všimnu, že se co chvíli kradmo otočí přes rameno a nenápadně, pro mě ale nápadně dost se rozhlíží, jako kdyby v tom davu někoho hledal… Předstírám, že o něm vůbec nevím – a tím rychleji se mi potvrdí moje domněnka: on v tom davu pokaždý hledá mě. Snaží se totiž pohybovat tak, abych na něj pokud možno vůbec neviděl, aby se mi ztratil, no jenže já se zase snažím ho neztratit z očí ani náhodou, a to i přesto, že dál hraju, že mě zajímají úplně jiní nakupující… Připomíná mi to takovej podivnej tanec po prodejně, Mr. and Mrs. Smith v československý, odlehčený verzi.

Využiju k tý hře na kočku a na myš i světlou mikinu, kterou mám převázanou kolem pasu, rychle obejdu regál a natáhnu si ji přes hlavu, abych ho trochu zmátl, frajírka. Pak se na něj zahledím z úplně druhý strany, kde mě nečeká – a kde mě taky bezmyšlenkovitě a bez pozastavení jenom netečně přejede očima – a bingo! V následujících pěti vteřinách se stane přesně to, co jsem tak nějak tušil od samýho začátku. A pak že není žádná podozrivá osoba!

Dojdu k němu zezadu, aniž by o mně měl tušení, a zatímco se s rukama v kapsách pomalu šine směrem k pokladnám a předstírá, že si prohlíží další vystavený zboží, chytnu ho za zápěstí, nakloním se k němu a polohlasně mu pronesu přímo do ucha:

„Hra skončila, zlato. Teď tě pustím a pomalu, bez vzbuzování pro tebe asi ne tak úplně žádoucí pozornosti, spolu zamíříme dozadu, kde počkáme na policajty.“

Alex

Kurva.

Tak toto je kolosálny prúser.

Najhoršie je, že som to vedel. Niekde v kútiku mysle som tušil, že sa púšťam na tenký ľad. Lenže ja som si nemohol pomôcť. Nešlo to. Potreboval som nad ním vyhrať. A vôbec by mi nevadilo, že by sa o mojej výhre nikdy nedozvedel.

Miesto toho som prehral.

Viem to od momentu, ako ma chytil za zápästie. Ale definitívne mi to dôjde až pri jeho posledných slovách. Tie mi znejú v hlave opakovane.

Počkáme na policajtov.

Počkáme na policajtov.

Počkáme na policajtov.

Srdce sa mi pokúša vyskočiť z hrude. Počujem ho biť v ušiach. Buch, buch, buch. Prestane až v momente, keď mi sekuriťák položí ruku na chrbát a dôrazne ma natočí opačným smerom.

„Tak jdeme,“ vyzve ma. A ja idem. Myšlienka na útek síce na seba nenechá dlho čakať, ale hneď ju zavrhnem. On o tom asi nevie, ale v obchode ma kopa ľudí pozná. Pokladníčka je dokonca suseda.

Asi dám prednosť stretu s policajtmi tu ako doma pred matkou.

Zavedie ma do zázemia obchodu. Prejdeme cez sklad až k niečomu, čo veľkosťou pripomína kumbál pre upratovačky, ale nakoniec to podľa nábytku odhadnem na kanceláriu. Bez okien. Stôl aj stolička podľa všetkého prežili druhú svetovú a lampa svieti už len silou vôle. Sem tam to vzdá a preblikne.

„Naozaj útulné,“ podpichnem ho. Vôbec netuším, prečo si to zhoršujem. Jednoducho si nedokážem pomôcť. Možno sa z toho ešte vykeciam.

„Neboj,“ usmeje sa na mňa. „Dlouho se tu nezdržíš.“

„Čo keby sme z toho nerobili vedu?“ spýtam sa. „Ja tú čokoládu zaplatím.“ Vytiahnem z vrecka peňaženku a z nej rovno jediné svoje peniaze. Natiahnem k nemu ruku s dvackou. „Zvyšok si necháš a ja sem už nebudem chodiť,“ navrhnem.

Chvíľu na mňa hľadí, akoby nad niečím premýšľal, a ja tak nejak dúfam, že by sa to mohlo podariť, no nádej mi dosť rýchlo vezme, keď sa rozosmeje.

„Myslím, že to by nebylo zrovna výchovný,“ povie a vezme do ruky mobil. „Pár něžných slovíček od policajtů ti udělá dobře. Na ego.“

Stisnem k sebe pery. Neviem, čo sa mi pri tom odzrkadlí v tvári za emóciu, ale zaujme ho to.

„Žádný další vtipný komenty? Nebo už plánuješ, jak mě zítra přijdeš provokovat zas?“

Uchechtnem sa. Prekvapivo to neznie výsmešne.

„To sa neboj. Tak pol roka si posedím.“

Pretočí očami.

„Zase nepřeháněj. Je to jenom čokoláda. To bys nám tu musel vykradnout kasu.“ Spraví ku mne krok, a ako keby sa nechumelilo, mi prešacuje vrecká na rifliach. Najprv tie predné. Potom prejde na zadné. V nich nemám vôbec nič, ale aj tak sú jeho ruky na mojom zadku až podozrivo dlho. Na sekundu zabudnem, kde som, a cukne mi v slabinách.

Nakoniec sa spamätám a prehovorím:

„To, čo som šlohol, je v mikine,“ pripomeniem mu, i keď si myslím, že to vie.

„Já vím,“ zameria sa na prehľadávanie mikiny a vytiahne z jej vrecka čokoládu. „Jen jsem si chtěl ověřit, jestli sis někam neschoval ještě něco dalšího a dražšího, když za to chceš jít sedět.“

„Som v podmienke,“ priznám, i keď vôbec netuším prečo. Asi som zvedavý, či mu to príde veľmi vtipné. Mne teda do smiechu nie je. Snažím sa držať, ale začína to na mňa doliehať.

„Tak to musíš být úplně cáklej!“ pokrúti hlavou. „To ti nedošlo o pár minut dřív, že jsi v podmínce? Už když sis tu čokoládu bral z regálu? Nebo to se na to další soudní stání tak těšíš?“

Myknem ramenami.

„Chcel som ťa nasrať,“ poviem popravde. Aj tak už nemám čo stratiť.

„No tak to se ti to teda vyplatilo,“ tentokrát v jeho tóne chýba akýkoľvek posmech.

Rozhodnem sa zmeniť taktiku. Nemám čo stratiť.

„Možno aj vyplatilo. Tak sexy sekuriťák ma ešte nešacoval.“

Privrie oči a premeria si ma pohľadom. Sú len dve možnosti. Ak je hetero, tak mi pri troche šťastia jednu uvalí a potom ma pustí. Iste by nerád fízlom vysvetľoval, z čoho mám pošramotenú tvár.

Ak je gay – čo je bohužiaľ nepravdepodobné, keď vôbec nereagoval na moje koketovanie pred pár dňami – tak ma na konci tohto rozhovoru bude bolieť úplne iná časť tela.

„Myslíš, že když mi budeš lichotit, tak se nechám oblbnout a ty policajty nezavolám?“ spýta sa. Bohužiaľ mi takou reakciou nepotvrdí ani jednu z mojich domnienok.

