Ztracený ráj

Další noc za barem. Vlastně už skoro ráno. Pár skupinek a dvojic. Tentokrát žádný velký příběh. Někdy to je dobře. I barmana se sebevíc empatickým uchem poslouchání někdy unaví. Ještě slabou půlhodinku a půjdu spát. Kam? Nemůžu úplně říct, že domů. Doma je daleko. A čím dál víc se mi… stýská? Nechci na to myslet, je to zbytečné. Naštěstí si k baru přisedá muž ve středních letech, naprosto nenápadného vzhledu.

„Jednu whisky, bez ledu,“ poručí si.

Mlčky naliju a posunu k němu sklenici.

Napije se a pak na mě začne upřeně zírat. Párkrát jsem tohle už zažil. Tak snad to tentokrát bude v klidu. Už si v duchu skládám věty, jak ho odmítnu. Mírně a laskavě, of course.

On mě však překvapí, protože se zeptá na něco, co bych vůbec nečekal:

„Ty nejsi odsud, že?“

Tak nejsem, ale poznat by to nemělo být. Rozhodně ne kvůli vzhledu. A neřekl jsem ani slovo.

„Ne, nejsem. Jak jste to poznal?“

Jen se pousměje.

„A odkud tedy?“

Trochu mě tím naštve.

„Z Česka,“ odpovím ale slušně a pro sebe si pomyslím, jestlipak vůbec ví, kde by měl hledat na mapě.

„Z Prahy?“

Tím už mě zaujme víc. Vždycky jsem všem pro zjednodušení říkal, že jsem z Prahy, protože povídat o malé vsi u jednoho krajského města se mi nechtělo. Možná proto, že jsem z ní odešel tak… A co je komu do toho. I tentokrát proto zalžu:

„Ano, z Prahy.“

„A žádný jiný Čech z Prahy tady jako barman nepracuje?“

Tahle otázka už mi přijde hodně podezřelá, až se mi na ni ani nechce odpovídat. Asi se moje pocity dají vyčíst z výrazu ve tváři, protože se usměje ještě o něco víc, jako by mě chtěl uklidnit.

„Neboj se, jen pro tebe mám vzkaz. Vlastně trochu víc než vzkaz.“

Sáhne si pod bundu a vytáhne silnou plastovou zapínací kapsu velikosti A5 matně zelené barvy. Vypadá, že je plná přeložených listů papíru. Posune ji ke mně.

„Pozdrav od jednoho našeho společného přítele. Ray říkal, že máš rád příběhy. Nechal bych si ho ale na doma.“ 

Kopne do sebe whisky, na stůl položí bankovku. Ještě jednou se na mě povzbudivě usměje, zvedne se a odchází. Já za ním jen tupě civím, protože v mozku mi zní jen to jméno.

Ray.

Rok.

Víc než rok.

Tehdy se New York sotva začal zelenat. Teď se plní nasvícenými dýněmi.

Ray…

Opatrně do kapsy nahlédnu a zas ji radši rychle zapnu. Směnu předám, ani nevím jak. V minibytečku naproti přes ulici, který mi velkomyslně pronajímá za pár šupů majitel baru, si sednu ke stolu a rozložím po jeho desce Rayův vzkaz. Pořád ještě se z toho nemůžu vzpamatovat. Fotografie a malý lístek v papírové obálce. V další štůsek bankovek. A pak odhadem pětadvacet až třicet listů, pečlivě očíslovaných a sepnutých, zaplněných oboustranně vytištěným textem. Na prvním z nich je v záhlaví překrásná stará loď se stěžni a plachtami. Vypadá ovšem poněkud zlověstně, tajemně, jako by skrývala nějaké tajemství.

Sáhnu po lístku z jedné z obálek. Trochu těžkopádné písmo se přečíst dá, není to ostatně nijak dlouhý vzkaz.

Přejedu ho několikrát očima. Moje ospalost mizí. Odložím vzkaz k fotografii, přitáhnu si k sobě text s plachetnicí. A začtu se…

I.

Ticho v podpalubí bylo těžké jako chvíle těsně před bouří. Viselo mezi trámy a dusilo každý nádech. Resolute stála na vlnách klidné noci a čekala na nový den, jen občasné zapraskání lan a vzdálené skřípění stěžně připomínalo, že loď nikdy zcela neusíná. V cele pod čarou ponoru to ale působilo, jako by čas stál. Vlhkost se srážela na prknech, stékala v drobných pramíncích po stěnách a na podlaze se leskly kaluže zatuchlé vody.

Po stranách seděli dva chlapci. Mladíci, jen tak tak že sotva dospělí. Každý přivázaný k trámu, ruce natažené, zápěstí sevřená v železných kruzích. Bosí, v potrhaných košilích, hubené nohy přitažené k tělu, aby se zahřáli.

Zámek kovově cvakl, dveře se s vrzáním otevřely. Dovnitř tiše vstoupil muž a rychle za sebou zavřel. Kužel žlutého světla se rozlil po úzkém prostoru. Starší z mladíků se proti němu pokusil zvednout hlavu, ale oči zarudlé od pláče hned zase reflexivně sevřel. Ten mladší se jen dál mechanicky klouzal rameny po stěně a třásl se.

I lucerna se zachvěla a vrhla jejich stíny vysoko po stěnách, zkřivené a protáhlé jako přízraky.

Muž přiblížil světlo k tváři mladšího, druhou rukou sevřel jeho hrdlo.

„Tak jakpak jste se vyspali, hrdličky moje, ve své poslední noci pozemské,“ procedil. Hlas měl syrový, přidušený, v každém slově opovržení. „Těšíte se na peklo?“

Naklonil se blíž. 

„Zítra uslyšíte rozsudek a pak rovnou do ďáblovy tlamy.“

Druhý sebou trhl, řetěz zacinkal.

„Nechte ho na pokoji!“ vykřikl. Hlas mu zněl vysoko, plný bezmocného vzteku.

Muž se zachechtal, odříhl si a celou celu naplnil pachem rumu a žluči.

„Rozkoší tělesných se vám zachtělo?“ kývl lucernou mezi nimi. „Sotva z hnízda vylétli a už by se nepřirozeně pářili.“

Prudce stočil světlo k staršímu.

„Místo modliteb šeptáte hanebnosti. Místo služby Jeho Veličenstvu sníte o svých klínech. A já se mám jen dívat?“

Sklo lucerny zapraskalo, když s ní udeřil o trám.

„Peklo je pro takové neřestníky jako jste vy. Ale ještě dřív než tam skončíte, ochutnáte, co tam na vás čeká.“

Narovnal se a uchechtl:

„Až si vás vezme oprátka, nebudete se už divit.“

Řetězy zaskřípaly, oba chlapci zalapali po dechu, šepot modliteb se smísil se vzlyky. Muž stál nad nimi, světlo mu kreslilo do bledé tváře tvrdé rysy šelmy a oči se zaleskly dravčí touhou.

Vyvlékl řetěz poutající staršího z chlapců k trámu a naklonil se nad ním. Uvolněný kov se zhoupl a dunivě zadrnčel o dřevo. Mladík se se závanem svobody náhle přestal třást a zvedl hlavu, oči měl rozšířené, dech zrychlený. Dřív než muž stihl uhnout, se z celé své zbývající síly vzepřel a napnul pouta tak prudce, až se mu železo zařezalo do kůže.

Lucerna se zachvěla a světlo se v zběsilém pohybu rozlilo po stěnách. Muž instinktivně couvl, chlapec po něm prudce máchl spoutanýma rukama a vrhl se směrem k němu. Okovy zařinčely, ozval se dutý úder, obě těla se srazila, lucerna muži vyletěla z ruky a skutálela se na podlahu.

Chvíli bylo slyšet jen supění a rachot řetězů. Pak tupý zvuk, úder pěstí.

Muž popadl ránou omráčeného chlapce za vlasy, trhl s ním dolů a sevřel jeho krk v obou dlaních jako do kleští.

Mladík se vzepřel, nohy se zoufale snažily najít oporu, koutky úst se mu napjaly v bezhlasém křiku. Skřípění pout přecházelo v tlumené chrčení, sípání, které postupně sláblo, až nakonec ustalo.

Tělo povolilo a zhroucené se svezlo na prkna.

Muž zůstal stát, hrudník se mu zvedal v krátkých prudkých nádeších, krev mu stékala po tváři tam, kde ho při zápasu zasáhl úder pout.

V druhém rohu cely se ozval tlumený vzlyk.

Mladší z chlapců se tam třásl děsem. Rty se mu chvěly, snažil se cosi říct, ale vyšel jen sevřený neartikulovaný zvuk.

Muž se sehnul, zvedl lucernu a zavěsil ji na hák u stropu. Plamen se roztřásl, stěny se zbarvily do červenohněda. Zpocené dlaně si otřel o kalhoty a pomalu se k mladíkovi choulícímu se na lavici otočil.

„Tohle si pamatuj, spratku…“

Jeho hlas byl nízký, chraplavý, přesto v něm zaznívala temná spokojenost. Aniž by mladíka spustil z očí, uvolnil tkanici v pase a kalhoty se mu svezly k zemi. 

„…každé tvoje slovo, každý tvůj dech patří mně,“ zašeptal a chladně se zahleděl do vyděšených očí. Kotníky osvobodil současně s tím, jak k němu nakročil. „A jestli promluvíš, přísahám, že v té chvíli budeš ležet vedle něj.“

Ztopořený divoce se komíhající úd opřel o mladíkovu tvář a vytékajícím sekretem rozmazával slzy stékající mu ke rtům. Chlapec se ani nepohnul, bez hlesu pootevřel ústa, nezavzlykal, podvolil se bez odporu. S hlavou přitisknutou ke stěně se jen snažil v krátkých okamžicích úlevy udržet dech a s ním i vědomí.

Muže však jeho sípavý chrapot jen víc a víc poháněl vpřed, se stehny přitisknutými k ztuhlým ramenům vyplňoval každou škvírku, kterou se mladík lapavě pokoušel nadechnout, a ustal, až když marnou námahou vysílené tělo zvláčnělo a hlava se bezvládně svezla stranou. Pak ho prudkým netrpělivým pohybem přetočil, opřel o lavici, strhl z něho šaty, rozevřel štíhlá šlachovitá stehna a s jediným tlumeným vzdechem pronikl mezi ně.

Chlapec sebou znovu divoce zazmítal. Bolest probudila k vědomí poslední zbytky sil, které ještě ztýrané tělo dokázalo posbírat. Pokusil se propnout, narovnat se, uniknout. Marně. Pouta na rukou zmuchlaných pod tělem nepovolila, vykřikl bezmocným zoufalstvím. Vzápětí jeho krk objala silná dlaň, hrubé prsty našly tepnu, zabořily ji hluboko do masa a pevně stiskly. Hlas utichl, výkřik se změnil v sípavé steny, zemdlené tělo povolilo.

Muž se do mladíkova dusivého chrčení divoce rozkmital, ruka obtočená na hrdle svírala s každým přírazem víc a víc, aby nakonec s posledním křečovitým úderem do krví zborceného rekta definitivně stiskla, až to hlasitě křuplo. Tělo ochablo stejně, jako ochaboval úd muže v něm. Když se postavil, ještě chvíli netečně pozoroval svůj s krví smísený sekret stékající dolů po promodraných stehnech. Pak se oblékl a pustil do práce.

Jedno tělo srovnal na lavici, druhému kolem krku ovázal smyčku a zavěsil na trám. Když byl hotov, otřel si zpocené čelo. Stáhl lucernu z háku, naposledy se rozhlédl a dlouze zadíval na obě těla, jako by si ten obraz chtěl v paměti uchovat navždy. Pak se pohrdavě ušklíbl, zavřel dveře a setmělou chodbou tiše odkráčel pryč.

Šum paluby nad hlavou byl ještě tichý, loď se sotva pomalu probouzela do rána, když se na příďové chodbě ozvaly těžké kroky a vzápětí i rázný povel. Zámek zaskřípal, dveře cely se otevřely a dovnitř proniklo světlo luceren. Vůně páleného oleje se smísila s vlhkostí a plísní starého dřeva a také s pachem smrti.

Dovnitř vstoupili dva námořníci. Za nimi mladý muž v tmavém kabátci, s brašnou přes rameno. Rozhlédl se. Lucerna v jeho ruce osvětlila prostor.

Na jedné straně cely viselo tělo mladíka. Ruce natažené, hlava však skleslá v nepřirozeném úhlu. Provaz omotaný kolem krku byl připevněn k dřevěnému trámu. Špičky bosých nohou nad podlahou se nepatrně komíhaly s rytmem lodi, oči měl vyhaslé a přesto vyděšené.

Na druhé straně se choulila druhá postava. Ležela na boku, zápěstí stále připoutaná k trámu. Hrudník nepracoval, oči zůstaly dokořán, pohled prázdný, kůže pod bradou posetá temnými podlitinami.

Muž si odložil brašnu a rozhlédl se. Nejprve přiložil ucho k hrudi toho, který visel. Pohladil provaz, prsty přitlačil k tepně pod čelistí. Mlčel, než se odvrátil, jen se nakrátko zamračil. Pak přešel k druhému.

Ohnul mu paži, zaklonil hlavu, odhrnul potrhanou košili. Na holých stehnech se ve světle lampy zaleskla krev, sražená, rozpitá, jakoby neuměle setřená. Lékař se na okamžik zarazil, dlouze se zadíval, pak prsty ohledal hrdlo.

„Stopy po tlaku, nepravidelné podlitiny. Uškrcen,“ pronesl stroze.

U prvního, kterého námořníci mezitím konečně odřízli a položili na zem, se znovu sklonil. Podíval se na smyčku, otestoval pevnost, prohlédl rýhy na krku i škrábance na hrudi. Zvedl obočí, ohryzek se mu několikrát divoce pohnul, nic však neřekl.

„Oběsil se,“ potvrdil nakonec, ačkoliv jeho pohled na mrtvém ulpěl déle, než by bylo třeba.

Vzal brašnu, zvedl se a kývl mužům, aby těla odnesli.

Kapitánova kajuta byla ještě plná ranní polotmy. Skrz škvíry okenic pronikal jen úzký pruh světla a kreslil po mapách a svitcích na stole ostré čáry. Vzduch voněl voskem, brandy a vlhkým ránem. Kapitán stál u okna, ruce za zády. Když se dveře otevřely a pak opět zavřely, ani se neotočil.

„Nuže, doktore Blakwoode, co jste zjistil?“ ozval se klidně, avšak ostře.

Lékař udělal dva kroky do místnosti a rozpačitě se zastavil.

„Pane kapitáne, nejsem si jist,“ pronesl váhavě.

Kapitán se pomalu otočil:

„Jak to myslíte, doktore?“

Blackwood narovnal ramena.

„Na první pohled je to vražda a sebevražda. Avšak při bližším ohledání… spíše obě vraždy.“

Kapitán nejprve ztuhl a pak se toporně posadil za svůj stůl. Neřekl však nic, pouze doktorovi pokynul na židli před sebou. Doktor si nejprve nalil s kapitánovým mlčenlivým dovolením z karafy na bočním stolku brandy, napil se a teprve poté i se sklenkou v ruce usedl.

„Podle známek na tělech mám za to, že byli oba usmrceni cizí rukou. Jeden uškrcen a druhý pověšen, aby to vypadalo jako sebevražda.“ Na okamžik se odmlčel. „A soudím, že ten první byl před smrtí… zneuctěn.“

„Z čeho tak usuzujete, doktore Blakwoode?“ zeptal se kapitán chladně bez známky emocí.

Blackwood se pod jeho pohledem zhluboka nadechl.

„Modřiny na pažích, stopy zápasu, krev na stehnech a… i jiné stopy. To nebylo dílo sotva dospělého chlapce. Útok vedl muž, dospělý a silný.“

Kapitán beze slova vstal, nalil si brandy a tiše usrkl.

„A ten druhý? Ten, který visel?“

„Uzly příliš pevné a příliš vysoko. Rýha na krku nepravidelná, našel jsem stopy po prstech. Neoběsil se vlastní rukou, pane,“ zněl doktorův hlas dutě a prázdně.

