Po dobrým – nebo po zlým? (2/3)

Marian

Celej další týden Alexe v obchodě tak trochu vyhlížím. Chtěl bych se přesvědčit, jestli je po tý sobotní výchovný lekci v pohodě… Samozřejmě nečekám, že by ke mně nakráčel s širokým úsměvem na rtech a zdviženýma palcema, haha, ale… usmát by se na mě někde od regálu s čokoládama mohl, ne? Nebo od regálu s colou. Vlastně mi ten jeho přidrzlej úsměšek doplněnej sebevědomým jiskřením v očích tak trochu chybí…

Hrdej nositel toho přidrzlýho úsměšku se objeví v obchodě až ve čtvrtek. A jo, opravdu mi cosi jako takový ledabylý zakřenění typu čus, mám dojem, že se odněkud známe, ale pořádně nevím odkud, věnuje, floutek jeden. Pak si nahází do košíku pár věcí, u pokladny normálně zaplatí… a zase z obchodu zmizí. Sám pro sebe si pokrčím ramenama. Tak zjevně je v pořádku a ten sobotní zážitek ho od úsměvů neodradil, dobrý vědět – no a kdo ví, třeba na něj ta lekce přece jenom nějakej pozitivní efekt měla! Možná jsem trošku, trošku doufal, že by se mohlo ukázat, že když jsme ji nedokončili, tak se trochu minula účinkem a že by tedy bylo vhodný se sejít ještě jednou… No dobře. To ve mně doufala moje věčná nadrženost. To doufalo to mý já, který vycítilo, že Alex je, co se sexu týče, naladěnej na podobnou vlnu – a že se v tomhle docela šikovně doplňujeme… Ale tak nevadí. Kluků, kteří se rádi nechávají v posteli zkrotit, je spousta. Jenom… málokterej má v očích takový troufalý jiskry – a ve tváři takovou rajcovní opovážlivost a vzdor…

V pátek a v sobotu nemám směnu a v neděli Alexe nejenom nezahlídnu, ale díky rozruchu způsobenýmu partou asi dvanáctiletých děcek, co se, jak z nich potom vypadne, vsadili, komu z nich se podaří ukradnout hodnotnější věc, si na něj ani nestihnu vzpomenout… Na nákupech se znovu objeví až další středu. A tentokrát ty nákupy myslím v uvozovkách, protože k mýmu překvapení nakupuje zase po svým, neboli postaru… Upoutá mou pozornost okamžitě, protože při tom pohybování se uličkama vypadá, že se ze všech sil snaží ji neupoutat. A poté, co zabloudí mezi regály s drogistickým zbožím, nápadně nenápadně se rozhlídne kolem sebe a napojí se tak na můj vyčkávavej pohled, se na mě uculí – a jakousi malou lahvičku si zastrčí do kapsy mikiny. Já ho snad…

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zahartusím, když k němu dojdu, položím mu dlaň na bedra a zatlačením mu naznačím, ať mě následuje. Už moc dobře ví, kam.

„A ty to myslíš vážne?“ odfrkne. „Myslel som si, že by si si ma nemusel toľko všímať… aspoň po známosti.“

Okamžitě mě uhodí do uší ta přílišná veselost, do který tu svou poznámku obalil. Aniž bych ho přestal víst směrem ke kumbálu, skloním se k němu a sice polohlasně, přesto nakvašeně mu spílám:

„Jsi normální? To jsi za mnou prostě nemohl normálně přijít a oslovit mě, když se mnou chceš mluvit? Musíš to dělat takhle? Uvědomuješ si, že jsou tu všude kamery? Nemůžu předstírat, že tě nevidím, jak si tu strkáš věci do kapes!“

Ten jeho sebevědomej úsměv malinko pohasne a Alex zatěká očima kolem sebe.

„Ja tu žiadne kamery nevidím…“

„Ty osle, to je účel!“ zavrtím nad ním hlavou.

Do tváře se mu znovu vrátí vzdor:

„Nie som žiadny osol!“

„No tak ne, no!“ uchechtnu se, strčím ho do kumbálu a zabouchnu za náma dveře. „Tak možná existuje vhodnější označení pro někoho, kdo je v podmínce – a přesto si nedá říct a pořád si zahrává s ohněm!“ Chytnu ho za ramena a otočím si ho čelem k sobě. „Tebe to nebezpečí rajcuje, co? Nebezpečí, že fakticky přijedou policajti a budeš mít další průser…“ Načež si založím ruce na hrudníku a s náhlým pochopením na něj přimhouřím oči: „Nebo tě rajcujou přímo ti policajti?“

„Možno ma rajcujú akékoľvek uniformy…, škoda, že ty žiadnu nemáš,“ s mrknutím mě přejede od hlavy až k patám. Zakoulím na něj očima, ale víc zareagovat nestihnu, protože se mi zadívá přímo do očí a rty se mu zvlní do jeho typickýho úsměšku: „Ale hlavne už nie som v podmienke.“

„Hmm,“ protáhnu a opřu se zadkem o roh stolu, zatímco ho dál propaluju očima, „takže z toho plyne co? Že ty policajty teda můžu s klidem zavolat, nebo jak?“

„A nič iné ťa nenapadne?“ vrazí si jakoby nic ruce do kapes, v očích má zase ty svý napůl výsměšný, napůl frajerský jiskry.

„Mám tě potrestat sám…?“ zatápu, protože bych nečekal, že si o to až takhle řekne.

A on si o to beztak neřekne, jenom trhne ramenama, jako že moje myšlenkový pochody nejsou jeho starost.

Nasucho polknu… a ve vteřině se rozhodnu.

„No tak jak chceš!“

Dvěma krokama jsem u dveří, abych je mohl zamknout, a když se znovu otočím k Alexovi, s potěšením si všimnu, že mu tváří prokmitlo překvapení.

„To ako… tu?“

„Jo, tady,“ přejdu k němu, otočím ho zády k sobě a přirazím ho čelem ke stěně. „Tady totiž došlo k přestupku, takže tady si to rovnou vyřídíme… Dlaně na zeď, nohy od sebe!“ instruuju ho, zatímco mu oba ty příkazy rovnou pomáhám splnit.

„Ale… ja… myslel som…“

„Sklapni,“ utnu ho, zatímco ho začnu ne zrovna jemně prohledávat. „Nezajímá mě, co sis myslel. Teď jsi na mým území, takže bude po mým!“

Na to už Alex zareaguje jenom trhaným vydechnutím, zatímco já z kapsy jeho mikiny vylovím jakousi minilahvičku se sprcháčem.

