Po zlým – i po dobrým (1/3)

Pokračovanie série "Po dobrým – nebo po zlým?"

Alex

Nahádžem do košíka posledné veci z maminho zoznamu a poobzerám sa po predajni. Marian stojí pár metrov odo mňa a sleduje ma. Nečaká však, že niečo ukradnem. Toto sme si už vyjasnili. Skôr tuší, že sa k nemu dnes zas pozvem.

Nesklamem ho a prejdem rovno k nemu.

„Potrebujem šukať,“ poviem potichu.

„Spíš potřebuješ ztřískat,“ uškrnie sa.

Podvihnem obočie a on prikývne. Takže sme sa dohodli. Zďaleka nie prvýkrát. Vlastne sa už podobným spôsobom stretávame viac ako dva mesiace.

Samozrejme nie vždy mu oznamujem, že potrebujem šukať. Niekedy ma pozve on. Niekedy na seba len kývneme a on už vie, že budem podvečer čakať u jeho auta.

Zamierim k pokladniam, zaplatím, nahádžem si nákup do batohu a za pár minút som doma. Potrebujem ešte stihnúť sprchu.

V kuchyni ma privíta matka.

„Nesvieti svetlo,“ skonštatuje.

Povzdychnem si, ale vôbec sa nad tým nepozastavím. Zvyčajne stačí len vymeniť žiarovku, a tak to skúsim aj tentokrát. Lenže neúspešne. Problém je niekde inde a mne nakoniec jeho nájdenie a oprava trvá viac ako hodinu. Matka mi pri tom úspešne sekunduje sprostými kecami o tom, ako ma v škole vôbec nič nenaučili, inak by som to mal dávno hotové. Nepohádame sa len preto, že mám myšlienky už dávno u Mariana. A u jeho vtáka. Tá jeho mega kláda mi bude fakt chýbať, keď ho raz prestanem baviť.

Možno mi toho bude chýbať viac, ale nad tým sa radšej vôbec nepozastavujem. Miesto toho všetko dokončím a stlačím vypínač. Svetlo zas svieti.

„Je to opravené,“ poviem matke, i keď sedí len kúsok odo mňa a určite to vidí aj sama.

„Ale že ti to trvalo, už som mala dávno variť, za hodinu príde Andrejko domov a nebude mať nachystané jedlo.“

„Tak to sa z toho asi poseriem,“ zamumlem tak, aby ma nepočula, odložím si náradie a zapadnem do kúpeľne. Nestíham, ale aj tak si na sebe dám záležať.

Po sprche si do batohu zbalím tričko, tepláky, ponožky, náhradné boxerky a vypadnem z bytu. Je mi jasné, že budem u Mariana spať. Vlastne je to už také naše pravidlo, že ostávam na noc. Dnes som za to obzvlášť rád. Aspoň sa vyhnem bratovi.

Na ulici pridám do kroku. Teoreticky by som mohol aj pobehnúť, ale zas to s tým ponáhľaním netreba preháňať. Ak chce, tak ma počká. Ak nechce, tak… no proste dohodli sme sa, tak by mal počkať.

Na parkovisko sa dostavím až tesne pred pol siedmou. Marianove auto tam stále stojí. Prejdem k nemu, nazriem dovnútra a až potom otvorím dvere a zapadnem na sedadlo spolujazdca.

„Čau,“ pozdravím.

„Ahoj! Už jsem myslel, že jsme se odpoledne špatně pochopili,“ Marian pozrie na mňa a potom na hodinky na palubovke, akoby čakal, že mu vysvetlím, prečo toľko meškám.

Miesto ospravedlnenia mu zamierim dlaňou rovno na rozkrok.

„Však ti to vynahradím,“ uškrniem sa a pomačkám mu výbavičku.

„Seš drzej,“ skonštatuje.

„Ale šikovnej,“ zasmejem sa a pritom trochu skomolím češtinu.

„Nejradši bych popojel jenom tamhle,“ kývne hlavou k ceste do lesíka, kde bežne chodia ľudia za tmy šukať. „A potom bych celou cestu ke mně nadšeně sledoval, jak se ti blbě sedí. No ale bohužel s sebou nemám lubrikant,“ chytí ma za zápästie a stiahne mi ruku zo svojho vtáka.

„Och, to ma mrzí,“ zatvárim sa naoko nevinne.

Marian naštartuje.

„Chodíš fakt strašne nepripravený,“ vysmejem sa mu.

Motor zas zhasne. Podvihnem obočie. Marian otvorí dvere a vystúpi. Nakloní sa do auta a zavelí:

„Ani se odsud nehni!“ Hneď nato dvere zabuchne. Pozriem z okienka a vidím ho rýchlym krokom mieriť do obchodu.

Do už zatvoreného obchodu.

Otvorí si služobný vchod a na pár minút sa stratí vo vnútri budovy.

Von vyjde s podivným výrazom v tvári. Usmieva sa tak nejak zákerne. Na tele mi naskáču zimomriavky a vôbec neviem prečo.

Marian nasadne do auta.

„Zabudol si si kľúče od bytu?“ zaprovokujem, ale popravde len potrebujem vedieť, čo to jeho náhle zmiznutie znamenalo.

Pozrie na mňa a jeho úsmev sa ešte rozšíri. Neodpovie, ale hodí mi medzi nohy fľaštičku lubrikantu a naštartuje.

Chvíľu mi nedochádza, čo sa to práve stalo, ale jeho slová ma preberú:

„Být tebou, tak si ten lubrikant otevřu. Protože až zastavíme, dám ti minutu – a potom tě ošukám a bude mi jedno, jestli seš nebo nejseš připravenej.“

V rozkroku mi zacuká vzrušením.

„Šlohol si lubrikant?“ spýtam sa prekvapene.

„Už ho máš otevřenej?“ vráti mi otázku, pridá plyn a zamieri smerom k lesíku.

Zhryziem si peru a začnem lubrikant odbaľovať z celofánu. Veľmi sa mi nedarí. Chvejú sa mi ruky a nie som si istý, či je to nervozitou, alebo vzrušením. Zatiaľ sme vždy šukali u Mariana doma, a tak ma ani nenapadlo, že ho pár mojich slov vyprovokuje k niečomu inému.

Ale na provokovanie mám ja viditeľne dar.

Priskoro sa auto zhupne, ako vojdeme na neupravenú cestu.

