Artabanus XVII.–XX.

XVII.

Marcus si mě nechal zavolat do svého tablina. Když jsem tam po zaklepání vstupoval, překvapila mě Luciova přítomnost. Ani jsem nevěděl, že je v domě. Marcus tradičně seděl za svým stolem a jeho ryšavý přítel se zrovna nad ním skláněl a ukazoval mu nějaký svitek.

Oba ke mně zvedli hlavy.

„Á, konečně jsi tady,“ uvítal mě pán domu netrpělivě. „Sedni si.“

To nevypadalo ani trochu dobře. Tvářil se smrtelně vážně. Tedy víc než jindy. Kývl jsem na Lucia a zaujal své místo před stolem.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali.

Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty.

„Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“

Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď.

Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát.

„No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“

Marcus spokojeně přikývl.

„Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“

A teď poprvé promluvil Lucius:

„Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

„Ne,“ odsekl jsem automaticky, ale vzápětí jsem se zamračil. „Nebo počkat. Vlastně vím. Nějaký váš známý. Ten… ten Scaeva, ne?“

Ale Marcus se uměl mračit daleko líp než já.

„Scaeva není náš známý v dobrém slova smyslu. Je to slizký proradný had. A taky pěkný chlípník.“

Vtom jsem si na něco vzpomněl.

„Pamatuju se. Kvůli němu jsi věnoval Andreasovi svobodu! Jak to vlastně dopadlo s tou jejich… svatbou?“

Lucius si povzdechl a jen obrátil oči v sloup.

„Aha, tak koukám, že ti to Marcus neřekl. K žádné svatbě nedošlo, protože náš řecký holkař raději spáchal sebevraždu. Pustil si žilou už v létě.“

Nasucho jsem polkl a střelil po Marcovi vyčítavým pohledem.

„Proč… proč jsi mi to tajil?“ A své mínění o Andreasovi jsem musel trochu poupravit. Narcis by neměl koule na to sáhnout si na život. To chce notnou dávku odvahy.

„Tak nemusíš vědět o všem zlém, co se v Římě přihodí,“ dostalo se mi smířlivé odpovědi. „Chtěl jsem tě ušetřit trápení. Vím, žes Andrease zrovna moc nemusel, ale jsi strašná citlivka. Určitě by ti ho bylo líto.“

Zaváhal jsem.

„Asi… asi máš pravdu. Ale proč se tváříte jako na pohřbu, když se to stalo už před pár měsíci?“

Odpověděl mi Lucius:

„Scaeva je teď velmi vlivným mužem. A stále pořádá ty svoje orgie.“

Pořád mi nedocházely souvislosti.

„A?“

„Pozval nás s Luciem na ně,“ oznámil mi Marcus a pak hrozivě vážně dodal: „Včetně našich puerů.“ A ukázal ke svitku.

Náhlým poznáním se mi stáhlo hrdlo.

„A… on má přehled o vašich otrocích?“

„To je právě to!“ bouchl Lucius do stolu, až jsem skoro nadskočil. „Normálně nemá. Ale v Marcově pozvánce vysloveně stojí tvé jméno.“

A to už se na mě řítily všechny čtyři stěny pracovny.

„Mé jméno? Vždyť… vždyť jsem nikdo. Jak o mně může vědět?“

Marcus si opět z prstů vytvořil stříšku.

„To mi taky vrtalo hlavou. Ale Lucius to pro mě zjistil. Scaeva kdysi od něj koupil mladého otroka, který je… prostě je do Lucia stále zamilovaný. A tajně mu nosí zprávy.“

Lucius se najednou zatvářil rozpačitě.

„Je to hodný kluk. Kdybych už tehdy věděl, co je Scaeva za zvíře, nikdy bych mu ho neprodal. Ale stalo se. Je mi to moc líto.“

„A co ses od něj dozvěděl?“ obrátil jsem k němu pozornost. A uvědomil si, jak velkou kliku mám, že jsem se dostal zrovna do Marcova domu. Kdo ví, kolik po Římě běhá puerů zamilovaných do svých pánů. Ale ti na ně většinou nahlížejí jako na naprosto nedůležité postradatelné věci, se kterými mohou obchodovat nebo je nabízet jako živé dary. To by mi Marcus nikdy neudělal. 

Lucius se zhluboka nadechl.

„To Andreas. Prosil, škemral…, aby ho Scaeva pustil. A pak mu řekl o tobě. Že žije v Marcově domě mladý puer, co je na starší chlapy. A asi tě nějak vychválil, aby vzbudil Scaevův zájem. A nejspíš se podařilo. Chce tě poznat.“

Srdce mi mlátilo jako splašené a pocítil jsem všeobjímající chlad. Bázlivě jsem na Marca pohlédl.

„Co ti hrozí, když neposlechneš? Může ti konzul nějak ublížit?“ Doposud jsem svého pána považoval za jakousi neměnnou konstantu ve svém životě. Ač byl o pětatřicet let starší než já, můj pošetilý mozek absolutně neakceptoval variantu života bez něj. Vůbec jsem si to nedokázal představit.

Ale nikdo ze ctihodných patricijů mi neodpověděl.

„Aha.“ Dodal jsem si odvahy hlubokým nádechem. „Tak tam samozřejmě půjdu. Hele, nejspíš to bude dost nepříjemná zkušenost…, ale už nejsem malý kluk. Přenesu se přes to. Hlavně, že Marcus bude v pořádku.“

Ten najednou vypadal dojatě.

„V žádném případě tě tam nepustím. Kdyby se tě to prase jenom dotklo, musel bych ho na místě vykastrovat. A pak rozpárat.“

Jo, to by přesně udělal. Nepochyboval jsem o tom.

„Příteli,“ napomenul ho Lucius a položil mu dlaň na rameno. „Neblázni. Něco vymyslíme.“

Ale Marcus najednou zbystřel. Něco ho už totiž napadlo. Něco příšerného.

„Andreas už nežije. A Scaeva Arta nikdy neviděl. Seženu jiného kluka. A budu ho vydávat za svého puera.“

„Na to hned zapomeň!“ vykřikl někdo a s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem to byl já. Taky si nepamatuju, kdy jsem se vymrštil na nohy.

Marcus jen zalapal po dechu a hned celý zrudnul jako rajče.

„Jak se opovažuješ mluvit se mnou takovým tónem? Copak nevidíš, že tě pořád jenom chráním?“

Hned jsem vychladl. A pak obešel stůl, klekl si k jeho nohám a vzal ho za ruku.