Tak pritvrdíme.

„Nesnažím. Skôr naznačujem, že keby si tých policajtov nezavolal, mohli by sme z toho niečo mať obaja.“

Pravdepodobne by mali stačiť moje slová, ale pre istotu sa poistím a moja dlaň bez ostychu zamieri k jeho rozkroku. V rýchlosti mu jemne stisnem výbavičku a zas sa stiahnem.

Nehne ani brvou. Čím ma teda dosť prekvapí.

„Jenže to by bylo za odměnu! Kdežto ty potřebuješ spíš potrestat,“ uškrnie sa.

Zhryziem si peru. Nie však z nervozity. Len presne viem, ako nevinne vtedy pôsobím.

„Nooo však ma môžeš potrestať po svojom,“ pozriem na neho spod privretých viečok, „stačí, keď zamkneš a…“

„To víš, že jo! A ty mě pak zažaluješ! Ve výsledku tvoje ukradená čokoláda vyjde draho mě, zapomeň… No ale jestli to chceš hrát takhle, tak na mě v šest deset počkej před obchodem,“ povie a otvorí dvere na svojej kumbálovej kancelárii.

Prekvapením podvihnem obočie, ale to už je na chodbe, a tak to nevidí. Bez slova ho nasledujem. Nerád by som to v tejto chvíli posral sprostými rečami. On viditeľne tiež nevie, čo by ďalšie povedal. Vyvedie ma von zadným východom, a až keď sme obaja na čerstvom vzduchu, tak ukáže na parkovisko obchodu a až potom sa ozve:

„V šest deset.“

Prikývnem už len jeho chrbtu.

Wau.

Ako veľmi som si dnes mohol dosrať život, si poriadne uvedomím až doma. Možno preto ma ani na chvíľu nenapadne, že by som na to parkovisko neprišiel. Za chyby sa platí rovnako ako za prehry. A ja som s tým sekuriťákom prehral nevyslovenú stávku. Nevadí, že o nej nevedel. Chytil ma. Dostane svoju výhru.

Snáď nebude úplný kretén a tiež z toho niečo budem mať.

Bohužiaľ to nakoniec vypáli úplne inak, a tak si do prdele miesto jeho vtáka môžem strčiť svoje plány. O pol šiestej ma moja drahá matka naloží do auta a vyloží u svojho kamaráta, ktorý si akútne spomenul, že potrebuje pomoc s presťahovaním jednej skrine.

Jasné, že som sa skúsil vyhádať. A jasné, že ju to vôbec nezaujímalo.

Marian

Když přesně devatenáct minut po šestý vycházím z obchodu na parkoviště, jsem si na devětadevadesát procent jistej, že ten můj zloděj tam nebude. Ne proto, že mám devět minut zpoždění, haha, ale protože nikdy neměl v plánu přijít… A taky hlavně proto, že já jsem ten svůj návrh nemyslel zase až tak vážně. Nebo teda takhle: myslel jsem to vážně v tom smyslu, že pokud by si se mnou chtěl v ložnici zahrát hru na zloděje a policajta, tak jsem všema deseti pro, to jo. Ale ne že mu hodlám zničit život tím, že ho udám policajtům, pokud se se mnou nevyspí…

Když tedy proskenuju celý parkoviště pátravým pohledem a toho kluka nikde neobjevím, jenom si sám pro sebe pokrčím ramenama. Holt nechal jsem se v tom kumbálu unýst tou situací, navrhl jsem mu to, co jsem mu navrhl – a on si teď někde mne ruce, jak snadno mu ten jeho prohřešek prošel. A v tom lepším případě mi už nikdy nepřijde na oči. V tom horším se mi ještě navíc přijde zítra nebo někdy v nejbližších dnech posmívat, což bych mu ale teda fakticky neradil, frajerovi drzýmu… Já mu samozřejmě kvůli z hecu šlohnutý čokoládě nehodlám dělat ze života peklo, ale zase jako jestli něco nesnáším, tak jsou to frajírci s přemrštěným egem, kteří mají dojem, že si můžou dovolit úplně všechno. Takovým lidem moc rád ukazuju, že nemůžou.

Další den jsem tím pádem zase docela napjatej – jaký bude další dějství týhle hry s názvem Ukradená čokoška. Ukáže se ten frajer, neukáže…? A pokud jo, tak nasadí výsměšnej kukuč? Nebo bude předstírat, že se vůbec neznáme, a prostě normálně nakoupí a vypadne?

Jakkoliv během svý jinak nudný směny nechávám svý úvahy, ať se rozběhnou do libovolných směrů, tak to, co se nakonec odehraje doopravdy, mě teda nenapadlo ani náhodou!

Ten frajer se totiž ukáže. A kukuč nasadí takovej nějakej… provokativně vyzývavej. Jakmile se mnou naváže oční kontakt, tak přejde k regálům s čokoládama, jednu z nich popadne… a naznačí, jak si ji zastrkává pod mikinu. A po celou dobu mě propaluje očima, za kterýma se mu uličnicky blýská, zatímco na rtech mu pohrává přidrzlej úšklebek.

Dost mě tím vykolejí, protože z toho absolutně nepochopím, o co přesně mu jde. To jako chce, ať ho chytnu znovu? Nebo je to nějakej promyšlenější druh pomsty – jakmile ho popadnu za zápěstí, tak spustí povyk a obviní mě, nevím, z nějakýho nepřiměřenýho použití síly? Nebo tentokrát tu má přece jenom nějakýho svýho komplice, a zatímco já se budu věnovat jemu, tak ten komplic odsud nepozorovaně vynese nějaký dražší zboží?

Každopádně takhle z dálky nemám šanci zjistit, která ta varianta je správná, pokud vůbec nějaká, a tak se ještě jednou obezřetně rozhlídnu po celý prodejně, než se k němu rozvážně vydám.

„Tak to vybal,“ založím si ruce na hrudníku a kývnu k tý čokoládě v jeho ruce, „co má tohle divadýlko znamenat?“

„Včera mi do toho niečo prišlo. Tak neviem, či mám zas niečo potiahnuť, alebo sa dohodneme na dnes aj bez toho?“

Překvapeně nadzdvihnu obočí, takovejhle vývoj událostí jsem fakticky nečekal!

„A copak ti do toho přišlo?“ ušklíbnu se sarkasticky, protože mu nechci dát najevo, jak jsem díky těm jeho slovům na chvilku vypadl z role. „Zjišťoval sis, jak pronýst přes pokladny balíček XXL kondomů na filiálce ve vedlejší čtvrti? A skončil jsi zavřenej v kumbále s nějakým jiným sekuriťákem?“

Na chviličku se zatváří znejistěle, ale hned se mu zase na tváři usadí ten typicky povýšenej výraz.

„Snáď by si nežiarlil,“ usadí mě.

„Mohli jste mě přizvat, bylo by to určitě zajímavější pro všechny zúčastněný,“ nenechám se rozhodit. „Každopádně když teda o tu druhou šanci konkrétně se mnou tak stojíš, tak platí to, co včera. V šest deset před obchodem.“ A s těma slovama mu vytrhnu z ruky tu čokoládu, vrátím ji zpátky do regálu, naposledy se na něj uculím – a jdu se věnovat dalším zákazníkům.

