Artabanus V.–VIII.

V.

Během těch třech dnů, než se pán vrátil, s Cassiou nikdo nepromluvil ani slovo. Teda až na mě. Všichni otroci měli obě holčičky upřímně rádi. A Cassii vyčítali její nepozornost. Úplně se sesypala, nic nejedla a jen plakala. Nutil jsem ji aspoň pít. Nejraději bych do ní nalil víno, aby se trochu uvolnila. Ale voda musela stačit.

Když se Marcus vrátil, už v atriu poznal, že je něco špatně. Porter s Drusillou byli mlčenliví a vypadali jako odsouzenci těsně před popravou.

Já se zašíval v pokoji, o který jsem se dělil s kuchařem Lucullem. A čekal nevyhnutelné.

„Arte!“ uslyšel jsem pánův podrážděný baryton z atria, ve kterém mé jméno rezonovalo slabou ozvěnou. „Arte! Kde kruci vězíš? Vylez! Co se tu stalo? Všichni jsou jako připosraní.“

S tlukoucím srdcem jsem vykoukl z okna. „Zdravím tě, pane. Hned jsem dole.“

„Tak dělej!“

Ale rychlejší než já byla domina. Než jsem se dostal do atria, už ho objímala, plakala mu na rameni a všechno mu vyklopila.

Už z dálky šlo vidět, jak celé jeho mohutné tělo tuhne. A jak mu vystouply žíly na krku. To bude zlé. To bude moc zlé.

Marcus svou ženu od sebe odtáhl na délku paží. „Takže je malá v pořádku?“

„Naprosto, drahý. Děti se strašně rychle oklepou. Už si to ani nepamatuje. Hraje si zrovna s Lucullem v kuchyni.“

A dominus vyrazil mým směrem. Jeho pohled dával tušit, že mi zbývá tak pět šest vteřin života.

Ale Vibia Livia ho nečekaně zastavila, když se přilepila na jeho záda.

„Zadrž, můj pane. Art je hrdina. Vylovil ji z vody a pak… já nevím, pak udělal zázrak. Seci byla chvíli mrtvá, vždyť přece nedýchala. Ale Art jí nějak předal svůj dech. Je požehnaný bohy dělat zázraky. Nesmíš mu ublížit. Budu mu zavázána až do konce svých dní. A ty…,“ zarazila se, protože se asi bála, jestli se na ženu neosmělila až příliš, „ty bys měl být taky, můj pane.“

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk.

Pak zúžil pohled.

„Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“

Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený.

„Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“

Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči.

„Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.

Předstoupil jsem těsně před něj. Byl jsem na pokraji nervového zhroucení a dalo sakra práci skrýt to.

„Mohu být opět upřímný, aniž bych se musel obávat tvého hněvu, pane?“

Zaváhal.

„Ty víš, že musíš.“

Dodal jsem si odvahu hlubokým nádechem.

„Jsem teď sice oficiálně tvým písařem, pane, ale pořád jsi nepřijal žádného zahradníka. Takže jsem z vlastní iniciativy stříhal tamten plot.“ Ukázal jsem tím směrem. „Žel bohům je dost daleko od jezírka.“

Opět trefa do černého. Poznal jsem na jeho potlačovaném úšklebku, že mi žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí.

„Pravý Říman – a patricij obzvlášť – musí uznat, když se zmýlí. Teda nemusí to uznávat zrovna před otroky…, ale tys mi zachránil dceru. Takže přiznávám, že jsem ti měl říct, že ploty již stříhat nemusíš. Zítra na toho někoho najmu. A za záchranu dominy Secundy ti děkuji, Arte. Jako odměnu dostaneš v domě vlastní ložnici.“

Připadal jsem si, jako bych přebíral klíče od samotného Kapitolu, kde sídlili bohové.

„Děkuji, domine.“

Ale euforii na mé duši vzápětí vystřídal ledový chlad.

„A teď mi přiveď Cassiu. Hned.“

Nasucho jsem polkl.

„Mohu se zeptat, co s ní zamýšlíš, pane?“

Už byl zase dokonale koncentrovaný.

„Ne že by ti do toho něco bylo, ale zaplatí za svou liknavost cenu nejvyšší.“

Zcela nečekaně jsem před ním padl na kolena. Nečekal jsem to ani já.

„Moc tě prosím, domine, ušetři ji. Poslední tři dny strachy ani nejedla a jen zpytuje své svědomí.“

Svým gestem jsem ho opět vyvedl z rovnováhy. Jako všechny přítomné v atriu.

Vzteky sevřel čelist.

„Arte, teď jsi u mě hodně stoupl na ceně. Ale varuju tě, neposer si to. Vstávej.“ Mírně do mě kopl. „Vstaň.“

Objal jsem jeho kolena.

„Nezabíjej ji, prosím. Nás otroků je tu málo a všichni táhneme za jeden provaz. Někteří otroci své pány nenávidí a v duchu jim přejí jen to nejhorší. Ale my bychom za tebe a tvou rodinu dýchali, pane. Staráš se o nás. Jsi přísný, ale spravedlivý.“

Drusilla, která postávala nejblíž, jen hlasitě zalapala po dechu.

Marcus mé ruce ze svých nohou setřepal.

„Co to má znamenat? Proč pro ni riskuješ všechno, co sis teď pracně vydobyl?“

Pomalu jsem vstal a řekl:

„Protože ona je moje rodina. Stejně jako tady Drusilla. A Porter. A Lucullus. Jediná rodina, kterou mám. A která je součástí tvé rodiny, pane. I když jen jako majetek. Proto.“

Marcovi se chvíli nedostávalo slov. A na malý okamžik – kratičký – to vypadalo, že ho přemohlo dojetí. Pak ale zvítězil nelítostný lovec, který chtěl alespoň nějakou kořist. Jakoukoliv.

„Dobře, Arte. Vše, co jsem ti dnes nabídl, máš už jisté. Ale vyber si. Buď Cassia zemře a tobě se absolutně nic nestane. Anebo ji ušetřím, ale oba vás zbičuju do krve.“

Málem jsem při těch slovech omdlel.

„Ale pane…“

Ten hlas nepatřil mně ani Drusille. Nýbrž domině.

Marcus se k ní ani neotočil, jen na ni výhružně ukázal prstem, aby mlčela.

„Tak jak se rozhodneš, Arte? Stojí ti tvá rodina za bičování?“

Rozplakal jsem se.