Po pár metroch zastaneme, Marian vypne motor a rýchlo vystúpi. Za pár sekúnd už otvára dvere na mojej strane a chytá ma za zápästie.

„Hej, vydrž, ešte to nemám,“ zaprotestujem, ale je mu to jedno. Vytiahne ma z auta ako handrovú bábiku a pritiahne rovno na svoju hruď. Krásne vonia a hreje.

Pozrieme si do očí. Ten bozk, ktorý nasleduje, mi podlomí kolená. Marianove dlane na mojom zadku ho ešte vylepšia. Chcem ho tiež objať, ale zabudnem, že mám v ruke lubrikant, a tak mi spadne na zem. Trochu to buchne.

Marian preruší náš bozk a odtiahne sa.

„Na tak důležitý věci bys měl být opatrnější,“ povie výhražne.

„Nešiel mi otvoriť,“ spojím s ním pohľad. „Ale ty by si ma predsa bez neho neošukal, to by ma fakt bolelo,“ dodám a zovriem k sebe pery. Vôbec nežmurkám, a preto to vyzerá, že mi vlhnú oči. Viem úplne presne, ako nevinne vyzerám. Robím to naschvál. Som zvedavý na jeho reakciu.

Marianov tvrdý výraz o trošku zjemnie. Zohne sa pre lubrikant a otvorí ho.

„Dobře víš, že určitý hranice nikdy nepřekročím,“ podá mi otvorenú fľaštičku. Znie takmer nežne.

Jednu moju časť jeho reakcia zvláštne dojme. Najradšej by som s ním zas spojil pery a na okamih sa schúlil do jeho objatia. Našťastie ten prvotný pocit rýchlo potlačím. Nie sme predsa nejaký trápny zamilovaný pár.

„Dík,“ uškrniem sa. „Dostal som ťa.“

Marian podvihne obočie a prudko si ma pretočí v náručí.

„Ty seš fakt děsnej spratek,“ šepne mi do ucha, vytrhne mi lubrikant z ruky a dvomi krokmi nás priblíži k stromu.

„Opři se!“ prikáže. Z jeho hlasu cítiť jasnú dominanciu. Položím dlane na drsnú kôru. „Nohy víc dozadu,“ odnaviguje ma, ako si moju polohu predstavuje, a keď je spokojný, priblíži prsty k môjmu opasku.

Skúseným pohybom si s ním poradí a vytiahne ho z pútok. Tuším, čo to znamená, a môj vták je z toho viac než nadšený. Nahrnie sa do neho poriadna dávka krvi.

Marian mi odopne gombík na nohaviciach a stiahne zips. Za okamih mi nohavice spolu s boxerkami prudko zroluje nad kolená. Nemôžem dať nohy od seba, a tak mám pocit, akoby ma zviazal. Je to sexy a zároveň trochu desivé.

„To je vtipný, dostaneš na zadek svým vlastním páskem,“ zasmeje sa, ozve sa svištivý zvuk a za okamih mi dopadne na zadok prvá rana. Poriadne silná rana.

„Kurva, au,“ vyletí zo mňa a pomrvím sa. Toto fakt bolelo.

„Pššt, nechceme přece, aby na nás někdo zavolal policajty,“ ohriakne ma a znova ma udrie.

Zovriem k sebe pery, aby som nevykríkol.

„Hodnej,“ pochváli ma a v rýchlom slede mi vysádza ďalšie tri údery. Pri tom poslednom sa neovládnem a zakňučím. Hneď nato popotiahnem nosom, ako sa snažím zahnať slzy.

Marian sa na mňa natlačí.

„Ještě nebreč, ještě jsem ti nedal důvod,“ povie a roztiahne mi od seba polky. Párkrát skusmo prirazí. Stále má na sebe rifle, ale aj cez drsnú látku nohavíc cítim, aký je vzrušený.

Znova zakňučím. Tentokrát nadržane. Len vďaka tým pocitom sa ovládnem a nič mu na to neodvrknem. Neviem sa totiž zbaviť myšlienky, že už by som si to u neho nemal viac posrať.

„Hmm, seš najednou až podezřele poslušnej,“ zasmeje sa a odtiahne sa. Zostane mi bez jeho prítomnosti trochu chladno. Našťastie viem, že sa ku mne skoro vráti, a zvuky, ktoré sa mi dostanú do uší, mi to len potvrdia. Najprv počujem, ako si rozopne nohavice. Následne niečo pukne. Pravdepodobne si pripravil lubrikant.

Moja domienka sa mi o chvíľu potvrdí. Do môjho tela sa začne dobíjať jeho prst potretý chladivou tekutinou. Pomaly vydýchnem, aby som sa poriadne uvoľnil. Tuším, že mi nedopraje extra dlhú prípravu.

Za pár sekúnd sa z jedného prsta stanú dva. A hneď nato tri. To už zabolí, a tak sa nevedomky stiahnem.

„Nonono,“ ohriakne ma a jeho teplá dlaň zamieri na môj rozkrok. Obopne mi vtáka a poriadne zapumpuje. Netrvá to dlho a začnem vzdychať. Neviem to ovládať. „No tak, pššt,“ šepne mi do ucha. „Nemám volnou ruku, abych ti mohl ucpat pusu.“

Zhryziem si peru a aspoň čiastočne sa utíšim.

Marianove prsty do mňa ešte párkrát prirazia a potom ma opustia, zároveň sa jeho dlaň stiahne z môjho vtáka. Zostane po nich nepríjemné prázdno. Niečo šuchne. Viem, že si nasadzuje kondóm. Uvoľním sa najviac, ako to dokážem.

Chytí ma za boky a začne do mňa pomaly vnikať. Je obrovský a mňa to zas raz prekvapí. Spali sme spolu už veľakrát, ale aj tak mám pri každom sexe pocit, že sa do mňa tá jeho kláda nemôže vojsť.

Chvíľu to síce trvá, ale vojde. A je to skvelé. Ako vždy.

Vydýchneme naraz.

Marian ma jednou rukou objíme okolo pása a druhou upokojujúco pohladí.

„A teď z tebe všechny ty tvý spratkovitý nápady vyšukám,“ sľúbi v kontraste s tým jemným dotykom, opatrne sa o kúsok vytiahne a zas prirazí. Nasledujúci jeho príraz je ešte o niečo prudší. A ten potom ma donúti vyheknúť. Takmer neudržím rovnováhu.

