Luiperd jag in die Donker

„Pivo, Heinekena v plechu bys neměl? Tak jasný, kde by se taky tady vzal, že jo, nesedím doma v Mnichově. Docela nechápu, jak útulný bar tu máš, zrovna tady v Brownsville. Prý jedna z nejnebezpečnějších čtvrtí NY. Co tu tedy dělám, když každý turistický průvodce hlásá, že je lepší sem nechodit? Že už to dávno není pravda? Nevadí, já měl vždycky rád dobrodružství, víš?

Toulat se svobodně po světě, od jistý doby to vážně miluju. No jasně, jasně že od doby, kdy mi něco s jedním nevyšlo, to se stává, ne? Teď budu chvíli zas courat po Americe, třeba to trumfne i jeden zážitek, na který pořád musím myslet. Věříš na věci mezi nebem a zemí? Aha, smích, no možná přejde. Já bych se ještě před dvěma lety taky smál. Chceš poslouchat? Tak tedy, žil jsem si v pohodě a klidu s jedním týpkem doma v Mnichově, než to začalo jít z kopce…

Stál proti mně, tvářil se výhružně, ruce zaťatý v pěst. A já jen čekal, co zas přijde. Nějaký zkušenosti už jsem s tímhle jeho výrazem měl a vždycky nestály za nic.

‚Kdo byl ten chlap, se kterým jsi včera flirtoval?‘ křičel na mě, jak to měl občas ve zvyku.

‚To byl jen Otto z práce, řešili jsme pracovní…‘

Přerušil mě: ‚Jo tak Otto? Podle mě to teda moc jako pracovní nevypadalo! S kolika dalšíma pícháš, hm?!‘ Řval na mě dál. I když Otta znal, už se s ním několikrát viděl a přece věděl, že se mu líbí kozatý bloncky! Měl jsem vztek a to nikdy nebývá dobře, pak si moc nevidím do pusy.

‚Sakra nech toho, proč mi tohle furt děláš? Tos měl zas blbý den v práci, protože jsi neschopný hovado a nic neumíš, a proto si to vybíjíš na mně?‘

Přistála mi facka. Facka! Opravdu mě uhodil? To si už musel dělat pr… srandu.

‚Vypadni z mýho bytu,‘ řekl jsem mu chladně. Vůbec se k tomu neměl, neměl, kam by vlastně šel. Ale já už nechtěl znovu celý ten kolotoč, který by nastal. Po tomhle už ne, mlátit mě nebude. To už nespraví ani tuna omluv a sexu. Fakt ne.

‚VYPADNI,‘ zařval jsem na něj. V rychlosti jsem naházel těch pár jeho krámů, co bylo po ruce, do první tašky, kterou jsem ve skříni našel. Koukal zaraženě a já se jen klepal, aby po mně znovu nevystartoval, protože z nás dvou byl on vždycky ten fyzicky silnější. Vždycky ten, na kterýho jsem se spoléhal při našich venkovních aktivitách. Ten, na kterýho jsem spoléhal i před naším prvním větším dobrodružstvím, co jsem vymyslel, zafinancoval a on milostivě odsouhlasil. Jako ten největší hlupák jsem doufal, že nás to zas dá nějak dohromady.

Při odchodu se otočil: ‚Tak si tam pozítří leť sám, nebo s tím svým Ottou, chci vidět, jak dopadnete…‘ Zabouchl za sebou dveře a já měl konečně klid. Právě jsem odepsal tři roky života ve dvou.

Tváříš se docela chápavě, taky to znáš? Tak promiň, ne, nechci na tobě vyzvídat, co děláš tady. Ale je poznat, že odsud nejsi. Ty jsi Polák? Aha, tak Čech, tak mi natoč ještě jedno, sousede, a Prost!

