Panenky - 2.

„Zatracená Lucie,“ zavrčí muž za volantem, předjede stříbrné auto a přidá. Už tam měl být ráno, ale ne to ne. Ona si musí vymyslet tohle. Zbláznila se nebo co? Nejraději by ji uškrtil. Nechápe, proč tohle dělá. Nebýt to jeho sestra, poslal by ji do háje, ale bohužel je starší a potřebuje ji. Co komu udělal, že vyfasoval za sourozence hypochondrickou semetriku? Ráno ji musel zavézt k doktorovi. Odvézt ji odtamtud. V sobotu k doktorovi! Kdo to kdy slyšel? Rodiče ji moc rozmazlili. Otcova dceruška… Brr. Odpoledne museli jít na oběd. Než se vymanil z jejich stížností na zdraví, na rodinu, na práci, byly dvě hodiny. Málem že ji nezabil.

Podívá se na papírové desky, které leží vedle něj na sedadle. Obsahují fotky, které se mu podařilo sehnat. Jsou nádherné. Ty fotky ne, ale obsah ano. Ale od začátku. Vlastní malou galerii v Praze a rád by tam vystavil ty panenky z fotografií. Nechápe, že takový umělec zůstal neobjevený. Mají v sobě něco lidského, co na něj zapůsobilo i přesto, že jsou mizerně vidět. Jako by žily a tím ho fascinují. Doufá, že mu dovolí je vystavovat, ale myslí si, že to udělá. Každý umělec po jeho nabídce skočil. A kdyby ne, potom nadejde jeho schopnost přesvědčit i medvěda, aby šel po Václaváku.

Usměje se a jeho zamračené rysy se rozzáří. Najednou vypadá na dvacet. Prohrábne si vlasy a vymění po paměti CD s hudbou. Zaposlouchá se do soundtracku Pána prstenů. Není nad tu vznešenou hudbu. Tiše si ji brouká. Nemůže se dočkat, až potká dotyčného. Tedy podle nezřetelného stínu je to chlap. Nechápe, jak může muž dělat panenky. Předpokládal by, že je to záležitost žen. Zvláštní, ale naučil se jedno – vše je možné.

Opět se podívá na desky s třemi fotografiemi, které zanesl k známému, aby vůbec něco viděl. Dostal se k nim úplně náhodou. Byl u svého kamaráda a manželka jim předhodila album z dovolené. Žádná exotika, ale putování po Čechách. Nuda, pomyslel si a myslel si to do okamžiku, kdy zahlédl v pozadí panenku. Nebyla moc zřetelná, ale v tom jak seděla, bylo něco úchvatného.
„Máte ty fotky?“ píchl jsem prstem do alba.
„Cože? Tyhle? Ehm, my to fotili na film.“
„Na film?“ Nejsou v minulém století, proboha!
„Jo. Proč je chceš?“
„Kvůli tomuhle.“ Ukázal v pozadí na stánek. „Kde to bylo?“
„Čert ví. Nějaká pouť v nějakém městečku. Aleši, kde to bylo?“
„Co já vím?“
„Mohu je dostat?“

Oba se na sebe podívali a potom na mě. Jako bych byl zloděj. Milí, tak proč mě zvali? Získal jsem je, i když dodnes netuším jak. Teď je tu mám, samozřejmě bez osob v popředí. Když dostal první zřetelnou fotografii, úplně se rozklepal. Samozřejmě nemusí být takové, jak na nich vypadají, ale on má tušení, že právě našel skvost. Nemůže se dočkat, až je sevře v rukou a prohlédne si je a taky… slabě se začervená… majitele. Je strašně zvědavý, jak vypadá, kdo to je.

Velmi dlouho zjišťoval místo, kde ho má vlastně hledat. Nakonec uplatil drahým košem dobrot manželku dotyčného a jeho skvělou whisky, aby se pokusili vzpomenout na svou tehdejší cestu. Tři hodiny sledoval, jak se hádají nad mapou a vzpomínají. Nakonec mu předali poznámky a on začal hledat.