Kapitán k němu pomalu vzhlédl, oči ztemnělé:

„Naznačujete, že na palubě máme vraha?“

„Říkám jen, co jsem viděl,“ odpověděl Blackwood chladně. „Jedna ruka, dva činy. Jeden uškrcený, druhý pověšený, aby to vypadalo jako vražda a sebevražda.“

Kapitán přešel zpět ke stolu, znovu se napil a zadíval na mapy. Lékařovu pohledu se vyhnul.

„A máte na svá slova důkazy? Svědky? Cokoli jiného než vlastní úsudek?“

„Nemám, pane,“ připustil lékař. „Strážní přísahali, že do chodby k cele nikdo nevešel a oni že bděli celou noc. Mám pouze své závěry.“

Kapitán se k lékaři konečně otočil, tvář měl nehybnou, hlas strohý:

„Tělo může klamat, doktore. A vlastní úsudek též…, vy jste, tuším, v královské službě poprvé, že?“

Lékař přikývl:

„Ano, pane kapitáne, HMS Resolute je mým prvním přidělením.“

„Pak se vynasnažte, aby nebylo také posledním! Do lodního deníku se zapíše: jeden uškrcen, druhý se oběsil. Jasné, stručné, přijatelné.“

„Pane…,“ začal Blackwood, ale kapitán jej přerušil zdviženou dlaní.

„Nepodložené domněnky si ponechte pro sebe. Čest lodi nesmí býti pošpiněna spekulacemi. Admiralitě postačí čistá verze: vražda a sebevražda.“

Lékař přikývl:

„Rozumím, pane.“ Oči měl tvrdé a hlas tichý.

Kapitán se vrátil pohledem k oknu.

„Výborně. Pak tedy tuto záležitost uzavřeme. Můžete jít.“

II.

Na palubu HMS Vigilant pražilo dopolední slunce nabírající na síle a moře se třpytilo, jako by každý hřeben vlny byl ostří nože. Černá děla stála seřazená v řadě. Jejich hlavně byly rozpálené a žhnuly ve žlutém světle. Posádka, zpocená a ztuhlá, cvičila nabíjení a palbu. Loďmistr McKay procházel mezi muži, jeho rozkazy byly ostré a drsné, až přehlušovaly i pisklavý zpěv větru v lanoví a plachtách.

Kadet Edmund Hall stál u svých tří děl, ruce založené za zády, oči pozorně upřené na skupinku mužů pod jeho velením. Přesně tak, jak se od mladého důstojníka čekalo. Snažil se působit chladně a neoblomně, ale uvnitř cítil jen zhnusení a odpor. Příčila se mu všudypřítomná záliba v hrubém, bezohledném vynucování kázně a nekonečném drilu, kterým flotila Jeho Veličenstva oplývala. Uniforma nikdy nebyla jeho snem. Svoji budoucnost si představoval v nařaseném taláru a s parukou, chtěl se stát právníkem. Jeho mladické sny však zemřely společně s jeho otcem. Když po nečekaném skonu zaplatili všechny dluhy, zbyla jen trocha urozenosti, skromná penze pro matku a pro něj kabátec od Jeho Veličenstva.

„Sponge out!“ vykřikl Hall.

Muž s dlouhou tyčí vtlačil vlhký kartáč do hlavně, aby uhasil jiskry.

„Load cartridge!“

Jiný muž do vnitř zasunul pytlík s prachem.

„Ram down!“

Těžkou tyčí zatlačili nálož na místo.

„Worm the barrel!“

Zkontrolali, zda v hlavni nezůstal kus látky, postavili se stranou a čekali na další rozkaz. Vše šlo krok za krokem, rytmicky, jako tanec, v němž chyba znamenala smrt.

„Run out!“ 

Muži zatlačili na dělo, kola zařinčela o palubu a černá hlaveň se vyhoupla k palubnímu okénku.

„Prick and prime!“

Vent propíchnut jehlou, jemný prach nasypán. Dvě salvy už měli za sebou, zbývala poslední a cvičení pro dnešek skončí. Jen proto, aby se zítra vše zopakovalo nanovo.

U svého děla stál i Tom Reed, doutnák pevně v ruce, čekal na Hallův povel. A právě v té chvíli se loď prudce zhoupla na nečekané vlně. Námořníci připraveni vyrovnat náklon přesně opačný než ten, jenž skutečně přišel, všichni zavrávorali. Reed přitom zakopl o lafetu a zapotácel se víc, než byl schopen vyrovnat. Oba muži se srazili.

Hall ucítil tvrdý úder hrudi o hruď, a než se stačil vzpamatovat, ocitl se přimáčknutý k palubě. Reedovo rameno mu svíralo paži, jeho tvář měl tak blízko, až ucítil závan z jeho dechu. Ztuhl překvapením. Tíha mužova těla ho na okamžik zmrazila a silný pach cizího potu ho téměř omámil. Projel jím záchvěv nečekaného vzrušení. Záchvěv prudký a zahanbující. Cosi co tam nepatřilo. V břiše a ve slabinách se mu rozlilo horko, které mu rozum okamžitě zakázal.

Poplašeně odvrátil hlavu, vzápětí srazil Reeda stranou a sám se rychle zvedl. Rukou zachytil žhnoucí doutnák nebezpečně se přibližující k sudu s prachem a uhasil jej ve vědru s vodou. Syčivý zvuk přehlušil McKayův křik, když se k nim přiřítil.

Loďmistr jediným pohledem zkontroloval, že doutnák je bezpečně uhašený, a pak bez váhání prudce kopl Reeda do boku.

„Pozor, sakra!“

Potom se obrátil na Halla, jako by viník byl především on:

„Pane Halle, poučte svoje lidi, že zapálený doutnák se z ruky nikdy nepouští! Nikdy! Rozumíte!? Ještě jednou a půjdete do hlášení.“

Hall stál zaražený, tvář zrudlou. Věděl, že vina nebyla ani na Reedovi, ani na něm, loď sebou prostě trhla, přesto poslušně kývl:

„Ano, pane.“

Srdce mu bušilo, jako by se chtělo vytrhnout z hrudi, a nebylo to strachem z McKaye. To, co cítil, bylo horší, záludnější: strach z vlastního nitra. Zmocnil se ho ten druh děsu, který člověka sevře, když zahlédne část sebe, o níž netušil, že existuje, a kterou by nejraději nikdy nespatřil. Nemohl si nalhávat, že v tom mžiku, kdy na něj Reedovo tělo těžce dolehlo, necítil cosi, co se cítit nesluší.

V řadě zavěšené hamaky se houpaly a skřípaly v rytmu vln, vzduch byl naplněný potem, tabákem a zatuchlým plátnem. Hall ležel s očima upřenýma do tmy nad sebou a poslouchal těžký dech druhých. Jeden z kadetů ve vedlejší síti ze spaní brblal, další funěl a s kýmsi neznámým se ve snu přetahoval o deku. Zvenčí se ozývalo šplouchání moře a zevnitř všudypřítomné křupání trupu.

Zavřel oči a snažil se myslet na Portsmouth. Na matku, na knihy, na časy, kdy jeho život ještě mířil k soudním síním a ne dělovým salvám. Jenže obrazy dne se vracely s neodbytnou ostrostí.

Ten pád. Tvrdý úder hrudi o hruď, dech druhého muže tak blízký, že mu ovanul tvář. Pach potu, který se mu zaryl do nosu. A hlavně ta chvíle, kdy se v něm cosi probudilo, kdy v něm cosi zareagovalo, tělo dřív než rozum, dřív než kázeň, dřív než všechno, co ho kdy učili o cti a božím pořádku.

„Blázním,“ zamumlal do tmy, ale jazyk se mu lepil na patro a věděl, že si nelže dost přesvědčivě. Znovu a znovu se mu vybavovalo, jak na okamžik ztuhl, jak mu horko vběhlo do slabin, jak mu srdce vyrazilo z rytmu. Vždycky se viděl jako muž, který ovládá sebe i druhé a teď…, teď se mu vlastní tělo vysmálo.

Převaloval se, hamaka se neklidně houpala, až od vedle někdo do tmy zlostně zahučel. Přestal, zatajil dech, ale neklid zůstal. Věděl, že neusne.

Vytáhl se z hamaky, bosé nohy se dotkly prkenné podlahy. Vzal kabátec a tiše, aby nevzbudil ostatní, vyšel ven. Stoupal po úzkém schodišti nahoru, kde bylo světleji a volněji.

Když otevřel, ovanul ho chladnější noční vzduch. Nad lodí se rozkládala obrovská klenba hvězd a moře odráželo jejich třpyt jako temné rozvlněné zrcadlo. Paluba byla téměř prázdná, jen hlídka se procházela u zábradlí a několik mužů, na které dole bylo nejspíš moc dusno, nebo je ostatní prostě vyhnali, protože fazole a špek, pospávalo, kde se dalo. Hall se nadechl, zhluboka, až ho studený vzduch zabolel v plicích.

Loď se houpala na dlouhém oceánském vlnění, jen šplouchání vody a vrzání lan se mísilo s tlumenými kroky hlídky, jinak všude panovalo noční ticho. Stál opřený o zábradlí, pohled upřený do vln. Vzduch ho konejšil, ale myšlenky se mu dál točily v divokém zmateném reji.

Chtěl vytěsnit to, co se v něm probudilo, zakopat to pod povinnost, pod dril a řád. Ale věděl, že se mu ten obraz vrátí, jen co opět zavře oči. A že ho bude pronásledovat, dokud nezjistí, co si s ním počít.

„Pane Halle?“ ozval se odkudsi z boku nesmělý hlas.

Otočil se za ním. Ben Collier, starší námořník se zhrublýma rukama, šedými vousy a tváří, kterou moře vyřezávalo už nejméně půl života. V ruce držel pomačkanou obálku, ze které vytahoval list papíru. Zastavil se v uctivé vzdálenosti a čekal, bosé nohy rozpačitě přešlapovaly po palubě.

„Co je, Colliere?“ zeptal se ho unaveně, ale ne nepřátelsky.

Muž rozpačitě pokrčil rameny.

„Měl bych prosbu, pane. Vím, že už jste mi ho jednou četl… Ale…,“ zarazil se a sklopil oči. „Ale já bych ho rád slyšel znovu. Pamatuju si každé slovo, jen… když ho čte někdo, kdo umí, zní to jinak.“

Hall se na něj chvíli mlčky díval. Cítil, jak se mu napětí v ramenou trochu uvolňuje. Tohle byla jiná blízkost než ta, která ho před chvílí zmátla. Prostá, lidská, nevinná. Vzal list a rozložil ho pod světlem lampy. Papír byl ohmataný, písmo neohrabané, ale čitelné.

Začal číst. Hlas měl tichý, měkký, aby nerušil hlídku. Dopis byl prostý, od Collierovy sestry. Pozdravy z Cornwallu, zpráva o narozeném dítěti, pár řádek o poli a dobytku, něco málo o nemocné matce. Nic velkého, ale pro Colliera byl nepochybně něčím jako kotvou, důkazem, že na něj někdo myslí, že existuje i jiný svět než jen tento.

Když dočetl, muž jen vděčně přikývl. V očích se mu leskla vlhkost, kterou rychle zakryl drsným odkašláním.

„Děkuju vám, pane. Snad se nehněváte, že jsem vás obtěžoval. Je to jen… Když slyším ty slova nahlas, připadám si blíž domovu.“

Složil dopis do obálky a podal mu ho zpátky. Složený v jeho mozolnatých prstech působil křehce jako relikvie.

„Nehněvám se, Colliere. Klidně přijď znovu. A až budeš chtít napsat odpověď, stačí říct.“

Námořník se uklonil, skoro obřadně, i když nešikovně, a odešel. Hall zůstal stát s pohledem upřeným do moře.

Zhluboka se nadechl a na okamžik se mu ulevilo. Myšlenky nezmizely, ale byly tišší, vzdálenější.

Ještě krátce pohlédl za Collierem, který mizel zpátky mezi stíny. Opřel se o zábradlí, slyšitelně vydechl a už se chystal odejít, když si všiml pohybu na okraji světla.

Ze tmy vystoupil Tom Reed. Šel pomalu, hlavu lehce skloněnou, šátek kolem krku rozvázaný. Vypadal jinak než u děla, klidnější, snad i mladší.

„Máte krásný přednes, pane Halle,“ oslovil ho, hlas měl překvapivě pevný.

Hall se na něj zadíval s napětím, které nedokázal potlačit. 

„Chceš… taky něco přečíst?“ zeptal se a sám se polekal, jak zklamaně to zaznělo.

Reed zavrtěl hlavou:

„Číst umím, pane. Psaní je horší, ruku mám těžkou a písmena neposlušná, ale číst zvládnu. Jsem sice jen syn kováře z Plymouthu, ale do školy jsem chodil poctivě. Matka ze mě chtěla mít kněze. Naneštěstí nesehnala žádného vhodného mecenáše. I tak jsem ale raději rychle zmizel na moře, abych byl dost daleko, kdyby se jí to nakonec přece jenom podařilo. Na ležení v knihách mě nikdy moc neužilo. I když, slyšet vás, jak z nějaké čtete, by jistě bylo…,“ zarazil se a větu nedokončil. „Nepřišel jsem kvůli tomu.“

Hall přikývl a snažil se tvářit, jako by o nic nešlo:

„Tak proč tedy?“

Reed se zastavil sotva dva kroky od něj. Chvíli mlčel, jako by hledal slova.

„Chtěl jsem se omluvit. Za dnešek. Že jsem do vás narazil. A upustil ten doutnák. Loď sebou hodila, nebyl to úmysl.“

Hall pocítil, jak se mu srdce stáhlo.

„Nemusíš se omlouvat. Stalo se,“ odvětil stroze, ale v jeho hlase zaznělo cosi měkčího.

Reed na něj upřel pohled:

„Ale nemělo se stát.“ 

Zadíval se Hallovi do očí a pak jakoby mimochodem dodal:

„Alespoň ne takto.“ 

Hall jeho pohledu poplašeně uhnul.

Zavládlo ticho, napjaté, nikoli však nepříjemné. Tím, kdo ho nakonec prolomil, byl Reed.

„Všiml jsem si, jak jste tam na chvíli ztuhl. Myslel jsem…, že jsem vás zranil.“

Hall odvrátil hlavu k moři, hvězdy se mu rozmazaly před očima.

„Ne. Nezranil.“

Hlas měl tišší, než by chtěl.

„To jsem rád, pane.“

Přikývl, pořád s pohledem upřeným k obzoru. 

„Byla to jen nehoda.“

Přál si, aby to znělo definitivně, ale uvnitř věděl, že to tak zcela jistě není.

Reed udělal krok kupředu.

„Příště budu opatrnější…“

Znovu ucítil jeho blízkost. Bylo to sotva patrné, jen závan těla, dotek ticha mezi dvěma vlnami. Zhluboka se nadechl a zpola mimoděk, zpola vědomě, nasál Reedovu vůni, směs potu, soli a kouře, ostrou a mužnou. Vzápětí ho rozechvělo něco, co v sobě zoufale nechtěl připustit. Náhlé, palčivé vzrušení. Jeho tělo se podvolilo dřív, než ho mysl stihla zarazit. Na okamžik ztuhl, jako by se mu svět zúžil jen na toho muže stojícího vedle něj, na jeho rameno v mihotavém světle lucerny a na dech, který se mísil s jeho vlastním.

Snažil se rychle obrátit tvář zpět k moři, aby skryl vlastní zmatení, ale Reedův pohled, těžký a upřený, mu ulpěl na šíji. A on cítil, že to, co se děje jemu, se děje jim oběma. Byl si jistý, nebyl to klam, nebyl to přelud, oba právě prožívali totéž.

Chvíli stáli vedle sebe, mlčky opření o zábradlí, dýchali zrychleně, jako by sdíleli jediný dech. Vyvrcholení přišlo náhle a nečekaně. Hall v křeči prudce zaryl prsty do dřeva a přitiskl se k zábradlí. Marně se snažil zakrýt, co už zakrýt nešlo. Když se na sebe znovu podívali, mokré skvrny na látce kalhot je oba prozradily.