Další den jsem jenom uklízel, vyhazoval jeho věci, pryč se vším, co by mi ho po návratu mohlo připomenout. A balil svoje věci. Tý cesty jsem se nemínil vzdát. Tak pojedu sám, dokážu fungovat i bez něj, běhalo mi hlavou pořád dokola. Do okolí Kapského Města jsem se vždycky chtěl podívat. Ten den jsem šel spát brzy, cesta to byla dlouhá a odlet už v jednu ráno.

Po skoro šestnácti hodinách jsme konečně přistáli. Nelítám úplně rád, bylo příjemný dostat se z letadla a nechat se ovívat svěžím vánkem. V Německu pošmourno, tam, na jihu Afriky, příjemných pětadvacet. Neber to. Dodalo mi to skvělou náladu a povznášející pocit volnosti. Tisíce kilometrů od běžných starostí a hlavně, hlavně od jednoho… Bude to skvělý i bez něj!

Mrknul jsem na mobil do poznámek, kde jsem měl napsáno, co dál. Hlavně najít průvodce. Herr Lewis Courtney, VÝCHOD 7. Po chvilce bloudění jsem to našel. Rozhlížel jsem se bezradně okolo sebe, kolem mě proudy lidí převážně černý pleti, hluk, směsice hlasů v nesrozumitelný řeči, všechny pachy a vůně, pulsující život letiště.

‚Mr. Altmann?‘ oslovil mě zezadu hluboký mužský hlas. Tak asi nebylo tak těžký odhadnout, koho má oslovit, moc takových nordických typů jsem tam doopravdy neviděl. Já se díval na vysokýho hnědookýho černovlasýho chlapa s namakanýma rukama a vůbec tělem jako z pohádky. Toho jsem nejspíš po tom pekle doma dostal za odměnu. Dívat se na něj bude slast, nebo možná i peklo, zas jiného druhu. Jak dlouho už jsem vlastně neměl sex? Trochu mi zacukalo v rozkroku, jak jsem tak na něj zíral, div ne s otevřenou pusou.

‚Ehm?‘ zamával mi rukou před obličejem. Vzpamatoval jsem se: ‚Uuum, ano, Stephan Altmann,‘ natáhl jsem k němu dlaň. Pevně ji stiskl a potřásl s ní: ‚Lewis. Tak jdeme, Stevie?‘ To oslovení se mnou trochu škublo, nejsem žádný bláznivý amík přece, ale pak jsem kývl. Proč ne, o nic nešlo, pár dnů, nic víc. Vzal můj deuter a vyrazili jsme na parkoviště. Šel přede mnou, sledoval jsem jeho chůzi. Měkce, skoro až líně našlapoval. Dorazili jsme k autu, starý gazík. Bágl mi hodil dozadu do odkrytého úložného prostoru a protáhl se. V tom pohybu bylo něco vlnivě škádlivýho, smyslnýho, záda při tom prohnul, nedalo se nepodívat na zadek pod látkou khaki kalhot. Tak to tedy bude něco, došlo mi. Do divočiny s takovým samečkem, to by se Hermann zbláznil, kdyby… Ne, dost, nemyslet na to! Nasedli jsme a vyrazili.

Při cestě mi říkal plán na dobu, co jsem tam měl strávit. Klidným hlubokým hlasem, poslouchal se moc dobře. A nejvíc jsem na něm oceňoval, že se vůbec nezeptal, proč jsem přijel sám, i když věděl, že bychom měli být dva. První noc v hotelu. Zkontrolovat, jestli mám všechno potřebný vybavení. Další cesta a stoupání na Stolovou horu, přespat tam. Cesta dolů a další pochod k trochu menším skalám asi čtyřicet kilometrů od Stolové hory. Další přenocování. Znělo to skvěle.