„Sprcháč, jo?“ posměšně mu zavrním do ucha. „To bych čekal, že budeš prozíravější, a že když už si netroufneš vzít přímo lubrikant, sáhneš aspoň po sprchovým oleji!“

„Čože?“ vyjeví se. „Ja som to ale nebral, aby si… aby…“

„Říkal jsem ti, ať jsi zticha, pamatuješ?“ jsem na něj schválně příkrej, ale v duchu se dobře bavím tím, že se mi konečně povedlo ho trochu rozhodit. Pak dokončím tohle šacování podezřelý osoby, a když zjistím, že nic dalšího už po kapsách neschovává, hodím do placu další příkaz: „Zvedni ruce!“

Alex se už na žádnej další protest nezmůže, takže mě bez řečí poslechne – a já mu jak tu mikinu, tak i tričko přetáhnu přes hlavu. Pak ho prudce přetočím čelem k sobě, počkám, až se se mnou spojí pohledem, a v tom rozkazování pokračuju:

„Kalhoty i spodní prádlo si svlíkni sám!“

„No… ale…,“ polkne a rozhlídne se kolem sebe, jako kdyby si nebyl jistej, jestli tu taky náhodou nejsou nějaký kamery nebo tak něco.

„Po dobrým – nebo po zlým?“ povzbudím ho – a to mu asi nějak pomůže vrátit na chvilku ztracenou rovnováhu, protože se mi znovu zadívá do očí a ušklíbne se:

„Táto veta mi už fakt chýbala…“

„Podle mě ti chybělo něco jinýho! Nebo spíš někdo jinej… Tak co bude s tím svlíkáním?“

„To myslíš, že si mi chýbal ty? Zase tak si nefandi!“ provokuje, ale konečně si skopne z nohou tenisky, rozepne si knoflík i zip na riflích a začne si ty přebytečný hadry stahovat dolů.

„A ty zase moc neřečni,“ utřu ho. „Jinak budu muset tý tvý drzý pusině připomenout, jaký činnosti by se měla věnovat místo toho…“

A ten provokatér se mi zahledí do rozkroku… a rádoby mimoděk si olízne rty.

„No neboj, všechno bude,“ utrousím lehce posměšně, abych zakryl, jaký žhavý reakce ve mně tohle jeho prostý gesto vyvolalo. „Ale ne teď, teď máme důležitější věci k vyřešení.“ A s tím si odepnu pásek a vytáhnu ho z poutek svých kalhot. Alex si mezitím konečně sundá rifle i spodky, takže ho můžu nedočkavě popadnout za boky a natlačit ho břichem ke stolu. „Předkloň se a opři se o lokty,“ poradím mu, zatímco ho pro rozehřátí plesknu přes zadek dlaní. „A rozkroč nohy, zlato.“

„Nie som žiadne zlato, ja mám meno,“ protestuje proti tomu mýmu oslovení.

Nakloním se nad něj, a zatímco dlaní levý ruky mu zlehka přejedu po páteři, zaševelím mu do ucha:

„Já vím, jak se jmenuješ… A doufám, že si pamatuješ, jak se jmenuju já.“

„Pamätám, ale tvoje meno z mojich úst počuť nebudeš,“ vydechne sebejistě.

„Tím líp,“ uchechtnu se ještě… a pak už se ho přestanu dotýkat, narovnám se v zádech… a zkusmo ho přes zadek udeřím napůl přehnutým páskem.

Alex sykne, ale pak odhodlaně zadrmolí:

„Jedna…“

Usměju se:

„To je milý, že si kromě mýho jména pamatuješ i to, jak to mám rád, ale tentokrát se s počítáním nenamáhej. Přestanu, až sám uznám za vhodný.“

„Rob si, čo chceš,“ zpupně trhne ramenama. „Tvoje meno aj tak nepoviem.“

„To ani není mým cílem,“ pronesu schválně co nejsladším tónem, po tý rozpálený půlce ho pohladím – a pak mu na stejný místo vysázím v rychlým sledu tři další rány.

Alex se celej napne a na chviličku sklopí hlavu, než ji zase narovná… a já mu mezitím vklouznu dlaní do rozkroku.

Zároveň očima sjedu po tý smyslně prohnutý křivce jeho zad… a spokojeně se usměju.

Alex

Sekuriťákova ruka sa medzi mojimi nohami dlho nezdrží. Len mi prehmatá gule a dvakrát pretiahne predkožku cez žaluď. Potom sa bohužiaľ zas stiahne.

Kurva. A to som si to fakt začal užívať.

Lenže on chcel pravdepodobne len vedieť, či ma vzrušil.

Mohol sa radšej spýtať. To by som mu určite rád klamal. Takto môj stojací vták odpovedal za mňa.

Zradca!

Chvíľu sa nič nedeje, a tak mi to nedá.

„Pokojne si mohol pokračovať,“ uchechtnem sa a chcem sa vystrieť, ale položí mi dlaň na lopatky a zas ma zatlačí na stôl. Opriem sa oň lakťami.

„Neboj, však budeme pokračovat,“ zasmeje sa a o sekundu dopadne na môj zadok ďalšia rana. Rýchlo ju nasledujú ešte dve. Zatnem zuby. Opaskom to fakt bolí. Inak ako rukou. Viac.

Lenže okrem bolesti cítim aj niečo iné. Vzrušujúce výboje, ktoré svoju cestu končia priamo v mojom rozkroku.

Pomrvím sa.

„Přemýšlím,“ začne sekuriťák a končekmi prstov mi prejde po chrbtici, „že se nám posledně osvědčilo pětatřicet ran. Skoro dva týdny jsi díky nim vydržel nekrást.“

„Pche,“ odfrknem si bez premýšľania. „Kradol som v iných obchodoch. A aj v tomto, len som si vždy vyhliadol, keď robil tvoj kolega. Ten je dosť neschop…“

Vetu nedokončím. Na zadok mi dopadnú ďalšie tri rany. Nestihnem sa pomedzi ne ani poriadne nadýchnuť. Bolia viac ako všetky predchádzajúce. Vyhŕknu mi slzy.

„Doufám, že to není pravda,“ chytí ma sekuriťák za bradu a natočí mi tvár tak, aby mi videl do očí.

Jasné, že to nie je pravda, pomyslím si, ale jemu to nemám v pláne priznať. Stačí, že ma vidí plakať.

„Prečo by som ti klamal?“ spýtam sa sladko a ešte na neho aj žmurknem.

Pokrúti hlavou a pustí ma. Pozriem zas na stôl. Tuším, že ma znova udrie, a vôbec sa nemýlim. Urobí to. Trikrát po sebe.

Zakňučím a mám čo robiť, aby som sa udržal na lakťoch a nezvalil na stôl.

Sekuriťák sa ku mne nakloní. Z líca mi utrie pár sĺz.

„Můžeme ty zbývající rány směnit za něco jinýho,“ šepne mi do ucha a zas prejde niekam za mňa. Do dlaní uchopí moje polky a oddiali ich od seba. Na tele mi naskáču zimomriavky. Presne totiž viem, kam sa práve pozerá. „Mám návrh. Když se ti při tvý smůle nepovedlo strčit si do kapsy žádnej pořádnej lubrikant, tak použiju ten tebou vybranej sprcháč, trochu ho naliju na tenhle krásně růžovej otvůrek – a pak do tebe vrazím svýho ptáka. Rovnou. Protože na nějaký předehry a přípravy nemáme čas.“

Z neznámeho dôvodu mi z jeho poslednej vety vybuchne v podbrušku atómovka, no potom mi význam jeho slov doputuje aj do mozgu.

