Jenom práce

„Když se někdo zeptá, čim se živim, vodpovídam většinou, že pracuju jako bodyguard. No a druhym dechem dodam, že vo tom nesmim mluvit. Díky vzhledu mi to lidi věří a kvůli tomu dodatku bejvaj trochu zvědaví. Báječně se na to loví kočky v barech. Jasně, že ty jednodušší. Naivní sladký kočičky, který je dobrý použít a pak jít. Vošustit a vopustit, jestli to chceš slyšet naplno.

Někdy je kočička trochu dotěrnější, než by bejt měla. Ptá se, koho to vlastně vochraňuju. Nejlepší je prostě zacpat tu ukecanou pusu tvrdym ptákem. A pak vyšukat z hlavy i ten kousek mozku, co vyplňuje dutinu lebeční. Ne že by mě to úplně bralo, ale dá se to vzít jako sport. Jako lov. Hlavně si nehrát na nějaký citečky a podobný sračky. Promiň, jestli ti to přijde vulgární.

Je mi vlastně jedno, kam ho strčim. Hlavně že někam. Z práce totiž bejvam hrozně nadrženej. Bojíš se zeptat, abys nedopad’ jako číča? Klídek, řeknu ti to sám. Ne že bych teda chlapa nikdy nevojel. A ty nevypadáš úplně špatně, kámo.

No nečerti se. Naleješ mi ještě? Dík. Nenudim tě, že furt tak mlčíš? Tak dobrý. Bejvam tak nadrženej, že se prostě musim vypařit, místo abych šel chrápat. Zapadnout někam do baru, no a dál už to znáš. Ale to můžu udělat, až když spí moje celebrita. Ne, nehlídam nikoho, koho bys znal. Ty určitě ne. Von by ale celebrita moh’ bejt z fleku. Slavnej herec nebo tak něco.

Je krásnej, až pánbůh brání. Jako anděl spadlej z nebes. Jako Peter Pan těsně před dospělostí. Von totiž pořád vypadá jako kluk. I když je mu skoro třicet. Prej nějakej syndrom pojmenovanej podle filmu, kde lidi nestárnou. Nevim, nikdy mě to nezajímalo. Je prostě krásnej. Štíhlý, mírně svalnatý tělo, vysokej moc není, tobě by sahal někam k bradě a mně sotva k ramenům. A když se mu podíváš do tváře, myslíš, že na tebe kouká nevinnost sama, tak zlatý delší vlasy a čistej vobličej má. Něžný rty a nad nima nos, no, trochu pršák, jak se říká. Voči jako letní nebe v poledne a bez jedinýho mráčku. Ve tvářích dva ďolíčky, když se náhodou usměje, jo, už jsem ho viděl se i dovopravdy usmát, asi dvakrát za ten skoro rok. A dneska, ale k tomu se dostanu. Hladký čelo jak nejbělejší kararskej mramor. Celej je takovej bílej a hladkej, myslim, já si nikdy nešáhnul. Co je za tim čelem, nevim. Myšlenky nikdy nevidíš, no ne? Ale jeho péro jsem viděl, mockrát.

Nadrbaný a v pozoru, protože von si svou práci umí užít. Tvrdý, s nalitým žaludem a naběhlejma žílama. S koulema pěkně u těla. Tak asi už dokážeš vodhadnout, co dělá, ne? Někdo by řek’, že kurvu. Ale nedej se mejlit.

Kdyby byl kurva, makal by na zádech nebo vkleče. Ale tak jsem ho s žádným ještě neviděl. Nikdy před nikym nekleknul a nenastavil zadek. Rajcovní zadek, mimochodem. Tuhej a kulatej, jenom se zakousnout.

Nechat ho padnout na kolena, roztáhnout půlky, aby byla vidět díra, a narvat dovnitř vocas až po kořen. Pěkně tvrdě, žádný hraní, až by řval. Jako řvou některý z těch, co za nim furt lezou. Vopíchat ho tak, až by si z toho tejden nesed’. Šokuju tě? Já říkal, že mě kočičky zas až tak neberou a strčim ho kamkoliv. Do něj bych ho strčil rád, hluboko a nadoraz, jak to má bejt. Po chlapsku ho voprcat, neflákat se v něm, nesrat se s tim. To ti žádná nanynka nedá, ten pocit, když rejdíš v pevný mužský prdeli.