V hotelu prohlídl všechny věci, který jsem si přivezl, a jen pochvalně zabručel, že je to skoro jak pro profi lezce. Ne, nechtělo se mi mluvit o Hermannovi a naší společný vášni pro amatérský lezení, nechtěl jsem mu nic osobního říkat. Přímo z něj stříkalo stoprocentní chlapství, v tom nejlepším slova smyslu. Nechtěl jsem si ten dojem kazit třeba tím, že by se na mě najednou díval jinak. Nikdy jsem ani dřív nevěděl, jak na to okolí bude reagovat. Natož tady, v Africe, s chlapem, který měl na webovkách přímo napsáno: Rodilý Jihoafričan. Narodil se v Africe, i když jeho rodina musela pocházet alespoň částí z úplně jinýho kontinentu.

Další den ráno miniprohlídka Kapského Města, nakoupit zásoby a vyrazili jsme. Hezky po svých, žádný auto, žádná lanovka, splnit si můj klukovský sen. Dostat se na Stolovou horu tou nejtěžší stezkou, která tu z těch čtyř stovek je. A strávit tam noc, i když se to nesmí. Najít průvodce, který by byl k něčemu takovýmu ochotný, dalo docela práci. Až tam mi začalo docházet, jak šílený plán to vlastně celou dobu byl. A jak jsem byl bezmezně důvěřivý ke člověku, se kterým jsem jedinkrát mluvil po telefonu a potom už jen v několika upřesňujících mailech.

Cestou jsme moc nemluvili, znovu jsme si jen ujasnili, jak to bude vypadat, kolik toho ušlapeme a kolik už budeme muset dát na laně.

Ten výstup vzhůru, to byl sen. Nebudu ti popisovat tamní krásy přírody, jestli je chceš vidět, zaleť si tam někdy. Já to totiž ani moc nevnímal. Lezl přede mnou. Přicvakával jednu karabinu za druhou a já, připoutaný k němu, neviděl nic než jeho nohy a zadek. Musel jsem se setsakramentsky soustředit, abych to vůbec dal. Ale ani na vteřinu jsem se nebál. Víš, lezení, to je hlavně o důvěře. Kdybych tohle vyprávěl svým známým, co se okolo toho motají, řekli by mi, že jsem nezodpovědný blázen, pouštět se do něčeho takovýho s cizím člověkem, proto jsem mermomocí chtěl Hermanna s sebou, i když už to mezi námi nestálo za nic.

Pohled seshora je nepopsatelný. Pohled na Město se vším tím hemžením, krása. Ale na druhou stranu… tam je jen prostor. Nekonečný prostor čistý africký přírody. Zelená stromů a keřů se pomalu mění na světlejší a světlejší až k okrové barvě zvětralý země a kamenů. A jiný hory, kam jsme chtěli další den. Na Stolovou horu vylézt, to byl sen a ten jsem si splnil. Někdy tě sny trochu zklamou. Bylo tam moc lidí, restaurace, stánky se suvenýry. Proč civilizace musí všechno zničit?

Co se směješ? Aha, sedíme v desetimilionovým městě a ty se ptáš, proč radši nejsem někde na severu, u jezer nebo ještě dál, kde ta příroda pořád je. Šel bys se mnou? Neboj, dělám si legraci, nechci nikoho balit. Je mi líp takhle, volný jako pták, no nic, budu pokračovat, jo?

Najedli jsme se a počkali na soumrak. Věděl jsem, že noc nebude úplně příjemná, protože oheň jsme rozdělat nesměli a teplota v noci spadne i o patnáct dvacet stupňů. Sestoupili jsme pár desítek metrů na jeden skalní převis. Mezitím se úplně setmělo, noc padá na jihu Afriky vždycky hrozně rychle. Rozbalili jsme věci na spaní, Lewis si hodil spacák těsně vedle mě.

‚Nevadí?‘ zeptal se a já jenom přikývl. Možná už tehdy si všech těch mých pohledů všiml. Usnul jsem, ani jsem nevěděl jak. V noci chvilkový procitnutí, šustivý zvuk těla, který se souká ze spacáku ven. Lewis si šel nejspíš odskočit. O několik minut později jsem zaslechl vzdálený řev. Schoval jsem se do spacáku i s hlavou. Radši umřít na otravu kysličníkem uhličitým, než z toho pytle ven. Zoufale jsem si přál, aby se Lewis vrátil, aby ho tam ve tmě něco nesežralo.