„Preplo ti?“ vyprsknem. „Však ma s tou obrovskou kládou roztrháš!“ cuknem sebou, aby som sa vymanil spod jeho dotyku, ale nedovolí mi to a pridrží si ma za boky. Pri tom pohybe sa jeho rozkrok obtrie o môj zadok. Je vzrušený. Cítim to aj cez drsnú látku jeho nohavíc.

Sakra, pokojne ma roztrhaj, pomyslím si.

„Ale no tak, vždyť jsi říkal, že jsi měl i větší,“ pripomenie mi, čo som mu natrepal u neho doma.

Zhryziem si peru. Pravdu mu určite nepriznám.

Vzpurne pohodím hlavou a zas sa opriem o lakte. Dám mu tým najavo, že mi je úplne jedno, čo urobí.

Čo mne urobí.

Čakám, že ma zas udrie. Alebo že si stiahne nohavice a skutočne ma ošuká. Ale on miesto toho zamieri rukou na môj rozkrok. Obtočí mi dlaň okolo vtáka a párkrát ňou poriadne zapumpuje.

Zatnem prsty o stôl a nadržane zavzdychám.

Áno, prosím.

Objíme ma okolo pása a vytiahne do stoja, skončím chrbtom nalepený na jeho hruď. Škoda, že je stále oblečený. Chcel by som cítiť teplo jeho tela. Našťastie jeho vôňu cítim.

Sekuriťák jednu ruku presunie na piercing na mojej bradavke a niekoľkokrát drsne potiahne, druhou rukou mi ani na sekundu neprestane honiť.

Slasťou sa mi podlomia kolená. Našťastie si ma pridrží.

Je to dokonalé.

„Seš blízko, že?“ šepne mi do ucha a oblizne ušný lalôčik.

„Áno, už budem,“ vydýchnem nadržane. Neviem sa dočkať veľkého finále.

Prestane mi honiť, pretočí si ma v náručí a odtiahne ma od svojho tela. Nechápem, čo sa deje, a tak otvorím oči. Ani som si neuvedomoval, že som ich mal zavreté. Stretnú sa nám pohľady.

„Nebudeš,“ povytiahne jeden kútik do zvláštneho poloúsmevu.

„Čože?“ spýtam sa nechápavo.

„Můžeš se oblíct a jít domů,“ povie.

„Si robíš srandu?“ podvihnem obočie.

„No já ne! A ty si taky uvědom, že tohle celý není žádná sranda! Nemůžeš si vynucovat mou pozornost tím, že sem budeš chodit a strkat si pořád zboží z regálů do kapes… Čili tohle ber jako lekci, aby sis to pořádně vštípil,“ zohne sa pre moje veci a chce mi ich podať.

„Trhni si nohou, ty kretén,“ vyprsknem a o krok od neho ustúpim. „Si viem vyhoniť aj sám.“ Na dôkaz svojich slov to chcem skutočne urobiť, ale sekuriťák je v sekunde pri mne, chytí ma zápästia a prirazí k stene. Nemôžem sa ani pohnúť. Má neuveriteľnú silu.

„Alexi, teď mě dobře poslouchej! Obleč se, mazej domů – a už nikdy, ale opravdu nikdy se sem nevracej s tím, že hodláš něco ukrást! A nejenom v tomhle obchodě, v žádným, jasný? Už jsi jednu podmínku měl a já si nehodlám po zbytek života vyčítat, že jsem tě nějak vyprovokoval nebo podporoval v tom, abys po pár krádežích skončil u soudu zase! Takže jestli tě ještě jednou chytím, jak se snažíš tu něco šlohnout, ztřískám tě tak, že ti garantuju, že už se ti to líbit nebude!“ Vtisne mi bozk na ústa. Náš prvý. A zas sa rýchlo odtiahne. „A teď se obleč a zmiz odsud. Až ti dojde, proč tohle dělám, tak víš, kde mě najdeš.“

Odstúpi odo mňa a ja na neho niekoľko sekúnd len v nepochopení hľadím. Nerozumiem tomu, prečo ma vyhadzuje, a už vôbec nie tomu, prečo ma pobozkal.

Zohnem sa pre svoje veci a rýchlo si oblečiem boxerky. S nohavicami to ide ťažšie. Mám ich dosť obtiahnuté a môj stále stojaci vták odmieta pochopiť, že sa má narvať do tak úzkeho priestoru. Nakoniec tam ale vlezie. Natiahnem si tričko, nazujem tenisky, mikinu vezmem do ruky a pozriem sekuriťákovým smerom. Stojí pri dverách. V tvári má nečitateľný výraz. Odomkne a pokynie mi rukou.

Prejde so mnou k východu z nákupáku. Cestou sa nenápadne dotknem svojich úst. Ešte cítim jeho pery na svojich.

„Měj se,“ povie, keď mi otvorí dvere vedúce na parkovisko.

„Naser si,“ zazriem po ňom a rýchlym krokom zamierim od neho čo najďalej.

Bývam blízko, ale aj tak nemôžem ísť rovno domov. Musím si kvôli tomu debilovi sadnúť na neďalekú lavičku a počkať, kým sa môj vták umúdri a príjme nové skutočnosti.

Aspoň si zatiaľ na sekuriťáka poriadne ponadávam.

Čo si o sebe myslí? Takto so mnou vyjebať!

To mu, kurva, fakt nedošlo, že som ten sprostý sprcháč vzal len preto, aby sme si spolu užili?

Ale on je asi úplne jebnutý. Spravil mi prednášku, ako keby som bol posledný odpad.

Postavím sa, oblečiem si mikinu, na hlavu natiahnem kapucňu, ruky strčím do vreciek a zamierim hore najbližšou ulicou. Za pár minút som pred mojim panelákom. Čipom si odomknem vchod, vybehnem po schodoch a potichu vojdem do bytu. Rovnako potichu za sebou zavriem dvere a vyzujem sa. Nechcem sa s nikým rozprávať. Potrebujem sa len nenápadne dostať do svojej izby a tam si lízať rany, ale na pol ceste ma zastaví matkin hlas.

„Alex, čo si zas vyviedol?“ spýta sa.

V nepochopení na ňu pozriem.

„Nič?“ odpoviem otázkou. Aspoň si teda nič nevybavujem.

„Tak prečo sa domov tak zakrádaš?!“ zvýši na mňa hlas.

Myknem ramenami. Nemám na ňu náladu.

„Mňa z teba porazí,“ vyprskne nasrane. „Ak ťa sem zas prídu hľadať policajti, tak prisahám, že ťa vykopnem na ulicu a je mi úplne jedno, čo budeš potom robiť. Aj tak týmto tempom skončíš v base.“ Otočí sa na päte a odpochoduje nazad do kuchyne.

