Shakespeare (9)

ZACHRÁNCE

říjen

Vilém měl opět neklidné spaní. Marek držel Viléma velmi pevně, dnes měl opravdu silný „záchvat“, dá-li se to tak říct. Mlel sebou, rozhazoval rukama, pak si chránil hlavu, a nakonec zůstal bezvládně ležet.

„Vildo, vzbuď se,“ šeptal mu do ucha, „všechno bude dobrý. Spolu to zvládneme.“

Vilém otevřel oči a viděl stejné modré oči jako ve svém snu a byly úplně stejně vyděšené. Usmál se. Vzpomněl si!!! Na všechno si vzpomněl, na nehodu i na svého zachránce. Než to stihl Markovi říct, královna Mab mávla svým kouzelným proutkem, Vilémovy oči se zase zavřely a jeho mysl upadla do klidného spánku.

„Tak dnes končíme,“ odložil Marek masážní míčky, „až půjdeš na ortopedii, tak budou koukat, jaký jsem zázračný léčitel. Už ti určitě budou chtít zakázat i tu ortézu, ale nedej se. Nesmí se to uspěchat.“

„Teda, ty jsi ale namyšlený cvičitel,“ culil se Vilém.

„Zkus popřít mé úspěchy.“

„To nepopírám, a aby ses mohl o svých úspěších přesvědčit, tak tě zvu na malou procházku,“ navrhl Vilém.

„A myslíš, že to zvládneš?“

„Neboj, nepůjdeme daleko, jen kousek do parku,“ zvedal se Vilém z lehátka a připínal si ortézu, „stejně chceš, abych chodil a trénoval i v reálu.“

Marek, nic zlého netuše, se nakonec nechal zlákat.

Vilém, už jen s francouzskou holí a s Markovým doprovodem, přešel přes náměstí, prošel bránou do zámeckého parku. Společně došli až k cestičce, která se svažovala dolů k dětskému domovu.

„Z kopce opatrně,“ strachoval se Marek, kterému začalo docházet, kam jdou, a začalo to vysvětlovat to zvláštní napětí, které dnes z Vildy vyzařovalo.

„Neboj, jen kousíček,“ usmál se rozpačitě Vilém. Sám si však nebyl jistý tím, co dělá a jak to zvládne.

Sešli kousek dolů k rozcestí, kde se jedna cestička ubírala z kopce dolů doleva a druhá na opačnou stranu, mezi nimi travnatý svah, ze kterého trčelo pár osamělých keřů a stromů. Na jaře tady v rámci „revitalizace veřejného prostoru“ vybudovali malou vyhlídkovou plošinu. Vilém opatrně vyzkoušel pevnost zábradlí, které lemovalo vyhlídku, pak se o něj, stále s trochou nedůvěry, opřel a hleděl dolů z kopce.

„Tady,“ zašeptal po chvilce tichého rozjímání.

„Co tady?“ nechápal Marek.

„Tady odtud jsem spadnul… Na jaře to tu opravovali a já jsem uhýbal kolaři…, jenže jsem ztratil rovnováhu a skutálel se támhle dolů,“ ukázal Vilém z kopce na uličku, která vedla mezi svahem a dětským domovem.

Markovi začalo svítat:

„Chceš říct, že to nebyla autonehoda?“

„Nebyla,“ usmál se smutně Vilém a stále koukal zaujatě přes trávník dolů, „je to pěkný sešup.“

Marek se postavil vedle Viléma, objal ho kolem ramen, políbil na spánek a taky se podíval dolů.

