Po zlým – i po dobrým (2/3)

Alex

Piči, au, pomyslím si v pondelok v práci, keď sa natiahnem dozadu, aby som vybral z regálu poslednú škatuľu a pridal ju na paletu.

Kurevsky ma bolí pravý bok. Radšej ani nechcem vedieť, ako vyzerá. Už ráno som tam mal modrinu veľkú ako dlaň.

Naskenujem čiarový kód a vydýchnem si. Konečne mám všetok tovar nachystaný. Do predajne ho už odvezie niekto iný.

Skontrolujem čas na mobile. Je pár minút po šiestej. Neostáva mi veľa času, aby som sa rozhodol, či chcem dnes spať doma.

No nechcem.

Lenže u Mariana som spal predvčerom. A ešte aj deň predtým. Mal by som mu dať pár dní pokoj, ale doma to proste nedám. S Andrejom to nedám. S tým dementom to jednoducho nezvládnem.

Brat prišiel domov pred dvomi týždňami. Vtedy som si ešte myslel, že len na svoje klasické dva dni, ale on sa vrátil natrvalo.

Vraj preto, že si chce nájsť lepšiu prácu a byť viac oporou mame. Pravda je o niečo jednoduchšia. Vyhodili ho. Pravdepodobne preto, že aj v práci chľastal rovnako, ako teraz pije doma.

Tých prvých desať dní sa to s ním ešte dalo ako tak vydržať. Väčšinu času sa niekde flákal. Predpokladám, že v herni rozbíjal všetky svoje ušetrené peniaze a popri tom skúšal, koľko sa dá vypiť alkoholu bez toho, aby chcípol.

Včera mu prachy došli, a tak chcel nejaké po mne. Dopadlo to úplne logicky. On má takmer všetky moje peniaze a ja mám pár modrín.

Povzdychnem si a vyťukám Marianovi správu: „Šukal by som.“

Už nedodám, že by som aj niečo zjedol. Nemohol som posledných päť euro vyvaliť v škole za obed. Každopádne Marian vždy robí večeru, tak snáď si dnes nevšimne, keď mu z nej zjem o niečo viac.

Odpoveď mi príde skôr, ako sa stihnem v šatni prezliecť: „To zní jako přání, který ti můžu snadno splnit. Sejdeme se u auta?“

Uškrniem sa. Našiel by som v mysli pár provokačných poznámok, ale odpoviem len na jeho otázku: „Práve končím na brigáde. Dáš mi pol hodinky, kým prídem?“

Rýchlo zo seba zhodím oblečenie a zapadnem do zamestnaneckej sprchy. Síce nechcem Mariana zdržovať, ale ani mu nechcem smrdieť. Hneď, ako vyleziem, nájdem od neho ďalšiu správu: „Já už jsem v autě, vyzvednu tě u tvýho obchodu, zbytečně bys chodil až sem.“

Usmejem sa, hodím na seba svoje veci, rozlúčim sa s vedúcim skladu a vyjdem z budovy. Predpokladám, že Marianovi cesta autom potrvá tak päť minút. Brigádujem v obchode rovnakého koncernu, ako on pracuje. Len ten môj obchod je na inom sídlisku.

O chvíľu Marianova Škoda zaparkuje len pár metrov odo mňa. Nastúpim na miesto spolujazdca, batoh si hodím k nohám.

„Ahoj,“ pozdravím.

Spojí so mnou pohľad.

„Ahoj,“ usmeje sa.

Chvíľu sa mu zvládnem pozerať do očí, ale rýchlo to vzdám. Mám pocit, akoby mi videl až do duše. Momentálne mi to nie je veľmi príjemné. Nepovedal som mu, že mám doma brata. Zdalo sa mi to trápne. Musel by som to na neho vybaliť pár dní po tom, ako mi dal kľúče od svojho bytu, a to mi prišlo ako ten najviac nevhodný čas. Ešte by si myslel, že sa k nemu chcem nasáčkovať natrvalo.

Natiahnem sa pre pás a zapnem si ho. Čakám, že Marian naštartuje a vyrazíme, ale nič sa nedeje.

„Čo je?“ spýtam sa.

„Nic. Asi jsem jen čekal na pusu.“

Je mi jasné, že si len robí srandu. Nikdy sa na privítanie nebozkávame. To by bolo fakt divné. Pravdepodobne skôr čakal, že mu poviem, prečo som sa ozval tak skoro. Zvyčajne sa vídame len dvakrát do týždňa.

Lenže mne sa s pravdou von fakt nechce.

„Na pusu som zabudol,“ uškrniem sa, odopnem si pás a nakloním sa cez riadiacu páku k Marianovmu rozkroku. „Ahoj, krásavec,“ poviem a pobozkám ho na tú lákavú hrču, ktorá sa napína pod látkou jeho nohavíc. „Chceš ísť na vzduch?“ siahnem na zips jeho riflí.

Marian ma chytí za tričko a odtiahne od svojej výbavičky.

„Ty se mi fakt zdáš,“ utrúsi a naštartuje. V tom momente mi šialene zaškvŕka v bruchu. Tak hlasný zvuk by nepočul len hluchý. Marian hluchý nie je. „Máš hlad?“ spýta sa a zároveň to skonštatuje. „Můžeme se někde cestou stavit, bude to rychlejší, než kdybych vařil…“

„Ja som chcel len dezert,“ obrátim to na vtip a významne pozriem na jeho rozkrok. Nechce sa mi mu vysvetľovať, že na jedlo vonku fakt nemám prachy.

Opriem sa o sedačku, trochu u toho skrivím tvár bolesťou a zapnem si pás.

„Cestou máme McDonald nebo KFC,“ vytasí sa s ponukou.

„No ale u teba by sme si mohli najprv užiť,“ snažím sa zahrať na jeho nadržanú nôtu.

„Případně vím o jednom stánku, kde dělají skvělej kebab,“ pokračuje.

„Ale fajčiť ti môžem začať už vo výťahu,“ zahľadím sa z okienka. Začína mi byť trochu trápne.

„No to by měli sousedi fakt radost,“ zasmeje sa. „Jo a taky ještě je kousek od mýho baráku fakt dobrá pizzerka.“

Sťažka si povzdychnem.

„Vieš…,“ začnem.

„Lexi,“ preruší ma. „Chci tě pozvat na něco k večeři, tak mi to dovol.“

Takže to pochopil.

Sakra.

„Tak ti to aspoň vynahradím v posteli,“ vyletí zo mňa. „Pokojne si vymysli niečo špeciálne.“ Na posledné slovo dám dôraz.