Nakonec to našel přes jednoho známého, který jezdí na tyhle akce se stánkem hliněných výrobků. Není nad to mít známé, kteří mají známé a ti mají další známé, a mít galerii.

Teď spěchá do jednoho malého městečka, kde se konají každoroční letní trhy. A doufá, že najde toho pravého. To ho odvede od myšlenek na panenky na jeho vlastní smůlu v milostném životě. Zkoušel to kde s kým. S ženami, nakonec i s muži a pořád nic. Jako by v tom něco vázlo. První rok byl vždy fajn a potom najednou přesně po roce prudký pád buď s trpkým koncem, nebo o trochu hezčím koncem. Ale vždy rozchodem. Je mu dvacet osm a nikoho nemá. Hezký, úspěšný, zajištěný a nikoho nemá. Už přemýšlel, že vyhledá psychologa, aby mu řekl, kde je chyba. I když si myslí, že je to jenom tím, že prostě poblouznění vyšumí a on zjistí, že ten jeden má rád rock nebo nahází ponožky do koše nebo sedí u televize a nevěnuje se mu. V nejhorším případě zapomene, že sex existuje… Sex ne, mazlení, předehra, drobné pozornosti. Miluje je. Mít tak za partnera džentlmena, ale vášnivého, nebo slečnu, která nechce pozornosti jenom pro sebe, ale se stará i o něj. Partneři by o sebe měli se starat, tedy podle něj. Nějaké – já mám navrch, ty máš navrch, ho nebere. A vychovávat si někoho od plínek? Ani náhodou. Na to nemá trpělivost. Nejraději by nějakého takového dostal pod stromeček. Ve velké krabici s červenou mašlí a nemusel by na sobě nic mít. Obléci i svléci ho dokáže sám… Zasměje se té představě. Problém je najít někoho takového.

Popravdě se připravuje na život dokonalého strýčka, co bude vodit sestřiny dětičky do parku, kupovat zmrzlinu v létě a v zimě pod stromeček drahé dárky. Ale v případě, že sestra zůstane doma a dětičky budou mít povahu jejího manžela. Jako by docházeli mužští, povzdechne si. Trochu se zarazí. Proč vždy skončí u chlapů? S ženskými mu to taky vychází, ale je pravdou, že s muži mu ty vztahy vydržely déle. O tři měsíce, usoudí po chvilce váhání a počítání.

Zavrtí se, když mine cedulí oznamující cíl jeho cesty. Zpomalí, aby nedráždil strážníky. Podle davu jede k centru. Pracně zaparkuje a vystoupí. Vezme desky pod paží. Cítí, že mu prudce bije srdce, jako by se chystal na první rande. Usmívá se na svět. Sestra je za ním a před ním… Kdo ví.

S davem se vydá k stánkům. Jde pomalu, vychutnává si atmosféru, třeskutou hudbu, vůní různých dobrot a řev děcek. Vzpomene si na dětství, kdy okouzleně zíral na všechny atrakce. Chtěl vystřílet růži své kamarádce a vztekal se, že se to nedaří. Cukrová vata kolem pusy, ulepené prsty v tureckém medu. Jojo krása, ale tentokrát na to kašle… Zarazí se, když mu do nosu udeří vůně trdelníku. Loutkář může počkat. Stejně teprve teď se to rozproudí a některé stánky se otevírají až teď.

