• Amater
Stylromantika
Datum publikace15. 6. 2016
Počet zobrazení2702×
Hodnocení4.11
Počet komentářů5

Tma, občasné zakmitnutí světel, které jedou proti němu. Světelné líznutí okraje černého lesa po obou stranách vozovky. Autem se rozléhá hudba z filmu Dobytí ráje 1492. Muž si pobrukuje do rytmu její neuvěřitelné melodie. Miluje ji. Opět světla, která na chvilku ozáří obličej a zhasnou. V bočním zrcátku jsou jen vidět červená světla odjíždějícího automobilu. Občas pohlédne na tachometr. Snaží se dodržet rychlost, ale klid silnice ho svádí k vyšší rychlosti. Chce už být doma v klidu, kde se vykoupe, objedná si nějaké jídlo a lehne na pohovku. Dnešní den byl výjimečný. Úspěch jaký už dlouho neměl. Natáhne se, aby vložil další CD s hudbou, tentokrát Poslední Mohykán. Neuvědomí si, co ho donutilo strhnout volant. Brzdy zaskřípou, auto zasténá změnou směru. Nic nevidí, pouze se snaží udržet volant. Nepovede se mu to. Pásy se zařezávají do těla. Neslyší svůj zoufalý řev. Nevnímá splašené srdce, adrenalin, který mu zdvihl tlak. Vše se mu začíná rozmazávat.

Konec. Naráz a on v poslední vteřině pomyslí na airbagy. Pak nastane temnota.

Postava v posteli zalapá po dechu, prudce se zvedne a potom lehne. Přetře si orosené čelo. Opět. Věděl to, ale nerad bere prášky, protože ho otupuji. Přetočí hlavu na stranu. Čtyři hodiny. Povzdechne si a rozsvítí lampičku. Pokoj se rozzáří příjemným slabým žlutým světlem a na stěnách pokoje se objeví strašidelné stíny.

Ví, že už neusne. Cítí na sobě lepkavý pot a je mu hnusně. Copak se té noční můry nezbaví? Odhrne pokrývku, svěsí opatrně nohy a vklouzne do bačkor. Zašátrá po holi, ale nakonec ji nevezme. Má chuť se dotknout svého zjizveného těla, ale nechá toho. Pomalým krokem, jak je ztuhlý ze spánku, se loudá směrem ke koupelně. Druhou rukou se opatrně přidržuje zdi. Po cestě se rozsvěcují světla. V koupelně si dojde na toaletu, potom si vyčistí zuby a opatrně vstoupí do sprchového koutu. S lítosti se podívá na vanu, kterou neměl tu sílu vyhodit, i když mu pokaždé připomene, jaký je mrzák. Pustí na sebe prudce vodu a nechává se jí masírovat. Cítí, že se ztuhlé svaly pod horkou vodou uvolňují. Natáhne ruku po modré houbě a masíruje si tělo. Blaženě se usmívá. Druhou rukou se přidržuje madla. Musí dávat pozor, protože v ní ztratil cit a nikdy neví, jak zrovna se zachová. Ale je rád, že mu zůstala. Je zvláštní, že se to netýká prstů, i když nejsou tak hbité, jak bývaly. Časem v nich získal určitý cit. Zavře vodu a vyjde ven. Utře se a v županu jde nazpátek do ložnice. Obleče se do pohodlných džínů a roláku, které mu zakrývají jizvy. Na chvilku se unaveně posadí na okraj postele. Uklidňuje se po vykonané námaze. Uvědomuje si, že už to nikdy nebude takové jako kdysi. Je mu to líto, ale život je život. Musí se s tím porvat, jak mu řekl jeho psychouš. Vstane, vezme hůl a podívá se do zrcadla. Všechny je vyhodil kromě tohohle a to je jenom ústupek, aby viděl oblečení. Do očí nemá odvahu se podívat. Odvrátí tvář. Pomalým krokem dojde do kuchyně na kávu. Zatím ještě hlad nemá, ale ví, že do hodiny mu bude žaludek řvát po jídle. Posadí se a v klidu ji vypije. Cítí, že už není to tak špatné jako před hodinou. Pomalu se dokodrcá do své dílny. Včera nestihl nanosit krabice do auta.