Nutno ovšem dodat, že jim po zbytek směny věnuje pozornost spíš cosi jako automatickej pilot ve mně. Moje myšlenky se mezitím točí jenom kolem toho jednoho jedinýho zákazníka… No, nebo možná spíš v tuhle chvíli nezákazníka, protože co jsem si tak všiml, tak z obchodu odešel, aniž by si něco koupil. Jsem tím jeho chováním a jeho narážkama opravdu zmatenej! A docela by mě zajímalo, jestli tím svým chováním není zmatenej i on sám…

Jakmile chvilku po čtvrt na sedm vylezu z prodejny a zahlídnu ho přešlapovat kousek od hlavního vchodu, sám pro sebe povytáhnu obočí: no vida ho! Takže dnes to z jeho strany žádnej joke nebyl… Možná ani včera ne. Možná mu do toho fakticky něco vážnýho vlezlo.

Když si mě všimne, kývnu na něj a pokynu mu rukou, ať mě následuje. Neohlížím se, jestli to fakt udělá, prostě dojdu ke svýmu autu, odemknu ho, nasednu si – a počkám, až si vleze na místo spolujezdce. Připásám se, on udělá to samý – a já nás mlčky vyvezu z parkoviště a zařadím se do proudu vozidel na hlavní silnici.

„Kam ma vezieš?“ zeptá se po chvilce, na mě se ale nepodívá, celou dobu kouká z pravýho okýnka.

Užuž mu chci poněkud jízlivě odpovědět, že až tam budeme, tak se to dozví, ale pak se rozhodnu nebýt na něj tak ostrej. Ostatně kdo ví, co se mu honí hlavou? Třeba mu došlo, že to nemusel být úplně nejlepší nápad sednout si do auta k někomu cizímu… Nebo prostě jenom uvažuje, jak se někdy v noci dostane domů.

„Ke mně do bytu, na Kopčany,“ odpovím mu tedy. „Neboj, hodím tě pak zase zpátky.“

Jenom nepatrně přikývne, nic dalšího už nedodá, a tak si po minutě mlčení vezmu znovu slovo já:

„Mimochodem, jmenuju se Marian…“

„Alex,“ odvrkne zdánlivě bez zájmu.

„Hm. A co ti do toho teda včera vlezlo, Alexi?“ schválně to jeho jméno zdůrazním, protože to většinou zabírá, když chci, aby mi někdo věnoval plnou pozornost.

Zabere to i tentokrát.

Alex konečně přestane pozorovat ulice, jako kdyby je nikdy dřív neviděl, a místo toho se otočí na mě. Chvilku mě zkoumavě propaluje očima, než z něj vypadne:

„Musel som s niečím pomôcť matke.“

„Okej,“ přikývnu, víc nemám potřebu to komentovat. Tak nějak cítím, že mi nekecá.

Na zbytek cesty se ponoříme do mlčení a Alex promluví až potý, co se v předsíni mýho bytu oba zujeme, zbavíme se mikin – a já ho lehkým zatlačením do zad vybídnu, ať vejde dál, do obýváku.

Zastrčí si ruce do kapes a rozhlíží se kolem dokola.

„Máš to tu pekné,“ pronese.

A jelikož v tuhle chvíli už si nejsem jistej, jestli to myslí upřímně, nebo ironicky, rozhodnu se na to zareagovat po svým:

„Co kdyby ses svlíknul do naha, ať vidím, že mi tady nic nešlohneš?“

Loupne po mně očima, možná se ho tahle poznámka trochu dotkla, na druhou stranu by se ale snad mohl dovtípit, že jsem ji nemyslel vážně. Šlo mi o to mu jemně připomenout, proč tady vlastně jsme.

„Nechceš ma rovno zviazať? Aspoň budeš mať istotu, že ti vážne nič neukradnem,“ navrhne, jako kdyby se nechumelilo.

Přemýšlivě na něj povytáhnu obočí. To myslel vážně? Nebo mě jenom škádlí? Nebo to mělo být nějaký nenápadný naznačení toho, že do naha se mu zatím nechce…?

Rozejdu se směrem k němu, aniž bych uhnul pohledem z toho jeho.

„Hmm,“ protáhnu, „máš to rád víc nadrsno, jo?“

Jenom nasucho polkne, ale neřekne nic – a mlčení většinou znamená souhlas, že? Přece jenom se rozhodnu jít na něj ale o něco pomalejc, než jsem měl v plánu původně.

„Klekni si,“ přikážu mu, když dojdu těsně k němu.

„Nie sme v kostole,“ odfrkne.

„Neříkej, že ty, takovej výlupek, ví, jak to chodí v kostele! Z tvých nedělních návštěv by tam museli mít extra radost!“

„Majú,“ ucedí přes sevřený rty a založí si ruce na hrudníku. „Vždy musia spraviť inventúru, keď odídem!“ A mně to najednou docvakne: ona se ho ta moje předchozí poznámka doopravdy dotkla!

Lehce pobaveně na něj protočím oči:

„Takže strčit si v obchodě čokoládu do kapsy ti nevadí, ale když na to poukážu, tak se cítíš dotčenej?“ Užuž se nadechuje, že mi zase něco odsekne, ale smířlivě mu položím ruce na ramena: „Klid. Kdybych si vážně myslel, že mi to tu hodláš vykrást, tak tě sem nezvu. Takže co kdybysme se vrátili k tomu, proč jsem tě sem pozval? A proč jsi o tu návštěvu u mě dnes tak stál, když to včera nevyšlo? Napodruhý už ten můj příkaz poslechneš?“

Přikývne, ale k tomu, aby poslechl, se pořád nemá, a to i přesto, že mu přestanu svírat ramena a o krok od něj odstoupím.

Hmm. S ním to nebude zas tak snadný! Ale tím líp: když je to moc snadný, tak mě to většinou moc nebaví.

Nechám tedy ten svůj příkaz zaznít pokojem ještě jednou, bez úsměvu, nekompromisně:

„Na kolena.“

A tentokrát to zabere, protože si opravdu klekne, na chvilku ke mně zvědavě zvedne hlavu…, ale pak nasucho polkne a sklopí pohled k zemi.

Dokonalost.

Pomalu ho obejdu, kleknu si za něj a jemně, hladivě mu dlaněma přejedu po ramenou… a po pažích. Když dojdu k zápěstím, chytnu ho za ně – a přesunu mu ruce za záda. Zatím ho nesvážu, ještě ne, jen mu dám krátkým, silným stiskem najevo, že si přeju, aby ty ruce v týhle poloze nechal, a když si po pár vteřinách ověřím, že mě pochopil, přesunu se po kolenou ještě blíž k němu tak, aby se o mě mohl opřít. Potom mu dlaněma přejedu přes boky, přes břicho… a přes podbřišek…, a zatímco levačkou si ho přidržuju v pase, pravou rukou mu vklouznu do rozkroku.

A spokojeně se usměju.

