Po dobrým – nebo po zlým? (3/3)

Alex

Prehrabem sa kopou učebníc a zanadávam. Tá, ktorú som hľadal, sa akosi niekam stratila. Krava.

Myknem ramenami a nakoniec sa usmejem. Do školy sa síce nič nenaučím, ale zato mám zvyšok dňa voľný! Pecka.

„Alex,“ vtrhne do izby matka. Zľaknem sa, že to so mnou trhne. To je, kurva, taký problém zaklepať? Čo keby som si honil vtáka? „Čo robíš?“ spýta sa dementne.

Pozriem sa okolo seba. Sedím na posteli medzi kopou zošitov a kníh.

„Vidíš, nie? Učím sa,“ odpoviem.

„No zázrak,“ podvihne obočie a na chvíľu zaváha. Nakoniec sa ale spamätá. „Aj tak ti to nepomôže. Skoč radšej Andrejkovi do obchodu po pivko,“ hodí na skrinku dvacku a chce zas za sebou zavrieť dvere.

„Si robíš prdel?“ ohradím sa. „Veď som mu ich včera kupoval desať.“

„Nebuď drzý, tak už mu došli,“ rozhodí rukami. „Uvedom si, že tvoj brat v Nemecku ťažko pracuje. Domov príde len raz za mesiac a potrebuje si oddýchnuť,“ spustí prednášku. „Buď láskavo vďačný. Bez jeho podpory by sme…“

V tom momente ju prestanem počúvať, postavím sa a vyzlečiem si tepláky, aby som si miesto nich natiahol rifle.

Našťastie to pochopí, dokončí vetu o bratovej úchvatnosti a vypadne z mojej izby.

Na domáce tričko si oblečiem mikinu, zo skrinky vezmem dvacku, strčím si ju do vrecka, v predsieni si nazujem tenisky a bez pohľadu do zrkadla vypadnem z domu.

Vlasy si prehrabnem až pred obchoďákom. Vôbec to ale neurobím preto, že zbadám na parkovisku sekuriťákove auto!

Aspoň si to teda nahováram.

On mi je predsa úplne ukradnutý!

Šukať s ním bolo síce perfektné…, ale ten záver bol fakt divný. Pusa, masáž a ešte ma chcel ochotne odviesť domov. Tomu som fakt nepochopil.

Alebo teda… pochopil. Lenže určite inak, ako to on myslel, a tak som radšej urýchlene vypadol. Ešte by zo mňa vypadlo niečo trápne a on by sa na tom šialene pobavil.

Vojdem do obchodu a v momente ho zbadám. Pomáha nejakej starej babke podať niečo z vrchnej poličky.

„Samaritán,“ odfrknem si.

Na hlavu si natiahnem kapucňu, vezmem si košík a nenápadne zamierim rovno k regálu s pečivom. Matka mi síce žiadne rožky kúpiť nekázala, ale ja by som rád zajtra v škole aj niečo jedol.

Vezmem ich rovno dvanásť. Inak by mi brat v noci najebaný všetko požral.

Kúpim aj nejakú salámu a potom konečne zájdem do uličky s alkoholom. Stále sa snažím byť nenápadný, a tak sa prevažne dívam do zeme v nádeji, že ma sekuriťák nespozná. Naplním košík pivami, ostane poriadne ťažký, a poberiem sa k pokladniam. Nejaká divná nervozita zo mňa opadne, až keď zaplatím.

Zakážem si pohľad nazad do predajne, ale aj tak neodolám. Okamžite sa moje oči stretnú so sekuriťakovými. Hľadí priamo na mňa. Možno na mňa čumel celý čas, čo som nakupoval.

Uškrniem sa, vytiahnem z tašky jedno pivo a naznačím prípitok, aby si myslel, že ma čaká fakt zábavný nedeľný večer.

Privrie viečka a viac si ho nevšímam. Urýchlene vypadnem z predajne. Až vonku nad sebou pokrútim hlavou. Nie je mi úplne jasné, prečo som ho musel provokovať.

Doma som za pár minút. Odomknem a v momente pochopím, že som prišiel kurevsky nevhod. Matka sa práve sťažuje na môjho fotra.

Zas jej neposiela alimenty a bla bla bla.

Ohraná pesnička. Neviem sa dočkať druhej slohy. Prejdem do kuchyne, položím tašku s nákupom na stôl a chcem sa urýchlene evakuovať, ale zastavia ma bratove slová.

„Tak to snáď vybalíš, predsa nebude všetko robiť mama,“ povie. Najradšej by som mu odvrkol, že aj on má prekvapivo ruky, ale na hlase mu spoznám, že už má upito, a tak si zahryznem do jazyka a začnem vybaľovať veci z tašky.

„Vieš, Andrejko,“ spustí matka. „To je presne to. On je úplne celý po otcovi. Ja už len čakám, kedy rovnako ako on skončí v base.“

Privriem viečka, aby som tie sprosté kecy predýchal, strčím všetky pivá do chladničky a zavriem ju.

„A piť budem čo?“ spýta sa brat.

„Vodu?“ vyletí zo mňa.

„Ešte aj drzosť odkukal od svojho otca,“ povzdychne si mama. Už nedodá, že to nie je možné. Videl som ho za život dvakrát. Naposledy pred desiatimi rokmi.

Nič ale nepoviem a skúsim odísť z kuchyne. Brat mi zatarasí cestu.

„Podaj mi pivo!“ prikáže. K chladničke to má dva kroky. Napohodu by si ho podal sám, ale chce ma ponížiť.

A ja sa nechám. Nemám veľmi na výber. Vrátim sa k chladničke, otvorím ju a to pivo mu podám.

Vezme si ho, ale cestu z kuchyne mi neuvoľní.

„A obslúžiť matku ťa nenapadlo?“ kývne hlavou k chladničke.

Zaváham, ale nakoniec podám pivo aj matke. Už sa neviem dočkať, ako sa spolu pekne ožerú.

„To je od teba milé, Andrejko,“ poďakuje bratovi, akoby jej to pivo podal on. „To vieš, ja si už s ním neviem rady. Je úplne nezvládateľný. V škole ledva prelieza a neviem, či zas aj nakradne.“

Andrej ma prudko chytí za rameno. Určite mi tam zostane modrina.

„Zas kradneš?“ spýta sa.

„Nechaj ho ísť,“ mávne nad tým matka rukou, akoby o nič nešlo. „Vybral si nesprávneho otca. To nie ako ty, Andrejko. Tvoj otec vždy platil…“

„Ja som si vybral otca?“ preruším ju skôr, ako nad vlastnými slovami stihnem zauvažovať. „Som si vždy myslel, že si s ním šukala ty.“

„Čo si to povedal?“ vyštekne brat a na tvár mi dopadne jeho päsť. Kurevsky to zabolí a zatmie sa mi pred očami.

Z nosa mi začne niečo tiecť. Tuším, že je to krv, ale nestihnem sa nad tým ani pozastaviť a brat ma prirazí k stene. Viem, že ma zas udrie, len sa neviem brániť. Nikdy som to nevedel.

„Už nie si taký frajer?“ pritiahne ma k sebe a zas ma prirazí k stene. Na okamih mi to vyrazí dych.

