Artabanus I.–IV.

Průvodce patricijským domem ve starém Římě

- Vestibulum: vstupní hala, ze které se šlo do atria

- Atrium: centrální část domu s otevřeným stropem a sběrnou nádrží na dešťovou vodu (impluvium) uprostřed, tady se vítali hosté

- Tablinum: pracovna pána domu

- Triclinium: jídelna s lehátky

- Culina: kuchyně s ohništěm

- Cubiculum: ložnice

- Peristylium: vnitřní dvůr s kolonádou

- Balneum: koupelna

- Cellae: místnosti pro otroky kousek od kuchyně

I.

Když jste hubený osmnáctiletý kluk a přitahují vás zralí muži, tak být otrokem autoritativního dominanta je asi to největší klišé na světě.

Ale pokud byste žili v Římě za vlády toho maniaka Nerona, jako jsem žil já, tak už být otrokem zas taková sranda nebyla. To mi věřte. I kdyby byl váš pán sebevětší alfa samec, což ten můj rozhodně byl, tak byste se místo slintání nad jeho svaly a důtkami spíš třásli strachy o život. Už jen to vědomí, že podle práva nejste lidská bytost, ale jen něčí pečlivě evidovaný majetek, drží vaše libido hezky na uzdě. Zkuste si jen představit, že sebemenší chyba, které se v domě dopustíte – třeba rozbijete pánovu oblíbenou amforu, nebo šlápnete na kočku pánovy ženy – vás může stát hlavu.

Tak to byl můj život. V neustálém strachu.

Abyste se v něm snáze orientovali, budu používat nejen vaši mluvu, ale i letopočty. Když vám řeknu, že se něco událo ve čtrnáctém roce vlády císaře Nerona, tak vám to stejně prd napoví, že?

Takže můj příběh – anebo aspoň jeho nejzajímavější část – se odehrál mezi léty 68 až 71 po narození toho židovského rebela Krista, který se tak moc snažil izraelské přesvědčit o svém božském původu a o tom, jak je jeho nebeský Otec samá láska, až ho za to ukřižovali. V Římě jsme si z toho jejich monoteistického náboženství dělali často prču. Dokud se Nero nerozhodl předhazovat křesťany lvům. Tam už veškerá sranda končila. To bylo prostě… zvrácené i na jeho poměry.

V roce 68 po Kristu mi bylo osmnáct. Jmenuju se Artabanus, ale všichni mi říkají Arte. Před pěti lety, rok před tím hrozným požárem Říma, si mě a mého tátu přivezl náš pán jako otroky ze svých tažení po Arménii, kde se pod taktovkou legendárního generála Corbula snažil Parthskou říši přesvědčit, že si Arménii do svých map zakreslili fakt blbě – a že náleží Římu.

Můj pán Marcus Vibius Drusus to v armádě dotáhl až na centuria, takže velel osmdesátce chlapů. Po odchodu do civilu dostal jako výslužku nějaké pozemky kolem Říma, ale hlavně hezký domus na adrese Circus Flaminius, v jižní části města kousek od Tibery. Žila tam taková směska měšťanů, obchodníků a právě vysloužilých veteránů.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni.

A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů.

Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.

Táta se mu staral o zahradu – a když před dvěma lety zemřel, padla tato povinnost na mě. A hned zkraje musíte vědět, že jsem tu práci nesnášel. Kytkám jsem nerozuměl, tátovo básnění o zdejší flóře mě spolehlivě vždycky uspalo a hlavně jsem nikdy neměl moc estetického ducha. Takže jsem jenom zaléval, stříhal, odpleveloval… a doufal, že mě jednou nebude nějaká blbá kytka stát krk.

Můj problém ale nebyla zahrada.

Před dvěma lety si mě vzal náš dominus stranou a řekl mi, že mě po otcově smrti neprodá ani nevyžene na ulici (uff), ale budu se mu starat o zahradu (brrr). A že sem tam budu jeho milenec (cože???). A otázka to rozhodně nebyla.

Teď je asi na místě, abych vás uvedl trochu do obrazu. Vaší optikou by byl můj pán čistokrevný heterák. Ale tehdy se tak v Římě na sex nenahlíželo. Mít v posteli chlapeckého otroka, takzvaného puera, prostě patřilo v té zhýralé době k bontonu jako ukázka moci.

Pán mi vysvětlil, že miluje svoji ženu i obě malé dcerky, ale že uvítá v posteli nějaké to zpestření, a já pochopil, že je paní Vibia Livia v sexu trochu konzerva. A že už prý dávno poznal, že mě muži přitahují více než ženy, takže se mi to určitě bude líbit. A pokud ne, tak mám jednoduše pech, protože už ho prý nebavilo poslouchat od jiných patricijů: „Ty ještě nemáš v posteli mladého kluka? Co je to s tebou?“

Vyrazil mi tím tehdy dech. Ne obsahem svého sdělení, ale tím, že mi to vůbec vysvětloval.

Můj pán byl vysoký snědý padesátník s krátkými černými vlasy, hladce oholenou tváří a mimikou žulového kvádru, který se permanentně tvářil nasraně. Byl to mlčenlivý přísný pedant, kterému zavděčit se byl často nadlidský úkol. Skoro nikdy nekřičel (to už by se rovnalo rozsudku smrti), ale stačilo, aby vás zdrtil pohledem, a vy jste hned věděli, že jste ten plot zastřihli blbě, že jste tu vázu s kytkami nepostavili do přesného středu stolu…, ale ani dvě naše otrokyně to s ním neměly jednoduché. Furt je sekýroval, jak jsou pomalé a líné.

Nikdy jsem nesloužil v armádě na bojišti – ale sloužil jsem v armádě v domě Marca Vibia Drusa.