Pokud jsem měl doteď trochu pochyby, jestli se tady do tohohle všeho jenom nějak nenutí, protože chce mít jistotu, že mu nebudu znepříjemňovat život pokaždý, když ho zahlídnu v krámě na nákupech, ale ve skutečnosti je mu tohle všechno proti srsti – tak jeho vzrušením částečně ztvrdlý péro mi dá jasně najevo, že se jeho majiteli tohle všechno líbí…

No ale neslíbil jsem mu náhodou, že si nezaslouží tak úplně odměnu, jako spíš trest?

„Uděláme to takhle, Alexi,“ pošeptám mu do ucha, zatímco ho v rozkroku začnu přes kalhoty jemně hladit. „Půjdeme do mý ložnice. Svlíkneš se do spodního prádla. Svážu ti ruce. A pak… hmm, jakej si určíme směnnej kurz? Ta čokoláda ze včera stála nějakejch pět euro, pokud se nepletu, takže jedno euro bude za pět ran na zadek, co říkáš? To mi přijde docela rozumný…“

Pod těma mýma dotykama se celej chvěje a zrychleně dýchá, přesto se mu povede vypotit ze sebe tichý:

„Stála sedem.“

Vzrušeně mi cukne v rozkroku a potěšeně se usměju nad tím, jak se situace vyvíjí. Ten se teda fakt nezdá! Po týhle jeho drzý hlášce se rozplynou i moje poslední pochyby – k tomu, aby zareagoval takhle, ho přece opravdu nic a nikdo nenutí. Ne. Řekl to, protože to říct chtěl. Protože to se mnou chce hrát takhle. Chce mě provokovat. Chce to hrát víc natvrdo. Líbí se mu to tak.

Okej, má to mít. Protože já to takhle taky hraju rád.

„Dobře, tak pětadvacet ran dostaneš na zadek rukou a těch dalších deset pravítkem, protože rákosku tu bohužel nemám. Platí?“

Alex

„Platí,“ vydýchnem, no potom sa nad vlastnou povoľnosťou zarazím. Predsa mu všetko nedám úplne zadarmo, a tak svoju odpoveď rýchlo zmením na otázku: „Mám snáď na výber?“

Zasmeje sa mi do ucha. Jeho dych sa mi pri tom pomazná s ušným lalôčikom.

Kurva. To je tak sexy.

„Máš. Vždycky máš na výběr. Může to jít po dobrým – nebo po zlým,“ povie. Neznie výsmešne, neznie ani panovačne. Vlastne je v jeho hlase náznak zaváhania. A práve ten náznak mi naznačí, že mám aj tretiu možnosť. Môžem to celé zastaviť.

Lenže to sa mi tak úplne nechce. Hlavne, keď sa jeho ruka stále činí v mojom rozkroku.

„Po zlom,“ poviem. Inú možnosť by si vybral len slaboch.

Znovu sa zasmeje.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ spýta sa. Tentokrát má v hlase vyhrážku. Prebehne mi mráz po chrbte.

Príjemný mráz.

„Vyber si sám,“ odvrknem. Nebudem sa predsa zmenou svojho rozhodnutia ponižovať.

Stisk v mojom rozkroku zosilnie. A o sekundu ešte viac. Prestáva to byť príjemné. Vlastne to začína bolieť. Dosť bolieť.

„Jebe ti?“ vyprsknem a skúsim sa mu vytrhnúť, ale pevne si ma pridrží.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zopakuje svoju otázku.

Nechcem!

Lenže moje gule majú iný názor.

„Tak po dobrom!“ vypadne zo mňa.

„Perfektní volba,“ pochváli ma, postaví sa a tiež ma vytiahne do stoja. Do spálne ma odnaviguje s rukou na mojom zadku. Hneď, ako vojdeme, zabuchne za sebou dvere.

Poobzerám sa. Zariadenie má dosť strohé. Veľká skriňa, neustlaná posteľ, na zemi huňatý koberec. Páči sa mi to, ale to on nemusí vedieť.

„Neupratuješ?“ spýtam sa.

„Svlíkni se,“ prikáže miesto odpovede.

Zaváham, ale keď podvihne obočie, tak ho nakoniec počúvnem.

Ja ho totiž počúvnuť chcem.

Stiahnem si mikinu rovno aj s tričkom. Obe veci hodím na zem. Nenapadá ma kam inam.

Pozrie na moju hruď, pohľad sa mu zastaví rovno na piercingu v bradavke. Na tvári sa mu objaví úškrn. Ani sa nenazdám a zviera moju ozdobu medzi prstami. Našťastie potiahne len jemne.

„S tímhle si ještě pohraju,“ sľúbi a mňa to donúti nasucho prehltnúť. „Pokračuj!“ ukáže na moje nohavice.

Pretočím očami. Dám si záležať, aby mu to gesto neuniklo. Aj vyzliekanie mi trvá provokačne dlho, ale nakoniec pred ním stojím len v boxerkach. Vyzerá pobavene. Viditeľne si z môjho malého vzdoru vôbec nič nerobí.

„Lehni si na břicho,“ kývne hlavou k posteli.

A je to tu. Keby sme išli šukať, tak asi počúvnem. Presne by som si totiž vedel predstaviť, čo sa asi tak bude diať. Lenže po zadku mi fakt ešte nikto nedal.

„Pozri,“ začnem. „Nemali by sme si dohodnúť nejakú stopku?“

Cukne mu kútikmi.

„Máš nakoukanýho hodně hardcore porna?“

„Určite menej ako ty,“ nedám sa.

„Taky si myslím,“ uškrnie sa. „Takže jako expertovi mi dovol tě trošku proškolit: na tresty se stopky nedomlouvají. Nedávalo by to smysl, víme?“ zase kývne hlavou k posteli.

Vôbec netuším, či má pravdu, alebo si ma len doberá, ale aj tak poslúchnem a tie dva kroky spravím.

Musím.

Inak by si všimol, ako vzrušujúco na mňa tá jeho arogancia pôsobí. Boxerky toho práve veľa nezakrývajú.

Ľahnem si na brucho, trochu sa u toho pomrvím. Nepomôže to, a tak si nenápadne napravím nádobíčko.

Sekuriťák sa uchechtne. Možno som až taký nenápadný nebol.

„No čo? Tebe snáď nikdy nestál?“ vyprsknem, i keď som si to pôvodne chcel len pomyslieť.

Sadne si ku mne na posteľ a ruku mi položí na zadok. Drsne mi premasíruje obe polky.

„Až mně bude stát, tak to poznáš, to ti garantuju. Týden si potom nesedneš,“ šepne výhražne.

Po na celom tele mi naskáču zimomriavky.

Kurva.

Určite je to vidieť.

„Ty seš fakt zajímavej exemplář,“ pohladí ma končekmi prstov po chrbtici. Zachvejem sa ďalšou vlnou vzrušenia.

„A ty si nejaký ukecaný,“ natočím na neho tvár a vyplazím jazyk, aby pochopil, že nado mnou navrch nemá. I keď momentálne má.

Ale to nemusí vedieť.

„Neboj, však já z tebe ten tvůj vzdor dostanu,“ žmurkne na mňa. „A když teda nemám mluvit, tak si budeš každou ránu počítat sám.“

Nasucho prehltnem. Celú tu vetu povedal tak vážne, že som mu uveril každé slovo a moje telo si s tým tak úplne nevie poradiť. Mozog mi velí, aby som sa začal báť. Môj vták má presne opačný názor. Najradšej by okamžite striekal.

