Artabanus IX.–XII.

IX.

Po snídani jsem pomáhal Cassii s nádobím, i když jsem nemusel, ale přišla mi nějak víc smutná než obvykle. Tak jsem byl zvědavý, co se jí přihodilo. A když jsme v kuchyni osaměli, už to nevydržela.

„Arte, dej si prosím velký pozor,“ špitla s obvyklým ohlédnutím přes rameno, jestli nás náhodou někdo neslyší.

Reflexivně jsem ztuhnul.

„Co tím myslíš?“

„Náš… náš dominus není takový, jak si ho maluješ.“

Automaticky jsem přešel do ofenzívy.

„Neměj obavy, holka. A já zase nejsem tak naivní, jak si myslíš ty. Dobře vím, jak je jeho přízeň vrtkavá.“

„Opravdu to víš?“ Podívala se mi hluboce do očí. „Přijde mi, že věříš tomu, že to tak bude napořád. Stejně, jako jsem kdysi věřila já.“

Vyděšeně jsem se od ní odtáhl.

„Teď ti vůbec nerozumím.“ Ale v nitru jsem se bál, že rozumím až moc dobře. Jsi tu prý přes pět let, tak přece musíš vědět, že nás tady snad kromě Luculla prcá všechny. A Cassiu nejdýl, vzpomněl jsem si na Andreasova slova.

„Milovala jsem ho. A možná víc než ty.“

„To není pravda!“ odsekl jsem jako nějaké trucovité děcko. „Vždycky ses ho bála. Vždycky!“

Zaváhala.

„To až potom, co mi provedl.“

Ve spáncích mi zase začalo tepat.

„A co ti provedl?“

„Napřed mi tvrdil, že mě taky miluje. Ale že se čerstvě oženil a že nemůže Livii ranit, protože už byla tehdy těhotná. Tak mě učinil svou ancilllou. Já byla zamilovaná až po uši, takže mi to vlastně ani moc nevadilo. S mým původem jsem stejně nikdy nemohla Livii konkurovat. Taky mi slíbil, že mi časem daruje svobodu, ale ne teď, protože mě prý potřebuje. Tobě tehdy bylo třináct a v Římě jsi byl krátce. Copak si nepamatuješ, jak mě na rok poslal sloužit na jeho statek do Ostie?“

„Jistěže si to pamatuju,“ zamračil jsem se. „Sotva jsem tě poznal a už jsi byla pryč. Tehdy jsme se všichni tady vsázeli, jestli se někdy vrátíš.“

„Porodila jsem tam Marcovi dítě.“

Oněměl jsem úžasem.

„Dcerušku. Narodila se dva měsíce po Lucii. Syna by si možná nechal, ale další dívku v domě rozhodně nechtěl. Navíc nemanželskou. On ji zabil, Arte. Přímo před mýma očima. A dovlekl mě zpátky do Říma, kde mě časem nahradil Drusillou.“

Něco tak zrůdného jsem si ani nedokázal představit. Pohled mi lehce zesklovatěl.

„Římané své děti přece nezabíjejí. A rozhodně by se tak nezachoval Marcus.“

„Marcus?“ zbystřela. „Taky mu tak smíš v soukromí říkat? Já kdysi mohla.“

„Co si to tady o mně špitáte?“ Najednou stál ve dveřích s pohledem boha pomsty. „Jak bych se nezachoval?“

Byla ve mně malá dušička. Nejspíš zaslechl jen konec mé věty. Kdyby se nejednalo o mou maličkost, určitě by se z toho dalo krásně vylhat. Ale bez ohledu na naši úmluvu, já mu lhát prostě nedokázal. Ani kdybych chtěl.

Cassia se roztřásla jako osika a pak omdlela. Normálně sebou švihla o zem. Ať už to hrála, nebo ne, zachránila mě tak od odpovědi. S tichým díkem na rtech jsem ji začal křísit.

Ale jestli počítala s tím, že to na domina udělá nějaký dojem, byla vedle jak ta jedle.

Jeho černé oči metaly blesky.

„Co je to tady za komedii? Arte, okamžitě toho nech a odpověz mi!“

V kleče na jednom koleni jsem se po něm ohlédl.

„Mám ji přestat oživovat, pane?“ ujišťoval jsem se s přehrávaným pohoršením. Když už komedie, tak pořádná, ne?

Očividně sváděl další vnitřní boj, nakolik má brát tuto bizarní situaci vážně.

„Nic jí není,“ vyhodnotil ji nakonec pragmaticky jako vždycky. „Cassia je labilní a omdlévá v jednom kuse.“

Pravda, už párkrát jsem ji omdlít viděl. Ale rozhodně ne v jednom kuse.

To už se nad námi tyčil.

„Co ti to o mně povídala?“

Přišlo mi absurdní bavit se o ní, jako by tu ani nebyla. A přitom ležela na zemi. Postavil jsem se.

„O svém dítěti, pane.“ Zbytek sdělení jsem nechal viset ve vzduchu.

A on zcela nečekaně zjihl. A se stejně nečekanou něhou ji zvedl do náruče.

„Nic o tom nevíš.“

„Vím jen to, co mi sama řekla. A to znělo… hrozně, domine.“

A jeho oči normálně zčervenaly. Pořád ji držel, přičemž ji pohladil po vlasech.

„Byl jsem při porodu. A byl to dost náročný porod. Naše dcerka nedýchala, už když mi ji položili do náruče. Cassia se z toho sesypala a ze všeho obvinila mě. Kdyby v sobě nenosila můj plod, zabil bych ji za tu drzost a křivdu. Nemohl jsem ji v Ostii nechat samotnou, tak jsem ji přivedl zpátky sem, abych ji měl na očích.“

„A začal jsi spát s Drusillou,“ odvážil jsem se doplnit jeho tragický příběh.

Dřív by hned sahal po biči. Ale teď vypadal jako ztracený malý chlapec, kterého jsem toužil obejmout a utěšit.

„Bez sexu žít nedokážu, ale nechtěl jsem Cassii znovu přivést do jiného stavu.“

Zaváhal jsem.

„Milovals ji, pane? Ona tebe prý ano.“

Začal se s ní kolíbat v bocích.

„Kdysi možná. Sám nevím, jestli dokážu milovat tak, jak si lásku představuješ ty.“

A odnesl ji z kuchyně.

Ve vašem světě byste nejspíš jejich případ popsali jako syndrom náhlého úmrtí kojence a laktační psychózu. My jsme ale tehdy takové termíny ještě neznali. A dost nás takové situace děsily.