Pojede autem.

Proto ten sen. Pokaždé, když má řídit auto, se sen vrací, jako by mu chtěl připomenout tu událost. Jako bych za tu chvilku nepozornosti nezaplatil dost, pomyslí si. Vezme krabici, která naštěstí není těžká. U vchodových dveří ji odloží, otevře dveře, které zahákne stoličkou. Zvedne hlavu k vycházejícímu slunci. Je krásné a slibuje božské počasí. Vezme krabici a vleče ji k autu. Otevře zadní kufr a položí ji tam. Odloží hůl a vyzkouší, zda už může chodit normálně. Namáhá ho to, ale velká krabice a hůl nejdou dohromady.

Půjde to, přikývne a jde k domečku, který mu zůstal po nehodě. Byt ve městě prodal a přestěhoval se sem na vesnici. Po autonehodě dostal vysoké odškodné. Stejně se nemohl vrátit do práce makléře. Měl úspory, po prodeji bytu mu zůstalo taky dost a pojistka. Občas ještě nějaké peníze investuje, ale už tolik neriskuje jako dřív.

Když se to tak vezme, utekl z města. Od přátel, od známých, od jiskřivých světel velkoměsta i od práce. Dva roky mu trvalo, než se dostal k holi. Doktoři řekli, že víc už očekávat nemůže. Měli pravdu, ale přesto je rád, že neskončil na vozíčku.

Vezme objemnější krabici a s funěním ji táhne k autu. Slunce už vykouklo nad les. Je zvláštní, že mu nevadí les, ale řídit auto ano. Do auta naskládá deset dalších stejně velkých krabic jako ta první. Zavře dvířka a dopajdá se s pomocí hole do kuchyně. Žaludek ho dostal. Vyndá si rajskou, které včera udělal kotel. Většinou toho udělá strašně moc a pak to dva nebo i tři dny jí a jí. Dobám, kdy měl každý den jiné jídlo, odzvonilo a dnes se tomu i zasměje.

Ohřeje si to a nevadí mu, že je ráno a měl by sníst něco vhodnějšího. Pomaličku dojí, jako by odkládal jízdu autem. Nakonec se s pohledem na hodiny nerad zvedne. Do černého batohu si dá dva obložené chleby a pití. Přehodí ho přes rameno a s holí se došourá k autu. Podívá se na svůj domek. Kdysi dávno to byla chata, ale když si ji koupil na výlety, odpočinek i párty, přestavěl to. Není to velké, ale jemu to dokonale vyhovuje. Patří k tomu i zahrada, ale moc o ni nepečuje. Vždy zaplatí někomu z vesnických kluků, kteří si rádi přivydělají, a ti posekají trávu, aby to úplně nezarostlo. Babička Bořetická zase sbírá jablka, švestky, aby potom od ní dostal sklenice výborné domácí marmelády a zavařeniny.

Posadí se za volant, zklidní srdce i ruce. Opatrně vyjede. Jede do okresního městečka, kde se konají každoročně letní trhy. Letos jede podruhé. Těší se na ně, protože jsou vytržením ze stereotypu. Zastaví na krajnici a pustí si hudbu. Stále miluje soundtracky z filmů, ale Posledního Mohykána od té nehody nemůže poslouchat. Naslouchá melodii z filmu Gladiátor. Ta závěrečná písnička je přímo nádherná.

Na náměstí zaparkuje u jednoho stánku středověkého typu. Tuhle rozmařilost si díky penězům může dovolit. Vystoupí a zaúpí nad svaly. Nesnáší to. Opatrně začne vytahovat krabice a skládat je.