„Jestli jsi tohle bral v kotrmelcích, tak to jsi dopadl ještě dobře.“

„A tam někde dole jsem ležel,“ stále ukazoval Vilém dolů, „… tam mě našel můj zachránce… jen nevím, jak mě tam našel…, protože určitě tamtudy nikam nemířil. Ta ulička vede odnikud nikam.“

„Třeba se jen náhodou na rohu rozhlédl a viděl tam ležet něco neobvyklého.“

„Ale nenechal mě tam…, přišel ke mně…, ne, rozběhl se ke mně a… a zachránil mě,“ Vilémovi se lehce třásl hlas, zatímco stále koukal dolů, „… zavolal záchranku…, počkal tam se mnou…, mluvil na mě…, uklidňoval mě a… pak zmizel.“

„Asi nemá rád pozornost,“ řekl nejistě Marek, „třeba si myslel, že udělal, co mohl, a tak šel domů.“

„Ale já bych mu rád poděkoval, osobně, rozumíš. Říct mu obrovské DĚKUJI. Myslíš, že se někdy přizná?“ zvážněl Vilém. „Že mi řekne, že je to on, komu vděčím za záchranu? Za svůj život.“

Markovi došlo, že Vilém to ví. Vilém ví, kdo ho zachránil, ale chce, aby mu to zachránce řekl sám.

„Když jsem ležel v nemocnici a pak i doma, tak jsem každou noc přemýšlel, co se vlastně stalo, jak jsem se tam dostal,“ prolomil ticho zase Vilém, „jenže potom jsem si uvědomil, že to není důležité, jak se to stalo.“

„A co je důležité?“ zeptal se Marek, stále nenacházející odvahu k přiznání.

„Důležité je, jak to dopadlo,“ podíval se na Vilém na Marka.

Pohledy se spojily a ve Vilémových očích se objevil zmatek.

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Co?“ divil se Marek.

„Že jsi to ty. Já vím, že to ty jsi mě zachránil. Ty oči… TVOJE OČI tě prozradily… TY OČI já vídám ve snu.“

„Já nevím,“ přiznal konečně Marek, „nemám rád, když mi je někdo zavázán. Udělal jsem jen to, co by udělal každý jiný.“

„Tak každý jiný by to neudělal,“ zamračil se trošku Vilém, „podle doktorů jsem tam musel ležet dost dlouho.“

„Když jsem s tebou začal cvičit, tak mi po pár lekcích došlo, kdo jsi. Nejdřív jsem ti to chtěl říct, pak jsem dostal strach. Pořád jsi mluvil o autonehodě a já se bál, že si budeš myslet, že to já jsem tě porazil. No a najednou jsme spolu začali chodit a já jsem se začal bát ještě víc…, že bys se mnou zůstal jen z vděčnosti.“

„Ty jsi blázen,“ objal Vilém Marka, „proč bych s tak úžasným člověkem zůstával jen z vděčnosti? Kde bych našel někoho tak dokonalého? Někoho, s kým mi je neskutečně dobře, kdo má pochopení pro moje záliby…“

Marek přerušil Viléma polibkem. Když se jejich ústa oddálila, zadíval se do Vilémových očí a zašeptal:

„Promiň. Chtěl jsem to udělat už mockrát, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Kdybych nebyl takový srab, už bys to věděl a třeba by ta noční můra dávno pominula. A já bych tě nemusel po nocích uklidňovat.“

„Já vím, že jsem tě v noci nenechal často moc vyspat. Vždycky, když jsem měl ten sen, tak jsi ráno vypadal nepoužitelně,“ opřel se Vilém o Markovo čelo tím svým, „asi jsme se měli chvíli navzájem trápit, ale teď už to bude všechno dobrý, spolu to zvládneme. Takhle nějak jsi mi to vždycky šeptal, ne?“

Marek se odtáhnul od Vilémovy tváře, aby mohl lépe zaostřit:

„Ty jsi to slyšel?“

„To víš, že ano,“ culil se Vilém, „jenže ten sen mi nedovoloval se probudit, prostě to nešlo.“

„Teď už to půjde, uvidíš,“ uklidňoval ho Marek, potom se rozpřáhl a ukazoval po okolí, „došli jsme až sem a zvládli jsme to. Ani jeden z nás se nezhroutil, stojíme tu…, na místě činu a víme, že je to za námi.“

„Ano, JE TO ZA NÁMI,“ začal křičet Vilém vzhůru k oblakům a Marek se přidal, „JE TO ZA NÁMI.“

Oba se vesele rozesmáli a po chvíli tichého šťastného objetí Marek sáhnul do kapsy a vytáhl něco, co už tam nosil několik dní.