Na oběd se Marcus přes Drusillu omluvil, že mu není dobře a že zůstane v tablinu, což domina přijala s mírnými rozpaky, ale neodvážila se to nějak komentovat.

Já však takový strach jako Vibia Livia neměl. S mísou tuňákového salátu v ruce jsem zaklepal na dveře jeho pracovny. A když neodpovídal, dodal jsem si odvahy hlubokým nádechem a vstoupil.

Ležel zády ke mně na divanu v prenatální poloze.

Hned jsem za sebou zase zavřel a mísu odložil na stolek.

Bez ptaní jsem si lehl za něj a objal ho. Přitom jsem ho políbil na krk. Předstíral spánek, ale já věděl, že spící člověk nezadržuje dech.

„Moc mě mrzí, čím jste si museli s Cassiou projít. A vím, že to teď zní jako laciná fráze, ale jsem tady pro tebe, pane. Kéž bys mi dokázal předat něco ze své bolesti.“

A on konečně dlouze vydechl.

„Jak se opovažuješ tady být?“ zeptal se mě tiše, ale vůbec ne výhružně.

Znovu dostal polibek na krk.

„Přinesl jsem ti něco k snědku.“

Zaváhal.

„Jsi hodný kluk, Arte. A dost odvážný. Ani Livia nedokázala potlačit svůj strach z mého případného hněvu.“

„To chce pravidelný trénink,“ snažil jsem se ho rozveselit.

Ale to se mi moc nedařilo.

„Víš, proč jsem chtěl Cassiu zabít, když neuhlídala malou Seci?“

Vmžiku jsem celý ztuhl, což mu v mém objetí nemohlo uniknout.

„Přesně tak, Arte. První, co mě totiž napadlo, bylo, že ji do té vody strčila ona.“

Udělalo se mi špatně od žaludku a pokusil jsem si ten strašný den v hlavě přehrát znovu.

„To tě mohu uklidnit, pane. Tak se to stát nemohlo. Cassia seděla zády k jezírku a celou dobu měla na klíně Lucii. A ta by jí rozhodně nedovolila odložit ji na deku a strčit Seci do vody. Hned by se rozječela. Vždyť ji přece znáš.“

Dominus ke mně mírně natočil hlavu.

„Opravdu to tak bylo? Jsi si jistý? Pamatuješ si to dobře?“

„Ano, pane.“

Chvíli se odmlčel.

„Děkuju za uklidnění. A proč mi teď říkáš pane, když jsme tu jen my dva?“

Zaváhal jsem.

„Vlastně ani nevím. Přijde mi, že to teď potřebuješ slyšet. Že jsi pánem tohoto domu a že se ti pod tvou střechou žádné hrůzy nedějou.“

„Jsi velmi empatický, Arte.“

„Jako pravý Říman, co?“

A to se už konečně dneska poprvé srdečně rozesmál.

„Ty mě vždycky odrovnáš, chlape.“

„Miluju, když se směješ, Marcu. Žel bohům, to není moc často.“

„Od toho mám přece tebe, ne?“

„Abych tě bavil?“

To už se ke mně otočil celý.

„Abys ze mě dělal aspoň trochu člověka, Arte.“

X.

O pár dní později mi v mém pokoji lomeno kanceláři diktoval nějaké dopisy. Seděl na posteli opřený o polštář, zatímco já se hrbil za svým pracovním stolem u okna zády k němu a místnost naplňoval skřípot rákosového pera namočeného v inkoustu.

Zrovna diktoval poslední dopis:

„Marcus Vibius Drusus zdraví ctěného senátora Gnaea Cornelia Scaevu, toho proháněče puerských prdelí…“

Celý jsem ztuhl, ale snažil jsem se zachovat dekórum a ani nehlesl.

Proto po chvíli pobaveně pokračoval:

„Tvé pozvání na orgie jsem už dvakrát musel odmítnout, takže potřetí by to bylo již krajně nezdvořilé. Zúčastním se těch tvých prostopášností. Děkuji, žes na mě nezanevřel. Marcus.“

Srdce mi divoce bušilo. Tak on se chystá na orgie. Jestlipak mě vezme s sebou?

„Arte,“ oslovil mě potutelným tónem. „Ty vůbec nedýcháš. Dýchej, jinak to s tebou švihne jako s Cassiou.“

To už jsem se odvážil k němu otočit a zapřít se o opěradlo.

„To tě čeká zajímavý program, Marcu. Už jsi mi o podobných orgiích vyprávěl.“

Najednou zvážněl.

„A u vyprávění taky zůstaneme. Tebe na takové akce v žádném případě nepustím. Podávali by si tě tam jako oběživo.“

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jestli se mám cítit ukřivděně nebo polichoceně.

„Mohu doufat v to, že bys na mě žárlil?“

A jejej. To jsem říkat neměl. Už jsme si sice byli natolik blízcí, abych věděl, že to nebude považovat za nemístnou drzost. Ale mohlo by ho to uvést do rozpaků.

A taky že uvedlo.

„Hele – já moc dobře vím, co by sis přál slyšet. Ale… prostě nechci, aby se tě ti chlípníci dotýkali na místech, kde můžu jenom já. Na orgiích, pokud se jich neúčastní císař, se hierarchie patricijů docela stírá. Takže si nejsem jistý, jestli bych tě tam uhlídal. A ubránil.“

No, sice mi přímo neřekl, že by na mě žárlil…, ale vzhledem k jeho nátuře to vlastně řekl. Takže jsem byl spokojen.

„Děkuju. A mrzí mě, že tam kvůli mně půjdeš sám.“

„Jsem už velký kluk, tak to nějak zvládnu, Arte.“

Proklamovaná akce proběhla o tři dny později, ale po jeho návratu jsem se žádného slibovaného vyprávění nedočkal. Dal mi jasně najevo, že se o tom nechce bavit. Tak jsem se dál neptal.

Byl zrovna vrchol léta a my se trápili na trávě u jezírka synchronizovanými dřepy, při kterých jsme si házeli čelem k sobě medicinbal. Lilo z nás jako z konve a oběma se nám hruď leskla potem.

Nedaleko nás zaléval keře Andreas a závistivě po nás pokukoval. Nemohl jsem se mu divit. Docela jsem s ním vycházel, ale při takových tréninzích jsem nepochyboval, že by byl rád na mém místě. Být to obráceně, určitě bych ho nenáviděl.

Vtom k nám přicupitala úplně nahá čtyřletá Vibia Lucia.

„Dada, dada, pojď se koupat!“ žvatlala nadšeně.