Reed sklopil zrak a o krok ustoupil.

„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem vám způsobit potíže…“

Na okamžik se zdálo, že ještě něco dodá, ale jen lehce kývl a odešel.

„Zítra… zítra večer si tu budu číst. Knihu. A můžu i nahlas…,“ zašeptal Hall za ním do tmy.

Pak zůstal stát, sám, ruce pevně sevřené na zábradlí. V hlavě mu hučelo, ale cítil se líp, uvolněně a lehce.

Hall seděl u zábradlí, lampa vedle něj házela nejisté kruhy světla a v klíně mu spočíval těžký svazek. Miltonův Ztracený ráj, otevřený na první stránce. Prsty opatrně přejížděl po zažloutlém papíře, ale stále se nezačítal. Očima těkal po řádcích a čekal.

Z přítmí se tiše vynořil Reed. Bez pozdravu si sedl naproti němu, pohled upřený na knihu. Ruce složil na široce rozevřená kolena a teprve pak se na Halla zadíval. Neřekl nic. Jen tam byl, blízko a přítomný.

Hall se setkal s jeho pohledem a pak rychle sklopil zrak zpět k řádkům. Nadechl se a začal číst:

„O prvním člověku a jeho neposlušnosti,
o ovoci zakázaného stromu,
jež smrt přineslo na svět,
i všechen náš žal, dokud nevystoupí někdo větší,
jenž ráj nám ztracený znovu vydobude.“

Hlas měl tichý, ale pevný, a sám sebe slyšel, jako by verše nepatřily do knihy, ale přímo k tomu, co mezi nimi nevysloveno viselo. Slova o pádu, o vině, o zakázaném ovoci mu zněla až příliš blízce.

Reed ho poslouchal bez hnutí. V krátkých okamžicích, ve kterých Halle zvedl oči od řádků, pohledem ani jedinkrát neuhnul. Jeho tvář byla ponořená v polostínu, ale Hall cítil, že každou větu vstřebává jako déšť vpíjející se do půdy.

Četl dál, stránka se v závanu vzduchu odraženým od plachet pohnula, plamen lampy se zachvěl.

„Ať zazní píseň o svobodné vůli,
kterou zneužil člověk, když sám od sebe padl,
a přece Bůh nechal mu naději…“

K jejich světlu se po chvíli začaly trousit další postavy. Nejprve starý Collier, kterému včera četl dopis. Beze slova si sedl na sud opodál a téměř nábožně sklopil oči ke knize v Hallově ruce. Pak se přidali dva mladší námořníci, nejspíše původně na pochůzce za úlevou před spaním. Možnost poslechnout si poezii pod hvězdami byla pro ně pokušením, kterému neodolali. Sedli si na palubu, zády k zábradlí, ruce zkřížené na prsou, tváře unavené, ale naslouchající. Záhy jich kolem pomalu a soustředěně čtoucího Halla seděl možná i tucet. Někteří v kruhu, jiní ostýchavě opření o stožár či záď.

Nikdo nepromluvil, jen tiše seděli, či stáli a nechali Hallův hlas, aby jim zaplnil noc. Čtení se změnilo v cosi zvláštního. Nebylo to jako pravidelné nedělní kázání, spíš únik do jiného světa a možná i do jiného času. Miltonova slova se rozlévala palubou a muži, kteří celý den tahali lana a potili se u děl, najednou seděli a tiše naslouchali, jako by poslouchali snovou píseň.

Hall je však vnímal spíš jen jako stíny v mihotavém světle lampy, netečné svědky jeho soukromé schůzky s jediným posluchačem, pro něhož byla slova skutečně určena. Pro muže, který seděl nejblíž, jehož rameno vrhalo dlouhý stín přes stránku až kamsi do nejhlubších částí jeho nitra.

Když dočetl poslední verš první knihy, prsty mu vyčerpaně zůstaly na okraji papíru. Četl již víc než hodinu. V krku měl sucho a oči unavené mihotavým světlem stěží rozeznávaly písmena. V lampě zapraskal knot a světlo se naklonilo, jako by i ono žádalo odpočinek.

Zavřel knihu, snad až příliš prudce. Plamen lampy se zachvěl a s ním i stíny kolem. Muži, kteří seděli v kruhu, se pohnuli a rozkoukávali, jako by se probouzeli ze sna. Hall pozvedl knihu v ruce a rozhlédl se po stále trochu nepřítomných tvářích kolem.

„Zase zítra večer… přečtu vám další kapitolu.“

Několik párů očí se rozzářilo:

„Děkujeme, pane.“

Jiní jen přikývli, ale i v šeru bylo cítit jejich pohnutí. Muži se pomalu rozcházeli a jeden po druhém mizeli v temnotě paluby, odkud pak k němu doléhal již jen tlumený šepot a útržky vět unášené větrem.

„…krása…“

„…jako v kostele…“

„…hlas…“

„…zítra…“

Kroky i šepot se vzdalovaly, až zůstal jen šum moře a občasné zapraskání lanoví.

Reed tam však pořád seděl, hlavu lehce skloněnou, ruce mezi koleny spuštěné k podlaze. Mlčel, jeho blízkost však byla hmatatelná a téměř osaměle intimní.

Hall sevřel knihu pevněji v dlani, jako by mu mohla poskytnout oporu. Mezi nimi se rozhostilo ticho, které nebylo prázdné, ale naplněné něčím, co Hall neuměl pojmenovat. Setrvali tak mlčky několik dlouhých minut, než se plamen lampy znovu zachvěl a on měl pocit, že spolu s jejich stíny se zachvěl i celý svět.

Reed si odkašlal, stále však měl hlavu skloněnou. 

„Nikdy jsem nic takového neslyšel,“ řekl tiše.

Hall zvedl oči od knihy:

„Myslíš Miltona?“

„Ne,“ zavrtěl Reed hlavou a teprve pak k němu vzhlédl. „Myslím váš hlas, pane. Jak to znělo…, když jste četl.“

Hall ucítil, jak mu krev stoupá do tváře i do spánků. Snažil se usmát, ale vyznělo to křečovitě:

„Byla to jen poezie. Slova. Nic víc.“

Reed pokrčil rameny, pomalu a těžce, jako by se rozhodoval, jestli má říct víc.

„Pro mě to nebyla jen slova.“

Na chvíli se jejich pohledy setkaly.

Hall ucítil, jak se mu žaludek stáhl a dech zadrhl v hrdle. Rychle odvrátil oči ke knize, sevřel ji oběma rukama a mumlal:

„Člověk si nesmí moc domýšlet. To je… nebezpečné.“

Reed mlčel. Pak tiše pronesl:

„Nic si nedomýšlím, pane. Jenom vím, co jsem cítil.“

Hall prudce pohnul knihou, až plamen lampy poskočil.

„Dost,“ řekl ostřeji, než chtěl. Pak se nadechl, hlas se mu zlomil do měkčího tónu: „Dost pro dnešek.“

Reed přikývl. Zvedl se ze země, ale ještě než vykročil do tmy, naklonil se blíž. 

„Zítra přijdu zase… poslouchat,“ pronesl tiše a odešel.

Hall zůstal sedět sám, prsty svíraly svazek, až ho bolely klouby. Věděl, že by měl cítit hanbu. Nebo alespoň strach. Ale necítil nic z toho. Jen to, že se těší na zítřek.

„Tak oba jedli – osudný plod.
Osudné slovo – Smrt! Do celého rodu lidí vešlo.
Srdce se jim zachvěla chtíčem, novou touhou,
jež se roznítila s jedem v jejich útrobách.
Na chvíli se zdálo, že je to vášeň,
vítězství smyslů. Ale pak se dostavil stud,
hanba a prázdnota, a oni poznali,
že jsou nazí.“

Hall dočetl poslední verše, hlas se mu na okamžik zachvěl. Zavřel knihu pomaleji než jindy, prsty zůstaly na okraji stránky, jako by se zdráhal odtrhnout. Byl to už devátý večer, co takto seděl u lampy a četl. A pokaždé se kruh posluchačů o něco rozrostl. Z prvního necelého tuctu jich dnes bylo možná přes třicet. A nejen prostí námořníci, ale také někteří kadeti, a dokonce dva mladší důstojníci.

Na kraji seděl i loďmistr McKay. Jeho tvrdá tvář zůstávala nehybná, ale Hall cítil, že jej sleduje s neobvyklou pozorností. Zdálo se, že z něj nespouští oči, a snad ani z Reeda, který jako obvykle seděl naproti Hallovi, klidný a nehnutý. McKayova přítomnost působila jinak než u ostatních. Nebyl v ní tichý obdiv k veršům ani klidné zaujetí, jaké bylo patrné u mužů kolem, spíš cosi vyčkávajícího, ostře zkoumavého.

Dnes večer však všichni muži kolem mlčeli déle než jindy. Bylo to ticho husté, stísněné, téměř hmatatelné. Plamen lampy zapraskal a v tom zvuku Hall zaslechl cosi neklidného, snad předzvěst, že toto kouzlo nemůže trvat věčně.

„To je vše…,“ pronesl nakonec, ale hlas měl suchý a dutý.

Námořníci se postupně zvedali, jejich šepot byl tišší než jindy a brzy odešli. Zůstali sami, Hall a Reed.

Reed se předklonil, lokty na kolenou, oči přimhouřené. 

„Zakázané ovoce,“ řekl tiše. „To není jen o Adamovi a Evě, že ne?“

Hall ucítil, jak se mu dech zadrhl.

„Je to alegorie,“ odpověděl stroze. „O neposlušnosti vůči Bohu.“

„Možná,“ kývl Reed. „Ale já v tom slyšel něco jiného. O tom, jak člověk ví, že oheň pálí, a stejně natáhne ruku. Protože touha do něj Bohem vložená je silnější než zápověď i rozkaz.“

Hall sklopil pohled. Knihu měl položenou na klíně, ale teď mu připadala těžší než kotva.

„Reede…,“ začal, ale slova se mu zlomila v hrdle.

Reed natáhl ruku a lehce se dotkl hřbetu knihy.

„A pak přijde trest,“ pronesl. „Ale jen tehdy, když se na to dívají lidé. Když jsme sami…, dívá se jen Bůh, a před ním není proč se stydět. Protože on nás tak stvořil.“

Jejich pohledy se setkaly, protkly a nepustily. Tentokrát Hall neuhnul.

Reed mlčel, ale v jeho očích bylo něco, co v nich Halle dosud neviděl, dychtivá touha a odhodlání. Vstal pomalu, beze spěchu, jako by nechával každé gesto vyrůst z ticha.

Na okamžik se sklonil k lampě, aby její světlo skryl v dlani, a pak pohlédl k Hallemu. Nebyl to pokyn, nebyla to ani prosba. Jen pohled, v němž se pojila nabídka s výzvou.

Hall cítil, jak se mu dech zadrhává v hrdle. Vnitřní hlas křičel, aby zůstal sedět, aby nepokračoval dál po cestě, která mohla skončit zkázou. Ale jeho tělo, rychlejší než rozum, už povstávalo.

Reed se otočil a pomalu se vydal k poklopu do podpalubí. Kroky měl pevné, jisté, a přesto nebyly hlučné. Zmizel ve tmě pod palubou, aniž by se ohlédl.

Hall zůstal stát, knihu přitisknutou k hrudi. Cítil, jak mu krev buší ve spáncích a hvězdy nad ním se zdály jasnější než kdy předtím. Pak, téměř proti své vůli, vykročil za ním.

Schůdky do podpalubí pod Reedovou vahou varovně skřípaly a on ten zvuk následoval. Šel za ním, knihu stále křečovitě přitisknutou k hrudi, jako by ji chtěl použít jako štít. Lucerna zavěšená u vstupu nechala světlo jen na prvních pár schodech, pak oba pohltila pološerá tma, vlhká a těžká.

Procházeli kolem stísněných koutů, kde to vonělo dehtem, plachtovinou a solí. Trup nad nimi sténal, jak se loď mírně pohupovala. Hluk moře byl ztlumený, zněl spíš jako vzdálené dýchání nějakého obrovského tvora.

Reed šel beze slova, krok za krokem, až odbočil k nízkému průlezu. Protáhl se dovnitř a Hall, zadrhávaje o rám, ho následoval.

Ocitli se v lanovnici. Vzduch tu byl provoněný konopím a slanou vlhkostí, ale i podivně klidný. Byla to tichá, odlehlá svatyně podpalubí, kam se v noci nikdo nevydával. Mezi svinutými provazy ležícími na podlaze jako klubka spících hadů se ztrácelo i slabé světlo lampy. Neslyšeli nic než vlastní dech a občasné zaúpění dřeva, když se trup prohnul pod tlakem vln.

Reed se zastavil. Otočil se k Hallovi a chvíli jen mlčky stál, ramena uvolněná, pohled soustředěný. V šeru jeho tvář potemněla a zelené oči se zaleskly jako dva smaragdy.

Hall zůstal stát s knihou přitisknutou k hrudi. Dlaně měl vlhké, hrdlo sevřené a srdce mu bušilo, až cítil, že mu vyrazí dech. Všechno v něm křičelo, aby utekl, a přesto se nepohnul.

Reed udělal krok blíž, natáhl ruku a odsunul svazek stranou. Kniha dopadla na stočené lano a Hall zůstal stát nehybně, neschopen odporu.

Jejich obličeje se ocitly těsně proti sobě, dechy se spojily v těžkém, vlhkém tichu. Hall cítil na tváři teplo druhého muže, pach jeho potu. Vteřina se natáhla, jako by čas zkameněl.

Pak se Reed sklonil a políbil ho.

Rty byly překvapivě měkké. Hall ztuhl a instinktivně zatlačil dlaněmi proti jeho hrudi.

„Ne…,“ vydechl přerývaně, hlava se mu točila, v uších mu burácelo. „Tohle… nesmí…“

Reed se stáhl o půl kroku, těžce dýchal, oči v šeru hledaly Hallovu tvář.

„Odpusťte, pane,“ zašeptal chraplavě, „myslel jsem…“

Hall rozpačitě vydechl. Rty ho stále pálily dotekem, který nešlo setřást, a srdce mu tlouklo tak, že měl pocit, že mu rozerve hruď. Zavřel oči a udělal krok vpřed. Prudce sevřel Reedova ramena a políbil ho zpátky. Hladově, téměř zoufale, jako by chtěl umlčet všechen strach i odpor, který ho svazoval.

Jejich touhy se spojily. Krátký okamžik se zdál nekonečný. Když se pak odtrhl, oči měl zastřené a ústa vyschlá. Zhluboka se nadechl, ruce svíraly Reedovy paže, připravené ho odstrčit, síla v nich však ochabla.

Reed naopak stál pevně. Jeho široká ramena se v šeru lanovnice tyčila jako pilíř. Vlasy měl rozcuchané, pramínky mu visely přes čelo, strniště mu dodávalo tvrdý, mužný výraz. Košile propocená a přilepená k hrudi odhalovala reliéf svalů, vypracovaných roky dřiny u děl a lan. Jeho přítomnost vyplňovala úzký prostor jako živá síla.

S tichým hlubokým vydechnutím si sáhl k hrudi, rozepnul jeden knoflík, pak další. Hall cítil, jak mu zrychluje tep, přestože si opakoval, že na tom není nic neobvyklého. Námořníci se svlékali stokrát denně. Jenže tady, v té těsné tmě, to působilo jinak.

Reed si přetáhl košili přes hlavu. Látka vlhká potem na okamžik přilnula k ramenům, než se konečně uvolnila. Světlo sklouzlo po holé kůži. Odhalilo svalnaté paže i vystupující hruď, kde se kapky potu leskly mezi chomáčky chlupů jako perly. Košilí utřel čelo a pak ji odhodil na svinuté lano.

Hall odvrátil tvář, ale oči ho zradily. Znovu se vrátily k pohybům napjatých šlach, k oblouku žeber, k mihotajícím se svalům. V krku měl sucho, prsty sevřené do pěstí.