„Marcu, sice Scaevu osobně neznám, ale podle vašeho vyprávění je to zrůda. Nemůžeš mu přivést nevinného kluka jako nějaké jehně na porážku. Mohl by skončit jako Andreas. S tím bych žít nedokázal. Nepřipustím, aby kvůli mně trpěl někdo, kdo si to nezaslouží.“

Sice ruku z mého sevření nevymanil, ale pořád se na mě hrozivě mračil.

„Tak ty něco v mém domě nepřipustíš, Arte? Ty?“

V koutku oka se mi zaleskla slzička.

„Přesně tak, domine. Miluju tě. Strašně moc.“ A dlaň jsem mu políbil. „Ale tohle ti nedovolím.“

Zaraženě na mě civěl, ale neříkal nic.

„Jsi moc statečný,“ pochválil mě dominus. Ale žel bohům ne ten můj.

***

Ten večer mě navštívil v mém pokoji. Lucius už byl nejspíš dávno doma a já se hrbil za stolem, kde jsem za svitu olejové lampy opravoval domácí úkol jednoho patricije, který si mě platil jako učitele psaní. Měl příšerný rukopis a já zalitoval, že jsem si neřekl o vyšší taxu.

Otočil jsem se na židli dominovým směrem.

„Marcu, moc se ti omlouvám za svůj tón i způsoby. Obzvlášť před Luciem. Vím, že to nevypadalo dobře.“

A on opřený o dveře mlčel úplně stejně jako první den, co mě přivedl nazpět z Trastevere. Zkřížil si ruce na prsou a probodával mě očima. Zase používal své pověstné mlčení jako zbraň. Velmi účinnou zbraň.

Vždycky mě tím dokázal spolehlivě rozhodit. A moc dobře to věděl.

„Nepřežil bych, kdyby ti konzul kvůli mně nějak škodil… nebo ti dokonce ublížil. Proč to nedokážeš pochopit, můj pane?“

Jako bych ale mluvil do zdi.

Polknul jsem. Už mi to lezlo na nervy.

„Jsem jen zatracený nicotný otrok. Svět se nezboří, když mě tam někdo… znásilní. Koho zajímá, co si myslím?“

„Mě to zajímá,“ promluvil konečně. „A ty už přece dávno nejsi otrokem, Arte.“

„Pardon…, jsem jen zatraceným nicotným latinem…, zbytek věty je stejný.“

„Ne.“

„Co ne?“ svraštil jsem tvář.

A až když přišel ke mně, zaregistroval jsem, že celou dobu v ruce drží bronzovou tabulku.

Snad to není to, co si myslím, napadlo mě vyděšeně.

„Ještě že máme konzuly dva. S Luciem jsme byli celé odpoledne právě u toho druhého. A toto je tvá tabula manumissionis. Jsi svobodným občanem, Arte.“

Vyrazil mi tím dech. A samozřejmě vehnal slzy do očí.

„Cože? Já? Proč? Jak?“ Vstal jsem a vrhl se mu kolem krku. „Ale to přece znamená, že ti už nepatřím, ne?“

Zmateně mě odtáhl na délku paží.

„Jak nepatříš? Svobodný nebo ne, jsi jenom můj a nikoho jiného, Arte. Ale myslel jsem, že budeš rád. Vlastně jsem o tom nepochyboval…“

Při zmínce o tom, že jsem pouze jeho, se mi trochu zatočila hlava.

„Tak… jistěže mě tvé gesto těší…, léta jsem nesnil o ničem jiném…, ale úředně už jsem jen cizí člověk ve tvém domě, Marcu.“

„Ty se mi snad zdáš, hochu,“ zvesela se zamračil. „Každý jiný na tvém místě by teď byl radostí bez sebe. A pro tvoji informaci, ty nikdy nebudeš cizí člověk. Jsi můj nejbližší přítel.“ Otcovsky mě políbil na čelo a znovu objal. „A životní partner v dobrém i ve zlém.“

Teprve po těchto jeho slovech jsem byl radostí bez sebe. Připadalo mi to jako svatební slib.

„Takže tady můžu zůstat i jako svobodný člověk?“ ujistil jsem se naprosto zbytečně.

„Arte, naopak. Pokud mi jako svobodný člověk zase zdrhneš, což bys už teď oficiálně mohl, najdu si tě a zabiju. Teď už by to byla vražda, takže bych se musel zbavit tvého těla tím, že tě hodím do Tibery. Rozumíme si?“

„Nic jiného jsem si teď nepřál slyšet. A napadl mě plán, jak vyzrát na Scaevu. Chceš ho slyšet?“

XVIII.

Scaevova luxusní vila na předměstí toho večera praskala ve švech. Suffektní konzul své triclinium přeměnil na dokonalé dekadentní doupě. Uprostřed jídelny trůnily tři široké pohovky uspořádané do písmene U, každá pojmula tři hosty. Stěny zdobily fresky s erotickými motivy a podlaha byla pokryta orientálními koberci a polštáři.

Hosté se promenádovali v průsvitných tunikách a měli na sobě masky bohů. Všude vonělo kadidlo a hrála podmanivá hudba.

Naše skupinka – ve složení Lucius, jeho černošský mladý puer Leo, Marcus a já – dorazila až dlouho po setmění.

Většina hostů právě hodovala. Scaeva na pohoštění opravdu nešetřil. Jako předkrm se podávaly plněné dormice s medem a mákem. Slavnostní tabuli ale vévodil hlavní chod – pečený divočák s čepicí propuštěnce. A jako dezert sloužily medové dortíky ve tvaru hýždí.

Když jsem to všechno viděl na vlastní oči, na chvíli jsem zalitoval, že má Řím svůj velký požár už za sebou.

A to už se k nám hrnul samotný hostitel Gnaeus Cornelisu Scaeva s vavřínovým věncem na hlavě. Jeho vizáž mi trochu vyrazila dech. A teď nemyslím převlek za boha či Césara, nebo co to mělo být, ale jeho hubené tělo bez sebemenšího osvalení, bledou pokožku a nepříjemné pichlavé oči. A afektované vystupování.

„Marcu! Lucie!“ vítal naše pány pisklavým hlasem. „Tak přece jste dorazili.“

Hned jsem na Marcovi poznal, jak moc se musel při absenci formálních pozdravů ovládat. Ne že by si na pojmech ctěný a velevážený nějak extra zakládal – ale byl to voják. A pokud někdo stanovil určitý protokol, tvrdě vyžadoval jeho dodržování.