Ďalších pár minút do mňa búši tak, akoby si skutočne predsavzal, že ma úplne zničí. Nakoniec skončím hruďou úplne natisnutý na strom. O jeho kôru sa mi nahá koža neobtiera len preto, že ju chráni Marianova ruka, ktorá moje brucho odtláča od stromu. Druhá jeho ruka sa hrá s mojim vtákom v rytme prírazov.

Myslím, že ma chce zabiť. Slasťou.

Za zvuky, ktoré sa mi derú z pier, by sa nehanbila ani posledná kurva. Sem-tam sa ma ešte snaží utíšiť, ale nemá to žiadny efekt. Poriadne o sebe neviem.

Preberie ma, až keď zo mňa úplne vykĺzne a na jeden prudký príraz do mňa zas vnikne. Všetky svaly sa mi neovládateľne stiahnu. Cítim, že za okamih explodujem. Znova sa vo mne pohne a to je konečná. Orgazmus ma úplne zomelie. V rovnakom okamihu ma k sebe pevnejšie pritiahne, vtisne mi drsnú pusu na krk a zavrčí mi do pokožky vo vlastnom vyvrcholení.

Hodnú chvíľu zotrváme v objatí, až potom zo mňa vykĺzne a pretočí si ma v náručí. Len úplnou náhodou sa nezrazíme nosmi. Marian ma jednou rukou pridrží, akoby tušil, že ešte nedokážem sám stáť, a druhou si stiahne kondóm.

Pozrieme si do očí. Cítim z jeho pohľadu nehu. Radšej rýchlo o kúsok odvrátim zrak. Pripadám si zraniteľne, keď na mňa tak pozerá.

„To bylo…,“ začne.

„Ušlo to,“ preruším ho drzo.

Podvihne obočie a vytiahne si nohavice. Chcem to isté urobiť so svojimi, ale celé telo mám príšerne vláčne, tak mi to dá poriadne zabrať. Marian ma našťastie pustí, až keď skončím. Inak by som sa skácal na zem ako handra.

„Na to, že to jenom ušlo, vypadáš dost semletě,“ uškrnie sa.

„Naser si,“ ukážem mu fakera.

„No tak pojď, ty frajere,“ zasmeje sa, chytí ma za pažu a odvedie k autu. Ešte mi aj otvorí dvere, aby som si pohodlne nastúpil. Ako si mám sadnúť, aby som netrpel, mi už nepovie.

Marian

„Nono, ty se naděláš efektů!“ zasměju se, když se Lex při vystupování z auta bolestínsky zaksichtí.

Jenom se na mě zaškaredí, k tomu, aby zase přidal i zdviženej prostředníček, v sobě nevyhrabe dost sil. Nebo možná odvahy, haha.

„Na to je snadná rada,“ dál se bavím, zatímco auto zamykám. „Nebuď drzej – a nebude tě nic bolet.“

„Ale prosím ťa, ty si vždy nájdeš dôvod, aby si na mňa mohlo použiť to svoje po zlým,“ odfrkne.

„To sis trochu popletl osoby,“ lehkým dotykem na kříži ho pobídnu, ať přestane postávat na místě, a rozejdeme se k baráku. „To ty si vždycky najdeš důvod, abych na tebe mohl použít to svý po zlým!“

Na to už se Lex jenom ušklíbne, kdybych si to počítal, mohl bych si připsat bod. Málokdy se totiž stane, že mi nechá poslední slovo.

On mi ho v podstatě nenechá ani teď. Sotva vlezeme do výtahu, hned mě probodne očima a poťouchle se zaculí:

„Dúfam, že mi za to aspoň uvaríš dobrú večeru!“

„Za jaký to?“ rozesměju se zase. „Za to, že seš drzej spratek? Za to ti uvařím večeři jako kterejkoliv jinej den. Protože drzej spratek seš pořád.“

„To je tvoja chyba,“ trhne ramenama. „To ty stále tvrdíš, že to zo mňa vyšukáš. Alebo vytrieskaš. Zjavne sa ti veľmi nedarí.“

Přimhouřím na něj oči, zatímco otvírám dveře výtahu a gestem ho ponouknu, ať vyleze první.

„Vidíš? Už to děláš zase. Už zase si podepisuješ ortel, aby to večer bylo po zlým.“

„Keby ti varenie išlo tak dobre ako vyhrážanie, tak si môžeš založiť michelinskú reštauráciu!“ tlemí se ten rarach, aniž by si z mých řečí cokoliv dělal. Nevadí mi to, oba víme, že ty výhružky nemyslím doopravdy… stejně jako oba víme, že on nemyslí doopravdy, že by chtěl, abych se s ním někdy při našich hrátkách přestal hlídat. Přesto spolu ale tady tohle vzájemný popichování a vytáčení jeden druhýho ještě pořád rádi absolvujeme.

A ještě se nám to za ty víc než dva měsíce nepřejedlo.

Už tak dlouho totiž tenhle náš… vztah trvá. Nebo vztah, no… Prostě se jednou dvakrát týdně sejdeme… za účelem sexu. Drsnějšího sexu. Už jsem totiž stihl vypozorovat, že kdykoliv se přeladím do nějaký míň drsný polohy, není to Lexovi zrovna dvakrát příjemný… Okej, nemám s tím problém, nenutím ho do ničeho – ani do drsnějších praktik, ze kterých má strach, no a tím pádem ani do ničeho něžnýho, z čeho… nevím, má dost možná taky strach. Nezjišťoval jsem to.

Zatím.

Ono my spolu celkově zase tak moc nemluvíme, když už, tak je to většinou vzájemný špičkování a provokování, ze kterýho se pak dřív nebo pozdějc vyklube… právě ten drsnější sex. A jestli se tohleto celý dá označit za vztah, to těžko říct… Ale mně je nějaký slovíčkaření a názvosloví vlastně dost jedno. Hlavní je, že nám to oběma takhle vyhovuje.

Taky zatím.

„Tak ja… si zaberiem kúpeľňu, ak nevadí,“ přeruší Lexův hlas moje úvahy, když se v předsíni zouváme.

