Artabanus XXI.–XXIV.

XXI.

Když vody skutečně opadly, trvalo celý následující měsíc, než byl dům alespoň trochu obyvatelný. Jen bahno a naplavené trosky jsme odklízeli týden. A další týden zabralo vysychání. Poté všichni otroci – s dominem v čele a se mnou po jeho boku – posypávali podlahy a stěny vápnem proti plísním. Nakonec nám najatí řemeslníci vyplnili trhliny v omítce směsí vápna, písku a drcené keramiky.

Marcus svou ženu a děti navštěvoval každé tři dny, protože už jsem tam nikdy nezůstal sám. Společnost mi dělali všichni otroci. Moji přátelé. Ale teprve v květnu dominus dovolil své rodině vrátit se.

Dvojčatům už byly čtyři měsíce, mně devatenáct let a písařem jsem byl přesně rok. Za tu dobu se událo víc věcí než za celých mých předešlých pět roků v Římě.

Marcus si mě opět zavolal do svého tablina a my zaujali obvyklé pozice jako tisíckrát předtím. On za svým stolem a já na židli proti němu.

„Přál sis mě vidět?“ usmál jsem se na něj.

Ale on měl do úsměvu daleko. Sakra. To se jako zase někde něco podělalo?

„Arte,“ začal velmi obezřetně. „Mám s tebou velice konkrétní plány. Ale moc dobře tě znám a vím, že tě nejprve vyděsí. A to pořádně. Ale ty zase musíš vědět, že bych nikdy neudělal nic, co by ti mělo uškodit.“ Zaváhal. „Důvěřuješ mi?“

„Naprosto,“ vypadlo ze mě bez rozmyslu a byla to pravda. Ale stejně mi obsah jeho sdělení pěkně rozpumpoval srdce. Tak už to konečně vyklop. Dřív než ti tu omdlím jako Cassia.

A on to vyklopil. Ale postupně.

„Určitě si uvědomuješ, že Livii nikdy neopustím. Už po tom, co mi dala syna…“

Skočil jsem mu do řeči:

„Spolu s ním ti dala i krásnou dceru.“

„Nepřerušuj mě,“ zamračil se. „Brát si tě tedy nemůžu, ale i tak chci, ať jsi součástí mé rodiny. Oficiálně.“

Říká to, co si myslím, že říká?

„Nechceš mě, doufám, adoptovat, že ne? To už by bylo jako z nějaké řecké tragédie.“

A tím jsem mu konečně vykouzlil nádherný úsměv.

„Vidíš, to mě nenapadlo, ha-ha. Jsi pohotový. Přišel jsem ale na něco jiného. Chceš vědět, na co?“

„Prosím. Dřív než mě ta nejistota zabije.“

Zaváhal.

„Za své zásluhy dostaneš římské občanství.“ Ale když jsem zbledl, už zase zvážněl. „To jsem si mohl myslet, kruci. Každý jiný bývalý otrok by mi právě teď líbal ruce. Ale ty s tím musíš mít zase nějaký problém, co?“

„Jsem Armén,“ pronesl jsem dost hrdě. „A netoužím být… Římanem.“

„Dobrá,“ opřel se. „Tak přitvrdíme. Arte, pořád mě miluješ?“

„Víc než svůj život,“ opět ze mě vyletělo dřív, než jsem si uvědomil, že se řítím do pasti.

„I já tě miluju. Jako bratra, kterého zároveň píchám. Zabil bych pro tebe třeba císaře, pokud by sis to přál.“

Roztál jsem jako máslo na sluníčku. Nikdy předtím mi lásku nevyznal. I když takovýmto specifickým způsobem. A hned jsem si vzpomněl na Luciova slova. Měl by se dát na věštění.

Marcus se zhluboka nadechl.

„Jak už jsem ti řekl, jsi nejdůležitějším mužem v mém životě. A udělal bys mě moc šťastným, kdyby ses stal římským občanem. Chtěl bys mě udělat šťastným?“

Ten prevít!

„Ty víš, jak na mě,“ odsekl jsem mu odevzdaně. „Dobrá, stanu se kvůli tobě Římanem. Ale jestli budu muset platit daně, bude to z tvé kapsy.“

A on se znovu hlasitě rozesmál.

„To je přijatelný kompromis.“

„Jak vůbec takový proces probíhá?“ zajímalo mě upřímně.

„Je nutné, aby nějaký patricij…,“ rozložil rukama a ukázal na sebe, „podal oficiální žádost senátu, ve které tě vychválí a vyzdvihne tvou loajalitu říši a tvou bezúhonnost.“

„S tím si asi hravě poradíš, co?“ neodpustil jsem si ironickou poznámku.

„Už se stalo. Senát včera tvou žádost schválil.“

Zalapal jsem po dechu.

„Snad tvou žádost.“ A zašilhal jsem po kalamáři na jeho stole. Byl si sebou tak zatraceně jistý. Ne, opravil jsem se záhy. Byl si jistý mnou. Že mu vyhovím.

Sledoval směr mého pohledu.

„Arte, jestli ho na mě vyliješ, strašně moc tě zbiju. Opravdu moc. Navzdory tomu, jak hezky jsem o tobě před chvílí mluvil. Věříš, že bych to udělal?“

„Ano. Nepochybuji o tom.“

„Dobrá. Takže další bod. Zítra mi ze senátu doručí voskovou tabulku tabula cerata. Bude na ní uvedeno tvé nové občanské jméno, den a místo udělení a potvrzení všech tvých práv římského občana.“

Hrklo ve mně.

„Nové občanské jméno?“

„Samozřejmě. Obvykle se dává po tvém patronovi. Takže od zítra se jmenuješ Gaius Vibius Artabanus. Líbí? Pořád ti ale budu říkat Arte, neboj.“

A mě zaplavila nečekaná vlna dojetí.

„Budu nosit tvé jméno? Jako ho nosí tvá žena i děti?“

„Přesně tak. Budeš oficiálním členem mé rodiny.“ Zadíval se na mě. „Vidím slzičku dojetí, takže to beru jako souhlas. Tak další bod: uspořádám na tvou počest velkolepou hostinu, kde před ostatními patriciji v ulici stvrdím tvé občanství. A dostaneš slavnostní bílou tógu.“

„Tak já se budu jmenovat Vibius,“ nemohl jsem pořád té skutečnosti uvěřit.