„Andrej,“ ohriakne ho matka, keď sa napriahne, aby ma zas udrel. Pravdepodobne vďaka tomu dostanem len facku a nejebne mi zas päsťou. To by som sa už určite zložil.

Tretíkrát ma neudrie. Matka ho odstrčí a mňa potiahne za ruku von z kuchyne. Zastaví sa so mnou až v predsieni.

„Musíš stále provokovať?“ spýta sa ma a z kúpeľne mi donesie pár papierových vreckoviek. Priložím si ich k nosu. Stále mi z neho tečie krv. Nejakú mám aj na mikine.

Neodpoviem. Tak nejak nemám slov.

Matka sa zohne pre moje tenisky a podá mi ich.

„Choď sa radšej prejsť, nech ho ešte viac nenaštveš,“ povie a vystrčí ma z bytu.

Zostanem stáť za dverami v úplnom šoku. Chvíľu mi trvá, kým vôbec pochopím, čo sa práve stalo.

Hodím si tenisky na zem a obujem sa. Druhou rukou si stále držím vreckovky na nose.

To ma práve vykopla z domu? Mám sa podľa nej prechádzať po ulici a čakať, kým môj brat vytriezvie? To sa predsa do jeho odchodu nestane.

Pomaly zídem po schodoch a vyjdem na ulicu. Našťastie mi zatiaľ prestane tiecť z nosa krv. Použité vreckovky vyhodím do najbližšieho koša. Poslednú čistú si nasliním a poutieram si s ňou z nosa zvyšky krvi.

Pozriem na svoju mikinu. Musím si ju vyzliecť, je tiež od krvi. Okamžite mi zostane trochu chladno, a tak ju otočím naruby a zas si ju oblečiem. Je mi dosť jedno, ako to vyzerá.

Zatiaľ nejakou zotrvačnosťou prídem až na koniec ulice. Pohľad mi padne na obchoďák a hneď potom na mobile skontrolujem čas. Je takmer šesť. Sekuriťák bude o chvíľu končiť. Skloním hlavu a pokračujem v ceste. Priamo k jeho autu. Prvýkrát, keď som bol u neho, tak mi ponúkol prespatie. Je šanca, že to za sex alebo fajku urobí zas.

Marian

Sotva vylezu z obchodu, s šimravým očekáváním mrknu ke svýmu autu – a ne, jasně, že tam Alex není. Ani jsem ho popravdě nečekal, ale… u něj jeden nikdy neví, co ho napadne. Jako podle mě si lízá a ještě pár dnů bude lízat rány, haha, ale stejně tak je pravděpodobný, že na mě dnes mohl sehrát habaďůru s těma pivama. Kliďánko mohl předstírat, že ho jako čeká bůhvíjak zábavnej večer s partou – a pak by mi jakoby nic s jednou tou plechovkou mohl sedět na kapotě a tvářit se, že je přece jasný, že máme na dnešek společnej program… Úplně ho vidím, jak by si s tím svým přidrzlým úsměškem vychutnal mý překvapený zamrkání!

Představuju si to celý asi tak plasticky a živě, že kvůli těm barevným obrazům v mý hlavě málem skutečnýho Alexe úplně přehlídnu! No taky bodejť, když se mi neopírá o auto, ale posedává o kus vedle na lavičce. A navíc, i když mě propaluje očima, tak do drzýho úsměvu má daleko, protože… Sakra, on má… on mu někdo…

Zamířím rovnou k němu.

„Co se ti stalo?“ vybalím na něj místo pozdravu.

Vzdorně mi opětuje pohled:

„Necháš ma u seba prespať?“ odpoví mi otázkou. „Samozřejmě ti zaplatím,“ jednoznačným gestem mi naznačí, jak si to placení představuje.

Zaraženě na něj vytáhnu obočí: to myslí vážně? Nebo teda jako… co z toho myslí vážně?

A on mi v tom rozhodně jasno neudělá, když podrážděným tónem dodá:

„Ale nemusel by si na mňa tak čumieť!“

Zatímco si k němu přidřepávám, celýho ho přejedu pátravým pohledem: čerstvá podlitina pod okem, zaschlá krev u nosu, mikina převrácená naruby… To vypadá, že to s tím přespáním nebyl tak úplně joke! No ale náladu má zjevně na svý standardní úrovni, když se mnou mluví jako s nějakým usmrkancem, takže mu to s lehkým ušklíbnutím vrátím:

„Copak, vydal ses přilepšit si do některýho z okolních obchodů – a tamější sekuriťák s tebou udělal krátkej proces?“

Za očima mu prolítne něco mezi pobouřením a zklamáním, vymrští se na nohy, ukáže mi fakáče a s důrazným:

„Naser si!“ vyrazí pryč.

Respektive se o to pokusí.

„Nono!“ taky se zvednu, vztáhnu po něm ruku a drapnu ho za loket. „Nehraj si na urážlivou slečinku, to ti nesluší,“ otočím ho k sobě, a jakmile ke mně zvedne oči a nadechne se, aby po mně mrsknul nějakou další sladkou průpovídkou, smířlivějším tónem ho ujistím: „Jasně že u mě můžeš přespat, to není problém.“

Ještě chvilku na mě popuzeně zahlíží, než se vytrhne z mýho sevření… a přikývne. Jak jinak. Mám dojem, že je to jeho nejpoužívanější gesto. Teda jako v případě, kdy mlčí. Ta jeho drzá pusa je totiž zjevně na slovíčka jako jo, okej nebo nedejbože díky docela alergická…

„Fajn,“ vezmu to na vědomí a už bez dalších řečí se rozejdu k autu, nasednu si a počkám, až se Alex docourá na místo spolujezdce. Ostatně, pokud u mě vážně hodlá přespat a ještě si to asi tak stokrát nerozmyslí, tak budeme mít na řečnění plno času později.

Než se vymotám z parkoviště, prokážu mu laskavost a vyhovím tý jeho žádosti, ať po něm nekoukám, jenom hrábnu do úložnýho prostoru pod palubovkou a hodím mu do klína balíček papírových kapesníků, aby se mohl zbavit tý krvavý šmouhy pod nosem. No ale během pomalýho popojíždění místem, kde se kvůli rozfrézovaný vozovce sbíhají dva pruhy do jednoho, mi k němu oči přece jenom chvilkama zkoumavě sklouznou.

Což Lex samozřejmě zaregistruje – a podrážděně se na mě zašklebí:

„Nechceš tú radosť z toho, že ma niekto zmlátil, aspoň skúsiť zamaskovať?“

Protočím oči.

„Prosím tě, sklapni!“ doporučím mu. „Jenom přemýšlím, jestli má smysl se tě ptát, kdo ti to udělal.“

„Nenamáhaj sa, nemá,“ zarytě se zahledí ze svýho okýnka.

„Někdo doma?“ nedá mi to. „Když se tam dnes nechceš vracet?“

Za pohled a ani za odpověď mu už nestojím. Hmm, anebo je to ono pověstný mlčení, který znamená souhlas…?

Sám pro sebe si trhnu ramenama a po zbytek jízdy už na něj nemluvím.

Ani ve výtahu.

Ani u mě v předsíni.

A pak, zrovna když procházíme kuchyní a já se ho chci zeptat, jestli si se mnou dá večeři, tak se ke mně otočí a vezme si slovo on. A znovu mi dokáže, že zjevně vlastní patent na to, jak lidi úspěšně vykolejit.