Přinutil se ale k úsměvu.

„Zdravíme váženého konzula a oba děkujeme za pozvání.“ Stiskli si ruku v lokti. Stejné gesto skoro útrpně absolvoval i Lucius.

Ale to už se Scaeva zaměřil na nás s Leem.

„Vítejte, chlapci,“ svlékal nás pohledem. „Jste skutečnými ozdobami domácností svých dominů.“

Marcus si však decentně odkašlal.

„Ehm, vážený konzule, abych předešel nedorozumění, tady můj doprovod je svobodným občanem a politickým hostem v mém domě.“

Scaeovi málem zaskočila oliva, kterou si vházel do pusy.

„Ale… ale… byl jsem informován, Marcu, že ve svém domě ukrýváš poklad v podobě otroka Arta. Myslel jsem, že přivedeš… jeho.“

A Marcus se vyhříval v žáru své satisfakce.

„Ta informace je pravdivá pouze napůl. Při mých taženích po Arménii jsem byl zrovna uprostřed boje s parthskou armádou, když jsem byl raněn a život mi zachránil arménský nakharar,“ pak teatrálně svraštil tvář, „to je něco jako místokrál. Později sám v boji padl, ale před smrtí mě poprosil, abych vzal k sobě jeho jediného syna, protože jejich město lehlo popelem. Generál Corbulus se však bál přechovávat tak vzácného hosta uprostřed válečné vřavy. Dohodli jsme se tedy, že prince budeme vydávat za mou kořist a otroka. Ale ani tady v Římě nechtěla jeho Výsost vyčnívat, takže jsme počkali, než dostuduje a naváže kontakty, a jeho status jsme změnili až nedávno. Konzule, představuji ti arménského prince Artabana.“ A celou tu frašku dovršil tím, že se mi mírně uklonil. „Výsosti, suffektní konzul Gnaeus Cornelisu Scaeva.“

Byl jsem oděn do zářivé bílé tuniky, pozlacených sandálů a na prstě se mi vyjímal náš rodový pečetní prsten.

„Rád vás poznávám, velevážený konzule,“ pokynul jsem mu náležitě povýšeně. „Jsem poctěn, že jsem mohl navštívit vaše pověstné… orgie.“

Teď celé to divadlo mohl shodit pouze Lucius, který se kousal do rtu a raději odvrátil pohled.

Scaeva byl dokonale vyvedený z rovnováhy.

„Výs… výsosti,“ koktal. „Vítejte v mém skromném domě. Je mi… ctí.“

Přepychovější a prostornější vilu jsem nikdy předtím neviděl.

„Máte to tu takové, ehm… komorní. Ale moc útulné. Pokud svůj úřad za měsíc obhájíte, určitě se pustíte do přístavby, že?“ poplácal jsem ho po paži, skupinku opustil a zamířil k občerstvení. Nechápal jsem, jak o mně mohl Marcus prohlásit, že jsem špatným hercem.

A za chvilku si už vedle mě můj milý nabíral na tácek předkrm. Koutkem oka jsem po něm zamžoural. Chudák slzel smíchy a stejně jako Lucius někde za námi se kousal do rtu.

„Měls ho… měls ho vidět…, Arte,“ kníkal, že jsem mu sotva rozuměl. „Ještě teď tam stojí a… čumí.“

„Jsi roztomilý, když v sobě dusíš smích,“ oznámil jsem mu tiše. „Měl by ses takhle dusit častěji.“

Utřel si slzičku.

„To je tvoje práce, ne? Bavit mě. Tak se snaž víc, chlape.“ Chtěl se zakousnout do sousta, ale pořád potlačoval záchvat smíchu. „Měls ho vidět, ha-ha.“

A bavili jsme se i po zbytek noci. Nejdřív odcházely nově vzniklé páry či trojice do privátních pokojů, ale po půlnoci už padly veškeré zábrany. Souložilo se kdekoliv. Muži s ženami, ženy s ženami, dominové se svými puery. Lucius šel do trojky s Leem a jednou arabskou otrokyní. Jeho obří ztopořený pyj na mě opravdu zapůsobil.

Jen mě se nikdo neodvážil ani dotknout. Zpráva o přítomnosti arménského šlechtice se rychle rozšířila a byla přijata s mírnými rozpaky. Teoreticky se aristokratem mohl stát v Římě kdokoliv s dostatečnými kontakty nebo vojenskými úspěchy. Ale být potomkem krále či místokrále bylo pořád něco… posvátného. Konzulovi hosté se mě báli.

Teda až na jednoho tlustého přiopilého satyra, který asi přišel až po nás a sedl si vedle mě na pohovku. A snažil se mě nepokrytě svádět:

„Ty tady musíš být, hochu, přinejmenším za Adonise.“

V duchu jsem začínal odpočítávat vteřiny, než se u nás objeví Marcus. Dostal jsem se k číslovce pět.

Tyčil se nad námi s pohárem vína jako bůh války.

„Příteli, tohle je moje místo.“

Satyr klidně mohl být váženým senátorem…, a jak kdysi Marcus podotkl, na orgiích se patricijské rozdíly trochu stíraly. Ale stačil jediný pohled do těch jeho studených černých očí a satyr se hned s omluvou pakoval pryč.

Marcus se s žuchnutím svalil vedle mě.

„Bavíš se?“ zeptal se mě a upil vína. Ale pak mi pohár předal. „Tady máš.“

Gesto mě potěšilo a napít se po něm mi přišlo dost vzrušující.

„Děkuju. Teď už ano.“

„Neboj. Nebudeme tady dlouho. Hned jak konzul zapadne do nějakého pokoje, mizíme.“

Usrkl jsem z poháru.

„Tady je opravdu všechno dovoleno?“

„Jistěže. Počítám, že za chvíli někdo dotáhne kozu. A pohoršeně se nezvedne ani jedno obočí.“

Tak jsem tedy chytil příležitost za pačesy a nečekaně ho políbil na rty.

Ztuhl.

„Co to děláš, Arte?“

„Dneska jsem tvůj princ,“ připomněl jsem mu opatrně, protože jsem nevěděl, jestli jsem nezašel moc daleko. Mimo jeho dům jsem se ho nikdy nesměl ani dotknout. „A líbám nejkrásnějšího chlapa v Římě.“

Tentokrát to byl on, koho se mi dneska podařilo dokonale vyvést z rovnováhy.