A on jen obrátil oči v sloup.

„To jsi celý ty. Vsadím celý tenhle barák na to, že se v duchu pořád zaobíráš mým jménem a z toho zbytku jsi neslyšel ani slovo.“

„Ale jo. Neboj. Dostanu nějaké nové hadry nebo co. A tvé jméno mohu nosit až do konce života?“

Udusil v sobě další smích skousnutím rtu.

„Ano. Takže budeš oficiálně Římanem. Ale to všechno byla jen omáčka, která nás vede k hlavnímu chodu. Tomu, na čem mi skutečně záleží.“

Nedokázal jsem si představit nic… zásadnějšího.

„Tušil jsem nějakou další zradu. A předem tě varuju, na císaře kandidovat nebudu. Už jepice mají delší životnost.“

A tím jsem ho rozsekal úplně. Slzel smíchy.

„Dobrá. Škrtám si tě z kandidátky.“ Když popadl dech, pokračoval již vážnějším tónem: „Arte, moc dobře víš, jaký jsem pragmatik a realista. Uvědomuju si, že jsem o pětatřicet let starší než ty. A mám dost malé děti. Až… až tu nebudu, oženíš se s Livií a vychováš je.“ Teď už pro změnu vypadal dost dojatě. „Udělal bys pro mě i to? Moc, opravdu moc mi na tom záleží. A nikomu jinému než tobě nevěřím.“

Číše zážitků mi pro dnešek úplně přetekla, až to se mou málem švihlo.

„S tím přece ona nemůže nikdy souhlasit.“

„Mýlíš se. Probírali jsme to včera v posteli. Byla mou volbou nadšená. Má tě moc ráda. A neboj, bylo by to jen formální manželství. Mohl by sis klidně najít nějakého… chlapa.“

A to už jsem se předklonil.

„Marcu, až tu… nebudeš, nezamiluju se do jiného. Nedokázal bych to, ani kdybych chtěl. A to ber jako slib.“

Zúžil pohled.

„A víš, že ti věřím? Dobrá. Aspoň Livii ušetříme pomluv. Ale to taky není všechno, co jsem měl dnes na srdci.“

A to už jsem na něj koukal dost vyděšeně.

„Není? To mě jako chceš ušokovat k smrti, nebo co?“

„Takové slovo v latině neexistuje. To bys měl jako písař vědět.“

Naprosto rezignovaně jsem dlouze vydechl.

„Tak už to prosím konečně vyklop celé, Marcu.“

A on si během svých slov začal pohrávat s kalamářem. Jako by tím zakrýval nervozitu. To ale byla blbost. Marcus nikdy nebyl nervózní. Nikdy.

„Arte, Livia má již díky mně nějaké postavení. A nemůže si vzít… jen tak někoho. Musí to být zámožný patricij.“

„Aha. Takže tvůj šílený plán padá. Uff. Tím já nikdy nebudu. Naštěstí.“

„Ale budeš,“ vyvedl mě z omylu trochu škodolibě. „Jako člen mé domácnosti budeš mít přístup k veškerému majetku. A taky na tebe přepíšu statek v Ostii. Ale to pořád nestačí. Řádný Říman musí mít… ženu a děti. Nebo aspoň jedno dítě. Prostě svoji vlastní rodinu.“

To už jsem se vymrštil na nohy, obešel svou židli a zapřel se o ni rukama.

„A jak provedeme tenhleten… zázrak? Ty moc dobře víš, že se ženou nebudu mít ani erekci. Takže o nějakém vypuštění semene nemůže být ani řeč.“

„Pokud budu s vámi v posteli, tak toho se opravdu neobávám. U všech bohů, dokážeš kvůli mně stříkat, aniž bych se dotkl tvého ptáka.“

Na tom něco bylo. Takže trojka s holkou a Marcem? No to bylo čím dál lepší. Ale upřímně, i přes absurdnost celé situace mi stál jako bič.

„A co udělám se svou ženou, až… až tu nebudeš?“

„Zapudíš ji. I tohle bude ryze formální manželství. Královsky jí za něj zaplatím.“

Provrtával jsem ho pohledem.

„Jsi geniální manipulátor. Víš to o sobě?“

Jen pokrčil svými širokými rameny.

„Musím být. Jinak by mě ostatní patricijové sežrali zaživa.“

V tom měl asi pravdu. A najednou mi ho bylo trochu líto. Fakt to neměl jednoduché.

„Jak tě znám, určitě už jsi mi vybral manželku, co?“

Znovu zaváhal.

„Samozřejmě. Nikdy nenechávám věci nedotažené. Zítra mi ze senátu doručí voskové tabulky dvě. Věnoval jsem svobodu i Drusille.“

XXII.

Prý už o všem věděla, takže jsem si naštěstí mohl odpustit tu mučivě pomalou teatrální předehru – a vydal se do jejího pokoje jí Marcův absurdní plán vymluvit.

Ale jakmile mi otevřela, padla mi šťastně kolem ramen.

„Tak už to víš? Budeme se brát. To je úžasné!“

„Úžasné?“ odtáhl jsem si ji na délku paže. „Illy, ty si mě ale přece nechceš vzít. Jsem o pět let mladší. A přitahují mě muži. Naše manželství by byla pouhá fraška. Ty si zasloužíš daleko, daleko víc.“

Dobrácky svraštila obočí.

„Samozřejmě si tě chci vzít, Arte. A vezmu. Pamatuješ, co jsem ti říkala přesně před rokem? Pokud se dostaneš nahoru, mohl bys nás nějak časem vzít s sebou. A to se právě teď děje! Budeš římským občanem se všemi právy. A Marcus tě nepřestane dotovat. A já jako tvoje žena budu součástí Vibiovy famílie. Posloucháš mě vůbec? Už ne jako otrokyně, ale jako příbuzná. A to si sakra zasloužím.“

U všech bohů, ta byla stejně pragmatická jako Marcus.

Pak však její pragmatičnost dostala trochu na frak. Na něco si totiž vzpomněla.