„Takže mám ísť rovno do spálne, alebo to vziať cez kúpeľňu?“ zeptá se mě totiž.

„Co…?“ trhnu sebou zaskočeně.

Zakoulí očima, jako kdyby mluvil se zpomaleným idiotem, a ty svý myšlenkový pochody mi laskavě dovysvětlí:

„Ak ti stačí fajka, môžeme ísť hneď na to. Ak chceš sex, tak by som potreboval pár minút v kúpeľni.“

Musím si v duchu napočítat do pěti, abych si ty jeho slova přebral – a hlavně abych na něj za to, co mi tu naznačuje, přehnaně podrážděně nevyjel! Sakra, to si vážně myslí, že když vidím, v jakým je stavu, tak i přesto ho u sebe nechávám jenom kvůli tomuhle?!

„Alexi,“ ucedím a oběma rukama ho chytnu za ramena, zatímco pravou nohou zaháknu za židli a odsunu ji od stolu, „ty si tady sedni – a přestaň vymýšlet hovadiny.“ A s těma slovama ho na tu židli natlačím. „Sundej si prosím tě tu mikinu, předpokládám, že z druhý strany ti na ní zasychá krev… Zkusím to namočit do studený vody, třeba to ještě pustí.“ Pak dojdu k ledničce a vytáhnu z ní nejenom plechovku Coly, ale z mražáku navíc sáček s kouskama dýně, a obojí to položím před něj na stůl. „To máš na tu modřinu,“ pokynu dlaní k tomu sáčku.

Alex na mě jenom zaraženě hledí a přemýšlivě nakrčí čelo, takže ho po pár vteřinách pobídnu:

„Tak co bude s tou mikinou?“

„Ale… to… nemusíš… ja si to potom vyperiem sám,“ vypadne z něj.

„Ty máš úkol tady,“ několikrát zabodnu ukazováček do tý zmrzlý hmoty. „A ještě tak maximálně u toho můžeš přemýšlet, jestli si se mnou dáš k večeři nějaký rychlý těstoviny, nebo nám třeba můžu zapíct tousty se šunkou a vajíčkama… Na co máš větší chuť.“

Lex se zatváří ještě víc zaskočeně, ale hned vzápětí se sebere, přetáhne si přes hlavu tu mikinu, podá mi ji – a s uculením, který mi k němu sedí mnohem víc než ten podivně ztracenej pohled, mi odpoví:

„Pokiaľ sú tvoje kuchárske schopnosti tak hrozné ako tie masérske, tak mi stačí Cola.“

„No,“ koutky rtů se mi zvednou do napůl spokojenýho, napůl ale schválně hraně jízlivýho úsměšku, „ve čtvrtek jsi vypadal, že jsi mýma masérskýma schopnostma docela unešenej, víme? Takže neboj, moje pojetí špaget carbonara tě nadchne taky!“

Když se o pár minut později vrátím z koupelny, Lex si přičinlivě tiskne pytlík se zeleninou k tváři, zatímco něco datluje na mobilu. Nabydu dojmu, že je to jeho způsob, jak mi dát najevo, ať si ho v dalších minutách nevšímám, ale on mě znovu překvapí, když z ničeho nic poznamená:

„Podľa receptu to vyzerá dobre.“

Dojde mi, že si asi zjišťoval, co to pasta carbonara vlastně je, a tak se na něj usměju:

„Na talíři to taky bude vypadat dobře. A hlavně to bude dobře chutnat!“

„To si s dovolením posúdim sám,“ zakření se.

„Jo, tohle ti dovolím,“ provokativně na něj přimhouřím oči, a když si všimnu, jak ho ta narážka na vteřinku rozhodila a jak nasucho polkl, jakoby nic se sehnu ke skříňce, vylovím z ní pánev a hrnec na těstoviny – a změním téma, i když tuším, že to Lexe taky zrovna nepotěší: „Takže, kdo je autorem tý ozdoby na tvým obličeji?“

„A nie je to jedno?“ povzdychne si.

Jenom k němu rychle zvednu pohled, abych zjistil, jak se tváří, ale pak si ho zase zdánlivě přestanu všímat, aby si nepřipadal jako pod drobnohledem.

„Je to jedno,“ vytáhnu pro změnu z horní skříňky sáček s těstovinama a zalovím v ledničce pro máslo a vajíčka. „To, že tu můžeš přespat, platí, i kdybys o tom nechtěl mluvit.“ Pak se natáhnu pro lahev oliváče: „Ale zajímá mě to.“

Alex chvilku vypadá, jako že jeho absolutně nezajímá, co mě zajímá, ale nakonec z něj vypadne:

„Mám jebnutého brata, stačí?“

No, nestačí, pomyslím si – ale možná bude muset, protože zase tak dobře Alexe neznám, abych dokázal odhadnout, jestli se při mým dalším vyzvídání spíš rozmluví, nebo spíš zatvrdí.

„Míváte takovýhle výměny názorů často?“ zkusím to, zatímco do hrnce napouštím vodu.

„Našťastie nie,“ otřepe se. „Jazdí domov pre pochvalu od matky len raz za mesiac, inak pracuje v Nemecku.“

„No počkej, a to jako pokaždý když přijede, tak se takhle porvete?“ otočím se k němu.

Rychle po mně těkne pohledem, než ho zase sklopí k tý rozpitý plechovce.

„Nie, zakaždým nie.“

No, ale že by se to stalo poprvý, na to to taky nevypadá, dovtípím se.

„Hele, a má někdy hadry od krve on?“ automaticky se mi ze rtů vydere další logická otázka.

Alex se ošije:

„Nechceš sa už na to vypočúvanie vysrať?“

Takže ne, odpovím si sám, z těch jejich potyček Lex zjevně nikdy vítězně nevyjde. Do prdele, sice toho jeho bratra vůbec neznám, ale už teď mě sere!

Na Lexe se ale jenom smířlivě usměju:

„Jasně, já tě nechci vyslýchat, sorry. Nebo teda aspoň ne ohledně tvý rodiny, když o tom nechceš. Ale něco o sobě bys mi třeba říct mohl, hm?“ A s tím se zase natočím k plotně.

„Moje záľuby poznáš. Takže vieš všetko dôležité,“ nejde přeslechnout provokativní podtón v jeho hlase.

„Tím myslíš, že ve volným čase si rád strkáš do kapes nezaplacený zboží a pak se necháváš nahánět sekuriťákama?“ rozesměju se. „Jo, tak to už vím. Jiný záliby nemáš?“

„Na iné nemám čas,“ utře mě. „A čo robíš ty, keď neprevychovávaš zlodejov?“

Uchichtnu se.

„Koukám na Netflix,“ převedu řeč do bezpečnějších vod.

„To by som tipoval, že máš predplatené skôr iné platformy,“ vrátí Alex téma bez mrknutí oka zpátky.

„Taky chodím běhat a do fitka,“ nenechám se rozhodit, i když mi pobaveně cukají koutky… a teda nejenom koutky! Kdyby Alex nebyl zrovna v takový… ehm, no prostě kdyby nebyl zrovna zraněnej a nepřišel za mnou hledat něco jako útočiště, tak už bych ho teď strkal do ložnice a některý svý oblíbený předplacený videa bych mu pustil místo večerníčku, hajzlíkovi! Nebo možná spíš jako předehru, haha…

„Tak jasné, že chodíš do fitka,“ povzdychne si Alex a snaží se znít znuděně. „Toho si nejde nevšimnúť.“

„Díky za kompliment,“ bavím se. „Co ty a sport? Myslím nějakej mimo ložnici…“

„Chcem sa dať na beh,“ mrkne na mě.