„Zdravím, Richarde!“
„Ahoj, Milane. Prosím tě, pohlídáš mi je?“
„Nové?“
„Samozřejmě!“ přisvědčí.
„Ty jsi blázen. Neznám nikoho, kdo tohle dělá.“
„Něco dělat musím, nebo se blázním.“ Radil mu to i psychiatr, ke kterému po nehodě docházel. „Něco dělejte, nebo se fakt zblázníte.“ Tehdy se poprvé rozesmál. Připadal si jako blázen a za dobu rekonvalescence měl tisíc chutí to vzdát. Zapomenout že nějaký Richard Vágner existuje. Něco mu v tom vždy zabránilo. Možná právě ironický suchý hlas toho psychouše, který ho nevybíravě popichoval. Pomalu se vrátí ke stánku. S údivem zpozoruje malý dav, který řídne, když ho zahlédne. Stáhne si krempu širokého klobouku do očí. Nechce, aby viděli jeho nehybné oko. Ani on si na to nemůže zvyknout.

„Co to bylo?“
„Chtějí vidět tvé výtvory. Jsi hvězda.“
„Panenky?“ podiví se Richard.

Před čtyřmi lety viděl pořad o jednom loutkáři. Zaujalo ho to. Nikdy nepracoval rukama. Dokonce si myslel, že je na ruční práce levý. Dalo to hodně práce, ale zatvrdil se a šel do toho. Jako býk proti zdi. V knihovně si našel první knihy, potom si je koupil a nakonec i nářadí. Začaly ho fascinovat. Nejdřív udělal jen tak jednoduchou panenku, ale touha po dokonalejší panence ho hnala dál. Přál si, aby se mohly hýbat. Hodiny za hodinami zkoumání se dopracoval k tomu, že začal vyrábět pohyblivé panenky.

Rok poté, když brouzdal po satelitu, uviděl poprvé v životě anime. Nemohl tomu uvěřit, jak krásné se mu zdály. Tak neskutečné a vhodné předlohy pro jeho malé pokusy. Od babičky Bořetické se naučil šít. Sice už na stehy moc nevidí, ale radila mu. Trpělivě u ní seděl a pokaždé úpěl, když musel vstát ze stoličky a protáhnout se. Dnes už dělá nejen anime panenky, ale i svoje vlastní – originální. Padesát centimetrů velké s vlasy z paruk, které si objednává z jednoho salonu, látek, za kterými jezdí do města. Prodavačky fascinuje, jak je zkoumá, přemýšlí nad nimi. Naučil se vidět barvy i vzory. Den za dnem objevoval tajuplný svět ručních prací. Naučil se je malovat i líčit, a mnoho dalších věci. Nakonec dělá nejen ženské postavy, ale i mužské. Dokonce páry a nejen žena muž, ale i dvojčata nebo dvě ženy a dva muži. Možná tak trochu bojuje proti osudu, že už nikdy nebude mít partnera. Upnul se na ně. Začaly být pro něj jako děti.

Před dvěma lety ho babička Bořetická vyhnala na trhy. Moc se jí panenky líbily. Hustila do něj a hustila, že je městečko musí vidět. Váhal do poslední chvíle, ale potom si řekl: „Proč ne.“ Nehodlal je prodávat, jen vystavit. Tak nějak pochyboval, že by je někdo chtěl koupit. Mýlil se a nadšené reakce lidi ho prostě udivily.