Neskutečně dlouho na mě mlčky zíral, dokud neuchopil mou tvář do svých dlaní a nezačal mě hladově líbat. A stejně jako kdysi v jeho pracovně, ani po tom neskutečném polibku mě nepustil.

„Mám tě rád, Arte, moc rád. Nevím, jestli je to láska…, u muže prostě nemám s čím srovnávat…, ale nemůžu být bez tebe. Zešílel bych.“

A já přiložil svoje čelo k tomu jeho.

„Hlavně neříkej nic, o čem jsi přesvědčený, že bych chtěl slyšet, ale ty bys to tak necítil. Znám tě a tohle mi jako vyznání bohatě stačí, Marcu.“

„Tos řekl moc hezky. A jsem rád, že mě do ničeho netlačíš. Víš, že bych se hned automaticky postavil na zadní. A dopadlo by to s tebou špatně.“

„Já vím, můj pane.“

Zaváhal.

„Hele, mám ho jako šutr. Pojď, než odsud zdrhneme, najdeme si ještě nějaký volný pokoj. Když už jsme na těch orgiích…“

***

Patnáctý leden následujícího roku nám připravil perné chvilky. Ne kvůli císaři, který byl právě někde vražděn, ale mohla za to Livia. Už deset hodin rodila a nám s Marcem, kteří jsme nervózně přešlapovali před cubiculem, to připadalo jako celá věčnost.

Drusilla neustále chodila ven pro horkou vodu.

Kdykoliv vyběhla, Marcus tam chtěl vtrhnout, ale oba jsme ho každý z jedné strany zadrželi.

„Ještě ne, pane. Až zavelí porodník.“

„Dejte mi oba pokoj,“ zavrčel přes zuby jako vzteklý pes a trhl sebou.

Ale já se mu přilepil na záda.

„Ne, Marcu. Ještě ne!“

To už i Drusilla zadržela dech. Ale když dominus konečně povolil, odlehčeně vydechla a zmizela zase vevnitř.

„Jednou tě určitě zabiju,“ zopakoval mi výhružku, která už byla takovým refrénem.

„Já vím. Já vím.“ Pořád jsem ho zezadu objímal. „Zhluboka dýchej, Marcu. Jsem tu u tebe. Zvládneme to.“

A on synchronizoval svůj dech s tím mým. Dýchali jsme jako jeden muž.

A to už jsme z ložnice zaslechli dětský pláč. Marcus se zase napnul jako struna, ale překvapivě rychle se ve dveřích objevila lysá hlava Diodora z Pergamonu, toho řeckého lékaře, který mi kdysi zachránil život.

„Ještě ne, pane. Dopřej domině chvíli čas.“

„Ale… ale, už slyším dítě,“ vykoktal zmateně.

„To slyšíš správně,“ mrkl na něj povzbudivě. „Máš krásnou zdravou dceru, domine.“

Dceru? Takže přece jenom Venera? Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě nikdy jsem si nebyl ničím jistý tak moc jako tím, že bude mít Marcus syna. Jak to, že se mu narodila holčička? Už třetí v pořadí. To prostě nebylo možné.

„Musí tam být ještě jedno dítě,“ vypadlo ze mě jako v transu.

A Marcus se ke mně vyděšeně otočil.

Řek jen rychle překvapeně zamrkal.

„Správně, Arte. Při poslechu srdíčka v těhotenství jsem ho musel přeslechnout. A při pohmatech břicha muselo být druhé děťátko v zákrytu. Buď nejsem tak dobrý lékař, jak jsem si myslel, anebo jsem měl jednoduše pech.“ A to už zase mluvil na pána domu. „Budeš mít dvojčata.“ Zmizel zase ve dveřích.

A Marcus se mi na rameni rozplakal jako malý kluk. A já brečel s ním.

Livia přivedla na svět zdravá dvojčátka. Dívku a… samozřejmě že chlapce. Nikdy jsem Marca neviděl šťastnějšího. Vysedával u lůžka totálně vyčerpané dominy celé hodiny a kolébal miminka v náručí. Dalo sakra práci ho přesvědčit, abychom si je mohli s Drusillou taky pochovat. Cassia se ani neodvážila zeptat, jestli taky smí. Jen postávala u okna a závistivě nás pozorovala.

A protože jsem věděl, že by jí to Marcus určitě nedovolil, přišel jsem k ní s malou Venerou a podal jí ten uzlíček štěstí.

Marcus se synkem v náruči sebou sice trochu trhl, ale neříkal nic.

A pak se slavilo asi týden, ale upřímně… moc si z těch oslav nepamatuju. Snad jen to, že jsme našli Lucia nahého a celého bílého od pudru, jak vyspává opici v jídelně na stole. Jak se tam dostal a kdo ho napudroval, zůstalo navěky záhadou.

XIX.

Kromě toho, že neustále pršelo a politická situace v Římě šla rychle do kopru, první tři měsíce byly pod naší střechou zalité sluncem. Dvojčata přibírala přímo ukázkově, ale taky ukázkově vřeštěla, kdykoliv měla hlad, anebo měla pocit, že je zrovna nikdo neobdivuje. Livia zhubla asi deset kilo a s permanentními kruhy pod očima vypadala jako živá mrtvá.

Kdo si rodičovství ale opravdu užíval, byl Marcus. U plačících miminek byl vždy jako první a přes notně patriarchální móresy té doby se bez keců zapojoval do krmení a přebalování.

Miloval jsem ho za to ještě víc. A vůbec jsem se necítil nijak zanedbávaný, i když mé lože už tak často nenavštěvoval. Furt mi nosil dvojčata ukazovat do pracovny, kde jsem pětiletou Lucii učil číst a psát, anebo se se mnou neustále radil. Jestli mi nepřijdou mrňata moc malá, velká, tlustá, jestli nemají prdíky…, jako kdybych to mohl vůbec poznat.

Venera byla nádherná, ale jeho favoritem byl už od samého začátku Marcus Junior. A nikdo v domě, včetně dominy, nepochyboval o tom, že s takovým rozmazlováním z něj vyroste pěkný fracek. Neměli jsme však to srdce Marcovi cokoliv vytknout. Zářil mládím a vitalitou, jako by mu bylo zase dvacet.

A já juniorovi takového otce jenom záviděl. Marcus převrátí vesmír vzhůru nohama, aby měl jeho následník prosluněný život.

Rodinnou pohodu v březnu přerušila jen taková maličkost. Drobnost. Šlo mi o život. A to od nejméně očekávané osoby. V Římě prostě nikdy nevíte, od koho dostanete kudlu do zad. Císař by mohl vyprávět, že?