„Na běh…?“ zopakuju malinko udiveně.

„Zíde sa mi to, keď raz budem zdrhať pred fízlami alebo nadržanými sekuriťákmi.“

Uteče mi polohlasný uchechtnutí. Tak nadržanými sekuriťákmi…

„Víš co, radši mi řekni, co studuješ,“ zkusím znovu změnit téma.

„Priemyslovku,“ otráví ho ta změna tématu natolik, že ho zjevně připraví o schopnost tvořit rozvitý věty.

„To už jsem z tvýho studijního průkazu zvládl vyčíst, ale co studuješ konkrétně?“

„Elektrotechniku,“ přidá k další jednoslovný odpovědi i zívnutí, aby mi demonstroval, jak nezáživnej pro něj tenhle rozhovor začíná být.

„Tvoje učitelka slovenštiny z tebe musí mít na hodinách slohu radost,“ rýpnu si pobaveně.

„Zo mňa má radosť každý, kto ma pozná,“ s přehnanou sebejistotou na mě zamrká řasama – a to už vybuchnu smíchy nahlas.

Podobně se pak špičkujeme po celou zhruba půlhodinu, co nám vařím večeři, až se sám divím, že se mi ji povede nerozvařit ani jinak nepokazit, no a vlastně v tom rozhovoru, kterej tak nějak podivně osciluje mezi vážnějšíma a lechtivějšíma tématama, pokračujeme i během jídla.

„Bolo to dobré, vážne,“ ohodnotí Alex mý kulinářský umění, když z talíře vyškrábe poslední sousto.

Vykulím na něj oči:

„Ježíši, já jsem tě asi omylem nějak přiotrávil… Jinak není možný, že něco chválíš!“

Přehnaně načuřeně nafoukne tváře:

„Nabudúce to už neurobím!“

„Vsadíme se?“ mrknu po něm vyzývavě, načež se začnu zvedat od stolu: „Poslyš, já to tady pouklízím… Jestli chceš, zaber si zatím koupelnu. Na pračku jsem ti položil čistej ručník a kartáček, a nechal jsem ti tam i nějaký tričko a kraťasy… No netvař se, já vím, že mám o několik čísel větší velikost, ale na spaní je to snad jedno, ne?“

„Sa netvárim,“ odvrkne a taky se zvedne. „Tak ok, ja si dám tú sprchu. Či tu chceš s niečím pomôcť?“

„Nechci,“ ujistím ho.

Během další hodiny už si moc slov nevyměníme, dáme si navzájem tak nějak pohov, vystřídáme se v tý koupelně… Pobídnu ho akorát, ať je u mě jako doma, hlavně teda v kuchyni, že jako pokud bude mít žízeň, ať si kdykoliv pro cokoliv zajde. Samozřejmě zase jenom přikývne, což mi na tváři vyčaruje další pousmání.

Promluví až kolem desátý večer. A jako obvykle to zase stojí za to.

Polehává totiž už na posteli, povlíkl jsem mu ze skříně vytaženou peřinu a polštář čistým a hlavně úplně novým povlečením, co jsem dostal od ségry k Vánocům, a tak když ke mně Alex zvedne oči a zašťuří se, očekávám, že poznamená něco na adresu právě toho ložního servisu. Nebo toho ode mě vypůjčenýho oblečení, který na něm opravdu docela plandá. On ale chvilku pozoruje, jak lezu do postele, a pak, když natáhnu ruku a chci zhasnout lampičku, se vyhrabe zpod peřiny, sedne si na paty, natočí se ke mně – a s vyzývavým olíznutím rtů se zeptá:

„Takže čo to bude? Fajka, alebo sex?“

Propálím ho lehce dotčeným pohledem:

„Tak v tom případě za cé.“

Zmateně nakrčí čelo:

„To znamená čo?“

„To znamená, že jdeme spát,“ chytnu ho za zápěstí a jemně zatahám, abych mu dal najevo, že si má zalízt zpátky pod peřinu. A že jestli chce, tak může zalízt ke mně pod peřinu.

„No ale…,“ začne, ale polohlasně ho přeruším:

„Co jsem ti posledně říkal o tom, že máš víc přemýšlet a míň mluvit?“

„A dnes si zase vravel, že nemám nič vymýšľať,“ zaksichtí se. „Tak sa rozmysli, čo vlastne chceš!“

„Chci, ať se pořádně vyspíš,“ zatahám ho za to zápěstí o něco silněji a poodhrnu svou peřinu.

A on na mě chvilku nechápavě kouká, jako kdybych mu navrhoval něco naprosto šílenýho a nemyslitelnýho, no ale když ho teda pustím a konečně nechám ložnici ponořit se do tmy, tak si za mnou pod tu peřinu vleze.

Alex

Asi minútu ležím úplne nehybne. Tak nejak očakávam, že sa mi sekuriťák nakloní k uchu a zašepká, že len žartoval. Potom ma konečne normálne pretiahne.

Lenže ono sa stále nič nedeje. Dám tomu ešte chvíľu a nakoniec preberiem iniciatívu. Možno práve to po mne chce.

A aj si to za ten nocľah a večeru zaslúži. Odmietam mu byť niečo dlžný.

Nahmatám pod perinou jeho vtáka a bez zaváhania ho poriadne premačkám. Je to fajnový kus, i keď ešte nestojí. Sekuriťák nadržane vydýchne a úplne v rozpore so zvukom, ktorý sa vydral z jeho pier, povie:

„Spíme, Alexi.“ Chytí ma za zápästie a moju snažiacu sa dlaň odtiahne od svojho rozkroku.

Čože?

Zvraštím čelo, ako mi to začne šrotovať v hlave. To snáď nemôže myslieť vážne!

Čo toto, kurva, je?

Nie som ešte úplná troska, ktorá potrebuje milodary!

Vyhrabem sa spod periny a zleziem z postele. Po pamäti zamierim k dverám. Už som takmer pri nich, keď sa rozsvieti lampička na nočnom stolíku.

„Kam jdeš?“ spýta sa.

„Preč!“ odvrknem. „Radšej budem spať na lavičke.“

Chytím kľučku, a v tom momente je u mňa. Vôbec nechápem, ako to tak rýchlo stihol. Schmatne ma za zápästie a natočí tvárou k sebe.

„Přeplo ti?“ podvihne obočie.

„Nepreplo,“ osopím sa na neho. „Len nemám záujem o nejakú charitu.“

„Charitu?“ zopakuje po mne, akoby vôbec netušil, o čom hovorím. „To budu asi potřebovat dovysvětlit!“

„Toto celé, večera, posteľ a nič za to nechceš. To je posraná charita a na tú ti ja seriem!“

Sekuriťák ma pritlačí k stene.

„Sakra co to meleš?“ zvýši na mňa hlas.

Vzpurne mu pozriem do očí. Ja sa ho, kurva, nebojím.

„Nie je normálne, aby si za to nič nechcel!“

Podvihne obočie.