„Kdybys potřeboval namasírovat nějaký bolavý místa, tak dej vědět,“ zašklebím se na něj – a tentokrát už v sobě dost sil na to, aby mi ukázal fakáče, vyhrabe. Schválně vybuchnu smíchy: „Jo, no, přesně takovou masáž jsem myslel! Takže co? Mám to brát, jako že chceš?“

„Choď niekam!“ doprovodí to svý láskyplný gesto i slovama, ale prozradí ho cukající koutky.

„Jo, no, jdu do tý kuchyně – pracovat na těch michelinských hvězdách,“ slituju se nad ním prozatím. „Mimochodem vypral jsem ti to triko, co sis tu nechal, máš ho v ložnici.“

Už s rukou na klice od koupelny se na mě otočí:

„Ale… to si nemusel. Vravel som ti, že si svoje veci zvládnem vyprať sám.“

„A já jsem ti zase říkal, že mě neubude, když do pračky přihodím i pár tvých kousků,“ pokrčím ramenama.

Alex těma svýma trhne, zamumlá i něco jako „tak ďakujem“ – a pak už zmizí v koupelně, zatímco já se v ložnici převlíknu z pracovního a pak začnu v kuchyni chystat ingredience.

„Chceš s niečím pomôcť?“ zeptá se Alex asi o deset minut později, když jenom s ručníkem kolem pasu prochází kuchyní, provokatér.

Sjedu ho pohledem od hlavy k patám a zase zpátky – a nasucho polknu.

„Jo,“ překvapím ho. „Tady se ohni,“ ukážu prstem na kuchyňskou linku, „a počkej, až si vylovím vařečku…“

Tentokrát polkne on. Dvakrát.

„To myslíš vážne?“ zapátrá pohledem v mých očích.

Zasměju se.

„Ne, klídek. K tvýmu velkýmu štěstí mám totiž dost hlad, takže aperitiv dneska vynecháme… Uvidíme, jestli budeme mít chuť na dezert,“ mrknu na něj.

„Ty už si dnes jeden mal. Som na rade,“ oplatí mi to mrknutí – a pak pokračuje v cestě do ložnice.

„Ty mi nemáš co počítat, na kolik dezertů mám nárok!“ zavolám za ním, ale odpoví mi – jak jinak – zase jenom jednoznačným gestem.

Většinou, než večeři dovařím, si Alex sedne do obýváku a zabáva sa nad mobilem, dnes ale, už oblečenej, strčí hlavu do kuchyně a zeptá se mě:

„Nemáš tu niekde nejaké náradie? Vŕtačku, skrutkovač, kliešte a tak.“

Lžička, kterou zrovna míchám těstoviny, mi málem spadne do hrnce:

„Co, vrtačku? A k čemu?“

Typicky Alexovitě na mě protočí oči:

„Nevravím, že potrebujem práve vŕtačku. Len či nemáš nejaké miesto, kde schovávaš náradie. Potreboval by som si tam niečo vybrať.“

Pořád se nechytám:

„A k čemu jako?“

„V šatníkovej skrini ti nesvieti svetlo nad zrkadlom. Žiarovkou to nie je. To už som skúšal. Vyzerá to, že máš len v svorke uvoľnený kábel. Takže mi možno postačia kliešte. Rovnaký problém som dnes riešil doma. Asi mám nejakú temnú auru, že v mojej prítomnosti nechce nič svietiť.“

Vybuchnu smíchy, ale ztlumím sporák a rozejdu se do předsíně, zatímco mu pokynu rukou, ať mě následuje.

„Tak v tom případě budeš to nářadí asi potřebovat častějc, co? Tak pojď, ty temná auro. Nářadí mám tadyhle, v tý spodní poličce,“ otevřu skříň a přidřepnu si. „Vezmi si, co potřebuješ… Ale ne že si něco uděláš a místo večeře tě povezu do nemocnice!“ neodpustím si, abych si nerýpl.

Alex to, jak je pro něj typický, vezme vážně.

„No dovoľ?“ zamračí se na mě. „Vyzerám, že nezvládnem opraviť ani jedno svetlo v skrini?“

Radši se k němu rychle nakloním a zbytek toho jeho nakvašenýho ohrazování mu slíbnu ze rtů.

„Vyzeráš sexy,“ ujistím ho ještě – a pak už si ho přestanu všímat, aby neměl dojem, že mu fakticky nějak nedůvěřuju nebo něco, a vrátím se zpátky do kuchyně.

Zrovna když o nějakých deset minut později vytahuju ze skříně talíře a chystám se na Lexe zavolat, že večeře je hotová, zjeví se ten můj sexy elektrikář mezi dveřma a s náležitě hrdým výrazem se opře o futra a založí si ruce na hrudníku.

„Vybavené,“ pronese jenom.

„Paráda,“ ukážu mu vztyčený palce. „Tak si pojď nabrat. Za odměnu si můžeš dát víc omáčky než těstovin,“ směju se.

„Pff, o odmene za túto námahu mám trochu iné predstavy,“ odvrkne jakoby nic a přesune se ke stolu.

„Nepovídej! Nebo teda povídej!“ pobídnu ho.

„Poviem ti to neskôr v spálni,“ uculí se.

„No, večer v ložnici možná nebudeš moct mluvit,“ udělám na něj všeříkající cukrblik… a dám si záležet, aby ze mě taky aspoň na chvilku vyzářila moje temná aura.

Na Alexe to zafunguje, protože jenom nasucho polkne… Snaží se ale dál vypadat nad věcí.

„No tak ešte stále môžem zariadiť, aby svetlo v tvojej spálni zhaslo. Aby zhasli všetky svetlá v tvojom byte. Už viem, kde máš poistky.“

„Nasekat ti na zadek a postarat se, aby to tvý kňourání nikdo neslyšel, zvládnu i potmě,“ ujistím ho jakoby nic, zatímco doprostřed stolu na širokou dřevěnou podložku stavím hrnec s těstovinama i pánev s omáčkou.

„Tak to aby som šiel radšej spať domov… I keď vlastne nie. Dnes sa mi to veľmi nehodí,“ ušklíbne se, zatímco si nabírá na talíř pořádnou porci těstovin.

„Jak to? Jo on zase přijel brácha…?“ dovtípím se.

„Hmmm,“ protáhne Lex nevesele.

„Do kdy se zdrží tentokrát?“ vyzvídám.

„Neviem,“ škubne ramenama, „asi ako vždy, do pozajtra…“

„Fajn, takže sem přijdeš i zítra?“ vyberu si z toho jeho sdělení tu lepší část.