„Nič som neurobil,“ šepnem potichu, ale ona ma už nepočuje. Asi by som za ňou mal ísť a povedať jej to priamo do očí.

Asi by som to mal ísť povedať aj jemu. Končekmi prstov si prejdem po perách v spomienke na ten bozk.

Pokrútim hlavou a konečne zapadnem do svojej izby.

Zbytočná snaha. Aj tak si o mne nič dobré nemyslia. Ani matka, ani sekuriťák.

Marian

V dalších dnech Alexe v obchodě tak trochu vyhlížím. Chtěl bych se přesvědčit, jestli je po tý středeční výchovný lekci v pohodě… Sakra, nebyl jsem v úplně stejným rozpoložení už posledně? No byl! A netuším, jak on to dělá, že mě pokaždý zvládne tak vyprovokovat – k něčemu, o čem si pak nejsem jistej, jestli jsem to náhodou nepřehnal! Takže jo, znovu ho vyhlížím a znovu doufám, že se na mě zase povýšeně zakření a v očích mu budou tančit potměšilý, samolibý ohníčky…

Alex se ale v obchodě neukáže celej týden, no a když ho ve čtvrtek konečně zahlídnu, tak o nějakým křenění nebo potměšilým úšklebku nemůže být ani řeč. Prostě proběhne obchodem, jako kdyby měl na vyřízení toho nákupu jenom pět minut, i přesto se ale k některým regálům několikrát vrací, asi jak si průběžně vzpomíná, co má všechno ještě nařízený přinýst domů. Protože podle toho, co hází do košíku, to nevypadá, že by dělal nákup pro sebe… Teda jako ne že bych ho nějak sledoval!

Na druhou stranu, dobře že ho sleduju – díky tomu si všimnu, jak mu při zmatečným hledání peněženky před pokladnama vypadne něco z kapsy. Nějaká karta nebo tak něco… Než k tomu místu dojdu, nějakej další zákazník dokonce bezděky tu kartu odkopne pod police se sladkostma, takže mi chvilku trvá ji vylovit, no a mezitím už si Alex strká zaplacený věci do batohu a rychlým tempem mizí k východu.

Vydám se za ním a přidám do kroku, abych ho dohnal, zatímco očima lustruju, co to vlastně držím v ruce: studentskej průkaz… Sám pro sebe se uculím, když omrknu fotku jeho majitele – a přečtu si jeho jméno: Alexej… Nejenom že se mi k němu nějakým způsobem hodí, ale tak nějak mě i potěší, že mi nekecal. Protože mohl – a já bych to nikdy nezjistil, že si ze mě jenom tak vystřelil.

„Alexi!“ zavolám na něj a popoběhnu, aby mi neutekl, a protože to už jsme před budovou a kolem nás zrovna profrčí nějaká parádně vytuněná motorka, v jejímž hluku mohl můj hlas zaniknout, natáhnu se a jemně ho chytnu za zápěstí.

Alex sebou trhne a zmateně se otočí, a když zaregistruje, že jsem to já, prudce vytrhne svou ruku z tý mý a zaškaredí se na mě:

„Hej, čo je? Nič som neukradol!“

„Já vím,“ usměju se na něj smířlivě a strčím mu pod nos tu kartičku. „Naopak jsi nám tu něco nechal…“

„Ou… aha,“ vydechne už o poznání tišším hlasem, svůj průkaz si ode mě převezme, a aniž by se mi podíval do očí, zadrmolí: „Tak asi dík…“ Načež se ode mě odvrátí a tentokrát už pomalu, loudavě pokračuje ve svý cestě domů.

Zamyšleně za ním hledím. Sakra, to vypadá, že jsem posledně asi fakticky přestřelil! Jako jasně, chtěl jsem, aby se nad sebou a svým chováním zamyslel, ale co když to celý pochopil… úplně blbě?

„Lexi!“ nedá mi to nakonec, a i když se ke mně Alex neotočí, tak se aspoň zastaví v chůzi, čili pokračuju: „Tenhle a příští týden končím každej den v šest. Kromě soboty a úterka, to nemám směnu… Kde parkuju, už víš. No… a zbytek je na tobě.“

A s těma slovama se otočím na patě a vrátím se zpátky na svý pracoviště. Vím, že mě Alex slyšel… no ale přebrat si to nějak už musí sám. A jak si to přebere, to bych si v tuhle chvíli absolutně netroufl vsadit.

Na další nákup dorazí až v pondělí. Ve třičtvrtě na šest. Přičemž se na mě nepodívá ani koutkem oka. Tak nějak z toho už vytuším, že mě chce jenom provokovat, ale že u mýho auta za zhruba půlhodinu stepovat nebude – a trefím to.

O auto ho najdu drze se opírat až ve čtvrtek. A to i přesto, že na parkoviště dorazím až po půl sedmý, protože se k nám na pobočku na neohlášenou návštěvu dotřepal můj přímej nadřízenej… Když se ozve jemnej, ovšem charakteristickej zvuk potý, co na dálku auto odemknu, Alex se jenom významně zahledí na displej svýho mobilu, načež si ho s odfrknutím zase schová do kapsy. Moc dobře pochopím, co tahle jeho němá etuda měla znamenat.

„No jo, no, nejsi holt jediná nepředvídatelná osoba široko daleko!“ prohlásím, zatímco si otvírám dveře řidiče, a potěšeně zaznamenám, že těsně předtím, než si Lex zaleze na místo spolujezdce, přeběhne mu přes rty takovej nenápadnej, sotva znatelnej úsměv.

„Máš se?“ prohodím ležérně asi o minutku později, když vyjedu z parkoviště a zařadím se do proudu aut na hlavní ulici.

Lex jenom trhne hlavou, opět neřekne nic, ale nevadí. V podstatě mi odpověděl už tím, že vůbec přišel.

Tím vlastně odpověděl na spoustu mých případných otázek, a tak se ani po příchodu do bytu nezdržuju s nějakým chozením kolem horký kaše. Odvedu ho rovnou do ložnice, kývnu hlavou ke koberci před postelí a stroze ucedím:

„Víš, co máš dělat.“

Konečně se mi podívá přímo do očí a já si v těch jeho čtu, že ví – ale že nechce.

„Cola by nebola?“ potvrdí mi to otázkou, kterou doprovodí tím svým typickým přidrzlým úsměškem.

Kterej mi už hodně chyběl.

A kterej ve mně probouzí touhu si jeho nositele zase trochu pokrotit. Trochu – a přitom pořádně.

„Bude, neboj,“ mrknu na něj. „Ale neměnil bych už zavedenej a osvědčenej postup… Takže na kolena.“

Tentokrát už se s dalšíma pokusama o odmlouvání nenamáhá a okamžitě mě poslechne. Čímž mi – opět – odpoví na spoustu mých otázek a domněnek.

Kleknu si za něj a chvilku ho zkoumavě osahávám a hladím po celým těle. Jen tak, protože můžu. A protože jeho tělo teď patří mně.