Stoupne si do fronty a snaží se zahlédnout cenu, i jaké mají. Sakra, vypadají nějak spláclé. Vystoupí z fronty, čímž potěší za sebou dost uštvanou maminku s dvěma dětmi. Jde hledat dobrý trdelník. Tady. Postaví se do značně delší fronty.
„Jeden, prosím,“ poručí si, až na něj přijde řada.
„Zabalit?“
„Kdepak, nejlepší je horký!“ rázně odmítá. Bere trdelník v ubrousku. Desky strčí pod paží, aby měl volnou ruku. Lahoda. Prochází mezi stánky a prohlíží si je. Na konci zastaví, olízne si prsty a zadumaně přemýšlí, zda je na správném městě. Možná mu dali špatnou informaci? Jel jsem zbytečně? Podívá se na desky, na šedivějící oblohu. Zklamaně se obrátí a chce odejít, když zaslechne hluk. Otočí se směrem k prázdnému stánku. Nějaký muž přesvědčuje o něčem druhého. Vypadá to na prudkou hádku.
„Kdo to je?“ optá se prodavače, který má vystavená trička.
„Tohle? Rádoby ředitel tohoto cirkusu. Je úplně k ničemu. Dohlíží…,“ přestane mluvit, když si všimne, že muž odešel. Podívá se na vystavená trička. Zase skoro žádná tržba. Nejspíš se přesměruje na jídlo. Ti jediní tu snad budou mít tržbu.
Snad ho dohoním, přemýšlí Erik. Hlavně ho v tom davu neztratit! Možná bude vědět něco o loutkáři. Prosím, vyslyšte mě, múzy. Má ho! „Prosím vás, neznáte…“
„Neznám!“ odsekne Milan mrzutě a jde do svého provizorního kanclu.
„Ale no tak počkejte, ještě jsem…“
„Nemám volné místo. Je obsazeno.“
Tak to ne. Chytí ho u dveří za ruku. „Potřebuji jen informaci.“
„Nejsem informační kancelář!“ odsekne naštvaný Milan. Podívá se po něm. Nevypadá jako ti ostatní. „Tak jo. Co chcete?“
„Hledám jeden stánek…“
Milan vyprskne smíchy. „Zbláznil ste se, člověče? Víte, kolik jich tu je a kolik jsem odmítl? Letos jich je opravdu hodně. Tak pojďte,“ pobídne ho smířlivějším hlasem. „Tak koho hledáte?“
„Muže. Výrobce panenek,“ začne váhavě.
„Těch je. Jméno?“
„Neznám je.“
„Tak to zabalte. Toho nenajdete.“
„Počkejte, mám fotky.“
Milan ho pozoruje, jak otevírá desky. Blázen je to. Najít výrobce panenek. Cvok. Proč se s ním zahazuje? „K čemu to chcete?“
„Jmenuji se Erik Reček. Mám v Praze malou galerii Noční stíny. Vystavuji všechno možný. Letos jsem náhodou u známých zahlédl jednu fotografii a zaujaly mě panenky. Dalo mi slušnou práci zjistit, že by to místo mohlo být tady. Tady to vystavoval!“ Na stole přistanou tři fotografie. Milan si jednu přitáhne a zkoumá. Nejsou nic moc, usoudí a potom mu to dojde.
„To je Richard!“
Erik cítí, že mu spadl kámen ze srdce. Zná ho. Super. Má pocit, že hladová šelma v jeho těle se protáhla a zařvala „Victory!“
„Co mu chcete? Fakt chcete jeho výtvory ukazovat?“
„Samozřejmě.“ Sáhne pro pouzdro s vizitkami. Podá mu jednu. „Jsou nádherné. Mohl byste mi říct, kde ho hledat? Prošel jsem celý trh, ale nenašel jsem ho.“
„Škoda, že jste nepřijel dřív. Měl nádherné panenky. Počkejte, jednu jsem od něj vyžebral. Neprodává, abyste věděl, a dalo mi to práci, abych jednu získal. Odmítl tolik lidi… Stála mě pětku, ale dal bych i víc.“ Vstane a jde ke krabici. Uctivě ji položí na psací stůl.
Erik přistoupí. Je tam panenka? Povzdechne si, když je víko sundáno a tenký bílý papír odhrnut. „Nádhera. Mohu?“ optá se nábožným tónem.
„Máte čisté ruce?“
Erik je natáhne před sebe jako školák. Opatrně ji vyjme. Nemá slov. Poprvé v životě neví, co by o dílku řekl. Skvost.
„Jmenuje se Shirahime. Je nádherná, co?“
„To je málo. Dám deset.“
„Ani náhodou,“ zašklebí se Milan a vezme mu ji z ruky. Posadí ji opatrně na okraj stolu. Oba si dřepnou a zírají.
„Já ji zabiju.“
„Koho?“
„Svou sestru. Ráno něco chtěla, proto jsem přijel tak pozdě. Máte jeho adresu? Tohle by bylo hříchem nechat plavat.“
„Dám. Má nádherné věci, ale neprodává je.“
„To je fuk. Peníze zmůžou hodně.“
Milan si pomyslí své. Vezme brožurku, kde je mapa okolí. Začne mu črtat cestu. „Pravděpodobně tady někde bydlí. Budete to muset najít a tady je adresa.“ Vytáhne velkou modrou knihu a přejíždí řádky. Mumlá si jednotlivá jména. Najednou se prst zastaví a opíše adresu na okraj mapy.
„Jestli je vystavíte, přijedu se na ně podívat.“
„Dostanete lístek na vernisáž,“ slíbí mu ochotně Erik. V ruce drží mapu, ale neustále pokukuje po panence. „Kdyby něco, byl byste ochoten ji zapůjčit? Nějak pochybuji, že udělá stejnou.“
„No…“
„Zaplatím.“
„Vrátit ji.“
„Ok. A děkuji moc.“
„No jo,“ zabručí Milan s panenkou v rukou.