Plácnout ho přes zadek jednou, dvakrát, znovu, až by tu prdel měl pěkně červenou a rozehřátou. Až by se vrtěl a kňoural a syčel bolestí. Aby se při každým dotyku vevnitř pěkně stáhnul a ždímal ti péro u každýho přírazu, dokud by ses do něj v křeči nevylil. Navostro, s žádnou gumou, ať tu dávku cejtí až ve střevech.

Vrazit mu do rozmrdaný řitě čtyři prsty po klouby, pomačkat koule, stáhnout, ubrat jim prostor na minimum. Až se kůže na nich napne do hladka. Víš, jaký to je mít v ruce napruženej ohon? Cizí, ne svuj, to je jasný! Tepe ti v pěsti, když ho zmačkneš a pohoníš. Natvrdo, celou dlaní, né jen prstama jako nějaká panna, co prvně vidí pořádný péro. Jo, pořádný von má, dlouhý a tlustý, žádnýho kašpárka. A potom nespěchat. Počkat, až začne slintat předmrdku a vojíždět se vo tvoje prsty v jeho díře. Pak ho nechat vycákat a z ruky mu dát slízat jeho vlastní semeno. Vidět ho stříkat, určitě by se mi postavil znovu. Už jenom z tý představy, jak mu říkam, ať votevře hubu, a jak ho šukam až do krku na mandle, jsem teď tvrdej jak diamant.

Hele, já to většinou zvládam, víš. Sedět zalezlej v kamrlíku jeho luxusního bytu a sledovat ho na vobrazovce… Má tam pěkně výkonný kamerky, na tom svým pracovišti. A někdo hlídat musí, kdyby mu tam nějakej klient začal trojčit. Říkal jsem, že není žádná vazba, ne? Jo, směješ se, já se taky smál, když jsem to ‚klient‘ slyšel prvně.

Ale von tak prostě mluví. Spisovně, kultivovaně. A chytrej je, když tu pusu votevře. Je poznat, že si na nic nehraje, že je to v něm, že se nenarodil někde ve slumu jako já, ale v rodinným sídle s tradicí a stříbrnou lžičkou v puse. I se tak voblíká, když teda není v práci, že jo, decentně. Nic řvavýho, nic nápadnýho, přesto ho v těch jeho voblecích na míru nepřehlídneš. Je v něm, jak bych ti to řek’, je v něm něco, snad rasa, jako v dostihovým koni. Nějaká nadřazená rasa vyšších bytostí. Aspoň mně tak připadá.

Kde že jsem ho potkal? Se nemusíš stydět zeptat, už jsem toho namlel dost. Ale ty nevypadáš, že by ses někde vykecával. V restauraci, ne teda v takovym krcálku jako máš ty tady. V jedný z těch lepších, na Fifth Ave. Ne, neboj, takový lidi jako já tam nehostí. Já tak akorát právě sem. Sem patřim a vim to. Von by tu vypadal jak vorchidej mezi kopřivama. Bílá a svítivá. Fakt je krásnej.

Já tam tenkrát dělal vyhazovače, vono se tam tomu teda říkalo vznešenějš, a nějak tam pár kravaťáků do sebe strkalo. Byznysmeni zasraný. Po pár panácích se chovali jako hovada. Hulákali po sobě, celá to byla jedna velká banda, trochu trvalo, než jsme je zklidnili. A von seděl u vedlejšího stolu. Paničky kolem málem padaly do mdlob, jejich fotrovitý manžílci se rozčilovali, co že se to v tak nóbl podniku děje, a von si tam seděl, nevšímavě a nevrušeně zapíjel jesetera nějakým předraženým vínem. Jako by se nic nedělo. Když to skončilo a všichni zas seděli na prdelích, cejtil jsem, že na mě kouká. Jo, jsem na to zvyklej. Kdy taky narazíš na dvoumetrovýho negra zrovna tam. Lehce pokývnul hlavou a usmál se. Poprvý. Bylo to jako východ slunce, jako pohlazení vod mámy, kterou jsem nikdy nepoznal.

A za tejden po šichtě předjela limuška a šofér mi řek’, že na mě v ní někdo čeká. Co bych moh’ ztratit, kdybych do ní nenastoupil. Ty bys to neudělal? Tak vidíš, kejveš, takže to chápeš.