Zbavím ho trička… a hlesnu:

„Ruce…“ A Alex je dá automaticky za záda. „Tak se mi to líbí,“ pochválím ho šeptem, protože už jsem si posledně stihl všimnout, že mu podobný pochvaly dělají dobře.

Rozepnu mu kalhoty, skasám mu je pod zadek a zvídavou dlaní mu vklouznu do klína. Nejdřív to jeho nádobíčko prohmatám přes boxerky, potom zajedu i pod ně – a spokojeně poslouchám, jak se Alexovi pod těma mýma dotykama zrychluje dech… No, to by jako taková předehra předehry mohlo stačit.

Na chvilku se mu přestanu věnovat, pro změnu přetáhnu přes hlavu tričko sobě a hned nato si odepnu pásek a vytáhnu si ho z kalhot. Alex se zachvěje a nasucho polkne, ale tentokrát mám s tím páskem jiný úmysly než posledně: svážu mu s ním ruce za zády.

Zvednu se, chytnu Lexe pod pažema, přesunu ho těsně k mý posteli a tlakem na lopatky mu naznačím, že se má hrudníkem položit na matraci. Rychle si stáhnu z nohou kalhoty, jenom ve spodním prádle si za něj znovu kleknu a natisknu se na něj tak, aby na svým zadku cítil, jak jsem z tohohle všeho vzrušenej. Pak mu ne zrovna jemně promačkám půlky… a ukazováčkem, kterej prostřídávám s palcem, několikrát rádoby ledabyle projedu tu smyslnou rýhu mezi jeho půlkama tam a zase zpátky.

„K tvýmu velkýmu štěstí mám v šuplíku ne sprcháč, ale kvalitní lubrikant,“ pronesu polohlasně. „Takže co kdybysme ho vyzkoušeli?“

Alex 

Zhryziem si peru. Lubrikant by som fakt ocenil. Hlavne, keď si v mysli vybavím toho obra, čo má sekuriťák medzi nohami. Ale nebudem predsa žobrať o nejakú trápnu jemnosť! Na to nech zabudne. Aj tak mi to pravdepodobne ponúkol len preto, aby sa mi vysmial, ak by som súhlasil.

„Po zlom,“ odpoviem na jeho obľúbenú otázku, i keď ju tentokrát nepoložil.

„Ty seš fakt číslo,“ pristane mi sprudka na zadku jeho dlaň. Nečakám to, a tak to so mnou trochu trhne, keď to zabolí. „Zajímavý!“ stiahne mi boxerky do polovičky stehien a končekmi prstov prejde po pokožke na zadku. „Aha, už chápu. Ještě tu máš modřiny z minula. No jo, pásek zanechává pokaždý krásný stopy,“ povie takmer zasnene.

„Vôbec to necítim,“ zaklamem. Nemusí vedieť, že som si dva dni po tom výprasku nemohol ani poriadne sadnúť.

„Jasně že ne,“ drsne mi stisne obe polky. Ledva ovládnem zakňučanie. „Ale jak teda chceš. Poradím si s tebou i bez lubrikantu.“ Chvíľu sa nič nedeje a potom zacítim na svojom vstupe niečo fakt veľké. Nasucho prehltnem. A znova, keď sekuriťák svojho vtáka začne tlačiť do môjho tela. Nie je to vôbec príjemné. Len to bolí. A to sa do mňa ešte nedostal ani len na milimeter. Dokonca nemôžem dať ani od seba nohy, i keď by som to práve fakt potreboval. Lenže nohavice a boxerky, ktoré mi stiahol na stehná, sú ako povraz. Nemôžem sa poriadne hýbať.

Kurva, to nedám.

Zafňukám a on v tom momente prestane.

„Pořád po zlým?“ spýta sa.

Zovriem k sebe pery. Odmietam odpovedať.

Zájde mi rukou medzi nohy a prehmatá gule. Čakám, že poriadne pritlačí, aby ma donútil zmeniť názor, ale on sa miesto toho postaví, podoprie ma a pomôže do stoja aj mne. Oprie ma o svoju hruď.

„Víš co? Tak buď zticha. To bude ideální. Aspoň si to u mě ještě víc neposereš.“

Aj by som mu niečo odvrkol, lenže mi s posledným slovom začne honiť a to je fakt dokonalé.

Nadržane zavzdychám. Je to pre neho ako znamenie. Jednu ruku mi presunie na bok a druhou stiahne boxerky spolu s nohavicami až k členkom. Pomôže mi vystúpiť z kôpky môjho oblečenia a odnaviguje ma k posteli. Na matrac ma napol položí a napol hodí. Chvíľu mi trvá nájsť vhodnú polohu. S rukami zviazanými za chrbtom je to docela náročné. Nakoniec ležím čiastočne na boku a čiastočne na bruchu. Tak, aby som mal na sekuriťáka dobrý výhľad.

On zatiaľ prejde ku komode a otvorí jednu zo zásuviek. Vytiahne lano a hodí ho ku mne na posteľ.

Podvihnem obočie.

„Rozmysli si, jestli chceš ošukat zepředu, nebo zezadu. Podle toho si tě svážu. Protože v opačným případě bys mi mohl chtít zkusit utýct – a to bych nerad…“

Zacuká mi v rozkroku. Môj vták má viditeľne svoju vlastnú predstavivosť a vzťah k bolesti.

„Určite zozadu,“ odvrknem. „To vieš, do tváre nie si práve krásavec.“

Sekuriťák na mňa kmitne pohľadom a usmeje sa. Má nádherný úsmev, hlboké oči, orlí nos, úchvatné črty a nenormálne sexy telo.

„Škoda,“ povzdychne si hrane. „Už jsem se těšil, že ti zase budu moct otírat slzičky.“

„Zabudni, že budem plakať…,“ začnem, ale prestanem rozprávať, keď vedľa mňa na posteli zas niečo pristane. Je to dildo. Nič veľké. Taký normálny priemer. „Bojíš sa, že sa ti nepostaví, a dúfaš, že nespoznám rozdiel?“ spýtam sa.

„O mou erekci se fakt strachovat nemusíš,“ pohoní si vtáka. Ten jeho gigant stojí teda ukážkovo. „Ale podle tvýho frajerskýho řečnění jsem usoudil, že oceníš v zadku dvě věci naráz.“

„Ti jeblo?“ vyprsknem, keď si to predstavím. Posadím sa a chcem sa zošuchnúť z postele. Asi u toho nevyzerám práve esteticky, ale s rukami spútanými za chrbtom to inak nejde.

„No neříkal jsem to, že budeš chtít utýct?“ sekuriťák je dvoma rýchlymi krokmi u mňa a zatlačí ma nazad na posteľ. Je silný. Nemám šancu sa ani pohnúť. Nerád to sám sebe priznávam, ale začínam sa báť.