Marian preradí rýchlosť a potom ma pohladí po stehne. Nie je to sexuálne gesto, je v tom niečo nežné. Prekvapivo neucuknem.

„Budu předstírat, že jsem to neslyšel, nemá to být něco za něco,“ povie vážne a potom sa do jeho hlasu vráti veselosť. „Tak na co z tý pestrý nabídky máš chuť?“

„Ako chceš ty,“ šepnem zahanbene a zahľadím sa z okienka. V hlave mi víri otázka, prečo som to zase urobil. Prečo som mu zase ponúkol, že mu zaplatím sexom.

Pochopí, že zo mňa rozhodnutie tak ľahko nedostane, a úplne zmení tému.

„Jak to šlo na brigádě?“ spýta sa.

„Nič zaujímavé,“ odpoviem popravde. „A čo ty v práci?“

„Tak to u nás bylo zase veselo! Odpoledne mě začala balit odhadem ani ne patnáctiletá holčina a zjevně byla přesvědčená nejenom o svý neodolatelnosti, ale hlavně o tom, že už několik dní nemám na mušce, jak se s ještě dalšíma dvěma kámoškama rozhlíží po prodejně… No a ty dvě kámošky dnes zkusily využít mý zdánlivý nepozornosti a nastrkaly si do kapes nějaký kosmetický serepatičky,“ rozrozpráva sa.

Prinúti ma to k úsmevu a ten sa mi ešte rozšíri, keď Marian vojde do McDrive a pozrie na mňa s otázkou v očiach.

„Nugetky,“ vyberiem si.

Objedná dva veľké boxy, k nim hranolky a Colu. Všetko zaplatí a za pár minút už parkujeme pred jeho bytovkou. Som za to rád. Inak by som sa z vône v aute asi zbláznil. Síce mi cestou vravel, aby som začal pokojne jesť, ale nechcel som mu v aute nič umastiť alebo vyliať.

Zato vo výťahu už neodolám a strčím si do úst rovno dve nugetky naraz. Marian to našťastie nekomentuje. Ešte mi aj podá servítku.

Ozve sa, až keď prekročíme prah jeho bytu:

„Stihl ses ve škole vůbec najíst, než jsi šel na tu brigádu?“

Pomaly prehltnem všetko, čo mám práve v ústach.

„Jasné,“ zaklamem, kým si vyzúvam tenisky.

„Okej,“ povzdychne si a zamieri rovno do kuchyne. Na stôl položí našu večeru, z linky vyberie taniere a sadne si na svoje obvyklé miesto. Ja zaujmem to svoje. Dúfam, že už nebude pokračovať v predchádzajúcej téme, a mám šťastie. Miesto toho mi počas jedenia navrhne pár filmov, čo by sme mohli skuknúť na Netflixe.

Takmer všetky znejú výborne, a tak si mám problém vybrať. A dosť môj problém znásobuje, že by som sa mal učiť. Za pár týždňov končí školský rok a ja potrebujem aspoň niekoľko priemerných známok. Lenže je dosť divné sa u neho doma učiť, keď on má pre nás lepší program.

„Alexi, je všechno v pohodě?“ spýta sa, keď mu zabudnem povedať svoj názor na posledný z filmov, ktorý vybral.

„Jasné,“ usmejem sa. „Len…“ Nedopoviem. Veľmi sa mi do toho nechce.

„Len?“ snaží sa ma posmeliť.

„Mám nejaké učenie,“ povzdychnem si. „Ale to počká aj do zajtra. Pozrime si radšej ten film.“

Marian sa zasmeje.

„No, tak to teda ne. Učit se budeš i dnes. Tečka.“

„To mi prikazuješ?“ podvihnem obočie.

„Uhádl jsi,“ žmurkne na mňa.

„Na príkazy nepočujem,“ uškrniem sa.

Podá mi box s poslednou nugetkou, postaví sa a prejde tesne ku mne. Sekundu sa na mňa díva zvrchu a potom sa skloní k môjmu uchu, až cítim jeho dych:

„Seš si jistej?“ zašepká. Aj potichu dokáže jeho hlas znieť panovačne.

Nasucho prehltnem. Atmosféra medzi nami zhustne. Moje telo to cíti skôr, než si to prizná aj rozum. V rozkroku mi škubne. Tvrdnem. A som si istý, že on to vie.

Môj predpoklad mi potvrdí v momente, ako sa zas vystrie a o krok odo mňa odstúpi. Oči mu žiaria nečitateľných úmyslom.

„Dones si sem ty učebnice!“ siahne si na opasok. „Jinak tě budu muset potrestat.“

Vezmem si tú poslednú nugetku a pomaly si ju strčím do úst. Nezabudnem si predtým obliznúť pery. Mariana to donúti privrieť oči.

„Nie, díky,“ poviem, keď dožujem.

Marian sa zvonivo zasmeje, chytí ma za pažu a prudko vytiahne do stoja.

„Opři se o stůl, nohy od sebe,“ prikáže. „Na začátek dostaneš pět ran. Za to odmlouvání!“

Poslúchnem takmer omámene. Vôbec nechápem, prečo som zrazu tak poddajný. Možno za to môžu jeho slová, možno spôsob, akým sa ma dotýka. Alebo je to nejaký jeho zázračný dar. Inak si to neviem vysvetliť.

„Vystrč na mě víc zadek,“ chytí ma za boky, aby si ma napravil podľa svojich predstáv. Zatlačí mi pri tom priamo na modrinu, ktorú mám od brata.

Syknem.

„Co je?“ spýta sa.

„Nič,“ odvrknem.

Ešte raz na to miesto zatlačí. Tentokrát o dosť jemnejšie, vlastne je to takmer pohladenie, ale aj tak sebou cuknem.

„Takže nič?“ vyhrnie mi tričko a opatrne o kúsok stiahne nohavice.

Zhryziem si peru.

„Alexi,“ otočí ma, aby sme si videli do očí. „Kdo ti to udělal?“

„Nikto,“ teatrálne pretočím očami. „Spadol som na schodoch,“ zaklamem.

Chvíľu nereaguje a len ma prepaľuje pohľadom. Vydržím to. Viem, že musím. Inak by spoznal, že som mu nepovedal pravdu.

„Ty seš ale nemehlo,“ pousmeje sa po pár sekundách. „Co tě všechno bolí? Jenom ten bok?“

„Ale to nič nie je,“ mávnem nad tým rukou.