Sekuriťák si zmenu v mojom výraze všimne. Chvíľu na mňa hľadí. Potom sa ku mne nakloní:

„Stopka je moje jméno. Předpokládám, že si ho pamatuješ.“

Marian.

Nenechá ma odpovedať. Miesto toho mi na zadku pristane prvá rana. Kurevsky to zabolí.

„Au, jebe ti?“ vypísknem.

„Ty neumíš počítat?“ spýta sa. Na tvári nemá žiadnu emóciu.

„No tak jedna, no,“ vypadne zo mňa, i keď vôbec nechápem, ako ma k tomu donútil.

Spokojne prikývne a znova ma udrie. Tentokrát o poznanie jemnejšie. Je to zvláštny pocit. Akoby mi sila z toho úderu smerovala rovno do rozkroku a tam sa pretransformovala na niečo neuveriteľne príjemné.

„Tak kde drhne to počítání?“ spýta sa.

„Dva,“ poviem rýchlo, keď si uvedomím, že som zabudol.

Pri ďalšom údere už nezabudnem.

„Tri.“

V podobnom duchu zvládnem napočítať až do desať. No pri jedenástej rane si niečo uvedomím. Stane sa to presne v momente, ako si ma sekuriťák pred úderom druhou rukou pridrží za bok.

Kurva, veď ja sa mu triem o posteľ, aby som nejako uľavil tomu napätiu, čo sa mi usadilo v rozkroku a stále sa zväčšuje.

„Jedenásť,“ poviem, ale zároveň si rýchlo oboma rukami zakryjem zadok. Bojím sa, že ak ma udrie ešte párkrát, tak sa spravím.

„A tohle má být jako co?“ chytí ma za obe zápästia. Tuším, že sa na mňa díva, a tak rýchlo odvrátim tvár. Úplne cítim, ako mi horí. Pravdepodobne by dokonale ladila s mojim zadkom.

Sekuriťák sa postaví, pustí ma a ja vydýchnem vzduch, ktorý som nevedomky zadržiaval v pľúcach. Niečo zašramotí. Znie to, akoby otváral a potom zatváral zásuvku. O chvíľu sa ku mne vráti. Cítim jeho pohľad, i keď stále zaryte hľadím na opačnú stranu miestnosti.

„Ruce nad hlavu,“ prikáže.

Ani sa nepohnem.

„Po dobrým – nebo po zlým?“ spýta sa a ja si uvedomím, že sme už podobnú debatu viedli. Aj si veľmi dobre pamätám, ako dopadla. Moje gule s tým rozhovorom neboli práve spokojné. Momentálne sú na prasknutie aj bez toho, aby ich niekto mačkal.

Prestanem si zakrývať zadok a pomaly si presuniem ruky nad hlavu. Okolo pravého zápästia sa mi obtočí niečo chladné a kovové. Rýchlo zdvihnem hlavu.

Putá.

Kurva.

„Neopováž sa ma…“

„Stopka je mý jméno,“ preruší ma a na pár sekúnd so mnou spojí pohľad. Má výrazne modré oči a fakt krásne krojené pery. Celý je až zbytočne príliš sexy. Preto ma aj zaujal v obchode na prvý pohľad.

Zhryziem si peru a potom rezignovane zas položím hlavu do perín. Pochopí a o chvíľu už mám spútané obe zápästia. Je to zvláštny pocit. Už som ho totiž zažil. Len vtedy sa s fízlami žiadna hra nekonala. A od vzrušenia som mal tiež ďaleko.

Sekuriťák si sadne ku mne nazad na posteľ a bez zaváhania ma znova udrie. Zdá sa mi, že o niečo ubral na sile. Nie som si istý, či som s tým spokojný, alebo sa mi to viac páčilo predtým. Každopádne môj vták sa nesťažuje. Vibrácie z tej rany si poriadne užije.

„To počítání stále platí, Alexi,“ upozorní ma.

„Dvanásť,“ vydýchnem. Na hlase si počujem, že zniem absolútne nadržane.

Ďalších niekoľko rán ma prinúti, aby som sa zas skúsil obtrieť o jeho posteľ. Nedovolí mi to. Pridrží si ma, ale našťastie moje počínanie nijak nekomentuje.

Marian

Nechám ho dopočítat do dvaceti, načež se nad ním na chvilku slituju.

I když je to spíš takový slitování – neslitování.

Přestanu mu totiž rukou vyplácet další rány, když vidím a i z jeho hlasu slyším, jak to s ním mává… Jenže místo toho mu vjedu dlaní pod boxerky, pohladím a lehce promačkám tu rozcitlivělou kůži na jeho zadku, no a z Alexe se vydere tak jednoznačný zavzdychání, že mi z toho okamžitě zacuká v péru.

„Tvůj zadek na mě vyloženě křičí, ať ho zbavím toho přebytečnýho kousku látky,“ pronesu pobaveně. „Prý by si těch posledních pět ran dlaní rád vyzkoušel naostro…“

Očekávám, že Alex hodí do placu nějaký aspoň malý zaprotestování nebo další z repertoáru svých drzých poznámek, ale ten kluk mě znovu překvapí – jenom se trošku provrtí v bocích, ale neřekne nic. Na druhou stranu, na nic jsem se neptal, no a použít stopku v týhle situaci taky zjevně nepotřebuje…

Užuž chci zaháknout prsty o gumu jeho spodního prádla a přikázat mu, ať se trochu nadzvedne, ale na poslední chvíli si to rozmyslím – a radši ho pevně chytnu za pas a vytáhnu ho na kolena.

Okamžitě má tendenci sesunout se na paty, ale napomenu ho:

„Klekni si pořádně!“

Alex mě poslechne a narovná se, ale protože to pořád není ono, vyhoupnu se na postel k němu, kleknu si za něj, chytím ho za ramena, a navzdory tomu, že mu bříškama palců jemně prohnětu šíji, ho zároveň nekompromisním tahem navedu do z mýho pohledu bezchybný pozice.

„A přesně v týhle pozici teď chvilku zůstaň,“ sdělím mu polohlasně svůj další pokyn přímo do ucha.

Cítím, jak se Alex pod těma mýma dotykama i díky tý mý blízkosti jemně chvěje, a dostanu chuť ho líbnout z boku na krk, nebo ho tam aspoň olíznout a ochutnat, ale zarazím se: na něžnosti ještě není ten správnej čas. Jestli vůbec kdy bude.

Přisunu se ještě blíž k němu, abych na něj co nejlíp dosáhl, a dlaněma mu hladivě sjedu po pažích až k jeho spoutaným zápěstím. Levou rukou ho chytnu za předloktí a obě jeho ruce oddálím od středu jeho těla, abych přesně tam mohl zabloudit pravačkou. Rádoby ledabyle přejíždím konečkama prstů po lemu jeho boxerek… a pak po holý kůži těsně nad nimi, na což Alex zareaguje sotva zřetelným usyknutím, jako kdyby ho snad mý prsty popálily… Pak mu dlaní, opět jakoby nic, přejedu přes rozkrok, což Alex opět doprovodí jakýmsi neidentifikovatelným, přesto ale jednoznačně nadrženým zvukovým projevem…

No a nakonec mu vklouznu dlaní pod boxerky.