„Alexi,“ osloví ma, trochu uvoľní svoj stisk a spojí so mnou pohľad. Odvrátim od neho tvár. Nechcem, aby videl, že som vystrašený. „Podívej se na mě!“ prikáže.

„Naser si,“ odfrknem.

Nakloní sa k môjmu uchu a oblizne mi ušný lalôčik. Na sekundu ho dokonca vsiakne medzi pery. Je to kurevsky vzrušujúce. Zavzdychám. A ešte viac, keď mi jeho prsty zablúdia na bradavku, ktorú zdobí piercing, a začnú sa s ním hrať.

„Podívej se na mě,“ prikáže znovu.

Urobím to takmer proti svojej vôli. Za odmenu sa na mňa usmeje a pohladí ma po tvári. Pretočím očami, aby si náhodou nemyslel, že ma to gesto potešilo.

Ale potešilo. A ukľudnilo. Niekde vnútri. I keď vôbec nechápem prečo.

„Neboj se,“ povie. „Tu hračku mám jenom na přípravu. Jinak by sis mýho ptáka v sobě moc neužil, protože by tě to akorát hodně bolelo…“

„No zas si tak nefandi,“ podvihnem obočie.

„Prosím tě, buď radši zticha,“ prikryje mi dlaňou ústa. „Zkus to aspoň jednou. Prostě se kousni do jazyka, chvilku přemýšlej – a až pak mluv. Nebo si tě budu muset umlčet po svým. Jinak pořád platí, že stopka je mý jméno. Pamatuješ si ho?“

Marian.

„Tak pamatuješ?“ spýta sa znova.

Pomaly prikývnem. Odkryje mi ústa a svoju ruku nahradí perami. Na sekundu zabudnem aj dýchať. Nečakal som, že ma zas pobozká a že náš druhý bozk bude tak podobný tomu prvému, a zároveň zas trochu iný. Rovnako rýchly. Rovnako drsný. No predsa v ňom bude až záhadné množstvo nehy.

„Přetoč se na břicho,“ požiada. Poslúchnem a zvládnem to dokonca bez rečí. Rozviaže mi ruky a svoj opasok odhodí na zem. Pracka pri tom trochu cinkne. Pozriem za tým zvukom, a tak mám dokonalý výhľad na to, ako vezme do ruky lano. Viditeľne zaváha a potom ma pohladí po ramene. „Beru to, že tě tvý utíkací tendence už přešly, takže tohle zatím nebudeme potřebovat…“

Napadne ma kopa pripomienok, ale je mi jasné, že by sa mu ani jedna nepáčila, a tak ich na moje vlastné prekvapenie prehltnem a nič nepoviem.

Sekuriťák sa postaví, prejde ku komode a vytiahne z nej nejaké ďalšie veci. Čo to je, zistím až po tom, ako ich poukladá na posteľ. Lubrikant spoznám hneď. Kondóm tiež. Pri náustku s koženým remienkom mi to trvá trochu dlhšie. Zatiaľ som niečo také naživo nevidel. Zato v porne som ich videl až priveľa a je mi jasné, že ma to dokáže dokonale umlčať.

Zovriem k sebe pery.

To nie je fér! Veď som už bol ticho!

„Neboj,“ odsunie náustok z môjho zorného uhla, akoby mi prečítal myšlienky. „To jsem vytáhl jenom pro jistotu. Kdybys měl náhodou znovu potřebu se se mnou dělit o svý přidrzlý komenty.“

Natočím na neho tvár a aspoň po ňom poriadne zazriem, keď už mu nemôžem zaklamať, že sa nebojím ničoho a jeho už vôbec nie.

Zasmeje sa, natiahne sa pre vankúš, ktorý má pri čele postele, a podá mi ho.

„Vystrč na mě zadek,“ požiada a otvorí fľaštičku s lubrikantom. Hrane si povzdychnem, ale aj tak si vankúš strčím pod seba, aby mal ku mne dobrý prístup.

Prevalí sa na posteli, prudko mi roztiahne nohy a vkliesni sa medzi moje stehná. Ozve sa charakteristický zvuk otvárania lubrikantu, za okamih mi chladivý gél dopadne medzi polky. Na tele mi naskáču zimomriavky a určite nie preto, že by mi bola zima. Som vzrušený a zároveň zas trochu vystrašený. Podvedome zatnem zuby v očakávaní, že do mňa sekuriťák niečo sprudka vrazí. Pravdepodobne to dildo, ktoré mi sľúbil na roztiahnutie. On však miesto toho obkrúži vstup do môjho tela končekom prsta, pridá ďalšiu dávku lubrikantu a až potom pocítim tlak.

Jeho prst do mňa vkĺzne bez najmenších problémov a mne utečie vzdychnutie.

„Ten tvůj zadeček je luxusní,“ povie a ja pocítim prvýkrát po dlhej dobe rozpaky. Nie som zvyknutý na také pochvaly. Zaborím tvár do matraca, aby nebolo vidieť, že sa červenám.

Sekuriťák zatiaľ pridá druhý prst. Nestihnem ten nový pocit ani poriadne navnímať a jeho prsty nájdu ten zázračný bod v mojom tele a už sa ho rozhodnú neopustiť. Úplne ochabnem. Samozrejme s výnimkou môjho vtáka. Ten by si najradšej nadšením poskočil, ak by nebol stlačený medzi vankúšom a mojim telom.

„Kurva,“ vyletí zo mňa nadržane. Až potom si uvedomím, že mám zakázané rozprávať, a tak dodám jedno rýchle: „Sorry.“

„V pohodě,“ zasmeje sa sekuriťák a pridá tretí prst. Alebo sa o to aspoň pokúsi. Už to nejde až tak jednoducho, a tak mu to chvíľku trvá. „Sakra, seš fakt úzkej,“ vydýchne, keď sa mu to konečne podarí.

Mám chuť sa začať obhajovať, ale jeho ďalšie slová mi v tom zabránia.

„Až budu v tobě, udělám se za pár sekund,“ povie.

Spokojne sa usmejem, aj keď tuším, že to značne preháňa.

Pomaly zo mňa vytiahne všetky prsty a ešte pomalšie ich začne zasúvať nazad. Zaborím nechty do matraca. Cítim poriadny tlak, ale zďaleka to nie je nepríjemné. Práve naopak. Najradšej by som sa na jeho prsty narazil a nechal sa ošukať len nimi. Má ich kurevsky šikovné.

Sekuriťák ten pohyb párkrát zopakuje, a až keď usúdi, že som úplne uvoľnený, natiahne sa pre dildo. Začujem, že zas otvoril fľaštičku s lubrikantom, a o chvíľu mi na zadok kvapne ďalšia hodná dávka chladivej tekutiny. Až potom začne do mňa zasúvať svoju zmenšenú náhradu.

Ide to úplne hladko.

Tak už poď do mňa ty, pomyslím si, keď je vo mne dildo úplne celé. Pomrvím sa. Z vtáka mi neskutočne tečie. Inak on o pozornosť prosiť nedokáže.