„O čem jiném mluvím?“ zlobí se naoko Milan. Je organizátorem trhu a byl tehdy překvapen žádosti o stánek na poslední chvíli. Nakonec mu jeden dal. Byl sice zastrčený, ale co, město z toho má peníze. Tenhle rok mu dal stánek na viditelném čestném místě. Dokonce mu sám volal, zda přijede. Je zvědavý, s čím se vytasí.
„No nevím. Nečekal jsem to.“
Milan si pomyslí, že je to osel. Má nejkrásnější zboží z celého trhu a on hodlá letos jednu panenku ulovit, i kdyby měl před ním pokleknout. „Chceš pomoci?“
Richard zavrtí hlavou. „Ne, děkuji. Záleží mi na nich. Jsou jako mé děti.“
„Jasně. Richarde, ehm víš…“
„Copak?“ broukne, když otevírá první krabici a vytahuje exotickou panenku.
„Bože, ta je krásná!“ zvolá Milan. Zírá na vysokou panenku s dlouhými světlými vlasy v jakémsi divném bílém kimonu, s velkou fialovou mašlí, bílých punčochách, které zakrývají klouby. Výraz má takový chladný asijský, je krásná. Ve vlasech má mašli stejné barvy jako pás na kimonu.
Richard zrudne. Když úspěšně uzavíral obchody, nechávalo ho to lhostejným, teď je to jiné. „Shirahime se jmenuje.“
„Och. Víš, chtěl bych nějakou panenku. Koupím.“
Richard se zarazí. „No víš…“
„No tak. Kolik za Shirahime chceš?“ Musí být jeho. Neví, co ho to popadlo, protože ji chtěl koupit své dceři. Najednou ji chce mít pro sebe. Bude sedět na jeho pracovním stole v kanceláři… nebo na poličce, plánuje si.
Richard se na ni zahledí. Ani neví, kolik by za ně měl chtít. Nikdy neuvažoval o prodeji. Doma je má v místnosti, kde jsou v různých polohách. Má se jí vzdát? Vlastně proč ne, když mu to udělá radost. Místo toho zatáhne za stuhu kolem kimona, které se rozevře, a Milan s vytřeštěnýma očima hledí na plavky lemované stuhou.
„Ty vole,“ zasténá, „kolik?“
Richard ji s úsměvem obleče. Upraví a posadí na krabici. Látka se kolem ní ladně rozprostře jako bílý sníh.
„Mám tu jen pět tisíc. Stačí?“ Vyndá peněženku a podává mu bankovky.
„To je moc.“
„Blbost. A je to.“ Strčí mu peníze a dotkne se hedvábných vlasů, které sklouznou po prstech.
„Dobře, je tvoje, ale mohu ji nechat tady vystavenou?“
„Jasně. Řeknu ti, je překrásná.“
„To ano. Děkuji.“ S lítosti se podívá po Shirahime. Je udělaná podle jednoho anime, kde spolu panenky bojují. Má i další udělané podle stejného seriálu.
„Díky moc a musím jít. Zdá se, že se vyskytl menší konflikt.“ Ještě jednou se otočí po sněhově bílé panence. Richard se usmívá, když si všimne dětských očí. Ti tu budou celé dopoledne a kus odpoledne. K večeru zabalí panenky a pojede nazpět.

Vytahuje Inuyashu se Sesshoumaru, potom dva nájemné vrahy. Dvě ženy v lolitka oblečcích a nakonec vytáhne jednu sexy sestřičku, kterou bezostyšně nechá naaranžovanou vepředu, jak leží a kýve nohama. Nakonec vytáhne ještě Wizarda ze stejné kolekce jako je Shirahime a Suzuku, rychlejší než světlo, ve vysokých botách, krátkém kimonu a dlouhých černých vlasech s ozdobnou jehlicí. Doma má rozdělané další panenky. Možná udělá ještě jednu Shirahime, ale nakonec to zamítne. Teď je mu líto, že ji prodal. Jenže odolat jeho nadšenému výrazu se nedalo.
„Jé!“ zaslechne nadšené zaječení. Nějaké dítě. Pro ně je to velké lákadlo. Posadí se na židličku. Kolem srdce ho hřeje, když panenky vyvolávají takovou odezvu. Občas se někdo optá na cenu, ale on zavrtí hlavou, že nejsou na prodej.

