Jenom práce II

„Whisky, tu nejlepší, co v týhle špeluňce máš. Ne, neboj se, prachů mam dost. Toho jedinýho mam dost. Dlouho jsem tu nebyl, ale ty vypadáš pořád stejně. Jen koukáš víc zvědavě. A jo, ty hadry. Máš pravdu, trochu jsem změnil imidž. A mluvu, to máš pravdu taky. Nikdy bych neřek’, co všechno se jednomu negrovi může stát za pár měsíců.

Takže už víš? To je dobře. Tak mě tu nech posedět a popít, víckrát sem už nepřijdu…

Už potřetí ses nadech’, jako by ses chtěl na něco zeptat. Ale ty se asi nikdy moc neptáš, co?

Ale vlastně…, proč bych zrovna sem jinak lez’?

Jo, vrátil jsem se. Tam do dobrý čtvrti, za mym padlym andělem. Hned ten večer, co jsem vodsud vypadnul.

Čekal na mě? To nevim. Seděl v křesle, pil víno a čet’ si. Jen zvednul hlavu, když jsem vešel. Usmál se a já byl ztracenej. Ztracenější než předtim. Došlo mi, že už od něj nikdy dobrovolně nevodejdu.

Jo, dobře ses zeptal, dobrovolně ne.

Ten večer se už nic moc nedělo. Řek’ mi, že si mam vzít skleničku. Zeptal se, jestli něco čtu. Seděli jsme tam, srkali víno a četli si. Chvilkama jsem se na něj kouknul. Cejtil jsem i jeho pohled, když mi zas voči padly dolů do knížky. Celej ten víkend byl takovej jako ze sna. Sobota se společnym obědem, nedělní cesta do kostela.

A dny šly dál jak předtim. Až do pátku.

Mr. Friday přišel jako vždycky. Na minutu přesně. Von by si nedovolil přijít pozdě. Kouknul jsem, jestli je ok. Moje práce, aby se nic zlýho nesemlelo. Vodvedl jsem ho ke dveřím pokoje a vrátil se ke svým vobrazovkám k sobě do kamrlíku. Sledoval jsem, jak se svlíká. Všechno pečlivě skládal do komínku. Jako v armádě. Nebo v base, vyber si.

Že neznáš ani jedno? Buď rád, není vo co stát.

Nahej si klek’ na místo. S kolenama vod sebe, s rukama za zádama. Žádný sezení na patách. Na ptáka jsem mu neviděl, ale určitě mu stál jako svíčka. Byl jsem zvědavej, jak dlouho ho můj andílek nechá čekat. Nikdy to nebejvalo stejnou dobu. Koukal jsem na něho. Mr. Friday totiž nevypadal špatně. Dobře udržovanej padesátník. Bylo poznat, že na sobě maká. Pevnej kutatej zadek, do kterýho můj andílek nikdy nezasunul ani uměláka, natož ten svůj krásnej utahovák. Pokaždý si do díry musel nějaký umělý péro našroubovat sám. Fakt jsem nechápal, že za ty procedury platí. Čím dýl jsem na něho zíral, tím víc jsem si říkal, že bych ho asi vojel klidně dobrovolně a zadara. Jenom to třískání ne, to bych nedal.

Při těch představách, jak ho šukam, se mi začal vocas slušně stavět do pozoru. Nespustil jsem voči z vobrazovek a hrábnul si do rozkroku. Aspoň zmáčknout péro, když už nic jinýho. Vyhonit jsem si moh’ až potom.

Málem jsem slítnul leknutim ze židle. Za mnou se ozval tichej hlas:

‚Nechceš se dneska přidat, Rayi?‘

Votočil jsem se. U dveří stál můj andílek…

Co se směješ? Jo ták. Víš, vono to je jméno. Vopravdu je Angel. A koukni na mě, vedle mě je fakt malej, i když pérem malej teda neni.

Zvopakoval svou otázku a mně zaškubalo v klacku. Já si s nim představoval všecko možný. Ve fantazii je možný všecko, ne? Já věděl, že by se ty věci nikdy nestaly, ale proč vo tom aspoň nesnít, že jo. Jenže do tý místnosti se mi prostě nechtělo. Abys chápal, mě rajcoval vždycky pohled na něj. Ne na to, jak někoho šlehá důtkama nebo plácačkou nebo čimkoliv. Ani nevim, jak se všemu tomu náčiní říká.