Marcus měl zrovna medicinbal v rukou.

„Tak jo,“ vydechl zhluboka. „Už mám stejně pro dnešek dost.“ A hodil mi tu nenáviděnou těžkou kouli zpátky. „Ukliď ho. A jak se vykoupeme my, můžeš tam skočit po nás.“

„Děkuju, domine.“ Nenápadně jsem na něj mrkl a běžel medicinbal uklidit do kůlny, kde měl Andreas zahradnické nářadí. Které bylo vlastně dřív moje.

A když jsem z kůlny vycházel, málem jsem se s ním srazil ve dveřích.

„Promiň, Arte,“ omluvil se mi Andreas. A pak zaváhal. „Za ty týdny se ti hezky vyrýsovala postava.“

Kdybych nevěděl, jak moc je na holky, tak si myslím, že mě právě teď balí. Ale pochvala od muže jinému muži ještě v Římě vůbec nic neznamenala.

„Díky,“ zahučel jsem rozpačitě.

„Proto nechápu, že tě dominus nevzal na orgie s sebou. Docela by ses tam vyjímal. I když svaly mám pořád větší já. Takže jeho výběru vlastně rozumím.“

Ztuhl jsem. Říká to, co si myslím, že říká?

A on jen překvapeně zamrkal.

„Počkat. Tys nevěděl, že vzal s sebou mě?“

Hrdlo se mi stáhlo.

„Jasně že věděl,“ zalhal jsem pohotově. Nejraději bych tomu bastardovi vmetl, že napřed oslovil mě, ale odmítl jsem. Ale zase jsem nesměl podkopat dominovu autoritu.

„Aha.“ Očima mě zamyšleně studoval. „Chvilku to vypadalo, žes to nevěděl.“

„Andreasi!“ zařvala Marcova hlava utopená v jezírku. „Co se tam vybavuješ? Zapomněls zalít psí víno na kolonádě.“

„A… ano, domine,“ vykoktal. „Zrovna jsem se na to chystal.“

A byl pryč. A Marcův nesmiřitelný pohled se střetl s mým. A najednou věděl, že vím. Zachránila mě Lucia, která se mu vydrápala na záda.

Ze zahrady jsem takřka utekl.

***

Později jsem zjistil, že nejprve vtrhl do mého prázdného pokoje, a potom mě hledal po celém domě. Ne že bych se mu nějak extra vyhýbal, ale oddaloval jsem konfrontaci tím, že jsem se snažil být mezi ostatními otroky.

Nejprve jsem šel s Drusillou na trh (viděl mě už jen odcházet), poté jsem pomohl Cassii pověsit na sluníčku prádlo (viděl mě, ale odešel), a nakonec jsem s Lucullem čistil zeleninu v kuchyni.

To už nevydržel a seřval Luculla, že pokud potřebuje písaře v kuchyni, tak je jako kuchař naprosto k ničemu. No, vlastně myslím, že řekl na hovno…

„Ale domine,“ kuňkal tlustý Hispánec, „já jsem Arta o pomoc nežádal. On…“

„To mě nezajímá,“ zamračil se dominus. „Arte, pojď. Potřebuju ti něco nadiktovat.“

A za chvíli za námi zavíral dveře mého pokoje.

„Dobře vím, co ti Andreas říkal…, a hele, už mě fakt nebaví cítit se furt před tebou provinile!“ Začínal se dostávat do varu a já v něm najednou viděl zase toho starého tyrana jako dřív. Pocítil jsem první příznaky obav o svou bezpečnost. Už už jsem ho chtěl poníženě prosit, aby se na mě nezlobil, ale nedal mi šanci. „Ty tvoje vyčítavé ublížené pohledy. Jsi jako nějaká žárlivá ženská, kurva. Já k tobě nemám žádné citové ani morální závazky. Nemusím se ti z ničeho zpovídat. Jsem tvůj pán a ty jsi můj otrok. Tečka. Můžu si dělat, co chci. Když usoudím, že mě tvé city obtěžují, klidně tě prodám. Nemám zapotřebí, aby mě soudili moji vlastní otroci.“

A to bych nebyl já, kdybych zase nebojoval s pláčem.

„Já… já tě přece nesoudím, Marcu. Neopovážil bych se…“

Skočil mi do řeči:

„Říkej mi zase pane nebo domine, ano?“

Polknul jsem.

„Opravdu mi křivdíš, pane. A jestli jsem se tam v zahradě tvářil ublíženě, tak se ti za to hluboce omlouvám. Neumím ovládat svou mimiku jako ty. Vím, že jsem citlivka.“

„A to kurva pořádná citlivka!“ Zarazil se. „Proč zase bulíš?“

Ani jsem si to neuvědomoval.

„Protože na mě křičíš, domine. Co… co můžu dělat, abys byl se mnou spokojený tak jako dřív? Já se rád změním, ale nevím jak.“

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl:

„Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“

Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána?

A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo:

„Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“

Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Marcus na mě hleděl jako pověstná čerstvě vyoraná myš.

„Myslels vážně, cos mi teď řekl?“ Vyznělo to naprosto ohromeně.

„Tak… tak samozřejmě bych byl nerad, kdybys mě prodal,“ drmolil jsem bezradně.

„Takhle zamilovaní lidi nemluví, Arte. Takové ty kecy – Opouštím tě, přestože tě miluju, ale beze mě budeš šťastnější – jsou největší sračky, co někdo může vypustit z huby. Nikdo zasažený Amorovým šípem v sobě nemá tolik síly, aby pustil objekt svého zájmu k vodě. Nikdo.“

Na filozofujícího domina jsem nebyl absolutně připraven. Vůbec jsem netušil, jak zareagovat.

„Aha. Takže z tvých slov, pane, jdou vyvodit pouze dva závěry. Buď tě nemiluju tak strašně moc, jak ses obával, a ty pak můžeš být v klidu, anebo miluju, ale jsem nejsilnější osobnost, s jakou ses kdy setkal.“

A on opět vypadal, jako bych ho střelil prakem mezi oči.

Než ho popadl záchvat smíchu.

„O tom přesně mluvím, ha-ha. Takhle to se mnou nikdo jiný neumí. Ani Livia. Rozbít můj hněv laskavostí a humorem. Už věříš, že mě strašně ovlivňuješ?“

Zaváhal jsem, než jsem opatrně připustil:

„Asi… asi ano, věřím. A co tedy bude s tím tvým rozčilováním nad mou žárlivostí, kterou očividně neumím skrýt?“

Na malou chvilku se odmlčel a dal si ruce v bok.