„Ak môžem…“

„Jasně že můžeš, říkal jsem ti přece, že můžeš přijít kdykoliv,“ usměju se na něj a natáhnu se k němu, abych ho mohl pohladit po paži… A pak, protože si všimnu, jak se zachvěje a zároveň sebou trhne, i když se snaží maskovat to tím, že jakoby nechce pokapat stůl omáčkou, radši situaci zase o něco zlehčím: „Najdu ti tu do zítra dalších pár věcí, který potřebujou odbornej elektrikářskej zásah…“

To na Lexe zabere – okamžitě se mu stáhnou rty do napůl jakoby potěšenýho, napůl ovšem dotčenýho úšklebku.

„Nepovedz. Čo ti nefunguje kulma na vlasy?“ rýpne si.

Mě ovšem nerozhodí:

„Hmm, no bez kulmy na vlasy se obejdu, ale v ložnici v šuplíku mám par elektrických hraček, víš… Možná bys mohl překontrolovat, jestli jsou cajk, než je otestujeme přímo na tobě!“

Zvedne ke mně oči a zjevně chvilku přemýšlí, jak vážně to myslím, a protože z mýho výrazu nic nevyčte, pro jistotu si vymíní:

„Nič také na mne testovať nebudeš!“

„Ale no tak, vždyť máš elektřinu rád, když ji studuješ,“ chlácholím ho.

„Opováž sa!“

„Opovážím,“ dál ho zlobím. „Ale teď už jez. Ať máš v noci dost energie.“

A Lex se nadechne, že mi ještě něco odsekne – a pak jenom lehce zčervená ve tvářích a sklopí oči k talíři.

Teď, zrovna teď bych mu moc rád dal na tu jeho zčervenalou tvář pusu… Ale radši taky skloním hlavu k talíři… a pustíme se oba do jídla.

Alex

Ráno ma zobudí otravný zvuk budíku. Vonku je ešte tma, a tak vôbec nechápem, prečo zvoní tak skoro.

Vysvetlenie mi poskytne bozk, ktorý dostanem zozadu na krk, a tiché slová:

„Čas vstávat.“

Povzdychnem si, ale uvedomenie, že ležím v Marianovej posteli, ma prinúti aspoň k malému úsmevu. A ten sa ešte rozšíri, keď sa mi okolo tela obtočia dve silné paže a venujú mi jedno pevné objatie.

Zavrním blahom. A potom sa spamätám a uvedomím si, ako sa správam.

Príliš poddajne.

Ošijem sa a rýchlo to skúsim napraviť:

„Chceš zas šukať?“ spýtam sa. Sám sebe zniem chladne.

Marian si povzdychne a prestane ma objímať. Posteľ sa zhupne, ako sa sprudka posadí.

„Potřebuju na pár minut koupelnu, potom nám udělám snídani,“ povie a zmizne zo spálne.

Ošijem sa. Mám trochu výčitky, že som ho od seba tak odohnal, lenže tá jeho občasná neha ma mätie. Nie som na také správanie zvyknutý. Vlastne vôbec nechápem, prečo to robí.

A najhoršie na tom celom je, že sa mi to páči. Vedel by som si to fakt užiť.

Vezmem si z nočného stolíka mobil a zahľadím sa na jeho displej. Svietia mi na ňom nejaké správy, ale nemám na nikoho náladu, a tak sa len skontrolujem čas, schúlim sa do klbka a zavriem oči. Takmer okamžite sa začnem prepadať do spánku.

Stojí ma to veľa síl, ale nedovolím si zaspať. Marian začína v práci o šiestej, a tak musíme do hodiny vypadnúť.

Sadnem si, zakňučím a radšej sa rýchlo postavím. Včera sme pred spaním ešte šukali, a tak mám pocit, že ma prešiel nákladiak. Pritom ma len dvakrát za deň pretiahol mega vták.

Zívnem si, vytiahnem si z ruksaku čisté veci a v náručí s nimi prejdem do kuchyne. Marian akurát vyberá z chladničky vajíčka.

„Dáš si je se mnou smažený?“ usmeje sa na mňa.

Oplatím mu úsmev a prikývnem. Pravda je taká, že by som neodmietol žiadne jedlo, ale praženicu si dám fakt rád.

Zapadnem do kúpeľne, osprchujem sa a oblečiem do čistého. Pri umývadle automaticky siahnem po svojej zubnej kefke. Vytlačím si na ňu z tuby pastu pre citlivé ďasná a chcem si kefku strčiť do úst, ale v tom momente sa zarazím a nasucho prehltnem. Vrátim pohľad k zubnej paste. Je to presne tá, ktorú som raz Marianovi spomenul, že ju mám rád. On predtým používal inú. Mentolovú. Výraznú. Nerobila mi dobre. Boleli ma z nej zuby.

To kvôli mne kúpil pastu?

Pokrútim nad vlastnými myšlienkami hlavou. Pravdepodobne ju len chcel vyskúšať. To je predsa normálne!

Zakážem si myslieť a konečne si umyjem zuby. Kefku vrátim do stojana vedľa Marianovej. On má modrú a ja fialovú.

Sú tam obe spolu, i keď tu nespím? Alebo tú fialovú niekam zastrčí, aby sa na ňu nemusel pozerať? Prípadne ju vymení za inú? Má trebárs nejaký jeho ďalší kamoš s výhodami zelenú? Červenú? Alebo čiernu?

Zasmejem sa. Možno si to niekde značí, aby sa nepomýlil a vždy vytiahol tú správnu.

Umyjem si tvár a učešem vlasy. Po pohľade do zrkadla vyleziem z kúpeľne.

Prejdem do kuchyne. Vonia v nej pražená cibuľka. Marian krája chlieb.

„Nechceš rovnou nachystat i sváču do školy?“ žmurkne na mňa.

Nebolo by od veci, pomyslím si. Nemám zrovna prachov na rozhadzovanie.

„Vyzerám ako decko?“ podvihnem na neho obočie.

„A jak to souvisí?“ zasmeje sa. „I náctiletej drzej fracek potřebuje dopoledne něco zakousnout,“ natiahne ku mne ruku s tanierom. Už je na ňom nachystaná zelenina.

Má pravdu, ale radšej to nekomentujem. Prišlo by mi divné, keby mi robil desiatu do školy.