„To si posoudím sám,“ siahne mi na lem trička. Nejako automaticky podvihnem ruky, aby mi ho mohol vyzliecť. „Otoč se,“ požiada, keď som pred ním od pása nahor nahý. Veľmi sa mi do toho nechce, ale poslúchnem. Končekmi prstov mi prejde po chrbtici. „Tady máš taky modřiny,“ zašepká zmyselným hlasom a pobozká ma na krk.

Zachvejem sa. A ešte viac, keď ma objíme a jeho ruky zamieria k zapínaniu mojich riflí. Odopne gombík, stiahne zips a pomaly mi skasá nohavice nad kolená. Pritom mi dlaňami niekoľkokrát pohladí stehná. Nežne. Jemne. Nenásilne.

„A tady další,“ šepne, zohne sa a pobozká ma na pokožku tesne pod zadkom. „To sis teda fakticky pořádně natloukl,“ skonštatuje. Znie trochu podozrievavo.

Rozhodnem sa mlčať. Príde mi to najrozumnejšie. Inak by som sa mohol prezradiť. Takto môže Marian poznať len to, aký som vzrušený. Počuť mi to na dychu. Vidieť to na drobnom chvení, ktoré nemôžem ovládnuť.

Stiahne mi nohavice až k členkom a pomôže mi z nich vystúpiť. Zostanem pred ním stáť len v boxerkách. Tuším, že ani tie mi dlho nezostanú.

„A co moje oblíbená část?“ spýta sa, položí mi dlane na obe polky a trochu pritlačí. Tam ma našťastie nič nebolí, a tak zvuk, ktorý mi vykĺzne z pier, je len nadržané zakňučanie.

Marian sa zas vystrie a zozadu ma objíme.

„Víš, nad čím přemýšlím?“ pošepká mi. Zavrtím hlavou, pretože to fakt netuším. „Jak tě mám ošukat, aby tě to přehnaně nebolelo, když jsi tak dobitej,“ ozrejmí mi svoje myšlienky.

„Pri tebe mám bolesť rád,“ vydýchnem.

Moje slová odmení ďalším bozkom, ktorý mi tentokrát venuje na rameno. Som tak vzrušený, že tú jeho prehnanú nehu úplne zabudnem riešiť. Len si ju užívam.

„Na to už jsem přišel,“ chytí ma za ruku a potiahne smerom k spálni. Poslušne ho nasledujem.

Zastavíme až pri jeho posteli. Marian sa odo mňa vzdiali na dva kroky a ja za sekundu pochopím, prečo to urobil. Aby som mal bezchybný výhľad. Takzvané miesto v prvej rade. Na perfektné predstavenie.

Najprv si pomaly vyzlečie tričko. Za jeho hruď by sa nehanbili ani najlepší športovci. Stiahne si nohavice aj ponožky a mňa čaká už len tá najdokonalejšia časť. Tá, ktorá by si vedela perfektne zarobiť v porne.

Dáva si načas, ale nakoniec mi odhalí aj tú. Jeho boxerky skončia pohodené na zemi.

Vták mu ešte úplne nestojí, ale veľa mu nechýba. Spravím k nemu krok, aby som sa postaral o ten zázrak medzi jeho nohami, ale zastaví ma gestom ruky a otočí sa ku komode. Otvorí jednu zo svojich čarovných zásuviek a vytiahne svorky. Kovové s červenými plastovými klipmi spojené dlhou retiazkou.

„Tohle přivede můj budoucí výhled k dokonalosti,“ povie a pritiahne si ma bližšie k sebe.

Spojí naše pery a zároveň mi dlaňou zablúdi na jednu z bradaviek. Premasíruje ju, a keď mu do úst nadržane vydýchnem, tak na ňu pripne svorku. Moje bolestivé zakňučanie zanikne v našom bozku. Pri druhej bradavke už viem, čo sa stane, a zároveň na to čakám o niečo dlhšie. Marian je opatrnejší, najprv končekmi prstov skontroluje umiestnenie môjho piercingu a až potom pripne svorku. Bolesť ma zas nepríjemne bodne, ale zároveň mi vyšle do rozkroku obrovskú vlnu vzrušenia.

Marian o krok ustúpi.

„Takhle se mi to líbí,“ obzrie si ma, retiazku, ktorá spája svorky, drží stále v ruke. Trochu za ňu potiahne a ja ho musím nasledovať. Zavedie ma tak až nazad ku komode. Otvorí zásuvku, vytiahne z nej lubrikant a podá mi ho. „Připravíš se sám,“ povie a sám si do ruky vezme jeden kondóm. Potom ma pustí a presunie sa na posteľ.

Ľahne si na chrbát, ruky si dá za hlavu.

„Připrav se sám!“ zopakuje svoje slová. Tentokrát je to už príkaz.

Podvihnem obočie. Tak úplne nechápem, čo presne sa má ďalej diať, ale rýchlo mi to objasní.

Pohoní si svojho gigantického vtáka a zahľadí sa mi do očí.

„Zajezdíš si,“ skonštatuje. „A jestli se pořádně nepřipravíš, tak to pro tebe bude asi dost po zlým…“

Nasucho prehltnem, keď mi to konečne dôjde. Všetko vo mne zavibruje vzrušením. Pery sa mi samovoľne skrivia do úsmevu.

Prejdem k posteli a vyleziem na ňu. Kľaknem si na kolená pri Marianovom boku a otvorím fľaštičku s lubrikantom. Pár kvapiek si vytlačím na prsty a zamierim nimi priamo medzi svoje polky. Vôbec sa nerozpakujem. Zasuniem do seba rovno dva prsty naraz. Zabolí to, ale je mi to jedno. Prsty vysuniem a zas ich do seba vrazím. Tentokrát sa to nezaobíde bez zakňučania.

„Dívej se mi do očí!“ požiada Marian a ja s ním spojím pohľad. Tvári sa fascinovane a to mi dodá odvahu. Skloním sa k pokladu medzi jeho nohami a obliznem mu žaluď. „Seš strašně neposlušnej,“ chytí ma za vlasy a odtiahne od svojho rozkroku. „Máš posledních třicet vteřin.“

Po jeho slovách sa hneď vystriem, nakvapkám si na prsty znovu dávku lubrikantu a zamierim rukou zas na svoj zadok. Snažím sa čo najviac roztiahnuť. Viem, že to budem potrebovať.

Marian si zatiaľ niekoľkokrát pohoní, rozbalí kondóm a naučeným pohybom si ho natiahne na svojho vtáka.