„Ano…,“ a mezi zuby jsem zdrtil slovo: „Domine.“

***

Oba jsme se vzlykající Cassiou museli odhalit záda a každý z jedné strany obejmout sloup na kolonádě. Takže jsme z jedné jeho strany měli tváře kousek od sebe. Třásla se jako osika.

„To zvládneme, holka,“ utěšoval jsem ji, i když jsem spíš sám potřeboval utěšit. „Když budeme mít kliku, tak omdlíme. A nebudeme si to pamatovat.“

Marcus už nás s bičem obcházel. Domina se schovala raději dovnitř. V atriu postávali pouze otroci. Všichni. Museli se přijít dívat.

Drusilla také plakala. Nikdy předtím jsem ji brečet neviděl.

„Mohl sis to odpustit, Arte,“ pronesl pán s nečekaným smutkem v hlase. „Každý dostanete pět ran.“ A nejprve šlehl mě a pak Cassiu.

Projela mnou oslnivě ostrá bolest, až jsem zařval a stejně jako nebožtík Petronius se počůral. A Cassia na tom byla určitě stejně.

Druhá rána pro oba.

Svezli jsme se do dřepu a buleli jak malé děti.

Třetí…, čtvrtá…, pak jsem ztratil vědomí.

***

Když jsem se probral, venku už byla tma. Ležel jsem na břiše v měkké posteli v nádherném pokoji osvětleném olejovými lampami. A někdo mi natíral záda. Asi Drusilla. Dala se do mě zimnice.

„Ještě to chvilku vydrž, Arte. Za chvíli tě přikryju.“

Zarazil jsem se. To nebyl Illin hlas.

Pomalu jsem otočil hlavu dozadu. Pekelně to pálilo. Sám dominus seděl na kraji lůžka a natíral mi záda hojivou mastí.

„Tohle je odteď tvůj pokoj. Nechám ti sem přinést všechny prázdné svitky v domě. A pero s inkoustem. Takže to bude i tvoje kancelář. Později ji dovybavím nábytkem, jaký budeš ke své práci potřebovat.“

Všechno to odříkával tak věcně a bez emocí.

Mlčel jsem.

Proto pokračoval:

„Nemohl jsem to přiznat před ostatními otroky, ale stejně jako má žena jsem ti nesmírně zavázán, Arte. Ani netušíš, jak těžko se mi to přiznává. Ale zasáhls mě na tom nejcitlivějším místě. Zachoval ses jako pravý statečný Říman. Děkuji ti za to. Od teď máš v mém domě výsadní postavení.“ Pak ale stejně dodal: „Na otroka.“

Mlčel jsem dál.

Poznal jsem na něm, že ho to rozčiluje.

„Ty ale víš, že jsem tě musel zbičovat, že ano? Jsem dominus. A patricij. Nemohl jsem před svou famílií ztratit tvář. A tou famílií myslím i otroky. Vlastně hlavně otroky.“

„Já vím,“ konečně jsem promluvil. No, spíš jen tak kuňkl.

Zaváhal a přestal mě natírat.

„Nenávidíš mě teď?“

Srdce se mi na vteřinu zastavilo.

„Když jsi mě bičoval, tak na chvíli ano, pane.“ Když chce upřímnost, má ji mít. Bez ohledu na důsledky. Najednou už mi bylo všechno jedno.

Znovu se krátce odmlčel.

„A teď?“

Nechal jsem ho chvilku v nejistotě.

„Natíráš mé rány, pane. Zajímáš se o to, co si myslím. Jak bych tě teď mohl nenávidět?“

Očividně byl s mou odpovědí spokojený.

„A nechám ti sem donést nějaké naučné svitky. Během tvé rekonvalescence se budu snažit nechtít rozesílat dopisy na všechny světové strany. Takže budeš mít čas studovat. Jsi můj písař, takže chci s tebou vést zasvěcené hovory o tom, co mě zajímá. A ty se mnou musíš držet krok. Rozumíme si?“

Marcus Vibius Drusus se právě pokusil vtipkovat? To asi musím ještě blouznit.

„Rozumíme, pane. Mohu se zeptat na Cassiu?“

Cítil jsem, jak trochu ztuhl.

„Je v pořádku. Odpadla po třetí ráně. Měl jsem vás k tomu sloupu přivázat. Moje chyba.“

„Aha… takže tys pak už nepokračoval, můj pane?“

Zaváhal.

„U ní ne. Nepřežila by to, což by bylo v rozporu s mým slibem.“

To už jsem se musel zapřít o lokty. Podíval jsem se mu do očí.

„A kolik ran jsem dostal já?“

Zatvářil se neurčitě.

„Pět. Jak jsem ti slíbil. Věděl jsem, že ty to vydržíš. Protože jsi chlap.“

Ucítil jsem příjemné mravenčení v podbřišku. Ale stejně jsem měl chuť dát mu pěstí.

„Tak to ti teda pěkně děkuju, pane.“

Po vteřině hrobového ticha jsme se oba rozesmáli.

Marcus vstal.

„Už jsi mě zdržel až dost. Na otroka. A jestli někomu jen cekneš o tom, že jsem ti z pocitu viny natíral rány, nasypu ti do nich sůl.“ V jeho očích pořád šibalsky jiskřilo.

Znovu jsem položil hlavu na polštář a zavřel oči.

„Samozřejmě, můj pane. Nic jiného jsem ani nečekal.“

A to už odcházel.

„A nesmíš mě znovu srát, jinak tě opět…“

„Zbičuješ, já vím, pane. Dobrou noc.“

A okamžitě jsem opět usnul.

S přihlouplým úsměvem na rtech.

VI.

Následující týdny byly nejkrásnější období v mém dosavadním životě otroka. Rány se mi zhojily, dost jsem toho načetl o filozofii, historii a geografii, aby se mnou mohl dominus vést hovory natolik zasvěcené, že mě nemohl zbičovat za hloupost, ha-ha.

Často jsem měl při nich pocit, že mě testuje a hodnotí. Zda jsem vůbec hoden toho, aby se mnou ztrácel svůj drahocenný čas.

A chodil za mnou jednou týdně souložit. Už z něj při tom nikdy netáhlo víno a přišlo mi, že už to nebylo jen o vypuštění semene, ale že jsem se naučil přivést ho ke skutečnému orgasmu. Při obdělávání mé zadnice jsem se snažil více synchronizovat naše pohyby. A když mi ho strčil do úst, hladil jsem a mírně drtil jeho varlata, protože jsem zjistil, že to tak má rád.