Největší ložnice – hlavní cubiculum – náležela samozřejmě pánovi a paní. Ale každý patricij měl ještě tablinum – pracovnu. A tam mě před dvěma lety poprvé zprznil.

Měl jsem ho tehdy čekat umytý a navoněný na lehátku. Samou nervozitou jsem si neustále pohrával se svými krátkými zvlněnými vlasy černými jako uhel a natáčel si je na prst jako nějaká praštěná holka.

Když vstoupil do místnosti v té své jednoduché vlněné tunice a sandálech, vypadal jako bůh války Mars. Jeho šlachovité ruce pokryté černými chlupy zdobily kožené návleky na předloktí. Hodně Římanů se depilovalo. Ale Marcus byl prostě vždycky svéráz a na módní trendy z vysoka kašlal.

Srdce mi bilo jako splašené a dech se mi úžil.

Ale žádná romantika se nekonala. Z jeho dechu jsem cítil víno, které si nejspíš dopřál na kuráž. Protože jsem však tehdy ještě nebyl plnoletý (dle vašich měřítek), nebudu vám akt podrobně popisovat. To až později.

Bohatě to ale stačilo k tomu, abych se bezhlavě zamiloval. Mladí nezkušení kluci jsou vždycky snadnou kořistí.

Ale žel bohům mě pán k sobě nezval moc často. Tak třikrát za měsíc… a pokaždé byl cítit vínem. K uspokojení jeho sexuálního pudu mu nejčastěji sloužila rusovlasá dračice Drusilla, kterou tímto z otrokyně povýšil na ancillu, tolerovanou občasnou milenku, na kterou paní Vibia Livina ani nežárlila, protože každá se nacházela na úplně opačné straně společenského žebříčku. Já byl však mimo jakékoliv tabulky. Druhou otrokyní byla zakřiknutá Cassia. S Drusillou se staraly o úklid a nákupy na trhu.

Dále v domě sloužil tlustý kuchař Lucullus, původem z Hispánie. A asi stoletý vetchý portýr Porter (fakt se tak jmenoval), který vítal u dveří návštěvy.

A já. Přehlížený zahradník a občasný pánův puer.

To se ale mělo brzo změnit.

Určitě si teď myslíte, že vás čeká klišoidní příběh nerovného vztahu dominanta se submisivem. Takových Padesát odstínů Říma. Na nějaké sado-maso erotické hrátky ale zapomeňte. Bič, který na mě můj pán později použil, mi rozhodně neměl působit rozkoš, spíš roztrhnout kůži na zádech. A potrestat za mou drzost. Ale ani o tom vám moc nechci vyprávět.

Tohle bude příběh o přehodnocení priorit hrdého Římana. O tom, že vlastnit jinou lidskou bytost je ta největší zvrácenost v dějinách. A o dlouhé cestě k takovému prozření.

***

Ctihodného Lucia Furia Varra jsem měl docela rád. Tento atletický padesátník s krátkými rusými vlasy a nakažlivou neutuchající dobrou náladou byl rovněž vysloužilý veterán z legie a pánův nejbližší přítel.

Porter ho toho dne uvedl do atria, které mělo otevřený strop a sběrnou nádobu na dešťovou vodu uprostřed. Uctivě se návštěvě uklonil a šel pro pána.

Já mezitím okopával okolní záhony. Co taky jiného, že?

Lucius si dal při čekání ruce v bok. Nepozdravil mě, ale rozhodně jsem si to nebral osobně. Pro patricije byli otroci jiných pánů naprosto neviditelní. A někdy i jejich vlastní otroci. Pro své pohodlí dovolovali některým svým otrokům spát v rohu jejich ložnic, aby jim byli po ruce nonstop, a vůbec se nerozpakovali před nimi souložit s manželkami.

„Marcus Vibius zdraví vznešeného Lucia Furia!“ rozezněl se atriem pánův pobavený baryton, až jsem nadskočil.

Můj pán nedával emoce najevo moc často, ale Lucia Furia měl opravdu rád. Vynořil se za jeho zády, po kterých ho poplácal takovou silou, že by mi to určitě vyrazilo dech.

Lucius se otočil a gesto mu se zářivým úsměvem oplatil.

„Takové okázalé pozdravy má vznešený Lucius rád. Hezky po římsku, kdy se musíš desetkrát nadechnout, než někoho pozdravíš.“

Marcus Vibius propukl v hurónský smích.

„Tak jo, osle. Formality máme za sebou. Ale proč jdeš sám? Kde je Hyllan? Potřeboval jsem napsat pár dopisů.“

Hyllan byl otrok stejně jako já – ale s o dost většími privilegii. Sloužil totiž Luciovi jako librarius neboli písař. A ti se cenili. Centuriové byli gramotní tak akorát na to, aby uměli počítat a sepsat hlášení. Ale k psaní dopisů využívali písaře.

Lucius se poškrábal na nose.

„O tom jsem s tebou právě chtěl mluvit. Představ si, že Hyllan dostal jedinečný nápad nechat se na tržišti přejet povozem. Ale jiný můj otrok poznal vozku, takže z toho bastarda vysoudím poslední tógu.“

Marcus se hrozivě zamračil.

„Takže jsme bez písaře?“

„To já jsem bez písaře. Ty jsi bez mé laskavé ochoty ti ho půjčovat.“

Srdce mi bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Hyllana jsem měl docela rád. Byl sice mimořádně ošklivý a jednu nohu měl kratší, takže kulhal, ale měl dobrý humor a byl strašně chytrý. Spřátelili jsme se, když k nám jezdil něco pro pána sepsat. Asi kvůli tomu svému hendikepu nestačil povozu uskočit. Chudák.