Vodmítnout jsem to ale nedokázal. Vedl si mě tam jako zfetovanýho nebo na řetězu.

Mr. Friday furt byl v tý pozici, jak ho tam nechal. Neplet jsem se. Vocas mu stál a slintal. Nechápu, jak moh’ tak téct z toho, jak jenom klečel. Asi se mu v palici taky honily různý představy jako mně.

Jestli byl Mr. Friday překvapenej, když mě uviděl? Tak co myslíš. Nejdřív sebou trochu škubnul, ale Angelovo ‚zůstaň!‘ ho přimrazilo na místě. Jako poslušnýho psa.

Nevěděl jsem, co tam vlastně dělam, co se vode mě čeká, kdo jsem. Součást vobjednávky, příplatkovej bonus nebo narozeninový překvapení? Najednou mi to bylo fuk, protože můj andílek ke mně udělal rychlej krok, natáh’ ruku a rozepnul mi horní knoflík na košili. Jedinej zkurvenej knoflík. Víc nemusel, abych zapomněl na všechny pochyby, stud a strach, kdybych snad něco z toho cejtil. Poklopec už jsem si rozepnul sám, stejně mě nádobíčko v gatích tlačilo.

A víš co? Bylo to úplně jiný, než co jsem čekal. Ty kamery ti neukážou všechno. Nepřenesou dychtivý rozšířený panenky Mr. Fridaye, mikroskopický kapičky potu v jeho pórech, vzrušení, který se kolem něho doslova tetelilo jako nějaká aura. Nezprostředkujou ti jeho zrychlenej dech a divoce pulsující krev a naběhlý žilky ve vočích. Na kameře nebo v pornu nic z toho nevidíš, nepoznáš, co si myslí. I když…, no to už ne, já nevěděl, co si myslí. Jak tam tak klečel, zíral někam do úrovně mýho pasu. Nepohnul se. Nezaprotestoval. Neudělal nic. Klečel a čekal bez jedinýho zvukovýho projevu. Pak už jenom zíral, jak mu můj andílek háže ke kolenům obojek.

Nasazoval si ho, zatímco ho Angel pomalu a klidně obcházel, než se jeho ruka vnořila do Fridayovejch vlasů. Viděl jsem, jak ten drobnej dotyk projel klečícím tělem jako vlna. Na špičce trčícího péra se zhmotnil do podoby čirýho mazlavýho sekretu.

Tekutina se pomalu jako průhlednej mimozemskej pavouk spouštěla k podlaze. Angel si jí nevšímal, byla mu podle všeho lhostejná. Stejně jako mu byl lhostejnej i Mr. Friday. Dál se konečky prstů dotýkal tý jeho strnulý lebky, vískání ve vlasech, jak bys možná hladil děcko, aby konečně usnulo. A pak ho prudce, zničehonic, bez varování silou zatlačil k mý botě.

Lízal ti někdy chlap boty? Asi ne, co. Měl bys to zkusit. Nic už pak nebude stejný, věř mi.

Nedokázal jsem vod toho vodtrhnout voči. Čuměl jsem na nahýho chlapa, co mi jazykem vobjížděl zaprášený křusky a…, něco se se mnou stalo. Já ti nevim, jak to popsat. Kdybych byl dostatečně šílenej, asi bych řek’, že jsem se v tu chvíli cejtil skoro jako ňákej bůh nebo prorok, kterýmu davy líbaj nohy.

Jak že? Apoteoza? To jsem v životě neslyšel, ale věřim ti, že to existuje.

Užíval jsem si to a zároveň přemejšlel, jak dlouho to asi bude trvat, ani jsem si nevšimnul, že Angel odešel a zas se vrátil. Najednou stál vedle mě. Podával mi černej anální kolík. To asi víš, co je. Tenhle měl tvar zavoblený pyramidy, pořádnej kus silikonu na muří noze, nic pro takový slušňáky, na jakýho tipuju tebe.