Naštěstí se po chvilce vrátil, zalezl zpátky. Už jsem si myslel, že bude dál klidně spát, když promluvil: ‚Spíš, Stevie, nebo se klepeš strachy?‘ A tak jsem tu hlavu vystrčil a řekl, že jasně že nespím. Byla tma, měsíc sice skoro v úplňku, ale stejně jsem ho moc neviděl, jak se tvářil, když mi řekl: ‚Otoč se, ty strašpytle, nic se neděje, neboj se.‘ Poslušně jsem se otočil, on se ve spacáku dosoukal těsně ke mně a zezadu mě jednou rukou objal. Musím říkat, jak krásně mi v tu chvíli bylo? Překvapivě jsem znovu usnul skoro hned.

Ráno, když jsem se vzbudil, už okolo mě paži omotanou neměl. Že by se mi to jenom zdálo? Přece to bylo tak… skutečný. Ten řev i jeho tichá slova potom, ten dotyk… Probudil se pár minut po mně, ani jsem ještě nevylezl ze spacáku, jen jsem na něj zíral.

Jenže po ránu se jít vychcat prostě musíš, ne? Stáli jsme zády k sobě, to já si tak stoupnul, nechtěl jsem, aby měl pocit, že ho chci nějak okukovat.

‚Lewi?‘

‚Hm?‘

‚Neslyšel jsi v noci něco?‘

‚Ne, spal jsem.‘

‚Dobře…‘

Takový rozhovor jsme při tom spolu vedli.

Kafe, to musí být, vždycky a všude. A pak to, co mi doporučil. Dalo se, já nikdy nebyl vybíravý. Pobalili jsme se a dolů lanovkou. Nebylo to z lenosti, ale před námi přes čtyřicet kilometrů a pak výstup na další vrchol. Možná. Neměli jsme jasný plán, chtěli jsme se řídit podle toho, jak na tom já budu, až tam dojdeme. O Lewisovi jsem nepochyboval, že by kamkoliv vylezl, i s těmi kilometry v nohách.

Cítil jsem se zvláštně, ta noc mi vrtala hlavou. Ale okolní krajina mě brzy přivedla na jiný myšlenky. Víš, tam u nás doma, Alpy, jsou krásný, byls tam? Ale ano, vaše část Šumavy a Krkonoše, neboj, znám, viděl jsem. Afrika, Afrika je úplně jiná. A nemyslím tím, že tam opravdu nenajdeš jedle a smrky.

Afrika okolo Kapského Města je rovná jako talíř, kilometry a kilometry jdeš savanou a nikde ani malý stoupání, ani kopeček. A pak před tebou najednou vyrostou skály. Zvednou se z prachu a kamení. Je to tak rozdílný proti Evropě, že si to buď zamiluješ, nebo znenávidíš. Já se zamiloval, na první pohled.

Ta cesta překonala všechny moje představy, který jsem po přečtení stohů knížek o lovcích, stopařích a domorodcích z Černýho kontinentu měl. Možná i proto, že pod tou skálou, kam jsme po celým dnu došli, bylo miniaturní jezírko. Lewis mě poučil, že ho tvoří podpovrchové vody, že pod námi vlastně proudí řeka. Proto je to tam okolo zelené, s kigéliemi a baobaby. Bylo to jako zázrak vidět po hodinách jednotvárným odstínů okru sem tam s hnědým keřem najednou stromy. Anebo to zkrátka bylo proto, že celou dobu se mnou šel krásný chlap.

Cesta nám trvala dýl, než jsem si myslel, přeci jenom mě to rozdílný podnebí vyčerpávalo. Rozhodli jsme se, že ten den už na vrchol nevystoupáme. Nebylo to tak vysoko ani náročný jako náš včerejší výstup, ale já si to chtěl užít.