„To je jednoduché. Naučíš se to ovládat. Kvůli mně. Abys mě tím zbytečně nedráždil.“

„Nejsem moc dobrý herec, pane.“

„To fakt nejsi. A můžeš mi zase říkat jménem.“

„To pak budu ještě mizernější herec. Říkat ti pane nebo domine bude pro oba nejlepší.“

Dobrácky se zamračil.

„Hele, do toho mi kecat nebudeš. V osobní rovině mi je příjemnější slyšet z tvých úst své jméno.“ Pak mu to ale stejně nedalo. „A ještě by mě zajímalo, jak bys reagoval, kdybych tvůj návrh o prodeji vzal vážně? Co bys dělal?“

Dralo se mi na rty něco jako: Absolutně nic. Vevnitř by mě to sice trhalo na kusy, ale pořád si myslím, že je to nejlepší nápad. Ty to totiž dlouho nevydržíš. Podobná situace se bude opakovat a budeme zase na začátku.

Nahlas jsem ale řekl to, co si přál slyšet:

„Poprosil bych tě za odpuštění a vzal svá slova zpátky. Nedokážu žít bez tebe.“

Spokojeně se ušklíbl a objal mě.

„Chytrý kluk. A už takové kraviny nikdy neříkej, ano?“

Večer už jsem si ale život bez Marca dokázal docela hravě představit. Do mého pokoje totiž vtrhl nadšený Andreas a mával mi jakousi bronzovou tabulkou před očima.

„Ty bláho, Arte, představ si, že mi věnoval dominus svobodu. Jsem svobodným občanem!“

XI.

Zíral jsem na mladého Řeka v němém úžasu. Určitě jsem mu špatně rozuměl.

Andreas byl vzrušený jako malé dítě.

„Koukni na ten dokument. To je přece tabula manumissionis! Včera v mé nepřítomnosti proběhl před konzulem můj akt propuštění a dominus mi to podepsal. Asi jako dárek za ty orgie. Docela jsem tam zářil. Víš, co to znamená?“

Naprosto přesně jsem to věděl. Že je Marcus sobecký bezcitný parchant. Přesně tohle to znamenalo.

Najednou se náš zahradník nad něčím zamyslel, což nedělal moc často.

„Ty jo, nesmím to nikde ztratit. I když dominus říkal, že u konzula se schovávají kopie. Ale i tak…“ A něco ho napadlo: „Arte, dělím se o pokoj s Lucullem. A ne že bych mu nevěřil, ale mohl bych si to u tebe dneska schovat? Než vymyslím, kde to uložím.“

Konečně jsem našel hlas:

„Nebo… nebo víš ty co? Dneska přespi tady. Nesluší se, aby se svobodný občan dělil o pokoj s otrokem. A jiný otrok měl samostatný pokoj. U Luculla dneska přespím já.“

Moje slova ho nejprve vyvedla trochu z míry, ale podezřele rychle mi dal za pravdu.

„Něco na tom bude. Ráno si to nechám posvětit dominem… i když, nevíš, jestli je pořád mým dominem, když už nejsem otrok? Není to jen… centurio Vibius? Co myslíš?“

Nebo rovnou Marcus, co? pomyslel jsem si jedovatě.

„To fakt netuším.“ Z truhlice jsem vyndal vak a naházel si do něj těch pár věcí, co mi tady patřilo: náhradní tuniku, sandály, náš pečetní rodový prsten, který mi před smrtí tajně věnoval otec, a zlatou minci aureus, která měla hodnotu pětadvaceti denárů a darovala mi ji domina za záchranu Seci.

Popřál jsem Andreasovi dobrou noc a už se plížil atriem. Nikde ani živáčka. A protože byla brána otevřená, jen jsem tiše vyšel na rušnou ulici a ztratil se v davu.

Věděl jsem naprosto přesně, kam mířím. Po čtyřiceti minutách jsem přešel most pons Fabricius přes Tiberu a za chvíli mě pohltily špinavé uličky chudinské čtvrti Trastevere.

Jednalo se o anonymní multikulturní místo plné přistěhovalců. Nejčastěji Židů a Syřanů. Ale jednou mě sem zavedl Hyllan a já si pamatoval, že jsem z jednoho konkrétního domu slyšel arménštinu. A podle přízvuku odněkud z mého rodného kraje. Tehdy jsem se neodvážil tam klepat, protože jsem se bál, že se při vzpomínce na domov sesypu.

K tomu domu jsem dorazil se západem slunce.

Dodal jsem si odvahu hlubokým nádechem a zaklepal.

Otevřel mi asi šedesátiletý holohlavý obr se širokým chlupatým hrudníkem a obřími potetovanými bicepsy.

A jejej. To jsem nečekal.

Pohrdavě pokynul k mé tunice.

„Á městský otrok se zatoulal svému páníčkovi,“ pronesl lámanou latinou, jako bych byl nějaký pes.

A já na něj spustil arménsky:

„Dobrý večer, omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale… ale potřebuju pomoct.“

Překvapeně zamrkal a dveře ještě víc přivřel.

„Aha, takže krajan. Ale i tak vypadáš jako městský otrok. Jestli tě tvůj pán vyhodil na dlažbu, tak je mi to sice líto, ale jídla mám tak akorát pro sebe a svou rodinu. Doba je zlá. Nikdo nevíme, co od nového císaře čekat.“

„Já ti zaplatím.“ A hned jsem v dlani svíral zlatou minci.

Zúžil pohled a chvilku vypadal, že by mi ji nejraději sebral a vykopl mě. Sílu na to rozhodně měl. Vedle něj vypadal i Marcus jako tintítko. Ale pak v něm zvítězila arménská sounáležitost.

„Tohle tady moc neukazuj, kluku. A najdi si bezpečnější úkryt.“

Nejistě jsem ji schoval a zkusil svůj poslední trumf:

„Vramshapuh,“ řekl jsem jediné slovo. Tedy spíš jméno. Jméno mého otce.

„Ach ták… už podle tvého přízvuku jsem tě tipoval na souseda z mého rodného města,“ usmál se pořád ještě opatrně. „Nikdo přesně neví, co se s ním stalo. Proslýchá se, že ho někde tady v Římě drží jako otroka. Společně s princem.“

„To je pravda,“ přikývl jsem a nasadil si na prst náš pečetní prsten. „Otec před dvěma lety zemřel. A ten princ tě teď žádá o pomoc.“

Starší muž celý úplně ztuhl.

„Artabanus?“ vypadlo z něj užasle.