„U Joviše, ta věštba, Arte! Ta věštba! Letos si mám vzít prince! A to ty tak trochu jsi! Vždyť všechno se plní podle hvězdného plánu. Teď už ani ty nemůžeš couvnout. Hvězdy by tě potrestaly.“

Na vteřinu jsem se zarazil, než jsem to v duchu zavrhl jako naprostou blbost. I když… ne, byla to blbost. Určitě. Nic jako osud neexistuje.

„Ale… ale,“ koktal jsem, „dominův plán počítá i s nějakým dítětem!“

„Tak spolu budeme mít dítě, no,“ pronesla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě a já byl poněkud natvrdlý, že to nechápu. „Mám děti ráda. A ty jsi hezký kluk s přitažlivou postavou. A protože taky nejsem ošklivá, mohli bychom mít krásné dítě.“

„Ty se mi snad zdáš,“ použil jsem obvyklý Marcův povzdech. „A co když se sama zamiluješ? A budeš chtít mít dítě se svým milým?“

Přitáhla si mě blíž a smyslně mi zašeptala do ucha.

„A jak víš, že už dávno nemiluju tebe?“

Opět jsem si ji mírně odtáhl.

„Protože do tebe za ty roky vidím jak do hubené kozy. Ty jsi na pořádné… samce.“

Zvonivě se rozesmála.

„Máš mě, ha-ha. Tak dobrá. Nemiluju tě jako muže. Ale miluju tě jako… bratra.“

Dneska mě snad všichni milují jako bratra, přeběhlo mi myslí odevzdaně.

„Hledal jsem v tobě spojence, který mi pomůže Marcův debilní nápad sabotovat.“

Rozšířily se jí panenky.

„Jak to o mém dominovi mluvíš, Arte? Že se nestydíš!“

Zamračil jsem se.

„Proč teď zníš tak připosraně jako Cassia?“

„Já jsem vždycky byla loajální otrokyně. Pro pána bych dýchala.“

A vtom mi to došlo.

„Stojí za mnou, že ano?“ Bál jsem se otočit.

Vyprskla smíchy.

„Jo.“

A on mě zezadu chytil za obě paže.

„Tak debilní nápad, jo?“ Naštěstí to znělo spíš pobaveně než naštvaně. „Už v tablinu jsem zacítil pach tvé zrady… a následoval ho. Mazej dovnitř.“ A aniž by mě pustil, vtlačil nás s Drusillou do pokoje a zavřel dveře.

Teprve potom mé paže vysvobodil ze svého pevného sevření.

Otočil jsem se k němu.

„Marcu, tohle přece nemůže nikdy fungovat,“ pokusil jsem se smlouvat.

V očích mu plály uličnické plamínky.

„Jistěže to bude fungovat. Nebuď takový škarohlíd.“ A vložil mi do dlaně železný prsten. „Dej jí ho. Hned.“

A Drusilla s přehrávanou cudností nastavila svůj levý prsteníček.

„Tak dělej,“ pobídla mě netrpělivě, čímž veškerou potenciální romantiku zabila.

Byl jsem v pasti. Spiknuli se proti mně.

Tak jsem jí ten blbý prsten nasadil a otráveně zdrtil mezi zuby žádost:

„Chtěla by ses stát mou ženou?“

„Ó ano! Ano!“ A znovu mě objala. „Jsem nejšťastnější ženou v Římě.“

A to už nevydržel ani Marcus. Kousl se do zaťaté pěsti, aby nevyprskl smíchy.

„Takže jsme zasnoubení,“ povzdechl jsem si. „Před svědky. Super.“

Marcus se postavil hned za mě a chytil mou snoubenku za zadek, takže jsem byl uvězněný mezi nimi. A jeho zašeptání do mého ucha na rozdíl od toho jejího způsobilo mou okamžitou erekci:

„A teď zapracujeme na vašem miminku.“

A světe div se, veškerý stud jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Oba dva totiž byli dost smyslní, eroticky založení lidé. Vmanévrovali mě do postele, přičemž jsme odhodili tuniky na jednu hromadu. Ležel jsem na zádech, on mě mírně zalehl, hladil a líbal na krku, až jsem sténal blahem, a Drusilla nás zaujatě pozorovala, přičemž dráždila svůj klín.

Když už má erekce nemohla být tvrdší, Marcus se přetočil do polosedu a opřel si mě o svou hruď. Drusilla si na mě pomalu obkročmo sedala a on vsunul můj vlhký pyj do její pochvy. Zatočil se se mnou celý svět. Hladil mi totiž bradavky, dál líbal na krk a šeptal mi do ucha:

„Mám tě moc rád, Arte…, jsi můj malý šikovný chlapeček… a tvůj velký silný chlap se o tebe postará…“ Byla to promyšleně volená účelová slova, která se však účinkem neminula. Ale nevadilo mi to ani trochu. Vážně věděl, jak na mě.

To už bylo na mě příliš. A když Drusilla zrychlila své přírazy, vyvrcholil jsem do ní, až jsem sebou škubal na všechny strany, takže mě musel Marcus trochu přidržet.

„Ještě… stříkej, Arte…, ještě.“

A já stříkal.

„Lehni si na záda, Illy, a zvedni nohy do praku,“ přikázal jí. „Aby semeno lépe proudilo.“ Byl to prostě romantik non plus ultra.

S funěním hned poslechla.

Vymanil se z polosedu, přešel k ní a nohy jí kolegiálně ve vzduchu přidržel za kotníky.

„Musím tě moc pochválit, děvče,“ mrkl ni na spokojeně. „Za svůj výkon si taky zasloužíš orgasmus. Ještě chvilku počkáme a pak se do tebe pustím. Ale vystříkám se do prostěradla. Chci, ať je dítě opravdu Artovo.“ Jeho obří penis rovněž směřoval k nebi.

Skousla si toužebně ret.

„Jak si přeješ, můj pane.“

A za pár minut využil její polohy, a aniž by pustil její kotníky, vnořil se do jejího klína. Hlasitě zasténala. A on ji tvrdě ošukal. Jak slíbil, vysemenil se stranou. Pak si nahodil její pánev na své skrčené koleno a strčil do ní celou dlaň. Asi to tak měla ráda. Druhou rukou ji přišpendlil k posteli. Rychlými pohyby ji přivedl k mocnému orgasmu doprovázenému vaginálním výstřikem. To jsem ani nevěděl, že je možné.

Byl to prostě profík.