Erik se usměje. Už se nemůže dočkat, až bude držet v ruce ty ostatní. Je strašně zvědavý. Když je tahle nádherná, co teprve ostatní? A ta propracovanost! Vyrábí je sám? Pomáhá mu někdo? Jsou dřevěné, ale jak se ohýbala… Jak je vyrábí? No, stejně nejdůležitější je výsledek a ten je jednoduše skvělý.

Vrátí se k autu, na přední sedadlo pohodí desky a na ně položí mapu. Vyjede z městečka. Optá se pro jistotu, zda jede dobře. Vyjede a pustí si hudbu. Občas zastaví a podívá se do mapy. Už je tma. Zanadává. Nechce se mu jet do nějakého motelu a čekat do zítra. Otázkou je, zda by nějaký v téhle pustině našel. Občas ho líznou světla protijedoucího auta. Najednou uvidí výstražný trojúhelník. Blikáním ho mine. Mimoděk se podívá po řidiči. Pokrčí rameny. Zřejmě nějaká nehoda. Povzdechne si a zastaví. Opatrným couváním se přiblíží. Nemůže k tomu loutkáři přijet tak pozdě a tenhle možná bude vědět o nějakém ubytování. Nanejvýš se vrátí zpět do města. Vystoupí a dává pozor, aby nikdo nejel. Nerad by těsně před cílem skončil jako mrtvola.

„Mohu nějak pomoci?“ optá se. V duchu si vynadá do samaritánů.
„Děkuji moc. Jsem rád, že někdo konečně zastavil. Víte, tady není signál, proto nemohu zavolat odtahovku.“
Erik poslouchá melodický hlas. „A co se stalo?“
„Mám píchlé kolo.“
Proč si to neopraví? Richard se zvedne ze sedadla. Na silnici zazní hůl. Erik zrudne. Tak to by ho nenapadlo.
„Nechcete to opravit?“
„Nemusíte, stačí zavolat, i když teď v noci než přijedou…“
Erik se podívá na hodinky. Deset hodin. Je to jedno, teď ho stejně nemůže přepadnout. „Tak kde ho máte? To kolo. Vyměním vám ho.“
„Velmi děkuji.“ Jde ke kufru. „Některé věci už prostě nezvládám,“ pronese omluvným hlasem. Erik nakoukne do kufru a zatají se v něm dech, když pozná krabice podobné té z kanceláře toho úředníka. Podívá se na muže vedle sebe. Je to jeho loutkář?