• Amater
Stylromantika
Datum publikace2. 7. 2016
Počet zobrazení1821×
Hodnocení3.93
Počet komentářů6

Richard si natočí světlo, aby lépe viděl na krajkovou obrubu. Dobrý, usoudí a protáhne se. Promne si unavené oko. Zadívá se ven do slunečního dne a pocítí osten výčitky. „Chodit, procházky…“ To mu posledně říkal doktor i fyzioterapeutka. Místo toho tu sedí na stoličce a přišívá krajku k černé sukni. Potřebuje ještě udělat pár stehů. Povzdechne si a odloží ji. Půjde na procházku. V tu samou chvílí zaslechne auto. Vstane a s holí v ruce jde ke dveřím. Bolí ho každý krok, ale úplně panenkám a jejich tvorbě propadl. Půjdu se projít, ne protože je hezky, ale protože to potřebuju, říká si v duchu. Vyjde na sluneční světlo a přimhouří oko. Z obličeje mu zmizí úsměv. Na dvorku parkuje modré auto. Zamračí se. Nedá si pokoj? Proč přijel?

Naštvaně jde k autu. Přece mu jasně řekl: NE. Copak někteří lidi nemají slušnost, aby nechali mrzáka na pokoji? Řekne mu něco parádního od plic. Jo přesně tak. To ještě zvládne.
Erik otevře dveře a potom i zadní.
Richard se zarazí, když uvidí sněhobílou hlavu psa. On má psa? Zmateně si ho prohlíží, ale zatvrdí se. „Co tu chcete?“
Erik ho ignoruje. „Dobrý den. Přijel jsem. Říkal jsem to nebo ne? Seznamte se. To je Sněhule, je to pes.“
Richard toho psa, který způsobně sedí vedle Erika, ignoruje. „Jo říkal a teď vypadněte a fofrem. Nemám na vás náladu.“ Otočí se a jde nazpět k domu.
„Vidíš Sněhule, já ti to říkal, že je to zlý pán, ale tobě to nevadí, že?“ Sněhule mu olízne obličej. „Počkejte!“
„Co je?“
„Mohu se umýt? Ona mě olízla.“
Richard zaskřípe zuby. Určitě to udělal schválně, ale stále musí myslet na tu pneumatiku. „Pojďte!“ zavelí a rázně, co mu noha dovolí, jde před ním. „Tady!“ Čeká, až se umyje. Kdyby to zvládl, vypakoval by ho.
„Hezká koupelna,“ prohodí nenuceně. V hlavě zvažuje další nápady, jak tu zůstat.
„A teď můžete odjet. Sbohem.“
„Nerozmyslel jste si to? Jsou krásné, bude je obdivovat spousta lidí. Lidé takové věci milují.“
„No právě. Vypadněte a nevracejte se.“
Erikovi ztvrdnou rysy. „Ale já nemohu. Tohle musí vidět svět!“ rozhodí rukama.
„Jste nějaký zatracený Mesiáš nebo co? Vypadněte!“ zařve, až mu přeskočí hlas. „Vypadněte!“
„Dobrá, klid! Už odcházím!“ brzdí ho Erik. U auta otevře dvířka Sněhuli, která se poslušně uvelebí na zadním sedadle. Erik se na něj podívá. Musí ho zlomit a je mu fuk jak. „Já se vrátím!“ Richard vezme konvičku a hodí ji po autu. Erik se přikrčí. Ten je temperamentní, pomyslí si.
„Tak co, Sněhule? Jak se ti líbil?“ Sněhule stočená na zadním sedadle spí.
„Parchant!“ vzteká se Richard, když sebere konvičku. Škoda, že je plastová, zalituje. Mohl hodit tu velkou plechovou, co má na zahradě. Vejde do domu, vezme na sebe lehký kabát a vyrazí ven. Má už určitou trasu, kterou pravidelně hodí. Ještě vzteklý vyrazí na procházku. Nejraději by toho hulváta zastřelil. Možná by si měl pořídit střelnou zbraň nebo aspoň slzný plyn. A příště zavolá policajty a podá k soudu zákaz přiblížení. To bude ono!