Řek’ mi jen jméno, ale to tě nemusí zajímat, a rovnou šel k věci. Některý nabídky se nevodmítaj’. Za čtyři hodiny mýho času víc než za tejden v tom snobským předraženým pajzlu. Vynásobeno dvaceti je to balík. Pro mě teda jo. A jediný, co mi k tomu řek’, že budu dávat pozor při jeho jednáních. Věříš, že mě vůbec nenapadlo, vo co by mohlo jít?

A jak to, že mi to nabíd’, když mě viděl jedinkrát v životě? Za ten tejden už vo mně věděl víc, než si já sám pamatoval. Vo všech pěstounskejch rodinách, vo pasťáku, ze kterýho mě vykopli rovnou na ulici. Vo pěti letech v base. Vo životě v jižním Bronxu. Von dobře vodhad’, že mu budu vděčnej jako toulavej pes za kus žvance. To teda jsem. Nejen to.

Poprvý se mnou vo svý práci mluvil hodinu předtím. Proved’ mě bytem a dal jasný instrukce. Nikdo nesmí šahat na něj. Ani prstíčkem se dotknout, jedinou výjimku má, s jedním. Ten ho vobčas může vykouřit. Někdy, za vodměnu. Šahá jenom von na ně. A kdyby jenom to.

Celou jednu stěnu má pokrytou bicíma nástrojema. Plácačky, důtky, bičíky, rákosky i dlouhý biče, ze kterejch jde strach. Takovym bičem bych dostat nechtěl, i když něco vydržim. V pasťáku ani v base se se mnou taky nikdo nesral. Ale dlouhej bič nepoužívá na mlácení, ten vobčas nechá některýho z těch buzíků maximálně volízat, když nad nima stojí voblečenej v kůži, jen s tím luxusním, nabušeným klackem vytrčeným do prostoru. Asi ho to rajcuje, nevim. Kožeňáky vepředu se šněrováním, široký náramky z jemný kůže… Sluší mu to. Celou dobu vždycky sleduju jen jeho. Tak jasně, vnímam, jak je spoutá, jak jim seřeže prdel nebo sešvihá koule. Vytáhne bradavky svorkama. A voni skučí a drží. Užívaj si to. Většinou jim před tim do díry vrazí pořádnýho uměláka, podváže koule, no a pak je sešvíká, někdy až do krve, než je nechá, aby se sami vyhonili.

A ještě mu za to platí a děkujou. Chápeš to? A nejsou to žádný chudáčkové, to si nemysli. Valil bys bulvy, kdybych ti řek’, kdo za nim pravidelně chodí. Všechno počestný, vážený vobčani našeho Big Apple, high society v plný kráse. Samozřejmě prachatý, aby si ho mohli dovolit. Má jich takhle pět, na každej den v tejdnu jednoho. V sobotu relaxuje, poslouchá vážnou hudbu a čte knihy. Fakt knihy, v krásný vazbě, žádný paperbacky z vobchoďáku. Někdy mi nějakou pujčí. A v neděli, v neděli chodí do kostela.

Třikrát mě vzal s sebou. Už půl roku bydlim v tom kamrlíku s kamerkama totiž. Nabíd’ mi to, co bych nešel. Škoda, že je má jen na ‚place‘. V ložnici fakt ne, ve spánku musí bejt ještě víc podobnej andělovi. Tam jsem se vodvážil nahlídnout jen jednou, když byl pryč. Veliká sněhobílá postel s nebesama, bych ho v ní vymrdal, kdybych moh’!

Jednou jsme spolu snídali. A to se usmál podruhý, zas přímo na mě. Říkal jsem mu akorát, že jednu tu jeho bichli dočítam. Zeptal se, jestli se mi líbí, a když jsem řek’ jo, tak pak se usmál. Jako kdyby ho to potěšilo. Jako kdyby mi za to chtěl dát nějakej dárek, aspoň ten úsměv. A dneska, dneska… Vydržíš ještě poslouchat, nepadaj’ ti klapky?