„A myslíš, že se tohle tragické místo může stát i místem štěstí?“ zeptal se Marek, poklekl a otevřel dlaň, ve které byly dva prstýnky. Ale nebyly to obyčejné prstýnky, byly udělané z malých korálků. Jeden takový korálek už nějakou dobu byl i ve Vilémově peněžence.

Vilém koukal na Marka a nevěděl, co říct. Nakonec ze sebe dostal:

„Ano, to víš, že ano. Tohle místo je k tomu jako stvořené. Tohle místo nás vlastně spojilo.“

Marek navlékl na Vilémovu nastavenou ruku kroužek a nechal i Viléma, aby zpečetil na jeho ruce právě uzavřený slib.

Vilém si prohlížel svůj prst s prstýnkem:

„To jsi dělal ty?“

„Ano,“ přiznal nesměle Marek, „podle internetu.“

„To jsi dělal kvůli mně?“ zaleskly se Vilémovi oči.

„Kvůli nám, chtěl jsem něco originálního. Mohl jsem koupit něco s diamantem, ale nějak mi to k tobě nesedělo. Nakonec jsem si vygooglil, že se z korálků dají udělat i prstýnky. Tak jsem to zkusil, několikrát málem vyhodil, ale nakonec se to povedlo.“

Vilém přeskakoval očima z prstýnku na Marka a nedostávalo se mu slov. Ještě nikdo se kvůli němu neučil korálkovat. Uvnitř Vilémovy hrudi se začalo rozlévat teplo, jak jím prostupovalo nadšení a radost. Teď už jistojistě věděl, že Marek je ten pravý.

Ještě chvíli na sebe nechali působit to místo a čas, než se vrátili přes náměstí k autu.

„Víš, že jsem si opravdu chvíli myslel, že jsi mě tam porazil ty,“ stál Vilém u auta a koukal na promáčklý blatník, „jen mi nešlo do hlavy, jak bys mě nabral, abych měl já zlomenou nohu a ty jen pomuchlaný blatník, a ještě v téhle výšce.“

„A přesně toho jsem se bál, abys nedošel k tomu, že jsem s tebou kvůli mému černému svědomí,“ opřel se Marek o auto na druhé straně a koukal na Vildu, „ale naštěstí jsi moc chytrý kluk a došlo ti, že takhle bych to nikdy nedokázal zrežírovat. Ale hned příští týden to dám opravit, ať tě to nedráždí.“

„Mně je to jedno, je to tvoje auto,“ pronesl Vilém při nastupování.

Marek se nejistě na Viléma podíval a trošku ho poopravil:

„NAŠE auto.“

Vilém se usmál a řekl:

„Tak jedem domů, k NÁM domů.“

Večer oba uléhali ve zvláštní náladě, oba byli plni očekávání, co se stane v noci. Objeví se Vilémova noční můra nebo ne?

Objevila, ale dnes probíhala trošku jinak.

Vilém sestupoval po chodníku od zámeckého parku směrem k dětskému domovu. Za jeho zády se ozvalo „pozóóóór.“ Vilém se otočil a proti němu sjížděl cyklista. Vilda instinktivně udělal krok dozadu a uvolnil cyklistovi cestu.

Chtěl se za zády opřít o zábradlí. Jenže to zábradlí tam nebylo, nahmátl jen igelitovou pásku a ve chvíli, kdy ztratil rovnováhu, si vzpomněl na výstražnou ceduli u vstupu „Pozor, probíhá rekonstrukce, dbejte zvýšené opatrnosti!“

Jeho tělo nenašlo hledanou oporu, páska praskla a Vilém začal padat.

Najednou ho něco zachytilo. Ruka. Markova ruka. Bohužel tělo vyklouzlo, ale duše zůstala nad vším společně s Markem.

Oba, v pevném objetí, se dívali, jak se Vilémovo tělo kutálí z prudkého srázu. Oba pozorovatelé se zvolna vznášeli nad tímto děním a věděli, že do něj nemohou zasáhnout. A ani nechtěli, protože znali, že to dobře dopadne.

Potlučené tělo se zastavilo pod srázem na okraji ulice a poslední, co šlo zaslechnout, byla dutá rána, jak mužova hlava dopadla na zem.