„Podle mě teda naopak není normální, abych za to něco chtěl!“

„Dohodli sme sa tak ešte pred obchodom!“ vyprsknem. Už ma poriadne serie.

„Nepovídej!“ pokrúti hlavou. „Takže jsme se podle tebe dohodli na tom, že jsi kurva za nocleh?“

Zaseknem sa v polovici nádychu. Jeho slová sa mi trikrát zopakujú v hlave.

Kurva za nocľah, kurva za nocľah, kurva za nocľah.

Chcem mu niečo odpovedať. Ukázať, ako som nad vecou. Ideálne sa mu aj vytrhnúť a vypadnúť z jeho bytu. Lenže miesto toho len odvrátim zrak a na nič viac sa nezmôžem.

Pravda bolí. A on ju práve bohužiaľ má. Som kurva za nocľah. A nie je to prvýkrát. Len to prvýkrát niekto povedal nahlas.

„Lexi,“ osloví ma. Jeho hlas je plný nepochopiteľnej nehy, a to je ešte horšie, akoby na mňa kričal.

Na krik som zvyknutý. Chápem ho. Viem naň reagovať.

„Nechaj ma odísť,“ zaprosím. Potrebujem sa od neho dostať preč. Lenže výnimočne nevládzem bojovať. Ani fyzicky, ani psychicky.

Chytí ma za bradu a jemným tlakom ma prinúti, aby som na neho pozrel. Sekundu si hľadíme do očí a potom urobí niečo úplne nečakané.

Pobozká ma.

Čakám, že náš bozk bude rýchly. Presne ako tie predchádzajúce. Lenže tentokrát je to úplne iné. Z jemného dotyku pier sa za chvíľu stane vášnivé ochutnávanie.

Sekuriťák mi obtočí ruky okolo pása a moje prsty záhadne skončia v jeho vlasoch. Pod návalom vzrušenia vzdychneme naraz. V tom momente bozk preruší a opatrne sa odo mňa odtiahne.

„Pojď si lehnout,“ požiada, chytí ma za ruku a odvedie k posteli.

Idem s ním. Bez protestov. Odhrnie obe periny a počká, kým si ľahnem na svoju stranu postele. Celý čas zo mňa pritom nespustí zrak. Je to divné a zároveň pekné. Neviem sa rozhodnúť, ktorá časť prevláda. A už vôbec nechápem, prečo sa cítim práve fakt dosť príjemne, keď ešte pred pár minútami mi bolo zo seba na zvracanie.

Sekuriťák si ľahne na svoju stranu postele, zhasne lampičku a za sekundu si ma prudko pritiahne do svojho náručia. Oboch nás prikryje svojou perinou.

„Dobrou noc,“ šepne mi do ucha. „Já mám zítra volno. Ty sis nastavil budík, abys to odsud stihl do školy?“

„Jasné,“ zaklamem a až potom si uvedomím, že mu klamať tak úplne nechcem. „Teda možno,“ opravím sa. Nadýchne sa, aby niečo povedal, ale predbehnem ho: „Nenastavil.“

Prepustí ma zo svojho objatia a zas zapáli lampičku.

„Tak šup,“ usmeje sa na mňa.

Teatrálne pretočím očami:

„Veď je to jedno, meškávam pravidelne,“ povzdychnem si.

„Tak zítra nebudeš,“ zatvári sa vážne.

Podvihnem obočie, ale natiahnem sa pre mobil a ten budík nastavím.

Sekuriťák zhasne lampičku a zas si ma pritiahne do náručia. Nádherne hreje.

„Líbí se mi, když jsi takhle poslušnej,“ povie.

„Naser si,“ vyletí zo mňa.

Zasmeje sa mi do pokožky na krku a potom ma na to miesto pobozká.

„Za tady tohle sprostý odmlouvání ti zase někdy pořádně zmaluju zadek.“

Už aby to bolo, pomyslím si.

„Ale prosím ťa, veď nemáš žiadnu silu, ani to nebudem cítiť,“ schladím ho.

Znova sa zasmeje a pevnejšie ma objíme.

Trochu sa pomrvím, aby som si upravil polohu. Leží sa mi fakt dobre, ale aj tak ma napadne, že určite tak skoro nezaspím. Na to mám v hlave priveľa myšlienok. Všetky sa točia okolo dnešného večera a sekuriťákovho správania.

Marianovho správania, opravím sa v duchu. Vôbec nechápem, prečo sa to stalo, ale zrazu mi príde správne, aby som ho volal jeho menom.

Povzdychnem si a každú ďalšiu myšlienku mám ako v hmle.

Trhnem sebou až na otravný zvuk budíka. Natiahnem sa pre mobil, pozriem na čas, je pol šiestej.

Tak to môžem jebať.

Potiahnem prstom po displeji a zas sa prepadnem do spánku.

Budenie sa ozve po desiatich minútach zas. Znova ho zruším a zachumlám sa do perín.

Keď sa budík ozve tretíkrát, chcem vyhodiť mobil von oknom, ale hneď, ako otvorím oči, zbadám vedľa postele Mariana. Pozerá na mňa zhora.

„Čas vstávat,“ povie veliteľským tónom.

Mám na jazyku všetky možné sprosté pripomienky, ale uvedomím si, že som u neho doma a že som sa pozval len na jedno prespatie.

„Jasné, už padám,“ vyhrabem sa z vyhriatej periny a rovno si začnem vyzliekať veci, ktoré mi Marian požičal na spanie.

Neotočí sa, aby mi doprial súkromie. Ani nič také od neho neočakávam. Naopak. Dal by som si povedať, ak by ma chcel. Má na sebe len tričko a boxerky a nevyzerá v tom vôbec na zahodenie. Naopak. Je teda poriadne sexy.

Nahý prejdem k stoličke, na ktorej sú poukladané moje veci. Pozriem na Mariana.

Zhrýza si peru a zíza na mňa. Sám pre seba sa usmejem. Už, už mám na jazyku otázku, či sa mám vôbec obliekať, ale nakoniec ju prehltnem a len na neho podvihnem obočie.

„Potřebuješ do koupelny?“ spýta sa.

Trochu to znie, akoby sa nevedel dočkať, kedy sa ma konečne zbaví.

Myknem ramenami.

„Môžem hneď odísť,“ natiahnem si boxerky.

„A spěcháš?“ zaujíma sa. „Nachystal jsem nám snídani. Sýrový tousty, jenom je musím dát zapíct.“

Zaváham. Pozvanie na raňajky som nečakal.

„Nechcem zdržovať,“ začnem si obliekať rifle.

„Od ničeho mě nezdržuješ, říkal jsem ti, že mám dnes volno. Tak si prostě vybav, co potřebuješ, a až budeš ready, dojdi do kuchyně, já to zatím připravím. Domů pro věci a pak do školy tě hodím… Jo a nezapomeň tady tu svou mikinu, pověsil jsem ti ji do předsíně,“ povie a zmizne zo svojej spálne.

Pokrútim hlavou. Vôbec nechápem, čo sa to deje. Čo sa to práve medzi nami deje.

Našťastie sa môj mozog ešte úplne nezobudil, a tak nad tým nezvládnem poriadne rozmýšľať.