Já taky věděl, k čemu to je, i když předtim jsem nikdy nic takovýho nepotřeboval. Když chtěl někdo vymrdat, posloužilo k tomu stejně dobře moje vlastní péro, vošustit, vodpustit dávku, dovnitř, ven, žádný šarády kolem. To nebylo nikdy nic pro mě. A hlavně jsem si pamatoval, co s tim dělával Fridayovi von. A von věděl, že to vim. Neznatelnej pohyb hlavou směrem k zemi, pak přivření vočí, pomalý, spiklenecký, přitom rozkazovačný, panovačný, sebevědomý, jako když si kočka říká vo žrádlo.

Odtáh’ jsem botu od slintajícího subíka u mejch nohou a položil mu ho tam. I von věděl, co má dělat. Nakonec, nebylo to první dildo, který si na tý podlaze připravoval. Přestal jsem ho pozorovat a místo toho jsem pohledem následoval konec jezdeckýho bičíku, kterym Angel líně přejížděl po potem zvlhlý kůži svýho klienta. Záda, boky, stehna, obliny vyšpulených půlek. A pak střed. V okamžiku, kdy se tam dotknul, se Mr. Friday zachvěl, zabodnul si kolík hluboko do krku a zasténal. Bylo vidět, jak dychtí po tý první ráně, která ale nepřišla. Místo úderu na očekáváním pulsující řiť namířil bičík rukojetí ke mně.

Jo, je mi jasný, že tomu nebudeš věřit, ale já do tý doby nikdy nikoho neuhodil. Teda uhodil, ale ne takhle. Uspat chlapa pěstí a rozmašírovat mu žebra, oukej, když je třeba, tak do toho jdeš. Nebo ňáký popleskání po prdeli, aby pěkně zrudla pod chlapskou dlaní, to taky, proč ne. Ale tohle, tohle bylo jiný. Ten bič byl prostě mimo mý limity. Já to nechtěl udělat, jako fakt nechtěl, ale stejně jsem to udělal. Uhodil jsem ho, prudce a přímo na díru, a pak znovu a znovu, a z péra mi při tom na jeho záda stejkala průhledná slina. Von se pod těma ránama kroutil, sténal a držel. Dokonce si nabodnul hubu na ten kolík a tu prdel si sám rukama roztáh’. Vlastně ani nevim, kdo z nás dvou byl v tu chvíli ve většim transu. Kdyby nakonec nevodpad, tak bych mu tu díru asi rozsekal na hadry. Probralo mě, až když se s řevem rozplácnul na zemi jako zdechlá žába.

Dejchal jsem možná hlasitějš než von, jak mě to sebralo, jak jsem nebyl schopnej pobrat, co se se mnou děje. V klacku mi hučelo, nadrbanej jsem byl jak nikdy, za pořádnej mrd bych v tu chvíli nejspíš upsal duši i ďáblu. A v tom se ozval potlesk. Pomalej, hlasitej potlesk. Sledoval nás, můj padlej anděl. Seděl v rozkládací židli a pozoroval to divadlo. Víš, jak jsou takový ty židle, co v nich na place sedávaj režiséři vod filmu? Tak přesně v takový tam seděl.

Pak vstal a došel k nám. Usmál se na mě. Víš ty vůbec, co to je vědoucně se usmát? Tak jako když ti někdo říká: Tak vidíš, já věděl, že to v tobě je. Přesně tak se na mě totiž podíval, když mi bral ten bičík z ruky. On mi v ní stejně jen tak bezprizorně visel. Podal mi místo něj ten oslintanej kolík, a kdybys viděl, jak štítivě si pak otřel dlaň nejdřív do Fridayových vlasů a pak ještě do vlastních kalhot, určitě by ses smál. Já se teda nesmál, jen usmíval. A když pak povytáh’ významně vobočí a kejvnul směrem k tomu kolíku, bylo mi docela jasný, co s nim mám udělat.

Mr. Friday měl zrovna asi šťastnej den, možná měl vopravdu narozeniny. Ve chvíli, kdy jsem se špičkou kužele dotknul jeho díry, jako by vožil. Věřil bys, že tomu poslušně šel naproti? Když jsem mu ho tam zarval, tak sotva heknul a to ho to muselo strašlivě bolet. Já ho vůbec nešetřil. Zarazil jsem mu kolík do prdele, povytáhnul a druhým tahem až nadoraz.

Ani bych nevěřil, jak moc mě to bude rajcovat. Klečel tam na čtyřech jako fena, uprostřed toho bílýho zadku trčel velkej černej terč a můj andílek kolem něho chodil a laskal ho koncem bičíku po stehnech a po zádech a nakonec po tom vystrčeným zadku. A von vzdychal, sténal a čekal, kdy to přijde, kdy už konečně zas začnou padat rány.