„Čas vypršel,“ chytí ma za plece a odnaviguje, aby som si cez neho sadol obkročmo. Čakám, že do mňa začne hneď zasúvať tú svoju ukážkovú kládu, ale on si jednu ruku podloží pod hlavu a druhou chytí retiazku, ktorou sú spojené svorky. „Tím lubrikantem nešetři,“ kývne hlavou k svojmu rozkroku.

Okamžite využijem príležitosť a potriem kondóm dávkou toľko potrebného gélu. Robím to fakt precízne, a tak donútim Mariana zavzdychať.

Zastaví ma potiahnutím za retiazku. Svorky mi pri tom bolestivo šklbnú s bradavkami. Zakňučím, ale pochopím. Prestanem sa hrať, nadvihnem sa na kolenách a premiestnim do správnej polohy. Pridržím si Marianovho vtáka a začnem sa na neho pomaly nabodávať. Žaluď do seba dostanem takmer násilne. Každý ďalší centimeter ale už predychávam.

„Kam se máš dívat?“ spýta sa Marian a ja mu hneď pozriem do očí. Má v nich niečo zmyselné a zároveň niečo neuveriteľne dominantné.

Práve tú dominanciu mi dá najavo ďalším potiahnutím za retiazku. Pokúsim sa zrýchliť a dostať do seba ešte kus z jeho dĺžky. Zadýcham sa u toho, akoby som bežal maratón. Marian moje počínanie odmení spokojným úsmevom.

„Už jenom kousek,“ sľúbi, ale nijak mi nepomôže.

Mám chuť mu odvrknúť, že to sa mu ľahko povie, ale pri pohľade na jeho tvár ma to prejde. Doteraz ma vždy šukal odzadu a toto je tak strašne iné. Akoby mi dával nad sebou nejakú moc, i keď zároveň viem, že mi ju vôbec nedáva.

Rozhodnem sa bez rozmýšľania. O kúsok sa nadvihnem a bez slova, bez varovania, sprudka dosadnem. Obaja sa napneme pod tým intenzívnym pocitom. Do očí mi vyhŕknu slzy. Bolí to, ale je to aj kurevsky skvelé.

Chcem sa pohnúť, ale neviem na to nazbierať odvahu. Môj sekuriťák mi pomôže. Drsne mi premasíruje stehná, obratne sa pritom vyhne každej z mojich modrín a potom potiahne za retiazku. Zakňučím, nadvihnem sa a zas dosadnem. A potom znova.

Každé potiahnutie retiazkou znamená jeden môj pohyb. Bradavky mám ako v ohni. Zadok mi rozťahuje Marianov obrovský vták.

Už fakt nevládzem.

Marian to pochopí, vydvihne sa do polosedu, pod chrbát si podloží vankúš a pritiahne ma do svojho náručia, aby som sa o neho mohol oprieť. Dlane mi vloží pod zadok a začne si ma sám nabodávať na svojho vtáka. Zrýchľuje každou sekundou. Po chvíli si nie som istý, či ma šuká človek, alebo neúnavný stroj. Či si ma nadvihuje len on sám, alebo mu výdatne pomáham. Strácam sa v priestore aj čase. Trvá to minútu, či hodinu? Viem len to, že sa mi môj stojaci vták trie o jeho brucho s každým pohybom. Je to takmer, akoby mi honil. Dokonalé.

Neutíchajúcim vzrušením zakloním hlavu a v tom momente mi z bradavky Marian odopne prvú zo svoriek.

Počujem sa vykríknuť. Bolesťou a zároveň slasťou.

„Pššt,“ ohriakne ma a dá dole aj druhú svorku.

Nestihne mi ani premasírovať týranú bradavku a roztrasiem sa pod návalom orgazmu. Marian ma o sekundu nasleduje. Svoje pocity vloží do bozku, ktorý mi venuje na kľúčnu kosť.

Hodnú chvíľu obaja predýchávame, až potom zo mňa vykĺzne a opatrne ma uloží na posteľ.

Pozrieme si do očí a pobozkáme sa. Nežne. Takmer akoby ten bozk mal svoje vlastné city, ktoré nám chce vnútiť.

Srdce sa mi podivne rozbúcha.

Marian si našťastie nič nevšimne. Skĺzne z postele a zamieri do kúpeľne.

Zhlboka sa nadýchnem a pomaly vydýchnem, aby som sa upokojil. Nahé telo si prikryjem perinou. Zostalo mi bez neho chladno.

Za minútku sa Marian vráti a perinu zo mňa strhne.

„Chtěl ses učit,“ žiarivo sa na mňa usmeje.

Teatrálne pretočím očami.

Zasmeje sa, chytí ma za ruky a vytiahne do stoja.

Kurva, odkiaľ má takú silu?

„Nechaj ma, ty sadista,“ zahundrem a hneď potom vypísknem, pretože si ma prehodí cez plece.

„Budeš se učit,“ plesne ma po zadku. „Aspoň hodinu,“ dodá zmierlivo.

Sťažka si povzdychnem, ale nechám sa odniesť do kuchyne.

Dokonca ho ani nenútim, aby ma prehováral. Ale Colou sa podplatiť teda rozhodne nechám.

Nakoniec sa učím dve hodiny. Unaví ma to tak, že zaspím hneď, ako si ľahnem po sprche do postele. Zaznamenám len to, že si ma Marian pritiahne do svojho hrejivého náručia a do ucha mi pošepká:

„Dobrou noc, ty můj sexy šprte.“

Na druhý deň vyrazíme z Marianovho bytu skoro. Pracuje, a tak ma tesne pred šiestou vysadí na parkovisku pred obchoďákom.

Dosť mi to vyhovuje. Potrebujem si z domu vziať nejaké veci do školy a počítam, že takto skoro ráno bude Andrej spať.

Svoj omyl pochopím hneď, ako odomknem dvere na našom byte. Ten kretén sa dovalí do chodby a oprie o zárubňu. Je zas tak napitý, že nedokáže ani rovno stáť.

„Kde si bol?“ spýta sa.

„U kamoša,“ odpoviem, i keď by som ho najradšej poslal do riti. Lenže mám strach. Docela sa vo mne za tých niekoľko dní doma s ním vyvinul.

„Ty dosť rád spíš u rôznych kamošov,“ zasmeje sa. V tom smiechu je niečo zlé. Zovrie mi žalúdok. Podvedome o krok ustúpim. „Ale no tak, čo sa bojíš,“ prejde ku mne. Alebo sa skôr dotacká. Pre zmenu sa oprie o skriňu. „Ja by som ti dohodil kamošov, čo by aj zaplatili.“

Vyvalím na neho oči. Jeho slová hneď nepochopím.