„Pro přátele jsem Art. I pro ty, co mi poskytnou azyl.“

V mžiku klečel přede mnou a líbal mi ruce.

„Výsosti. To… to není možné. Stal se zázrak. Modlili jsme se za tvůj návrat. Jsem Tigran, tvůj služebník. A i když nejsem hoden hostit tě pod svou střechou…, bude mi ctí.“

***

Nakonec jsem u Tigrana zůstal dva týdny. Společně se svou ženou vychovávali své dva zhruba dvanáctileté vnuky, jejichž otcové bratři zahynuli při Marcově plenění mého rodného města.

Za těch pár dnů se stal z toho starého kamenného domu doslova průchoďák. Zpráva o mé přítomnosti se rozšířila rychlostí lesního požáru, takže se mi přišel poklonit každý Armén v Trastevere. A netvrdím, že to nebyla příjemná změna oproti mému dosavadními statusu otroka.

A krom jídla a ošacení mi nosili i zprávy z města.

Zrovna mě jeden vetchý stařec s pár zuby v puse utěšoval:

„Podle mě ti žádné nebezpečí nehrozí, Výsosti. Nikde na trhu nevisí žádná vyhláška, že se hledá… s prominutím uprchlý otrok, pane, jak to bývá zvykem. Takže tvůj bývalý dominus na tebe určitě zapomněl.“

Skoro jsem se tomu milému nebožákovi vysmál. Tak to neznáš Marca Vibia. Ten určitě právě teď převrací kámen po kameni, aby mě našel. A zabil. Ale koukám, že po mně pátrá neoficiálně. Což je snad ještě děsivější.

Najednou do domu vstoupil Tigran.

„Výsosti, u pons Fabricius se na tebe vyptává nějaká rusovlasá otrokyně. Jeden můj přítel se ji právě teď snaží nějak zabavit.“

Drusilla? hrklo ve mně.

„A je sama?“

„Zcela určitě.“

„Jsi si jistý, že ji nikdo nesleduje?“

„Jenom asi deset párů arménských očí.“

To mě uklidnilo.

„Setkám se s ní.“

Byl jsem tam za pár minut. Tigranovu statnou postavu jsem cítil hned za sebou, což mě uklidňovalo. A dodávalo sebevědomí. Když mě Drusilla zaregistrovala, několik vteřin měla svá krásná ústa do tvaru dokonalého písmene O.

„Arte! Tak přece!“ A nečekaně se mi vrhla kolem krku. „Na trhu jsem se spřátelila s jednou arménskou otrokyní. Už týden mi vypráví o jakémsi jejich princi, který uprchl z otroctví. A až dnes ráno mi prozradila tvoje jméno. Doufala jsem, že tě tady potkám.“ Mírně se ode mě odtáhla a mrkla po Tigranovi. „Já… vůbec jsem netušila, že jsi… aristokrat. Nikdo to netušil.“

Zaváhal jsem.

„Doufám, že jsem vám to svým útěkem doma nezavařil. Nedává vám to Marcus sežrat?“

Drusilla trochu posmutněla.

„Tak samozřejmě dává. V jednom kuse na nás jenom řve. Nic neděláme správně. Ale je to stejné, jako když někdo uprchne z žaláře. Ostatní vězni mu fandí a v duchu by si přáli mít taky tolik kuráže. Takže jsi u otroků za hrdinu. Něco jako Spartakus.“

Nevěděl jsem, jak zareagovat, tak jsem mlčel. Srovnání se Spartakem mi přišlo dost nadnesené.

„Proč jsi ale vůbec utíkal?“ chtěla vědět. „Co ti dominus provedl?“

A já se otočil k Tigranovi.

„Nech nás prosím chvilku o samotě, ano?“

„Samozřejmě, Výsosti.“ Uklonil se a byl pryč.

Drusilla se tvářila naprosto fascinovaně.

„Tohle by měli vidět doma.“

Znovu jsem krátce zaváhal.

„Víš… víš, že dal Marcus Andreasovi svobodu?“

„To je další záhada. Andreas hned na druhý den po tvém útěku zmizel jako pára nad hrncem. Vůbec netušíme, co si o tom myslet.“

Aha. Tak to jsem netušil ani já.

„A co Marcus? Kromě toho, že na vás řve, přijde ti… nějak smutný?“

Podívala se do země.

„Já moc dobře vím, co bys rád slyšel. Ale… u něho prostě nikdy nepoznáš, na co myslí. Vždyť ho znáš. Asi nejlíp z nás. Je furt zavřený v tablinu, anebo tě…,“ zarazila se, „hledá.“

Ztuhl jsem.

„Osobně?“

„Ano. Vlastně jsem tě přišla varovat. Často s kapucí pod rouškou noci obchází chudinské čtvrti, kde by se mohli shlukovat Arméni. Tato je naštěstí pověstná svou syrskou komunitou. Ale počítám, že vylučovací metodou dojde až sem.“

Představa tajemné postavy v kápi obcházející v noci kolem mi přišla skoro děsivá.

„Děkuju za varování, Illy.“

„Mohla bych tě sem chodit navštěvovat?“

„To mě tak ráda vidíš?“ pousmál jsem se unaveně. „Obávám se, že je to moc nebezpečné. Mohl by tě sem sledovat.“

„Asi… asi máš pravdu. To je škoda. Ale krom varování jsem ti přišla říct ještě něco. Dominus udělal jednu věc, která se na první pohled tváří jako naprosto úžasná zpráva…, ale podle mě je to past. Past na tebe.“

Srdce se mi divoce rozbušilo.

„Past? Tak mluv.“

Zhluboka se nadechla.

„Rychleji než požár se po Římě šíří už jenom klepy. Takže všichni v ulici ví, že dominus postrádá část svého pečlivě evidovaného majetku. Tebe. A pokud tě nenajde, musí si nějak zachovat tvář před ostatními patriciji. Víš, co je to akt manumissio inter amicos?“

Zamračil jsem se.

„Propuštění mezi přáteli? Ne, nevím, co to znamená.“

A Drusilla naléhavě pokračovala:

„Je to neformální propuštění na svobodu přede svědky. Dominus včera uspořádal opulentní hostinu, kam sezval pár patricijů. A tam tě prohlásil za tvé zásluhy jako písař latinem, neboli částečně svobodným člověkem. Je to takový mezistupeň mezi otroctvím a oficiálním glejtem tabula manumissionis, jakým se může chlubit Andreas. Kdyby tě teď zastavily stráže, tak k prokázání své svobody se stačí odkázat na svědky – třeba na domina Lucia anebo na senátora Gnaea Cornelia Scaevu. Ten tam byl taky. Takže teď už nejsi oficiálně uprchlým otrokem, ale pohřešovaným zaměstnancem. Je to od Marca brilantní tah, který mu pomohl zachovat si tvář před patriciji.“

Srdce mi vzlétlo do nebeských výšin.