Nedočkal se, teda ne od něho, protože mi ho zas podal. Ten bičík. Sám se svez’ na kolena, vtlačil si hlavu Mr. Fridaye mezi stehna a kejvnul na mě. Nic nemusel říkat, rána, rána, rána, švihnutí za švihnutím, všude, kde se on něžně dotknul, jsem já prudce uhodil. Šlo to skoro samo. Nedokázal jsem si pomoct, chtěl jsem všechnu tu předchozí něžnost, s jakou ho bičíkem hladil, překrýt bolestí. Neměl na ni právo, chtěl jsem ji pro sebe, měla bejt moje. Angel měl bejt můj. Rozumíš tomu? Moc ne, viď, já tenkrát těm pocitům taky nerozuměl, že někoho můžeš tak hrozně chtít, až… No teď už je to stejně jedno.

A když se zeptáš, jestli jsem ho vojel, tak jo, vojel, v podstatě. Průměrnej sex prej trvá osum minut. Teda nevim, já byl hotovej vo dost dřív. Ne že bych to počítal, ale von si to asi moc neužil. Když jsem z něj vytáhnul ten kolík, řval jak píchlý prase. Takže nevim, jestli si to následný, časově podprůměrný mrdání zvládnul uvědomit dřív, než jsem to do něj vypustil.

Vrazil jsem ho do něj, ještě než se mu prdel stihla po tý náhražce stáhnout, a jak byl v křeči, skřípnul mě tak, že to šlo ven vlastně hned. Byla to jasně jeho chyba, když chceš vojet prdel, máš jí mít do prdele vycvičenou, ne? Já si myslim, že jo. Já bych teda měl, kdybych to někdy chtěl. Jako že teda nechci, na to ani nemysli!

Vodplazil se po čtyrech jako ovce, z díry mu vodkapávalo moje semeno, nohy se mu klepaly jako drahýmu psovi v zimě, a když ho Angel přivazoval ke kříži, byl to nejspíš jedinej způsob, jak ho udržet na nohou. Nebejt těch úvazů, určitě by vodpadnul. Jediný, co na něm bylo pevný, bylo péro. Stálo mu to, pořád, trčelo před tělem a slintalo, jako by si žilo vlastním životem na tom jinak splihlým těle. Pohladil ho po něm důtkama a to tělo se v úvazech napjalo a pak zkroutilo a ten trčící vocas se mu při tom škubal jak šaltpáka, když blbě přeřadíš převodovce přes zuby.

Nevěděl jsem, co mám ještě dělat. Péro mi unaveně viselo a nejradši bych si sednul do tý režisérský židle, co tam tak opuštěně stála. Ale netrouf’ jsem si, tak nějak jsem měl pocit, že to asi ještě neskončilo, jako pro mě neskončilo. A taky že jo, cvakly západky a kříž se začal pomalu otáčet i s Mr. Fridayem. Zpátky zapadly, až když byl hlavou dolu. Koule se mu zplihle rozplácly na břicho, ale vzápětí v rozporu s gravitací se začaly stahovat v rytmu následujícím doteky důtek.

Von to uměl, anděl zkázy, tohle uměl. Mučit rozkoší. Hladil ho jemnejma provazcema kůže po slabinách, přejížděl přes vnitřky napnutých stehen a s ostražitou záludností se pečlivě vyhejbal zuřivě pulsujícímu genitálu. Pak si konečně vodepnul na kožeňákách poklopec, to bylo poprvý, co jsem Fridayovi zazáviděl. Ten pohled zespodu, ten prostě musel bejt!

Sledoval jsem ten výjev jako žáček ve škole, co hltá výklad učitele. A pak mě skoro taky tak vyvolal. Jednoduchým pohybem hlavy si mě přivolal k sobě a já poslech’ jako vzornej studentík. Ani jsem nezaregistroval, jak se ty důtky ocitly v mý ruce, ale byly tam. To si člověk prostě ani nevšimne, nebo spíš nezapamatuje. Jdeš k tabuli a učitel ti strčí křídu do ruky a nechá spočítat příklad. Ne teda, že bych já do školy chodil nějak dlouho.