Reed se jen krátce pousmál koutkem úst, ne víc, v tichu to však působilo silněji než slova. Hall prudce sklopil oči, a přesto věděl, že ten okamžik se mu vypálil do paměti.

V jeho blízkosti se cítil náhle menší, nejistý, téměř jako by i on sám již byl nahý.

Reed k němu natáhl ruku. Hrubé prsty vonící dehtem se dotkly vesty a pomalu rozepínaly jeden knoflík po druhém. Hall měl pocit, že s každým cvaknutím mizí kus brnění, které ho dosud chránilo. Uniforma, jež měla být štítem, se pod Reedovými prsty měnila v obyčejnou látku.

„Ne…,“ vydechl Hall, slabě, rozechvěle.

Tentokrát se Reed nezastavil. Jeho oči zůstaly pevné a jisté a Hall se propadal do toho pohledu jako do mořské hlubiny. Ještě v poslední chvíli zachytil Reedovu ruku, chtěl ji zadržet… a pak ji nechal spolu s vestou sklouznout k podlaze. Touha byla silnější než strach.

Knoflíky na košili povolily téměř samy. Reedův dech mu ovanul nahou kůži. Hall cítil, jak mu hučí v uších, každá kapka potu ho pálila, každý nádech byl ostrý jako nůž. Všechno v něm křičelo, že je to zakázané, že je to šílenství, a přesto nedokázal vzdorovat.

Prudce přitáhl Reeda k sobě a bez ohledu na strach, který ho ještě před chvílí svíral, se přitiskl k jeho obnaženému trupu.

Ucítil tvrdou sílu svalů, horko sálající z jeho těla a štiplavou vůni potu smíšenou s dehtem a solí. Jeho vlastní tělo bylo chladné, rozechvělé a ten kontrast ho spaloval jako oheň. V hrudi mu narůstal tlak, který mu stoupal do hrdla a dusil ho. Ten stejný tlak ho však i vzdouval ve slabinách.

Prsty se mu chvěly, když se zabořily do Reedových zad. Dech měl krátký a trhaný, jako by se topil. Bylo to, jako by se propadal do žáru a temnoty, do neznámé propasti, která ho děsila, a přesto se od ní nedokázal odtrhnout.

Cítil jen Reedovo tělo, vlastní tep a neodvratnou jistotu, že právě toto chce.

Dech se mu zachytával o Reedovo rameno. Ruce mu samy sklouzly po bocích a sevřely hrubou látku kalhot. Reed ho levou paží objal a pravou si jediným pohybem rozvázal tkanici v pase.

„Tohle nesmí být…,“ vydechl Hall, ale hlas byl prázdný, bez přesvědčení.

Reed neodpověděl. Jeho drsné prsty zajely pod šerpu a trhnutím ji uvolnily. Kalhoty povolily a sklouzly níž. Hall v šoku ucítil látku sunoucí se po stehnech a vzápětí poprvé i dotek touhy jiného muže.

Na okamžik se od sebe odtrhli, oba zrudlí a poplašení, odhalená těla se třásla napětím.

„Už je pozdě couvnout,“ zašeptal Reed a znovu ho sevřel. Tentokrát mezi nimi už nebyla žádná bariéra.

V lanovnici se rozhostilo ticho, těžké a plné očekávání. Hall zvedl hlavu a přitiskl rty na Reedův krk, pak níž a níž a ještě níž, veden instinktem silnějším než strach se svezl na kolena. Tělem mu proudila směs hanby, děsu a dychtivé touhy tak prudká, že se mu zatmělo před očima.

A pak to přišlo. Doslova.

III.

Rázný zvuk otevřeného průlezu, zaskřípání pantů a náhlý kužel světla, který je oslepil.

„Tady!“ zařval hlas, ostrý jako rána bičem.

Hall se instinktivně odtrhl, ale už bylo pozdě. Lucerna v ruce loďmistra McKaye osvítila celou scénu. Hallova ústa vyplněná Reedovým mužstvím, Reedovy ruce přistknuté na jeho zátylku, svinutá lana posetá jejich odhozenými svršky.

„Držte je!“ zařval McKay. Do úzkého prostoru se vhrnuli dva námořníci, obušky v rukou. Jeden se srazil se svazkem provazu, druhý málem zakopl, ale oba se vrhli vpřed.

„Pane…!“ vydechl Hall, nevěda, komu to vlastně říká, zda Reedovi, McKayovi, nebo tomu důstojníkovi, který se objevil v průlezu. Byl to první důstojník Ashford, s tváří zkřivenou odporem a nechutí.

„Přistiženi při hanbě,“ pronesl McKay vítězně, hlasem dost silným, aby se odrazil i od stěn paluby nad nimi. „Ať to slyší celá loď!“

Námořníci je chytili, Hall cítil drsnou ruku, která mu sevřela paži, a Reedovo tělo, jak se napjalo v marném odporu. Světlo a hluk se vřítily do jejich tmy a vše, co ještě před chvílí patřilo jen jim, bylo vyrváno a zhanobeno.

Paluba se s nimi zakymácela, jak je námořníci vyvlekli z lanovnice. Reed se v marném instinktu snažil klást odpor, tělo měl napjaté jako lano, zatímco Hall se bránil spíš neobratně. Spoutaná zápěstí ho táhla vpřed a každý krok byl víc pádem než chůzí. Oba byli jen napůl oblečení, sotva jim dovolili natáhnout si kalhoty. Vesty a košile zůstaly na hromadě provazů.

„Kupředu!“ štěkl McKay. 

Rozkročenou chůzí kráčel za nimi, lucerna v ruce vrhala světlo na jejich nahé trupy, rozcuchané vlasy a na posměšné koutky úst námořníků, kteří jim náhle stáli v cestě. Jistě přivábení ruchem a nečekaným vzrušením.

Dlouhou chodbou je vedli dolů, níž a níž, kde vzduch těžkl a dřevěné trámy se svíraly k sobě. Nakonec otevřeli nízké dveře do úzké komory, skladiště na staré lanoví a odložené sudy se smolou.

„Tady,“ zavrčel loďmistr. „Dost daleko od očí posádky.“

Reeda strhli k levé stěně a spoutali mu zápěstí k železnému oku v trámu. Rachot řetězu zazněl jako výsměch. Muž sebou škubl, ale námořník ho prudce udeřil pěstí do tváře a on se zhroutil na kolena.

Halla přirazili ke stěně naproti. Kovová pouta mu cvakla o zápěstí a chlad železa se mu zařízl do kůže. Dřevo za zády páchlo solí a zatuchlinou, pod nohama cítil kapky vody, které se srážely z provlhlého vzduchu.

Lucernu pověsili na hák u stropu. Její plamen oba slabě osvětlil, tváře zčervenalé, zpocené, s očima, které se přes ten malý, temný prostor okamžitě vyhledaly. Viděli na sebe, byli od sebe sotva na tři kroky, přesto nedosažitelně daleko.

McKay se ušklíbl:

„Tak, teď se na sebe můžete dívat, dokud nepřijde den a s ním soud.“

Pak dal povel námořníkům. Dveře se zabouchly, klíč zachrastil v zámku a kovový zvuk závory dozněl s tichým cinknutím, které se Hallovi zdálo nekonečné. Vzduch v komoře se okamžitě zdál těžší, dusivý, nasycený dehtem a vlhkostí. Tma se stáhla zpět, zbýval jen plamínek lucerny u stropu, mihotavý, jako by je měl nutit dívat se na vlastní hanbu.

Lucerna slabě doutnala, plamen se chvěl, jako by i on byl vězněm. Stíny se natahovaly po stěnách a kroutily se kolem jejich těl.

Reed seděl se svěšenou hlavou, zápěstí spoutaná do dřeva, prsa se mu zdvihala rychleji, než by chtěl. Hall cítil jeho pohled, přestože oči měl sklopené.

Pak, aniž by o tom přemýšlel, začal šeptat:

„Kam uteču? Smrt mě pronásleduje, kamkoli půjdu…, všude nese se stín mé viny, svět se mi stal žalářem.“

Reed zvedl hlavu.

Hall otevřel oči, mlčenlivý tázavý pohled zabodl do protější stěny.

„Další kapitola. Četl bych ji dnes večer. Znám je zpaměti. Ještě ze školy, z Plymouthu. Tehdy to byla jen poezie…“ Zhluboka se nadechl. „Teď to prožíváme. Dostihl nás trest.“

Reed mlčel, ale v očích se mu zablesklo cosi temného, vzdoruplného.

Hall k němu pomalu stočil zrak. Na okamžik cítil, že se mezi nimi napjalo cosi pevnějšího než lano, silnějšího než pouta. A právě v té chvíli ho zalila hrůza, že to všechno již zítra uvidí všichni a rozplyne se to v krvi a hanbě.

Slova mezi nimi utichla a zůstalo jen pravidelné vrzání trupu, jak loď pracovala v nočním moři. Lucerna na sudu poblikávala, olej už dohoříval a knot se skláněl do vlastního stínu.

Reed pomalu složil hlavu ke zdi, zápěstí stále napjatá v poutech. Oči měl otevřené, ale pohled prázdný, ztracený někde mezi prázdnými sudy a černotou za trámy. Hall ho ještě chvíli sledoval, napjaté paže, vzhůru zkroucená ramena, hruď, která se každým dechem zvedala a klesala, kontury jeho tváře v mihotavém světle. Pak i jemu víčka ztěžkla.

Tělo se mu bránilo spánku, mozek se bránil vzpomínkám na verše, které mu zněly jako vlastní rozsudek, ale nakonec jej únava přemohla.

Oba usnuli, každý připoutaný ke své stěně, dělilo je sotva pár kroků a přesto propast. Jen jejich dech, pomalý a unavený, se nesl komorou, mísil se, splýval a mizel v šeru.

Lucerna vyhasla. Zůstala tma.

V kapitánově kajutě se vznášel těžký pach tabáku a portského. Stropní trámy se koupaly v namodralém dýmu, který líně stoupal k lampám. Kapitán seděl v čele stolu, před sebou sklenku a vějíř karet, jež si mlčky prohlížel. První důstojník Nathaniel Ashford se po nečekaném vyrušení právě vrátil na své místo, karty z nedohrané partie však ponechal na stole ležet bez povšimnutí. Sáhl po sklence a jediným pohybem ji vyprázdnil. Lodní lékař zabafal z dýmky, tázavě k němu vzhlédl a karty, které držel, odložil na stůl. Kaplan se mračil, kouř mu zjevně vadil, neschvaloval výstřelky ani novoty narušující prastarý řád světa. Výstřelky mezi než – podle jeho názoru – i tabák bezpochyby patřil. Sepjaté ruce měl složené na odložených kartách, jako by neseděl na lodi, ale ve zpovědnici.

Kapitán netrpělivě nadzvedl obočí:

„O co šlo, pane Ashforde? K čemu potřeboval pan McKay v tuto hodinu vaši naléhavou přítomnost tentokrát? Poslední dobou se mi zdá až zbytečně horlivý. Za každým úšklebkem vidí nekázeň a za každou opileckou šarvátkou počínající vzpouru.“

Ashford si dolil portské a tentokrát se napil již opatrněji. 

„Přistihl dva muže v lanovnici při…,“ na okamžik zaváhal, „při nevhodném chování. A protože jedním z nich byl kadet, žádal nejprve o můj souhlas k zásahu.“ 

Slova kladl tiše, pečlivě, jako by je vykládal ke kartám na stůl.

Kaplan se prudce narovnal:

„Pro Krista, ďáblovo dílo zde?!“

„Klid, otče,” zvedl kapitán ruku. „McKay vidí v každém mihotavém stínu rebelii a vy zase ďábla.” Pomalu potáhl z dýmky a kouř vydechl směrem ke kaplanovi, jako by jím chtěl umlčet veškeré jeho protesty. „O koho se jednalo, pane Ashforde?“

„Kadet Hall a námořník Reed, oddávali se smilstvu,“ odpověděl důstojník úsečně.

Kaplan si ztěžka povzdechl:

„Hanebnost proti Bohu… Budeme muset v přístavu svolat soud a pro výstrahu je oba pověsit.“

Kapitán na něj upřel chladný pohled:

„Než začneme vázat oprátku, musíme věc nejprve řádně vyšetřit.“ Obrátil se zpět k Ashfordovi. „Viděl jste to na vlastní oči, pane poručíku?“

Ashford se nervózně ošil, než odpověděl.

„Viděl jsem dva nahé muže. Jednoho stát, druhého před ním klečet…,“ zhluboka vydechl a znovu se napil. „Dost blízko u sebe, aby nebylo pochyb, o co šlo.“

Lékař se opřel do židle a polohlasně se uchechtl. Kaplan na něj ihned káravě pohlédl.

„Vám je to snad k smíchu, doktore Blackwoode?“

„Nikoli,“ odtušil lékař klidně. „Jen mne překvapuje, že po víc než měsíci na moři k podobné věci došlo až nyní.“

Kaplan se nadechl k ostré odpovědi, ale kapitán je oba jediným pohledem umlčel. Poté prudce vstal, otevřel dveře kajuty a do chodby zavelel:

„Najděte lodmistra McKaye a přiveďte ho sem.“

„Ano, pane,“ zazněla ze šera tlumená odpověď strážného, vzápětí následovaná ráznými rychle se vzdalujícími kroky. 

Kapitán zavřel dveře a vrátil se ke stolu. Rozložené karty shrnul na hromádku a pečlivě srovnaný balíček vložil do stojánku vedle karafy s portským. Dolil si a i se sklenkou v ruce usedl za svůj pracovní stůl. Ze zásuvky vytáhl zákoník. Chvíli jím s nečitelným výrazem listoval, a když zjevně nalezl, co hledal, nechal jej otevřený ležet před sebou. Mlčky se zahleděl na obraz lodi visící na stěně vedle dveří. Nikdo z mužů v kajutě se neodvážil jeho zamyšlené ticho přerušit, až dokud se znovu neotevřely dveře a dovnitř nevstoupil loďmistr McKay. Zastavil se hned za prahem, paty k sobě, oči upřené na kapitána. V ruce svíral čepici, nervózně ji mnul mezi prsty.

„Přál jste si se mnou mluvit, pane,“ pronesl nejistě.

„Pojďte blíž, McKayi,“ vyzval ho kapitán a ukázal k prázdné židli proti stolu.

McKay usedl, neohrabaně, čepici položil na kolena. Po tváři mu stékaly kapky potu, nebylo jasné, zda z horka, či z napětí.

„Poručík Ashford mi podal hlášení o zadržení dvou členů posádky pro nevhodné chování,“ začal kapitán klidně, hlasem bez emocí. „Teď chci slyšet od vás, co jste viděl na vlastní oči. Nic víc, nic míň.“

McKay polkl, sklopil pohled k čepici a znovu ji promnul v rukou.

„Již několik dní sleduji, jak se část posádky shromažďuje po službě na zadní palubě a kadet Hall jim předčítá z jakési knihy.“ Na okamžik se zastavil a pohledem vyhledal kaplanovu tvář. „Upozornil jsem na to zde pana kaplana.“

„Ano, to je pravda,“ přitakal mu kaplan a okamžitě i pokračoval. „Miltonův Ztracený ráj. Velmi nevhodná kniha. Poučil jsem pana Halla, že takové myšlenky odvádí mysl posádky od pravého Božího slova. A poradil mu, aby jim četl raději z Bible. Ale neuposlechl mě. A nyní je zřejmé proč. Ďábel už jej svedl!“

„Číst námořníkům poezii, pokud vím, zákoník nezakazuje,“ podotkl polohlasem doktor.