„Neboj, o prachy sa podelíme,“ potľapká ma po ramene.

A vtedy mi to dôjde.

To však neznamená, že to pochopím.

To predsa nemôže myslieť vážne?

Niečo také ho v skutočnosti predsa ani len nemohlo napadnúť.

„Ty si predsa teploš, tak ti je jedno, s kým spíš,“ uškrnie sa.

Pootvorím ústa, aby som niečo povedal. Alebo mu aspoň napľul do ksichtu, ale nezmôžem sa vôbec na nič.

Úplne stratím schopnosť sa hýbať.

„Mama má dnes nočnú,“ pokračuje. „Tak buď doma. Už som niekoho dohodol.“ Utrie si do rukávu sopeľ a odpochoduje do kuchyne. Počujem, ako otvorí chladničku a niečo štrngne. Asi si si vybral ďalšie pivo.

S vypätím všetkých síl sa poobzerám okolo seba. Všetko mi je známe. Podlaha aj steny. Toto miesto je môj domov. Asi nikdy som tu nebol úplne šťastný, ale bez Andreja sa to aspoň dalo vydržať.

Už sa nedá.

Pokrútim hlavou a v sekunde sa rozhodnem. Rýchlym krokom prejdem do svojej izby a zamknem za sebou dvere.

Spod postele vylovím cestovnú tašku a takmer bezmyšlienkovite do nej začnem hádzať veci. Poriadne nerozmýšľam, čo všetko si beriem, ale zapojiť mozog mi práve pripadá ako úplne nadľudský výkon.

Zbalený som za päť minút.

Odomknem dvere a opatrne nazriem do chodby. Andreja nikde nevidím, a tak vyletím zo svojej izby, ako keby ma naháňali.

Zastavím sa až na ulici. Konečne sa poriadne nadýchnem.

A teraz čo?

Kurva.

Kurva.

Kurva.

Nemám kamarátov, u ktorých by som mohol zostať. Síce si s pár spolužiakmi rozumiem, ale odkedy som mal podmienku, tak ich rodičia z mojej prítomnosti nemajú práve radosť.

Lenže nemám ani prachy, aby som šiel niekam na ubytovňu. Poslednú výplatu mi ujebal brat a ďalšiu dostanem až za dva týždne.

Marian, prebehne mi mysľou to jediné meno.

Ten by ma predsa u seba mohol nechať. Siahnem si do vrecka. Stále mám kľúč od jeho bytu. Ani neviem ako, ale zrazu sa pristihnem, že kráčam k zastávke. Som už takmer pri nej, keď uvidím prichádzať autobus. Presne ten správny.

To je predsa znamenie.

Pobehnem.

Stihnem bez problémov nastúpiť.

To je ďalšie znamenie.

Zvalím sa na sedačku, tašku si pohodím k nohám a privriem viečka.

Čo si vlastne s Marianom sme? spýtam sa sám seba.

Odpoveď sa mi nepáči.

Kŕmi ma, šuká ma, ale to predsa neznamená, že chce, aby som sa k nemu nasťahoval na dva týždne, kým budem mať prachy na ubytovňu. A nie len, že sa k nemu chcem nasáčkovať a úplne mu narušiť osobný priestor. Ja budem potrebovať, aby mi ešte aj dával do školy desiatku, inak by som tam chcípol hladom.

Zahladím sa na svoje ruky. Ostane mi z tej predstavy na zvracanie.

Nemám byť veľmi na čo hrdý, ale tie posledné zvyšky hrdosti by som si rád ponechal.

A rád by som si ponechal aj to, čo s Marianom medzi sebou máme. Ale to sa stratí, ak ho požiadam, aby som u neho smel pár dní bývať. Buď ma odmietne a už nikdy ma nebude chcieť vidieť, alebo sa zľutuje, dovolí mi to, ale aj tak sa medzi nami všetko poserie. Budem mu musieť byť vďačný, budem sa musieť podriaďovať, či to budem alebo nebudem chcieť.

Mne nevadí, keď má nado mnou moc. Dokonca ma to vzrušuje. Ale stále mám vlastnú vôľu. Stále som slobodný. Môžem mu kedykoľvek čokoľvek odmietnuť.

A o to fakt odmietam prísť.

To by som zradil seba. A pravdepodobne aj jeho. Myslím, že aj jemu vyhovuje, ako to medzi sebou máme.

Autobus zastaví a mňa podvedome trhne. Práve včas, aby som vystúpil na zastávke neďaleko Marianovej bytovky.

Potrebujem niekde ostať. U neho byť nemôžem. Lenže na žiadne ubytko nemám prachy.

Zaseknem sa v polovici nádychu.

Ale on ich má.

Má peniaze.

V jednej zo svojich zásuviek.

Pravdepodobne ich má nachystané na nejaké nečakané výdavky. Možno sa ich mesiace ani nedotkne. Keby som si stovku, možno viac, nenápadne požičal a po výplate by som to vrátil, tak si to určite vôbec nevšimne. Rovnako, ako si nevšimne, v akých som sračkách.

Všetko medzi nami zostane po starom.

Tak, ako je to správne.

Marian

Zatímco umývám talíře a hrnky po snídani, po další společný snídani, spokojeně si pohvizduju. Pár dnů jsme se s Lexem neviděli, ale včera večer se ke mně zase tím svým originálním způsobem pozval, a tak se rozumělo samo sebou, že tady po vášnivým večeru přespí. Načež se nám tak trochu zvrhla i snídaně, haha, takže jsem ho pak musel hodit do školy autem, aby vůbec stihl první hodinu – a tak uklízím nádobí až teď… Spokojeně si ale pohvizduju ne jenom kvůli tý nečekaný ranní dávce sexu, ale i proto, že když jsem Lexovi navrhl, že jelikož mám dnes volnej den, tak ať sem přijde rovnou ze školy a zůstane tu ještě o den dýl, respektive o noc dýl, tak bez zaváhání souhlasil. Což mě samozřejmě potěšilo. Zvykl jsem si sice, že se scházíme přibližně jednou dvakrát týdně, Alex to tak nějak nastavil a já to respektuju, ale na druhou stranu si všímám, že poslední dobou tady tohle svý vlastní nepsaný pravidlo sám občas poruší a přespí u mě i častějc… a mám z toho prostě radost. Přijde mi, že je to dobrý znamení.

Znamení toho, že je mu v mý společnosti dobře.