Zobnem si plátok paradajky a až potom od neho tanier vezmem a odnesiem na stôl. Čaká ma na ňom dymiaca káva. Rovno si z nej odchlipnem. Vôbec nič jej nechýba. Marian zatiaľ rozbije vajíčka a pridá ich na panvicu.

Prejdem k drezu a začnem umývať pár kúskov riadu, ktoré v ňom ležia.

„Máš dnes brigádu?“ spýta sa ma Marian.

„Dneska mám voľno,“ pousmejem sa a na okamih zaváham. Brigádu mi pomohol zohnať práve on a ja som sa doteraz nezmohol na poriadne poďakovanie. Prehltnem ho aj tentokrát.

„Takže po škole přijdeš rovnou sem?“ vypne sporák.

„Ak to nevadí…,“ uhnem mu, aby mal viac miesta.

„Jasně, že to nevadí,“ začne praženicu deliť na dva taniere. Jeden mi potom podá. Odnesiem si ho k stolu a rovno sa pustím do jedla. O sekundu si ku mne sadne.

Jeme potichu. Len sem-tam na seba pozrieme. Zásadne naraz. Je to zvláštne. Naše rána sú posledné týždne také. Akoby niečo viselo vo vzduchu nevypovedané. Možno sú to len naše telefónne čísla. Stále sme si ich nevymenili. Ja si ho určite nevypýtam. Mal by som pocit, že tým naznačujem, že chcem zmeniť náš status. A ten znie: Náhodná známosť na jednu noc, ktorá sa pretiahla na viac nocí.

Raňajky zvládneme aj s umytím riadu za dvadsať minút. Rozprávať sa začneme až v predsieni pri obúvaní.

„Končíš ve dvě?“ zaujíma sa Marian.

„Áno,“ prikývnem. „Niekde sa poflákam a po šiestej ťa počkám pred obchodom.“

„Aha,“ zaviaže si šnúrky a vystrie sa. „Je pro tebe problém jít domů i na těch pár hodin?“ spýta sa.

„Aj na pár sekúnd,“ pretočím očami. Náhle mi zovrie žalúdok a to ma donúti k ďalším slovám. „Ale keď ma tu večer nechceš, tak ja mám kam ísť,“ zaklamem a otočím sa mu chrbtom. Nech si trhne nohou. Nebudem sa mu predsa doprosovať.

„Alexi,“ položí mi ruku na rameno, ale nedonúti ma, aby som na neho pozrel. „Tak jsem to přece nemyslel. Už jsem ti říkal, že mi nevadí, když tu budeš.“ Pustí ma a niečo zašramotí. Za pár sekúnd ma Marian chytí za zápästie a do ruky mi vloží dva kľúče. „Půjčím ti náhradní klíče od dolního vchodu a od mýho bytu. Tak přijď ze školy rovnou sem, jo?“

Prekvapením na neho natočím tvár. Tak toto som fakt nečakal. A kurevsky ma to dojalo. Obávam sa, že je to na mne aj vidieť, a tak chcem povedať niečo, čím to zakryjem. Lenže ma nenapadne jediný poriadny ster. Zato mi v hlave víri jediná otázka. Nakoniec zo mňa aj vypadne:

„To sa nebojíš, že ti tu niečo šlohnem?“

Marian podvihne obočie.

„Bojím. Ale jedině o tebe!“ zasmeje sa. „To bych na tebe totiž musel vytáhnout ze šuplíku i věci, který by se ti vůbec nemusely líbit…“

„Ach, tie tvoje čarovné zásuvky,“ uškrniem sa. „Pochybujem, že v nich máš niečo, čo by ma vydesilo,“ provokujem.

„Tak to by ses možná divil,“ otvorí dvere, aby sme pomaly vyrazili.

Jeho posledná veta mi okamžite vyšumí z mysle. Nespomeniem si na ňu ani doma, keď sa tam zastavím pre pár vecí do školy a čisté oblečenie. Nespomeniem si na ňu ani v škole. Ani v buse cestou k Marianovi. Dokonca ani v momente, keď odomykám jeho byt a cítim sa pritom sakramentsky zvláštne.

Lenže hneď ako vojdem, nedokážem myslieť na nič iné. Len na tie zásuvky a tajomstvá, ktoré skrývajú.

Bojujem so sebou len pár minút. Viac nezvládnem. Prejdem do spálne a opatrne otvorím prvú zásuvku. Hneď zbadám fakt vypasené dildo. V pohode by mohlo konkurovať Marianovmu vtákovi. Vedľa neho je kopa jeho menších kamarátov. Niektoré pravdepodobne aj vibrujú.

Putujem pohľadom po ďalších veciach. Svorky, erekčné krúžky, putá, laná, bič, niečo divné, čoho názov nepoznám, ale tuším, že sa to strká do zadku, aby sa pod tlakom roztvoril.

Podvihnem obočie. Ten chlap je fakt úchyl. A ja viditeľne tiež, keď mi z predstavy, že na mňa tie veci použije, cuká v rozkroku.

Zavriem zásuvku a otvorím tú pod ňou. Vykukne na mňa sada na elektro. Takže neklamal. Fakt také vecičky vlastní. A to teda s poriadnym príslušenstvom. U polovice vecí nemám ani predstavu, na čo slúžia.

Zato keď zbadám pás cudnosti, tak ma to donúti nasucho prehltnúť. Tak to v žiadnom prípade! Toto sa môjho vtáka nedotkne!

Pokrútim hlavou a zavriem aj druhú zásuvku. Tú tretiu sa trochu bojím otvoriť, ale aj tak to urobím. Sú v nej len ďalšie laná, ten olej, čo na mňa použil pri masáži, lubrikant a nejaké nástroje na bitie. Myslím, že sa im hovorí plácačky alebo nejako podobne. Má tam aj kondómy. Také množstvo, že by s nimi ošukal polovicu sídliska. Všetky samozrejme XXL.

Chcem zásuvku zavrieť, ale zaujme ma malá krabička v zadnom rohu. Opatrne ju vyberiem a nazriem do nej. Čakám, že tam nájdem nejakú tajomnú sexuálnu pomôcku, ale Marian tam má schované prachy. Vyzerá to na niekoľko päťdesiatok a dvaciek. Nepočítam ich, nedotknem sa ich. Len rýchlo krabičku zavriem a vrátim ju na jej miesto. Rovnako rýchlo zatvorím aj zásuvku. Zrazu sa cítim dosť hlúpo, že som sa mu hrabal vo veciach.