A on mě za to vždycky potom zalehl svým mohutným tělem a mučivě pomalu mi to udělal rukou. Ale kdykoliv opustil mé lože, veškeré něžnosti ustaly. Žádné mazlení, líbání nebo jen letmé dotyky. Na to on moc nebyl. Alespoň od muže. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se s tím smířil – takových 1957 let, tedy do vaší současnosti. Takže popravdě – nesmířil jsem se s tím nikdy. Kdykoliv jsme se míjeli v atriu – nebo nedej bohové v nějakém těsném prostoru – měl jsem sto chutí na něj skočil a vlepit mu pořádnou pusu. To by ovšem vyletěl z kůže. A mě by z ní stáhl.

Přes jeho nesnesitelně pedantskou povahu jsem ho miloval každý den víc a víc. A myslím, že mu to dělalo dobře. Že ho někdo tak moc miluje.

Ve vaší době by takový specifický vztah mezi muži nebyl možný – to je mi jasné. Obzvlášť, když jednoho primárně přitahovaly ženy. Ale tady jsme byli v Římě v té nejuvolněnější možné epoše dějin. A Marcovo libido bylo neukojitelné. Myslím si, že kdyby nebyl vážený patricij, ale chudý pastýř, tak ve stáji prcá ovce.

V mém světě to ženy vůbec neměly jednoduché. Muži je sice milovali, ale taková láska byla brána jako samozřejmost k založení rodiny. Nic posvátného v tom nebylo. Protože žena se nacházela v hierarchii hluboce pod mužem. Někteří zhýralci u Neronova dvora dokonce tvrdili, že kromě vulvy je ženské tělo naprosto nezajímavé a za opravdu dokonalé se považovalo pouze to, které patřilo zdravému silnému muži. Tak to prostě tehdy bylo.

Zrovna jsme jedno lenivé letní odpoledne leželi nazí v mé posteli a opření o loket si povídali, hlavy u sebe. Jednu svou nohu přehodil přes tu moji. Měl je obě pokryté černými chlupy tvrdými jako žíně. Tohle majetnické gesto mě vždycky vzrušilo a dojalo zároveň.

Něžně jsem ho pohladil po hladce oholené tváři.

„Je všechno v pořádku, můj pane? Dneska mi přijdeš ještě méně výřečný než obvykle.“

Tajemně se pousmál.

„V Římě je teď dost hutná atmosféra. Něco visí ve vzduchu. Lidi se začínají proti Neronovi bouřit.“

„A hrozí ti něco?“ vypadlo ze mě.

Trochu se zarazil.

„Lichotí mi, že tě první napadly obavy o mou bezpečnost. Ani domina, ani Drusilla mě nemilujou tak jako ty.“

„Samozřejmě. Položil bych za tebe život. Celý Řím mi může být ukradený. Hlavně že ty budeš v pořádku.“

„Jistěže budu. Nemám s Neronem nic společného.“

Zakabonil jsem obočí.

„Taky si myslíš, že to on nechal město před čtyřmi lety zapálit? Ještě teď mám v živé paměti, jak ses zapojil do hašení a záchranných prací, i když se oheň našemu domu vyhnul. Byl jsi pro mě nefalšovaným hrdinou.“

Nečekaně strnul.

„Tvá slova hraničí s vlastizradou.“

„To bych napřed musel být římským občanem. Ale já jsem Armén. Navíc otrok. Tak jakápak vlastizrada, pane?“

Jemně mi zatlačil do hrudi hřbetem dlaně, aby mě povalil na záda, a celého mě zalehl. Vždycky mě tím spolehlivě vzrušil. A přidusil samozřejmě.

„Začínáš si nějak vyskakovat, otroku,“ pronesl něžně. „Asi ti přistřihnu křidýlka.“

Nasucho jsem polkl.

„Slibuješ, pane?“

Zaváhal.

„Kde se v tobě bere tolik lásky, Arte?“

Dech se mi úžil.

„Považuješ to za slabost, že?“ V koutku oka se mi zaleskla slzička.

„Kdybys byl římským občanem, tak určitě. To bys sice mohl prcat mladé kluky, ale vždycky bys musel být ten aktivní. A mít je jen pro zábavu. Skutečná zamilovanost do muže slabostí je, Arte. A to jak u ženy, tak i u jiného muže.“

„Tak to je dobře, že římským občanem nejsem, pane. Otrok si může milovat, koho chce, ne?“

„Přesně tak. To jediné může bez svolení.“ A políbil mě. Ne na ústa, ale na krk. Věděl, že mě to přivádí k šílenství. Zachvěl jsem se.

„Je ti zima?“ zeptal se mě zlomyslně.

„Je mi nádherně. Nikde bych nechtěl být raději než tady.“

„Musím tě pochválit. Už dlouho jsi mi nezvedl tlak a nedal jsi mi žádnou záminku tě trestat.“

„No… já myslel, že jsem ti zvedl tlak asi před půl hodinou, když jsi stříkal jako tur, pane.“ A jejej. Hned jsem se kousl do rtu. Tak tohle mi tak snadno neprojde.

Marcus celý ztuhl. A já taky. Po všech stránkách.

„Tak ty si chceš hrát na hrdinu, jo? A provokovat mě?“ Snažil se tvářit naštvaně, ale moc se mu to nedařilo. „Za to tě ošukám tak, že si týden nesedneš.“

A s neuvěřitelnou lehkostí mě přetočil na břicho.

***

Později toho dne si mě nechal zavolat do svého tablina. Že by byl zase při chuti? Anebo potřebuje něco napsat? Měl jsem pravdu jen napůl.

Seděl za svým stolem, když mi oznamoval:

„Vydáš se teď do domu Lucia Furia Varra. Stejně jako on mi půjčoval Hyllana, slíbil jsem, že mu budu půjčovat tebe. Potřebuje nadiktovat pár dopisů.“

Měl jsem Lucia fakt rád. Vždycky byl na mě hodný a zastával se mě. Ale zjistil jsem, že se mi od Marca moc nechce. Dokázal mi chybět, i když byl v domě, ale v jiné místnosti než já. A teď jsem se měl vydat dva kilometry daleko od něj do Via Lata.

No, když máknu, zvládnu to za dvacet minut. Doufám, že těch dopisů nebude moc. Chtěl bych být do tmy doma.

„Samozřejmě, domine,“ odpověděl jsem poslušně.

Marcus zaváhal.