Protože mně s ním je dobře. A zdaleka ne jenom ve chvílích, kdy jsme oba nazí…

Radši rychle zavrtím hlavou, abych ty hříšný myšlenky zahnal, a začnu se převlíkat do sportovního. Chystám se jít si zase zaběhat, ale tentokrát musím chvilku počkat. Dnes je pětadvacátýho – a to si měsíc co měsíc chodí pro nájemný moje bytná. Akorát mi vždycky den předem pošle smsku s dotazem, jestli se může stavit už dopoledne, nebo až někdy k večeru. A na dnešek jsem s ní domluvenej už na deset, ať pak máme s Lexem po zbytek dne klid a čas jenom pro sebe.

„Pěkný ránko, paní Spišáková!“ zahlaholím asi tak patnáct vteřin po desátý, když se předsíní přestane rozlíhat zvuk zvonku a já rozglábím dveře dokořán.

„Ale akéže ránko, Majko, veď už bude za chvíľu obed!“ zasměje se moje bytná a škádlivě na mě zahrozí prstem, jako jestli si z ní náhodou neutahuju.

„Vážně? A já jsem teprve snídal,“ přidám se k jejímu smíchu, načež jí jako pokaždý nabídnu: „Pojďte dál!“

A ona jako téměř pokaždý odmítne.

„Ďakujem, ale ak nepotrebujete niečo riešiť, nejaké starosti so susedmi alebo také niečo, tak nepôjdem… Idem rovno z nákupu,“ zvedne mi před oči síťovku naplněnou zeleninou a krabičkama s masem, „potrebujem to dať čím skôr do chladničky.“

„Dobře, jasně, tak to nebudu zdržovat,“ usměju se a rovnou se natáhnu po krabičce, kterou jsem si už nachystal na botník, odklopím z ní víčko a vytáhnu štos bankovek. „Tady to máte, přesně jako vždycky,“ podám jí peníze do ruky.

Babi Spišákový, jak jí familiérně sám pro sebe říkám, je totiž něco málo přes osmdesát, jak jsem zjistil z nájemní smlouvy, a od samýho začátku trvala na tom, že nechce nájemný posílat na účet, ale že si pro něj bude chodit osobně. První tři nebo čtyři splátky pak rovnou využila k tomu, že se tak trochu sama pozvala na krátkou prohlídku bytu – asi se chtěla ujistit, že jí nedemoluju zařízení nebo že tu se mnou nebydlí nenahlášenej pes nebo tak něco… Ale když zjistila, že ničeho takovýho se bát nemusí, tak už se všechny naše návštěvy odbývají jenom mezi dveřma. Navrhoval jsem jí, že kdyby chtěla, tak můžu ty peníze nosit já jí, aby sem nemusela chodit, i když to, pravda, má jenom přes tři ulice, ale odmítla… No a tak každej měsíc, jakmile mi přijde výplata, vyberu v bankomatu nějakou hotovost a pak si to nechám v práci od některý pokladní rozměnit na pade a dvacetieurovky, protože paní Spišáková má, jak mi jednou prozradila, radši menšie…

Počkám, až si peníze tradičně přepočítá, a užuž si ladím na obličeji úsměv, se kterým se s ní rozloučím – jenže tentokrát je něco jinak. Babi Spišáková ke mně totiž zvedne hlavu – a zatváří se zmateně a podezíravě zároveň:

„Ale Marian, stodvadsať euro vám tu chýba…“

„Cože?“ vypleskle na ni vykulím oči – a ten zmatenej, lehce podezíravej výraz si od ní vypůjčím. „Chýba…?“ zopakuju rozhozeně.

„No… tak… počítajte so mnou, možno som sa prehliadla,“ zadrmolí bytná a je na ní vidět, jak je z celý situace taky nesvá. Protože něco takovýho se ještě nikdy nestalo! Taky ještě aby! Vždyť právě proto, aby se mi takovej trapas nikdy nestal, si ty prachy přepočítávám minimálně pětkrát, než si je do tý krabičky pro ni nachystám!

„Ježíši, no… máte pravdu,“ zahučím, když oba zjistíme, že se bytná nepřehlídla, a schlíple si vjedu rukou do vlasů. „Tak to se moc omlouvám, to vůbec nechápu, jak se mi to stalo… Vydržte vteřinku, hned vám ty peníze donesu, jenom si zaběhnu pro peněženku.“ A rychlým krokem se vydám do ložnice, zatímco cítím, jak mi hoří tváře. Je mi to prostě vážně trapný! Ještě mě bude babi Spišáková podezřívat, že jsem ji chtěl okrást úmyslně – že jsem prostě doufal, že si nevšimne, nebo kdo ví, co se jí může honit hlavou…

„Ještě jednou se vám omlouvám,“ zatvářím se kajícně, když jí předávám chybějící bankovky.

„Ale zas toľko sa nestalo, veď sme to hneď vyriešili,“ usměje se bytná smířlivě.

Vyměníme si ještě několik zdvořilostních frází, než se konečně rozloučíme, jenže když za ní zavřu dveře, tak místo abych si uvolněně oddychl, cítím, jak se mi páteří šíří mráz.

Protože ano, s babi Spišákovou jsme to sice vyřešili, ale přitom to vyřešený není. Jedna záhada pořád zůstává.

Kam se podělo těch sto dvacet euro?!

A rozluštění tý záhady se tak jaksi… samo nabízí.

Z běhu tím pádem vůbec nic nemám, protože si vůbec neuvědomuju, že běžím. Jediný, co vnímám, jsou mý splašený, rozvířený myšlenky.

V tý krabičce jsem tu splátku totiž měl nachystanou přesně.

Tím jsem si na devětadevadesát procent jistej.

Tak jako jsem si tím byl jistej kdykoliv předtím – a pokaždý se ukázalo, že se nepletu. Že se můžu na svoje propočty spolehnout.

A teď najednou ne.

Teď, když jsem půjčil klíče od bytu Alexovi.

Do hajzlu! Přece… to nemůže mít souvislost, ne?!

Jenže zároveň… to prostě mlátí do očí.

Kurva.

Podobně jako běh pořádně nevnímám ani oběd… a ani svý volný odpoledne. Jindy bych lenošil nebo tak nějak lenošivě uklízel – a těšil se, až Lex přijde ze školy, ale teď jsem tak akorát nervózní a úplně bez energie a nálady.

Když Alex konečně dorazí, najde mě sedět u kuchyňskýho stolu. Stojí na něm téměř netknutá sklenička s džusem… a u protější židle pro změnu plechovka s Colou… No a taky na něm leží ta krabička.