***

Lucius mi zrovna v pololeže na svém divanu diktoval nějaký dopis, zatímco já seděl za jeho pracovním stolem. Oba jsme u toho upíjeli víno. Měl na pracovní desce trochu binec, tak jsem chtěl jeden zavazející svitek odsunout stranou…, ale trochu jsem ho při tom rozbalil.

Zamračil jsem se. Byl to fragment básně. Milostné básně. A opěvovala Marca Vibia Drusa. Nasucho jsem polknul, a aniž bych pohnul hlavou, očima jsem nenápadně zašilhal po Luciovi.

A on se díval mým směrem. Sakra.

V okamžiku byl na nohách, až trochu vína vybryndal na perský koberec, a to už se tyčil nade mnou.

Hned svitek drapl do rukou.

„Kruci,“ zaklel rozpačitě. „Zapomněl jsem to schovat.“ Rudnul mi před očima, až jsem se bál, jestli nemá infarkt. „Přečetl sis z toho něco, Arte?“ Hlas mu trochu přeskakoval. „A nelži mi, ano?“

Pomalu jsem se opřel.

„Něco ano. Je to moc krásná báseň. Ale neviděl jsem ji celou.“

Svým pohledem mi vypaloval díru do hlavy.

„A to je všechno? Neviděl jsi tam ničí jméno?“

Zbledl jsem, což mu jako odpověď stačilo.

„Aha. Co si teď o mně myslíš, Arte?“

Zkřížil jsem si ruce na prsou.

„Že jsi nadaný básník. Tohle jsem si o tobě myslel vždycky.“

Napil se vína.

„Teď mě nezajímá, co si myslíš o obsahu, ale o formě. Přesněji adresátovi, kterému to nikdy nepošlu. Jako ty stovky předchozích.“

Stovky?

„Vždyť přece všichni milujeme Marca. Tedy, většina lidí se ho asi bojí, ale my, co ho známe… důvěrněji, ho milujeme. Na tom není nic zvláštního.“

Začal před stolem přecházet jako lev.

„Jenomže ty jsi otrok… tedy byls. S prominutím, ale nikoho v Římě nezajímalo, koho miluješ. Já však byl vychováván jako hrdý Říman. A ten nesmí milovat jiného hrdého Římana. Je to bráno jako zavrženíhodná slabost. A Marcus by byl první, kdo by mě zavrhl.“

Po delší době jsem měl zase skelný pohled.

„To není pravda, Lucie. Miluje tě jako bratra, kterého nikdy neměl.“

„Ne. Tak důvěrně jako bratra miluje tebe. I když s incestním podtextem. Mě má rád jenom jako kamaráda.“

„Moc mě mrzí, že se tím trápíš. Ale vždyť po tobě přece pojmenoval prvorozenou dceru. To o něčem svědčí, ne?“

A Lucius se najednou zastavil.

„Arte, já moc dobře vím, že ty mu nikdy nelžeš. Nikdy. A já nepřipustím, aby se o mých citech dozvěděl. Umřel bych hanbou. Je ti doufám jasné, že tě odsud nemohu nechat odejít, že ano?“ Po tváři mu sjela osamělá slza.

Bylo to zvláštní, ale strach o život jsem vůbec necítil. Spíš neskutečný smutek. A bolest. Jeho bolest. Kdyby již mé srdce nepatřilo jinému, zcela určitě bych miloval Lucia. Byl to nejhodnější Říman, co jsem znal. Charismatický a zářivý jako bůh Apollo.

„On se mě na tvé city k němu rozhodně ptát nebude,“ snažil jsem se ho uklidnit. „Celé jeho bytí se teď točí kolem dvojčat.“

Začal z koženého pouzdra vytahovat dýku.

A to už se mi srdce trochu rozbušilo.

„Mohu se tě na něco zeptat?“

Zbraň už svíral v ruce.

„Můžeš, Arte,“ přikývl zničeně.

„Proč ses ke mně vždycky choval tak hezky? Vždyť jsi na mě musel žárlit, ne? A tys… pomáhals Marcovi mě najít v Trastevere. Musela to být pro tebe hotová muka.“

Sjel pohledem k podlaze.

„Protože nejsi Říman. Vždycky jsem tak před sebou obhajoval vaši lás… prostě to, co mezi vámi je. Protože na vztahu s otrokem není nic zavrženíhodného. Na rozdíl od mých citů. Kdybys… kdybys Římanem byl, zcela určitě bych tě nenáviděl. Ale… já tě mám rád, Arte.“ A to už vzlykal jako malý kluk. „Moc jsem si tě oblíbil.“

A já jsem vstal, obešel stůl a před ryšavého patricije se postavil.

„Hned po Marcovi tě mám nejraději na celém světě.“ Chtěl jsem se přiblížit víc, ale překážela mi napůl vztyčená dýka mezi námi.

Lucius zrychleně oddechoval.

Opatrně jsem dlaň se zbraní uchopil a odsunul na stranu. A objal ho. Kdyby chtěl, pořád by mi ji mohl vrazit do zad. Jako pravý Říman.

Položil jsem hlavu na jeho pevnou hruď a zesílil svůj stisk. A čekal ostrou bolest každou vteřinou.

Vylekala mě rána, jak dýka dopadla na mramorovou podlahu. Lucius mi pak položil svou těžkou hlavu na rameno.

„Proč ses nesnažil nějak smlouvat, Arte? Nebo proč jsi neutíkal?“

Zavřel jsem oči.

„Protože bys mě dohonil a zabil. Smrti se už tak moc nebojím. Jen by mi bylo líto, že bych neviděl znovu Marca. A tebe, jak se umíš usmívat, když jsi šťastný. Ty se přes to přeneseš. A jednou se tomu sami dva zasmějeme. Ale jenom my dva. A já ti slibuju na všechny své bohy, že tvé tajemství zemře spolu se mnou.“

Od toho dne jsme si byli bližší než kdykoliv předtím a svět byl zase v pořádku. Tedy jen do následujícího měsíce, kdy Věčné město postihly nejničivější povodně v historii.

Můj život prostě nemohl být ani na chvilku nuda. Holt jsem se narodil do zajímavých časů.

***

Během těch otravných nekonečných dešťů jsme s obavami denně sledovali hladinu Tibery, a když Marcus usoudil, že je těsně před vylitím z břehů, evakuovali jsme se na jeho statek do Ostie.