V poledne sní chleba, ale ještě má hlad a hlavně chuť na něco dobrého a ze stánků se linou takové dráždivé vůně… Například tahle – vůně smažených klobásek. Dostane na ně chuť.
„Chceš to tu pohlídat?“
„Milane, díky. Nějak jsem dostal chuť na klobásku.“
„Je výborná v tamtom stánku,“ ukáže na jeden stánek. „A v tamtom je neošizený trdelník, pokud máš chuť na sladké. V tamtom na kraji mají výborné oříšky a medovinu.“
„Tak půjdu nakoupit.“ Zvedne se a zbledne. Tyhle návaly horkostí jsou občas nejhorší a ta bolest.
„Jsi v pořádku?“ optá se starostlivě Milan a dotkne se ho.
„Dobrý. Staré rány.“ Odejde, aniž se na něj podívá. Vzpomíná si, jak poprvé uhnul pohledem, když viděl jeho oko. No co, pomalu si zvykl, ale stále mu to připomíná, že už nikoho nesevře v objetí, nepolíbí. Chtěl by někoho mít. Občas sní, jak by měl vypadat. Vysoký, štíhlý, černovlasý. Nemusel by být krasavec, má pro ně slabost. Musel by se umět smát. Jemu už to moc dobře nejde. Dojde si i na toalety a potom se pomalu štráchá ke stánku s klobáskami. S táckem v ruce se vrátí ke svému. Je rád, že vše je v pořádku. „Díky moc.“
Milan nerad odejde. Tady je prostě se na co dívat. Pokaždé objeví další detail panenek a nestačí se divit, jak to dokázal.

Richard na jednu krabici si položí tácek a opatrně jí. Špinavé prsty utře do kapesníku a vezme ještě teplý trdelník. Má rád mandle s oříšky.
„Kolik za ně chcete?“
Richard zvedne hlavu. Ten muž se mu nelíbí. „Nejsou na prodej.“
„Ale jsou. Jde jen o cenu.“
Dřív by se taky tak choval. Arogantní, možná ne tolik, ale taky věřil, že vše má svou cenu. Teď už ne. Pevně se podívá na pána v dokonalém obleku. Vedle něj stojí znuděný chlapeček. Pro něj? Ani náhodou. Zpříma se na něj podívá.
„Velmi se omlouvám, ale tyhle panenky nejsou na prodej,“ málem odsekává slova.
„Tati, já ji chci! Kup ji!“ ukáže chlapeček na sestřičku s velkým poprsím. Přesně jak to mají Japonci rádi a nejen oni. Zřejmě i ten malý chlapeček.
„Není na prodej. Tohle je výstavní stánek!“
„Ehm…“ Muž viditelně znejistí. „No… Roberte, půjdeme. Pán neprodává.“
„Já ji chci!“ zavřeští chlapeček na celé kolo.
Richard si povzdechne. Nesnáší rozmazlené spratky. I loni se našla jedna taková holčička. Neví, proč jsou takoví. Vrátí se k trdelníku. Dotkne se ho. Studený. „Sakra!“ zakleje. Je k ničemu. Nejlepší je horký.

„Jé! Inuyasha!“ zaslechne nadšený výkřik. Podívá se asi na šestnáctiletou školačku. Září a už má hlavu skoro v panenkách. „Prosím, mohu se podívat? Je kouzelný. Jako by vypadl ze seriálu. Díváte se na ně? Moc bych si chtěla jednou koupit takovou figurku, ale jsou drahé. Mohu?“
Richard ji opatrně podá. Ta ji opatrně převezme.
„Ježíš, už zase?“ Přitočí se k nim starší dívka. Sestra, odhadne podle stejných rysů. „Ježíš, to je zas ten tvůj pejsek.“
Nikdy moc nepochopil, proč se některým nelíbí ty úžasné postavičky. Sleduje, jak se holčina nadšeně mazlí s oušky Inuyashi. Usmívá se nad tím. Vstane a zaskřípe zuby bolestí.
„Tady, děkuji.“ Ukloní se.