Lex tu podivnou atmosféru, která místnost bezděky naplňuje, zaregistruje hned mezi dveřma.

„Ah… hoj,“ zarazí se na místě a rychle oskenuje očima celej ten výjev. „Čo… sa stalo?“ zadívá se na mě, zatímco mu z tváře i z očí mizí takovej ten jeho typickej rádoby frajerskej úsměv a nahrazuje ho nejistota.

I když jsem měl na přemýšlení několik hodin, stejně pořád nevím, co mám dělat. Co mám říkat. Jak se na něco takovýho zeptat… Protože pokud se přece jenom pletu, pokud je přece jenom chyba na mý straně, tak mi Lex tuhletu otázku nikdy neodpustí.

„Alexi, nechceš mi něco říct?“ zkusím na to jít od lesa, zatímco kývnu hlavou k židli na druhý straně stolu.

A doufám, že si Alex sedne naproti mně, nerozhozeně si ucucne svý oblíbený Coly a zeptá se: a čo ako? Doufám, že se zatváří napůl vzdorovitě, napůl nechápavě… Nebo že se začne zajímat, co je to za krabičku, a nestydatě si mě začne dobírat, co a proč jsem mu koupil za dárek třeba…

Jenže nic z toho se nestane.

Lex totiž místo toho sklopí oči… a spíš do země než ke mně potichu hlesne:

„Ja… ti to vrátim.“

A i když sedím, tak se se mnou zatočí celá místnost.

„No tak to je výborný,“ ucedím přes sevřený rty. „Chtěl sis vyzkoušet, jestli si toho všimnu, když se z těch bankovek dvě tři ztratí? A kdybych si nevšiml, tak by sis postupně bral víc a víc? Nebo už se to dokonce děje delší dobu? Mám si udělat inventuru dalších věcí, co mám zastrkaný po šuplících, jestli mi něco nezmizelo?“

Alex neřekne nic, jenom tam stojí, kouká do země… A to, že mu nestojím ani za žádný vysvětlení, jakýkoliv, klidně sebehloupější nebo sebevýsměšnější, mě dorazí úplně nejvíc.

„Víš co? Vypadni,“ zavrčím znechuceně a zarytě se zahledím z okna. Nedokážu se na něj už ani podívat.

V koutku duše sice ještě pořád doufám, že dodá něco, čím celou tu mou dedukci udělá nesmyslnou… Ale doufám marně.

„Vrátim ti to,“ zopakuje jenom…, pak položí na kuchyňskou linku ty klíče, co jsem mu teprve nedávno tak okázale věnoval… A odejde.

Odejde, odejde mi ze života…

A mně se ze vteřiny na vteřinu udělá tak mizerně, že se seberu… a taky z bytu vypadnu.

Potřebuju… potřebuju zalízt někam do baru… a tam se ožrat. Potřebuju otupit všechny svý smysly, jinak mě ta lítost… a taky ten pocit neskutečný zrady… asi úplně převálcuje…

Myslel jsem… co myslel, já si byl jistej, že Alex ve skutečnosti žádnej zloděj není. Jako jo, říkal mi, že byl za krádež v podmínce, ale to jsem bral jako klukovinu, frajeřinu, ne jako důkaz jeho zkažený povahy. A když jsem ho pak přistihl v obchodě, jak si strčil do kapsy tu čokoládu, tak jsem to vzal přesně tak, jak mi to i podal: jako provokaci. Jako způsob, abych si ho všiml.

Což se stalo. Všiml jsem si ho.

A kdyby jenom to!

Jemu se totiž povedlo něco, co se už dlouho nikomu nepovedlo: nějak se mi dostal pod kůži. Začal mě zajímat. Hodně zajímat. A jo, zezačátku jsem si ho určitě zval domů jenom kvůli sexu… Ale dost rychle se to změnilo v něco jinýho. O trošku hlubšího. Minimálně uvnitř mě.

A jako ten největší idiot pod sluncem jsem si myslel, že on to má podobně.

A on zatím… Pro něj jsem byl zjevně jenom další způsob, jak přijít rychle k nějakým penězům. Nebo k večeři zadara. K noclehu zadara. A jako takovej bonus samozřejmě k sexu.

Nic víc, ale taky nic míň. Prostě mě využil – a užil si u toho.

A já jsem si to užil taky – a zaplatím za to.

A teď zdaleka nemyslím ty eura. Nebo to, co mě bude stát výměna klíčů. Ne. Ale ten pocit zrady, křivdy… a taky ztráty ne něčeho, ale někoho svým způsobem výjimečnýho a cennýho, to se v penězích vyčíslit nedá…

Alex

Z Marianovho bytu vybehnem na ulicu a potom bežím ešte ďalších niekoľko desiatok metrov. Nakoniec zastavím. Utekať nemá zmysel. Nikto ma nenaháňa a pred sebou aj tak neutečiem.

Zhlboka sa nadýchnem a pomaly vydýchnem.

Tak na to prišiel, no a čo? pomyslím si. Raz to medzi nami aj tak skončiť muselo. Na sex si nájdem niekoho iného. A on tiež.

Prikývnem, aby som sa utvrdil vo vlastných myšlienkach. Pri tom pohybe mi po tvári stečie pár sĺz. Chrbtom ruky si utriem tvár.

Prečo, kurva, plačem? Nemám na to predsa žiadny dôvod. Nikto ma nebije, nič ma nebolí… Tak čo sa to deje?

Zhlboka sa nadýchnem. Rukou si premasírujem hrudník. Ten tlak, čo cítim, nedáva zmysel.

Hodím si ruksak na najbližšiu lavičku a sadnem si na jej najčistejšiu časť. Skloním hlavu, predlaktia si zapriem o stehná a sledujem svoje slzy, ako dopadajú na zem.

Zvláštnym spôsobom ma to fascinuje. Akoby som sa na to díval z diaľky. Akoby som si nechcel priznať, že na tej lavičke sedím ja. Podivne zlomený.

Ja som ho predsa nechcel okradnúť! Tie peniaze by som mu vrátil. Bolo by to to prvé, čo by som urobil hneď po výplate.

To prvé, čo po nej aj urobím.

Nasucho prehltnem.

Asi som mu to mal skúsiť vysvetliť. Možno by pochopil, že som mu nechcel zas raz dokázať, že som len obyčajný zlodej. Potreboval som len nejaké peniaze na jedlo a ubytovanie.

Povzdychnem si.

Nie, to by nepochopil. Prečo by aj mal? Mohol som ho požiadať o pôžičku. Nemal som mu tie prachy len tak vziať.