Alex junior mi téměř vhupsne do dlaně, no a když ho začnu zkušeně prohmatávat, zapředou blahem oba, junior i jeho majitel. Alex sebou navíc rozrušeně škubne a mimoděk zvrátí hlavu dozadu, čímž to naše sousoší malinko vyhodí z rovnováhy, takže si ho na sebe natisknu o něco pevněji a zároveň se s ním podělím o svůj postřeh:

„Jsi děsně neposlušnej, víš to?“

„Ach,“ vzdychne jenom – a těžko říct, jestli to znamenalo ano, vím o tom, nebo jdi do prdele. Pro teď se ale rozhodnu po detailech nepátrat – mám tu ostatně rozdělanýho něco jinýho. Nebo spíš někoho, že…

Na chvilku pustím jeho předloktí, abych měl obě ruce volný a mohl mu tak pohodlně stáhnout spodky ke kolenům. Alex junior tu nově nabytou svobodu ocení nadšeným zhoupnutím, zatímco Alex senior využije toho, že má ruce sice spoutaný, ale může s nima hýbat – a pohotově juniora před mým dalším mlsným okukováním schová.

„Nonono!“ napomenu ho, v hlase se mi mísí pobavení s pochopením – a jo, samozřejmě že i se vzrušením. Pomalu vypustím vzduch z plic: na Alexe je totiž nádhernej pohled… Jak tu přede mnou klečí, no, v podstatě spíš v mým náručí než přede mnou, téměř nahej, spoutanej, nadrženej, povolnej a svolnej téměř k čemukoliv, o co si řeknu… A taky jak se chvěje vzrušením, ale zároveň studem, a taky trošku strachem z neznámýho…

Na to mý napomenutí nijak nezareaguje, ale když ho chytnu za zápěstí a znovu mu oddálím ruce od rozkroku, nijak proti tomu neprotestuje.

„Tak se mi to líbí,“ pochválím ho ještě, i když by se mohlo zdát, že ho nemám za co chválit – ale zafunguje to přesně tak, jak má: Alex se znovu roztouženě zachvěje a trhaně vydechne. Což je prostě v jeho podání neskutečně sexy.

Znovu pohladím jeho žhnoucí zadek, pak přejedu dlaní na jeho břicho, hrudník, lehounce si pohraju s jeho bradavkama, zvlášť s tou jednou, kterou zdobí ta rajcovní ozdůbka, no a teprve pak vjedu dlaní do Alexova klína, abych se pomazlil s jeho žádostivě pulzujícím pokladem. Alex se rozvzdychá a pod těma mýma dotykama se začne vrtět, samovolně dokonce oddálí nohy o kousíček od sebe…

„Neboj,“ šeptnu mu do ucha a tentokrát už se neudržím a lehounce mu mezi rtama promnu lalůček, „na tohle všechno taky dojde… Ale teď tu máme ještě nějaký resty, hm?“

A s těma slovama ho přestanu svírat v náručí, ověřím si, jestli udrží rovnováhu, a pak si sednu na kraj postele. Vezmu Alexe pevně kolem pasu a napůl ho odnaviguju, napůl si ho v podstatě sám našteluju tak, aby ležel přes mý stehna – a vystrkoval na mě ten svůj pořád ještě dost zarudlej zadek… Ještě mu rychle stáhnu z nohou ty boxerky a odhodím je někam na zem… no a pak už se začnu očima pást na tom dokonalým těle, který se vyloženě chvěje nedočkavostí – a touhou.

„Luxusní podívaná,“ pohladím ho přes půlky – a neodolám, abych dlaní rychle nezajel i mezi jeho nohy a jenom tak lehce mu nestiskl koule.

„Ach…,“ vydechne Alex, ale zjevně se rychle vzpamatuje, protože si neodpustí komentář: „Ty si vážne ukecaný. Nedá sa to liečiť?“

Tý jeho snaze odvíst pozornost od toho, jak je mu ve skutečnosti veškerá moje pozornost a péče příjemná, se jenom pobaveně zasměju:

„No neboj! Však už ti předám slovo! Takže zase hezky počítej – zbývá pět ran rukou a deset pravítkem, že? No ale za to, jak jsi na mě pořád drzej, ti ještě pět ran na holou přidám, souhlasíš?“

„Keď nebudem súhlasiť po dobrom, tak to na mňa skúsiš po zlom,“ odfrkne.

„Okej, čili ti jako bonus přidávám rovnou deset,“ ušklíbnu se. „Souhlasíš?“

Dovtípí se naštěstí rychle.

„No veď hej,“ předvede tedy místo dalších komentářů něco jako odevzdaný, znuděný vzdychnutí, ale mě neoblbne. Dobře vím, respektive na svých stehnech dobře cítím, že není ani odevzdanej, a už vůbec ne znuděnej!

Další řečnění si už odpustím a rovnou nechám svou dlaň zostra přistát na jeho zadku, a když sebou Alex škubne a celej se napne, přičemž vydrmolí něco jako „jednaa-aau“, tak mu hladivě, téměř konejšivě přejedu dlaní druhý ruky po páteři. Líbí se mi pozorovat, jak se mu pod těma mýma jemnýma dotykama ježí chloupky na těle… No ale než se stihne úplně rozpustit blahem, v rychlým sledu mu vysázím na zadek další tři štiplavý rány. A pak ho zase začnu hladit po zádech… a druhou rukou pro změnu přes stehna… a do toho vnímám, jak se tře rozkrokem o moje stehna… a jak ho tady to kombo různě intenzivních vjemů, ten mix bolesti a jemnýho hlazení začíná přivádět čím dál blíž k hraně.

Nebo možná k šílenství.

„Pätnásť!“ vykřikne o dobře pět minut později tak nějak napůl zdeptaně, napůl ale neskutečně nadrženě, zatímco se mi jeho tělo chvěje pod rukama už v podstatě bez přestání – a Alex oddychuje, jako kdyby ke mně do bytu právě vyběhl po schodech.

„Šikulka,“ pochválím ho polohlasně – a Alexovi stačí už i smyslnej tón mýho hlasu, aby frustrovaně zakňoural. Vlastně tak trochu očekávám, že teď mu z pusy vypadne i moje jméno, protože už je na něj všech těch vjemů prostě moc, ale ne, nic takovýho se nestane… A tak se rozhodnu ho za to, jak tu první část svýho trestu zvládl, tak trochu odměnit.

Několika šikovnýma hmatama a manévrama ho přesunu na posteli zpátky na místo, kde ležel úplně na začátku – akorát že tentokrát ho přetočím na záda.