Richard si uvědomí, že jak se díval po lidech, přemýšlel, minula čtvrtá. Protáhne se a přemýšlí, kde je Milan. Začne panenky pomalu balit do krabic.
„Odcházíš? Ztratí to tu lesk.“
„Musím. Domů to mám daleko a musím si vzít prášky. Příští rok.“
„Dobře. Budu se těšit. Děkuji ti.“ Převezme krabici s panenkou.
„Lenka bude mít radost,“ řekne. Lenka je Milanova dcera a on na ní visí. Loni mu představil imaginárně celou rodinu.
„Blázníš? Dám ji k sobě do kanceláře.“
Richard se začne smát. Tak tohle nepředpokládal.
„Vyklidím jednu poličku. Bude tam nádherná. Shirahime,“ řekne mazlivě její jméno. „Díky moc. Myslím, že jsou to skvělé utracené peníze.“
Zapamatoval si její jméno. Dobrý, obdivně si pomyslí.„Když myslíš! A jeje.“
„Co je?“
„Potřebuji s těmi krabicemi pomoct. Autem se teď sem nedostanu.“ Omluvně se na něj podívá.
„Snadná pomoc.“ Někam odběhne a přiběhne s třemi kluky. „Tak do toho, chlapci!“
„No jo,“ zabručí, ale Richard si všimne, jak si ho prohlíží. I přes vedro je oblečený od hlavy k patě. K tomu má klobouk, ale jemu vadí být neustálým objektem pohledů, většinou zvídavých a zírajících, co je za exota. Kluci si rozdělí krabice a jdou k jeho autu. Má co dělat, aby je dostihl. Pomyslí si, že je opravdu mrzák. Když si vzpomene, jaký byl před nehodou, řval by, brečel vzteky a lítost jim vždy projede jako nůž. Proč? Proč zrovna on?
„Děkuji moc.“
„No jo,“ zabručí znovu a zdejchnou se.

Richard se opře o auto. Je unavený. To celodenní sezení mu nedělá dobře. Pravda nad panenkami taky sedí hodiny a většinou toho potom lituje, jenže jak začne šít, tak zapomíná na vše. Většinou ho dovede zvednout ze židle kručící žaludek nebo žízeň.

Opatrně vyjede. Nepřiznal to Milanovi, ale od té nehody nerad jezdí v noci. Vlastně snad jel dvakrát nebo třikrát. Jednou ho zastavili policajti, proč jede tak pomalu. Musel vystoupit a dýchnout. Dívá se před sebe, puštěného Posledního samuraje. Připomíná mu hudbu z Dobytí ráje. Cukne sebou, auto dostane smyk a on se zhroutí na volant. Bojí se pohnout. Co se stalo? Uvědomí si, že stojí na krajnici silnice, kolem je jenom les. Je v pořádku. Snaží se uklidnit, ale na chvilku se ocitl opět v temnotě, se světly, černou hradbou lesa a potom už nic. „Díky ti!“ poděkuje hlasitě neviditelnému andělovi. Roztřesenou rukou si odepne pás. Sedí s hlavou na volantu a pokouší se dostat dech do normálu. Kolem něj projedou auta, ale nezastaví se. Otevře dvířka, ale dál sedí, jenom je přivře. Zavře oči a čeká, až se vzpamatuje. Po chvilce vystoupí a jde zjistit, co se stalo. Pneumatika je na cucky, a kdyby jel rychle… Tohle nespraví ani náhodou. Jde pro mobil, který leží na sedadle.

„Kurva práce,“ zakleje. Není signál. Podívá se na zoufale prázdnou silnici.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #5 Odp.: Panenky - 1.Honziik 2016-06-22 12:09
Super, těším se na další pokračování!
Citovat
0 #4 díkAmater 2016-06-20 19:41
Děkuji za to, že to někoho zaujalo. :lol:
Citovat
0 #3 Odp.: Panenky - 1.dílmaf 2016-06-20 19:15
prosím prosím pokračování...
Citovat
0 #2 Odp.: Panenky - 1.zmetek 2016-06-19 23:11
no.. fakt chci vědět, jak to bude dál---
Citovat
+3 #1 Odp.: Panenky - 1.dílmaf 2016-06-15 23:35
Moc krásné počtení, takový obyčejný lidský příběh, který pohladí na duši, místy rozesmutní... Prosím pokračuj dál, moc se těším :-)
Citovat