„Ššš, už to bude,“ pridrží si ma sekuriťák voľnou rukou a párkrát hračku vysunie a zas zasunie. Nakoniec ju vo mne nechá. Ponorenú až nadoraz. Dlaňami ma pohladí po stehnách, akoby si ma tým pohybom privlastňoval, a jeho ruky zmiznú. Ozve sa nejaké trhnutie, tuším, že otvára kondóm. Podľa jeho nadržaného vzdychu si ho aj nasadzuje.

Obliznem si pri tej predstave pery.

Vytiahne zo mňa hračku a o sekundu ju nahradí niečo iné. O poznanie väčšie.

„Uvolni se pro mě,“ požiada zmyselným hlasom a ja si síce nie som istý, že sa dokážem uvoľniť ešte viac, ale určite sa o to pokúsim.

Chytí ma za boky a pritiahne o kus k sebe. S tým pohybom do mňa vkĺzne jeho žaluď. Zakňučím pod tým novým pocitom. Je obrovský. V živote som v sebe nič tak veľké nemal. Mám pocit, že ma rozťahuje viac, ako to je vôbec možné.

Lenže to sa mýlim a on ma o tom rýchlo presvedčí.

Vtlačí do mňa ďalší kus svojej dĺžky a ja privriem oči. Nie som si istý, či za to môže bolesť, alebo blaho, ktoré cítim. Dosť sa to vo mne mieša.

„Máš fakt luxusní zadek,“ vtesná podo mňa svoje ruky a ako handrovú bábiku ma vytiahne na všetky štyri. Na bedrá mi položí dlaň a prinúti ma, aby som prehol chrbát. Potom dá zas ruky na moje boky a začne ma doslova nabodávať na svoju kládu.

Cítim každý centimeter. A tých centimetrov naozaj nie je málo.

„Už jenom kousek,“ sľúbi a s hlbokým výdychom prirazí o niečo prudšie ako doteraz. O zadok mi plesnú jeho gule.

Roztrasú sa mi ruky, mám problém sa na nich udržať, a nakoniec tú snahu vzdám a klesnem na lakte.

„Vydrž, teď už to bude lepší,“ zablúdi mi sekuriťák dlaňou do rozkroku a prehmatá mi vtáka. „Ale jak vidím, ty si nestěžuješ,“ povie prekvapene, keď usúdi, že som stále maximálne vzrušený.

Niečo by som mu odvrkol, ale mám v hlave úplné vzduchoprázdno. Chcem len, aby sa konečne pohol. Inak ten šialený tlak nevydržím.

Poslúchne, akoby mi prečítal myšlienky. Dnes zďaleka nie prvýkrát.

Spraví niekoľko krátkych a pomalých pohybov a potom zo mňa úplne vykĺzne. Podvedome zatnem zuby. Čakám, že do mňa rýchlo prirazí, ale miesto toho začujem, že zas otvoril lubrikant. Chvíľu sa nič nedeje a potom do mňa hladko vkĺzne jeho žaluď. Už mi chýbal. Za sekundu ho mám v sebe celého. Vydýchneme naraz.

Prikryje ma váhou svojou tela a ja klesnem na matrac. Zadok mám vystrčený len vďaka vankúšu.

„Hmm, a teď z tebe vyšukám všechnu tu tvou neposlušnost a drzost,“ zasmeje sa mi do ucha a okamžite začne na svojich slovách pracovať.

Vzdychám a kňučím v rytme jeho prírazov.

Marian

Miluju, když se pode mnou kluci vrtí a kroutí a prudkýma pohybama pánví mi vycházejí vstříc, ale stejně tak miluju, když jsou vzrušením a dlouhotrvajícím neukojením úplně zničení a odevzdaní a jediný, čeho jsou schopní, je vydávat napůl nadržený, napůl zoufalý zvuky… Alex patří momentálně do tý druhý skupiny. A mě to rajcuje tak moc, že musím sám sebe krotit, abych z něj doopravdy nevyšukal všechnu tu jeho nejenom neposlušnost a drzost, ale celkově veškerou energii!

Když do něj, nebo teda konkrétně do XXL kondómu konečně vyvrcholím, na chvilku se svalím na jeho záda a jenom popadám dech, zatímco poslouchám a i cítím jeho zrychlený nadechování. Pak z něj opatrně vyklouznu, ale ještě chvilku si dovolím poležet na jeho horkým, neukojenou touhou rozechvělým těle, než se konečně zvednu a odběhnu do koupelny.

Nebyl jsem tam ani minutu, přesto mezitím Alex stihnul změnit polohu: leží na zádech, ruce má na pohodu založený pod hlavou a propaluje mě provokativním pohledem, zatímco polštář, kterej měl ještě před chvilkou pod podbřiškem, leží pohozenej na zemi.

Jenom na něj povytáhnu obočí, že jako co to má znamenat, a on se uculí jako neviňátko samo:

„No čo? Teraz si zaslúžim odmenu!“

„O tom ty nerozhoduješ!“ upozorním ho a snažím se znít přísně, ale mám co dělat, aby mi u toho necukaly koutky. Chceš odměnu? No tak ji dostaneš!

„Ale no taaak!“ protáhne sladce – a pravačkou si vjede do rozkroku: „Určite ti chýbalo dobré lízatko.“

Přikleknu si k němu na postel, popadnu ho za to neposlušný zápěstí a ruku mu přišpendlím k polštáři vedle jeho hlavy:

„A do toho, co mi chybělo nebo nechybělo, ti pro změnu nic není… Naopak mám dojem, že něco chybí tobě.“ Načež ho popadnu i za předloktí druhý ruky, obě mu je sevřu nad hlavou, natáhnu se po tom odloženým kousku provazu a začnu mu hbitě svazovat zápěstí k sobě. „A sice ten už posledně slíbenej výprask pravítkem, že?“

Alex nasucho polkne:

„Ale… to už je dávno premlčané.“

„Určitě není,“ ušklíbnu se na něj. „Naopak se k tomu připisují všelijaký úroky a penále za zpoždění… a tak nějak… Takže jestli ses těšil, že už za pět minut odsud spokojeně a hlavně teda uspokojeně vypadneš, tak to ses těšil předčasně.“ A spolu s těma slovama mu už spoutaný ruce připevním k pelesti.

Zvednu se z postele a dnes už poněkolikátý zašátrám v šuplíku komody. Líbí se mi, jak po mně Lex nejistě pokukuje…, a když mu ukážu, co jsem z hlubin svýho šuplete vylovil tentokrát, tak jak si nervózně zhryzne ret.

„To nie je fér!“ ohradí se, když si sednu na matraci vedle jeho hlavy a chci mu černou masku natáhnout přes oči.

Užuž mám na jazyku další poznámku, kterou bych ho popíchl a ještě o trochu víc znejistil, ale když se s ním spojím pohledem a všimnu si, že už zase začíná být vystrašenej, radši ho provokovat přestanu.