„Vás jsem se na nic neptal,“ utnul jej kapitán, aniž by bylo jasné, zda míní lékaře, kaplana, anebo oba. Poté kývl na McKaye. „Pokračujte. Ale držte se věci. Veřejné čtení poezie tu dnes neposuzujeme.“

„Omlouvám se, pane,“ odpověděl McKay zaraženě. „Tedy, po tom čtení se námořníci vždy postupně rozcházeli k nočnímu odpočinku, až na jednoho. Dělostřelec Reed vždy zůstával s panem Hallem na palubě ještě dlouho poté. Považoval jsem to za podezřelé, a tak, když se dnes oba odebrali do podpalubí, sledoval jsem je.“

Jeho slova znovu nabyla na jistotě, napřímil se a sebejistě pohlédl na prvního důstojníka.

„Když jsem uviděl, k čemu se v přítmí lanovnice chystají, povolal jsem okamžitě stráž a neprodleně poslal také zde pro pana Ashforda. Poté co jsme se vrátili, zastihli jsme je tam, přímo při činu.“

Na okamžik se odmlčel a přejel jazykem po rtech, jako by se chtěl ujistit, že jeho slova zapadnou správně. V očích mu zajiskřilo, temně a ne nepodobně zadostiučinění.

„Oba byli svlečení a Kadet Hall klečel v necudné pozici před Reedem.“

Nastalo ticho. Jen doutnající dýmka lékaře občas zapraskala.

Kapitán se opřel v židli, prsty poklepával po stránkách zákoníku.

„Dobrá. Z toho, co tu zaznělo, plyne jediné. Nelze to kvalifikovat jinak než jako těžký přestupek proti kázni. Nikoli však jako zločin, který by vyžadoval soud válečného práva.“

Kaplan prudce zvedl hlavu:

„Ale pane! Taková neřest, pohoršení pro celou posádku! Boží spravedlnost žádá…“

„Boží spravedlnost,“ přerušil ho kapitán, „je vaším oborem, otče. Já se řídím zákoníkem Jeho Veličenstva. A ten jasně praví: bez přímého důkazu o dokonaném styku nelze trestati jako za sodomii.“

Ashford mlčky přikývl. Lékař odfoukl kouř kaplanovi přímo do obličeje, s úšklebkem odložil dýmku a do vydechnutého kouře procedil:

„Fellatio non est coitus, pater carissime.“

„Zítra na palubě proběhne soud v mé pravomoci,“ pokračoval kapitán, aniž by doktorově poznámce věnoval pozornost. „Budou potrestáni. Tvrdě a přísně, aby to bylo výstrahou. Ale nebudeme z té věci dělat aféru před celou flotilou. Rozumíte mi všichni?“

Nikdo neodporoval. Jen kaplan se skloněnou hlavou šeptal modlitbu a v McKyeových očích se na okamžik divoce zajiskřilo dychtivostí.

Ticho setmělé komory přerušil kovový skřípot otevíraného zámku. Kužel lucerny vnikl dovnitř dřív než muž a sjel po trámech. Světlo zasáhlo nejprve Reedovu tvář, pak Hallovy sotva otevřené oči, které se reflexně opět přimhouřily.

Do místnosti vkročil loďmistr McKay. Stál rozkročený, lucernu držel nízko, světlo vrhalo jejich stíny nahoru po stěnách monstrózně prodloužené.

„Tak jakpak jste vyspali, moji svatí andělé, v poslední vaší noci pozemské?“

S jízlivým sarkasmem měl hlas syrový a přidušený.

„Těšíte se na peklo?“

Lucernu přiblížil k Hallově hlavě a rukou ho chytil pod krkem a sevřel.

„Ráno uslyšíte rozsudek a pak… rovnou cestou do ďáblova chřtánu.“

Reed se v poutech napjal a řetěz zazvonil.

„Nechte ho být!“ vykřikl, hlas mu zněl bezmocným vztekem. „Trestejte mě, ne jeho!“

McKay se jen pohrdavě uchechtl, jeho smích zněl drsně a tvrdě, byl opilý. Přiblížil k Hallovi obličeji tak blízko, že Hall cítil jeho rumem prosycený dech na tváři.

„Básně a zakázané ovoce,“ řekl posměšně. „Had měl svůj jazyk a žena ho poslechla. Ty jsi teď v její kůži, chlapče. Ale já ti nabízím šanci.“

Hall se ohlédl po Reedovi, který se v řetězech marně vzpínal. Cítil, jak se mu svírá hrdlo, železo ho tlačilo do zápěstí a žaludek se obracel odporem.

„Jakou šanci?“ procedil skrze hnusem sevřené hrdlo.

McKay se narovnal a úsměv mu ztuhl do masky:

„Když teď skloníš hlavu, možná ti ráno oprátka nezlomí vaz. Záleží jen na tom, co vypovím.“

Lucernu odložil na hák ke stropu, pak se znovu postavil a rozepl si kalhoty.

„Něco jsi tady s tím,“ posměšně pohodil hlavou směrem k Reedovi, „myslím nedokončil.“

Lucerna se zhoupla, světlo sklouzlo po Hallově tváři, kde se pot a zoufalství leskly jako svítání na mořské hladině. Zuby měl zatnuté, cítil, jak se mu v hrudi rodí křik, ale nevyšel. Jen těžký povzdech. Rozuměl, co žádá i co mu nabízí.

„A on?“ ukázal bradou k Reedovi.

„Co s ním? Když neoběsí tebe, neoběsí ani jeho,“ odplivl si McKay na podlahu před Reedem. „I když by klidně mohli. O něj nestojím. Ale může se dívat, když bude chtít. Alespoň uvidí, o co přišel.“

Reed sebou v okovech divoce zazmítal a chystal se vykřiknout. Hall ho jediným pohledem zastavil. I pokud je zítra neoběsí, i pokud uniknou oprátce, bez trestu ani tak neodejdou. Znal zákoník Jeho Veličenstva. Těžký přestupek proti kázni vždy následuje bič a bude to McKay, kdo ho bude držet v ruce, o tom nepochyboval. A i ten nejsilnější muž mohl pod jeho vahou snadno vydechnout naposledy, často záleželo pouze na tom, kdo ho drží. Zvedl hlavu vzhůru.

„Jestli to udělám…, ušetříte i jeho. Oba to přežijeme, nebo teď začnu nejprve křičet a pak mluvit,“ řekl to s klidem, který rozhodností i jeho samotného překvapil.

Reed proti němu překvapeně ztuhl. Oči upřené na Halla, nevěřil tomu, co z jeho úst slyší.

McKay se uchechtl, pomalu, s chutí:

„Ty smlouváš? V téhle díře? No… dobře. Pokud se mi to bude líbit, zůstane naživu…“

Pak se znovu sklonil, tvář se mu ztrácela v polostínu, ale oči mu žhnuly.

„Tak co, pane kadete? Jsme dohodnutí?“ zašeptal Hallemu do obličeje.

Halle zavřel oči, koutky úst se mu zachvěly. Chvíli to v něm bouřilo. Stud, vztek, odpor. Nakonec však s hlasem zlomeným a cizím zašeptal:

„Ano.“

McKayovy ruce na jeho zátylku byly jako klec, pevné, neúprosné a jisté. Neptal se, prostě si bral. Hall ucítil tlustý, nechtěný tlak, doteky, které nepatřily jemu, doteky, které měly jediný cíl: ukázat, kdo je tady pánem. Odevzdaně ztuhl, svaly se mu stáhly, vzduch se mu sevřel v hrdle. Snažil se nemyslet na to, co se právě děje. Cokoli, co by tomu dalo jméno, se mu dusilo na rtech.

Reed se v poutech převalil, zkusil vstát, ale řetězy ho nepustily. Jeho oči byly plné křiku, který se převracel v bezmoc, přesto však nevykřikl. Jen tiše sténal.

Hall křičet nechtěl. Nešlo o to, že by to nemohl, ale věděl, že výkřik by na pomoc přivolal pouze smrt. Cítil stud, hnus a pod nimi ještě něco jiného. Prázdnotu, jako by mu v tu chvíli někdo vytrhl z útrob kousek duše. Chtěl se každým kouskem těla z toho sevření osvobodit, a přesto jen odevzdaně držel. Když se po chvíli McKay odtáhl, toužil se v první chvíli zhroutit k podlaze, zůstal však hrdě klečet. McKay do něho zezadu pronikl jako dýka, ostře a tvrdě. Celým tělem mu projela řezavá bolest trhající na kusy jeho tělo i mysl. Instinktivně se pokusil alespoň na malý kousek uvolnit, nedovolil mu to. Ucítil jeho prsty svírající mu hrdlo, tlačící mu hlavu vzhůru do záklonu a nutící ho se proti němu naopak v sebezáchovném pudu propnout. I tak se jen sotva sípavě nadechoval a tak tak že neomdlel. Trvalo to několik dlouhých nekonečných minut, než uvnitř těla ucítil vlhkou spalující horkost a McKey se za ním znovu postavil. Jeho výron mu stékal po stehnech a koutkem oka viděl jeho chladné oči, jež to se směsicí pohrdání a zadostiučinění samolibě sledovaly.

„Možná to bude stačit,“ řekl nakonec do ticha, když se potůček řídnoucí hmoty smíšené s krví začal vpíjet do podlahy. Pak se upravil, otočil a odešel.

Dveře se zabouchly, kroky se ztratily v chodbě. V komoře zůstalo jen dusivé ticho. Reed dýchal ztěžka, pouta mu cvakala v křeči. Hall se pomalu sesunul ke stěně a bradu nechal padnout k hrudi.

Neměl slova. Jen myšlenku. A ta vytryskla sama ze rtů, sotva slyšitelným šepotem:

„Kam uteču? Smrt mě pronásleduje, kamkoli půjdu…, všude nese se stín mé viny, svět se mi stal žalářem.“

Reed na něm ulpěl zoufalým bezmocným pohledem, oči mu planuly v temnotě. On už ale nehledal jeho pohled, zavřel se do slov, která kdysi zněla vznešeně a vzdáleně, a teď byla jeho vlastním osudem.

IV.

Ranní šero se válelo nízko nad mořem, paluba byla mokrá rosou a solí. Nejprve se ozval tenký pískot loďmistrovy píšťaly, dvakrát krátce, jednou dlouze. Vzápětí zabubnoval bubeník, pomalý, dutý úder, jenž stoupal do ticha jako varování.

„All hands — muster to witness punishment!“ zařval loďmistrův pomocník. Jeho hlas se rozlétl přes příď i záď, výzva i výstraha zároveň.

Z podpalubí se začali valit muži. Řady hamak se vyprázdnily a posádka se vynořovala po žebřících, bosá chodidla klouzala po mokrém dřevě, kabátce ledabyle dopnuté, šátky kolem krků. Nikdo se neptal, všichni věděli, co tato výzva znamená. Řadili se podle lodních družstev podél děl a k zábradlí, mlčky, tváře šedé ranním světlem.

U hlavního stožáru už vzorně stáli všichni vojáci námořní pěchoty v červených kabátcích s nabitými mušketami, pohledy upřené vpřed. Kousek stranou bubeník, paličky v ruce. Lodní tesař a jeho pomocník připravili u stožáru příčnou tyč, k níž se váže trestanec, a vedle ní i výhružně odpočívající lanový bič, těžký a mokrý rosou.

Na palubě byl postaven dlouhý stůl, za nějž usedli důstojníci. Po pravici kapitána první důstojník Ashford, po levici druhý poručík Davies a třetí Harrington, dále chirurg Blackwood s brašnou po ruce a kaplan Whitmore se sevřenou modlitební knížkou. Kapitán měl křeslo uprostřed, na stole před ním otevřený zákoník.

Když vyšel na palubu, mezi ním a mužstvem se rozhostilo ticho, jaké se na moři rodí vždy jen s těžkým ránem, tísnivé a očekávající. Zastavil se pod záďovou galerií, vrhl letmý pohled k nebi a usedl. Pak pokynul lodmistru McKayovi.

Do ticha paluby zazněl povel:

„Přiveďte vězně!“

Z podpalubí vyvedli dva strážní Halla a Reeda. Oba byli bosi, svázaní v zápěstích provazem, který jim tlačil do kůže. Reed kráčel vzpřímeně, krok pevný, jen na čelisti měl skvrnu po modřině z včerejší bitky s loďmistrovými muži. Hall působil bledší, oči sklopené, ale ramena napjatá očekáváním.

Posádka ustoupila, aby jim vytvořila uličku. Šepot se rozléhal mezi řadami, jen tu a tam zazněl tlumený komentář. Někteří muži očima kývli Hallovi sotva znatelně na pozdrav, jiní odvrátili tvář, obávajíce se projevit soucit.

Stráž přivedla oba pod hlavní stožár a postavila je před stůl důstojníků. Reed se krátce rozhlédl po palubě a pak upřel pohled na loďmistra McKaye, jenž stál stranou s rukama za pasem, tvář zkřivenou do kamenného posměchu.

Kapitán se zvedl, klobouk na hlavě, šerpa přes rameno, kord u boku. Jeho hlas zazněl jasně a pevně:

„Muži Vigilantu! Byli jste svoláni, abyste se stali svědky soudu a rozsudku. Dnes stanuli před námi dva z vás, kadet Edmund Hall a dělostřelec Thomas Reed. Jsou obviněni z hanebného chování, jež uráží Boha i řád Jeho Veličenstva. Taková věc, kdyby byla ponechána bez trestu, by podrývala kázeň a ctnost celé posádky.“

Odmlčel se, nechal slova doznít. Muži stáli mlčky, někteří sklopili oči, jiní hleděli přímo na něj. McKay se pohrdavě pousmál. Kaplan sepjal ruce a sklonil hlavu, jako by se už modlil za duše hříšníků.

„Ať každý z vás vidí, že trest na lodi Jeho Veličenstva je neúprosný a že žádný, byť sebevýše postavený, nebude ušetřen, dopustí-li se nečistého skutku. Nyní bude předneseno obvinění,“ kývl na prvního důstojníka Ashforda a posadil se.

První důstojník vstal od stolu. V ruce držel složený list s protokolem, ale oči k němu nesklopil, díval se přes něj na shromážděnou palubu. Jeho hlas zazněl jasně, bez emocí:

„Pane, kadet Edmund Hall a dělostřelec Thomas Reed, oba příslušníci této lodi Jeho Veličenstva, jsou obviněni, že včerejšího večera v prostoru lanovnice byli shledáni v postavení a chování nasvědčujícím spáchání skutku odporujícího článku XXIX Válečného námořního zákoníku, totiž smilstva proti přírodě, a dále z jednání neslučitelného s kázeňským řádem důstojníků i mužstva. Toť obvinění, předložené zde v přítomnosti posádky.“

Kapitán se narovnal v křesle, tvář přísnou, hlas pevný, aby pronikl až k posledním řadám mužů:

„Obvinění bylo předneseno. Beru je na vědomí. Nyní bude vyslechnuto, zda skutky, o nichž je řeč, se zakládají na pravdě.“

Paluba se ponořila do tíživého ticha. Bylo slyšet jen vrzání stěžňů a praskání lan ve větru. Kapitán se obrátil k mladému kadetovi, který stál před stolem bledý, ale vzpřímený.

„Kadet Edmund Hall, rozumíte obvinění, které zde proti vám zaznělo?“

Hall polkl, zvedl hlavu a jeho hlas, rozechvělý, ale jasný, zazněl k palubě:

„Rozumím, pane.“

Kapitán přikývl a obrátil se k druhému muži, svázanému v zápěstích, ramenatému a tvrdému, s očima ledově upřenýma vpřed.

„Dělostřelec Thomas Reed, rozumíte obvinění?“

„Ano, pane,“ odvětil Reed stroze.

V davu to zašumělo. Někteří námořníci odvrátili pohled, jiní sledovali každý jejich pohyb. Hall byl mezi mužstvem oblíbený pro svou vlídnost a večerní čtení, Reed měl mezi dělostřelci pověst spolehlivého střelce. Teď stáli bok po boku v řetězech, a byť mezi námořníky jen nemnohý dosud nevěděl, co se v noci stalo, nahlas vysloveno to vyvolalo zřejmý neklid.

Kapitán zvedl ruku a šum utichl.

„Tak tedy. Obvinění zaznělo a obvinění muži mu rozumí.“ Ruce si založil za zády a postoupil o krok vpřed.