„Ruce nad hlavu,“ řeknu vcelku zbytečně, protože Alex je do tý pozice začne přesunovat sám od sebe – což samozřejmě nemůžu nechat bez úsměvu a bez komentáře: „Hodnej…“ A ten můj úsměv se ještě o něco rozšíří, když Alex jenom rozrajcovaně vydechne a radši zavře oči, aby se na ten můj spokojenej výraz nemusel dívat, zatímco v jeho péru to po týhle mý pochvale zřetelně zacuká… Jo, no, ono to tak bývá – čím větší je někdo v běžným životě frajer, tím radši se pak v posteli nechává zkrotit! No ale o tenhle svůj postřeh se s Alexem dělit nebudu. Nebo minimálně ne teď.

Teď mám totiž v plánu něco úplně jinýho.

Alex má nohy mírně od sebe, a tak ho chytnu pod kolenem a jemným tlakem mu naznačím, že si přeju, aby je roztáhl ještě o něco víc. Pak se do toho vzniklýho prostoru přemístím, sednu si na paty, a aniž bych čekal, jestli se Alex uráčí se na mě podívat, nebo ne, skloním se – a jeho roztancovanýho juniora vsaju do pusy.

Alex

V momente, ako ma vezme do úst, takmer vyletím z kože. Prekvapí ma, že sa rovno neurobím. Ale aj tak mi je jasné, že to nebude dlho trvať. Vlastne som tak na hrane, že si dávam len pár sekúnd.

Úplne by stačilo, keby sekuriťák niekoľkokrát pohol hlavou.

Lenže on to buď nechápe, alebo schválne neurobí.

Ani nezovrie poriadne pery! Len ma jemne ocucáva!

Asi ma chce zabiť.

„Kurva, potrebujem viac,“ vyletí zo mňa a rovno na neho pozriem.

Aj on pozrie na mňa a pomaly prepustí môj penis zo svojich hrejivých úst.

„No podívejme, tvý drzý já je zase zpátky? Už mi chybělo,“ zasmeje sa.

Niečo mi našepkáva, že mám držať hubu, lenže nestihnem ten tichý hlások vo svojej hlave poslúchnuť. Ledva ho totiž vnímam.

„Fajčíš, ako keby si to robil prvýkrát!“ vytknem mu.

Sekuriťák podvihne obočie a mne dôjde, že som asi prestrelil. Keď mu pery začne rozťahovať do širokého úsmevu, tak pochopím, že som naozaj prestrelil. A to teda poriadne.

„Tak v tom případě,“ chytí ma za spútané zápästia a rýchlo ma vytiahne do sedu, „mě to budeš muset naučit.“ Prudko ma stiahne z postele na zem. Je na nej koberec, ale aj tak by som si odrel kolená, ak by v poslednej chvíli môj pád nezbrzdil. „Klekni si pořádně!“ prikáže.

„Ja som to tak nemyslel,“ začnem vyjednávať, a aby som mu vlastné slová dokázal, tak ho zároveň poslúchnem a kľaknem si tak, ako mi ukazoval na posteli. Vystriem chrbát a prestanem si sedieť na pätách. „No tak,“ zakňučím. „Môžeš ma fajčiť, akokoľvek chceš, ja už…“

„Nono,“ preruší ma. „Trochu pozdě na změnu názoru, ale naopak nejvyšší čas, aby ses naučil, že máš nejdřív přemýšlet – a až potom mluvit!“

„Ja to chápem,“ skúsim ho ešte raz obmäkčiť, ale on len pokrúti hlavou. Sklamane si povzdychnem a pozriem na svoj stojaci penis. Keby mohol rozprávať, tak mi práve dosť nahlas nadáva.

Sekuriťák si zatiaľ odpáše opasok a zamáva mi s ním pred očami.

„Možná vyměníme to pravítko za tohle. Ještě pořád sis nevybral celej svůj trest.“

Nasucho prehltnem a v rozkroku mi zapulzuje ďalšia vlna vzrušenia.

Kurva.

„Ale nejdřív zjistíme, jestli jsi fakt takovej frajer, na jakýho si tu hraješ,“ povie, rozopne si gombík na rifliach, stiahne zips a pomaly, akoby sa mi predvádzal, si nohavice spolu s boxerkami zroluje až na zem. Potom svoje oblečenie odkopne niekam pod posteľ.

Ja zatiaľ zabudnem, ako sa dýcha. Neviem sa rozhodnúť, či som zdesený, alebo nadšený.

„Vypadá to, jako bys právě zjistil, jaký péro skutečně potřebuje XXL kondomy,“ zasmeje sa.

Zistil.

Mimovoľne si obliznem pery a zdvihnem k nemu zrak. Pristúpi tesne ku mne. Díva sa na mňa zvrchu. Cítim jeho nadvládu, a to vo mne vzbudí vzdor.

„Zas tak si nefandi, mal som aj väčšie,“ odvrknem.

Nemal.

„Tak to je dobře,“ uškrnie sa. „Tím pádem tě nemusím šetřit. Otevři pusu!“

„A čarovné slovíčko?“ podpichnem ho. Vôbec nechápem, prečo to robím, ale predsa nedostane všetko zadarmo.

„Máš pravdu,“ prikývne na moje prekvapenie. „Znám dokonce celou čarovnou větu,“ zasmeje sa. „Po dobrým, nebo po zlým?“ spýta sa a chytí ma pod krkom. V zornom uhle mám jeho mega vtáka a silnú ruku. Zviera mi hrdlo. Nedusí ma, ale jeho stisk je pevný.

„Po dobrom,“ šepnem ani nad tým nerozmýšľam.

Ruku stiahne z môjho krku a premiestni mi ju na zátylok. Za sekundu sa mi už jeho vták prediera medzi pery. Zdvihnem spútané ruky, aby som si ho trochu pridržal. Sakra, je fakt veľký.

„Nešahat,“ ohriakne ma. „A otevři tu pusu pořádně, nemám na tebe celej večer.“

Poslúchnem a on si vtáka pridrží sám, zatiaľ čo druhou rukou mi tlačí hlavu bližšie k svojmu rozkroku. Nemám v sebe ani polovicu tej jeho klády a vyhŕknu mi do očí slzy. Neverím, že zvládnem ešte viac, ale on ma rýchlo presvedčí o opaku a narve do mňa ďalší kus.

Už už chcem zas dvihnúť ruky a skúsiť ho odtlačiť, ale v tom momente sa ozve jeho hlas.

„Líbí se mi, jak umíš být hodnej a poslušnej,“ pochváli ma a vtáka o kus povytiahne.

Z neznámeho dôvodu ma jeho slová neuveriteľne potešia a ja som odhodlaný vydržať ďalší jeho vpád. Dlho naň nečakám. Vtáka mi zas narve hlboko do hrdla a bez ostychu mi začne šukať ústa. Hlbšie ako prvýkrát našťastie nejde, ale zato to trvá nekonečne dlho.

Vzdychá u toho tak vzrušene, že vôbec nepochybujem, ako veľmi si to užíva.

Asi by som sa mal vzpierať, ale na mňa tá jeho dominancia pôsobí úplne opačne. Chcem, aby si ma podriadil. Aby si so mnou robil, čokoľvek len chce. Aby ma poriadne zničil. Dlane mi skĺznu na vlastný rozkrok.

„Dovolil jsem ti si honit?“ spýta sa a konečne ma nechá, aby som sa nadýchol. Zalapám po vzduchu a zakuckám sa.