Pak se úplně vyřízený svalil na záda a namoženou dlaň si protřepal. Oba jsme si s Drusillou k němu každý z jedné strany přilehli. A souběžně ho políbili na bradavky.

„Umíš to s námi se všemi,“ pronesl jsem něžně.

„Děkuju, pane,“ hlesla k němu má snoubenka. „Děkuju moc.“

A on kolem nás obtočil své silné paže.

„A budeme to zkoušet, dokud tady Illy neotěhotní. Nebo dokud dřív nedostanu infarkt.“

***

Můj akt získaní občanství proběhl přesně podle Marcova scénáře včetně voskové tabulky tabula cerata, opulentní hostiny v peristylu, kam kromě Lucia sezval asi dvacet dalších patricijů, a samozřejmě včetně předání slavnostní bílé tógy. Byl jsem „hrdým“ římským občanem se všemi právy.

Na oslavě jsme taky oznámili naše zasnoubení s Drusillou, přičemž se Lucius začal dusit vínem, jak mu z toho překvapení zaskočilo. Později toho večera jsem mu všechno vysvětlil.

„Ten Marcus je ale pletichář,“ smál se od ucha k uchu, když jsme osaměli u jezírka osvětleného olejovými lampami.

„Mně o tom povídej,“ přitakal jsem suše. „Vůbec mi nedal šanci z jeho plánu uhnout.“

A to se už vynořil za našimi zády a chytil nás za ramena. Byl roztomile ovíněný a trochu se mu motal jazyk.

„Moji dva nej… věrnější.“ A každému nám uštědřil pusu na tvář. „Mám vás ze všech nejraději, chlapi.“

Lucius rozpaky zčervenal a já si říkal, jestli to tak bylo vždycky, nebo jsem si toho jen začal víc všímat, když jsem znal jeho tajemství.

„Právě jsme tě drbali, Marcu,“ usmál jsem se na něj. „Tak abys nás s tou věrností nepřechválil, ha-ha.“

Pořád nás objímal.

„Nesmysl,“ zahuhlal. „Jsem sluncem vašich životů. A každý má rád svoje… škyt, sluníčko.“

A Lucius, který věděl, že si to nejspíš nebude jeho přítel ráno pamatovat, mu jen něžně přitakal:

„To máš naprostou pravdu… každý.“

„Kde dneska budeš spát?“ zeptal jsem se Marca potutelně.

„Asi u tebe,“ škytl. „Lavina nemá ráda, když,“ znovu škytl, „když ze mě táhne chlast.“

Jo, laviny jsou ošemetná věc.

„Barák máš plný hostů, tak jsem nabídl Luciovi, ať přespí u mě,“ zalhal jsem pohotově. „Ale mám postel jako kráva, tak se tam jistě všichni tři vtěsnáme.“

Lucius jen vyděšeně zalapal po dechu, ale umlčel jsem ho kývnutím a mrknutím.

„Veďte mě, chlapci.“

Tak jsme ve vší počestnosti skončili v mém loži. Marcus brutálně chrápal na zádech mezi námi a oba jsme si každý z jedné strany k němu přilehli.

„Děkuju, Arte,“ zašeptal Lucius dojatě. „Nečekal jsem, že bys pro mě něco takového udělal. Obzvlášť, když jsem tě chtěl…, vždyť víš. Snad to pro tebe není příliš velká oběť.“

„Neblázni,“ uklidnil jsem ho tiše. „Marcus není a nikdy nebyl… jenom můj. Je prostě svůj. A nám dovoluje vyhřívat se v jeho záři.“

A Lucius ho opatrně políbil na rty.

„Spi sladce, můj pane.“

Marcus v kómatu mu přání oplatil novou tóninou chrápání.

„Jo, máš recht,“ culil se Lucius. „Je prostě svůj.“

Ráno jsme se probudili tak nějak současně. Marcus jen zamžoural na dvě hlavy – černou a rusou – na své hrudi a zabručel:

„U Joviše, snad jsme neprováděli nějaké nepřístojnosti, pánové.“

„Popravdě,“ zívnul jsem, „chvíli tu s námi byla jedna otrokyně ze sousední vily, ale zalekla se tvého obřího pyje, tak utekla. A tys byl tak nadržený, žes chtěl ošukat Lucia. Naštěstí jsi usnul dřív, než k tomu došlo a on by měl z tebe trauma.“

Marcus si promnul obličej.

„Jé, tak to se nezlob, kamaráde,“ omlouval se zrzavému legionáři. „Art mě zná ze všech nejlíp…, když to na mě přijde…“

A to už byl Lucius opět červený až za ušima.

Posadil jsem se do tureckého sedu a shlédl dolů na Marca.

„Jo, a taky sis včera rozmyslel mou svatbu a celou tu šílenost odpískal. Prý sis uvědomil, že mě moc miluješ a na Drusillu bys žárlil. Nebo tak nějak. Za to díky, chlape.“

A Marcus si mě přitáhl za zátylek, až jsem na něj přepadl, a předvedl dokonalý vlčí úsměv.

„Arte, přestaň se už konečně kroutit jako červ na háčku. Nemáš… sebemenší… šanci.“

Políbil jsem ho na krk.

„Tak zkusil jsem to, no. Jdeme na snídani?“

XXIII.

Moje svatba proběhla v červenci. A abych Marcovi pořád jenom nekřivdil, naplánoval ji do sebemenšího detailu a já se nemusel vůbec o nic starat. A až v den D jsem si naplno uvědomil, jak nádherná žena Drusilla je. Záviděl mi ji každý přítomný muž. Kdyby jenom věděli… Její bohaté rusé kadeře tradičně kontrastovaly k zářivě bílé tunice, dále měla na sobě oranžový závoj a speciální uzel na opasku, který jsem směl rozvázat pouze já.

Nejprve bylo nutné přinést bohům oběť. Odneslo to chudák prase. A fakt tu řezničinu teď nehodlám popisovat. V tento den ne. 

Oddával nás mladý sympatický pontifex.

Roli pronuby, tedy provdané ženy, která vedla nevěstu k oltáři, se ujala Livia. Když mi ji přivedla, podali jsme si s Drusillou pravé ruce a ona nezvykle dojatě pronesla slavností formuli:

„Ubi tu Gaius, ego Gaisa – Kde jsi ty Gaius, tam budu já Gaia.“

Svatbou získala jméno Vibia Drusilla, což pro ni byla asi největší satisfakce.