„Takže už nejsem otrokem?“ nemohl jsem té skutečnosti jaksi uvěřit.

„Neraduj se předčasně, Arte,“ vrátila mě zpátky na zem Drusilla. „Tento akt, než ho dominus stvrdí před konzulem, si může kdykoliv rozmyslet.“

Aha, takže to přece jenom byla past.

XII.

Na druhý den jsem se proplétal změtí špinavých uliček Trastevere, a když jsem zatáčel za roh, málem jsem vrazil do svalnatého, dobře oblečeného černocha. Zarazil jsem se. V této čtvrti se moc černoši nevyskytovali. A navíc v bílých tunikách.

Ale než mi docvakly všechny souvislosti, už se mě někdo dotýkal za rameno.

„Zdravím tě, Arte.“

Srdce mi poskočilo, ale ten hlas jsem poznal ještě dřív, než jsem se otočil k černochovi zády.

Lucius.

Provrtával mě pobaveným pohledem, když svou silnou ruku spouštěl podél těla.

„Docela blbě se hledáš, víš to?“

Hned jsem se poplašeně rozhlédl kolem dokola, ale Lucius mě s úsměvem uklidnil:

„Není tady. Zrovna tě hledá na opačném břehu Tiberu.“

Zúžil jsem pohled a zeptal se ho napůl naštvaně:

„Proč pořád plýtvá svým drahocenným časem, aby mě našel, sakra? Třetina obyvatel Říma jsou otroci. Může si koupit kohokoliv jiného. Výběr má bohatý. Proč zrovna já?“

Lucius jen překvapeně zamrkal.

„Nějak ti narostl hřebínek, chlapče. Takového tě neznám. Ale abych odpověděl na tvou otázku – sám nevím. Nežiju ve vašem domě a vím asi jen o polovině věcí, co mezi vámi dvěma proběhly. Marcus… on je jako vyměněný. Bloumá světem jako tělo bez duše. Já moc dobře vím, že nedokáže milovat chlapce…, ačkoliv…“ Výmluvně rozložil rukama. „Vypadá, jako by po tobě truchlil. Nějak jsi ho musel zasáhnout přímo do srdce. Nejspíš v tobě našel výkonného milence i přítele pro život v jednom. Těžko říct. A teď je sám.“

„Není sám,“ oponoval jsem mu. „Má Livii, tebe… a Andrease!“

„Andrease?“ odtáhl trochu hlavu. „Toho řeckého zahradníka? U Jupitera, vždyť ten kluk je mu naprosto ukradený. Na rozdíl od tebe. Proč ho vůbec zmiňuješ?“

„Protože mu daroval svobodu. Proto.“

„Aha. Takže zapracovala závist?“

Zaváhal jsem.

„Hele, kdyby ji nabídl mně, tak ji odmítnu. Jenom proto, abych mohl být s ním. Ale nenabídl. Co jsem si měl myslet?“

Luciovi se chvíli nedostávalo slov.

„Víš, nás patricije nikdy dřív nenapadlo uvažovat nad tím, co si myslí nebo cítí otroci. Asi ani Marca. Ale měl bys vědět, že mu křivdíš. O Andrease mu nikdy nešlo. Ale na těch… ehm, orgiích se do toho Řeka zamiloval senátor Scaeva. Hodlá ho pojmout za manžela. Jo, je to sice dost bizarní, ale i Nero se před smrtí ženil se svými milenci. Scaeva uprosil Marca, aby dal Andreasovi svobodu. A zaplatil mu docela tučné odškodné.“

Teď se slov nedostávalo mně. Aha, takže takhle to bylo.

„To… to jsem nevěděl. Ale stejně mi to mohl říct. Andreas vtrhl do mého pokoje a radostně mi mával tabulou manumissionis před obličejem. Samozřejmě jsem se cítil… zrazený.“

Lucius si utrápeně povzdechl.

„Tohle byste si měli vyříkat sami mezi sebou.“

„Dobře víš, že k tomu nikdy nedojde. Zabije mě dřív, než otevřu pusu.“

Už se zase usmíval.

„První dva dny by to tak určitě bylo. To jsem se ho bál i já. Ale teď je… zlomený.“

Uměl jsem si Marca představit všelijak, ale nikdy ne zlomeného. Najednou mi ho bylo líto.

„Chceš mě k němu odvést, že ano?“

„Ano, to chci. Dost si tím u něj jako kamarád šplhnu.“

Pár lidí kolem nás ustalo ve svých činnostech a poslouchalo nás. Stejně jako černošský strážce. V této čtvrti jsme byli dost nápadná trojice.

A já dostatečně nahlas pronesl:

„Tohle je ctihodný patricij Lucius Furius Varro. Jeho slovo má v Římě velkou váhu…“

Lucius se poplašeně rozhlédl, protože poznal, že se schyluje k něčemu, z čehož nemusí vzejít jako vítěz.

A já sebevědomě pokračoval:

„A závazky jeho vlastní i jiných patricijů jsou mu svaté. A tento čestný patricij byl před dvěma dny svědkem aktu manumissio inter amicos, na kterém jsem byl zproštěn otroctví. Je to pravda, domine?“

A drtil jsem ho pohledem stejně, jak to vždycky dělal Marcus mně. Náš oční souboj trval nekonečně dlouho, ale já věděl, že teď – víc než kdykoliv předtím – nesmím uhnout pohledem.

Nakonec se uvolněně pousmál.

„Ano, je to pravda. I když si neumím představit, jak ses to dozvěděl. Máš teď status latina. Ale asi bys měl taky vědět, že se tento status může kdykoliv změnit.“

„To samozřejmě vím. Může ho změnit pouze Marcus Vibius Drusus.“ Teatrálně jsem si stoupl na špičky, natáhl krk jako žirafa a rozhlížel se na všechny strany. „Není mezi vámi přítomen patricij Marcus Vibius Drusus? No tak, lidi, neschovávejte ho.“

To už se kolem nás ozval první přidušený smích.