Marcus si dal ruce v bok.

„Než seženeme někoho spolehlivého, uběhne pár dní. A já ty dopisy potřeboval odeslat hned. Mám nějaké problémy v Ostii.“

„Hele, koukáš na mě jako vrah. Já za to nemůžu.“

Marcus trochu roztál.

„Promiň, kamaráde. Někdy tak na lidi působím.“

„Spíš pořád,“ zašeptal jsem si pro sebe posměšně. Ale neuvědomil jsem si, že díky utichlému ruchu z ulice a skvělé akustice v atriu i zašeptání může dolehnout ke vzdáleným uším.

Marcus se nevěřícně otočil a při jeho pohledu tuhla krev v žilách. Chtělo se mi okamžitě umřít. Vlastně jsem k tomu měl blíž než kdykoliv předtím.

„Říkals něco?“ zahřměl varovně.

Nasucho jsem polkl. Musel jsem něco říct. Cokoliv. A to rychle, jinak mě čekalo přinejmenším nepěkné bičování.

Lucius se tvářil pobaveně a stejně jako můj pán čekal na odpověď.

Řekni něco, hecoval jsem sám sebe. Jinak tě zabije.

Dodal jsem si odvahu hlubokým nádechem.

„Že bych ti ty dopisy mohl napsat, můj pane. Hyllan mě naučil obstojně číst a psát.“

Oba ctihodní patricijové na mě mlčky zírali jako na poslední bramboru ze sklepa. No, brambory jsme tehdy sice ještě neznali, ale to úsloví se mi prostě líbí.

„Teda… Hyllana samozřejmě nahradit nedokážu,“ začal jsem blábolit, abych prolomil to tíživé ticho. „Ale mohl bych ho jen dočasně zastoupit, než… než najdete někoho jiného.“

Ta slova byla vyřčena a nešla vzít zpátky. Můj dosavadní svět se právě teď otřásl v základech. A já nepochyboval o tom, že momentálně hraju karty s osudem o svůj život.

Nakonec Marcus hrozivě tiše pronesl:

„Přistup blíž. Hned.“

Vystoupla mu žíla na krku, což nebylo ani trochu dobré znamení.

II.

Oba patricijové seděli na svých lehátkách v peristylu, což byl takový vnitřní dvůr s kolonádou pro relaxování a chytání lelků svých majitelů.

Já jim právě doléval víno do číší. Třásla se mi při tom ruka, což nešlo nijak skrýt. Jestli skropím ty jejich bělostné tuniky vínem… Už mi zase před očima tančil pánův bič. Ne že by mě někdy předtím zbičoval. To až později. Ale už mockrát jsem viděl, jak si to užíval u jiných. Z biče jsem měl vždycky hrozný strach.

„Posaď se,“ poručil mi Marcus a ukázal na třetí lehátko mezi nimi.

To mě samozřejmě vyděsilo. Otrokům nebylo dovoleno vysedávat se svými pány. Že by na mě chystal nějakou léčku a čekal, že mu do ní spadnu?

Odložil jsem karafu s vínem a vykoktal:

„To… to přece nemohu, domine.“

Marcus se znovu hrozivě zamračil a zabručel:

„O tom, co je dovoleno a co ne, rozhoduju já. Tak už si sakra sedni. Nebudu to opakovat.“

Nikdo se nikdy neposadil tak rychle jako já.

„Děkuji, domine.“

Kolem zrovna procházela rusovlasá otrokyně Drusilla s hliněným džbánem plným vody v náručí. Když mě viděla, jak sedím – sedím!, tak málem zakopla a ten džbán roztřískala. Tak tak chytla balanc.

„Illy,“ oslovil ji můj pán pořád ještě nakvašeným tónem. „Přines mi z pracovny tři svitky, co mám na stole.“

„Ale… ale,“ kuňkala zmateně, „nesu zrovna domině vodu na přebalení malé Vibie Secundy.“

A jejej, pomyslel jsem si trochu zlomyslně, protože jsem ji moc v lásce neměl. Jsi v háji, holka.

Protože – jak jsem předpokládal – Marcus se vymrštil na nohy rychlostí blesku.

„Dneska se mě snad všichni pokoušejí nasrat, nebo co. Pokud tu nebudeš s těmi svitky do minuty, nechám tě zbičovat.“

Džbán nechala džbánem a vystřelila pryč jako srnka.

Lucius se královsky bavil.

„Myslel jsem, že z tebe mají otroci větší vítr, ha-ha,“ neodpustil si štiplavou poznámku, když si můj pán znovu pomalu sedal. „Chudák Hyllan měl z tebe vždycky nahnáno a pokaždé byl nesmírně rád, že už je doma a daleko od tebe.“

„Naser si,“ odbyl Marcus přítele s hašteřivou drsností a obrátil svou ctěnou pozornost k mojí maličkosti. „Jestli jsi mi s tím psaním kecal, nechám tě dneska zabít. Vlastně tě zabiju vlastnoručně. Stejně jsi jako zahradník mizerný.“

Srdce mi vynechalo tak tři údery. Věřil jsem mu každé slovo.

„Takže… takže ti děkuju, že jsi moji neschopnost toleroval tak dlouho, domine.“ Vtom ve mně hrklo. Vůbec jsem to nemyslel tak ironicky, jak to vyznělo.

Marcovi tentokrát vyběhly žíly na spáncích, ale zachránil mě Lucius, který se zcela srdečně rozesmál.

„Začíná se mi líbit, Marcu. Asi ho od tebe koupím.“

Můj pán se pomalu opřel a řekl:

„Zapomeň, kamaráde. To bych ho pak už nemohl beztrestně zabít.“ Přes hrozivost jeho slov se napětí mezi námi trochu uvolnilo.