Lewis připravil dřevo, spíš pro ten pocit, než pro teplo nebo vaření. Všiml jsem si, jak opatrně prosekává keře a zbavuje je jen suchých částí.  

Den se pomalu chýlil k večeru, ale pořád ještě bylo dost teplo. Zeptal jsem se Lewise, jestli se dá v tom jezírku vykoupat.

‚Samozřejmě že dá, tady krokodýly nenajdeš,‘ odpověděl mi.

No dobře, dobře, máš pravdu. Napadlo mě to, ty bys hezkýho chlapa při koupání vidět nechtěl? Aha, tak radši před a po, než se zase obleče. Ale já bych se do tý vody vrhnul, i kdyby se mnou šel kdokoliv jiný, po celodenním výšlapu jsem smrděl sám sobě.

Svlékal jsem se a po očku ho sledoval. Moc se k tomu, aby se ke mně přidal, neměl. Až když jsem se ho trochu poťouchle zeptal, jestli má nějaký problém a bojí se vody nebo neumí plavat, zavrtěl hlavou a začal se pomalu odhalovat taky. Bylo na co se koukat a já už se nedokázal ovládnout a předstírat, že mě to nezajímá. Odhazoval jeden kousek oblečení za druhým, až přede mnou stál, jak ho příroda stvořila. Široký ramena, jaký mají všichni lezci, svalnatý ruce, hrudník porostlý černými chloupky. Štíhlý pas a dlouhý vypracovaný nohy. Ale přes všechny ty svaly v něm bylo něco elegantního.

Víš, spousta kluků je nabušených z posilovny a vypadají luxusně. Jenže… je to trochu umělý, trochu moc hřmotná krása. Asi jako když vedle sebe postavíš krále Afriky lva a geparda. Lev je silný, krásný stvoření, to jo, ale potom ho srovnáš s mnohem lehčím gepardem a najednou vynikne všechna ta pružnost a nádhera nedbalý elegance pro mě nejkrásnější kočkovitý šelmy, jakou jen v Africe můžeš potkat.

Nedalo se to vydržet, jen se dál dívat. Cítil jsem, jak mi v rozkroku cuká a krev se mi hrne do péra, co bych to nepřiznal. Lewis se na mě podíval a trochu se usmál.

‚Tak jdeme?‘

A já jen kývnul a vrhnul se do vody. On tak opatrně a pomalu, až to bylo roztomilý, jak tu vodu nejdřív chodidlem ozkoušel, trochu sebou škubnul a potom se teda vydal za mnou. Plavali jsme vedle sebe, bylo to tak příjemný po celým tom dnu a já jen vnímal, jak se mi uvolňujou svaly jeden po druhým a tělo se poddává těm úplně jiným pohybům, než jaký máš při chůzi. Mohl bych se tak ráchat pěkně dlouho, ale Lewis byl jinýho názoru. Po pár minutách toho už měl zřejmě dost, vylezl, oklepal se a mně nezbylo, než jít za ním. Pořád bylo dost teplo, nemělo cenu se nějak moc utírat. Neodolal jsem a mrknul mu do klína. I v klidovým stavu ho byl docela slušný kousek.

Šeřilo se. Lewis zapálil oheň. Já se najedl. On jen zavrtěl hlavou, že nic nechce. Stejně jako včera padla tma hrozně rychle. Poslouchal jsem Lewisovo tichý vyprávění o tom místě, kde jsme byli. Leopardí skála, zní to hezky, ne? Název pocházející už z dob domorodých kmenů, který převzali i kolonizátoři. S úsměvem a docela klidně prohlásil, že v tý linii předků z matčiny strany by se nějaký Zulu taky našel a po otcově zas nějaký bílý lovec slonů. To mě znovu vzrušilo. Vážně to bylo, jako když se ti splní nejtajnější sen a k tomu ještě něco neznámýho navíc.