Odpracem sa do kuchyne a sadnem si za stôl. Nemám veľmi čo robiť, a tak si vytiahnem z tašky učebnice. 

Marian

Když si odemykám dveře od bytu, přistihnu se, že se mi na tváři rozprostřel podezřele natěšenej úsměv. Hmmm. No protože je to už sakra dlouho, co jsem takhle přicházel do bytu, kterej nebyl prázdnej… A konkrétně v tomhle bytě jsem to nezažil ještě nikdy. Ten má díky Alexovi teď premiéru.

Sotva se vyzuju, odložím si mikinu a vejdu do kuchyně, hned se nabodnu na Alexův vyčkávavej, poťouchlej pohled.

„Ahoj!“ pozdraví mě zvesela, ale než mu to stihnu oplatit, okamžitě samozřejmě s náležitým zaksichtěním pokračuje, to by jinak nebyl on: „Nejako si v tej práci skončil neskoro. Takmer som pri čakaní na teba umrel hladom.“

„No jo,“ začnu se pobaveně hájit, „můžu já za to, že většina zlodějíčků si z nějakýho důvodu myslí, že před koncem pracovní doby jsme míň ostražití – a jim ta jejich zlodějina snáz projde? Ale neboj, dnes bude jídlo hotový brzo. Respektive už hotový je.“ A zamávám mu před očima dvěma taškama z mýho oblíbenýho bistra – v jedný je kbelík plnej pikantních grilovanejch kuřecích křidýlek a v druhý pro změnu kyblík s pečenýma bramborama.

„Vonia to skvele,“ usměje se Alex a hned začne všelijaký sešity a učebnice, co je má rozložený po kuchyňským stole, shrnovat na hromadu, abych tam ten nákup mohl odložit.

„A zatím to vždycky chutnalo ještě líp, než to vonělo,“ ujistím ho s mrknutím, položím tu večeři na stůl… A po krátkým zamyšlení se vrátím k tématu, který jsme sotva načali – a ze kterýho by šlo vyzískat víc: „Každopádně když mi sdělíš svý číslo, tak ti budu moct příště dát vědět, že jsem se zdržel a proč…“

Alex po mně loupne očima takovým způsobem, jako kdybych mu navrhoval, ať mi svůj mobil rovnou odevzdá, že ho hodlám někde na černým trhu zpeněžit.

„Nemusíš sa mi predsa hlásiť,“ odvrkne, sklopí oči a začne ty svý školní věci rovnat na úhlednější hromádku. „Alebo ja tebe. Nemáme spolu taký druh vzťahu, aby sme sa vzájomne hrali na stíhačky.“

„Okej,“ pokrčím rameny, šáhnu si do kapsy, vytáhnu mobil a sednu si na volnou židli naproti Lexovi. „Já přece netvrdím, že spolu máme nějakej vztah,“ ujišťuju ho, protože je mu očividně taková představa něčím nepříjemná, „a i kdybysme náhodou měli, tak na stíhačky bych s tebou fakticky hrát nechtěl. Ostatně moje oblíbený hry už přece znáš, haha… Ale stejně mi svý číslo dej. Pro všechny případy.“ A s tím svůj mobil odemknu – a pošoupnu ho po desce stolu k němu.

„No tak ako chceš,“ vzdychne, ten můj mobil popadne – a pak do něj nějak podezřele dlouho něco vyťukává.

„Co tam děláš…?“ zpozorním.

„Čo by som robil? Ukladám ti svoje číslo. A teda hlavne svoje meno.“

„Hlavně tvý jméno?“ uchechtnu se, protože v tom začínám tušit nějakou kulišárnu. „Měl jsem za to, že se jmenuješ Alex. Čtyři snadný písmenka.“

„Alexov je na svete veľa,“ zašklebí se – a s mnohoznačným výrazem ve tváři mi mobil podá. „Takto budeš hneď vedieť, ktorý ti volá!“

A já se zahledím na displej – a pak vybuchnu smíchy. Nad Lexovým číslem je totiž napsaný: „Drzý zlodej, čo sa ti nasáčkoval do bytu.“

„Osle,“ zavrtím hlavou a samozřejmě hned potý, co ho prozvoním, si jeho jméno začnu přepisovat.

„Hej, čo tam ešte dopisuješ?“ zapředstírá Lex pohoršení. „To ti ten popis nestačil? Je nás takých viac? Ak chceš, tak si tam ešte pripíš moje miery. Alebo ktorú hru s tebou v spálni hrám najradšej. To by ma snáď už mohlo dostatočne definovať.“

„Bože, ta tvoje nemravná pusa už zase potřebuje trochu disciplíny, hmmm?“ zvednu k němu pohled a tázavě na něj povytáhnu obočí, a když Alex jenom naprázdno polkne – vida, najednou ho ty jeho řečičky přešly! –, vymrštím se na nohy, dojdu k němu, chytnu ho pod paží a vytáhnu ho do stoje. Nakloním se k němu, jako kdybych ho chtěl políbit…, ale místo toho si ho na poslední chvíli přehodím přes rameno a i přes jeho rádoby nesouhlasný výkřiky a roztomiloučký nadávky si ho odnesu do ložnice.

„No co jako?“ zareaguju na jeho napůl dotčenej, napůl ale pekelně nadrženej pohled, kterým mě počastuje, když ho hodím na postel a začnu mu rovnou rozepínat kalhoty. „Když už jsem si nasáčkoval do bytu toho drzýho zloděje, tak z toho chci taky něco mít, ne?“

„Pf, a nemal by tvoj nájomca mať tiež nejaké práva?“ zašťuří se na mě uličnicky.

„Jo, no, máš právo následujících pět minut vzdychat a hekat tak nahlas, jak je ti libo,“ mrknu na něj.

„Iba päť minút?“ stihne na mě ještě povytáhnout obočí, ale to už se k němu skloním, abych ho mohl políbit a smazat mu další případný protesty a provokace ze rtů.

A nutno dodat, že následujících, no, ať nežeru, minimálně patnáct minut tomu mýmu neskutečně sexy nájemcovi ani žádný protesty a provokace nepřijdou na mysl, na tom si dám fakt extra záležet.