„A tohle mu ode mě předej.“ Podal mi nějaký svitek. Zapečetěný.

„Jistěže. Budu se snažit být brzy zpátky.“

„To nezáleží na tobě,“ zamračil se a gestem ruky mě propustil.

Vydal jsem se tedy na sever rušnou ulicí Via Lata k Luciově honosné vile. Otevřel mi mladý černoch. Nikdy předtím jsem černocha neviděl. Ale slyšel jsem o nich. Uvedl mě do tablina Lucia Furia Varra.

Sympatického zrzka jsem zastihl v pololeže na divanu, jak si něco čte. Zvedl ke mně zrak.

„Á, náš librarius dorazil. Vítám tě, Arte. Art se jmenuješ, že ano?“

„Přesně tak, domine. Můj pán tě zdraví a posílá tady tento svitek.“ A podal jsem mu ho.

Zvědavě ho otevřel a přečetl si ho. Dvakrát za sebou. Potom se tajemně pousmál a změnil téma.

„Posaď se za můj stůl a chop se pera. Čeká nás kupa práce.“

Sakra, zaklel jsem v duchu, ale posadil se jako poslušný otrok.

„Pokud máš hlad, můžu ti nechat přinést nějaké jídlo,“ nabídl mi.

„Nebude třeba, pane. Ale děkuji za tvou laskavost.“

Napsal jsem mu tolik dopisů, až mě z toho bolela ruka, a ke své nelibosti zjistil, že se už venku stmívá.

„Pokud už nic dalšího nepotřebuješ, domine, vydám se domů,“ zkusil jsem to.

Lucius se zamračil.

„Nesmysl. Řím po setmění není moc bezpečné místo. Přespíš u nás. To je bez diskuze. Moje žena by asi vyletěla z kůže, kdybys večeřel s námi, ale připravím ti ložnici a nechám ti tam nějaké jídlo přinést.“

Byl jsem v pasti. A bláhově se odvážil doufat, že v tom svitku stálo něco jako: Příteli, pokud budeš Arta zdržovat, nebo se ho jenom dotkneš, zabiju tě a vypálím ti celý barák. Vlastně by to docela odpovídalo Marcově povaze. Ale to by mě musel milovat. Což nemiloval. Ale byl jsem jeho oblíbená hračka. Tak snad mi v tomhle domě nic nehrozí.

Moje ložnice byla náležitě luxusní a večeře výborná. A když otroci odnesli nádobí, zhmotnily se všechny mé obavy.

Lucius vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Marcus si tě velice považuje, Arte. Prý jsi chytrý, pohotový a vládneš břitkým humorem.“

Seděl jsem na posteli a byla ve mně malá dušička.

„Děkuji za taková slova, domine.“

Začal se pomalu přibližovat.

„To bys měl poděkovat spíš svému pánovi. A taky jsi údajně nepřekonatelný v posteli.“ Najednou měl nebezpečně chlípný výraz, což mi k němu prostě vůbec nesedělo. „Takový chvalozpěv na otroka, obzvlášť z Marcových úst, samozřejmě vzbudil mou zvědavost.“ A to už se tyčil nade mnou. „Polož se na záda,“ poručil mi.

Byl rozložité statné postavy jako většina legionářů a vedle něj jsem vypadal jako slabé zranitelné zvířátko.

Srdce mi div nevyskočilo z hrudi.

„Prosím za odpuštění, domine, ale… ale já nemohu.“ Oči se mi začaly lesknout.

Lucius překvapeně zamrkal.

„Kdybys mi nenapsal deset dopisů, tak tě podezírám, že tvoje latina potřebuje ještě vypilovat. A žes mi nerozuměl.“ Mátlo mě, že to nevyznělo naštvaně jako třeba u Marca. Spíš to vypadalo, že se mnou hraje nějakou hru.

„Můj… můj pán ti asi taky řekl, že mě přitahují muži,“ odtušil jsem. „A ty jsi jeden z nejpřitažlivějších Římanů, co jsem kdy viděl, domine. Ale…“

„Ale?“ zvedl významně obočí.

Hlasitě jsem polknul.

„Ale moje tělo i srdce patří Marcovi Vibiovi Drusovi. Nedokážu se dobrovolně oddat jinému muži. Nepostaví se mi.“

Lucius si zcela nečekaně klekl, takže byl skoro v úrovni mých očí.

„Arte, pokud si tě budu muset vzít násilím, nechám tě zbičovat. Kdybych zabil jiného otroka než svého, musel bych Marcovi platit vysoké reparace. Ale trestat tě můžu. A udělám to, když budu muset. Nerad, ale udělám.“

To už jsem bulel jako želva. Další bičování určitě nepřežiju.

„Můj osud je ve tvých rukou, pane.“

Zaváhal.

„Takže po dobrém to asi nepůjde, co?“ Najednou měl nevěřícný výraz. „Každý otrok se bojí biče. Každý. Copak ty nemáš žádný pud sebezáchovy? Tolik svého pána miluješ?“

Utřel jsem si slzy hřbetem dlaně. Nenáviděl jsem je. A nenáviděl jsem Lucia Furia Varra.

„Tolik. A ještě víc.“

A i v jeho oku se něco zalesklo. Alespoň se mi to zdálo.

„Závidím mu, že našel někoho takového.“ A bez dalšího slova se zvedl a opustil místnost.

Schoulil jsem se na posteli do klubíčka a čekal na jeho návrat s bičem v ruce.

A Lucius se skutečně brzy vrátil. Ale místo biče držel další zapečetěný svitek.

„Můžeš jít domů, Arte. A tohle předej Marcovi.“

Ty dva kilometry jsem uběhl v rekordním čase. Už byla noc a všude v atriu plály olejové lampy. Kromě Portera jsem nikoho nepotkal, takže jsem zapadl k sobě do ložnice a švihl sebou o postel.

A proplakal se do neklidného spánku.

VII.

Ráno mě vzbudil samotný dominus. Sedl si na kraj postele a zatřásl se mnou.

„Co děláš doma? Porter říkal, že ses vrátil ještě před půlnocí.“

Rozlámaně jsem se na lůžku posadil. A při vzpomínce na včerejšek se mi udělalo špatně od žaludku. A Marcova tak těsná blízkost mi na klidu taky moc nepřidala.

„Copak tys věděl, kolik dopisů potřebuje Lucius napsat, pane? Nebo jsi automaticky předpokládal, že se vrátím až dnes?“

Marcus se mírně odtáhl.