Drusilla byla zpátky se třemi svitky. Chtěla je podat dominovi, ale ten k jejímu neskrývanému údivu ukázal směrem ke mně.

„Dej je jemu. Můžeš jít. A omluv se mým jménem domině, žes ji kvůli mně nechala čekat, ano?“

Na klíně mi přistály tři svitky. Odpečetěné, takže přečtené.

„Vyber si jakýkoliv a čti. Znám jejich slova nazpaměť, tak na mě nic nezkoušej.“

Nasucho jsem polkl a rozbalil první:

„Ponížený správce Petronius zdraví vznešeného Marca Vibia. Přináším, můj pane, pravidelný report z tvého statku v Ostii. Z peněz, co jsi nám poslal naposledy, jsme koupili čtyři ovce, každou po čtyřiceti sesterciích. Ale žel bohům nám včera pošel osel. A to je asi nejdražší položka. Tady v okolí ho neseženeš pod šest set sestercií…“

„Stačí,“ přerušil mě Marcus a já se odvážil na něj pohlédnout. Jeho černé oči metaly blesky jako od samotného Jupitera. „Jak to, že ses začal učit číst bez svolení?“

Vyznělo to spíš zvědavě než naštvaně. Uff…

„Já… nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit, domine,“ kuňkl jsem, protože jsem měl opravdu nahnáno. „Ani že bych se tě měl zeptat. Nezlob se prosím, můj pane.“

A hradba jeho smrtelné vážnosti na chvíli zase povolila.

„U Herkula, trochu se vzmuž a nefňukej mi tu jako nějaká ženská.“

Vůbec jsem si neuvědomil, že mi po obličeji sjela osamělá slza. Neobratně jsem si ji setřel hřbetem dlaně.

„Někdy je těžké odhadnout, jak zareaguješ, domine.“

Lucius se musel kousnout do rtu.

„To bych podepsal, hochu. Jak se jmenuješ?“

„Artabanus, pane.“

Zrzavý legionář se najednou naléhavě předklonil a zapřel se lokty o svá kolena.

„Koupím ho od tebe, Marcu. Písař se mi hodí víc než tobě. A budu ti ho půjčovat stejně jako Hyllana.“

„Ne.“ To slovo znělo jako šlehnutí biče.

„Ještě jsi neslyšel mou nabídku…“

Marcus mě propaloval neurčitým pohledem.

„Nesnaž se. Nechám si ho.“

***

S oběma patriciji jsme se přesunuli do pánova tablina, kde se oba opět posadili se svými číšemi vína na lehátka a já si měl sednout za pánův stůl. Vůbec se mi do toho nechtělo. Pořád jsem měl takový neodbytný pocit, že mě dominus jen zkouší. A napjatě čeká na jakoukoliv mou chybu.

Jenže všechno, co jsem od Luciova příchodu řekl nebo udělal, už stejně chybou bylo. Tak co.

„Už si konečně sedni!“ přikázal mi Marcus tiše, ale rázně.

Posadil jsem se.

„Rozlož si prázdný svitek a namoč si rákosové pero do inkoustu.“

Udělal jsem to.

Marcus se napil vína a s lehce pobaveným výrazem diktoval:

„Ctěný Marcus Vibius zdraví Petronia, toho proradného skunka…“

Přestal jsem psát a vyděšeně zvedl zrak. Lucius se vínem trochu zakuckal.

Marcus se opět zamračil, ale v očích mu plály rozšafné plamínky.

„Nedovolil jsem ti přestávku. Pokračuj: Jsem sice patricij, ale zas tak úplně odtržený od reality nejsem. Jen nemám čas zabývat se provozními záležitostmi, takže jsem svou důvěru svěřil tobě. Moc dobře vím, že osla klidně seženeš za 500 sestercií. V minulém dopise jsem laskavě přešel skutečnost, žes ponížil počet ovcí, aniž bys vykázal prodej nebo úhyn. Jednalo se o 9 kusů. Ale velkoryse jsem se rozhodl dát ti druhou šanci. Mohl ses taky jen upsat. Ale teď už bezpečně vím, že mě odíráš, ty hade. Možná ti vrtá hlavou, proč jsem místo obvyklého posla vyslal někoho, kdo vypadá jako vysloužilý gladiátor. Je to totiž vysloužilý gladiátor. Neprodleně po přečtení toho dopisu – takže čti velmi pomalu – mi tě přivede do Říma. Marcus Vibius Drusus. A bez pozdravu na konci, ano?“

Asi nešlo přehlédnout, jak jsem se při psaní culil, tak se mě dominus zeptal:

„Přijde ti něco legračního na tom, že mě někdo odírá?“

Opět mě zachránil Lucius:

„Mně teda jo, kamaráde, ha-ha. Už teď Petronia lituju. Takže beru zpět svá slova. Vládneš svému domu a statkům pevnou rukou.“

„Tak o tom nepochybuj,“ mrkl Marcus na přítele a pak mi pokynul: „Ukaž mi, jaks to napsal.“

Vmžiku jsem stál nad ním a podával mu svitek. Ruka se mi už netřásla. Protože na rozdíl od zahradničení nebo nalévání vína jsem byl na důvěrně známém území. Podobných svitků jsme s Hyllanem napsali stovky. A měl jsem ještě jedno tajemství, které vysvětlovalo, proč jsem se tak rychle naučil číst a psát.

Marcus na řádky zamžoural.

„Tak tomu říkám krasopis. Příjemně jsi mě překvapil a potěšil, Arte.“

Při vyslovení mého jména se mi trochu podlomila kolena. A když na mě dolehla celá tíha jeho pochvaly, málem to se mnou švihlo.