„Nyní budou předvoláni svědci, aby popsali, co viděli a slyšeli. Poté dostanou obžalovaní možnost promluvit sami. Nakonec vyslechnu názory důstojníků a vynesu rozsudek. Ať vše proběhne dle zákoníku a bez zbytečných řečí.“

Posádka se napřímila, jako by stála v kostele před kázáním. Reed na okamžik pohlédl k Hallovi, jejich oči se na zlomek vteřiny setkaly a oba se rozechvěli, pak opět ztuhli do klidu.

„Poručíku Ashforde, předstupte,“ vyzval kapitán prvního důstojníka. „Byl jste přítomen při zatýkání obviněných. Co jste viděl?“

Ashford vykročil vpřed, krátce zasalutoval a obrátil se k posádce. Na Halla ani na Reeda se nepodíval.

„Byl jsem přivolán loďmistrem McKayem, abych byl svědkem a věc na místě posoudil. Když jsem dorazil k lanovnici, spatřil jsem kadeta Halla klečet před dělostřelcem Reedem. Oba byli nazí a v postoji, který si lze vyložit jen jediným způsobem…“

Zjevně v rozpacích se odmlčel.

„To jsem viděl a při Bohu mohu odpřisáhnout,“ dovyhrkl pak rychle a hlas mu na okamžik zhrubl.

Po palubě přeběhl šum, šeptání, zadržený smích, nesouhlasné sykání. Kapitán jediným chladným pohledem mužstvo umlčel.

„Děkuji, poručíku, můžete se posadit,“ pronesl.

Ashford se s úlevou stáhl ke svému místu u stolu.

„Pane McKayi, předstupte.“

McKay vykročil z řady důstojníků stojících po straně stolu. Šel ztuhle, ramena roztažená, čelist pevně sevřenou. Už jeho chůze dávala najevo, že považuje tuto chvíli za svou. Postavil se před kapitána, čepici svíral v ruce, hlas však zvedl, aby jej slyšel i poslední plavčík krčící se kdesi v nejzadnější řadě:

„Pane kapitáne, po více nocí jsem sledoval kadeta Halla. Po službě shromažďoval muže a četl jim knihy. Poezii, nikoli Písmo. A vždy, když se po čtení ostatní muži rozešli k nočnímu odpočinku, Reed ještě dlouho potom zůstával s ním. Zdálo se mi to podezřelé. Proto, když včera večer společně odešli do podpalubí, následoval jsem je.“

Odmlčel se, rozhlédl se po palubě a pak hlas pozvedl, aby jeho slova nesl vítr až k zádi a ještě dál až do vln:

„V lanovnici jsem je zastihl in flagranti. Kadet Hall objímal Reeda a oba se vzájemně svlékali. Ihned jsem přivolal stráž a poslal pro pana Ashforda. Když jsme je zatýkali, byli již oba nazí. Hall klečel před Reedem a necudně se jej ústy dotýkal na ohanbí. Taková hanebnost se na lodi Jeho Veličenstva nesmí trpět!“

V řadách mužstva to zašumělo hlasitěji než předtím. Někteří stáli jako zkamenělí, jiní neklidně přešlapovali. Pro mnoho námořníků bylo jeho líčení až příliš horlivé, jeho záštiplnou povahu všichni dobře znali a na rozdíl od Halla se mezi nimi zvláštní oblibě ani respektu netěšil.

„Loďmistře,“ zarazil jej kapitán ostře, dřív než se mohl rozohnit ještě víc. „Držte se faktů. To postačí. A nemáte-li k věci nic dalšího, ustupte.“

McKay zatnul čelist, zasalutoval a s neochotou ustoupil o krok zpět.

„Doktore Blackwoode, předstupte,“ vyzval kapitán vzápětí ke slovu lodního lékaře, nepochybně v úmyslu zklidnit počínající napětí v mužstvu dříve, než by se mohlo zvrtnout.

„Vyšetřil jste oba obviněné. Co jste zjistil?“

Lodní chirurg se klátivě přimotal doprostřed s netečným výrazem, dýmku si odložil až na poslední chvíli. Vyfoukl kouř stranou a promluvil suše s pohrdavým znuděním:

„Ano, pane. Oba obviněné jsem prohlédl. Žádná zranění, která by bez pochybností svědčila o dokonané sodomii, jsem nezjistil. To je vše.“

Lehce pokynul hlavou a bez spěchu se vrátil na své místo.

V té chvíli se nečekaně prudce narovnal kaplan. Jeho hlas zazněl hluboce, s vážností kázání:

„A přesto je to hřích, ohavnost proti Bohu a pohoršení před celou posádkou! I bez tělesného styku je zkaženost v srdci stejně těžká. Jedině pokání a penitence mohou očistit duše těchto mužů!“

Kapitán se na něj pomalu obrátil, oči ledové a podrážděné:

„Děkuji, otče. Vaše slova beru na vědomí. O vině a trestu však rozhodne zákoník a tento soud, nikoli kázání.“

Kaplan vzdorovitě sevřel rty a sklonil hlavu do tiché modlitby.

Posádka se mezitím ošívala, jedni souhlasně přitakávali, jiní odvraceli pohledy. Reed stál vzpřímeně, oči mu planuly vzdorem. Hall působil bledě, ale klidně, až příliš klidně, jako by se snažil nedat najevo, co v něm doutná.

Kapitán se opřel dlaněmi o stůl, jeho hlas zazněl stroze, bez stopy emocí:

„Podle práva Jeho Veličenstva má každý obviněný možnost se vyjádřit. Kadete Halle – začněte.“

Hall pozvedl hlavu. Slunce už proniklo nad obzor, světlo mu oslepilo oči, ale nesklopil je. Svázané ruce se mu třásly, klouby zbělely napětím. Po krátkém tichu promluvil:

„Jsem vinen, pane. Nechoval jsem se jako důstojník Jeho Veličenstva, ani jako syn, který měl zachovat čest rodiny. Zradil jsem důvěru, kterou jste ve mne vložili. Bylo to mé selhání, ať už se to nazve jakkoli.“

Odmlčel se, sevřel rty a dodal tišeji:

„Prosím, ať trest padne na mne a jen na mne.“

Věděl, že už teď si stojí lépe, než mohl ještě ráno doufat. McKayova výpověď – jakkoliv záštiplná – mu kolem krku oprátku neuvázala a víc než holý život neměl šanci obhájit již od počátku. Cítil se náhle silný. Uchránil svůj život a také jeho, ta oběť, kterou nad ránem strpěl, nebyla zbytečná.

Mezi řadami námořníků to zahučelo. Někteří hleděli na Halla se soucitem, vybavovali si jeho večerní čtení nebo chvíle, kdy trpělivě četl a psal jejich dopisy. Jeden ze starších mužů polohlasem poznamenal:

„Má odvahu…,“ jiný jen zavrtěl hlavou a zmlkl, aby se neprozradil. Ale u části posádky se ozvalo i tlumené bručení odporu, důstojníky prostě neměli rádi lhostejno jaké.

Kapitán přikývl a obrátil se k druhému vězni:

„Námořníku Reede, můžete se vyjádřit.“

Reed udělal krok vpřed, svázaná zápěstí ho nutila ke shrbenému postoji, přesto zvedl hlavu. Hlas měl tvrdý, znělý:

„Pane, kadet Hall není vinen. Jestli došlo k hanbě, pak viníkem jsem já. Já jsem jej svedl, já ho přivedl ke hříchu. On se mě snažil odvrátit, ne následovat. Prosím, ať trest padne jen na mne.“

Slova vyrazila prudce jako výstřel z děla.

Palubou se přelil šum silnější než předtím. Několik mužů odkašlalo, jiní v nesouhlasu hlasitě zasyčeli. Ale našli se i tací, kteří na Reeda pohlédli s respektem. Vzít všechnu vinu na sebe bylo gesto, jež ani v jejich prostém každodenním světě nešlo jen tak přehlédnout.

Kapitán rázně zvedl ruku a ticho se vrátilo, hutné a napjaté.

Hall, bledší než dřív, vydechl chraplavě:

„Ne! Není to pravda, pane. Všechno je má vina.“

Reed se k němu prudce otočil, oči neústupné:

„Držte ústa, pane! Já vás do toho vtáhl!“

Hall mu odolal pohledem, hrdlo sevřené:

„Ne! Jsem důstojník. Ty jsi námořník. Odpovědnost je má!“

Posádka se znovu zavlnila neklidem. Někteří stáli s čelistmi sevřenými, zmítaní rozporem, kadeta znali jako laskavého důstojníka, Reed byl jejich druh v boji i práci. Oba měli své zastánce. Jiní se tvářili chladně, hřích zůstává hříchem a spravedlnost nezná slitování ani minulých zásluh.

„Dost!“ umlčel je kapitán jediným ostře vyštěknutým slovem.

Na palubě zavládlo ticho, přerušované jen skřípáním lan a hukotem moře. Kapitán se zvedl ze židle a postavil se čelem k důstojníkům, kteří seděli v polokruhu kolem stolu. Jeho tvář byla nehybná a nečitelná.

„Nyní vyslechnu vaše stanoviska k otázce viny. Každý z vás promluví jasně a stručně. O trestu rozhodnu sám.“

První povstal poručík Nathaniel Ashford. Jeho hlas zněl pevně, bez okolků:

„Na základě toho, co jsem viděl na vlastní oči, shledávám kadeta Halla i námořníka Reeda vinnými z hrubého přestupku proti kázni. Přímý důkaz o dokonané sodomii však neshledávám.“

Druhý poručík Davies, obvykle zdrženlivý muž, jen krátce dodal:

„Souhlasím se závěrem prvního důstojníka. Jednání obou bylo nepřípustné, i kdyby zůstalo jen u zdání. Z hrubého přestupku proti kázni je jejich vina zřejmá a prokázaná. Sodomii neshledávám.“

Lodní chirurg Blackwood si odkašlal, než promluvil:

„Podle svědectví se neovládli a tím porušili řád. Z lékařského hlediska ale potvrzuji, že k dokonanému aktu sodomie nezvratných důkazů neshledávám. Jsou vinni těžkou nerozvážností, nikoli zločinem.“

Kaplan Whitmore se vztyčil a jeho hlas zazněl s horlivostí:

„Vina je bezpochyby. Ať zákoník říká, co chce, hřích byl spáchán a posádka pohoršena. Bez pokání je každá duše ztracena.“

Kapitán na něj upřel chladný pohled, ale neokřikl jej. Jen stroze poznamenal:

„Zapsáno.“

Nakonec vystoupil i třetí poručík Harrington, dosud mlčící mladší muž:

„Pane, oba jsou vinni. Přesto připomínám, že kadet Hall ani námořník Reed se žádného přestupku v minulosti nedopustili a jejich služba byla vzorná. Doporučuji tedy trest přísný, ne však likvidační.“

Po jejich slovech se paluba ponořila opět do ticha. 

Kapitán povstal. Jeho tvář zůstala nehybná, hlas ostrý jako rána bičem:

„Stanovisko důstojníků je jednotné. Vina je prokázána jako hrubý přestupek proti kázni, zločin sodomie prokázán nebyl. Trest tedy vynáším já.“

Udělal krátkou pauzu a pokračoval:

„Kadet Edmund Hall bude tímto degradován na prostého námořníka a obdrží šestatřicet ran u hlavního stěžně, v jedné dávce, dle lodní kázně. Námořník Thomas Reed, pro své nižší postavení a vinu rovnocennou, obdrží osmačtyřicet ran týmž způsobem. Po vykonání trestů budou oba drženi pod dohledem až do příštího přístavu. V Port Royal budou předáni námořní nemocnici a po uznání za schopné propuštění budou vyřazeni z lodních seznamů, bez další služby na této lodi a bez nároku na více než zákonný zůstatek žoldu. Tímto je věc uzavřena.“

Slova dopadla na palubu jako kladivo.

V řadách mužů to zahučelo. Někteří stáli s tvářemi ztuhlými, jiní se tiše pokřižovali. Hallova obliba i Reedova pověst spolehlivého dělostřelce posádku zjevně rozdělily. Kaplan se k nim s přísným výrazem obrátil čelem a káravě pozdvihl prst, zatímco doktor Blackwood jen pohrdavě vyfoukl zbytky kouře, jako by tím dal najevo, že to čekal i horší. Pak, se vzdorovitě sevřenými rty, kývl směrem ke kapitánovi na souhlas.

„Oba schopni trestu v jedné dávce,“ procedil stroze.

Kapitán jen přikývl a pootočil se k písaři:

„Zapište, oba schopni trestu v jedné dávce.“

Loďmistr McKay stál opodál, koutky úst zkřivené do náznaku spokojenosti. V očích se mu však mihla dychtivá jiskra, pro něj tahle věc rozhodně ještě neskončila.

Udělal krok vpřed, v ruce už svíral silné lano. Hlas měl tvrdý a neústupný:

„Podle rozsudku, kadet Edmund Hall první.“

Strážní muži uchopili kadeta za paže. Hallovi bušilo srdce, hrdlo měl sevřené, ale v kroku nezakolísal. V duchu mu hučela jediná myšlenka:

„Neukázat strach. Nedopřát jim radost.“

Reed, sevřený mezi dvěma vojáky, sledoval, jak Hall kráčí vpřed. V očích mu hořela bezmoc, v poutech se napjal, až provaz zaskřípal o zápěstí.

Kadet byl přiveden k hlavnímu stěžni, kam se už shromáždila celá posádka.

Na přídi stál bubeník, připravený spustit bubnový pochod, u stěžně visela mříž z lodního zábradlí jako trestný rám, o který se bičovaní opírali.

Loďmistr McKay kývl na své pomocníky. Ti Hallovi svlékli kabátec a rozthli košili. Látka se svezla na prkna paluby, tmavá od vlhka a dehtu.

Studený vzduch se přisál na kůži, a než se ovládl, po zádech přeběhl tichý třas. Ruce mu roztáhli vpřed a připoutali ke dřevěné mříži konopnými provazy. Vlákna se mu zařezala do kůže, ale on jen sevřel zuby a zvedl bradu.

Z paluby se ozval tlumený šum. Posádka, shromážděná v řadách, mlčky sledovala, jak ho připevňují k trestnému rámu. Některé tváře plné lítosti, jiné kamenné, jiné s prázdným výrazem těch, kdo se snaží necítit nic.

McKay dal znamení. Hall cítil, jak se mu na hruď přitisklo studené dřevo a jak se mu kůže napjala.

Na okamžik zavřel oči a svět se ztratil.

V temnotě mu vyvstala myšlenka, bez tváře a bez jména, jen ozvěna dávno čtených slov:

„Nezlomený duch i v řetězech je svobodný.“

Kapitán povstal a klidným hlasem, jenž dolehl až k nejzazší zádi, pronesl:

„Kadet Edmund Hall, šestatřicet ran důtkami. Ať to slouží k nápravě i výstraze.“

Lodní tesař chtěl předat lanový bič lodmistrovu pomocníkovi. McKay ho však odstrčil a chopil se ho sám. Hall to zahlédl jen koutkem oka. Nebyl si jistý, zda je to naděje, nebo zkáza.

Kapitán zvedl ruku. Na palubě se nikdo nepohnul. Bubeník pozvedl paličky, připravený udávat rytmus.

A pak zazněl rozkaz:

„Začněte!“

Loďmistr McKay sevřel rukojeť důtek oběma rukama, jako by šlo o zbraň. Paluba ztichla, jen vítr v plachtách ševelil a někde na přídi prasklo lano. Bubeník spustil: dum—dum—dum, těžký rytmus, jenž se odrážel od hrudi každého muže.

První rána. Kůže na Hallových zádech se prohnula pod úderem, vzduchem se rozletěly kapičky rosy a potu. Z úst mu unikl tlumený výdech, ne však výkřik.

Druhá. Třetí. Čtvrtá. Pruhy na jeho zádech se začaly barvit do ruda krví. Posádka stála v nehybném šiku, jen tu a tam někdo těžce polkl. Reed, sevřený strážnými, napjal paže proti provazu, až mu kosti zapraskaly.