Bylo to nádherné místo. Sice u ústí řeky, ale dost vysoko ve svahu, obklopené vinicemi. Statek tvořila typická římská vila rustica, kombinující obytné i hospodářské prostory. Dokonce měla i peristylium s kolonádou a takové malé lázně. Pecka. Kromě vína hospodářství produkovalo také olivový olej, mléko od krav na prodej a ovčí vlnu. Vlastně bylo dokonale soběstačné.

Sloužilo tam osm osvědčených otroků a po tristní zkušenosti s Petroniem jeden latin jako správce.

Když jsme se tam zabydleli a sešli se všichni v jídelně, Marcus nás nemile překvapil prohlášením:

„Vy tady zůstanete a já se vrátím do Říma. Hlídat náš majetek před rabováním. A trochu zmírnit případné škody od velké vody.“

„Jasně,“ přitakal jsem hned na souhlas. „Vyrážíme okamžitě.“

Marcus se zarazil, ale po chvíli se odlehčeně pousmál.

„Už jsi svobodným občanem, Arte, takže ti samozřejmě nemohu nakázat, abys tam riskoval život spolu se mnou…“

Umlčel jsem ho pohledem ve stylu: To jako vážně?

Kousl se do rtu.

„Promiň. Jdeme. Hádám, že na koni jezdit neumíš, takže pojedeme na mém. Mercur nás uveze oba.“

Něco jsem měl na jazyku, ale včas jsem to spolkl. Místo toho jsem se obrátil na Cassiu:

„Mohla bys nám prosím přichystat zásoby na pár dní? Ty se tady vyznáš. Vodu, víno, sušené maso, chleba?“

Hned přikývla.

„Samozřejmě, pane.“

Strnul jsem.

„Cože? U všech bohů, ty mi pane říkat nemusíš!“

„Ale ano,“ zabručel Marcus zcela vážně. „Musí. Pokud jí ovšem nedovolíš říkat ti jménem.“

„To je ale pěkná blbost,“ neodpustil jsem si komentář. Trpělivě jsem se nadechl a přejel Cassiu, Drusillu, Luculla a Portera očima. „Dobrá. Kdo z vás mě od teď osloví pane, tak…,“ nemohl jsem jim přece vyhrožovat bičem, „tak bude muset dát dominovi facku. A pak si to vyřiďte s ním a mě neotravujte s takovými hloupostmi jako protokol.“

A odešel jsem chystat koně. Než jsem vyšel z jídelny, zaslechl jsem Marcův srdečný smích. O půl hodiny později jsme už seděli na jeho oři před stavením. Mercur byl famózní zvíře. Thessalské plemeno uhlově černé barvy s bílou lysinou na čele. Štíhlé a šlachovité.

Livia s dvojčaty v náručí a oběma staršími dcerkami poskakujícími kolem nás přišly vyprovodit až před bránu.

„Dávej na sebe pozor, můj pane,“ skoro vzlykla domina. „I ty, Arte.“

„Nemusíš mít obavy, drahá,“ usmál se Marcus potutelně. „Dobře víš, že se o sebe umím postarat sám. A pokud mi kryje záda tady Art, nic mi nehrozí. Pamatuješ, jak bránil tebe na trhu?“

Slzičku si otřela poněkud neobratně, protože pořád držela mimina.

„Pamatuju. A opravdu jsi mě uklidnil. Ať vás bohové provázejí.“

Marcus políbil své prsty a takový polibek pak předal na čela dvojčat.

Vyrazili jsme. Sedět za ním a legálně ho smět objímat bylo pro mě skoro opojné. Chudák Mercur kromě nás nesl ještě zásoby ve vacích po stranách.

„Až bude po všem,“ otočil ke mně mírně hlavu Marcus, „naučím tě jezdit na koni. Chceš?“

Mlčel jsem. Prostě jsem musel.

„Arte? To tam vzadu chrápeš, nebo co?“

„Já tě slyším, můj pane.“

„Tak proč nic neříkáš?“

Zaváhal jsem.

„Protože ti nesmím lhát.“

To už se ke mně otočil skoro celý.

„Co to plácáš? Teď ti nerozumím.“

A já se při odpovědi culil jako malý kluk:

„Marcu, jsem šlechtic. Na koni umím od svých šesti let. K desátým narozeninám mi otec věnoval vlastního koně. Jmenoval se Širak a byl staroperského plemene. Sněhobílý s ocelově šedou hřívou. S těžkým srdcem jsem ho nechával doma, když jsi nás… přivedl do Říma.“

Několik vteřin vůbec nebylo schopen slova.

„To… to si snad děláš srandu, Arte! Mám sedm dalších koní, sakra. A my trápíme chudáka Mercura jenom proto, že jsem si myslel, že neumíš jezdit.“

„Ale to bych pak nemohl sedět za tebou a držet se tě,“ odfrkl jsem klackovitě. Prostě jsem si nemohl pomoct.

„Otáčím to. A pak se těš na výprask.“

„Vypravit dalšího koně by trvalo další půl hodiny. A my nemáme čas.“ A mírně jsem kopl oře do slabin a stiskl Marcovy dlaně třímající otěže. Mercur přešel do cvalu.

„Teď jsi mě fakt nasral, Arte,“ zavrčel, ale nasraně to moc neznělo. Spíš rozmrzele, že jsem si tak podle prosadil svou.

„I nasraného tě mám rád. A nezapomeň, že ti mám krýt záda, jak jsme slíbili Livii. Tak na to mysli, až budeš doma sahat po biči, můj pane.“

A políbil jsem ho na zátylek.

„Ty se mi snad zdáš,“ zavrčel.

„A ty se mi zdáš každý den, Marcu. Jsi první, na co myslím, když se ráno probudím. A tím posledním, když večer usínám.“ A položil jsem mu hlavu na lopatky.

A to už trochu zjihl.

„Tos… tos řekl moc hezky. Děkuju ti za to. Někdy mě sice pěkně sereš, ale pořád jsi nejzajímavější člověk, jakého jsem kdy poznal. A drž se pořádně. Ať mi nespadneš.“

Milerád jsem ho poslechl.

Po Via Ostiensis, která vedla přímo do přístavu až k městským branám, jsme cválali zhruba tři hodiny bez přestávky. Mercur byl úplně zchvácený. Hned, jak to bude možné, ho musíme senem vytřít dosucha.

No, dosucha…

Kam až oko dohlédlo, bylo všechno pod vodou.

XX.