Cestou se pomalu uklidní a zpomalí. Začíná si všímat přírody, zpěvu ptáků i omamné vůně polních květin. Občas se k některé sehne, přivoní. Po půlhodině se obrátí a vrací se stejnou cestou. U potoka, který teče nedaleko jeho domu, natrhá pomněnky. Budou se krásně vyjímat ve váze v kuchyni, pomyslí si. Udělá pár kroků ke kopretinám, když mu ujede noha a on upadne. Zasténá bolestí. S nenávistí se zadívá na krtčinec. Zvedne se a pracně posbírá pomněnky. Natrhat kopretiny ho přešla chuť. Vyjde na polní cestu a jde k domu. V ruce mačká květiny.
Doma si oddechne. Květiny v malé skleněné váze postaví na stůl. Posadí se. Ticho. Chvilku civí na květiny. Jsou nádherné a chtěl by to někomu říct, ale kromě něj tu nikdo není. Otočí se, natáhne ruku a pustí rádio. Místnost naplní zpěv. Je tu hned lépe, usoudí, ale pořád to není ono. Možná přece jenom neměl opouštět město, přátelé, ale ti se během rekonvalescence nějak záhadně vytráceli. Moc mu jich nezbylo. Jen těch pár co si občas přijedou k němu odpočinout. Nikomu z nich nemá odvahu ukázat, čím se teď zabývá. Bojí se jejich posměchu.
Má pravdu, i když je to mizera. Jsou krásné. Usměje se, načež se zamračí. Půjde došít tu sukýnku. Musí být nadýchaná jak šlehačka na narozeninovém dortu.

Ke konci týdne se dívá na panenku v černých šatech s bílou krajkou, černým čepečkem na stříbrných vlasech. Na nohou má punčošky s vysokými šněrovacími botami. Výraz ve tváři je možná trochu moc mrzutý. Možná do nich dává až moc své duše. Sleze ze židle, vezme hůl do ruky. Půjde na procházku, jak mu doktor nakázal. Z vázy v kuchyni vyhodí uvadlé pomněnky. Po cestě natrhá nějaký polní plevel, protože má rád zeleň a květiny. Obleče se a s holí vyrazí ven. Za domem se zastaví.
„Kurva!“ zakleje, když zaslechne zvuk motoru. Moci běžet, utéct, ale to nemůže. I slimák by ho dohonil.
„Haf! Haf!“
„Do prdele!“ Bez úsměvu a dobré nálady se otočí. Proti němu se řítí ta protivná bílá koule, co je pes. Jak jí to říkal? To je fuk. „Zdravíme!“ Mává a řve ten pitomec. Bože, proč se nepakuje do Tramtárie? Proč zrovna se svou prdeli vlezl sem? „Tak jsem tu. Nechcete čerstvé koblihy?“
Richard ucítí, jak na ně doslova dostává chuť. Má je strašně rád. „Nechci. Co tu děláte?“
„Já?“ pronese nevinně Erik. „Hm, jel jsem okolo a vzpomněl si na vás. Nic víc.“
To zrovna. Lháře pozná na sto honů. Sám jim byl. Obrátí se a co nejrychleji od něho pajdá pryč. Erik ho dohoní dvěma kroky. Sněhule se nemusí snažit vůbec, protože nadšeně pobíhá okolo a štěká na každý kámen, motýla i brouka. Richard sebou trhne a zrychlí. Namáhá ho to, ale nechce ho tu mít. Nechce si připomínat, o co všechno při nehodě přišel. Zatne zuby a jde jak v životě ne.
Erik po něm pokukuje. „Nemusíte tak spěchat,“ podotkne tiše. Rád by ho nechal na pokoji, ale to prostě nejde. Ty panenky musí svět vidět.
Prudce dýchající Richard se zastaví. „Běžte pryč. Zmizte z mého života.“
„Nemohu.“
„Proč sakra ne? Najděte si někoho jiného pro ty svoje kejkle.“
„Já chci vás.“
Richarda bodne u srdce. Chci vás. Sakra, myslel, že už má chuť po sexu za sebou. Zřejmě není úplně mrtvý.
