’75ᵗʰ

„Odkud že to jsi? Z Prahy? Zdála se ti malá, že ses vydal do světa? No jo, dneska už je to úplně normální. Jet si, kam se ti zlíbí. Mně se kdysi to moje rodný městečko taky zdálo malý. Tady mi to naopak všechno pořád připadá tak obrovský, že se někdy až bojím. To není k smíchu, není mi už dvacet jako tobě. Dobře, promiň, tak třiadvacet. Kdyby mi tak bylo. Jenže když mi bylo, stejně to nestálo za nic. Ale co ty o tom můžeš vědět.

Já bych se v čase musel vrátit ještě o pár let dřív. Do toho léta, kdy mi bylo devatenáct. Kdy nám bylo devatenáct. Vlastně bych se musel vrátit ještě mnohem dál, abys to pochopil. My se znali už od školky. Prošli spolu základní. A i když on šel na gympl a já na učňák, stejně jsme byli pořád spolu.

Asi jsem se prokecnul, viď? Ale ta vlajka u vchodu… No asi ti to nebude úplně proti mysli, ne? No, kdo mlčí, souhlasí.

Já na ten gympl chtěl jít s ním, ale nebyl jsem zkrátka dost dobrej. Vysvětlovat ti, proč jsem nebyl dost dobrej, dneska už nemá cenu. Se známkama to nijak nesouviselo. Jak říkám, nemělo cenu nad tím koumat. Cenu pro mě měly jen ty naše společný chvíle tehdy. První cigáro na kopci za městem. První flaška vína čmajznutá jeho rodičům ze špajzu. Hroznej patok, kdyby tě to zajímalo. Asi proto jim ta flaška doma vydržela a nikdo ji nesháněl. Kdo ví, od koho ji jeho tatík dostal. Kalifornský chutná rozhodně líp. I to naše už se dá pít. A hlavně koupit. Tady i doma. První fotka nahý holky, kterou jsem přinesl. Nesměj se. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že se mu holky nelíbí. Stejně jako mně. Byli jsme kámoši, roky. Co na tom, že já ho tak už nějakou dobu nebral.

A nejvíc nás spojovala muzika. Kapely, který ti dneska už asi nic neřeknou. A to, co se dělo kolem toho, tomu už by nikdo tvýho věku ani neuvěřil. Hlavně to, co se dělo kolem toho, to nás spojovalo hodně. Po jednom takovým koncertu jsme měli z pekla štěstí. V červnu, pár dní po jeho matuře. Já už si na to musel vzít volno z práce. Jeho čekala medicína právě v Praze.

Kapela hrála jako o život, jak kdyby to bylo někde před tisícovkama diváků a ne pro pár desítek stejně smýšlejících lidí. Jak kdyby to nebyla svatba, ale ten nejlepší bigbítovej koncert všech dob. A parádní průser nakonec. Jak už jsem říkal, my měli z pekla štěstí. Leželi jsme pak sice v nějakým poli, schvácený po šíleným běhu, sotva jsme popadali dech, ale živí a hlavně volný. Díval jsem se, jak je rudej ve tváři a udejchanej, vlasy nad čelem zvlhlý potem. Krásný dlouhý tmavý vlasy. Pod levým okem měl na lícní kosti krvavej šrám. Asi ho švihla nějaká větev, jak jsme běželi křoví nekřoví.

Sundal jsem šátek z čela a ten krvavej šrám mu utřel. Koukal jsem mu zblízka do očí. Sametově hnědých, měkkých, něžných, než je překryl víčky. Musela to být chvilka, ale mně se to zdálo jako věčnost, jak jsme se na sebe dívali, než zavřel oči, položil mi ruku na zátylek, přitáhl si můj obličej těsně k sobě a dal mi první pusu.

‚Dáš mi teď přes držku místo nich?‘ zeptal se a ty oči zas otevřel.