„Nechal ti pro mě nějaký vzkaz?“

Hrábl jsem po svitku na mém nočním stolku.

„Tady ho máš, domine.“

„Proč jsi mi ho nepředal už včera?“

„Bál jsem se tě rušit tak pozdě.“

Zvědavě ho otevřel. Po jeho přečtení se na mě podíval. S jistým ohromením.

„Tak ty ses vzepřel jinému dominovi?“ zeptal se mě nevěřícně.

„Kdyby Lucius chtěl, vzal by si mě násilím. Ale neudělal to. Pustil mě.“

„A víš proč?“

Zarazil jsem se.

„Nevím.“

Marcus se na pár chvil zamyšleně odmlčel, než mi odpověděl.

„V prvním svitku jsem ho přátelsky žádal, aby tě zprznil. Ale ne hrubě – a vypsal jsem mu, jak to máš v posteli rád. Chtěl jsem, ať máš co nejmíň traumatický zážitek. Ale ani na vteřinu jsem nepochyboval, že k tomu nedojde. Jen jsem byl zvědavý, zda se mu kvůli mně odvážíš vzdorovat a jak dlouho.“

Ohromeně jsem na něj vykulil oči.

„Takže celé jsi to zinscenoval jenom proto, aby sis ověřil mou oddanost, pane?“

Jen mávl rukou.

„Ale kdeže. Na intriky jako na Neronově dvoře fakt nemám čas ani náladu. Lucius opravdu potřeboval napsat ty dopisy. Tak mě napadlo, že toho využiju a vyzkouším tvou odvahu. Jestli ta tvá slova o lásce ke mně nejsou jen plytké kecy. A já fakt nesnáším plytké kecy. Nic ti nehrozilo. Maximálně pořádný orgasmus. A Lucius je v tom skutečně dobrý. Na jedněch orgiích jsme soutěžili v tom, kdo z puera vyždímá co nejvíc spermatu. Ten Luciův naplnil malý pohár, než rozkoší omdlel. Já dostal takového malého chcípáčka, který měl ze mě takový vítr, že mu sotva stál.“

Vůbec jsem netušil, co si o takovém experimentu mám myslet. A na vteřinu zalitoval, že jsem Luciovi nepodlehl. Na vteřinu. Spíš jsem záviděl tomu chcípáčkovi.

„A mohu se zeptat, co ti Lucius odpověděl?“

„Číst přece umíš.“ A svitek mi podal.

Stálo tam: Marcu, tvůj puer tě miluje víc, než si myslíš. Nenechal na sebe sáhnout a já neměl to srdce v té komedii pokračovat. Máš sakra kliku, kamaráde. Co bych já dal za to, kdyby mě někdo v této hnusné povrchní době tak moc miloval. Važ si ho. A taky jsem si všiml ran od biče na jeho zátylku. To ses mi nepochlubil. Nikdy bych si nedovolil kecat ti do chodu domácnosti, ale pokud bičuješ někoho takového, tak jsi vůl. Ale stejně tě mám rád. Ať tě bohové provázejí.

Zaplavila mě hotová tsunami dojetí. A opět jsem začal Lucia vidět v tom nejzářivějším světle.

Vrátil jsem svitek dominovi.

„Napsal to moc hezky. A bez jediné pravopisné chyby. Ten písaře na rozdíl od tebe, pane, ani nepotřebuje.“

Marcus se hned celý naježil, ale když viděl oceán něhy v mých očích, jen se pobaveně ušklíbl.

„Každý nemůže být poeta, ne?“ Pak ale trochu zvážněl. „Kdybych byl na jeho místě já, bez sebemenšího zaváhání tě zmrskám tak, že bys půl roku spal na břiše.“

„Tak o tom jediném absolutně nepochybuji, můj pane.“

Fakt jsem o tom nepochyboval.

Zhluboka se nadechl.

„Ale jsem rád, žes byl tak zásadový. Moc rád. V takovém míře jsem to nečekal. Fakt jsem myslel, že ze strachu podlehneš. Znovu jsi mi ale dokázal, že na tebe jediného se můžu ve svém domě kdykoliv spolehnout. Radši bys zemřel, než abys mě zradil… Víš, celý život jsem byl já ten, kdo někoho chránil. A je nečekaně příjemná změna vědět, že mi někdo kryje záda. To dělá třeba i Lucius. Jeho motivací je přátelství, čehož si moc vážím. Taky jsem po něm pojmenoval prvorozenou dceru. Ale láska jako štít, to je prostě nejvíc, Arte.“

Z jeho slov se mi trochu zatočila hlava.

„No, já bych řekl, že trochu poeta jsi, pane.“

„Za to můžeš ty,“ vytkl mi čtverácky. „Máš na mě špatný vliv.“

Skousl jsem si spodní ret.

„Mohl bych tě namasírovat, domine?“

Trochu odtáhl hlavu.

„Jak tě napadla tak brzy po ránu zrovna masáž?“

„No, včera to se mnou trochu emočně zamávalo. A asi bych potřeboval obejmout. Ale ty na takové věci mimo sex moc nejsi, pane. Tak aspoň při masáži bych se tě mohl beztrestně dotýkat.“

Pobaveně se zamračil.

„Nemůžeš se nabažit mého těla, co? To každého ješitného padesátníka vždycky potěší.“

„Přesně tak,“ přiznal jsem se bez sebemenšího studu. „Jsi jako obživlá mramorová socha, pane.“

„No, byl bych sám proti sobě, kdybych takovou nabídku odmítl.“ Vmžiku si sundal tuniku a položil se vedle mě na břicho.

Žel bohům jsem neměl po ruce žádný masážní olej, tak jsem si na něj jen obkročmo sedl a začal hníst jeho ztuhlá ramena.

„To je stejně dobré jako sex,“ zavrněl do polštáře.

Měl opravdu krásnou postavu. Přirozeně svalnatou, pevnou a chlupatou i na zádech. Byla radost se ho dotýkat. Přešel jsem níž na jeho lopatky. Měl na nich staré jizvy po meči.

Neodolal jsem a jednu jizvu políbil.

„Co to děláš?“ zeptal se mě tiše se zavřenýma očima.

„Bolelo to hodně, pane?“

„Život vojáka bolí, Arte. Vlastně mi ji udělali tvoji lidé. Ne každý římskou armádu vítá jako své osvoboditele.“

Na to jsem nevěděl, co říct, tak jsem raději mlčel a pokračoval v masírování. Moji lidé, rezonovalo mi pořád v hlavě. Kdyby jen tušil, jak moc mám s tím arménským odbojem společného… Zaťal jsem pěst a mírně přejel po jeho páteři. No, myslel jsem, že mírně…

Zasténal.