A jak Marcus slíbil, přepsal na nás statek v Ostii.

Sami tři jsme se tam přesunuli hned následující den, aby nás Marcus tamním otrokům představil jako nového domina a dominu.

Když si zrovna má žena honila ego před otrokyněmi v kuchyni, Marcus mě odvedl do stáje. Cestou tam mi položil ruku na rameno.

„Jak se cítíš, Arte?“

Nasucho jsem polknul.

„Moc… moc dobře ne,“ přiznal jsem mu.

Zastavil se, ale ruku z mého ramene nepustil.

„U Joviše, proč?“

Měl jsem slzu na krajíčku.

„Protože doposud na našem vztahu nebylo nic zvláštního ani pobuřujícího. Ale tím, že jsem se sám stal dominem, tak tě přece ztrácím, ne?“ Ta představa mě děsila a pronásledovala odněkud z hlubin podvědomí celou dobu.

Překvapeně zamrkal.

„Tak na to velice rychle zapomeň, hochu. To bylo jen divadlo pro veřejnost. Pro mě, za zdmi ložnice, navždy budeš mým puerem. A já jsem pořád tvůj patron, partner, prostě tvůj chlap.“

Srdíčko mi poskočilo.

„Slibuješ?“

A on mě znovu otcovsky políbil na čelo.

„Slibuju. Nic se nezměnilo. Říkal jsem ti přece, že bych nikdy neudělal nic, co by ti mělo ublížit. Sám jsi přinesl obrovskou oběť, abys mě potěšil. Nemohl jsem připustit, abys byl na tom ještě škodný. A podle výrazu tvé ženy, tenhle statek byl dárkem spíš pro ni. Ať si tu hraje třeba na Kleopatru, ale ty většinu času strávíš se mnou.“

Zachvěl jsem se úlevou.

„Mohl by ses mě ještě jednou zeptat, jak se cítím?“

Dobrácky se zamračil.

„Jak se cítíš, Arte?“

„Nádherně.“ Položil jsem mu hlavu na hruď. „A nemluv o mé svatbě jako o oběti. To zní hrozně. Spíš bych se ti měl omluvit. Neustále můj život posouváš dál a výš… a já u toho jenom nevděčně mrmlám. Promiň, Marcu.“

Mírně mě odtáhl a chytil mě za bradu.

„S tím nevděčným mrmláním máš sice pravdu, ale na termínu oběť trvám. Určitě sis svůj život vedle ženy nepředstavoval. Přesto jsi na to přistoupil. A to jenom kvůli mně. Tvá oddanost na mě znovu a znovu dělá dojem, Arte. A to si zaslouží skutečný dárek. Jenom pro tebe. Pojď.“

A vešli jsme do stáje.

„Dostanu koně?“ odtušil jsem.

„Tak nějak. No, oficiálně jsou tvoji všichni. Teda až na Mercura. Ale koupil jsem tři nové kousky. Pojď si je prohlédnout. Musíš si vybrat jednoho favorita, na kterém bude smět jezdit pouze dominus tohoto statku.“

A mně se na pár vteřin zastavilo srdce. Jeden byl dokonalou kopí Širaka, kterého jsem s těžkým srdcem zanechal v Arménii. Sněhobílé staroperské plemeno s ocelově šedou hřívou. Byl nádherný.

Nevěřícně jsem se po Marcovi ohlédl:

„Jak… jak jsi jen podle hrubého popisu dokázal najít tak… tak podobného koně?“

Jen s přehrávanou skromností pokrčil rameny. Určitě ho to stálo nemalé úsilí.

Hned jsem ke svému dárku vystartoval. Ostatní krasavci okamžitě přišli o svou příležitost stát se mými favority. Začal jsem koně hladit po krku a nabídl mu svou dlaň, aby ji očichal.

Ale jemu se rozšířily nozdry a překvapeně zařehtal.

Strnul jsem a mírně od něj odstoupil. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi.

Kůň začal vzrušeně přešlapovat na místě.

A já jsem znovu poodstoupil, abych si ho mohl prohlédnout v celé jeho kráse.

To nebyl Širakův dvojník. To byl Širak sám!

Podlomila se mi kolena a já na ně těžce dopadl. Bulel jsem jako malý kluk. A Širak mi olízl vlasy.

Marcus přistoupil ke mně, zvedl mě zpátky na nohy a přetočil k sobě.

„Je to on? Celou dobu ve mně byla malá dušička, jestli mi přivedli toho pravého.“

Ale moje slzy byly dostatečnou odpovědí.

„J… jak?“ zakníkal jsem mezi vzlyky.

„Hned, jakmile jsem se od tebe dozvěděl, že jsem prince připravil o jeho koně, mi došlo, že jsem to posral. A po povodních jsem rozjel záchrannou akci. Současný velitel mé bývalé centurie je můj dlouholetý přítel. Vyčlenil deset chlapů na speciální tajnou misi. Najít ve tvém rodném městě Širaka. Trvalo to čtvrt roku, než mi ho přivedli. Už jsem se bál, že třeba nežije. Ale našli prý jediného, který odpovídal tvému popisu. Nový majitel se ho odmítal vzdát. Tak ho naši kluci jednoduše zkonfiskovali v zájmu říše.“ Vzal mou hlavu do dlaní. „Tak moc jsi pro mě důležitý, Arte. Riskoval bych pro tvé štěstí i vyhlášení války.“

Chtělo se mi samým štěstím umřít. Kdyby teď Marcus chtěl, abych se oženil s další ženskou, založím si klidně harém a budu ty holky prcat každý den.

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ opakoval jsem dojatě jako kolovrátek.

„Já moc dobře vím, co by sis teď přál slyšet. Ale já ti své city jinak než takto vyjevit nedo…“

Skočil jsem mu do řeči:

„To je v pořádku.“ Objal jsem ho. „V naprostém pořádku. Teď prosím chvíli mlč a nech se zbožňovat.“

***

A jak Marcus slíbil, po svatbě se toho pro mě moc nezměnilo. S Drusillou jsme do Ostie jezdili vlastně jen na víkendy. A Marcovu absenci mi bohatě vynahrazoval Širak. Projezdil jsem na něm celé okolí.