„Děkuji, domine.“

Můj pán ukázal svitek Luciovi.

„Už chápeš, proč jsem ti ho nechtěl prodat?“

Lucius jen uznale pokýval hlavou.

„Ale to jsi stejně nemohl tušit. Vždyť doposud zaléval jen kytky.“

„Věděl jsem to. A víš proč?“

Tak to zajímalo i mě. Pořád jsem postával nad svým pánem.

Marcus pokračoval:

„Protože kdyby si tady Art nebyl sakra jistý svým skrytým umem, nikdy by se neodvážil ozvat. Ví, že bych ho za tu drzost přinejmenším zbičoval.“

Zcela nečekaně se postavil, až jsem reflexivně o krok odstoupil. Ale Marcus mě objal jednou rukou kolem ramen a pořád mluvil na Lucia:

„Je ze mě posraný strachy. A za ty roky jsem na něm poznal, že je do mě zamilovaný až po uši. Takže tyto dvě skutečnosti mě utvrdily v tom, že to musí být nejlepší písař na této straně Tiberu.“

Najednou se mi zase chtělo umřít. Ucítil, jak celé mé tělo ztuhlo, takže své sevření zesílil.

„Jasně, že je do tebe zamilovaný, když ho prcáš do zadku, Marcu. Většina našich puerů a ancill je do nás zamilovaná. Ale to je jejich boj. S tím jim pomoct nedokážeme.“

Později jste pro takový jev vymysleli výstižný termín: Stockholmský syndrom. Láska ze zoufalství.

Oči se mi začaly lesknout.

A Marcus si toho samozřejmě všiml.

„Snad sis nemyslel, že by mi něco takové ušlo, Arte? Mám dokonalý přehled o všem pod svou střechou. Ale máš kliku. U tebe mi to nevadí. Ještě víc to z tebe dělá loajálního otroka. Ale musím to slyšet ze tvých úst. Potvrď mi, že můj úsudek nezkreslila pýcha a že si to myslím správně. Miluješ mě?“

To už jsem se rozplakal jako malé dítě.

Lucius se zatvářil nesouhlasně.

„Už ho prosím tě netrap, Marcu. Není tě to hodno.“

Dominus obtočil svou silou paži kolem mého krku, až mě trochu přidusil.

„Řekni to.“

„Můj… pane…“

„Řekni to.“

Ničil mě a dělalo mu to dobře. V tu chvíli jsem ho nenáviděl.

„Jsem do tebe zamilovaný, domine,“ zaskřehotal jsem. „Jsi konečně spokojen?“

A on mě udiveně pustil.

„Vrať se za stůl,“ zahučel pak rozladěně. „Čekají tě ještě dva další dopisy.“

Až později mi došlo, proč mi moje poslední drzá poznámka tak snadno prošla. Zahradník byl daleko víc postradatelný než písař.

Marcus Vibius Drusus mě potřeboval. Aspoň pro tuhle chvíli.

III.

Večeře se podávala v tricliniu – jídelně, po které byla nahodile rozmístěna lehátka se stolky. Ale ta sloužila spíš pro návštěvy. Rodina se při jídle scházela za dřevěným stolem.

Dneska se kuchař Lucullus opravdu vyznamenal. Kromě míchaných vajec a spousty zeleniny jsem na stole zaregistroval filé z murény, které bylo považováno za opravdovou delikatesu.

A nám otrokům samozřejmě zapovězenou delikatesu.

Když rodina hodovala, ládovali jsme se v kuchyni fazolemi s chlebem. Někteří patricijové své zbytky vyhazovali a pečlivě dohlíželi na to, aby neskončily v žaludcích otroků. Jedna naše sousedka, ctihodná domina Fabia, prý zbytky raději přesolila, než aby se podělila. Mrcha.

Ale v domě Marca Vibia mohli otroci zbytky dojídat.

Paní Vibia Livia byla něco, co vy byste nazvali světice. Strašně hodná a milá. Po dvou dětech z ní byla trochu boubelka, ale zato půvabná a měla nádherné havraní kadeře. Ale stejně byla podle Drusilly tlustá.

Našemu pánovi porodila dvě dcerky: čtyřletou Vibiu Lucii a dvouletou Vibiu Secundu, které jsme familiárně říkali domina Seci. Jo, i patricijské dcerky byly nám nadřazené dominy.

Po večeři tichá Cassia sklidila jejich nádobí, a když ho nesla do kuchyně, obrátila se na mě.

„Máš se stavit za pánem do jeho tablina. Hned.“

Sakra. Těšil jsem se, jak se vrhnu s ostatními na zbytky.

Rusovlasá Drusilla si všimla mého mlsného pohledu.

„Co ho to jenom napadlo?“ spustila s přehrávaným překvapením. „Rušit svého nového favorita u jídla? Holka, vyřiď mu, ať si dá víno a nohy nahoru a počká tak půl hodiny, jo?“

Porter s Lucullem se málem udusili smíchy, jen Cassia se vystrašeně nahrbila a rychle se ohlédla za sebe, při čemž si za ucho zastrčila neposlušný pramen svých hnědých, prstýnkově kudrnatých vlasů.

„Zbláznila ses? Co kdyby tě někdo slyšel?“

Ale to už jsem raději vstával od stolu.

„Jsi blbá,“ utrousil jsem směrem k zrzce.

Ale Drusilla mě nečekaně chytila za ruku. Nikdy dřív se mě ani nedotkla.