„V pořádku, pane?“

„V naprostém,“ zabručel do polštáře. „Jen koukám, jakou máš sílu.“

A to už jsem hnětl jeho hýždě. Měl jsem erekci jako kráva.

„Jestli mi ho tam šoupneš, zabiju tě,“ varoval mě pořád se zavřenýma očima.

„Neboj, pane,“ uklidnil jsem ho se smíchem. „Dobře vím, že Říman musí být vždycky ten aktivní. Sice mě to napadlo, ale neodvážil bych se.“

„Jen aby. U tebe člověk nikdy neví.“

A to už jsem masíroval jeho nohy s velkými chodidly. Chloupky měl i mezi prsty. Pokud se na mě dneska nevrhne, vyhoním si ho tak pětkrát.

S obličejem pořád zabořeným do polštáře jen natáhl pravou ruku vodorovně s postelí.

„Pojď ke mně.“

Na nic jsem nečekal a pod jeho paží podklouzl vedle něj. Objal mě a jen mírně naklonil hlavu ke mně.

„Ještě včera jsem tě s ledovým klidem poslal Luciovi jako kus masa. Oblíbil jsem si tě, ale do dnešního rána tě pořád bral jako živý majetek. Ale máš takový zvláštní dar odzbrojit mě svou nevinností. A ještě nevím, jak moc se mi to líbí. Jestli se tě dotkne někdo cizí, rozpářu mu břicho. A jestli se ty dotkneš jiného muže, rozpářu ho tobě, rozumíš?“

Skoro jsem se dojetím znovu rozplakal. Sice mě člověk jako on nedokázal nikdy milovat, ale taková slova od drsného vojáka měla úplně stejnou váhu jako vyznání lásky.

Políbil jsem ho na rameno.

„To se nikdy nestane, domine.“

***

Na druhý den mi začala drezúra. Ale jiná, než si myslíte. Po snídani si mě opět nechal zavolat do svého tablina. Zaujal jsem své obvyklé místo naproti jeho stolu.

„Včera jsem si na tobě všiml, že když chceš, dokážeš vyvinout docela sílu. To se mi líbí. Začnu tě trénovat. Jedinou devízou tvého těla je zatím jen a pouze mládí. I to dokáže být rajcovní, ale písaři obecně nemívají moc atletická těla. Nechci, aby se z tebe stala kancelářská měchuřina.“

A jejej. To zavánělo nějakou dřinou. A to já nerad.

„Asi nemám moc na výběr, co, pane?“

Pohodlně se opřel a trochu zlomyslně odvětil:

„Tys nikdy neměl na výběr, Arte. Ale ne proto, že jsi otrok. I když kvůli tomu vlastně taky. Ale demokracie u tebe moc nefunguje. Někdy jsi poněkud drzý, což se mi zatím líbí. Zatím. Ale musím si tě trochu srovnat do latě, jinak mi zvlčíš.“

Zářil jsem při těch slovech jako sluníčko. Znělo to prostě dost sexy.

„Vynasnažím se nezvlčet, domine.“

Ztuhl.

„Děláš to zas.“

Hrklo ve mně.

„A co, pane?“

„Zkoušíš své mantinely. Odpoledne ti dám co proto. To si piš.“

To už jsem měl regulérní erekci.

Ale ten den úplně zbytečnou. Marcus mě začal trénovat. Vlastně trénoval spíš sám sebe, já jsem mu sloužil jako takový sparing partner. Ale žel bohům se ode mě očekávalo, že s ním budu držet krok. U jezírka jsme denně klikovali, dřepovali, házeli si medicinbalem, učil mě s mečem…

Po prvním takovém tréningu jsem dostal svalovou horečku a celou noc se na své posteli klepal. A po druhém vlastně taky. Zlomilo se to nějak po týdnu. Pořád jsem byl vždycky utahaný jako pes, ale už svaly tolik nebolely.

Po měsíci se rozhodl, že k tomu přidáme i plavání v jezírku.

To už jsem se musel ozvat. Oddychovali jsme zrovna po sérii kliků na trávě, hruď se nám leskla potem.

„To bude trochu problém, domine.“

Zapřel se v sedě o levou ruku. Asi proto, aby tu pravou měl volnou k případnému škrcení.

„Proč zase?“ zahučel varovně.

„Já… já neumím plavat,“ přiznal jsem se trochu zahanbeně.

Zamračil se.

„Tomu nerozumím. Vždyť jsi přece skočil do vody pro Seci. Tys věděl, jak je jezírko hluboké?“

„No… doufal jsem, že moc hluboké nebude. Ale nebyl jsem si jistý.“

Zalapal po dechu.

„Takže tys skočil po hlavě do vody… bez rozmyslu? Jen proto, abys mi zachránil dceru?“

„Samozřejmě. Nebyl čas si to promýšlet. Můj táta měl vždycky takové úsloví, nebo spíš radu do života: Skoč. Křídla roztáhneš cestou.“

Marcus na mě několik vteřin neurčitě zíral.

„Asi mě nikdy nepřestaneš překvapovat, Arte. Člověk by tě na první pohled hned zaškatulkoval jako submisivního sraba. Ale ty se vůbec nebojíš riskovat. Napřed Seci… a pak ses nechal dobrovolně zbičovat jenom proto, abys zachránil něčí život. Tohle… tohle otroci přece nedělají.“ Najednou mi přišel – já nevím, zmatený. A trochu dojatý. „Takhle se chová pouze Říman.“

„Nebo Armén. Málo znáš můj lid, pane.“ Hlasitě jsem polknul. „Víš vůbec, co dělal můj otec předtím, než jsi nás odvle—“ hned jsem se opravil, „než jsme se stali tvou kořistí… a tys z něj udělal zahradníka?“

Najednou poznal, že se mu odpověď nemusí moc líbit.

„Když jsem se ho ptal, co umí, řekl mi, že rozumí květinám.“

Povzdechl jsem si.

„To jo. Kytky měl vždycky moc rád. Ale rozhodl se splynout v davu s ostatní tvou… kořistí. Bál se, že nás zabiješ, když se dozvíš pravdu.“

To už se na mě díval dost vyděšeně.