A v srpnu má žena konečně otěhotněla. A na mě až teprve teď dolehla tíha našeho plánu. Stvořili jsme nový život. Všichni tři. Společně. Livia měla asi pocit, že máme dětí v domě málo, takže novinku přivítala s nadšením.

A Marcus to se mnou řádně oslavil v Luciově domě takovými soukromými orgiemi. Pozvali jsme na ně několik párů, které jsme poznali u Scaevy a které nám přišly v rámci mezí aspoň trochu normální. Těmi páry myslím manžele, milence, ale i dominy se svými puery.

Marcus mě chtěl vzít do trojky s jednou černošskou otrokyní, ale vyvlékl jsem se z toho oznámením, že Drusilla mi bohatě stačila, tak jsem mu místo sebe dohodil Lucia. A když se všichni tři odebrali nahoru do nějakého privátního pokoje (Lucius mi poděkoval mrknutím), vůbec jsem nežárlil. Měli jsme to tak s Marcem nastavené. Sex se nerovná láska.

Na podzim se už Drusille začalo rýsovat bříško. Na rozdíl od loňska vydrželo krásné, takřka letní počasí až do dnešních dní, tak jsme jednou všichni tři kempovali na dece u jezírka. Livia byla tou dobou se všemi dětmi na návštěvě u své matky.

Drusilla seděla v tureckém sedu opřená o své ruce a Marcus před ní ležel na břiše a vážně promlouval k děťátku:

„Pod touto střechou se narodilo docela dost holčiček, takže určitě chápeš, že se od tebe očekává být kluk. Přemýšlej o tom, jo? Máš na to zhruba půl roku. Nechci na tebe nijak tlačit, ani tě citově vydírat, ale Marcus junior bude potřebovat parťáka. Někoho, s kým si může hrát a později trénovat.“

Drusilla smíchy zvrátila hlavu dozadu:

„Ty jsi prostě praštěný chlap, ha-ha.“ Na familiární tón ke svému bývalému pánovi si zvykla nějak podezřele rychle.

A já jsem se položil na břicho vedle něj a ramenem ho mírně odstrčil.

„Vůbec svého strýčka neposlouchej, děťátko. My tě budeme milovat i jako holčičku. Hlavně buď zdravé. O zbytek se postarám.“

„Jo, jasně,“ odfrkl si Marcus vesele a mrkl na mou ženu. „Jako váš bývalý dominus ti, Illy, dovoluju podílet se na výběru jmen. Tvůj manžel má v zásobě celý arzenál arménských jmen, která ani nevyslovíš.“

Dobrácky jsem do něj znovu šťouchl.

„Dej pokoj. A jména už máme dávno vybraná, abys věděl.“

Marcus se dotčeně zamračil.

„Vážně? A mně se nic neřekne?“

Drusilla ho důvěrně pohladila po vlasech.

„Mně se náhodou ta arménská bohyně Anahit dost líbí. A tím, že jsi mi právě udělil právo podílet se na výběru, holčička bude Anahit. A basta.“

„A já měl připravenou Primu,“ povzdechl si odevzdaně, načež jsem ho začal lechtat.

„To jsi celý ty,“ smál jsem se od ucha k uchu. „Moje dcera nikdy nebude žádná číslovka jako ta tvoje. Až začnu Seci učit počítat, bude tě nenávidět.“

Pak Marcus najednou zbystřel.

„A jak se bude jmenovat váš syn?“

Zaváhal jsem a s Illy jsme se na sebe krátce podívali. Pak jsem hrdě pronesl:

„Přece Drusus Vibius Artabanianus.“

Teď by se asi slušelo udělat vám trochu pořádek ve složitých římských jménech. To první – praenomen – je obdobou vašeho křestního. Druhé je vždycky rodové. V našem případě Vibius. A třetí jméno – cognomen – bývala často přezdívka. Marcus už svému synovi svoje křestní jméno předal, takže jsem musel zvolit jeho přezdívku z mládí Drusus. A můj vlastní cognonem poupravit, aby se dal před úřady syn propojit se mnou.

A Marca ležícího na dece přemohlo dojetí.

„To je… to je moc krásné jméno. Budu ho milovat jako vlastního syna, to vám slibuju.“

A z toho jsem byl naměkko i já. Lepší start do života jsem si pro své dítě nemohl ani představit. A nepochyboval jsem o tom, že i pokud se mi narodí dcera, Marcus ji bude hýčkat jako princeznu. Toho drsňáka často jenom hrál, ale v jádru to byl dobrák. I když chtělo hodně trpělivosti tu dobrotu odhalit a obdivovat. Ale byla tam.

Má žena si prsty prohrábla vlasy a Marcovi oznámila:

„Já byla Drusem nadšená hned. Art je tebou tak fascinovaný, že ho určitě ani nenapadla jedna do očí bijící věc.“

„A jaká?“ svraštil obočí Marcus.

„Aha. Takže koukám, že ani tebe ne. Haló, chlapi, svět se netočí jenom kolem vašich pinďourů. Vždyť Drusus je mužskou variantou mého vlastního jména. Takže se synáček bude jmenovat hezky po mně.“

Zírali jsme na ni jak zařezaní. Fakt jsme si to nijak nespojili.

Ale pak Marcus opět zakabonil čelo.

„Drusilla – Drusus. Já tam žádnou podobnost nevidím. Je mi líto. No, řekl bych, že se děťátko bude jmenovat spíš po mně,“ zhodnotil umanutě, ale taky dost roztomile.

XXIV.

V lednu jsme uspořádali přehnaně velkolepou oslavu prvních narozenin dvojčat. Po peristylu pendlovalo na padesát hostů, každý přinesl nějaký nákladný dar, podávala se vybraná jídla a hrála nám k tomu živá hudba. No, hudba. Spíš to byly takové dětské odrhovačky.

Venera dostala armádu panenek a juniorovi Marcus věnoval několik dřevěných malých mečů, se kterými si nebude hrát ještě tak dva tři roky, takže se cítil poněkud podvedený a v jednom kuse vřískal. S ním si tedy ještě užijeme.