„Počkej, Arte. Nemyslela jsem to tak. Ať už ses v tom peristylu přichomýtl k čemukoliv, chyť svoji příležitost za pačesy. Je nás tu málo a všichni táhneme za jeden provaz. Pokud se dostaneš nahoru, mohl bys nás nějak časem vzít s sebou. Na tržnici mi včera jedna věštkyně předpověděla, že se příští rok provdám za prince. A protože na pohádky moc nevěřím, sázela bych spíš na tebe.“

Svými slovy mi vyrazila dech. Vždycky jsem ji měl za hloupou couru. A tu věštbu si zapamatujte. Myslím, že se budete válet smíchy.

Jen jsem na ni němě kývl a vydal se do pracovny.

Marcus už na mě čekal za svým pracovním stolem.

„Dobrý večer, domine.“

„Posaď se.“ Ukázal na židli naproti němu. „Máš rád víno?“

Cože? Číše mých zážitků dneska totálně přetekla. Až teď jsem si všiml, že přede mnou na stole stojí prázdný pohár. On si zrovna z karafy doléval do svého poháru.

„Tak máš?“

Sedl jsem si.

„A…ano, pane.“

A když už držel karafu v ruce, tak mi normálně dolil. Ty kráso, dominus nalil víno otrokovi! To už bych spíš věřil tomu, že je Nero humanista.

„Děkuji, domine.“

„Ještě ses ani nenapil.“

Učinil jsem tak. A hned jsem se zašklebil. Cítil jsem ocet.

Marcus se dobrácky zamračil.

„Kecáš. Tys nikdy předtím víno nepil. Je říznuté vodou, ale protože máme v Římě problémy s kvalitou pitné vody, přidáváme do vína trochu octa.“

To jsem nevěděl.

„Aha.“

Zúžil pohled jako panter a opět zvážněl.

„Už nikdy mi nelži, Arte. Nikdy. Ani v maličkostech. Jinak tě vlastnoručně zabiju. Rozumíme si?“

Věřil jsem mu to.

„Rozumíme, můj pane.“

„A pro příště – pokud se rozhodneš ve svém životě otroka cokoliv měnit, třeba se učit novou dovednost, vždycky se mě napřed zeptáš.“

„Ano, domine.“

Pomalu se napil.

„A teď by mě zajímala jedna věc. Ty přece víš, že se písař má lépe než zahradník. Proč jsi to nijak nezužitkoval ve svůj prospěch?“

Zaváhal jsem.

„Já… já vlastně ani nevím. Bál jsem se vyčnívat.“

Jen si znechuceně odfrkl.

„Tak mluví srabi. Jsi snad srab, Arte?“

Srdce se mi divoce rozbušilo.

„Mohu být upřímný, domine?“

Marcus se zarazil. Uvědomil si, že se možná řítí do řečnické léčky.

„No to nevím, jestli se mi to bude líbit. Ale… ano, chci, ať jsi upřímný.“

„Nepotrestáš mě za to, pane?“

Už se konečně pokřiveně usmíval.

„Nepotrestám. Máš mé slovo.“

Nasucho jsem polkl a pokračoval:

„Každého, kdo vyčnívá, hned zařízneš a přistřihneš mu křidýlka. Loni jsme tu měli přes léto řemeslníka. Toho Maura. Zrekonstruoval ti tu truhlici pro dominu. A když tam přidal dvojité dno, což mi přijde jako skvělá vychytávka, tak jsi ho, můj pane, s prominutím seřval, že sis nic takového neobjednal. Anebo Hyllan. Před měsícem jsi mu diktoval dost naštvaný dopis jednomu senátorovi. A Hyllan ho jen trochu zjemnil, aby ses nedostal do problémů. A tys ho za to nechal zbičovat. Mám pokračovat?“

Přes tlukot vlastního srdce jsem sotva slyšel, co jsem vypouštěl z úst.

Marcus mě asi půl minuty drtil pohledem a já musel vynaložit všechny své síly, abych neuhnul očima. Byla to hra nervů. A jeho opálená dlaň se začala přibližovat ke složenému bičíku na stole.

Zaregistroval jsem to.

„Něco jsi slíbil, můj pane.“

Ruku hned schoval do klína a plácl se přes prsty.

„Jenom reflex. To muselo chtít hodně kuráže – tohle mi říct.“

Nevěděl jsem, co na to odvětit, tak jsem mlčel.

„I přes můj slib, že tě nepotrestám, bál ses aspoň při tom svém velkolepém monologu? Udělej mi radost.“

„Můžu být zase upřímný?“

„Teď už musíš.“

„Byl jsem posraný strachy, pane.“

A Marcus zcela nečekaně vybuchl smíchy, až to zahřmělo celou pracovnou.

„Takhle se mi líbíš, Arte. Nemám totiž sraby rád. Stejně jako pochlebovače. Dneska se ti v mém domě trochu vylepšila pozice. Ale nastal ti nový problém. Nesmíš mi lhát a musíš být stoprocentně upřímný. Což třeba od otrokyň nevyžaduju. Je mi u prdele, co si o mně myslí služky. A když moje žena vyjde z pokoje s hrozným účesem, tak chci, aby jí otrokyně řekly, jak moc jí to sluší. Od tebe ale vyžaduju pravdu a nic než pravdu. Takže, když se mi nebude líbit, nemohu zaručit, že tě nezbičuju. Spíš to bude záležet na mé aktuální náladě. Rozumíme si?“

„No to mám teda vyhlídky, můj pane,“ neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku. Ale smál jsem se při tom od ucha k uchu.

„Proto říkám, že ti vyvstal nový problém, Arte,“ oplatil mi úsměv, při kterém jsem roztál jako máslo.

Nějak jsem vycítil, že je audience u konce.

„Mohu se vzdálit, můj pane?“

Marcus se zamračil.

„To tě už jako nudím, nebo co?“

Hrklo ve mně.