Proč bych to dělal, že jo. Radši jsem mu tu pusu vrátil. A ještě víc než obyčejnou pusu. Líbačku se vším všudy, žádný opatrný oždibování, jak jsem to párkrát zažil s holkou tenkrát, když jsem si ještě nebyl úplně jistej. Ty naše propletený jazyky mě jenom utvrdily v tom, co jsem už dávno věděl. Že ho chci. Víc než kohokoliv. A že chci mnohem víc než jenom to líbání.

Jenže když jsme tam leželi, tak to pochopitelně nešlo. V tom poli. Tam šla akorát tak ta líbačka. A taky jsem si na něj sáhnul. I on na mě. Skvělý na tom bylo, že jsme si ani nemuseli nic moc říkat, vysvětlovat. Znali jsme se prostě a bylo perfektní zjistit, že i v tomhle jsme stejný.

Dost lidí se totiž divilo, že zrovna my dva jsme kamarádi. Protože… Ale, co bych ti vysvětloval, přátelství a láska si nevybírají a my ty rozdíly nikdy neřešili. Já věděl, že on si myslí to samý co já, a jak se kolikrát doma s fotříkem hádá. A ten můj zas říkal, ať jsem hlavně opatrnej na hubu, když už jsem k němu domů někdy šel. I když jsem nechápal, jak víc by mu ještě mohli ublížit.

Vlastně se jako rebel choval spíš on, s těma vlasama na gymplu a vším, jenže za něj to tatínek vždycky nějak okecal, vyžehlil a on měl pak leda ještě větší vztek. Člověka jako on potřebovali občas všichni.

Dohrabali jsme se tenkrát po nějaký době na nádraží v úplně jiný vesnici, než do který jsme přijeli, a domů se vrátili až v noci. Schytat od táty pár pohlavků nebylo nic příjemnýho, ale já věděl, že přestože se někdy chová jako vůl, tak není debil. Že o mě měl prostě jenom strach. Věděl, kam jedu, a měl už svoje zkušenosti.

S Jakubem jsem se pak viděl až za pár dnů. Sešli jsme se v hospodě, já nad pivkem, on nad limoškou. Pivo mu nikdy moc nechutnalo. Bavili jsme se o všem možným, hlavně o tom, co bude dělat o prázdninách. Na začátku července musel na dva týdny někam na brigádu, už si ani nepamatuju, kde měl tehdy budovat. A v srpnu s rodičema poprvý k moři. Ke svobodnýmu moři. A pak Praha.

Zdálo se mi tehdy nepředstavitelný, že by měl být tak daleko tak dlouho. A on mi jen tak mezi řečí řekl: ‚Nechceš se přesunout? Zkusit sehnat práci tam?‘

Už jenom z tý otázky jsem měl obrovskou radost, že ho to vůbec napadlo. Že chtěl být se mnou dál. ‚Dobře,‘ řekl jsem mu na to.

Čekali jsme vlastně jenom na tmu. Já si víc než to jedno pivo nedal. Byl jsem nervózní, to jo, ale chtěl jsem mít jasnou hlavu. Na ten kopec za městem jsme skoro vyběhli. Na naše místo, takovej skrytej dolík. On mě domů na noc vzít nemohl, já jeho sice jo, táta by nic neřekl, ani kdyby přišel o půlnoci, ale přece jenom by asi bylo blbý, dělat to, co jsme chtěli, s tátou za zdí.

A my chtěli moc. Cítil jsem, jak moc, když jsme se konečně zas líbali a já mu nedočkavě sahal na poklopec. Péro měl krásně tvrdý, to bylo znát i přes džíny. I mně hrozilo, že mi pták protrhne kraťasy. A když po něm hmátnul Kuba, cítil jsem, jak mi vlhnou trenky a tvrdou koule. To prostě muselo ven.