Vilém se těsněji přivinul do náručí svého snového ochránce. Dívali se na nehybné tělo a čekali. Najednou Marek ukázal na roh ulice: „Podívej.“

Zpoza rohu vyšel muž, na rohu se zastavil a rozhlédl se. Jeho zraku neuniklo lidské tělo ležící opodál na okraji trávníku. Rozběhl se k němu. Dopadl vedle něj a opatrně mu zkoušel nahmatat pulz. Žije.

„Haló, slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Zachránce hledal v kapse svůj mobil, aniž spustil oči z neznámého muže.

Stále na něj mluvil: „Nehýbejte se. Bude to v pořádku. Volám záchranku. Všechno bude dobrý. Hlavně klid.“

Z tónu hlasu bylo zřejmé, že sám potřeboval uklidnit, takže možná ta jeho slova patřila napůl raněnému a napůl jemu.

Víčka ležícího muže se zachvěla a oči se otevřely. Pohledy obou se spojily.

A v tomto snu byla vidět, ta jindy neviditelná, jiskra, která mezi nimi najednou přeskočila. Okamžik kratičký ve skutečném světě, v tomto snu trval neskutečně dlouho, než se unavené oči zase zavřely a ležící muž upadl zpět do bezvědomí.

To už do ulice vjížděla sanitka v doprovodu policie. Kolem začali pobíhat zdravotníci. O muže, který je zavolal, v první chvíli policie projevila jen málo zájmu, a tak po anglicku zmizel.

Vilém však stále držel v ruce ruku Markovu. Podíval se na spojené ruce a prstýnky, které je zdobily. Rozhodl se, že tuhle ruku už nikdy, NIKDY, nepustí.

Ráno se oba probudili krásně odpočatí.

„Tak co?“ hořel zvědavostí Marek. „Celou noc jsi mě držel za ruku, ale jinak jsi spal jak děťátko.“

„Dnes to bylo naposledy,“ usmál se Vilém.

„Za ruku mě klidně můžeš držet kdykoliv,“ culil se Marek a přitáhl si Vildu do náruče.

„Já nemluvím o ruce, ale o tom snu. Dnes jsem se s ním rozloučil. Už se neukáže,“ řekl Vilém přesvědčivě a odhodlaně tak, že i královna Mab, ve svém kočáře právě opouštějící Vilémovu ložnici, musela uznat, že s tímto snem už tady neuspěje.

EPILOG

prosinec

Ulice městečka zaplnily plakáty zvoucí na premiéru Romea a Julie v podání místních ochotníků.

Vilém se svým ansámblem denně zkoušel, aby vše dopadlo, tak jak má. Principál už sice chodil bez hole, ale pro divadlo se obětoval a opět si ji vzal k ruce.

Vilém nikdy nebyl před premiérou nervózní, znal své herce a věděl, že to zvládnou. Co ho však lehce znervóznělo, byl zájem publika. Paní pokladní, jinak sekretářka na městském úřadě, už týden po zahájení předprodeje Vildovi hlásila, že lístky došly. Přidali tedy ještě dvacet míst na úkor uličky a ani to nestačilo. Museli, bohužel, další zájemce o premiéru začít odmítat. A zde Viléma popadla pochybnost, zda tak velký zájem publika nebude zrazen jejich svérázným pojetím klasické tragédie.

Sál praskal ve švech a všichni čekali na začátek. Zatím hleděli na zataženou oponu. Světla v sále potemněla a reflektor nasvítil postranní část, kde na malém podiu stála lavička a pouliční lampa. Publikum ztichlo. A do tohoto ticha se začalo ozývat klepání hole a šouravý krok. Zezadu středem přicházel Vilém, zde tedy starý pán, který měl diváky provázet dějem. Pomalu vystoupal na vyvýšené místo, sedl si a z kapsy kabátu vytáhl starý rohlík. Začal kousky rohlíku nezúčastněně bombardovat první řadu, jako by krmil holuby. Sál zaplnilo rozpačité pochechtávání. Nakonec Vilém vytáhnul noviny, kde na titulní stránce palcový titulek hlásal „VERONSKÁ TRAGÉDIE“ a začal předčítat: „Mrtví milenci ve Veroně. Co se stalo?“

Vilém si nedočkavě poposedl a pokračoval: „Od zvláštního zpravodaje našeho listu jsme se dozvěděli o prazvláštní tragédii v italské Veroně. Verona je v slzách, rodiče truchlí a celé město se ptá PROČ? Pomalu se odkrývají temné detaily této tragédie.“

Opona se rozevřela a objevilo se Veronské náměstí. Nyní nastoupil původní text mistra Shakespeara.