‚Dodělej ho.‘

Nemusel mi říkat dvakrát, jak ho mám dodělat. Viděl jsem to už mockrát, jak to dělal. Bylo to snadný. Docela snadný a jasný. Švihnul jsem jednou, podruhý, potřetí, po koulích, po stehnech, a znovu a znovu dokola. Netrvalo to myslim ani moc dlouho, možná minutu, dvě, než Friday začal stříkat. Mrdka mu stejkala po vzhůru vystrčený bradě a plnila mu hubu a nosní dírky, kuckal se a sípal a já byl pyšnej jako čerstvej maturant, že se mi ho povedlo takhle udělat.

Tentokrát se to vobešlo bez potlesku. Prostě jen vstal, pochvalně kejvnul a beze slov votočil sípajícího Fridaye zpátky do normální polohy. Nedovedeš si ani představit, jak to v tu chvíli vypadalo směšně. Ten chlap plakal vlastní řídnoucí mrdku na podlahu a jeho prosebnej pohled visel na Angelovo napruženým ptáku. Olizoval si rozpraskaný rty a jeho psí voči škemraly vo vodměnu. Jako by snad moh’ nějakou čekat, zrovna von. Jasně, ve výjimečných případech se od něj Angel vykouřit nechal. Ale tentokrát ho chtěl asi dovopravdy ponížit. Až na dno. Ukázat mu, že nemá nárok absolutně na nic. Von ne, bohatej a známej. Místo něj vobyčejnej negr z ulice směl mít tu čest.

Angel si mě přitáh k sobě. Zádama se mi přitisk na břicho. Jeho jemný vlasy se otřely o muj hrudník a do nosu mi stoupla vůně jeho vzrušení. Hebká dlaň navedla mou pracku ke tvrdýmu péru a já to udělal. Stokrát jsem si to představoval, jinak teda, ale i takhle to bylo nezapomenutelný, i když krátký. Vyhonil jsem ho. Mrdka mu prudce vystříkla pod nohy pořád visícího Mr. Fridaye a všechno to napětí na okamžik povolilo.

Znáš ten pocit, ne? Je to pokaždý takový zvláštní, když se ti chlap udělá v náruči. Cejtíš, jak vláční a měkne, celej, nejen to péro, celý tělo se na okamžik podvolí něčemu, co je silnější než cokoliv jinýho. Je to skoro stejný, jako když umírá. Věděls to? Ne, myslím, že ty ne, tobě určitě v náruči nikdo duši nevypustil.

Odtáhnul se přesně s posledním záchvěvem orgasmu. Otočil se ke mně, vypnul se na špičky a začal mě líbat. Žádná trapně zamilovaná pusa to nebyla, ale prudký, vášnivě teatrální polibek jako tečka za závěrečnym dějstvim. Divadlo určený k poslednímu mučivýmu šlehu, tentokrát bez důtek nebo bičíku, do zasychajících ran zklamaně visícího Mr. Fridaye. Věděl jsem, že to nemá moc společnýho se mnou. Věděl jsem to, ale stejně to bylo krásný.

Když s tim skončil, lhostejně ho odvázal a nechal padnout k zemi na čtyři. A pak, pak konečně k němu i promluvil a bylo to tak směšný, tak ironický v tej chvíli a situaci, ve který jsme se všichni tři nacházeli. Řek’ to totiž, jak kdybysme byli někde v klubu, high society, top of the top:

‚Doufám, že tentokrát to už bylo ono, pane senátore. Až budete hotov s úklidem, můžete se obléknout a odejít. Hezký den.‘

Mr. Friday zablekotal slova díků, voči měl jenom pro mýho andílka. Měl plnou díru mojí mrdky a já mu nestál ani za pohled. Jako bych neexistoval.

A víš, co ti řeknu? Už tenkrát jsem tušil, že to dopadne blbě…

Po tomhle vystoupení jsem absolutně nevěděl, co od něho mam čekat. Choval se totiž, jak kdyby se vůbec nic nestalo. Sotva ten snob vypadnul ze dveří, jako obvykle po práci odešel do koupelny. A já tentokrát taky. Sešli jsme se až u večeře. Objednal malou hostinu. Langustu jsem předtím ještě nikdy nejedl. Víno jako nektar bohů. Ale to nebyla ta největší pecka.