‚Řekneš mi něco víc o domorodcích?‘

‚Všechno jsou to už dneska jenom pohádky, Stevie, kdo by věřil na šamany a kouzla, máme jednadvacáté století,‘ usmál se na mě.

Dopil jsem čaj, cítil jsem, jak mi těžkne hlava, najednou se mi chtělo hrozně spát. Zavrtal jsem se do spacáku a čekal, jestli si zas přilehne ke mně. Jestli ty signály, co jsem od něj zachytil, něco znamenaly. Lewis ty moje musel přečíst a nezdálo se, že by z nich byl nějak znechucený. Ale on dál seděl a zíral do plamenů, než se na mě otočil: ‚Klidně spi, Stevie, a neboj se. Jestli sem přijdou pít noční dravci, tak možná něco uslyšíš. Ale opravdu se neboj.‘

Ten hlas zněl tak uklidňujícím tónem, že jsem se už v polospánku vážně nebál. Byl tam, kousek ode mne a mě napadlo, že s ním se mi nic ani stát nemůže.

Jak dlouho jsem mohl spát? Nevím. Probudil jsem se. Jediným zvukem bylo praskání dohasínajícího ohniště. Přesto jsem měl pocit, že mě probralo něco jinýho. Lewis nikde. A pak jsem to uslyšel. Ohlušující zařvání jako předešlou noc, tentokrát mnohem, mnohem blíž. Proboha! Nadzvedl jsem se na lokti a hledal původ toho řevu. Ničeho víc jsem nebyl schopný. Jako bych byl paralyzovaný a smířený s tím, že ať je to, co je to, já s tím nic nezmůžu, neuteču před tím, neschovám se, kde tady taky?!

Koutkem oka jsem spatřil pohyb, u jezera. Škubnutím jsem se otočil přímo k němu a uviděl to…

Leopard a černý panter, rvali se. Hluboký mručení, prskání a řev, to všechno se ke mně neslo ze vzdálenosti stěží pár desítek metrů a já to jen ztuhle pozoroval. Nemohl jsem se ani pohnout hrůzou. Bylo to strašný, ale… ale zároveň to v sobě mělo kus nepřekonatelný krásy. Ten souboj dravčích těl, to byl pohled, na který nezapomenu do smrti.

Nevím, jak dlouho to trvalo, mně se zdálo, že hodiny, i když vím, že to je nesmysl. Boj pokračoval, viděl jsem, jak panter mávnul tlapou po leopardově břiše, zařvání, tentokrát plné bolesti, ale nevzdal to. Jako by ho to vyprovokovalo k ještě větší zuřivosti, zakousl se panterovi zespodu do krku a držel. Ten stisk musel být drtivý. Stál a tiskl ho k zemi, dokud sebou černý tělo šelmy nepřestalo škubat. Vítězoslavný zařvání… a pak, pak se to zvíře otočilo směrem ke mně… Měl jsem snad být další trofej?!

Projela mnou mrazivá hrůza, vnímal jsem zachvacující pocit paniky, jak se mi šíří myslí a nemohl se ani pohnout, cítil jsem, jak ztrácím vědomí, cítil jsem… cítil… Lehké poplácání po tváři? Byl to sen nebo skutečnost, žiju nebo…?

Nade mnou se skláněl Lewis.

‚Kalmeer, kleintjie,‘ šeptal mi znovu a znovu do ucha, ‚kalmeer, niks sal met du passeer nie.‘

Nerozuměl jsem mu a přece rozuměl. Ta uklidňující slova v řeči, kterou jsem neznal a přesto…

Přitiskl jsem se k němu celým tělem. Nechal jsem se konejšit a mluvit na sebe tou směsicí slov cizích i vycházejících z mý mateřštiny. Ne, nic se mi nestane, měl pravdu. Slyšel jsem ta slova stále blíž, až se z nich stal jen lehounký vánek u mýho ucha a pak první jemný políbení na hranu čelisti. Adrenalin ze strachu se ve mně přetavil na čistý vzrušení. Ne, nechtěl jsem žádnou něhu, chtěl jsem vědět, že… že se mi to nezdá, že žiju.