„U Joviše, to ne! Já… vypadalo to, že vše, co jsi měl na srdci, již bylo řečeno.“

Napil se vína a pohodlně se opřel.

„Potřebuju uvolnit napětí. Dneska jsem kvůli tobě musel několikrát potlačit výbuch hněvu. A kromě napětí potřebuju uvolnit i semeno. Domina má… nějaké ženské problémy. Jdi se umýt a hned se vrať.“

Erekce se dostavila téměř okamžitě.

„Jistě, domine.“

Za dvacet minut už trýznil mou zadnici na divanu. Pořád to byla velmi bolestivá záležitost, ale přišlo mi, že se tentokrát snažil mírnit. Když bylo po všem, vystoupil ze mě, ale pořád stál za mými zády. Podíval se mi přes rameno na můj pyj, který během nepříjemného aktu povadl, ale jakmile jsem na zátylku ucítil jeho teplý dech, znovu ztopořil.

„Honíš si ho pak, když ode mě odcházíš?“

Polknul jsem.

„Ano, pane. Několikrát.“

Levou paží objal můj krk, jako by mě chtěl svým stiskem uškrtit. Ale udělal to docela jemně.

„Myslíš při tom na mě?“

„A… ano, pane.“

A on se pravou rukou dotkl mého penisu. Okamžitě jsem v něm zacítil nádherné křeče.

„Nikdy jsem si nevšiml, jak pořádné nádobíčko máš.“ A začal mi pomalu přetahovat předkožku. Znovu a znovu.

Třásl jsem se jako osika, čehož si on ve své pozici nemohl nevšimnout.

„Uklidni se, Arte. A uvolni se. Dneska si to zasloužíš.“

Orgasmus přišel trapně brzy. Při ejakulaci jsem sebou mrskal jako ryba na háčku a asi jsem i dost křičel, protože mi levou rukou zacpal pusu.

„Pššt. Neřvi tak. Budou si myslet, že tě tu vraždím.“

Otřel si dlaň skrápěnou mým semenem do mé prosté tuniky.

„Představení skončilo.“ Už se zase hrozivě mračil. „Můžeš jít spát. Zmiz. Hned.“

IV.

Na druhý den večer, když jsme zrovna se starým Porterem zapalovali v atriu olejové lampy, což byly malé bronzové nádoby s knotem, někdo zabušil na vrata.

„Já otevřu, příteli,“ nabídl jsem se. „Ty ses dneska nachodil už dost.“

A šel jsem uvítat návštěvu.

Na ulici postával ten nejvyšší ramenatý chlap, jakého jsem kdy viděl, v zaprášené tunice. A za jinou tuniku držel jako králíka vyděšeného boubelatého muže s šedivým chmýřím na hlavě. Už na první pohled otroka.

Sice jsem ho nikdy předtím neviděl, ale hned jsem uhádl jeho jméno.

„Co tak čumíš, otroku?“ zpražil mě obr pohrdavě. „Hned mě uveď k pánovi. Čeká mě. Stačí, když mu řekneš jméno tohoto skunka…“

Skočil jsem mu do řeči:

„Petronius. Správce pánova statku v Ostii, že?“

Bývalý gladiátor jen překvapeně zamrkal.

„Jo. Přesně tak.“

A procpal se i se svým… zavazadlem kolem mě.

Ale to už vcházel do atria Marcus. Rychle jsem zavřel vrata, abych ctihodné Římany tam venku ušetřil ječení a škemrání o život.

Dlouhán odhodil Petronia na zem k pánovým nohám, jako by to byl měch plný shnilých jablek. Teď už bývalý správce hned začal líbat dominovy sandály.

„Buď zdráv, vznešený Marcu Vibie, synu Jupiterův. Jedná se o nějaké hrozné nedorozumění. Já bych nikdy…“

A syn Jupiterův ho rázně kopl do hlavy.

„Jak se opovažuješ se mě dotýkat, hade? Vstávej!“

Takhle nasraného jsem pána ještě nikdy neviděl.

„Tak vstávej! Nebudu to opakovat!“

Petronius se celý roztřesený pomalu postavil. A hned trochu zavrávoral. Z obočí mu vytékala krev a nedivil bych se, kdyby měl otřes mozku. Sotva se udržel na nohou. A taky se počůral.

Marcus se na něj díval jako na otravný hmyz.

„Kolik mám krav, skunku?“

„Dva… dvanáct, můj pane,“ vykoktal mužík.

„A kolik mám ovcí?“ pokračoval dominus ve výslechu.

Otrok svedl krátký vnitřní boj a asi odhadoval, které číslo by mu mohlo zachránit jeho bídný život. To evidenční, nebo to skutečné?

„Tak já ti napovím. V předposledním reportu jsem jich měl dva tucty. V posledním patnáct. Ani čárka o prodeji nebo úhynu. Je jich tedy aktuálně kolik?“

A Petronius si už variantu vybral.

„A… ano, pane. Dva tucty. Jednalo se o pravopisnou chybu. Pokud se tedy během mé cesty sem některé nezatoulaly.“

Špatná odpověď, pomyslel jsem si hned. Kdybys přiznal barvu, tak bys měl nepatrnou šanci, že tě nechá jenom zbičovat a třeba ti uřízne nějakou část těla. Ale on nesnáší lháře. Jako fakt nesnáší.

Marcus se obrátil na gladiátora.

„Než ses nechal tady ke skunkovi uvést, přepočítals ovce, jak jsem ti nakázal?“

Obr se postavil do pozoru.

„Ano, domine. Napočítal jsem jich jenom patnáct.“

A než stihl bývalý správce informaci a její dopady vstřebat, už mu Marcus páral břicho dýkou. Přidržoval si ho při tom rukou kolem ramen, stejně jako včera držel mě.