„Jakou pravdu, Arte?“

„U nás jsem byl šlechtic s titulem nakharar. Nevím, jak bych ho přeložil do latiny. Nejblíže tomu má provinční místodržitel. Takový místokrál. Byl jsem tátův jediný dědic. A taky jsme měli otroky. Mohli jsme je trestat, ale ne zabíjet jako tady v civilizovaném Římě. Ale pak tvá centurie vyplenila mé město… a zbytek už znáš.“

Nikdy předtím jsem neviděl Marca Vibia Drusa tak bezradného. Měl všeobecný přehled, ale ne z knih. Spíš proto, že toho dost procestoval a zažil. Ale jinak to byl pragmatický materialista, který měl rád jednoduché věci.

A aristokratický otrok do jeho jednoduchého světa absolutně nezapadal.

Myslím, že od toho dne začínal mít problém na mě nahlížet jako na otroka.

Ale o pár dní později už měl můj pán úplně jiné starosti než mě.

VIII.

Červen toho roku byl pro mnoho Římanů zlomový. A vlastně pro zbytek světa taky. Proběhl Marcem avizovaný převrat a ten šílenec Nero uprchl z paláce. Na útěku ho jeho přátelé a stoupenci postupně opouštěli jako krysy potápějící se loď. Až zůstal úplně sám. Chvíli se skrýval u jednoho patricije na statku kousek od Říma, dokud ho ta hrstka „věrných“ psychologickými manipulacemi nepřesvědčila vykopat si hrob a zapíchnout se dýkou.

Dobrá práce, chlapci, bylo první, co mě napadlo, když jsem se o tom dozvěděl.

Po jeho smrti nastalo v Římě poměrně turbulentní období plné nejistoty a změn. Kupodivu se více z nových pořádků těšili patricijové a senátoři než prostý lid, který dokázal těžit z Neronových výstřelků. A teď se obával, aby nepřišel někdo daleko horší.

Novým císařem se stal jednasedmdesátiletý Servius Sulpicius Galba, ale jeho vláda neměla dlouhého trvání. Po pouhých sedmi měsících byl zavražděn přímo na fóru, čímž byla říše vržena do chaosu občanské války. Následující rok vešel do dějin jako rok čtyř císařů.

Ale tohle všechno jsme měli teprve před sebou…

U nás se krátce po Neronově smrti bujaře slavilo. Marcus uspořádal ve svém domě opulentní hostinu, na kterou sezval asi padesát přátel, včetně Lucia samozřejmě. Někteří ctihodní patricijové dorazili se svými manželkami, jiní s ancillami a další se svými puery. Zatímco se naši pánové opíjeli, klidně jsme si mohli vyměňovat pikantní historky z jejich ložnic a hlavně fígle, jak se udržet v jejich ctěné přízni.

Ale na plané tlachy jsem nikdy moc nebyl. Raději jsem v kuchyni pomáhal Lucullovi, který stejně jako obě naše otrokyně brutálně nestíhal.

Před půlnocí nahlédl do kuchyně zamračený Marcus.

„Tady jsi! A já tě hledám všude možně. Co tady sakra děláš, Arte?“

Celý jsem ztuhl. A držel zeleninovou mísu před sebou jako štít.

„Pomáhám, pane. Je nás tu málo.“

„A kde je kruci ten zahradník, co jsem přijal místo tebe?“

„Andreas?“ No, přijal… Marcus koupil nového otroka, takového řeckého opáleného playboye, který dal pojmu narcis úplně nový význam. Když se pán nedíval, pořád někde chytal bronz a proháněl děvčata. Ale zase, abych mu nekřivdil, o zahradu se staral daleko lépe než já. „To nevím, domine. Napřed nám tu pomáhal taky, ale už pár hodin jsme ho neviděli.“

Marcus naštvaně sevřel čelist.

„Jdu ho najít, aby tě vystřídal. A pak hned za mnou přijď.“

Sakra, to se mi ale vůbec nechtělo. Neměl jsem rád tyhlety snobárny.

Andreas se ve dveřích zjevil do pěti minut. A vypadal poněkud otřeseně.

„U Dia, nevíte, co to do domina vjelo? Seřval mě jak psa. A přitom jsem jen bavil jeho návštěvu.“

Určitě nějakou prsatou návštěvu, hádal jsem v duchu.

„Co se divíš. Vždyť ho přece znáš,“ snažil jsem se ho trochu utěšit.

„Tobě se to mluví,“ odfrkl si a projel si prsty svou bohatou černou kštici. Vyrýsoval se mu při tom jeho trénovaný biceps. Obě naše otrokyně po něm slintaly, ale v mých očích vypadal jako nevyzrálý fracek. Vedle Marca tak vypadali všichni muži. Stoupl si vedle mě a pokračoval: „Ty jsi jeho favorit, Arte. Ještě jsem neviděl, že by na tebe zvýšil hlas.“

Ale Drusilla se rozhodla zvýšit mou reputaci v Řekových očích, stoupla si za mě a mírně stáhla mou tuniku. Většina ran na zádech už nebyla ani vidět, jen na zátylku se mi jedna tehdy trochu zanítila. A hojila se pomalu.

Andreas jen zalapal po dechu.

„Tak vidíš,“ řekla Drusilla. „Art si všechna privilegia bolestivě vykoupil.“

„To… to jsem nevěděl,“ vykoktal. „Hele, já tě vystřídám. Stejně máš jít za ostatními do peristylu.“

Tak jo. Asi to bylo nevyhnutelné. Ale ve dveřích mě zastavila Andreasova slova, která si utrousil spíš sám pro sebe:

„A to jsem si myslel, že když mu podržím, bude na mě hodnější.“

Celý jsem okamžitě strnul.

A on si toho všiml.

„Co koukáš tak překvapeně? Jsi tu prý přes pět let, tak přece musíš vědět, že nás tady snad kromě Luculla prcá všechny. A Cassiu nejdýl. Tohle je už má třetí famílie, ale všude je to stejné. Každý ctihodný Říman obtáhne všechno, co mu patří – někteří včetně dobytka ve stájích.“

V hlavě mi nepříjemně tepalo a nedostávalo se mi dechu. Takže všechno bylo jinak. Vůbec jsem nebyl v tomto domě něčím výjimečným. Ale byl jsem jen dalším v dlouhé řadě Marcových milostných povyražení. Samozřejmě. Jak jsem mohl být tak naivní? Jsem blbec, blbec, blbec.

Drusille stačil jediný pohled a hned věděla, co se mi honí hlavou.