„Bastarde…,“ procedil, ale nikdo se nepohnul.

Dvanáctá rána. Hall už sípal, dech se mu zrychlil. V hlavě mu duněla myšlenka: vydrž, nevzdechni. A do bolesti se mu vynořila ozvěna verše, který kdysi četl nahlas na palubě:

„Kdo vytrvá, i v plameni obstojí.“ Svíral tu větu jako modlitbu, jako by mu ji někdo šeptal do ucha.

McKay se usmíval. Každý úder vedl s větší silou, jako by chtěl jeho záda bičem ohoblovat až na kost. Rytmus bubnu mu udával tempo, ale on ho ještě zdůrazňoval, bič svištěl vzduchem s odporným výhružným švihem.

Osmnáctá rána. Krev mu stékala po zádech v tenkých pramíncích, vsakovala se do kabátce, který mu ležel u nohou. Posádka se začala vrtět, šepot se nesl řadami. Jeden z mužů, starý lodník z levého křídla, neudržel pohled, sklonil hlavu a hlasitě si odplivl. Jiný, mladší, se díval tvrdě, ale čelist měl zatnutou, až mu vystoupily žíly.

Reed měl oči rozšířené, pot mu stékal po spánku.

„Dost! Zastavte to! On ho chce zabít!“ vykřikl náhle, ale okamžitě dostal ránu pažbou do boku od strážného. Zaskučel, ale nepřestal se dívat.

Čtyřiadvacátá rána. Hall se konečně neudržel a zasténal. Krátce, přidušeně, ale dost na to, aby šepot v posádce zesílil. McKay se ušklíbl a přitlačil.

Dvacátá pátá. Dvacátá šestá. Hall cítil, jak se mu vědomí rozmazává. Bolest přecházela do tupého horka, jako by mu záda někdo poléval rozžhaveným olejem. A z hlubin paměti vyvstalo jiné, ostré jako meč:

„Peklo je v nás, kamkoli jdem.“ Ztěžka polkl a sevřel zuby.

V duchu se přidala i další věta, kterou kdysi nadšeným hlasem četl námořníkům:

„Kdo pevně snáší trest, ten vítězí nad ním.“ Pokusil se jí přidržet, použít ji jako hráz proti biči, mysl ho však již opouštěla.

Kapitán stál pevně, rty semknuté, tvář nehnutá. Ale i on zahlédl, jak stále více mužů obrací pohled stranou. Napětí na palubě bylo jako natažené lano, každým dalším úderem hrozilo, že praskne.

Třicátá rána. Třicátá první. Hallovo tělo sebou cuklo, nohy mu podjely. Už jen provazy ho držely vzpřímeně, jinak by se sesul. Reed zařval, jeho hlas přesekl bubnování:

„DOST! ZABIJETE HO! DEJTE JE MNĚ.“

Třicátá druhá. Bič dopadl, ale Halle už necítil nic. Hlava mu klesla na prsa, kolena se podlomila. Provazy ho držely jako loutku, ale vědomí se z něj vytratilo.

„Kapitáne!“ zakřičel nyní již i doktor Blackwood, který se dopředu prodrápal z kruhu důstojníků. Hodil dýmku na palubu a popadl brašnu.

Kapitán prudce zvedl ruku. Bubeník utichl, bič zůstal ve vzduchu. Paluba se propadla do tíživého ticha, jen McKayův rozběsněný dech a chrčivé lapání po vzduchu zůstalo ještě znít chvíli nad prkny. Rudý a zpocený stál s důtkami v ruce, dychtivý zasadit další úder. Ale kapitánův pohled ho přimrazil. Pomalu spustil ruku k boku.

Reed se dral vpřed tak prudce, že ho strážní sotva udrželi.

„Pusťte mě k němu!“ řval, oči rozšířené hrůzou i zuřivostí.

Blackwood už se skláněl u Halla, zvedl mu víčka, přiložil ucho k jeho ústům.

„Ještě dýchá, jen slabě, ale srdce bije. Okamžitě ho sejměte a odneste do mé kajuty!“

Kapitán, stále ledově klidný, kývl směrem k tázavě na něho hledícím strážím.

„Rozvažte ho.“

Posádka se ani nepohnula. Jen McKayův výraz, zklamaný, hladový po krvi, říkal vše. On chtěl víc. Mnohem víc.

Doktor na něm ulpěl dlouhým mrazivým pohledem. Na okamžik ztuhl, téměř jako by se mu cosi dávného náhle připomnělo a konečně začalo dávat smysl.

V.

Hall se probral do šera, v němž visel těžký pach pryskyřice, vína a octa. V hlavě mu hučelo jako v bouři, ale už to nebyl šum bubnu ani svištění biče. Jen tlukot vlastního srdce, které mu říkalo, že ještě žije.

Pod sebou cítil tvrdý kavalec potažený hrubým plátnem. Cár látky mu přikrýval ramena. Každý nádech byl utrpením, záda ho pálila, jako by mu na kůži někdo vylil rozžhavený kov. Zvedl ztěžklá víčka a teprve teď si uvědomil, kde je.

Kajuta lodního lékaře byla nízká, stěny obložené policemi s lahvičkami a skleněnými baňkami. Na stole se v kovových miskách leskly nástroje, mezi nimi pilky a háčky, jejichž tvar nechtěl domýšlet. U kormidelního světla visel svazek bylin. Jejich vůně se mísila s ostrým zápachem lihu a octa. Zkusil pohnout rukou, ale prudká bolest mu sevřela hrdlo a donutila ho zasyčet mezi zuby. Otočil hlavu a dech se mu na okamžik zadrhl.

Na vedlejším lůžku ležel Reed. Tvář měl zpola zabořenou do polštáře, ruce roztažené, záda do krvava rozsekaná pruhy důtek. Oči však měl otevřené, bdělé. Díval se přímo na něj, beze slova, pohledem tvrdým a přesto plným něčeho, co Hall cítil až v kostech. Vzdor i starost a něha v jednom.

Pokusil se na něj usmát, tvář se mu však pouze zkroutila bolestivou grimasou.

Reedovi cukly koutky, cosi mezi radostí a lítostí.

„Lež klidně,“ zachraptěl. Hlas měl hrubý, ale tichý, jako by mu každé slovo drhlo v hrdle. „Doktor udělal, co mohl, nezkaž mu to.“

Hall zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vzduch páchl octem, ale i to bylo lepší než pach krve, který byl tím posledním, co si pamatoval.

„Ty…,“ vydechl, „ty taky nevypadáš zrovna nejlíp.“

Znovu se pokusil o úsměv.

„Nic mi není. McKaye nechal kapitán odvést pryč a jeho pomocník mě pak už jen tak pošimral. Měl jsem štěstí, všichni už to chtěli mít rychle za sebou.“

Snažil se nadzvednout, ramena sebou však jen bezmocně trhla a on se s tlumeným zaúpěním zabořil zpět. Zjevně neříkal tak docela pravdu.

Pak se opět zadíval přímo na Halla, oči mu v šeru temně svítily:

„McKay tě chtěl zabít.“

Hall polkl, rty měl suché, jazyk jako z olova.

„Nezabil,“ zašeptal. „Aspoň ne docela.“

Chvíli leželi v tichu, slyšeli jen vzdálené dunění vln a tlumené kroky nad hlavou. Reed nakonec promluvil znovu, pomaleji a víc pro sebe než k Hallovi:

„Donutím ho za to zaplatit, za všechno.“

Hall ho probodl očima, unaveně, ale přísně, s jakousi tvrdohlavou jiskrou:

„Nechci, aby tě pověsili.“

Reed mlčel. Zpod přivřených víček však mu dál probleskoval zarputilý hněv. Pak Hall opět usnul.

Znovu ho probral ostrý zápach octa, který mu sevřel nos. Vzápětí přišla pálivá vlna bolesti, až zasyčel mezi zuby.

„Drž,“ zabručel doktor Blackwood. „Musí se to vyčistit, jinak ti do zad vleze hniloba.“

Čpícím hadrem mu dál přejížděl po rozedrané kůži a cosi si nesrozumitelně mumlal. Pálilo to, krev s octem mu stékala po bocích, ale zatnul zuby a držel. Připadalo mu to jako věčnost.

Pak lékař odložil látku, prstem nabral tmavou mast z malé dřevěné krabičky a začal ji vtírat do čerstvých ran. Páchla jako dehet a svírala jako kleště.

Zatnul čelist a snažil se ani nepohnout, přesto mu z hrdla uniklo několik tlumených stenů.

„Říkám drž,“ utrousil Blackwood nevrle. „Když jsi držel tam dole jemu, taky jsi u toho tak kňučel?“

Pohrdavě hlavou kývl k vedlejšímu lůžku, kde Reed ležel mlčky, ale s očima dokořán.

„Ošetřil jsem to a u soudu pomlčel, ale příště když už musíte, použijete alespoň lůj nebo vazelínu.“

Reed popudlivě nadskočil, i přes vlastní bolest se nadzvedl a chtěl něco vyštěknout. Hall ho ale předběhl.

„On to nebyl,“ vydechl a s námahou se k doktorovi o nepatrný kousek pozdvihl a natočil.

„Ne?“ zavrčel Blackwood a zlostně mu zatlačil mast hluboko do rány. „A kdo tedy?“

„McKay,“ hlesl Hall, než se znovu zhroutil do matrace.

Doktor stáhl ruku z jeho zad a zkoprněle znehybněl. Nic neříkal. Jen se na ně na oba dlouze nechápavě díval.

Pak se do napjatého ticha zeptal:

„Jak? Kdy?“

V té chvíli toho Halle zalitoval, ale slovo už bylo vyřčeno. Musel odpovědět.

„Před soudem, ještě za tmy. Přišel za námi do cely. Byl opilý. Řekl, že když udělám všechno, co chce, přežijeme. Jinak že dosvědčí sodomii a budeme oba viset.“

„Zabiju ho. Nejprve ho vykastruju a pak zabiju,“ procedil mezi zuby Reed, který se mezitím s námahou posadil na lůžku.

„Ne!“ okřikl ho Hall. Zaznělo to příkře i zoufale zároveň. „Nechci tě vidět viset! Nechtěl jsem to včera a nechci to ani dnes,“ dodal pak o poznání měkčeji.

Doktor jejich konverzaci ignoroval, nebo to alespoň předstíral. Sedl si na lůžko vedle Halla a k Reedovi rozkazovačně houkl:

„Zvládneš se postavit?“

Reed přikývl, a i když ztěžka a s bolestivou námahou se postavil.

„Kalhoty dolů!“ zavelel doktor.

Reed si v rozpacích sáhl k pasu, ale tkanici hned nerozvázal.

„Jestli vám mám uvěřit, musím se podívat,“ řekl Blackwood netrpělivě. „Není proč se stydět, jsem doktor, viděl jsem jich už stovky. A on,“ kývl hlavou k Hallovi, a trochu uštěpačně se ušklíbl, „už tě, pokud vím, bez kalhot viděl taky. Nebo snad lhal i Ashford?“

„Ne, nelhal,“ procedil Reed mezi ruby, neochotně povolil úvaz a nechal kalhoty sklouznout na zem.

Doktor mu několik dlouhých okamžiků zkoumavě prohlížel povadlý penis, pak mu přikázal přetáhnout předkožku. Chvíli cosi nesrozumitelného zadumaně mručel, a nakonec kývl, aby se znovu oblékl a posadil.

„Ty jsi to nebyl,“ řekl pak bezbarvě.

„Samozřejmě. Nikdy bych mu neublížil,“ odsekl mu Reed popuzeně.

„Promiň. Jen nerad dělám nepodložené závěry. Chtěl jsem si být jistý,“ zamumlal doktor omluvě, ačkoliv bylo zřejmé, že je myšlenkami úplně jinde.

Tentokrát se oni dívali nechápavě na něho. Omluva od někoho jako byl doktor Blackwood měla svoji váhu. Ani tak si však netroufli promluvit, dokud nezačal sám.

„Před lety jsem jako mladý lékař sloužil na fregatě Resolute. Moje první místo. Dva mladí plavčíci, chytili je téměř stejně jako vás. Jen na soud už nedošlo. Oba je ráno našli v cele mrtvé, jeden byl uškrcený a druhý se oběsil. Nezdálo se mi to, ten uškrcený měl na stehnech krev a ten oběšený se podle mě sám také nepověsil. Nikdo mě ale neposlouchal. Byli to jen plavčíci, bez jména, snadno nahraditelní, nikomu nechyběli a vražda a sebevražda se v lodním deníku vyjímaly o něco lépe než prokázaná sodomie. Ostatně bylo to vlastně jedno, stejně by je za pár dní oběsili, jen s ostudou pro ně i pro loď navrch.“

Odmlčel se a chvíli hleděl do prázdna, než pokračoval tišeji, ale o to tvrději:

„Pamatuji si ale úplně přesně, kdo tam tehdy sloužil jako pomocník loďmistra a kdo tu sodomii ohlásil. Fergus McKay.“ Než pokračoval, nechal loďmistrovo jméno na několik okamžiků rezonovat místností. „A už tehdy měl tu svou zlostnou povahu a zákeřnou potřebu dokazovat si sílu na slabších.“

Naklonil se blíž, pohledem přejel od Halla k Reedovi a zpět:

„Pokud to byl on, a já o tom příliš nepochybuji, tak dokud vás na Jamajce nevysadíme, nejsi před ním nikde na lodi v bezpečí.“

Pak se doktor znovu obrátil k Reedovi:

„A ani ty ne. Nejsi sice jeho obvyklý cíl, ale viděl jsi, kým doopravdy je. Proto vás chtěl oba umlčet. A jsem si jistý, že se o to pokusí znovu.“

„Musíme to říct kapitánovi. Všechno!“ vyhrkl Hall.

Reed se hořce uchechtl:

„Jo, a ten hned nechá McKaye spoutat, co? To dřív tebe nechá pověsit. Nikdo nám neuvěří, jsme teď pro všechny jen zatracení zločinci.“

„Má pravdu,“ přikývl Blackwood. „Nemáte jediný důkaz krom vlastního slova. A to, co se stalo na Resolute, je dávno pryč. Admiralitě by se to jen sotva chtělo znovu otevírat. I když vím, že by se našly i další případy. Nejméně o třech podobných jsem našel záznamy a všude byl i on.“

Odmlčel se a zamyšleně přejel rukou po okrajích krabičky s mastí.

„Naštěstí je před námi ještě dobrý týden plavby, možná i víc. Po tom, čím jste prošli, nikdo ani nepozvedne obočí, když vás nechám až do konce tady. Kapitán bude spíš rád, že se tím už nemusí zabývat a řešit co s vámi.“

Hall sklopil oči:

„Takže mu to zase projde. My budeme rádi, že jsme přežili, a vy se jen budete dívat a čekat, než to zkusí na někoho dalšího?“

Doktor se k němu naklonil, hlas měl tichý, ale pevný:

„Ne. Ale budu vás k tomu oba potřebovat. Jenže momentálně sotva dokážete stát na nohou. Takže všechno má svůj čas.“

Nabral na prsty mast a začal ji pomalu vtírat do Hallových rozedraných zad:

„A teď drž!“

Hall pevně sevřel zuby, aby nevydal ani hlásku, zatímco Blackwood s klidnou, chladnou pečlivostí pracoval.

Hall se přikrčil u dveří, srdce mu tlouklo až v hrdle. Strážní se za nimi neklidně převalovali, ale spali tvrdě, doktorův rum s příměsí udělal své. Reed mu věnoval poslední pohled, tichý a pevný, a pak beze slova zmizel chodbou k lanovnici.

Hall vyčkal, až jeho kroky utichnou. Pak opatrně otevřel vnější dveře, panty jen jemně zaskřípaly a on se rozhlédl po palubě. Strážní byli daleko, všude panovalo noční šero. Hvězdy se lámaly na hřebenech vln, lampy svítily jen skrovně a vzduch voněl solí, smolou a potem spících mužů. Předstíral, že si prostě jen vyšel ulevit, projít se a na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu. Vycházel takto do nočního ticha již několik posledních dní, vždy však v doprovodu stráží a doktora.