Po výborným předkrmu a rychlý sprše se přesuneme do kuchyně, kde se, oba už opravdu hladoví, konečně pustíme do tý večeře. Naleju nám k tomu do skleniček colu a sobě uvařím i kafe, což je kombinace, za kterou si mě Lex začne okamžitě dobírat, ale nic si z jeho poznámek, některý jsou ostatně dost trefný, nedělám.

„No a co máš v plánu na večer?“ zeptám se, když dojíme a oba si po těch kuřecích křidýlkách olizujeme mastný, voňavým kořením načichlý prsty. Což teda u Lexe mimochodem vypadá fakticky smyslně.

„Neviem,“ pokrčí ramenama. „Ale neboj, nebudem rušiť. Zaleziem si kľudne vedľa do spálne, ani o mne nebudeš vedieť.“

Zakoulím na něj očima:

„Proč si pořád myslíš, že zrovna to je moje představa ideálně strávenýho večera? Ptal jsem se proto, že jestli se už nepotřebuješ učit, tak se třeba můžeme kouknout na Netflixu na nějakej film. No anebo si se mnou můžeš jít zaběhat. Neříkal jsi ostatně nedávno, že by se ti takový běžecký lekce mohly hodit?“

„To som určite nevravel,“ ušklíbne se, zvedne se od stolu a jde si ty svý mastný ruce omýt ke dřezu.

„Ale říkal, dobře si to pamatuju,“ nedám se. „A neboj, že jsi to ty, tak já ti tu trasu uzpůsobím, začneme třeba na třech kilometrech…“

„Prečo?“ otočí se na mě od dřezu, v očích zmatený otazníky.

„No protože mých obvyklých osm až deset bys takhle napoprvý asi nedal, teda pokud fakt nejsi zvyklej a jenom sis ze mě…“

„Nie,“ přeruší mě Lex a zavrtí hlavou, „ja myslím prečo… no prečo by si… Ale to je jedno…“ A s tím vypne vodu a utrhne si kousek z role papírových ručníků, aby si dlaně osušil.

Rozhodnu se ho u dřezu vystřídat – a zároveň na tu jeho otázku odpovědět, i když ji vlastně ani pořádně nepoložil:

„Protože spolu nemusíme trávit všechen čas jenom v posteli. Teda jako můžeme, jestli chceš…, ale nemusíme. Nemusíme tomu hned říkat vztah, když ti představa něčeho takovýho vadí, ale zároveň si ani nemusíme hrát na cizí lidi, co spolu kromě postele nemají vůbec nic společnýho…“

Alex po mně rychle hodí pohledem, jako kdyby se chtěl přesvědčit, jestli si z něj nějak neutahuju nebo tak něco, a když zjistí, že se tvářím vážně, zkusí to zlehčit aspoň sám:

„No tak ja s tebou to behanie skúsim. Ale pod podmienkou, že u to nebudeš mať takéto blbé reči.“

Zacukají mi koutky:

„To je vlastně výhoda běhání, víš? Většinou při něm nemám vůbec žádný řeči. Protože to docela vyhazuje z rytmu.“

„No tak paráda, to si mal povedať ako prvé!“ zaksichtí se. „Ale asi mi budeš musieť požičať nejaké oblečenie. Ja so sebou nič športové nemám.“

„Jasně, to není problém, něco si u mě ve skříni vyber,“ usměju se na něj potěšeně, že ten nápad – a spolu s ním i to všechno, co s tím souvisí – rovnou nezahodil coby nesmysl.

„No a,“ hmátne si do zadní kapsy riflí a položí přede mě na linku ty moje náhradní klíče od bytu, „ďakujem za požičanie.“

Zahodím papírovou utěrku do koše a do už čistých prstů ty klíče vezmu – abych mu je do tý zadní kapsy znovu zastrčil.

„Hele, zatím si je nech, hm? Třeba je ještě někdy budeš potřebovat… Tak ať na mě nemusíš čekat až do šesti, než se vrátím z práce nebo odkudkoliv…“

Přemýšlivě nakloní hlavu ke straně:

„Odkiaľkoľvek? Napríklad z rande s niekým iným? To by si asi nebol rád, keby si si ho sem priviedol a našiel tu mňa,“ chce mi ty klíče zase vrátit, ale nenechám ho.

„Lexi,“ položím mu ruce na boky a otočím ho tak, abych ho mohl zadkem opřít o kuchyňskou linku, zatímco ho přes ty boky začnu hladit, „já se momentálně s nikým jiným nescházím, jasný? A ani nemám v plánu s tím začínat.“ A s tím se k němu skloním a líbnu ho na rty, jako takový potvrzení, že to, co říkám, myslím vážně.

Pak si ale na něco lehce úsměvnýho vzpomenu – a Lex si toho, jak mi škubnou rty, samozřejmě všimne.

„Čo je?“ zaškaredí se na mě.

„Nic, jenom mi došlo, že přece jenom mám v záloze někoho, kdo by si dal říct, kdybys měl někdy zájem o trojku…“

„Nemal!“ odsekne skoro dřív, než to dopovím.

„Ale nepovídej,“ zavrním a nahnu se k němu, abych mu olízl ušní lalůček, „to jsi s tou odpovědí nějak rychle hotovej! Třeba by se ti to líbilo, on je totiž ten můj známej v některejch věcech ještě dominantnější než já…“

„Takže by si ho nechal, nech ma zviaže a ošuká, a díval by si sa na to?“ prskne nakvašeně, ale jelikož jsem na něj natisknutej, tak cítím, jak mu z tý představy cukne v rozkroku.

Mně ostatně taky.

„Kurva, tak to by bylo sexy!“ přiznám bez vytáček, ale pak ho pevně obejmu a přitáhnu si ho do náručí. „Ale momentálně jsme tu jenom my dva, tak tu roli toho, kdo tě sváže a ošuká, budu muset zastat sám.“

Oba nadrženě vydechneme.

„Chcel si ísť behať,“ připomene mi, ale navzdory svým slovům se vzrušeně ošije.

„To počká,“ ujistím ho zhrublým hlasem.

„Tých päť minút, však? Tak to hej, to počká…,“ zašeptá rozhicovaně a otře se svým rozkrokem o ten můj.

„Tentokrát to protáhnu na padesát,“ slíbím mu ještě… Pak ho chytnu pod kolenama a na tu kuchyňskou linku ho vysadím…

A nutno dodat, že na běh ten večer už vůbec nedojde.

Ani na Netflix.