S jeho tátou jsme uzavřeli takovou dohodu. Už se v mém novém postavení neslušelo, abych si přivydělával jako písař. Ale on někoho takového potřeboval jako sůl – jeho vztah ke gramatice byl poněkud napjatý. A když se Marcus cítil napjatý, dokázal být agresivní. Takže jsem mu své služby nabízel z lásky zadarmo. Stejně mě psaní bavilo a chybělo by mi. A pomáhat mu – v čemkoliv – mě nesmírně naplňovalo.

Tři dny po oslavě mi něco diktoval v mém pokoji. Já se tradičně hrbil za stolem u okna a on seděl na posteli opřený o polštář a na klíně mu trůnil junior jako nějaký mini-Nero, který nekompromisně kontroluje mou práci.

„Tak už to konečně vyklop, Arte.“

Málem jsem začal psát: Tak už to konečně…, když jsem si uvědomil, že pobídka patřila mně.

K Marcovi jsem se otočil.

„Co máš na mysli?“

Velkoryse věnoval své prsty synkovi na hraní a dobrácky se zachmuřil.

„Ale no tak. Neznáme se týden. Něco máš na srdci. A bojíš se, jak na to budu reagovat.“

Neubránil jsem se úšklebku.

„Jasně. Promiň. Před tebou nemá cenu hrát divadlo. Marcu,“ obezřetně jsem zaváhal, „už jsi tady mínus dva otroky. Vlastně tři, když počítám nebohého Andrease. Najímáš si sice místo mě zahradníka, ale Cassia tady veškerou práci nezastane. Na oslavě brutálně nestíhala. Nechtěl… nechtěl bys sem přeložit nějaké otroky z Ostie?“

Krátce se zamyslel.

„Mám takový nutkavý pocit, že na mě něco šiješ, Arte. Copak ty bys zastal na statku nějakou práci? Teda, nechtěl bych tě nijak podceňovat, ale… “

„To je v pořádku,“ skočil jsem mu do řeči. „Moc dobře znám svoje limity. Ale učinil jsem tamním otrokům jistou nabídku. Většina neměla zájem.“

Překvapením povytáhl obočí.

„Odmítli nabídku od svého domina? Koukám, že bys spíš potřeboval pomoct s udržením autority.“

„Ne, ne. Ty mi nerozumíš. Chtěl jsem jim za jejich práci platit. Jako bývalý otrok přece nemohu být sám otrokářem. Ale někteří si nosí svoje vlastní okovy v sobě. A bojí se změn. Všichni tam jsou strašně milí a pracovití…, ale vesměs jsou to vesničtí balíci, kteří netouží po samostatnosti a odpovědnosti.“

Svými slovy jsem mu naprosto vyrazil dech. Zdálo se, že i junior na jeho klíně na mě vykulil oči.

„Arte, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Ty nemáš vlastní peníze. Přístupem k mému majetku jsem rozhodně nemyslel to, že bys platil otrokům.“

Podrbal jsem se na hlavě.

„Já ale tvoje peníze nepotřebuju, víš?“

Znovu se mračil. Tentokrát už opravdově.

„Jak to myslíš? Kde ty bys přešel k vlastním penězům?“

Teď jsem musel opatrně našlapovat jako kocour.

„Vím o tvé dohodě s Tigranem, Marcu.“

Na spáncích mu naběhly žíly.

„Ten bastard. Věděl jsem, že mu nemám věřit. Zabiju ho za to.“

To už jsem se postavil a začal si mnout dlaně o sebe. Snažil jsem se, aby to nevypadalo nervózně.

„Tigran tě neprásknul, neboj. Zapomněl sis u něj tu týkovou krabičku. V podstatě jsem to z něj vypáčil. A taky vím, žes jim od povodní neposlal ani denár.“ Když se začal nadechovat k ukřivděnému protestu, rychle jsem ho zastavil. „Ale to je v pořádku. Vážně. Měl jsi teď neuvěřitelně vysoké výdaje a já ti děkuju za to malé jmění, které jsi jim už naposílal. Dělat jsi to nemusel. Moc mě to dojalo a zapůsobilo to na mě. Opravdu. Tak jsem se do jejich situace vložil znovu. Ale ne proto, abych si hrál na princátko a ohrožoval tak svou závislost na tobě. Můžeš být klidný. Spíš jsem chytil příležitost za pačesy. Obzvlášť po těch strašných povodních se zvedla poptávka po stavebních pracích. A já… dohazuju arménským dělníkům kšefty mezi dominy v Ostii. Docela slušně nám to sype.“

Marcus na mě několik předlouhých vteřin zíral naprosto vyděšeně.

„Ar… Arte, cože? Ty… podnikáš ve stavebnictví? Ty?“

Sklopil jsem zrak k podlaze.

„To Tigran podniká. Já se v tom houby vyznám. Ale inkasuju provize. Chlapi mi dělají na stavbách, ale chtěl bych nabídnout i práci jejich ženám a dospívajícím dětem. Na statku. Za mzdu. Vadilo… vadilo by ti to moc?“

„A to se mě ptáš až teď, když už máš obchod dávno rozjetý? A koukej na mě, když s tebou mluvím.“

Odvážil jsem se zvednout zrak.

„Ale tys… tys blíže nespecifikoval míru mé svobody. Samozřejmě si s Illy uvědomujeme, že jsme na tobě pořád finančně závislí. A svůj smělý plán jsem rozhodně nezamýšlel jako akt nevděku. Spíš… spíš jsem ti chtěl odpomoct od dalších výdajů. Tím, že si na provoz vyděláme sami.“

Marcus pomalu odložil batole, které asi poznalo, že začít vřeštět by nebyl dvakrát chytrý nápad, a vstal z postele. Zamířil ke mně.

Celý jsem ztuhl. Od něj se dalo očekávat cokoliv.

Zastavil se těsně přede mnou a dal si ruce v bok. Výraz měl naprosto nečitelný.

„Arte?“

Zvedl jsem k němu hlavu.

„Jo?“ kuňkl jsem.

„Budeš ostatním dominům pro smích.“

A do mě vjel trochu vztek. Věděl jsem, že je můj plán dobrý.