‚Nechám toho, Rayi. Už to stačilo.‘

Málem mi zaskočilo a žaludek se mi bolestivě stáhnul. Chtěl toho nechat, takže dostanu padáka a zas si vodtáhnu po svých. Sice se slušnou sumou na účtu, ale kam po tom žití s ním? A uvidim ho ještě někdy? Nemělo tohle všechno bejt spíš dárek pro mě? Dárek na rozloučenou? Ale proč? Jedna otázka horší než druhá. Asi poznal, co se ve mně děje, protože se trošku usmál. Zas tak vědoucně.

‚Nebude to hned, ale postupně na to všechny klienty připravím. Vím, komu je případně předat.‘

Komu asi předá mě? Kdo bude stát vo skoro dvoumetrovýho negra, kterej vlastně nic pořádnýho neumí?

‚Ale byl bych rád, kdybys ty zůstal. Půjde to, Rayi?‘

Jak se odpovídá na otázku, kterou v první chvíli nemůžeš ani pochopit? A pak máš tak staženej krk, že už ani mluvit nemůžeš, i když ti to konečně docvaklo?

Správně to řikáš, hodně blbě. Ale nesměj se, to ještě není konec mýho příběhu.

Ten večer mě poprvý pozval do svý bílý ložnice. Jeho světlý tělo se tu noc tisklo na mou černou kůži. Držel jsem ho v náruči. Splněnej sen. Byl tak krásnej, když potichu oddechoval. Od toho dne už jsem nikdy nespal v tom svým kamrlíku. A už jsem nešukal kohokoliv, kdo mi přišel do cesty.

Ptáš se, jestli s ním? Tak co myslíš, v tý posteli jsme se fakt nemodlili. Ale promiň, vyprávět ti, jaký to bylo s ním, když jsme byli sami, to by bylo jako svatokrádež. Ale jedno ti říct můžu. Za těch nocí se mi vobčas svěřoval a já pomalu začínal chápat, proč to vlastně všechno dělal. Kam až člověka může zavést nenávist. A v tu chvíli jsem byl rád, že já svýho fotra nikdy nepoznal. Že mně nikdy nikdo neublížil tak jako Angelovi jeho vlastní otec. Ani v base ne, protože já se na rozdíl od jedenáctiletýho kluka ubránit uměl. Že já nikdy nic od nikoho nedostal, protože zdědit tolik prachů po někom, kdo tě několik let zneužívá, to prostě musí bejt děsně schizofrenní pocit. Ani se nedivím, že pak svůj vztek a ponížení vybíjel na přesně takových týpcích, jako byl ten zmrd. Bohatí, úspěšní, mocní a krutí. Sílu se vzepřít našel, až když ho jednou přistihl, jak se nechá dominantem bičovat. Na toho si netrouf’ jako na malýho kluka. Možná jsem rád, že jsem nepoznal ani svou matku, že si jí ani nepamatuju, protože furt je to asi lepší, než za ní přijít s důvěrou a… Dá se to vůbec pochopit, že někdo může nevěřit vlastnímu děcku? Takovou věc? Já mu věřil všechno do posledního slova. A miloval jsem ho. Přestože mě občas zřezal, aby se vůbec vzrušil. Já bych pro něj bejval udělal cokoliv.

Během tří měsíců Angel splnil, co řek’. Klienti postupně přestávali chodit, Mr. Friday měl přijít naposledy. Ještě u snídaně jsme se s Angelem smáli a dělali plány do budoucna.

‚Vezmu tě na cestu kolem světa, Rayi,‘ slíbil mi a krásně se usmál.

Před desátou se šel připravit na svuj poslední kšeft. Nabídnul jsem mu, že klidně zas budu asistovat, ať si Friday ještě naposledy užije, ale jen záporně zavrtěl hlavou.

‚Tohle už dokončím sám, Rayi, ale děkuji. Radši nám jdi najít, jakou zemí začneme. Navrhuji nejdříve evropský kontinent. Byls někdy v Paříži nebo v Praze?‘

Co? Ty jsi z Prahy? Aha, no já už se tam nikdy nepodívam.