Nijak jsme to neprodlužovali, chtěli jsme se jeden druhýmu dostat na kůži. Trika dolů a hrudníkama k sobě, naše ruce zápasící se zipama poklopců. Byl rychlejší. První dotyk jeho dlaně na mým péru, když mě trochu zmáčknul, to bylo jak elektrickej výboj, jak mi to projelo celým tělem. A pak já vzal konečně jeho. Trošku nezvyk mít v ruce jinej kolík než ten svůj, ale přesně po tom jsem toužil snad při každým honění, když jsem byl sám doma. Být takhle s ním.

Nebudu si vymýšlet nějaký kraviny, dva mladý, věčně nadržený kluci, jak dlouho nám to asi mohlo trvat. Sotva pár minut, než se prohnul, na chvilku mě líbat přestal, zavzdychal a pustil mi semeno do dlaně. To mi stačilo, abych začal stříkat taky. Leželi jsme tam pak vedle sebe v trávě, vydýchávali se a krk bych dal za to, že jemu to taky přišlo sice fajn, ale pořád málo. Když se zklidnil, řekl totiž: ‚Až se vrátim z tý posraný brigády, tak vezmu doma klíč od chaty. Pojedeš? Ale musíme v týdnu, aby tam nechtěli naši.‘

Proč bych říkal ne? Na mým fichtlu jsme tam v to úterý odpoledne dojeli ani ne za hodinku. Sehnal mi ho tenkrát táta na šroťáku. Aspoň k něčemu se ta jeho práce hodila. Já si ho ze součástek nakradenejch v rachotě dal do pucu. K tomu byl zas ten učňák dobrej mně.

A nekoukej tak na mě, dělal to tenkrát takhle každej druhej. To víš, že bych si novej nebo aspoň ty součástky radši normálně koupil. Jenže to tehdy nešlo. Pro mě nešlo. Pro tátu nešlo.

Celou cestu se mi tisknul k zádům a bylo to skvělý. Jak mě držel kolem pasu. Na tom fichtlu to totiž bylo jediný místo, kde mě před lidma držet takhle mohl.

Zas koukáš jak tele. Jo tak, chápeš to držení, ale nevíš, co je fichtl. Malá motorka, domácí výroba. Značka by ti nejspíš řekla stejně málo jako ten fichtl.

Odemykal a já viděl, že se mu trochu klepou ruce. Já se klepal celej. Ne nervozitou, já věděl, o co půjde. Spíš vzrušením, nedočkavostí. Abych ho zas já mohl vzít kolem pasu a přitisknout k sobě. V podkroví měl takovej kutloch, nic víc než matračku na spaní přímo pod krovem. Když jsem po žebříku lezl nahoru, pohladil mě zespodu po zadku a já z toho žebříku málem sletěl, jak to mnou otřáslo. Jeden dotyk.

Nahoře se nedalo ani pořádně postavit, a tak jsme tam klečeli naproti sobě, jazyk na jazyku a ruce jezdící po těle toho druhýho. Zabořil jsem prsty do těch jeho krásných vlasů a trochu mu tahem zaklonil hlavu, až zasténal.

„Počkej,“ vyrazil ze sebe po chvíli a trochu mě odstrčil. A konečně si ze zad sundal takový hadrový žebradlo, co tenkrát nosil. Vyndal z něj nějakou tubu, a já cítil, jak rudnu. Jasně, jeho fotřík se jako pan doktor k lékařský vazelíně dostal, tak proč by ji neměl taky doma.

Začal se sám svlíkat. Já ho samozřejmě do tý doby svlečenýho viděl kolikrát, i když nikdy úplně. Ale poprvý jsem se na něj mohl koukat takhle. Svobodně, aniž bych se bál, že mi dá přes hubu. Líbil se mi. Ty jemný chloupky na prsou, který už jsem znal, se mu na břiše sbíhaly v přirozenej pruh vedoucí až do rozkroku, kde přecházely v houštinku nad kořenem péra. To už mu pěkně stálo s obnaženým žaludem. Tak samozřejmě.

Já jsem na tom nebyl jinak, pták už mi trenky napínal k prasknutí, měl jsem co dělat je vůbec stáhnout.