„Chci je vidět ve své galerii, ukázat jejich krásu světu. Chci…“
„A já zas chci, abyste vypadl a nevracel se a tu bílou koulí sebral taky. Musíte otravovat?“ říká tiše s očima upřenýma do země. Chci mít klid. Nikoho nechci vidět. Nikoho.
Erik si povzdechne. Zdá se, že je vše ztraceno. Proč je tak tvrdohlavý? „Co z toho máte? Nic. Jen sedí někde uprostřed temného pokoje a dívají se do stěn. Tohle si nezaslouží. Měli by zářit ve světle obdivu.“ Otočí se a odchází. „A ta bílá koule se jmenuje Sněhule, je to hlídací pes a je pro vás!“ Kopne do kamene a zaúpí, jak je to přes polobotku cítit.
Richard tiše stojí a zírá před sebe. Vidí to přesně. Pokoj je… ale plný slunečního svitu…, nejsou ve tmě. Nejsou! Jsou tam… Jsou tam…
„Počkejte!“ Obrátí se k domu. Udělá krok k Erikovi. Další, až k němu dojde. „Dobře, ale jen na měsíc a přivezete mi je v pořádku, dobře.“
„Samozřejmě. Jsem pojištěný.“
„To mi tak pomůže. A teď vypadněte.“
Erik se zatváří ohromeně, ale Richard už jde klidně po cestě, která se vine přes potok kolem lesa. Po levé straně je louka, v dálce chalupy a pasoucí se krávy. Přemýšlí, proč souhlasil. Začíná svého rozhodnutí litovat. Neměl podlehnout, ale slíbil to a on to dodrží.
„Tak Sněhule a co teď uděláme?“ Erik obejme psa, který k němu přiběhl. „Víš co, sníme si ty koblihy. Ó ty ne. Ty dostaneš lepší krmení a napít se můžeš z potoka. Vidíš i lavička je tu. Má to tu hezký. Dobře, dobře, vidím, že máš hlad.“ Dojde do auta, vytáhne granule a nasype je do misky, kterou najde povalovat u domu. Není nijak čistá, ale jí to nebude vadit. Bude muset čekat, což je nejtěžší v životě, zvlášť pro něj. Sedí na sluníčku, uvažuje o klidu, který tu panuje. Pěkné místo posledního odpočinku. Uchechtne se. Zní to morbidně.
„Doprčic, vy jste tu ještě?“
Zvedne hlavu a zamžourá do obličeje. Vypadá děsivě, ale už ne tak jako poprvé. Musel usnout. „Omlouvám se, ale Sněhule měla hlad a nějak jsem usnul. Je tu božský klid.“
Tušil, že to nevzdá, proto protáhnul procházku o další kus cesty a v jedné hospůdce si dal pivo. Seděl a díval se na cykloturisty, kteří šlapali kolem. On už si na kolo nesedne.
„Co takhle zvednout kostru a vyhodit ji do vzduchu?“
„Sotva. Slíbil jste mi, že mi zapůjčíte panenky.“
Richard se dívá na vetřelce na své lavičce. Nesnáší je. „Tak pojďte.“
Erik nadšeně vyskočí. Konečně je uvidí v celé kráse a všechny. Je napnutý, i když už některé viděl. Richard ho vede dovnitř. Odloží hůl a klobouk. Mlčí a Erik taky. Je strašně zvědavý, co tam najde.
„Národní poklad,“ zamumlá při pohledu na panenky. Neví, kam se dívat dřív. Natáhne ruku.
„Nesahat!“
„Ale…,“ zakňourá.
Richard se začne smát. Ten jeho zklamaný nevěřícný smutný výraz ve tváři.
„Hele, nech toho. Nevím, co by vám to udělalo, kdybych na ni mohl sáhnout. Víte, že je to mistrovské dílo?“
„Ale není. To je Wizardy.“ Podá mu panenku s krátkými modrými vlasy. „Musím je barvit, aby dostaly tenhle odstín.“ Dlouhý modrý plášť, brýle na očích jako lyžaři v zimě.
„Och bože, je to nádhera. Mohu?“
„Když už ji máte v ruce,“ svolí. Chvilku se na něj dívá, jak ji různě ohýbá. Má krásné ruce. Dlouhé, štíhle, obratné… Otočí hlavu k velkému oknu. Možná má pravdu, že by neměly být o samotě.