Ruka mi sama vystřelila do jeho vlasů. Prohrábl jsem je. Jak kdyby v nich zapraskala statická elektřina. Přitáhl jsem si ho ke rtům a poprvý ochutnal jeho sliny. Líbal naplno, nespoutaně. Naše jazyky se proplítaly, zuby na sebe párkrát narazily, až to kříslo a jeho tělo na mně ztěžklo, jak se na mě tlačil. I přes tu vrstvu spacáku a hadrů jsem cítil, jak tvrdne, a on mý péro musel zaregistrovat taky. Jinak se na to ani reagovat nedalo, tobě by se nepostavil v takový chvíli?

‚Vertraag, kleintjie,‘ ozval se, když mě na pár vteřin líbat přestal. Já nechtěl zpomalovat a to jeho maličký by mě nejspíš mělo urazit, protože já si malý vůbec připadal, malý mi byly leda tak trenky.

Víš, miluju ten pocit, kdy tvrdnu, kdy se mi staví do pozoru a tělo je najednou tím nejdůležitějším místem celý citlivý na každý pohyb. Každý škubnutí a zatrnutí, až už se to nedá vydržet a chci ho vyndat a ukázat tomu chlapovi, který zrovna teď u mě je. To není o lásce, proboha, to je nutkavá potřeba vystříkat se a ať mi nikdo neříká, že k tomu vždycky potřebuje něco navíc. Takže žádný zpomal, Herr Courtney!

Trhnutím jsem se od něj odšoupnul a už konečně rozepnul ten zatraceně zbytečný spacák. Stáhl jsem ze sebe všechno a potom vzal jeho ruku a položil si ji přesně tam, kde jsem ji mít chtěl. Na tvrdý kolík, který už bláznil a tekl, dobře jsem tu vlhkost cítil. Sám jsem se mu sápal po poklopci a on mi druhou rukou nešikovně pomáhal. Sundával si triko a pustil mě jen na chvilku, než co ho setřepal i z ruky, kterou mě do tý doby honil. Znovu vzal mý péro do dlaně, už zvostra a naplno. Žádný jemný zacházení, po chlapsku mě zmáčknul, jak jsem to zrovna chtěl.

Honili jsme si navzájem, jazykama si rejdili v tlamičkách a já mu do tý dlaně šel pěkně naproti. Až se tomu potichu zasmál, spíš jen takový zavrnění, nebo jak to popsat. A pak mě silou otočil na břicho. Trochu si mě přizvedl v bocích a já vyšpulil zadek. Roztáhl mi půlky…

Projížděl mi rýhu jazykem, pomalu, doslova si to vychutnával. Až jsem se z toho začal třást jak tři dny starý štěně a asi jsem tak i kňučel, ale poslušně držel, i když mi v koulích cukalo, jak už jsem se chtěl vycákat. To trápení pokračovalo pěkně dlouho, nejspíš to vážně rád dělal. Nic proti tomu, ale kdo to má nadržený k prasknutí vydržet! Jako by to pochopil, že už toho je moc, že už jsem skoro na hraně, když přestal, ještě víc mě zvedl až na všechny čtyři a klekl si mezi mý roztažený nohy a začal mi klackem jezdit po nasliněný díře. Klouzalo to, určitě přidal i nějakou šťávu ze sebe. Moje pohyby mu jasně dávaly najevo, že už to fakt chci.