„Dělals to už někdy?“ zeptal jsem se a on nejdřív mlčel, než kývnul a odpověděl: „Jo, neboj, budu opatrnej.“

Já v tý chvíli nevěděl, jestli se mám cítit uraženě, nebo být rád. Nejlepší kámoš, a nic neřekl. Ale zas mě napadlo, že aspoň jeden z nás bude vědět přesně, co dělat. A taky, že tím, co řekl, je to vlastně daný, jak to bude. Ale nespěchal na mě.

Nezapomněls trochu utírat ty sklenice? No promiň, že se směju, takže tě to přece jenom zajímá?

Lehli jsme si k tomu. Nalepený na sebe hrudníkama, břichama i rozkrokama. To jsem chtěl. Cítit ho co největší plochou těla a prozkoumávat mu jazykem pusu. To se mi líbilo. I to, jak si mě pak položil a prozkoumával jen on moje tělo. Ruce, rty, zuby, to všechno pomalu přes bradavky a pupík až mezi nohy. Já bych si o to asi styděl říct, víš, aby mě vykouřil, ale on se nestyděl snad vůbec. Vzal mě do pravačky, stáhnul předkožku a olízl mi ze žaludu první kapky. Zvedl hlavu, tázavě na mě kouknul a já jenom vydechl, že jo. Aby věděl, že chci pokračovat.

A ať se to naučil s kýmkoliv, tak mu ten týpek dal dobrou školu. Polknul mě pěkně hluboko, jazykem mi kmital na žaludu. Když se začal dobývat do dírky na špičce, už jsem nevydržel a začal vzdychat. Bylo to nepoznaný blaho, to vlhko a horko okolo mýho nejcitlivějšího místa. Bradavky mi ztvrdly, stejně jako kulky a on mi mý žlázy trochu odtáhnul od těla a začal je mnout. Nejdřív jemně, ale za nějakou dobu už jsem to pořádně vnímal. Hekal jsem čím dál víc a tlačil se hloub, když mě dlouhýma pomalýma tahama kouřil. A neuhnul, když to na mě přišlo a já mu v křeči cákal mrdku rovnou do krku. Spolykal to všechno. A ještě mě pečlivě olízal. Nejlepší orgasmus, co jsem do tý doby zažil.

Lehl si vedle mě a omotal mě rukama. Hladil mě po zádech a já cítil jeho klacek na břiše, pořád byl tvrdej jako ocelová trubka.

‚Teď já, Bobe, jo? Zvládneš to? Pustíš mě do sebe?‘

Vždycky mi říkal Bobe, tvrdil, že se Dylanovi trochu podobám a pak, to moje jméno mu přišlo pitomý.

Chtěl jsem si kleknout, ale zastavil mě. Zatlačil mě zpátky na záda a ukázal mi, jak si chytnout nohy pod kolenama. Ležel jsem tam před ním roztaženej a on na mě koukal. Připadal jsem si hrozně odhalenej a vydanej mu napospas, ale zároveň mě to vzrušovalo. Připravoval si mě dlouho a pečlivě. Pomalu a opatrně promazával mou dírku nejdřív jedním prstem, pak dvěma. Ani to moc nebolelo, když se tak do mě dobýval. Bylo to nezvyklý, ale vzrušovalo mě to. Péro mi při tom začalo znovu tvrdnout a on se nad tím jen spokojeně pousmál.

Když se do mě tlačil, pohled se mu zamžil a já pochopil, že už to moc chce a moc potřebuje, že už se kvůli mně ovládal dost dlouho. A tak jsem držel, i když to nebylo úplně nejpříjemnější, jak to tlačilo a ke konci, když to na něj šlo, tak i dost bolelo. Přesto jsem byl celou dobu ztopořenej, a když vyheknul, ať se začnu honit, povolil jsem pravačku a poslechl ho. Bušil do mě a já se v tom jeho tempu honil a hekali jsme oba dva. Na mě to přišlo dřív, cítil jsem, jak se kolem něj bolestivě svírám, a už jsem si kropil břicho, když on naposledy prudce přirazil a začal to do mě pumpovat. Padnul na mě a mezi výdechama mě začal líbat. A já ho držel na sobě i v sobě a bylo to konečně dokonalý. Dokonalý spojení a vyvrcholení všech těch let, co jsme se znali.