„Chcete vidět nejnovější panenku?“
„Jistěže.“ Zaváhá. Nechce se mu z ráje. Vyjdou ven a on ho vede do dílny. Na kraji stolu sedí panenka se zarputilým výrazem. Erik ji vezme do ruky. Oči mu nadšením září. Je překrásná, je lidská, je to umělecké dílo, krása, jež nemá slov. Zapomíná na vše… „Příští měsíc…“
„Jděte.“ Vezme, skoro mu vyrve panenku z ruky.
„Ale–“
„Běžte už.“ Je unavený jeho přítomnosti. Připomíná mu, čím byl, co ztratil. Proto je tady – v téhle Bohem zapomenuté vesnici. „Vypadněte už!“
„Dobrá. Omlouvám se.“ Odejde.
Richard chvilku hledí na panenku. Posadí se, když si uvědomí, že auto neodjelo. Sakra, co ještě? Rozzuřený vyrazí ven.
„Do auta! Omlouvám se, nechce poslechnout!“ volá nešťastně Erik.
Richard si pomyslí, že je mu to jedno. „Sakra, seberte si toho psa a vypadněte!“
„Nemohu, protože nechce dovnitř. Nejspíš se jí tu zalíbilo.“
„Přece je to váš pes.“
Erik zrudne. Ošije se. „Není.“
Richard k němu přistoupí. „Cože? Vy berete s sebou na cesty cizího psa?“
„Je váš. Ehm no…“
„Vy ste se zbláznil!“ vyjede na něj. „Seberte jí a zmizte.“
„Ona nechce. Nevíte, jak ji mám nacpat do auta?“
„To je mi fuk jak, ale zmizíte z mého pozemku, nebo zavolám policajty. Bože, tohle je moc.“ Jde do domu, když se Sněhule pohne. Vyrazí k autu, skočí na zadní sedadlo, vyběhne ven s vlajícím hadrem v hubě a přes Richarda, který se zapotácí, do domu. Erik mu přiskočí na pomoc, sotva se ho ale dotkne, je odmrštěn.
„Nesahejte na mě a tu nestvůru seberte a vypadněte.“
„Je mi to líto. Moc líto. Opravdu jsem netušil, že tohle provede. Já to zkusím.“
„To budete velmi hodný!“ řekne co nejsarkastičtějším tónem. „Kde jste ji vůbec sebral?!“ když pozoruje, jak bezúspěšně se ji snaží dostat z baráku. Spíš by pohnul skálou než psem.
„Známý má stanici chovných psů. Ale vlčáků. Tuhle našel, víte, je už dospělá, tak šest sedm let. Je to pes na hlídání a nevěděl co s ním, tedy s ní. Tak jsem si řekl, že by byla ideální pro vás.“
„Špatný úsudek. Nechci nic říkat, ale je to nevychovaný pes.“
„Omlouvám se. Nevím, co s ní!“ Nešťastně si prohrábne nazrzlé vlasy. Stojí a neklidně se dívá na spokojeného psa, který se rozvalil před krbem. Funí a její hnědé oči kloužou z jednoho na druhého.
„Já taky ne.“ Podívá se na psa. Nikdy neměl žádné zvíře. Ani by se o ně neuměl postarat.
„Nechcete si ji nechat? Je přítulná. Milá, laskavá, umí vrčet a kousat cizí osoby.“
„A to má být jako pes na hlídání?“
Erik se uculí. „Aleš to aspoň takhle povídal. Co já vím? Ale je hezká, milá a bude vám dělat společnost. K těm panenkám. Mohli bychom příští měsíc uspořádat výstavu. Já vím, je to brzy…“
Je vytrvalý. „Ven!“
„Ale pes…“
„Vezmete ho příště. Vypadněte a hned!“
„Opakujete se.“
Richard zrudne a jde k telefonu. „Policajti…“
Erik rychle vypadne. Sněhule se podívá na Richarda. Otevře tlamu a vyplázne jazyk.
„Co s tebou?“ Posadí se na pohovku, Sněhule se přišourá a položí mu hlavu na zdravou nohu. Richard ji nesměle pohladí. Co s ní?