„Hm, asi tu nebude,“ završil jsem tu frašku pokrčením ramen. „Takže pořád jsem písařem na volné noze. Děkuji za tvoji velkorysou nabídku doprovodit mě k mému zaměstnavateli, pane, ale musím ji odmítnout. Necítím se dneska dobře a bojím se, abych v práci někoho nenakazil. Mohl bys mě tam prosím omluvit? Ze zdravotních důvodů.“

Teď už Lucius zcela regulérně potlačoval výbuch smíchu, až se musel kousnout do rtu.

„Vyřídím. Sice jsem pořád nejvýše postavenou osobou na tomto břehu Tiberu, takže bych tě klidně mohl domů dotáhnout proti tvé vůli, ale… za svůj dnešní výkon si zasloužíš odsud odejít jako vítěz.“

A podal mi ruku.

Gesto jsem oplatil pěkně po římsku – stiskl jsem ji až v lokti.

„Děkuji, pane. Jsi nejlepší přítel, jakého kdy může Marcus mít. Snad si to uvědomuje.“

A najednou mi přišel krapet dojatý.

„To samé mohu říct o tobě, Arte. Opatruj se. A když bohové dají, sejdeme se brzo v Marcově domě u vína a všemu tomu se jenom zasmějeme.“

„Tomu sám nevěříš, pane.“

Poplácal mě po zádech, než mě pustil.

„Ale věřím, jsem optimista. A do té doby, než tě zbaví Marcus statusu latina a udělá z tebe zase otroka, aby tě mohl opět trápit, dělat šťastným a zase trápit, smíš mi říkat jménem. Přece jen jsi excelentní písař, jehož služeb rád využívám.“

A mrkl na mě.

***

Od toho setkání jsem věděl, že otázkou není jestli, ale kdy. A začal se pečlivě připravovat. Zařídil jsem si, abych nikdy nebyl sám. I u Tigrana vždycky přespávali alespoň dva tři další dospělí Arméni.

Zlatou minci jsem směnil za pětadvacet denárů neboli sto sestercií. A jako projev vděčnosti zásoboval svůj azyl dostatečným množstvím jídla. A barbarské louče v domě vyměnil za olejové lampy.

A pak to přišlo.

Jednoho poklidného večera rázné zaklepání.

Srdce jsem měl až v krku, protože jsem nějak věděl, že je to on. Takže na místa, hrajeme!

Tigran otevřel a hned se přesunul zpátky za má záda. Seděl jsem na vyřezávaném dřevěném trůnu, který jsme ukradli v amfiteátru. Hrál jsem totiž jen další divadlo. Ale na jeho úspěchu závisel můj život, takže motivace byla značná.

Měl jsem Tigrana za sebou a u mých nohou klečeli na jednom koleni dva další hromotlukové.

Velmi obezřetně vstoupily dvě postavy v černých kápích. Když si je sundaly, jako jediný jsem věděl, že se dívám na Marca a Lucia. Ale i ostatní podle bělostných tunik a čistých sandálů poznali v návštěvě římské patricije.

„Vítejte v tomto skromném příbytku, pánové.“ Bylo sakra těžké překrýt svůj strach povýšeným tónem.

Lucius asi trochu čekal, co uvidí, ale Marcus na mě zíral jako na nějaké nadpřirozené zjevení.

„Arte?“ hlesl konečně. „Co… co to má všechno znamenat?“

„Ctihodní patricijové,“ začal Tigran s upřímnou pohostinností. „Pod touto střechou oslovujeme prince Výsosti. Pokud jenom trochu můžete a připojíte se k naší tradici, budeme moc rádi.“

Jen jsem mírně naklonil hlavu dozadu a nadzvedl dlaň na opěradle.

„To je v pořádku, Tigrane. Děkuji ti, žes v sobě našel odvahu opravit naše hosty. Ale nebudeme je přesvědčovat o našich zvyklostech, pokud sami nebudou chtít.“ A pokynul jsem k Tigranově ženě. „Nalij jim prosím nějaké víno. Děkuji.“

Už už se hrnula splnit můj příkaz, ale Lucius ji gestem ruky zastavil.

„To nebude třeba. Děkujeme za pohostinnost.“

A Luciův smířlivý tón jako by Marca probral k jeho… patricijství. A hned jsem zaznamenal, jak v něm kumuluje ta jeho zloba. Na spáncích mu naběhly žíly.

„Hrajete si tady na království? V samém srdci Římské říše?“

„Ne, pane,“ uklidnil ho Tigran pořád více méně laskavým hlasem. „To bychom si nedovolili. Tohle je jen nuzný dům v nuzné čtvrti, který hostí vzácnou návštěvu.“

Ale Marcus na mě ukázal prstem.

„A tou vzácnou návštěvou myslíš nás, nebo jeho?“

Odpověď mu zůstal Tigran dlužen, což mělo daleko větší efekt, než kdyby promluvil.

Věděl jsem, že musím nějak zasáhnout, jinak se situace nepříjemně vyhrotí. Na tom zatraceném nepohodlném trůnu jsem se předklonil a zapřel lokty o kolena.

„Marcu…, domine, opravdu moc rád tě vidím. Pořád si myslím, že jsi nejúžasnější muž v Římě. Jsi tady upřímně vítán. Moji lidé jsou bezvadní. Pokud se tě nebudou bát, snesou ti modré z nebe. Pod touto střechou neposuzujeme lidi podle toho, jak moc jsou urození. Ale jestli jsou dobří, nebo ne.“

Zkřížil si ruce na prsou.

„Tak pokud neposuzujete lidi podle urozenosti, proč sedíš na trůnu, he?“

Jedna nula pro legionáře. Dostal mě.

Ale před odpovědí mě zachránil Tigran:

„Protože ho milujeme, pane. A sami si ho dosadili na tento trůn. Mohu se zeptat, zda ty miluješ svého císaře?“

Srdce se mi na vteřinu zastavilo. To už si dovolil asi moc…

A Marcovi nezbývalo nic jiného než přikývnout. Prostě jako patricij musel.

„Samozřejmě.“ Muselo to znít falešně i jemu. „Když budu chtít, tak vám tady vašeho prince odvedu… a vás vsadím do vězení. Nebo ještě hůř.“

Strážci pod mýma nohama si nervózně prošlápli.

Zaregistroval jsem, jak položil Lucius svou dlaň na jeho rameno.

Všichni jsme skoro hmatatelně cítili spodní proud v místnosti. Ano, pořád ti dva pro nás představovali smrtelné nebezpečí. Ale taky jsme tu byli v solidní přesile. A pokud by nikdo nenašel jejich těla, žádný zločin proti říši by nám nemohli prokázat.

A Lucius si to uvědomil jako první. Proto ta ruka na rameni.