Dneska přišel Mr. Friday. Mam je pojmenovaný podle dnů v tejdnu. I když teda vim, kdo jsou. Muj padlej anděl ho zaved’ do pokoje, nechal ho svlíknout a klečet v koutě skoro hodinu. S roztaženýma kolenama, rukama za zádama. Už tam hekal, jak mu tvrdly svaly v tý poloze, než mu dovolil jít na čtyři. Chvilku ho vobcházel s důtkama v ruce. Vobčas ho s nima pohladil. Fakt pohladil. Po zádech a po zadku, po zadních stranách stehen. Nespěchal. Von s tím nikdy nespěchá. Vo to víc je to pak nečekaný, když se poprvý rozmáchne a na prdel dopadne první rána. Švihal ho soustředěně všude tam, kde ho předtim hladil. A ten maník klečel a držel. Sice sebou někdy trochu zaškubal nebo se prohnul v zádech, ale spíš to vypadalo, že se těm ranám nastavuje. Když už se klepal jako drahej pes, muj anděl přestal a hodil před něj vobojek a pořádnej anální kolík.

Mr. Friday si ten kolík musel sám vocumlat, než si ho s kníkáním zasunul do díry. Gel k tomu dostane málokdy. Na vobojku ho pak převed’ přes místnost. Šel poslušně po čtyřech těch pár kroků k iksku ke zdi. Promiň, jsem neřek’, že na druhý zdi má nejen to iksko, ale tak různě rozesetý háky. Ale dneska ho tam vypnul do kříže, čelem k sobě. Celou dobu tomu šmejdovi péro stálo. Přijde ti to k smíchu? Jo ták, myslim tomu parchantovi, muj andílek ze sebe tentokrát ukázal jenom hrudník. I tak byl krásnej, ve vobtaženejch gatích, s boulí v rozkroku.

Pak už to bylo rychlý. Lehkým jezdeckým bičíkem ho pleskal po žaludu a koulích, dokuď se neudělal. Kdo to neuvidí na vlastní voči, ten tomu asi neuvěří. Já to viděl. Mrdka z něj stříkala do dálky a pak jí musel na kolenou slízat. A poděkovat a vypadnout. Jako vždycky jsem zíral na ten něžnej, krásnej, nevzrušenej vobličej. Víš, pořád přemejšlim, proč to vlastně dělá. Pro prachy ne, těch má dost z nějakýho fondu, to jsem si zjistit dokázal. Jsem už říkal, že sídlo a stříbrná lžička a tak.

Tak proč? Nikdy na sebe nenechá šáhnout, krom těch zřídkavých vykouření jeho skvostnýho vocasu.

Zařek’ jsem se, že se tam, v tom luxusním bejváku v nóbl čtvrti, nebudu už nikdy ničemu divit. Ze začátku jsem z toho trochu vyplesklej byl, to přiznam bez mučení. I to, že si ho, po těch jeho exekucích, vobčas musim vyhonit. Hned, protože jít a sbalit číču by trvalo moc dlouho. Představuju si u toho, jak s nim dělam jiný věci, než mi předvádí.

Ale dneska mi předved’ ještě něco jinýho, když v tom pokoji zůstal. Svuj třetí a nejkrásnější úsměv. Přímo na kameru a zřetelně řek’: ‚Přijdeš za mnou, Rayi?’ A já? Já zpanikařil. Jako malej parchant, když ho chytnou ve vobchodě s ukradenou flaškou chlastu. Já fakt nevěděl, co mam dělat, já do toho pokoje nikdy krom poprvý už nevkročil. A von to pak už nikdy nechtěl a nebylo to zapotřebí. A utek’ jsem.

Teď tu sedim, s tebou, v týhle potemnělý špeluňce. Vykládam ti věci, vo kterejch bych měl mlčet a chci radu nebo rozhřešení vod mladýho cápka, kterýho ani neznam. Promiň, určitě seš mladší než já. Třiadvacet? To jsem si kroutil druhej rok ve Statevillu.

Furt si říkam, co mi chtěl. A jestli se tam vůbec mam vracet. Jestli se tam můžu vrátit. Co myslíš, kámo? Poslouchals celý to mý blekotání. Měl bych se za nim vrátit?“

Co mu asi tak můžu poradit. Další večer a další host, který se potřebuje vykecat. Slyšel jsem toho už dost a dost. Pravda, dneska to bylo trochu moc. Ale slyšel jsem už horší věci…  Barman má držet hubu a poslouchat. Fungujeme jako vrby, ne jako psychoterapeuti. Je to moje práce, ne nějaké poslání. Tak co bych mu dával rozhřešení. I když…

Jasně, že jsem mu poradil, aby se za tím svým andílkem vrátil!