„Nevšímej si ho, Arte. Tys to z nás dotáhl regulérně nejdál. Tak už běž, ať ho zbytečně nenasereš.“

Beze slova jsem se vyřítil ven do nočního peristylu osvětleného olejovými lampami. Davy kolem sebe jsem vůbec nevnímal.

„Arte!“ zaslechl jsem jeho hlas někde za sebou. „Konečně. Pojď sem. Představím tě několika lidem.“

Sotva jsem ho vzal na vědomí.

„Arte!“

Najednou stál za mnou a bolestivě mě stiskl za paži. Fakt to bolelo.

Těch pár hostů, co postávalo kolem nás a prázdně tlachalo, při tom gestu úplně oněmělo. Dotknout se otroka jinak než při výprasku nebo sexu bylo… přinejmenším neobvyklé.

A strach z trestu mě konečně probral. Jako vždycky. Prudce jsem se otočil a sklonil hlavu.

„Omlouvám se, domine. Neslyšel jsem tě. Nezlob se, prosím.“

Marcus mě se zamračeným výrazem konečně pustil.

„Co je to s tebou?“ sykl.

Srdce mi mlátilo jako splašené.

„Nic, pane. Jsem… byl jsem jen unavený. V kuchyni jsem se nezastavil.“

A on dál tlumeně pokračoval:

„Pamatuješ na naši úmluvu ohledně lhaní?“

A má mě. Nezbývalo než mlčky přikývnout.

Zúžil pohled a už dostatečně nahlas pronesl:

„Pojď se mnou do tablina. Potřebuju senátorům ukázat jedny svitky, ale pochybuju, že bys je našel.“

Za chvíli se za námi prudce zavřely dveře jeho pracovny.

Stoupl si přede mě s rukama v bok.

„Tak ještě jednou. Co je to s tebou? Vypadals jako v deliriu.“

Do málokterých dialogů s ním se mi chtělo tak málo jako do tohoto.

„Když ti to řeknu, budeš pohrdat mou naivitou, pane.“

Ta slova ho trochu rozhodila.

„Já… vůbec ti nerozumím.“

„Ty… ty víš, co k tobě cítím, pane…“

Zaváhal.

„Jistěže. V tomhle domě to ví asi každý. Teď ale není vhodný čas pitvat se v citech, Arte. Mám tu hosty, jestli sis nevšiml.“

„Promiň, domine. Jen jsem chtěl odpovědět na tvoji otázku.“

Znovu krátká pauza.

„Tak mluv.“

„Já… nevěděl jsem, že tvé lože navštěvují i ostatní otroci.“ Opět se mi do očí draly slzy. Nenáviděl jsem se za to. „To je celé, pane. Nic, co by stálo za řeč. Opravdu. Jen… na všechno, co se týká tebe, jsem někdy… přecitlivělý. Jsem prostě blbec.“

Dlouho na mě zamyšleně hleděl.

„Je to mé právo, Arte. Nebudu se ti z toho zpovídat. A už vůbec ne se za to omlouvat.“

Bylo to zvláštní, ale tohle jeho prosté prohlášení způsobilo, že jsem se na něj už nedokázal zlobit. Někdy se holt vznáším v oblacích a potřebuju někoho, kdo mě pevně postaví nohama zpátky na zem. Někoho, jako je Marcus.

„Samozřejmě, můj pane. Prosím, pokud můžeš…, zapomeň na tento náš rozhovor. Já se o to budu snažit do konce života.“

A on znovu udělal tu nejneuvěřitelnější věc, jakou jsem si dokázal představit. Objal mě a položil svou těžkou hlavu na mé rameno.

„Mám své otroky na práci a na sex. Ne proto, aby mi dělali společnost, když je mi smutno a když mám pocit, že mě nikdo nemá rád. Na to mám tebe, Arte.“

Podíval se mi do očí, dlaní něžně uchopil můj krk a políbil mě. Napřed opatrně na ústa. Pak znovu. A to už mě regulérně líbal.

Propadal jsem se někam do hlubin Tartaru, kde jsem umřel a znovu se narodil.

Ani po tom neskutečném polibku můj krk nepustil.

„Rozptýlil jsem trochu tvé chmury, Arte?“

Tak tak se mi podařilo polknout.

„Naprosto. Tím nejkrásnějším způsobem, pane.“

Chvilku vypadal, že svádí nějaký vnitřní boj. Nakonec poodešel ke svému stolu, na který si sedl čelem ke mně.

„Když budeme sami dva, smíš mi říkat jménem.“

Taková nabídka mě přinejmenším šokovala.

„To… to přece nemůžu, domine…“

„Ale můžeš. Já jsem totiž na rozdíl od tebe podvodník. Když mi bylo dvacet, moje matka se mi na smrtelné posteli přiznala, že svého muže, toho váženého senátora, podvedla s jakýmsi řeckým otrokem. Proto moc jako Říman nevypadám. V žilách mi žádná patricijská krev nekoluje. Nikdy jsem jí to neodpustil. Proto jsem vstoupil do armády. Chtěl jsem si své nynější postavení zasloužit. Takže jsem synem otroka, zatímco ty jsi skutečný šlechtic. Ať mi nikdo netvrdí, že bohové nejsou ironičtí bastardi.“

Z jeho přiznání se mi trochu zatočila hlava. To prostě nevymyslíš. Větší životní ironii jsem si už nedokázal ani představit.

„Ví to někdo další, pane…, tedy Marcu?“ Poprvé jsem nahlas vyslovil jeho jméno a řeknu vám, že mi to parádně zamávalo s tlakem.

Zaváhal.

„Jenom my dva. Jak jsem ti už řekl, má matka je mrtvá. Takže jsem ti právě dovolil mít mě v hrsti.“

„Co to povídáš? Kdo by věřil otrokovi? Chceš, abych ti odpřisáhl, že to nikdy nikomu nepovím? Hned to udělám…“

„Ne,“ zastavil mě tiše. „U nás dvou to bylo vždycky o důvěře, Arte. A já ti věřím. Možná o krapet víc než Luciovi, protože ty mě na rozdíl od něj miluješ.“

„To je pravda. Podle mě jsi nejúžasnější chlap na světě. Nedokázal bych tě zradit… ani ti nijak ublížit.“

„Já vím.“

„A děkuju za to objetí. A polibek. Moc to pro mě znamenalo…, Marcu.“

Moje zamilovanost ale dostala příštího rána pořádnou trhlinu.

Jako fakt pořádnou.