Cítil jsem, jak bere svůj kolík do dlaně, nasměroval se a konečně do mě začal pronikat. Nespokojeně jsem sebou zavrtěl, ta jeho ruka mi překážela, jak se držel, aby do mě nezajel celý. Roztahoval mě pořádně, to jo, jenže já chtěl víc. Uteklo mi pár slov, ani nevím, co přesně, ale muselo to být jednoznačný, protože se pustil a zajel do mě po kořen. Projelo to mnou, ostrá chvilková bolest, než se začal pomalu pohybovat. Líně, jako by sám ani nechtěl dospět k nějakýmu vrcholu, ve mně jezdil dovnitř a skoro ven a já si prožíval svou slastnou cestu do ráje.

Přirážel jsem a nutil mu svou představu, jak chci, aby mě mrdal, až to vzdal a konečně zrychlil. Teď už se s tím vůbec neflákal. Začal do mě bušit v rychlých tvrdých přírazech, rukama mi pevně svíral boky a naváděl si mě proti sobě, bylo v tom něco zvířecího. Jo, v tom okamžiku jsem vůbec nepochyboval, že žiju.

Vzrušení ve mně stoupalo až k bodu těsně před, když najednou mi padl na záda a já cítil nejdřív jemný polibek na zátylku a potom se mi do toho místa těsně pod hranicí vlasů zakousl, až to zabolelo. A to asi byl ten poslední impuls, který jsem potřeboval, než mě to smetlo za hranici a já začal stříkat pod sebe a zároveň vnímal, jak se do mě dělá on. Klesnul jsem do toho mokra pode mnou, bylo mi to naprosto jedno. A on si ve mně hověl ještě dalších pár minut, než začal ochabovat a vyklouznul ze mě. Svalil se na záda a jen odfukoval, jak kdyby vystoupal na osmitisícovku. Stejně jako jsem funěl já.

Přetočil jsem se k němu, unaveně mu položil hlavu na hrudník a slyšel jeho tiché zasyknutí, než jsem se odebral zas do říše snů. Ale myslím, věřím, že jsem slyšel ještě jeden zvuk. Hluboký, vibrující, spokojený… vycházející přímo z něj.  

Ráno jsme si vlastně nic moc neřekli, já se radši na nic ptát nechtěl. Vystoupali jsme na Leopardí skálu a i tam jsme si to znovu rozdali. Do mýho odjezdu každou noc. Nikam dál jsme nešli. Zůstali jsme u jezera, pod Leopardí skálou. Pár dnů mimo realitu. Strávil se mou každou minutu z těch nocí a ten řev už jsem nikdy neslyšel. Až jsem si říkal, že se mi to vážně všechno jenom zdálo a že jsem blázen, když jsem si myslel… Ale řekni mi, řekni mi, sakra, kde se na jeho těle vzal ten šrám přes celý hrudník? Ode mne ho z toho milování rozhodně neměl. Z nejživočišnějšího milování, jaký jsem kdy zažil, na místě, kam jsem se podívat vždycky chtěl a kam už nikdy nepojedu.

Ptáš se proč? Na maily mi nikdy neodpověděl, telefonní číslo je hluchý, webovka zmizela. Tak co bych tam dělal? Od tý doby jen vím, že Leopard loví v temnotách. Tak mi nalej panáka něčeho ostřejšího a dík, žes poslouchal. A jestli si myslíš, že jsem blázen… ale co, tady už jsi určitě slyšel a viděl víc divných věcí, než si já dokážu představit.“

Nalil jsem mu Jägra ze svých vlastních zásob. Toho by mohl ocenit. Taky se za něj na mě hezky usmál. Přemýšlel jsem, jestli to, co mi vyprávěl, myslel vážně. Nebo to byl jen jeho způsob, jak se pobavit, zaujmout? Ne, nechtěl jsem se nějak přeceňovat, ale po hodně dlouhé době se mi zas někdo líbil. Plavovlasý, se světlým strništěm a hezkým úsměvem v modrých očích i v koutcích smyslných rtů. A jestli to všechno vážně myslel, tak jsem ho naprosto chápal, že už se tam nechce vracet, když… 

Ani já nechci, pořád ještě se nechci vracet…