Děj začal zvolna plynout, Vilém tu a tam nějakého herce ze své pozorovatelny holí pošťouchnul, některé pasáže doplnil předčítáním novin.

Přišla i Vilémova oblíbená pasáž:

ROMEO: „Já dnes měl sen.“
MERKUCIO: „Já též.“
ROMEO: „Co se ti zdálo?“
MERKUCIO: „Že snící mluví často pravdy málo.“
ROMEO: „Tak, — ze spaní; však jim sny pravda jsou.“
MERKUCIO: „Královnu Mab měl’s tedy návštěvou,
jež v říši elfů stojí při porodu.
Nic větší achátu, jejž v prstenu
má na ukazováčku primátor,
tažena spřeží prášků slunečních,
přes nosy jezdí lidem ve spaní.
Kol špice z pavoučích jsou dlouhých noh,
kryt vozu z křídel polních koníků
a postroj z nejtenčích jest pavučin…“

Směrem k Vilémovi vystřelil zděšený pohled představitele Merkucia, který neznačil nic dobrého.

„… ohlávka z vlhkých svitů měsíčných,
bičiště holeň cvrčka, vlákno bič,
a malý, šedorouchý komárek…“

A Merkuciovi došla slova, objevilo se okno jak výloha ve Vilémově obchodě. Naštěstí Vilém předchozí volání o pomoc zachytil. Zvedl se ze své pozorovatelny a s novinami v ruce došel k hercům. Merkuciovi podal tiskovinu a sám se ujal slova:

VILÉM (za Merkucia): „… jest její vozotaj ni napolo
tak velký, jak ten oblý červíček,
jenž hnízdí v prstu líné dívčiny.
A korba vozu prázdný lískový
jest oříšek, jejž truhlář veverák
jí zhotovil, neb starý červ, již jsou
vil koláři od nepamětných dob…“

Merkucio se zájmem hltal text novin a v rámci role dával nahlédnout i Romeovi, zatímco Vilém stále pokračoval:

„Tak vystrojena harcuje co noc
milenců mozky, ti sní o lásce;
a přes kolena dvořanů, těm hned
se o poklonkách zdá;
a přes prsty zas advokátům,
kteří o palmárech,
a po rtech děv, jež o hubičkách sní.
— Ty tresce často rozhněvaná Mab
i nádchou za to, že si cukrovím
dech pokazily…“

Publikum tuto vsuvku přijalo velmi kladně, stejně jako ostatní zásahy průvodce dějem. Merkucio po chvíli vrátil noviny Vilémovi a ten mu oplátkou předal zpět slovo:

MERKUCIO: „Někdy rozjede
se přes nos dvořanu i zdá se mu,
že navětřil, kdy žádost podat má.
A někdy přicházívá s ocáskem
desátkového selátka a nos
pošimrá faráři, jak spí, a on
hned o jiném sní beneficiu.
Zas jindy přes krk cválá vojínu,
i zdá se mu, že řeže cizí hrdla,
a o průlomech sní a zálohách,
hispánských čepelích a pohárech
pět sáhů hlubokých. A potom v ráz
mu zabubnuje v sluch, že trhne sebou
a procitne; a byv tak polekán
svou modlitbu si odkleje neb dvě
a usne zas.