„Seru na to, co si o mně myslí okolí. Až budu mít motivované zaměstnance, kteří mi pole a vinice neobdělávají ze strachu, ale protože sami chtějí, výsledek se dostaví. A sousedi budou stát frontu na mé produkty. A když budou mít kliku, dohodím jim nějakého svého arménského řemeslníka.“

Marcus mi položil ruku na rameno, při čemž jsem sebou cukl.

A má reakce ho trochu pobavila.

„Gaie Vibie Artabane, tohle je nejchytřejší obchodní plán, co jsem slyšel za poslední roky. Naše role se teď jaksi obrátily. Nyní ty posouváš dál a výš mě. Vzal bys mě za svého obchodního partnera? Když ty můžeš oškubávat patricije v Ostii, tak já chci oškubávat ty v Římě. Kontaktů na to mám dost.“

Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Mé tajemství mě tížilo už několik týdnů od té doby, co mě poprvé navštívil Tigran.

„Rozjedeme to ve velkém,“ rozzářil jsem se a chtěl jsem ho políbit. Skoro bych přísahal, že junior na posteli zvedl výhružně obočí. Pohodil jsem k němu hlavou. „Myslíš, že ti můžu dát pusu… před ním?“

„Jen ať si zvyká.“

A Marcus mě začal líbat.

A to už se junior definitivně rozvřeštěl jako pavián.

***

V únoru už byla Drusilla v šestém měsíci a břicho měla jako balón. Na vitalitě jí to ale rozhodně neubralo. S nadšením sobě vlastním se zapojila do našeho podnikání. Uspořádali jsme výběrové řízení na pracovní pozice na našem statku. Přijetí dvou služek, dojičky a zahradnice jsem nechal na ní. Já jsem přijal vinaře, údržbáře a šikovného mladého Arména jménem Sarkis, který se mi staral o koně a o živočišnou výrobu. Měl jedinou vadu: odmítal mi přestat říkat Výsosti. Na tom ještě musím nějak zapracovat.

S Drusillou jsme pak o víkendech pořádali večírky, které vlastně sloužily jako taková propagace našich produktů. A já na nich rozdával ceníky řemeslných prací, které dokážu zajistit.

Na jednom takovém večírku se ukázali i Marcus s Livií. Děti jim hlídala armáda otroků, kterou si v rámci firmy přeřadili odsud do Říma.

Všichni čtyři jsme se s číšemi vína potkali u stolu s občerstvením.

„Jsem na tebe moc hrdý, Arte,“ mrkl na mě Marcus a přiťukl si se mnou. „Je tu asi třicet patricijů a všichni mluví jenom o tobě.“

Zahřálo mě to u srdce a začervenal jsem se.

Ale má žena, která vzhledem ke svému stavu pila jenom vodu, si taky chtěla ukrást trochu těch zásluh pro sebe.

„No, já bych spíš řekla, že za každým úspěšným mužem stojí jeho žena, ne?“

A demonstrativně si přiťukla s Livií.

„Moje řeč,“ usmála se poněkud unaveně Marcova manželka. „A ty jenom záříš, děvče. Není tady jediného muže, který by se za tebou neotočil.“ Jindy bych totéž mohl prohlásit o ní, ale dneska mi přišla poněkud zvadlá. Anebo možná utahaná po dvojčatech. Nedokázal jsem to posoudit.

„Jo, jasně.“ Drusilla se napila. „Dokud si pod mou tunikou nevšimne té koule. Připadám si jako neohrabaná velryba.“

Už jsem svou ženu znal natolik, abych rozpoznal její falešnou skromnost. Vypadala úchvatně a moc dobře si toho byla vědoma. Své nádherné rusé vlasy měla vyčesány nahoru a leskly se v nich dvě okázalé zlaté spony ve tvaru vavřínových listů. Zvýraznila se tak její ladná bledá šíje. Kdybych dokázal milovat ženy, byl bych nejšťastnějším dominem v Římě.

Ale byl tady on. Marcus. Statný a opálený. Jeho uhlově černé krátké vlasy už začínaly po stranách nenápadně šedivět, ale na přitažlivosti mu to nijak neobíralo. Ba naopak. Pohled na něj mi vždycky bral dech.

Ale i přes jeho ujišťování o opaku jsem si začínal uvědomovat rozrůstající se propast mezi námi. Pořád jsme byli v kontaktu – obchodním i milostném – ale už dávno na mě nenahlížel jako na bezmocného mladíčka, kterého je třeba chránit a vést životem. Naopak se se mnou často radil a hlavně se podle mých rad řídil. To mě děsilo asi nejvíc. Vyrovnával jsem se mu. Ale po tom jsem nikdy netoužil. Chtěl jsem k němu pořád vzhlížet. Být jeho bezmocným mladíčkem.

A asi týden po večírku – v noci v mé posteli – jsem našel odvahu mu moje pošetilé obavy znovu předestřít.

Leželi jsme na boku čely k sobě a on vzal mou ruku, kterou políbil.

„To je přirozený koloběh života, Arte. Nemůžeš ho zastavit ani jít proti němu. Z tvých slov usuzuju, že by ses svého současného postavení klidně vzdal jenom proto, abys mi zase mohl dělat otroka…“

V koutku oka se mi zaleskla slzička.

„A to je špatně, co?“

Zaváhal.

„Víceméně ano. Hele – vezmi si to tak. Kdybys zakrněl ve svém postavení jako před dvěma lety, tak bych tě sice pořád měl rád jako příjemné zpestření v posteli. Ale to by bylo asi tak všechno. A ty víš, jaký jsem pragmatik. Pak se událo docela dost věcí: tři mrtví císaři, dvojčata, povodně…, a kdybys se mnou neustále nedržel krok, nějaké příjemné zpestření v posteli by mě brzy přestalo zajímat.“ Vzal mě za bradu. „Tys rostl s každou z těch událostí spolu se mnou. Začínal jsem si tě víc všímat, vážit… a mít tě víc a víc rád. Teď už si bez tebe svůj život nedokážu představit. Bez starého Arta bych ale uměl. Už mi rozumíš?“

Polknul jsem.

„Ano. Samozřejmě. Vlastně jsem si to celou dobu moc dobře uvědomoval. Někde vzadu v podvědomí.“

Setřel mou slzu polibkem.

„A už se netrap tím, co nemůžeš ovlivnit.“

Tak jsem se tím pokusil netrápit. V březnu nás stejně postihla nová tragédie.