Fridaye si do pracovny vodvedl sám a já jak zpitomělej vážně zalez’ k sobě do kamrlíku a v kompu votevřel mapu Evropy a koukal, kolik zemí tam vlastně je. Vobrazovkám kamer jsem dával jen kus svý pozornosti. Já ho vlastně už ani takhle vidět nechtěl, i když to byla jenom práce. A potom…

Bylo to hrozně rychlý. Vytáh’ bouchačku a prásk. Já běžel hned, jak jsem ten pohyb viděl, ale to se stihnout nedalo. Vim, že jsem zařval, vim, že po mně taky vystřelil. Zázrak, že se netrefil. Dal jsem mu pěstí ránu do hlavy. Ustlal si na zemi a ani se nehnul. Tak jak byl, se schlíplým pérem venku z gatí.

Pak jsem se obrátil…

Můj andílek měl v čele díru a po tom krásnym obličeji pršela krev. A mně po tom mym taky pršelo. Objal jsem ho a cejtil jsem, jak vláční jako po milování, jak z něho vodchází život. Naposled jsem se podíval do nebesky modrejch vočí. Byly zas chladný a bez výrazu, ne jako když mi dovolil, abych ho miloval. Určitě to bylo vzájemný, věřim, že mě svym způsobem taky miloval, i když někdy s důtkama v ruce. Jinak to asi zkrátka neuměl. Zatlačil jsem mu víčka a udělal nad nim křížek. Na to čelo to nešlo.

Vzít pistoli, dát ji tomu zmrdovi ke spánku a zmačknout spoušť už bylo jednoduchý.

Teď víš, komu nalejváš, kdo tu sedí. Vrah. Já sem musel přijít a říct ti to. Doříct ti ten zkurvenej příběh. Minule jsi tak ochotně poslouchal. Víš, že jsi jedinej, komu jsem to řek’? To předtim. I tohle. Trochu smutný, já vim. Je na hovno nikoho nemít. Už nemám ani jeho. Jediný co mam, je vědomí, že jsem ho pomstil. Pomstil jsem svýho anděla. Život za život. To mě bude těšit, až budu hnít v base. Tak mi nalej ještě jednu a zavolej jim, že tu sedim, ať to nezdržujem. Stejně bys to udělal, ne? Jestli mě budou soudit federálové, možná vyfásnu trest smrti. A víš co? Je mi to fuk.

Počkej, to nemyslíš vážně, co mi tu řikáš, že ne? Já předtim nikdy nikoho nezabil. Seděl jsem, to jo. Za rvačky a vloupačky. Ale nikdy jsem nikoho nezabil, až teď. A ty myslíš… Fakt si to myslíš?“

Další už jsem mu nenalil. Řekl jsem, co jsem říct chtěl a že platit nemusí. Nejdřív koukal udiveně, ale pak poslechl. Popřál jsem mu hodně štěstí. Díval jsem se, jak jeho rozložitá postava hledá cestu ven přes téměř prázdný bar.

Pod pultem jsem měl devatenáctku Glock s tlumičem. V hlavě plán, jak se jí zbavím, aby ji nikdy nikdo nenašel. Byl pátek, o víkendu k tomu andílkovi domů nikdo nechodil. Do pondělí už Ray mohl být na druhé polokouli v zemi, která ho nikdy nevydá. Peněz měl, jak říkal, dost. Záleželo jen na něm, jestli dokáže začít znovu.

Ne, vraždit se nemá. Ale někdy mi připadá spravedlnost lidská i Boží hrozně zvláštní. Ray nezabil nevinného. A já nechtěl, aby ho nakonec odsoudili za vraždy dvě. Svého andílka nezabil, miloval ho, to jsem mu věřil od první chvíle. A jak se to říká? Lex talionis, jus talionis… Ray to vzal doslova. Jako pomstu, bohužel, jinak si to vyložit neuměl.

Několik dalších týdnů jsem pečlivě sledoval, jestli se objeví nějaká zmínka o dvou vraždách v lepší čtvrti. Ani po měsíci se nikde neobjevil byť jen řádek. Myslím, že Ray má hodně velkou šanci…

A co barman, který si zahrál na Boha? Já už si to s Ním jednou vysvětlím. Nebo s ďáblem, ono to po smrti stejně už bude jedno, ne? Nebo…, nebo si všechno budu muset odčinit ještě tady, na zemi. Přibyl mi další hřích, protože jsem to byl já, kdo Raye poslal zpátky. Snad mi někdy odpustí…