To odpoledne jsme si to ještě zopakovali. A další dny mnohokrát. Vůbec mi nepřišlo divný, že se mu tak dávám, on věděl, co se mnou, abych byl taky spokojenej. Nejkrásnější léto mýho života. I když trvalo jenom pár týdnů.

V půlce srpna jsem se s ním šel rozloučit. Co to je čtrnáct dní, že jo. Tenkrát mi to připadalo, že to snad nepřežiju, než se od toho moře vrátí. Nemohli jsme se loučit nějak okatě, před jeho fotříkem a máti, jenom jsme si podali ruce.

‚Tak třicátýho, Bobe, natankuj draka, ať se pak nezdržujem,‘ šeptl mi ještě do ucha.

Třicátýho jsem natankoval. Plnou. Ale zbytečně. Protože…, protože jsem u nich zvonil marně. I jednatřicátýho. A prvního září se na dveřích jejich bytu objevila páska…

V půlce září jsem dostal pohlednici. Byla na ní Empire State Building. A z druhý strany jediný slovo: ‚Promiň.‘ Jo, a taky povolávací rozkaz. Do Martina k tankánům. Ale to mi tenkrát bylo naprosto u prdele. Kvůli tý pohlednici jsem měl pak trochu problémy, ale neměl jsem mu to za zlý. Byl jsem rád, že ji poslal. Že aspoň vím, kde je a je v pořádku. Ne že bych nepřemýšlel, jak se dostat taky ven, ale asi jsem na to neměl dost odvahy. Tenkrát, v pětasedmdesátým. Ani já, ani on jsme vůbec netušili, proč jeho fotřík dělá doktora na malým městě a ne někde v Praze na klinice, kam by v normální zemi a v normálním režimu jako Bohem nadanej chirurg patřil. Však tady ve Státech pak udělal docela kariéru ještě. I Kuba, teda pardon, Mr. Jacob Stiellmann, M.D.

Co se tváříš? Tak nebul, co myslíš, že dělám tady. V devadesátým už jsem tu odvahu měl. Hlavně kvůli němu, protože jsem dostal ne pohled, ale obálku. Taky s jediným slovem: ‚Přijeď.‘ Teda kecám, ještě v ní byl zvací dopis a letenka. To víš, že jsem se klepal, když jsem sedal do letadla, protože navázat tam, kde jsme před patnácti rokama skončili, mi přišlo naprosto nereálný. Ale ani ho nevidět, mi přišlo prostě zbabělý. A navíc, ty roky bez něj mi stejně připadaly totálně na hovno. Ale těch pětadvacet s ním, ty za to stály. Nezměnil bych z nich ani minutu. Jenom to mohlo trvat ještě trochu dýl. Ale zas, měl to rychlý. Aneurysma. Lup a konec.

A postaral se o mě, po všech stránkách. Až se vrátím domů, nebudu se mít špatně. Jenom on mi bude hrozně chybět. Ale takovej už je život. Tak mi nalej ještě jednu a utři si ty oči, já fakt nelituju absolutně ničeho. Jenom tý smrti, no.“

Mám ten bar rád. Zařízení, atmosféru, lidi. Jazyk, který tu každý druhý patlá, jak se dá. Američani leckdy hůř než všichni ti Asiaté, Poláci, Maďaři. A Češi. Potkat je tady není nic divného. Překvapení bývá většinou na opačné straně barového pultu. To když zjistí, že můžou mluvit po našem. A s barmanem uprostřed noci se přece mluví nejlíp, nebo ne? A barman poslouchá. Někdy rád, někdy nerad. Poslouchá a přemýšlí… Patnáct let bez sebe, pětadvacet spolu. Jediná láska za celý život. Bral bych to?