„Příteli,“ zašeptal mu do ucha. „Tady jsme dost daleko od domova. Moc tě prosím, pokud můžeš, uber na svém temperamentu. Ti lidé se opravdu chovají dost pohostinně. A Art má upřímný zájem o dialog. Co jsme se naučili v legii? Neválčeme, pokud existuje příležitost k míru.“

Marcus se po něm ohlédl jako ve snách. Ale neřekl nic.

Vždycky jsem ho prý dokázal odzbrojit svou naivní bezprostředností. Tak uvidíme, jestli to ještě umím. Zcela nečekaně jsem se zvedl z trůnu, něco sebral ze stolu a před oba patricije se postavil.

„Jak se mají Lucia se Seci?“ šokoval jsem oba změnou tématu. „Moc mi tvoje dcerky chybí.“ A podal jsem mu dvě hadrové panenky v arménských krojích z látky. „Mohl bys jim je předat, prosím? A nestůjte ve dveřích, ale pojďte si sednout za stůl. Opravdu si nic nedáte? Tady víno vodou neředíme.“

Z přívalu mých slov se první vzpamatoval Lucius.

„A víš ty co? To víno bych si dal.“ A první si sedl za stůl. „Marcu, příteli?“ Významně nadzvedl obočí.

„Ty ses o mě staral ve svém domě pět let,“ připomněl jsem mu opatrně. „Dovol, abych ti to oplatil aspoň na pět minut.“ A osmělil jsem se dotknout jeho širokých zad. „Nech se pohostit, ano?“

Byl to první dotyk po dvou týdnech a trochu mi to vzalo na suverénnosti.

A Marcus se konečně zmoženě posadil vedle Lucia.

Osobně jsem dolil z karafy do jejich pohárů víno, přičemž jsem všechny přelétl pohledem.

„Přátelé, čeká mě teď důležité jednání. Vím, že jsem hostem ve vašem domě, ale mohl bych vás poprosit o trochu soukromí?“

Tigran se nesouhlasně zamračil, ale odporovat se mi neodvážil.

„Jistěže, Výsosti. Budeme čekat před vchodem.“

A všichni Arméni dům opustili, včetně Tigranovy ženy.

A Marcus mi s ironickým úšklebkem pomalu zatleskal.

„Beru zpět svá slova o tom, že jsi mizerný herec, Arte.“ Předklonil se směrem ke mně a zadíval se mi hluboce do očí. „Znám tě ze všech nejlíp. Ty nejsi žádný… vůdce. Jen to hraješ. Ale musím uznat, že brilantně.“

Nasucho jsem polknul.

„Jde mi o život, tak se snažím.“

„Přesně tak.“ A pohodlně se opřel. „Pořád vás můžu všechny beztrestně pozabíjet. Jsem patricij a vy jen… přistěhovalci. A kdybych tady udělal pořádnou šťáru, jistě najdu i nějaké uprchlé otroky.“

Lucius se mezitím napil vína.

„Výborné,“ usmál se upřímně, aby odlehčil atmosféru. „Pokud ne na Marca, tak na mě jsi udělal velký dojem, Arte. Ale Výsosti ti říkat prostě nedokážu, ha-ha. Nezlob se.“

„V pořádku, Lucie. Všem pořád dokola omílám, že pro přátele jsem Art.“

„Lucie?“ zbystřel Marcus. „Přátele? To jste se proti mně spikli, nebo co?“

A Lucius ho znovu poplácal po ramenou.

„Uklidni se, kamaráde. Pro všechny u tohoto stolu jsi něco jako Jupiter, ke kterému vzhlížíme s bázní, ale i s láskou.“

A to už ledovec trochu roztál.

„Co to plácáš? Ty se mě bát přece nemusíš, Lucie.“

„A já?“ odvážil jsem se zeptat.

Marcus krátce zaváhal.

„Tady Lucius mi říkal o vašem rozhovoru. Prý ses cítil zrazený, když jsem Andreasovi daroval svobodu…“

„To je pravda.“

„Měl jsem zato,“ pokračoval pomalu, „že mě miluješ a že se ti ode mě nechce.“

Teď jsem se naléhavě předklonil já.

„A ty si myslíš, že darování svobody automaticky znamená úprk od tebe? Samozřejmě bych chtěl v domě i nadále zůstat…, abych mohl být s tebou. Lucius má pravdu. Pro mě jsi něco jako bůh, ke kterému vzhlížím s bázní, ale i láskou…“ A mrkl jsem na ryšavého legionáře. „Ten příměr se mi líbí. Jsi hotový básník.“

A Lucius na mě jen mlčky mrkl a pozvedl pohár do výše.

A já pokračoval směrem k Marcovi:

„Přiznal jsem se k tomu, že jsem citlivka a že dokážu reagovat… neadekvátně, protože se mnou strašně máváš. Dost mě ten Andreas vzal. Mohls mi to alespoň vysvětlit dřív, než ke mně nadšeně vtrhl.“

Zkřížil si ruce na prsou.

„Proč bych měl?“

A tentokrát jsem se pohodlně opřel já.

„Protože mě máš rád. Proto. To je tak těžké si to přiznat, nebo co?“

Věděl jsem, že jsem přestřelil. Ale prostě jsem si nedokázal pomoct.

Marcus se jen překvapeně nadechl. Ale po chvíli neochotně připustil:

„Ano, mám tě rád, Arte. Spokojen?“

Uff, takže jsem nepřestřelil.

A opět jsem se k němu předklonil a odvážil se přiklopit jeho opálenou dlaň tou svojí.

„Marcu, tady jsem něco jako král. Sice bez království, ale jsem tu milovaný a respektovaný. Stačí však jediné tvoje slovo a všechno to dobrovolně vyměním za život otroka po tvém boku. Kašlu na nějaký status latina. Tak moc tě miluju.“

A jemu normálně zčervenaly oči. Jako když ve svém náručí kolébal zhroucenou Cassiu, kterou kdysi údajně miloval.

Všichni u stolu jsme znali moje možnosti. Mohl si mě vzít násilím a vyplenit celý dům. Ale věděl, že bych mu to nikdy neodpustil. A jak před chvílí pronesl Lucius: nač bojovat, když existuje šance k míru? Připoutat mě k sobě láskou bude pro něj daleko efektivnější.

A velký Marcus Vibius Drusus se už definitivně rozplakal jako dítě.

„Vrátíš se se mnou domů? Nemůžu to tam bez tebe vydržet.“

A já jsem jeho ruku políbil.

„Moc rád. A už nikdy ti neuteču. Slibuju.“