„Víš co, Sněhule? Musíme ti na ten týden něco nakoupit.“
„Haf!“ potvrdí mu s rozšklebenou tlamou. Bože, co já s ní budu dělat? pomyslí si zoufale. Bude muset z baráku pryč. Až přijede, odveze si ji s sebou. „Jdeme.“
Vezme si černý klobouk a vyjde ven. Málem o něco zakopne. Zrudne a holí praští do pytle granulí. „Ten parchant!“ Jestli se ukáže, udělá z něj žrádlo pro psy!
„Haf!“ Sněhule vesele zaštěká a strčí mohutnou hlavou do pytle. Richard se bezmocně dívá na psa a granule. Parchant… A potom se začne smát.

„Aleši, jsi génius.“
„Proboha, cos vyvedl?“ zděsí se muž na druhém konci. Přehodí si telefon do druhé ruky a odsune ze stolu štěně.
„Nic, jen Sněhule je už v domově.“
„Aha. To je jasné. Je k tomu vycvičená. Jen doufám, že víš, co děláš. Dal jsem ti ji jen proto, že jsi to ty. Nikomu jinému bych ji nesvěřil. Jestli jí něco udělá, potom počítej, že na tebe pustím Arryho!“
Erik se otřese při vzpomínce na velkého černého psa, který ho sleduje na každém kroku, kdykoliv přijede k Alešovi. „To ne! Neboj, to bude v pořádku. Díky a máš to u mě. Vyjíždím na silnici. Hele, máš rád panenky?“
„Panenky? Ani ne. Já si hrál s autíčky. Proč se ptáš?“
„Příští měsíc, doufám, pořádám výstavu.“
„Pak přijdu a jak se má Lucie?“
Erikovi se zkřiví tvář. To udělal naschvál, zmetek jeden. Vždy to dělá a vždy mu tím zkazí celý den. V telefonu se ozve smích a konec. „Zmije!“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Panenky - 4.Amater 2016-07-05 16:44
Cituji virginboy:
Ale mě nevadí přítomný čas, ale to, že ho prokládáš budoucím, který, podle mě, nemá ve vyprávění co dělat, pokud se opravdu nemluví o tom, co teprve nastane. Rušívá je ta nejednotnost textu.[/qu[quote name="virginboy"]Ale mě nevadí přítomný čas, ale to, že ho prokládáš budoucím, který, podle mě, nemá ve vyprávění co dělat, pokud se opravdu nemluví o tom, co teprve nastane. Rušívá je ta nejednotnost textu.


Aha, to se omlouvám za chyby v mluvnici, jsem krapet s ní na štíru, ale s některými slovesy nic neudělám. Jedině že bych to napsala v minulém a to zase neumím. :D
Citovat
0 #5 budoucí časvirginboy 2016-07-05 15:41
Ale mě nevadí přítomný čas, ale to, že ho prokládáš budoucím, který, podle mě, nemá ve vyprávění co dělat, pokud se opravdu nemluví o tom, co teprve nastane. Rušívá je ta nejednotnost textu.
Citovat
0 #4 Odp.: Panenky - 4.Amater 2016-07-05 15:15
To je mi líto, že se ti to čte špatně. Většinou to nikomu nevadí a já už jinak neumím psát, než v přítomném čase, ale chápu, že to někdo nemá rád. A minulý zas jasně odděluje to, co se stalo v minulosti. Co se týče délky kapitol, prostě to tak vyšlo, nemohu za to. Spíš jsem měla pocit, že raději se čte kratší povídky. Děkuji za komenty. :-)
Citovat
0 #3 míchání časůvirginboy 2016-07-05 11:27
Nevím, ale mě se to čte špatně. Příběh není nejhorší, proto to nevzdávám, ale vadí mi styl a míchání časů, to je rušivé!
Citovat
0 #2 Odp.: Panenky - 4.Rator 2016-07-05 00:43
Moc hezké čtení, jen by díly mohly být delší. :-) Těším se na další.
Citovat
0 #1 Odp.: Panenky - 4.maf 2016-07-03 14:08
Krásný lidský příběh, moc díky za něj a těším se na pokračování ;-)
Citovat