Skočím si na wcko, v kúpeľni si umyjem tvár a zuby a potom prejdem do kuchyne. Opriem sa o rám dverí. Marian práve kladie toasty na dva taniere.

„Dáš si k tomu kávu?“ otočí sa na mňa.

„No jasné,“ vyhŕknem. Keď už som trápna vyžierka, tak nech to aspoň robím poriadne.

„Cukr, mlíko?“ zapne kávovar.

„Oboje, aspoň si osladím život,“ obliznem si pery. Urobím to pomaly a nanajvýš nápadne. Schválne si dám záležať, aby vtedy na mňa Marian hľadel.

Za moje gesto ma odmení vydýchnutím. Dosť nadržaným vydýchnutím.

„Zaber si nějaký místo,“ kývne hlavou k stolu. „Než tě opřu o linku,“ dodá potichu. Našťastie ho počujem a bohove mi to zlepší náladu.

Sadnem si a prelistujem na mobile správy. Nie že by na mňa sral úplne každý. Pár správ mi prišlo. Ale žiadna od matky alebo od brata.

Mobil schovám, až keď predo mňa Marian položí hrnček s kávou a tanier s toastami. To isté o chvíľu donesie aj pre seba a sadne si oproti mne.

„Jestli chceš třeba kečup nebo cokoliv jinýho, stačí říct,“ usmeje sa. „Dobrou chuť.“

Odchlipnem si z kávy. Je fakt dobrá a sladká.

„Si nejak prehnane milý,“ zmienim, čo mám už dlhšie na jazyku.

Pozrie na mňa. Chvíľu sa prepaľujeme pohľadom. Zacuká mi v rozkroku ešte skôr, ako prehovorí:

„No tak to víš, doufám, že tě ještě někdy budu moct ošukat.“

„Tak preto ma tvoj vták celú noc tlačil na zadku,“ uškrniem sa, i keď to pravdepodobne vôbec nie je pravda. Vôbec totiž netuším, čo sa v noci dialo. Spal som ako zabitý.

„To bude tím, že ses ke mně celou noc tak tulil. Už jsem neměl kam uhnout,“ vráti mi rypnutie.

Odhryznem si z toastu, syr sa geniálne rozteká, je to výborne.

Marian využije, že nemôžem rozprávať, a pokračuje:

„Jsi hotovej andílek, když spíš.“

Ukážem mu fakera, ale nenápadne sa usmejem.

Ďalších pár minút jeme potichu. Úplne cítim, že medzi nami hustne atmosféra. Akoby sa schyľovalo k nejakej nepríjemnej otázke. A tá naozaj príde:

„Kdy se ten tvůj povedenej brácha vrací zpátky do Německa?“ spýta sa.

„Zajtra poobede,“ odpoviem popravde.

„Zítra… A nechceš se mu teda dnes ještě taky vyhnout?“

Najprv prikývnem a potom pokrútim hlavou v nesúhlasnom geste. Je to dosť zmätená reakcia. Neviem totiž, na čo vlastne odpovedám.

„Mám volno v posteli i dneska v noci,“ vysvetlí to Marian.

„Fakt?“ začudujem sa naoko. „Ostatní zlodeji nemajú čas?“

„Dnes nepracuju, takže si žádnýho nechytím,“ hrane si povzdychne. Nadýchnem sa, aby zo mňa mohla vypadnúť zas nejaká sprostosť, ale zastavia ma jeho ďalšie slová: „Alexi, myslím to vážně. Klidně tu zase přespi. Mně tu nevadíš, naopak.“

Zaváham, ale bol by som blbý, keby som to neprijal.

„Tak ja ti za odmenu niečo ukradnem.“

Marian

Tý jeho hlášce se uchechtávám, ještě když o nějakých padesát minut pozdějc parkuju zpátky před barákem. Prý tak já ti za odměnu něco ukradnu, haha! On je fakt éro. Ale takový celkem sympatický éro. Pokud teda člověk poodhalí, jak s ním jednat.

Když se pak doma převlíkám do sportovního, malinko zvážním. On mi totiž Alex nevědomky už fakticky něco ukradl. A sice můj klid. Nějak totiž poslední dobou zjišťuju, že mi moje ložnice přijde podezřele prázdná, když se mi o postel neopírá on. Nebo když před tou postelí neklečí. Nebo když neleží na peřině a nekroutí se pod návalem orgasmu. Hmmm.

No a taky mi tak trochu ukradl můj pravidelnej režim. I když to asi jenom dneska. No prostě když vím, že sem někdy odpoledne zase dorazí, tak holt překopu svůj program, a zaběhat a pak do fitka si zajdu ještě teď dopoledne. A pak se celkem odbydu, co se oběda týče, protože místo toho hodlám zase uvařit něco pořádnýho k večeři, aby se se mnou mohl najíst i on.

Zvuk zvonku se odrazí od stěn mýho bytu až něco po půl pátý. Bzučákem pustím Lexe do baráku a pousměju se, když si vzpomenu, jak mi se šibalským výrazem ve tváři navrhoval, jestli mu nechci půjčit klíče. Že prej aby mě nevzbudil, když budu jako každej správnej důchodce odpoledne pospávat. Přitom jsem od něj starší jenom o osm let, od zmetka drzýho! Ale však já mu tady ty jeho výstřelky všechny spočítám, až se k tomu naskytne vhodná příležitost. Ostatně je mi jasný, že přesně z toho důvodu mě jima provokuje…

„Copak, nechali si tě dnes po škole?“ přivítám ho, když ho pouštím do předsíně. Pokud si totiž dobře vzpomínám, tak mi ráno říkal, že dnes mají do tří, čili se ta má poznámka sama nabízí. A jenom ať si nemyslí, že je jedinej, kdo může toho druhýho provokovat!

„Tak to mi nehrozí,“ zaksichtí se na mě. „Učitelia so mnou majú skôr opačný problém – nemôžu sa dočkať, až zo školy vypadnem. Ale zastavil som sa ešte v obchode,“ mávne na mě bílou igelitkou s logem konkurenčního řetězce a rovnou mi ji vrazí do ruky.

„No tohle,“ bavím se, „tak ty si ve volným čase obhlížíš sekuriťáky od konkurence? No počkej, to si ještě vyřídíme!“ Pak nahlídnu do toho sáčku. Čerstvý pečivo, šunka, balíček těstovin… „Každopádně co blbneš? Jídla tu mám dost, nemusíš sem nosit další…“

„Tak to vieš, hľadám nejakého, ktorému keď premačkám vtáka, tak ma neokríkne, že chce spať,“ uculí se, zatímco se v podřepu zouvá. „Okrem toho som ti ráno sľúbil, že ti za odmenu niečo ukradnem.“ A s tím ke mně zvedne oči – a úplně jednoznačně se mu v nich zablýskne.

Atmosféra v tý malý místnůstce se ze vteřiny na vteřinu změní.

„Chceš mi říct,“ přistoupím na tu jeho hru a přísně na něj přimhouřím oči, „že jsi za ten nákup nezaplatil?“

„Ani cent,“ narovná se, můj upřenej pohled mi vyzývavě opětuje.

Prudce vydechnu. Vím samozřejmě, že mi kecá, a on ví, že to vím, ale pro teď se oba tváříme, že karty jsou rozdaný jasně: on je nenapravitelnej zloděj – a já ho za to musím potrestat.