To táž je Mab, jež v noci
zaplétá koňům hřívy; speká vlas,
když nečesán a nečist, do knotů,
jichž rozpletení značí neštěstí.
To čarodějka, která dívky tlačí,
když leží na znak, učíc je, jak nosit,
a tak z nich dělá ženy statečné.“

„Mladík R.M. se na slavnosti, kam ho nikdo nepozval, bezhlavě zamiloval do dívky J.K., do dcery otcova dávného nepřítele…,“  zněla další část bulvárního článku ve Vilémově podání, „jak nám sdělil veronský mnich obeznámený s celým případem, který si nepřál být jmenován, ale redakce jeho jméno zná, jednalo se o typickou pubertální romanci…“

A následovala slavná balkonová scéna, tajný sňatek u otce Vavřince a děj se posunul k osudné vraždě, po které musel Romeo opustit Veronu.

Opět nastoupilo vyprávění ve stylu současnosti:

„Štěstí mladých manželů záhy zhatila smrt. Veronské ulice byly zkropeny krví. R.M. v souboji zabil jistého T., bratrance své novomanželky. Obyvatelé města jsou zděšeni, co dělaly stráže? Proč nikdo nezasáhl?“

Vilém stále ve střehu kontroloval dění na jevišti, proto ani nezaznamenal, že ne všichni v sále sledují děj. Marek seděl v první řadě vedle svého otce, ale nesledoval představení, měl oči jen pro muže, který se mu ztrácel v chabém nasvícení, které zesilovalo jen ve chvílích, kdy hovořil k publiku.

Nakonec se Romeo v hrobce otrávil, Julie probodla a celé představení dospělo do finále. Kolem nešťastných milenců se shromáždil celý ansámbl a kníže Veronský přednesl poslední verše.

KNÍŽE: „Klid zasmušilý přináší to ráno,
a slunce žalem nechce hlavu vznést;
víc později buď o tom rokováno;
těm promine se, jiné stihne trest.
však sudby žalnější svět nevzpomíná,
než jest Romeova a Juliina.“

Opona se zavřela a jediné světlo mířilo zase na Viléma sedícího na lavičce pod lampou, který trošku zklamaně dočetl celý článek:

„Kdo je vinen? Rodiče? Nezodpovědní dospělí? Nebo snad toxická romantika beroucí rozum? Jisté je, že městská rada ve Veroně zakázala pořádání tajných večírků a rychlých svateb. A my se ptáme, museli R.M. a J.K. opravdu zemřít, aby dospělí dospěli? Zůstaňte s námi, o dalším vývoji celé kauzy vás budeme informovat.“

Vilda složil noviny, strčil je do kapsy a pomalu se odšoural sálem pryč. V hledišti zavládlo ticho. Vilém napjatě poslouchal za dveřmi a čekal. Nakonec se ozval velký potlesk. Vildovi se ulevilo. Vrátil se do sálu a vystoupal na jeviště ke svým kolegům, kteří už se klaněli.

Přišlo malé překvapení, které si vymyslely děti z domova, byly též na premiéru pozvány. Pro všechny herce totiž byly připraveny květiny a děti je šly předat. Na Viléma vyšla ta největší kytice a předávala mu ji neteř Julie (sice není z dětského domova, ale Roman ji do plánu zasvětil):

„Strejdo, bylo to úžasný, tohle se vám povedlo. Žádná nuda, prostě paráda.“

Marek si vyzvedl svého manžela v divadelní šatně:

„Můžu vám ho na chvilku sebrat?“

„Ale jen na chviličku, máme zamluvenou hospodu,“ povolil Milan.

„Nebojte, hned ho vrátím.“

Na chodbě před šatnou se Marek s Vilémem políbili.

„Líbilo se ti to?“

„Jistě,“ přiznal Marek, „já jsem to opravdu měl poslat do toho Národního. Takhle mají vypadat adaptace klasiků. Jsem na tebe strašně pyšný ty můj Shakespeare.“

„Zas tak moc mi nelichoť,“ červenal se trošku Vilém.

„Ale vždyť ty jsi takový náš Shakespeare,“ nedal se Marek a ukázal na plakát visící na chodbě.

Lákadlo na divadelní představení hlásalo:

Divadelní spolek William

uvádí tragédii

ROMEO a JULIE

Autor: William Shakespeare
Režie: Vilém Třepal-Hruška

Malý česko-anglický slovníček:
Vilém – William
třepat – shake
hruška - pear