Je mi to trochu blbé přiznávat, ale následujících pár dní jsem si sakra užil. Společenský život v Římě sice totálně zkolaboval, hodně lidí se utopilo nebo uteklo, v atriu jsme měli po pás vody, celý barák smrděl plísní…, ale většinu času jsme byli s Marcem sami dva.

Jako trosečníci na ostrově.

Z kůlny jsme vytáhli malou kánoi s pádly, na které jsme se vypravovali na krátké obhlídky situace venku. Luciův dům strážili pouze čtyři černoši, ale nechal nám vzkaz, ve kterém doufal, že jsme v pořádku a že ho prý případně najdeme v jeho vile na venkově.

Doma jsme taky spálili dost oleje, protože jsme udržovali všechny lampy rozsvícené, abychom dali jasně najevo: pozor, nerabovat, hlídáme.

A během toho týdne jsme se každý jednou vystřídali v sólo jízdě na Mercurovi pro další zásoby do Ostie.

Sledovat velkou vodu ve Věčném městě byl velice zvláštní pocit. Napřed požár, pak povodně. A mezitím nějaké ty vraždy a sebevraždy císařů. Jako by nám bohové něco naznačovali…

Že by se zlatá éra Říma řítila střemhlav do prd… pardon, ale přece jenom jsem Římany považoval za okupanty, o jejichž osvoboditelské speciální operace nikdo nestál. Můj národ teda určitě ne.

Ale zase mi říše dala Marca, největší lásku mého života.

Asi v polovině toho týdne jsem nám se soumrakem chystal večeři. O žádnou vysokou gastronomii se ale nejednalo. Na obrovské dřevěné prkýnko jsem vyskládal dva poháry s vodou, dva s vínem, sušené hovězí maso, kozí sýr, pár krajíců chleba a hrozny.

Všechno jsem to odnesl do hlavní ložnice, kterou Marcus normálně sdílel s Livíí. Čekal tam na mě opřený o polštáře na posteli, přičemž si pročítal nějaké staré svitky.

Zvedl ke mně zrak a svitky odložil.

„Á, konečně. Mám hlad jako vlk.“

Sedl jsem si do tureckého sedu naproti němu a prkýnko opatrně položil mezi nás. Přiťukli jsme si vínem.

„Na zdraví a dobrou chuť.“

„Dobrou, Arte.“

Když bylo maso, sýr a pečivo pryč, vzal jsem do ruky trs hroznového vína a jednu kuličku odlomil.

„Dovolíš mi tě krmit?“

Šibalsky na mě mrkl.

„Tak ty bys mě chtěl krmit, jo?“

„Moc.“

Tak otevřel pusu a já mu do ní kuličku něžně vložil.

„Jsi hodný, že se o mě tak staráš,“ pochválil mě tiše, když ji kousal. „Už jsem i zapomněl na to, že jsem ti chtěl nařezat.“

A teď bylo na mně, abych se kál.

„Nezlob se na mě, že jsem ti zamlčel svůj um jezdit na koni. Ale opravdu jsem se těšil na to, že tě budu moct cestou objímat.“

Pousmál se.

„Ano, všiml jsem si, že dokážeš být dost sentimentální.“

Jen jsem pokrčil rameny a odlomil další kuličku. Chtěl jsem ji opět přiblížit k jeho rtům.

„Ty vůbec nejíš, Arte.“

„Sotva jsem do sebe ve tvé přítomnosti dostal to maso.“

Vesele se zamračil.

„Jak to?“

„Když,“ nasucho jsem polknul, tak jsem se napil vody, „když jsi tak blízko mě, mám trochu stáhnutý krk a cítím šimrání v podbřišku. Máš na mě devastující fyzický vliv, Marcu.“

„Tak devastující?“ Najednou lehce zvážněl. „Ale to přece není dobře, ne? Měl bys být… já nevím… šťastný a uvolněný, když jsi s někým, koho miluješ.“

„Teď mi nerozumíš. To vůbec nejsou nepříjemné pocity. Srdce se mi vždy rozbuší a hlava zatočí. Spíš si ale připadám, že se vznáším na obláčku. A to už dobře je, ne?“

Zaváhal.

„Tak to už ano. Nerad bych v tobě budil tísnivé pocity. Dobře vím, jak na lidi působím. Ale ty se mě bát nemusíš. Ani když ti budu někdy vyhrožovat. Jsem prostě horká hlava. Ale ne idiot. Přece neublížím někomu, kdo se o mě tak dojemně stará, předvídá mé potřeby a hlídá mi záda. To bych byl sám proti sobě. Naopak tě budu opatrovat jako ten nejcennější poklad. A celý život tě chránit.“

A to už odsunul prkýnko stranou, položil mě na záda a celého mě zalehl. Nic naléhavého v tom ale nebylo. Udělal to pomalu a něžně.

Ale stejně mě svou tíhou trochu přidusil. Jako vždycky.

A opět jsem zakusil vlastní medicínu, když s každým letmým polibkem na můj krk odříkával:

„Mám. Tě. Moc. Rád. Arte. Jsi. Nejdůležitějším. Mužem. V mém. Životě.“

A já zažil něco jako emoční orgasmus. Husinu jsem měl úplně všude. A kamennou erekci. Zachvěl jsem se.

„Uklidni se, Arte.“ Jeho teplý dech mě přiváděl na samou hranici snesitelné blaženosti. „Všechno je v pořádku. Jsem tu s tebou. A pro tebe.“

Rozplakal jsem se samým štěstím.

„Ale no tak,“ napomenul mě s napůl škodolibým úšklebkem. „Už jsi přece velký kluk.“ A začal mě líbat.

Následovalo naše nejkrásnější a nejněžnější milování vůbec. Kolem nás zuřila apokalypsa a my jsme měli každý po třech orgasmech. Usnuli jsme naprosto vyřízení a ulepení.

Na druhý den u snídaně v jídelně mi ale oznámil novinku, se kterou jsem tak trochu počítal a vůbec se na ni netěšil:

„Arte, umím si představit, že jsi jel do Ostie pro zásoby tryskem, protože ses na mě těšil a chtěl být co nejrychleji zpátky. Neušlo mi, jak byl Mercur zchvácený. Teďka je řada na mně. A ty víš, že mám malé děti, po kterých se mi už stýská, že ano?“

„Jasně,“ přitakal jsem a v předstihu se děsil jeho slov.

„Zvládl bys to tady den, dva sám? Moc bys mi tím pomohl.“

Přinutil jsem se k úsměvu.