„Do ložnice. Do naha. Na kolena,“ nadávkuju mu svý příkazy.

„Ehm, no ja by som najprv potreboval do kuchyne vyba…,“ začne, ale nenechám ho domluvit.

„Nepotřebuješ nikam,“ přeruším ho zostra a o krok ustoupím, aby kolem mě mohl projít. „Právě jsem ti řekl, co máš dělat.“

Jenom nasucho polkne, ale ty nadržený jiskřičky v jeho očích mě ujistí, že se splněním těch příkazů ve skutečnosti žádnej problém nemá. Svůj batoh nechá na zemi, obejde mě a zamíří k ložnici, přičemž tričko si začne přetahovat přes hlavu už cestou… Spokojeně se usměju. Líbí se mi, jak jsme v tomhle na jedný vlně.

V kuchyni rychle uklidím ten jeho nákup, přičemž na dně tašky objevím ještě něco, co jsem předtím přehlídl: balíček XXL kondomů… Můj spokojenej úsměv se ještě prohloubí. No neboj, Alexi, vypotřebuju je s tebou všechny do jednoho!

Když dojdu do ložnice a zavřu za sebou dveře, Alex klečí předpisově u postele, rovnej jak pravítko, ruce za zády a na tváři úškrn, že jako jestli sis myslel, že mě těma příkazama nějak vykolejíš, tak to se nestalo. Nijak vykolejeně nevypadá ani Lex junior, naopak, do plný polní už mu zjevně moc nechybí…

„Ruce za hlavu,“ zkusím Alexův sebejistej úsměv rozhodit aspoň malinko. V týhle pozici přede mnou totiž ještě neklečel, takže by to mohlo trochu zabrat…

Za očima mu opravdu prokmitne něco jako překvapení, ale bez jakýchkoliv keců i tenhle můj příkaz splní.

Ovšem nevydrží mlčet dlouho. Naštěstí.

„Nechceš sa tiež vyzliecť? Alebo si aspoň vziať nejakú sekuriťácku uniformu? Bol by si viac sexy,“ prohodí. Pousměju se, protože mi tím dokáže, že se zase tak komfortně necítí, když má potřebu se schovávat za slova a věty.

„Já tu nejsem od toho, aby tys měl sexy výhled,“ upozorním ho. „Ostatně jestli máš se svým výhledem problém, stačí říct. Tu masku přes oči, se kterou ses seznámil posledně, mám hned po ruce,“ kývnu směrem ke komodě. „A spolu s ní spoustu dalších zajímavých věciček.“

Rádoby bez zájmu trhne ramenama.

„Mne je jedno, čo z tej svojej tajuplnej zásuvky vytiahneš.“

Potutelně se na něj zazubím:

„No věř mi, že u některých věciček by ti to zase tak jedno nebylo,“ zavyhrožuju mu. „Každopádně jedna důležitá pomůcka mi tam chybí – a sice rákoska. Na tebe totiž zjevně mý dlaně ani můj pásek nestačí, když pořád nejsi schopnej si vštípit sedmý boží přikázání.“

„Vidíš?“ vítězně se mu zablýskne za očima. „Ja som ti v noci vravel, že nemáš žiadnu silu.“

„Vidím,“ ujistím ho. „A sice vidím to, že ty potřebuješ mít tu svou pusinu něčím ucpanou, jinak máš tendence mlít hovadiny…“ A s tím si začnu rychle rozepínat kalhoty.

Lexovi okamžitě dojde, jak to myslím – a mlsně si olízne rty.

„Aha, malé lízatko. Tak to neviem, či ma umlčí.“

„Ale jasně že umlčí,“ zasměju se, zatímco si kalhoty i s boxerkama shrnuju ke kotníkům. „A pak si já půjčím na hraní tvoje malý lízátko, tvůj sexy zadek… a prostě celý tvoje sexy tělo. Těš se.“

„Těším,“ řekne Lex – a v jeho péru to na potvrzení těch slov nadrženě zacuká.

Moje péro v tomhle rozhodně není pozadu, akorát že já se, na rozdíl od Lexe, dočkám uspokojení už brzo… S už předem natěšeným úsměvem si sednu na kraj postele přímo před Alexe a roztáhnu nohy, v prstech mu ne zrovna jemně sevřu bradavky a přitáhnu si ho k sobě po kolenou blíž.

„Můžeš dát ruce za záda,“ dovolím mu, když vidím, jak v týhle pozici těžko drží rovnováhu.

S viditelným odfouknutím svým rukám uleví, ale neodpustí si, aby mě dlaní nepohladil v rozkroku, zatímco levačku si opře o mý stehno:

„Alebo ich môžem nechať tu…“ navrhne s bezelstným uculením.

„Za záda,“ nehodlám mu tak snadno uhnout, i když je mi jasný, že by mi jeho dotyky byly víc než příjemný.

Zakoulí na mě očima, ale poslechne mě, popoleze po kolenou ještě o kousek blíž, a to už mu nedočkavě vjedu rukou do vlasů a přitáhnu si jeho hlavu přímo do svýho klína.

„A dej si záležet, ať se mi to líbí,“ popíchnu ho nadrženým hlasem. „Budu to brát jako polehčující okolnost.“

Pak už ho nechám, ať se činí, jak nejlíp umí, i když se během toho schválně koušu do rtů, abych ho moc nepovzbuzoval svýma vzdechama a aby si prostě nebyl zase tak moc jistej, jak mu to jde, frajírek jeden. O nějaký dvě nebo tři minutky později už ale tomu úlevnýmu zaržání, co se mi vydere z hrdla, nezabráním, a zatímco trhaně lapám po dechu, plním ty jeho šikovný ústa zaslouženou odměnou.

Alex něco málo hrdinně spolyká, spousta mu ale teče po bradě a kape na hrudník, takže jakmile trochu popadnu dech, zalovím v šupleti pro papírový kapesníky a pořádně si toho svýho zloděje poutírám.

„Takže?“ vyčkávavě se na mě zazubí a asi bezděky si u toho sedne na paty. „Keď teda prihliadneš k tej poľahčujúcej okolnosti, čo keby si ma pekne a bez rečí urobil?“

Alex

Marian sa po mojich slovách rozosmeje.

„Čo je na tom vtipné?“ podvihnem obočie.

Postaví sa. Díva sa na mňa zvrchu. Pozriem mu do tváre. V zornom uhle mám jeho vtáka a až potom jeho oči.

„Vtipný je, jak se dokážeš pár slovama připravit o pohodovej orgasmus,“ prejde ku komode, otvorí zásuvku a niečo z nej vyberie.

„Čože?“ vyprsknem. Jeho slová sa mi vôbec nepáčia.

Vráti sa ku mne, kľakne si za môj chrbát a obtočí okolo mňa paže. V jeho náručí je mi fakt až podozrivo dobre.

„Po dobrým, nebo po zlým?“ zašepká mi do ucha a potom mi oblizne ušný lalôčik.

„Po zlom,“ vydýchnem nadržane, i keď som mu tie slová chcel pôvodne odvrknúť.

„Takže,“ ukáže mi svoju dlaň. Má na nej položené, čo vyhrabal z tej svojej zázračnej zásuvky. Sú to svorky. Kovové s čiernym plastovým klipom. Podobné som videl v porne. „Tohle teď dáme…“ Nedopovie. Miesto toho mi voľnou rukou premačká miešok. Na intenzite stisku si dá záležať, aby som vedel, čo ma čaká.