Patronius vykulil oči a pak už jenom chrčel a chrčel, než se svalil na zem jako hruška. Dominus na jeho tělo plivl. A zařval jako lev. Takové to testosteronové Ááááááááááááá! s dovětkem:

„Podívej, jak jsi mě celého zasvinil!“

A potom udělal tu nejvíc neuvěřitelnou věc, jakou jsem si uměl představit. V zakrvácené tunice s dýkou v ruce přišel ke mně a volnou rukou mě chytil za zátylek. Byl na něj strašlivý pohled.

„Ráno musím vyrazit do Ostie vybrat nového správce. Domina s dcerkami zůstanou v domě a jakékoliv jejich přání pro tebe bude svaté. Ale protože jsi z otroků jako můj librarius nejvýš postavený, zodpovídáš za chod mé famílie během mé nepřítomnosti. Ale jestli to nezvládneš a něco se tady posere, skončíš jako tady skunk. Rozuměls mi, Arte?“

Byl jsem ve tváři bledý jako stěna, nedokázal jsem ani přikývnout.

„Tak do prdele, rozuměls mi? Můj zástupce nesmí být žádný srab!“

Napřímil jsem se do pozoru jako předtím gladiátor.

„Rozuměl, domine. Nezklamu tě.“

Samotného mě překvapila pevnost vlastního hlasu.

To jsem ale ještě netušil, jaká pohroma se na mě řítí.

***

Až do oběda byl den zalitý sluncem. A to jak na obloze, tak i pod naší střechou. Všichni měli – navzdory včerejším hororovým událostem, o kterých stejně věděli jen otroci – skvělou náladu.

Domina neměla chuť na to jíst sama s holčičkami v jídelně, takže hodovala spolu s námi na trávníku vedle jezírka v peristylu. A jo, měli jsme i malé jezírko. Říkal jsem vám, že to byl krásný dům. I když – ruku na srdce – jako běžný legionář by ho Marcus asi nedostal ani za ty největší zásluhy. Když už víte, že osel vyšel na pět set sestercií, tak si spočítejte, kolik životů by musel legionář na takový barák šetřit, když základní roční plat měl tak do tisícovky sestercií.

Ale Marcus pocházel z vážené patricijské rodiny a do armády narukoval ve dvaceti naprosto dobrovolně. I když nemusel.

Takže jsme měli i jezírko. Což je v mém vyprávění důležité.

Po obědě si šla Vibia Livia krátce zdřímnout a s holčičkami si na dece hrála zakřiknutá Cassia. Sice jsem už byl oficiálně písařem, ale pán mě jaksi zapomněl uvolnit z pozice zahradníka. Takže když nebylo pro koho co psát, začal jsem stříhat plot u kolonády.

Krátce jsem se ohlédl přes rameno k rozdováděným holčičkám na dece, a když jsem zrak upřel znovu na plot, zamračil jsem se. Něco nebylo v pořádku. Znovu jsem se otočil. Cassia si na dece hrála se starší Lucií. Ale kde byla kruci Seci???

Plavala hlavou dolů v jezírku za Cassiinými zády!

Než můj mozek informaci zpracoval, rozječela se navrátivší domina z blízkého schodiště.

Bez rozmyslu jsem odhodil nůžky a rozběhl se k jezírku. Zmatená Cassia ke mně zvedla zrak s otazníkem v očích.

„Arte?“

Prosmýkl jsem se kolem ní a skočil šipku do vody. Byla mi po bradu. Hned jsem vylovil Seciino tělíčko, obrátil ho hlavou k nebi a vynesl ho z jezírka na břeh.

To už ječela i Cassia. A čtyřletá Lucia.

Položil jsem dívenku do trávy jako ten nejcennější poklad.

Nedýchala.

Domina se tyčila nad námi, hystericky plakala, ale nebyla schopná jakékoliv záchranné akce. Šok ji zcela paralyzoval.

Holt to zbývalo na mě. Samozřejmě že to zbývalo na mě. Byl jsem pánův zástupce.

Otevřel jsem ta drobná ústa a neobratně vyndal zapadlý jazyk. Vy byste ve vaší době asi věděli hned, co dělat. Ale já se musel spoléhat pouze na svou intuici. Seci přece musí nějak dýchat. Takže potřebuje volný průchod v hrdle. Ale dýchání poznáte podle toho, že se člověku napíná a uvolňuje hruď. Jak toho ale dosáhnout zvenčí? Jak?

Já mám v plicích dech. Musím ho nějak předat Seci.

Ale kruci, jak to mám udělat?

Předat dech, furt mi běželo myslí. Předat dech.

Foukl jsem jí do úst, ale zacítil jsem, jak uniká vzduch z těla ven nozdrami. Zacpal jsem jí tedy nos a zkusil to znovu. A znovu. A znovu.

Její malý hrudníček se s každým mým nádechem zvedal. A zase klesal.

Jemně jsem jí propleskl tvářičky.

„No tak, Seci. Dýchej prosím. Dýchej.“

„Nebij ji, u všech bohů,“ vzlykala dál Vibia Livia.

Ale já ji neposlouchal. Znovu jsem holčičku profackoval a vrátil se k umělému dýchání.

A Seci se najednou přidala.

Dýchala! Sama! A hned se rozkašlala.

Rozplakal jsem se úlevou a svalil se do trávy vedle ní. Domina hned dcerku zvedla do své náruče a začala ji plačky pusinkovat.

Byl to nejhorší zážitek v mém životě.

Ne, hned jsem se opravil. Nejhorší zážitek zakusím, až se dominus vrátí. Zabije Cassiu. A potom zabije mě. Protože jsem tomu všemu nezabránil.