Hodnú chvíľu mi trvá, kým zo mňa vypadne tiché:

„Chcel si mi to dovoliť.“

„To je skoro roztomilý, že máš o mně tak dobrý mínění,“ zasmeje sa. „Ale zjevně jsem na tebe ještě pořád až příliš jemnej, když máš tak rozlítaný myšlenky!“ Zaťahá mi za vlasy a ja automaticky zas otvorím ústa.

Okamžite mi medzi pery strčí žaluď a začne ho posúvať stále hlbšie a hlbšie.

Kurva, on mi ho do huby narve snáď celého, pomyslím si a pozriem do vrchu, priamo do jeho očí. Spojí so mnou pohľad.

„To zvládneš,“ povzbudí ma a prirazí bokmi. O bradu mi plesnú jeho gule. Vyhŕknu mi slzy a celé telo sa mi roztrasie. Dlaňami mu zatlačím na stehno, ale ani to s ním nehne.

O kus vtáka povytiahne a zas nadoraz prirazí. Rozplačem sa úplne naplno. Mám aj plný nos, a tak vôbec nemôžem dýchať.

„Už budu,“ povie. Tentokrát znie jeho hlas upokojujúco a zároveň je zastretý vzrušením. Prirazí ešte dvakrát v rýchlom slede a zavrčí s prichádzajúcim orgazmom. Dôkaz jeho vyvrcholenia mi zaplní hrdlo. Niečo mi stečie aj po brade.

Vytiahne vtáka z mojich úst a ja sa zvalím na zem. Snažím sa prehĺtať a zároveň lapám po vzduchu. Chvíľu mi trvá, kým sa spamätám. Sekuriťák zatiaľ odniekiaľ vyhrabe vreckovky, prikľakne si ku mne a začne mi jemne utierať tvár.

Pomaly sa mi upokojí dych a začne ma ťažiť niečo úplne iné. V rozkroku mi pulzuje tak silne, že to ani sám nechápem. A jeho prítomnosť a mužná vôňa mi na pokoji teda vôbec nepridávajú.

Spútané ruky mi skĺznu na penis. Nie je to veľmi pohodlné honenie, ale som ochotný brať čokoľvek.

Sekuriťák ma chytí za obe zápästia. Frustrovane zakňučím.

„Neboj,“ podoprie ma pod pažami a vytiahne na posteľ. „Zasloužíš si odměnu,“ usmeje sa a obe jeho dlane mi drsne premasírujú stehná.

Áno, prosím, pomyslím si, ale nikdy by som také slová nevyslovil nahlas. Našťastie som sa už poučil, a tak nepoviem ani nič drzé. Radšej držím hubu.

Že som sa rozhodol dobre, spoznám rýchlo. Sekuriťák sa skloní k môjmu rozkroku a oblizne mi žaluď. Urobí to ešte raz a ja sa vzrušením prehnem.

„Nonono,“ chytí ma za boky a pridrží si ma. Potom už na nič nečaká a vsiakne môjho vtáka do úst. Úplne celého. Zrazu fajčiť vie. A to teda poriadne. Je ako vysávač.

Nedokážem to ustáť. Nedokážem tlmiť vlastné vzdychy. Nedokážem tomu vzrušeniu odolávať.

On to vie. Presvedčí ma o tom jeho dlaň, ktorá opustí môj bok, pohladí ma na bruchu a zamieri rovno k bradavke. Presne k tej, v ktorej mám piercing.

Viem, čo sa stane. Čakám na to.

Zaťahá za piercing a v tom momente explodujem. Rovno do sekuriťákových úst.

Mám pocit, že na chvíľu stratím vedomie, i keď sa pravdepodobne nič také nestane. Len ma zomlela sila toho orgazmu.

Spamätávam sa fakt dlho.

Predýchávam.

Sumarizujem.

Usmievam sa.

Až po pár minútach otvorím oči a zistím, že som sa nejakým spôsobom stočil do klbka. Sekuriťák sedí vedľa mňa. Stretnú sa nám pohľady. Odomkne mi putá a niekam ich odhodí.

„Zajdu ti pro vodu,“ povie, postaví sa a zmizne za dverami svojej spálne.

Vymažem si z tváre priblblý poorgazmový úsmev a posadím sa.

Kurva. Bolí ma zadok. Pošúcham si zápästia. Zdá sa, že mi na nich nezostanú žiadne stopy.

Najradšej by som si zase ľahol a ideálne spal. Aspoň pár hodín. Som šialene vyčerpaný. Sekuriťák sa vráti s pohárom s čírou tekutinou. Vyzerá to, že mi fakt doniesol čistú vodu.

„Na colu nezarobíš?“ vyletí zo mňa, keď mi pohár podá. Hlas mám podivne zachrípnutý. Asi sa moje hlasivky ešte nestihli spamätať z tej intenzívnej masáže, ktorú im poskytol.

„Tu si budeš muset ukrást,“ podvihne obočie a chce mi zobrať pohár z ruky. Pritisnem si ho na hruď. Som fakt smädný.

„Aby si sa neposral z jedného vtipu,“ odvrknem. Našťastie pohár pustí, a tak sa konečne napijem. Pohár vyprázdnim do dna.

„Abych ti za ty vtipy ten tvůj zadek nezmaloval úplně do ruda! Pořád máš u mě něco málo schovanýho,“ kmitne pohľadom na opasok.

„Haha,“ zasmejem sa nasilu. „Máš pocit…“

Viac povedať nestihnem. Sekuriťák mi priloží ukazovák na pery.

„Alexi,“ osloví ma. Moje meno z jeho úst neznie výhražne, neznie ani výsmešne. Naopak. Tých pár písmen povie s nečakanou nehou v hlase. „Oba víme, že máš dost. Ještě se celej chvěješ. Tak přestaň frajeřit,“ pohladí ma po paži. „Máš dvě možnosti. Buď se vyspíš u mě, nebo tě odvezu domů. K ničemu jinýmu mě nevyprovokuješ, tak to zbytečně nezkoušej.“

Nasucho prehltnem a pomaly prikývnem. Má pravdu. Fakt mám dosť. Cítim to. A vôbec netuším, prečo som zas začal mať sprosté reči. Jednoducho najprv rozprávam a až potom premýšľam.

„Takže?“ spýta sa.

„Šiel by som domov,“ poviem potichu, i keď by som si najradšej zas ľahol. Lenže si neviem predstaviť u neho spať. Bolo by to divné.

„Fajn,“ prikývne a zohne sa, aby mi zo zeme zdvihol tričko a mikinu. Postupne mi podá aj ostatné veci. Oblečiem sa a sekuriťák zatiaľ urobí to isté.

V zrkadle sa skontrolujem až v predsieni. Nevidím na sebe nič, čo by prezrádzalo, čo som v posledných dvoch hodinách robil. Sekuriťák ma nechá chvíľu samého, ale hneď sa vráti. V ruke drží plechovku s colou. Bez slova mi ju podá a otvorí vchodové dvere.

„Pecka, takže nemusím ísť pred spaním kradnúť do obchodu,“ rypnem si.

„Prosím tě, buď už zticha,“ povzdychne si. „Svrbí mě z tebe ruka.“