Ale čo ak by mi nepožičal? To by som bol v totálnej riti. Musel by som sa vrátiť domov a…

Stisnem k sebe pery a spomeniem si na výraz v Marianovej tvári, keď ma konfrontoval. V jeho očiach nebolo len opovrhnutie. Bol tam aj smútok. Sklamanie.

Požičal by mi. Asi ma mal aj trochu rád.

Tak to som totálne posral.

Nás som posral.

Pošúcham si kolená, akoby som sa snažil zo seba zotrieť hanbu, a pomaly sa postavím. Poobzerám sa okolo seba. Chvíľu vôbec neviem, čo chcem robiť. Počítal som s tým, že budem spať u Mariana. V ruksaku mám len pár vecí do školy a nejaké náhradné oblečenie. Zvyšné veci mám schované u spolužiaka v pivnici. Prišlo mi zbytočné, aby som platil ubytovňu, keď som ju na noc nepotreboval.

Lenže už ju potrebovať budem. Na každú ďalšiu noc.

Ešte je možnosť, že by som si našiel niekoho iného, kto ma u seba rád nechá prespať. Výmenou za sex.

Nečakane ma z tej predstavy strasie.

Prehodím si batoh cez plece a zamierim na zastávku. Spolužiak býva neďaleko ubytovne, a tak si u neho veci môžem vyzdvihnúť v podstate cestou. Napíšem mu krátku správu, aby vedel, že prídem. Pri čakaní na odpoveď mi zrak skĺzne na ďalšie z mojich prijatých správ. Bohužiaľ sú to práve tie od Mariana. Poslednú mi poslal ráno hneď po tom, ako ma vysadil pred školou. Pýtal sa, čo by som si dal rád na večeru, aby vedel, či má zbehnúť na nákup. Odpovedal som mu, že chcem lízatko. Veľké a šťavnaté. Také, čo mi vie ponúknuť len on.

Mimovoľne sa usmejem a hneď nato zvážniem, pretože sa mi mobil rozvibruje v ruke. Na sekundu ma napadne, že mi volá Marian a predsalen by bol ochotný dať mi ešte jednu šancu, ale rýchlo pochopím, že to bolo len moje zbožné prianie.

Volá mi brat.

Hovor hneď zruším rovnako ako tých desať predtým. Zodvihol som mu len raz. Navrieskal na mňa, že sa mám okamžite vrátiť a nemám mu kaziť plán na dokonalý kšeft.

Nasrať.

Na zastávke sa opriem o stĺp a v duchu prepočítam peniaze, ktoré mi ostali. Do výplaty to bude fakt tesné, ale vďaka peniazom, ktoré som šlohol Marianovi, budem mať dosť na ubytovňu a ani nezdochnem od hladu.

Skloním hlavu a zakážem si myslieť. Nepáči sa mi totiž, ako podradne sa cítim.

Správny autobus dorazí za pár minút, nastúpim a zvalím sa na najbližšiu sedačku. Z okienka dovidím na Marianovu bytovku. Ani neviem prečo, ale snažím sa odhadnúť, ktoré sú jeho okná a či sa v nich svieti. Najmä, či sa svieti v spálni. Zaujímalo by ma, kto s ním bude miesto mňa spať v posteli. Dnes asi nikto. Ale zajtra? Pozajtra? A každý ďalší deň?

Rýchlo si chrbtom ruky utriem oči. Zase mi podozrivo slzia.

Po pár zastávkach vystúpim z autobusu, u spolužiaka si vyzdvihnem cestovnú tašku a ako bonus dostanem aj dózu s čerstvými buchtami. Jeho mama piekla a on bohužiaľ pochopil, v akých hlbokých sračkách som. Poďakujem bez toho, aby utrpelo moje ego. To momentálne spí. Alebo chcíplo. Ťažko povedať.

Na ubytovni zaplatím rovno za päť nocí. Vyfasujem kľúč a nie práve nadšene sa poberiem na poschodie. Je mi jasné, že osadenstvo izby bude jedno veľké nepríjemné prekvapenie.

Nakoniec to nie je také zlé. V izbe sú už traja robotníci a stále docela dýchateľný vzduch. Na voľnú posteľ si vybalím veci na prezlečenie, zvyšné veci si zamknem do rozheganej skrinky a poberiem sa do spoločnej kúpeľne na chodbe.

Už po prvom pohľade mi je jasné, že už ju pár ľudí využilo. Veľmi si na poriadku nedali záležať, no aj tak sa osprchujem, prezlečiem a vrátim sa do izby. Potrebujem sa učiť. Vôbec sa to ale nedá. Moji spolubývajúci nie sú práve najtichšie typy. Až tak mi to nevadí, aspoň cez ich rozhovor nepočujem vlastné myšlienky. A tie teda nie sú vôbec príjemné.

Čo ak sa Marian rozhodne, že mi za tú krádež poriadne zavarí? Nemyslím si, že by ma nahlásil zrovna na polícii, ale môže ma nechať vyhodiť z brigády. On mi ju vybavil, vedúci je jeho kamarát a určite mu rád vyhovie.

Nasucho prehltnem.

Tú prácu potrebujem. Cez letné prázdniny mi ju dokonca ponúkli na plný úväzok. Bez tých peňazí som nahratý. Ja sa domov vrátiť nemôžem. Podľa mňa z nášho bytu zdrhla už aj mama. Prišla mi od nej správa, že bude chvíľu u kamaráta. V preklade to znamená, že si zas niekoho našla a pár týždňov sa doma neukáže. Asi ani len netuší, že som preč aj ja.

Zapípa mi mobil. Pozriem naň a povzdychnem si. Baterka to vzdáva. Nabíjačku som si nezbalil. Ani ma to nenapadlo. Sem-tam si nejakú požičiam v škole a trochu si mobil nabijem. Žiadny problém. Aj tak ma nikto podstatný nebude zháňať.

Ľahnem si na chrbát. Mobil držím stále v ruke, ale nemám komu napísať, a tak ho vypnem, aby sa mi úplne nevybil. Trochu sa posuniem. Posteľ zavŕzga. Do pravého boku ma niečo tlačí. Asi nejaká poškodená pružina. Periny nesmrdia, ale aj tak ma ich vôňa dráždi. Je strašne umelá. Asi použili nejaký šialene lacný prací prach.

Ja tu fakt nechcem byť.

Z vedľajšej postele sa ozve chrápanie. Jeden z mojich nových spolubývajúcich zaspal. A spánok má teda poriadne hlučný.

Kurva.