Nyní, když se na palubě ocitl sám, mu každý krok znovu připomínal jeho trest. Záda, téměř již zhojená, ho pálila, jako by pod kůží cítil ozvěny McKeyova biče. Přesto šel, krok za krokem, až k nejbližší lucerně. Tam se zastavil. Byl si jistý, že ho McKay už musel zahlédnout. Doktor říkal, že tu noc co noc obchází jako vlk kolem ohrady a číhá na svoji příležitost.

Hlídka se otočila. Dříve než mohla zahlédnout víc než jen neurčitý obrys mátožné postavy, se vydal zpět do podpalubí. Záměrně tak, aby se jeho stín s lucernou jasně pohnul.

„Tak pojď, Fergusi,“ pomyslel si, „čekám na tebe.“

Za zády mu cosi zaskřípalo. Kroky, lehké a opatrné, nepochybně ho následovaly. Přesně, jak doktor předpověděl. McKay šel za ním. Nedokázal odolat vábení dobít kořist, která mu unikla. Navíc už někdy vpodvečer i jemu cosi přimíchal do denní dávky rumu, něco, co mělo otupit jeho ostražitost i rozum.

Přesto měl Hall sevřené hrdlo. Nejraději by se rozběhl, musel však jít klidně, aby nevyvolal podezření. Cesta k lanovnici byla úzká a klikatá, spěchat naštěstí ani nešlo. Teprve před posledním průchodem trochu zrychlil.

Prošel dovnitř, dveře za sebou nechal pootevřené, udělal několik dlouhých kroků, otočil se a postavil přímo proti průlezu.

Kroky se přiblížily. McKay vešel. Zavanul z něj rum, oči mu ve tmě divoce žhnuly jako světla majáku. Ten pohled, který už dvakrát viděl. Zvíře McKey opět ožilo.

„Hledáš smrt? Nebo ti už chyběl můj bič…?“ vulgárně se uchechtl, přibouchl dveře a nepřítomně vykročil k Hallovi.

Reed vyrazil ze tmy. Jeho útok byl stejně tak překvapivý jako přesný. McKay zavrávoral a svezl se k zemi. Reed ho přitiskl k trámu a Hall beze slova popadl provaz.

Práce to byla rychlá, syrová a účelná. Reed mu roztáhl paže, Hall připoutal zápěstí k trámům, ústa mu zacpal zmuchlanou látkou a dalším pruhem přitáhl kolem hlavy. Přes obličej mu přetáhl pytel a pod bradou ho zajistil provazem na uzel. McKay se nevzpíral, k sobě přišel, až když měl k trámům pevně připoutané jak ruce, tak i do široka roztažené nohy. Teprve pak vzepjal trup a snažil se osvobodit, úvazy však nepovolily. Zůstal bezmocný. Ruce i nohy napjaté, tělo přilepené k prknům. Roubík měnil jeho vzteklé, nesrozumitelné nadávky v neurčité bručení. Reed mu několika rychlými pohyby rozpáral kalhoty a od pasu dolů ho obnažil.

Když bylo hotovo a oba se nad ním zvedli, ze tmy tiše vystoupil doktor Blackwood.

Beze slova přiklekl mezi McKeyovy roztažené nohy, zpoza vesty vyjmul dvě provázkem spojená prkénka. Vložil mezi ně jeho šourek a pečlivě ho mezi nimi provázkem zafixoval. Pak opět vstal a hlavou pokynul nejprve k Hallovi. Ten ještě jednou zkontroloval úvazy na loďmistrových zápěstích, potom si mu ostražitě obkročmo sedl na břicho a rukama přitiskl McKeyovy paže k podlaze. McKey divoce zakomíhal hlavou a zuřivě cosi křičel do roubíku, který však jeho slova, ať už to byly nadávky, nebo prosby, propouštěl jako pouhý nesrozumitelný tlumený chrapot. Hall si toho nevšímal, zavřel oči a čekal.

Zpoza jeho zad se ozvalo nejprve opatrné přešlápnutí a pak dutý zvuk Reedova nemilosrdného dupnutí.

McKey se vzepjal v úporné, dusivé křeči, a vzápětí ochabl, bezvládný jako kus hadru upuštěný na zem.

Nikdo nepromluvil. Pouze doktor se rychle sklonil k loďmistrovým slabinám, krátce se zadíval, obě prkénka i s provázkem vložil zpět za vestu a pak se beze slova opět narovnal. Chladně kývl směrem k Reedovi, otočil se a vykročil do tmy chodby. Tam ho poté, co uvolnili McKeyovi úvazy a chrstli mu do tváře vědro studené vody, spěšně následovali i Hall s Reedem.

Ticho noční lodi náhle přerušil vzdálený křik. Doktor s hlasitým šramocením vyšel na chodbu před svoji kajutou. Strážní na něho ospale zamžourali a zprudka vyskočili na nohy. Chlácholivě se na ně s pokýváním usmál:

„Běžte zjistit, co se děje, zní to jako práce pro felčara.“

Ještě dříve než se jeden ze strážných otočil k odchodu, dva námořníci vnesli do chodby nosítka, na nichž ležel loďmistr McKay. Tělo měl zkroucené v polosedě, obličej bledý až šedavý, oči polozavřené, rty stažené v křeči. Dýchal krátce a nepravidelné, jako by jej někdo neustále stahoval a pouštěl. Když nosítka položili na stůl ošetřovny, zhroutil se na něj na pokraji bezvědomí.

„Pane doktore!“ zaječel jeden z nosičů, hlas se mu chvěl mezi slovy. „On… sotva se drží. Motal se v podpalubí a jen řval… slabiny…“

Blackwood stál v koutě uprostřed stříbrného světla lampy a vše sledoval bez pohnutí.

„Dejte pryč ta nosítka,“ poručil klidně. „Položte ho a pevně přidržte.“

Nosiči ho opatrně přetáhli na stůl. McKay se ozval tichým, zlomeným syknutím, které rázem zmizelo v jeho bledé tváři. Blackwood se přiblížil, odhrnul kus látky, který McKeye v pase kryl, a za světla lampy mu rukou přejel přes zraněné místo. Potom stál chvíli jako nehybná socha, čelo se mu svraštělo, oči zúžily.

„Má rozdrcený šourek,“ konstatoval suše, hlas měl tichý, ale nekompromisní. „Není co zachraňovat. Musím odstranit obě varlata, jinak z něho krev a hniloba udělají mrtvolu dřív, než vyjde slunce.“

Nosiči se podívali jeden na druhého, v tvářích měli hrůzu, ale Blackwooda jejich zděšení nezajímalo.

„Přineste mi další lampu, ocet a čisté plátno. A podejte rum.“

Jeden z mužů mu podal láhev rumu. Blackwood ji McKayovi přiložil k ústům a lil zlatavou tekutinu do krku, dokud se nezačal dusit. Pak si vyhrnul rukávy.

Skalpel zasvítil v bledě žlutavém světle. Rychlým řezem otevřel šourek napříč. McKay zařval tak, že se kajuta otřásla, tělem se mu prohnala křeč, ale ruce, pevně svírající jeho ramena, ho držely jako svěrák. Krev vystříkla a doktor zkušeně zachytil proud hadrem.

„Podvázat cévu,“ zamumlal si sám pro sebe. Kleštěmi zachytil první svazek, rychle ho přetnul a křivým háčkem vypálil. Pach spáleného masa se rozlil místností. McKay se vzpíral, rval se, ale každý jeho pohyb byl marný.

Druhé varle šlo hned po něm, rozdrcený chuchvalec, z něhož zbyla jen roztržená tkáň. Blackwood zopakoval stejný postup: podvázat, přeříznout, vypálit. Každý krok dělal klidně, bez váhání, s chladnou přesností.

Nakonec celou ránu vymyl octem, dokud krev nepřestala téct, zašil a vtlačil do ní hrst tmavé pryskyřičné masti. Přitiskl silným kusem lněného plátna a pevně stáhl.

„Hotovo,“ pronesl chraplavě, otřel si ruce do zástěry. „Přežije. Jestli se rána nezanese, zůstane naživu.“

McKay ležel bezvládně, oči mu zalévaly slzy bolesti, dech mu sípal v hrdle. Jen slabě zaskučel, když ho muži zvedli ze stolu.

„O žádné dítě už se ale nikdy postará,“ dodal pak doktor ještě tiše, když ho odnášeli.

Halla probralo ostré světlo, ne to lodní, ale tvrdé, tropické. Ležel na nízkém kavalci s matrací nacpanou mořskou trávou. Vzduch páchl směsicí vápna, potu a něčeho nasládlého, co mu připomínalo zkažené ovoce. Oči mu chvíli trvalo zaostřit, na protějších lavicích další muži, někteří obvázaní, jiní v horečkách, další jen bezvládně leželi a zírali do prázdna. Zahradou nemocnice se nesl křik ptáků a z přístavu ranní dunivé klepání kladiv.

Vedle něj se ozvalo zamlaskání. Otočil hlavu. Reed ležel na břiše, záda měl ovázaná čerstvými, čistými obvazy.

„Jak ses vyspal?“ zamumlal s úšklebkem. „Pevná zem pod zadkem je přece jen něco jiného než paluba, co?“

Než Hall stihl odpovědět, mezi lůžky se objevil doktor Blackwood. Kabátec měl odrhnutý, manžety nasáklé potem. V ruce nesl plechový džbán s vodou a malé kožené pouzdro, které položil na stolek vedle nich.

„Určitě líp než já,“ uchechtl se suše. „Jakmile se doktor Harmond dozvěděl, že jsem na Jamajce, hnal mě rovnou na sál. Půl noci jsem mu asistoval. Ještě že jsme stavěli jen kvůli vám a odpoledne odplouváme.“

Hall se k němu pootočil a vážně se zeptal:

„A co bude dál?“

Blackwood si nalil trochu vody do dlaně a opláchl si obličej.

„Dál?“ zopakoval otázku a zavrtěl hlavou. „Dál to bude záležet na vás. Kapitán vás vypsal z deníku a předal nemocnici, Vigilant má zase čistý štít. Jakmile se uzdravíte, z nemocnice budete moct odejít.“

Reed sevřel ruce v pěst a zavrčel:

„A McKay?“

„Zotavuje se překvapivě rychle. Za pár dní se vrátí do služby,“ řekl Blackwood stroze.

„Vyšetřování nic neprokázalo,“ dodal pak se samolibým úšklebkem. „Pachatel neznámý. Jeho výpověď je zmatená a jediní dva podezřelí byli celou noc pod zámkem v mé kajutě. Stráže přísahaly, že dovnitř ani ven krom mě nikdo nevešel ani nevyšel.“

Reed stiskl zuby, tvář mu ztvrdla:

„S tím se on ale nesmíří. Jakmile bude mít šanci, začne nás hledat.“

„To je možné,“ přikývl Blackwood. „Ba spíš jisté. Proto byste se tu neměli zdržovat příliš dlouho. Dřív nebo později by vás našel, pokud by vás ještě předtím znovu nezrekvírovali, což, předpokládám, nechcete. Královské uniformy jsou tu na každém rohu a vy budete oficiálně jen na propustce k uzdravení.“

Naklonil se blíž a dodal tišeji:

„Až vás pustí z nemocnice, vezměte, co vám náleží, svlékněte všechno, co připomíná službu u flotily, a najděte si místo na první lodi mířící mimo britskou pravomoc. Doktor Harmond vám vystaví potvrzení, že jste po trestu, není to neprůstřelné, ale pokud vás zastaví hlídka, bude nad tím dumat déle, než se vy stihnete ztratit z mola. To je nejlepší rada, jakou vám mohu dát. Zmizte tiše a hned, jak vás pustí. Na každé obchodní lodi se vždycky najde někdo, kdo ocení šikovného pisálka a zručného lodníka.“

Hall polkl nasucho. V hrdle mu vyschlo, jako by mluvil sám se sebou.

„A kam se máme vydat?“ zeptal se tiše.

Lékař se pousmál, unaveně, ale s náznakem upřímnosti.

„Na sever,“ řekl. „Do bývalých kolonií. Tam vaši minulost nikdo řešit nebude. Přístavy jako Charleston nebo New York jsou plné mužů, kteří tam přišli úplně stejně, s prázdnýma rukama a cejchem na zádech.“

Na chvíli zavládlo ticho, narušené jen voláním ptáků z nemocniční zahrady. Reed si odfrkl, ale v očích mu zajiskřilo. Otočil se k Hallovi a nespouštěl z něj zrak:

„Půjdeš se mnou? Půjdeme spolu?“

„Ano, půjdu,“ odpověděl mu Hall prostě a bez váhání. „Těch pár šilinků, co jsme dostali ze žoldu, nám snad na cestu vystačí. A pak… pak se uvidí.“

Doktor se usmál do vousů a sáhl do záňadří. Vytáhl malý váček, zjevně s penězi.

„Mám tu pro vás něco do začátku,“ řekl. „Pár mužů z posádky se složilo. Prosili mě, abych vám to odevzdal. Prý si máte za to otevřít hospodu, aby námořníci měli kam jít, až připlují.“

Zvedl obočí a s jemným pousmáním dodal:

„To vaše čtení, pane Halle, na některé skutečně zapůsobilo. Možná by se z vás jednou mohl stát i kazatel.“

Pak poklepal na koženou tobolku na stolku.

„A tady…,“ ukázal, „k tomu něco navíc ode mě. Za pomoc při výkonu spravedlnosti.“ Naklonil se k nim blíž a jeho hlas ztvrdl: „A taky za to, že už v podpalubí nenajdou žádné mrtvé.“

Hall sklopil oči. V hrdle měl knedlík, který nedokázal spolknout. Chvíli mlčel, pak sáhl pod přikrývku a vytáhl obálku. Než ji podal Blackwoodovi, něžně ji políbil.

„Je to pro mou matku,“ řekl tiše. „Bydlí v Portsmouthu. Adresa je na obálce. Vím, že se tam Vigilant dřív nebo později vrátí. Prosím, dejte jí to. Ať aspoň ví, že… že ještě dýchám.“

Doktor si dopis převzal. Dlouho ho v prstech jen otáčel, jako by cítil jeho váhu. Pak ho pomalu schoval do vnitřní kapsy kabátce a přikývl.

„Dostane ho. Slibuju.“

Hall sevřel víčka, aby skryl slzy, které se mu draly ven. Přesto poprvé za mnoho dlouhých týdnů měl pocit, že budoucnost ještě není docela ztracená. Že je možné o ní opět snít a hledat ztracený ráj.

Dočetl jsem. Beru do ruky fotografii, abych se na ni podíval. Je na ní rozesmátý obrovitý černoch, kterého znám. Okolo ramen drží mladého muže. Blond vlnité vlasy a i z fotky zřetelně rozpoznatelné zářivě modré oči. Zřejmě všichni máme nějaké preference. Z dvojice sálá tiché štěstí, jež jim stráží vysoké palmy za pláží v pozadí. Jejich ráj.

Snad ho nalezli i ti dva z právě dočteného příběhu. Z příběhu, který stvořil ten blonďatý andílek vedle Raye. Asi má psáno v osudu, aby ho všechny jeho lásky zahrnovaly literaturou, pomyslím si s trochou smutku a vzpomínkou na Angela, kterého jsem nikdy neviděl, a přesto na něj do konce svých dnů nezapomenu.

A co já, co mám v osudu napsáno já? Znovu potěžkám obálku se štůskem bankovek. Stodolarovek. Nebudu je teď počítat. Radši si znovu přečtu těch několik závěrečných slov na konci vzkazu od Raye:

„Za pomoc po výkonu spravedlnosti. Kéž tě přiblíží k tvému ráji. R+J“

Kdysi jsem si myslel, že tady v Americe na mě, na nás, čeká nějaké velké štěstí a dobrodružství. Vydal jsem se hledat ráj a přitom ho možná navždy ztratil. Nebo se snad někdy dá vrátit do kdysi mnou dobrovolně z(a)traceného ráje…?