„Spolehni se.“

A už asi hodinu po jeho odjezdu jsem se začal na náš ostrůvek soukromí dívat úplně jinýma očima. Najednou to bylo temné, mokré a nebezpečné místo.

A byl jsem tam úplně sám.

***

I když mi tu nechal svou arménsko-římskou dýku, stejně jsem si připadal jako nahý a taky zranitelný. Pořád jsem kontroloval olejové lampy a snažil si krátit čas četbou naučných svitků. Ani hlad jsem nepociťoval, jak jsem měl stáhnutý žaludek. A to už se začalo smrákat. Bázlivě jsem zkontroloval všechny místnosti a na kánoi doplul k bráně, abych se ujistil, že je opravdu zamčená.

A na Řím padla noc.

Proklínal jsem Lucia, že nebyl tak zásadový jako Marcus, aby hlídal svůj dům osobně. Ale asi bych byl ještě méně zásadovější než on, protože bych spal u něj. Holt to budu muset nějak přečkat. Hodiny se nekonečně vlekly. A děsil jsem se každého šplouchnutí.

Ale asi při mně stáli všichni bohové, protože jsem stejně krátce usnul, a to už mě vítalo ranní sluníčko. Nikdy jsem ho neviděl tak rád.

A přišlo mi, že voda trochu opadla. Anebo se mi to aspoň zdálo.

Zaměstnal jsem se úklidem naplaveného bordelu a smetí. Pak jsem si zase četl, připravil si něco k snědku, zase četl a opět uklízel.

A smířil se v duchu s tím, že den dva budou samozřejmě dny dva.

Nesmím být takový sobec, káral jsem se v duchu. Marcus má kupu dětí a samozřejmě mu musely všechny chybět.

Druhou noc jsem byl už daleko víc jistější, takže jsem při rozsvícených lampách usnul už před půlnocí.

A samozřejmě – jak jednou polevíte v ostražitosti, hned se něco semele.

Probudila mě něčí ruka na ústech. Nemohl jsem křičet ani dýchat.

V místnosti byli dva trhani a do plátěných pytlů si strkali všechno, co se zdálo, že má nějakou cenu. No, momentálně tak činil jeden trhan, protože ten druhý mi cpal svou smradlavou ruku do ksichtu.

Podle cinkotu nádobí na dně jejich pytlů jsem odtušil, že to cestou do hlavní ložnice vzali přes kuchyň.

Konečně mě ten hajzl pustil a předvedl mi zlomyslný, skoro bezzubý úsměv.

„Na otroka sice nevypadáš, ale kdybys byl patricij, těžko bys to tu hlídal sám. Hele, pokud budeš držet hubu, tak tě jenom svážeme. Ale pokud si budeš hrát na hrdinu, zapíchneme tě jako podsvinče. Je to na tobě.“

Do očí se mi draly slzy ponížení.

Ale právě ty lupiče nejspíš uklidnily, takže mi přestal věnovat pozornost a pokračoval v kradení.

Ten první mezitím přešel do další místnosti a ten, co mě probudil, ke mně stál zády. Se srdcem v krku jsem drapl po dýce pod polštářem, tiše se zvedl z postele, přikradl se k němu a několikrát ho bodl do krku. Hned se zlomil v pase a snažil si rány zacpat dlaní. Křičet sice nemohl, ale jeho kumpán asi nebyl tak daleko, aby ho nepřilákalo jeho chrčení.

Zjevil se ve dveřích a v naprostém úžasu na nás koukal. Tuniku jsem měl celou od krve a ten hajzl přede mnou se svalil na drahý perský koberec.

„Dardane!“ zařval ohromeně ten ve dveřích, ale hned se vzpamatoval, dvěma skoky byl u mě, vykopl mi dýku z ruky a povalil mě na zem. „Ty bastarde! Za to mi zaplatíš!“

Začal mě škrtit a řval při tom jako tur.

Ale za chvíli byl sám škrcen.

Marcova silná paže se obmotala kolem jeho krku, pak si ho dominus trochu nahodil na sebe, až oba přepadli na jeho záda. Už přitom pohybu Marcus zaháčkoval svýma nohama ty jeho, takže lotr ležel na zádech jako bezbranný brouček.

„Arte! Podej mi dýku! Dělej!“

Bylo mi naprosto jasné proč. Ten trhan si nezasloužil bezbolestnou smrt uškrcením. A to už jsem ji Marcovi podával.

„Tak tobě se zachtělo krást v mém domě, parchante?“ syčel mu do ucha a škrcení trochu povolil. „V mém domě??? Víš vůbec, kdo jsem?“ A bodl ho do břicha. Tam to nejenže víc bolí, ale také člověk umírá daleko pomaleji. „A vztáhls ruku na mého kluka? To jako vážně?“ A bodl ho na jiné místo.

Trhan teď sám kvičel jako podsvinče. Vůbec mi ho nebylo líto.

Marcus ho bodl potřetí.

„Ty budeš umírat pěkně dlouho, chlapečku. To ti slibuju.“ A v návalu adrenalinu mu dominus ukousl ucho. A hned ho vyplivl.

Ozval se nový druh jekotu.

A přišlo čtvrté bodnutí. A páté.

Pak Marcus dýku odhodil.

„Neměj obavy. Já mám sil a času dost. Na rozdíl od tebe.“

Trvalo asi dvacet minut, než vydechl naposledy. A Marcus ho celou dobu pevně držel. Nakonec ho odkopl a úplně vyřízený zůstal ležet na zádech. Těžce oddychoval.

Hned jsem ho zalehl a začal objímat a líbat na strniště.

„Děkuju. Děkuju. Děkuju.“

Zmoženě obtočil své ruce kolem mého pasu.

„Chtěl… plánoval jsem přijet až… až ráno…, ale měl jsem takové… neblahé tušení.“ Sotva mohl popadnout dech. „Mrzí… mrzí mě, že jsem tě tu nechal.“

„To tě nemá co mrzet,“ ujišťoval jsem ho upřímně. „Jsem rád, že ses viděl s rodinou. Opravdu. Tohle byl prostě… pech.“

Obrátil hlavu směrem k tomu, co jsem ho skolil já.

„Dobrá práce, Arte. Jsem na tebe nesmírně hrdý.“

Když vám Marcus Vibius Drusus řekl, že je na vás nesmírně hrdý, mělo to úplně stejnou váhu jako: miluju tě.

A já podtrhl romantickou chvilku tím, že jsem se nahromaděným napětím pozvracel. Naštěstí ne dominovi do obličeje.