„Však to není za trest, ale za odměnu, neboj,“ usměju se na něj – a teprve pak mu masku nasadím. Upravím a uhladím mu ji na tváři tak, aby mu nikudy do očí nepronikalo světlo, a pak neodolám, skloním se k němu a věnuju mu jednu rychlou, přesto uklidňující pusu.

Hned vzápětí bych to nejradši udělal znovu – a sice poté, co zalovím v komodě pro dnešek naposledy… Vytáhnu z ní lahvičku s masážním olejem, což ale Alex nemůže vědět, a když mě slyší v tom šuplíku šramotit, znejistěle si olízne rty. Už dopředu se usměju při představě, jak bude překvapenej, když se místo slíbenýho výprasku pravítkem dočká masáže celýho těla… Nebo teda ne úplně celýho, ale dejme tomu jeho přední poloviny. Přičemž nejintenzivněji mám v úmyslu se věnovat jeho klínu, že jo. Ale to má zatím čas.

Kleknu si mezi Lexovy nohy, štědrou dávku oleje si odkápnu a zahřeju v dlaních, pak se nad něj skloním – a začnu mu tu po bylinkách vonící tinkturu vtírat do hrudníku. A do kůže na krku. A do ramen. A do bradavek. A do kůže na břiše. A do pupíku. A znovu se vrátím k hrudníku… a k bradavkám, který mastnýma prstama pořádně promnu. Ta kovová věcička, která Alexovi jednu bradavku zdobí, mě nějakým způsobem fascinuje a přitahuje, takže se skloním a pohraju si s ní i jazykem… Lex se pod všema těma mýma dotykama může uvzdychat a jeho roztancovaný péro už taky neví, jak by si řeklo o trochu mý pozornosti, ale budou si muset ještě chvilku počkat.

Další na řadě je totiž masáž nohou. Když už se do masírování dám, tak jsem pečlivej – takže si v dlaních rozehřeju další nášup oleje, poposunu se po posteli o něco níž… a Lexe juniora jenom tak mimoděk olíznu, aby se neřeklo, přičemž Alex se u toho prohne v zádech tak prudce, až mám strach, jestli mu u toho nekřupnou nějaký kosti… No a pak už začnu voňavej přípravek vmasírovávat do jeho stehen… a pod kolena… a do lýtek… Nejdřív pravou, a pak i jeho levou nohu chytnu za kotník a opřu si ji o svý stehna, aby mu mohl promasírovat i šlapky. Napůl očekávám, jestli mě Alex třeba neokřikne, že je tam lechtivej nebo tak něco, ale ten nemá na žádný poznámky kdy: hlasitý vzdechy, který se mu linou z pusy, jsou už tak nadržený a smyslný, že se mý slabiny zase začínají podezřele probouzet k životu…

A to přitom ta nejzajímavější část teprve přichází. Crknu si do dlaně ještě trochu olejíčku – a vmasíruju ho do Lexova podbřišku. A do vnitřní strany stehen. A taky do jeho koulí. A ačkoliv ten olej krásně voní, tak chuťově je dost hnusnej, čili Lex junior má smůlu – ten se dneska masáže nedočká. Místo toho si ho přidržím za kořen, skloním se – a jazykem polaskám uzdičku. Alex vyhekne a zakňučí zároveň, a když k němu zvednu oči, vidím, jak se mu rychle zvedá a klesá hrudník a křečovitě stahuje podbřišek…

Ještě chvilku si s jeho pérem hraju jenom jazykem, než ho vcucnu celýho do pusy – a o moc víc toho udělat nestihnu. Ta vlna orgasmu nás smete všechny tři – Alexe, kterej kdyby nebyl přivázanej k posteli, tak se snad vznese ke stropu, jeho péro, který mi začne do pusy pumpovat dávky lahodnýho nektaru, no a mě v podstatě taky, protože mám co dělat, aby mi Lex junior nevyklouzl z pusy a abych to všechno spolykal.

Chvíli počkám, až se Alexovo trhavý lapání po dechu trochu zklidní a zpravidelní, a teprve pak se k němu nakloním, abych mu mohl uvolnit ruce a stáhnout z očí tu masku. Nechá oči zavřený, ale usmívá se od ucha k uchu, tak se na něj taky usměju, i když mě nevidí, no a než se ze svýho výletu do vesmíru vrátí, zajdu mu do ledničky pro plechovku Coly.

„Dík,“ řekne, když se vyhoupne do sedu, nenápadně, ale bohužel pro něj ne nepostřehnutelně se bolestínsky zaksichtí – a pití si ode mě převezme.

„Za co?“ uculím se na něj.

„No za to pitie. Za čo iné?“ ohradí se, ale malinko u toho zčervená ve tvářích. Pak mu z mýho výrazu možná dojde, že jsem si toho všiml, tak pro jistotu dodá: „Za to, že som celý mastný od oleja, ti fakt ďakovať nebudem! Teraz, aby som sa išiel osprchovať…“

„Však můžeš,“ pokrčím ramenama.

„To určite. A ty tam za mnou prídeš a zas ma pretiahneš.“

Pousměju se nad tím, jak musí být pořád v opozici, ale pak zvážním:

„Alexi, klidně si tu sprchu dej, já bych tam přece za tebou…“

„Nerieš to,“ skočí mi do řeči a na jeden zátah vyžahne dobře půlku plechovky. „Dám si sprchu doma.“

„Okej,“ znovu trhnu ramenama a přestanu si ho všímat, tak nějak nejde přehlídnout, že mu přemíra mý pozornosti není příjemná. Místo toho si zajdu do kuchyně taky pro něco k pití, a když se vrátím, Alex už má na sobě boxerky a tričko a právě zvedá ze země svý kalhoty.

„Hodím tě zase domů,“ začnu se rozhlížet po svým oblečení.

„Sice si za tou vetou zabudol dať otáznik, ale odpoveď je nie,“ odvrkne, aniž by se na mě podíval.

Zmateně k němu zvednu oči:

„Co…? A proč ne? Nebydlíš zrovna za rohem!“

„V pohode, socka chodí každú chvíľu,“ odpoví, zatímco si zapíná kalhoty.

Povzdychnu si:

„Tak jak chceš.“ Sice tomu jeho chování moc nerozumím, ale tak… je dospělej. Předpokládám, že domů trefí. A stejně tak předpokládám, že k tomu, že se mnou nechce jet autem, má nějakej důvod. Nejradši bych se ho zeptal, jestli je všechno v pohodě, ale stejně by mě zase jenom odbyl nějakou přidrzlou průpovídkou, tak to nechám být…

„Maj sa,“ konečně ke mně zvedne oči, věnuje mi cosi jako náznak úsměvu – a pak už se ponáhľa do předsíně.

„Dík, ty taky,“ zavolám za ním…, a když se ke mně donese zvuk zabouchnutých dveří, natáhnu se na postel, zavřu oči… A zatímco si znovu vybavuju, co všechno se dnes na týhle matraci odehrálo, nechám svou pravačku, ať mi vklouzne do rozkroku.