„Ti preplo, nie?“ skúsim sa vymaniť spod jeho dotyku, keď si uvedomím, na ktoré miesto mi chce tie svorky pripnúť.

„Vždyť to chceš po zlým,“ obopne mi dlaň okolo vtáka a dvakrát s ňou poriadne zapumpuje. Musím si hryznúť do pery, aby som nezačal vzdychať.

„A keď zmením odpoveď, tak mi vyhoníš?“ spýtam sa, keď prestane a zas svoju ruku stiahne.

„Když změníš odpověď, tak si trochu štiplavý bolesti užijí jiný části tvýho těla,“ medzi prsty stisne moju bradavku, aby som vedel, čo myslí. „Takže jak? Budeš hodnej a ještě to svý rozhodnutí přehodnotíš?“

Nenechám ho vetu dokončiť. Schuti sa zasmejem.

„Ty si aký vtipný,“ pretočím očami, i keď to nemôže vidieť.

„Chápu,“ hladivým dotykom prejde cez moju hruď na brucho. Tam sa na sekundu zdrží a pokračuje k rozkroku. „Dej nohy víc od sebe!“ prikáže a ja z neznámeho dôvodu okamžite poslúchnem.

Jednu ruku mi obtočí okolo pása a úplne ma k sebe pritiahne. Má fakt silu. Cítim, že sa nemôžem ani poriadne pohnúť.

„Tohle bude bolet,“ povie. Neznie to ako vyhrážka. Akoby len konštatoval fakty. Znovu mi prehmatá miešok a za okamih takmer vyletím z kože, ako ma na ňom niečo poriadne štipne. Do očí mi vyhŕknu slzy.

„Kurva,“ vyletí zo mňa. Chcem sa Marianovi vytrhnúť, ale pevne ma drží.

„Ještě jedna,“ šepne mi do ucha.

„Neopováž sa!“ vyprsknem a za sekundu sa dozviem, že mi protest bol úplne k hovnu. „Au, piči! Kretén!“

„Ššš,“ pobozká ma krk. „Můžeš přece použít stopku.“

Vzpurne pokrútim hlavou, i keď to kurevsky bolí. To prvotné štípanie už našťastie prechádza. Teraz ma mučí skôr intenzívny tlak.

„Taky můžeš poprosit, abych k tobě byl o trochu něžnější,“ navrhne druhú možnosť.

„Zabudni!“ vypadne zo mňa, kým nad tým vôbec pouvažujem. Teoreticky by som predsa-len poprosiť mohol. Pravdepodobne by zo mňa neubudlo. Lenže čo ak by mi ani potom nevyhovel? Len by som sa ponížil.

„V tom případě ať je po tvým… Tak jenom klidně kleč, bude se ti to líbit,“ začne mi dlaňou putovať po tele.

Najprv ma len hladí všade, kam dosiahne, ale potom si jeho prsty nájdu niečo na hranie. Bohužiaľ to nie je môj vták. Zaujme ho piercing, ktorý mám v bradavke.

„Mohl by sis dát propíchnout i druhou bradavku,“ zašepká mi do ucha. „Koupil bych závažíčka, pěkně bych ti je tam zavěsil a sledoval bych, jak se snažíš vyhovět mýmu příkazu, že sebou nemáš vrtět.“

To je ale debilný nápad, prebehne mi mysľou, ale v rozkroku mi z tej predstavy poriadne zapulzuje.

„Si úchyl,“ počastujem ho nie práve pekným pomenovaním, aby som zamaskoval reakciu vlastného tela.

„Nevadí, vždycky se dají použít svorky a ty závaží pověsit na ně,“ pokračuje Marian, akoby som ani nič nepovedal. „Anebo je můžeme zavěsit i někam jinam.“ Stisne mi bradavku, až syknem, a potom putuje rukou k môjmu rozkroku. Ani ma neprekvapí, keď jeho prsty vyhľadajú miešok.

„Opováž sa!“ zavrčím.

„To si piš, že se opovážím,“ zasmeje sa a trochu potiahne za retiazku, ktorou sú spojené svorky. Síce to zabolí, ale prekvapivo je to skôr vzrušujúce.

Zovriem k sebe pery. Čakám, že bude ešte pokračovať, že pridá na sile. Že ma donúti, aby som to vzdal a prosil. Alebo povedal nahlas jeho meno. Ale on mi miesto toho vtisne pusu na krk a dlaňou mi obopne vtáka.

„Myslím, že je čas na odměnu,“ povie.

Súhlasím s ním, ale radšej som ticho. Ako sa poznám, rozprávaním by som si to určite zas zbytočne posral.

Že som urobil dobre, sa dozviem za okamih. Marian mi palcom pomazná uzdičku. Spraví to tak dokonale, že ma to donúti vzdychnúť. Potom už na nič nečaká a konečne mi začne honiť. Ide mu to teda dokonale. Akoby ma mal už úplne načítaného. Presne vie, aké tempo a akú silu stisku práve potrebujem.

Pod jeho skúsenými dotykmi mám problém aj kľačať. Zakloním hlavu a opriem si ju o jeho rameno. Voľnou rukou si ma pridrží, aby som sa nezošuchol na zem ako handra.

Netrvá to dlho a som blízko. Šialene blízko. Potrebujem už len pár sekúnd, ale on v tom momente prestane a zamieri rukou zas k môjmu miešku. Zamračím sa.

„Kurva, au!“ vykríknem, keď mi dá dole prvú svorku. Je to snáď horšia bolesť, ako keď mi ich pripínal.

„Ještě chvilku vydrž,“ požiada a v rovnakom momente ma zbaví aj druhej svorky. Zanadávam presne ako prvýkrát. Lenže zároveň si uvedomím aj vlnu vzrušenia, ktorá sa vo mne snaží explodovať. Je to tak silné, až sa roztrasiem. Neviem to ovládať.

Marianova dlaň pomasíruje poranené miesta a potom sa mi zas obopne okolo vtáka a zapumpuje. Jeden jediný krát. V tom momente sa cezo mňa prevalí orgazmus. Jeho sila mi úplne vyrazí dych a vyženie z hlavy akékoľvek myšlienky. Nejakú dobu pravdepodobne ani netuším, kde som. A s kým som.

Preberiem sa, až keď mi niekto zašepká do ucha nejaké nezrozumiteľné slová. Veľmi nežne prenesené slová. Škoda, že je to príliš potichu, a tak nič nerozumiem.

Otvorím oči. Zrazu presne viem, v koho som objatí. Len mi nie je úplne jasné, ako som sa do takej polohy dostal. Marian má jednu ruku pod mojimi kolenami a druhú pod pažami. Tisne ma k sebe, akoby so mnou chcel splynúť.

„Čo si vravel?“ spýtam sa, pretože som si istý, že mi niečo šepkal.

„Že občas vypadáš jako andílek, i když zrovna nespíš,“ zasmeje sa, pevnejšie ma k sebe pritiahne a postaví sa aj so mnou v náručí. Trochu ma to prekvapí, a tak vypísknem. „Neboj, nepustím tě,“ sľúbi, no hneď nato sa uličnícky uškrnie. „Nikdy,“ dodá.